17. Velkolepá setkání, první část

5. září 2014 v 15:56 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak jsem dnešní kapitolu dopsala. Strávila jsem nad ní celých pět hodin a s knížkou Ohnivého poháru v ruce. :) Snad se bude líbit, přijemné čtení. :) Tentokrát je delší, takže je rozdělená na dvě části. :)

17. Velkolepá setkání

Sam

Bylo třicátého října a celá škola se shromažďovala na malém nádvoří před zámkem. Mladší studenti se smutně koukali na obří kočár s dvaceti bílými koňmi, jenž byl připraven k odjezdu do Bradavic. Starší studenti si vzrušeně šeptali a loučili se s přáteli, jenž byli vybráni k odjezdu.

Ti nejstarší a věkově jediní, jenž se směli zúčastnit Turnaje tří škol, ještě zvažovali, zda to opravdu zkusit. Ale většina jela pouze jako podpora, aby ostatní školy neměly nad Krásnohůlkami takovou převahu.

Všichni na sobě měli hedvábný modrý stejnokroj s klouboukem a v rukou nebo kolem krku saténový šátek stejné barvy. Dívky pobíhaly v průměrně vysokých lodičkách a chlapci zkušeně našlapovali v mokasínech.

Znuděně jsem prohlížela štěbetající davy a opřela se o sloup. Otráveně jsem si povzdechla, když jsem si kolem krku opatrně obvázala šátek, abych si nestrhla řetízky. Jemně jsem se usmála a pohladila sovičku i onyxový kamínek.

"Tady jsi!," vykřikla rozhořčeně Julce a spěchala s Rileym po boku mým směrem.
"Promiň, ale v hale se to už nedalo vydržet. Poslouchat ty jejich věčné problémy," zakoulela jsem očima a Riley se uchechtl.

"Tak nás příště vytáhni taky," vytkla mi Julce, ale už nezněla tak naštvaně.
"Jistě," afektovaně jsem se usmála a předvedal pukrle.

To u nich vyvolalo salvu smíchu, k němuž jsem se s radostí přidala. Pár studentů procházejících kolem se na nás udiveně podívalo, načež nakrčili znechuceně nos a pokračovali v cestě. Tázavě jsem pozvedla obočí a skupinka rapidně zrychlila chůzi.

"Modrá ti jde k očím," usmála se na mě Julce.
Chtěla jsem poděkovat, když jsem si vzpomněla, oč mě máma požádala.

"No jasně!," pleskla jsem se do čela a rychle změnila barvu svých očí na pomněnkově modrou.
Oba se na mě tázavě a zvědavě podívali. Povzdechla jsem si, chytila je kolem ramen, nasměrovala do kočáru a šeptem jim vysvětlila nynější problém s mojí identitou.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Drazí studenti, za okamžik dorazíme do Bradavic. Seřaďte se prosím po skupinkách, nestrkejte se a ukažte jak jste slušně vychováni. Dělejte čest jménu naší školy,"poprosila nás rázně Madame Maxime a poupravila si prsteny na svých rukou.

"Až vám dám pokyn vystupte, seřaďte se a následujte mě."
Všichni souhlasně přikývli. Pár dívek přede mnou si poupravilo vlasy, uhladilo sukni nebo naneslo poslední vrstvu líčidel na tvář. Julce ke mně přikročila a narovnala mi čapku. Prohrábla mi vlasy a přehodila mi je na jednu stranu.

Když jsem se na sebe podívala do skla, musela jsem uznat, že opravdu vypadám dobře a slušně. Přesto, když jsem přejela pohledem po všech studentech, jsem díky tmavým vlasům jasně vyčnívala. Většina našich studentů měla rovné a světlé vlasy.

Zařadila jsem se k ní a Rileymu do fronty. Oba si ještě trochu poupravili oblečení a stoupli si za studenty poblíž východu. Jakoby se najednou cvaklo vypínačem - všichni nasadili profesionální postoj a jemný úsměv.

Za okamžik jsme přistáli na zemi a ozvalo se vzrušené zafrkání koní. Venku to zcela očividně hučelo jako v úle a já nebyla příliš nadšená z toho, že budeme středem pozornosti. Jen jsem doufala, že už jsou Kruvalští na místě.

Dveře kočáru se otevřely a Madame Maxime vyšla ven. Chvíli bylo překvapivé ticho, než se rozezněl čím dál hlasitější potlesk. Opatrně jsme povystupovali z kočáru, avšak všichni bradavičtí studenti zírali na naši vysokou ředitelku.
"To jsou moji šáci," řekla Madame Maxime a ledabyle mávla rukou naším směrem.

Přesně v tom okamžiku se na nás stočily všechny ty zvědavé pohledy. Skoro všichni šesťáci a sedmáci to nebrali vůbec v potaz, klepali se zimou a rychle hledali šátky. Jemně jsem se otřásla, když do mě narazil studený vítr a posunula jsem se blíž k Julce a Rileymu, jenž mě rychle následovali.

"Co Karrkarroff uš dorrazil?," zeptala se Madame Maxime Brumbála.
"Měl by tady být každou chvíli," odpověděl jí mile. "Chcete tu na něj počkat a pozdravit ho nebo radši půjdete dovnitř, abyste se ohřáli?"

Všichni jsme se s nadějí otočili k ředitelce. Opravdu to naše zástupkyně nedomyslela, když nás poslala v tomhle oblečení do Skotska na konci října. Teď už jsme se klepali zimou všichni.
Madame Maxime ještě vyjádřila obavu o své koně, když byla ujištěna, že se o ně nějaký Hagrid, podle všeho zdejší učitel Péče o kouzelné tvory, postará. Poté se otočila zpět k nám.

"Tak pojďte," přikázala a rozešla se ke kamenným schodům, na nichž se Bradavičtí studenti rozestoupili, aby nám utvořili průchod.

Když jsem procházela kolem Brumbála, stočil na mě svůj pohled a se spikleneckým úsměvem na mě mrkl. Lehce jsem se usmála na oplátku a rychle vyšlapovala za ostatními, protože Madame Maxime měla přece jenom větší a rychlejší nohy, než my ostatní.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Ve Velké Síni jsme se posadili k jednomu ze stolů a já jsem jen upřímně doufala, že jsme netrefili ten Zmijozelský. Podle všeho si k němu stejně sednou Kruvalští.

Během chvilky se v Síni vyrojila spousta studentů a všichni se doslova hnali ke svým stolům. S úlevou jsem zaznamenala, že jsme se posadili k Havraspárským. Bingo!

Pohledem jsem projížděla přicházející studenty a když jsem zahlédla Denise, okamžitě jsem na něj zamávala a poklepala na místo vedle sebe. S nadšeným úsměvem ke mně přispěchal objal mě. Jemně jsem mu objetí opětovala. Posadil se rychle vedle mě a já se snažila ignorovat zvědavé a překvapené pohledy ostatních.

"Denisi - tohle je Riley Jones a Julce Stoneová. Lidi, tohle je Denis Wright, největší šprt na škole," řekla jsem a zašklebila se, když na mě vrhl zamračený pohled.

Poté se otočil ke zmíněným, aby vyvrátil mou pomluvu. Odtrhla jsem od nich pohled a zadívala se k Nebelvírskému stolu, kde se snažil nějaký rusovlasý chlapec nalákat Kruvalské k jejich stolu a zatvářil se neuvěřitelně dotčeně, když se posadili ke Zmijozelským, jak jsem předpokládala.

Trochu zklamaně jsem sledovala své spolužáky, jak se nedůvěřivě rozhlížejí a stále se klepou zimou Tak hrozné to tady nebylo. Zavrtěla jsem hlavou a chtěla se na něco Denise zeptat, když se otevřely dveře znovu a do místnosti vešla Madame Maxime, profosor Brumbál a Karkarov.

Okamžitě jsme se vymrštili ze židlí a ignorovali pobavený smích ostatních. Znali jsme pravidla a nikdo nechtěl mít kvůli takové hlouposti problémy. Když se posadila u učitelského stolu, konečně jsme se znovu posadili.
"A tohle bylo...?," zašklebil se na mě Denis a přestal se chechtat, jakmile jsem ho praštila do ramene.

Naprosto jsem se nesoustředila na to, co Brumbál říká. Pohledem jsem přejížděla po učitelském stole a střetla se s pohledem profesora Lektvarů. Posměšně se ušklíbl, ale kývnutím dal najevo, že mě vidí. Já jsem se na oplátku usmála a vysloužila si překvapený pohled Denise.

Vrátila jsem se k dění kolem, když se Fleur Delacourová posměšně uchechtla. Zamračeně jsem se na ni podívala. Pěkně nás tu reprezentuješ, pomyslela jsem si. S jemným začervenáním jsem se opět soustředila na Brumbála, když jsem si uvědomila, že ani já zrovna nejdu příkladem.

"Turnaj tří škol bude oficiálně zahájen na závěr dnešní slavnosti," řekl Brumbál. "Nyní si vás všechny dovoluji pozvat, abyste jedli a pili a cítili se jako doma!"

Poté se posadil a Karkarov se s ním hned dal řeči. Během okamžiku se stoly zaplnily všemi možnými jídly. S pobaveným úsměvem jsem pozorovala nechápavé pohledy většiny studentů Bradavic když se na stole objevily i typicky francouzské a rumunské pokrmy.

"Bujabézu?," zacukrovala Julce a zamrkala řasami.
"To určitě," odfrkla jsem si.

Nabrala jsem si raději francouzské brambory, abych alespoň trochu držela tradici a Denisovi jsem škodolibě nabrala pár mořských potvůrek. Znechuceně je sklepal z talíře a zamračil se.

V tu chvíli se Fleur Delacourová zvedla od svých kamarádek a protančila k Nebelvírskému stolu, kde seděl ten zrzek, jenž se tak vehementně snažil vetřít do přízně Viktora Kruma. Něco na něj promluvila, ale on na ni jen zíral jako na anděla. Jistě, ta holka byla napůl víla, ale to přece ještě nebyl konec světa, ne?

Černovlásek vedle něj se na ni usmál a přistrčil ji mísu s polévkou. Zcela zřejmě se ještě na něco zeptala a zrzek, teď rudý jako rajské jablíčko něco zakoktal a ona uchopila mísu a tanečním krokem se blížila zase směrem k nám.

Dívka, co byla s nimi něco zamračeně štěkla na stále okouzleného kamaráda a ten se probral, až se černovlásek vedle něj rozesmál. Velká část mužské populace na Fleur zírala a sledovala každý její pohyb.

"Denisi!," řekla jsem pohoršeně, když i on na ni upíral svůj pohled.
"Závidíš?," usmál se a otočil se ke mně.
"Jasně že ne," odpověděla jsem okamžitě.

Oba jsme se na sebe podívali a zrudli. Rychle jsem se odvrátila a zadívala se na další příchozí, které Brumbál představil jako Luda Pytlouna a Bartemiuse Skrka staršího. Vážně a důležitě vysvětlil pravidla a poté nechal školníka přinést starobylou truhlu.

"... Šampiony bude vybírat nestranný soudce - Ohnivý pohár!"
Poté výtahl hůlku, poklepal s ní třikrát na truhlu a vytáhl velký pohár, na jehož vrcholku tančila spousta modrých plamínků. Všichni se ohromeně dívali na kouzelný předmět.

"Každý, kdo se chce do Turnaje přihlásit, napíše čitelně své jméno na kousek pergamenu a vhodí ho do Poháru. Ale pamatujte! - pokud se rozhodnete soutěžit a vhodíte lístek dovnitř, už nemůžete couvnout. Kolem Poháru bude umístěna Věková hranice, aby se zamezilo přístupu studentům, jimž není sedmnáct let. To je myslím vše, takže přeji dobrou noc a hurá na kutě!"

Poté se všichni studenti zvedli a po skupinkách odcházeli z místnosti. Já se rozloučila s Denisem a spolu s Julce a Rileym zařadila ke Krásnohůlským, kde jsme čekali na Madame Maxime, jež nás měla odvést do našeho kočáru.

Než jsme se dostali ke vchodu, u vstupu se zasekla velká část studentů. Posunula jsem se blíž, abych viděla, co se tam vpředu děje. Igor Karkarov se bavil s tím černovláskem z Nebelvíru. Tedy, spíš na něj zíral.
"... něco Potterovi říct, Karkarove, buďe tak laskav a uvolněte ty dveře. Ostatní nemohou projít."

Odstoupila jsem, když jsem zahlédla Moodyho a dostala jsem husí kůži. Karkarov se na něj díval vyděšeně a vztekle zároveň. Rychle pobídl své studenty a vypochodoval z hradu, čímž nám ostatním uvolnil cestu. Moody ho svým čarodějným okem sledoval s hlubokou záští, dokud mu nezmizel z dohledu.


Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama