18. Obyčejní

13. září 2014 v 22:33 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak dneska pozdě večer, přidávám další kapitolu. Nedělám si iluze - všichni normální lidé už můj blog neprojíždí tkhle v noci a přečtou si to až zítra. :D Ale pokud se tu opravdu někdo najde, tak přeju příjemné večení čtení. :)


18. Obyčejní

Naštěstí jsme se do Velké Síně dostali nepozorovaně, protože jsme se přichomýtli do davu studentů, jenž právě vcházel dovnitř. Byli jsme jim za to vděční, jelikož jsme nechtěli, aby Madame Maxime zjistila, že jsme s ní nešli.
Z omylu nás vyvedla hned v okamžiku, kdy jsme se posadili u Havraspárského stolu k ostatním studentům.
"Pane Jonesi, slečno Harperová - následujte mne!," ozval se nad námi silný ženský hlas.

Okamžitě jsme vstali a vydali se za naší ředitelkou do malé místnosti vedle Síně. Madame Maxime rázně vešla do místnosti, netrpělivě nás nahnala dovnitř a jemně zaklapla dveře.
"Profesor Snape mi objasnil vaši nepřítomnost, ale byla bych velmi ráda, kdyby se podobná situace již neopakovala," řekla přísně a počkala, až přikývneme.

"Výborně. Byla jsem informována, že je slečna Stoneová na ošetřovně. Musela jsem kontaktovat její rodiče a ujistit je, že se nestalo nic příliš závažného a že bude brzy opět zdráva. Tato situace již nenastane," oznámila autoritativně.
Moudře jsme mlčeli a počkali, dokud nás laskavě nepropustila zpět do Síně. Uvnitř se všichni překřikovali, poskakovali, zatímco večeřeli a tak nebylo divu, že si nikdo nevšiml, když jsme proklouzli k Havraspárským.

Nikdo kromě Denise, jenž se na nás ustaraně obrátil.
"Máte problém?," zeptal se a položil přede mě talíř se špagetami.
"Děkuju. Ani ne. Jako obvykle," ušklíbla jsem se.

Po večeři se všichni usadili a netrpělivě vyčkávali, a teprve když zmizeli i poslední talíře, všichni ztichli a napjatě zírali na Pohár, jenž stál před učitelským stolem. Poté Brumbál s milým úsměvem vstal a postavil se před studenty.

"Nyní už je Pohár téměř připraven učinit rozhodnutí," prohlásil. "Podle mého odhadu si to vyžádá pouhou minutu. Až ohlásím jména šampionů, prosím je, aby se laskavě dostavili do horní části síně a prošli kolem učitelského stolu do sousední místnosti," ukázal na dveře za svými zády," kde dostanou první pokyny."

Poté máchl hůlkou a zhasl téměř všechna světla v místnosti. Pohár teď jasně zářil v místnosti a poutal na sebe maximální pozornost všech přítomných. Poté plameny náhle zčervenaly, zasršelo z nich pár jisker a hned nato z něj vyšlehl ohnivý jazyk, z něhož vyletěl jemně zuhelnatělý kousek pergamenu.

Brumbál útržek chytil a přidržel u světla, aby mohl přečíst jméno.
"Šampionem za Kruval... bude Viktor Krum!"

Okamžitě se rozezněl povyk a hlastý potlesk. Od Zmijozelského stolu se zvedl první šampion a šouravým krokem zamířil k řediteli Bradavic. Ten ho s úsměvem poslal do vedlejší místnosti. Věděla jsem, že tentokrát budou Krásnohůlky.

Pohár znovu vzplanul a vyhodil další ohořelý lístek. I z té velké dálky bylo velmi dobře vidět úhledné dívčí písmo.
"Šampionem za Krásnohůlky... je Fleur Delacourová!"

Zdvořile jsem se přidala k potlesku, když se nedaleko mě zvedla naše šampionka a plavným krokem zamířila k Brumbálovi, následována uznalým pohledem Madame Maxime. S Rileym jsme se na sebe otráveně podívali.

Spousta dívek vedle nás propukla v pláč, že je Pohár nevybral. Nechápala jsem to - kdo by stál o to, riskovat život kvůli tisíci galeonům? Já tedy rozhodně ne. Pohár opět vzplanul a teď se všichni Bradavičtí studenti nedočkavě posunuli blíž.

"Bradavickým šampionem... se stává Cedric Diggory!"
Vedlejší mrzimorský stůl doslova vybouchl nadšením. Všichni vyskočili na nohy, dupali a křičeli jméno jejich spolužáka a bradavičtí studenti je následovali s o něco menším nadšením. Zdvořile jsem zatleskala také.

Cedric byl opravdu pohledný mladík - ten roztomilý typ kluka, co by holce snesl modré z nebe. S širokým úsměvem se vydal k Brumbálovi, jenž mu s nadšením gratuloval a poté ho poslal do sousední místnosti.
"Výtečně!," pronesl nakonec spokojeně Brumbál. "Takže teď máme všechny tři šampiony. Své šampiony budete moci podpořit již při prvním úkolu a tím přispějete-"

Vtom se nečekaně odmlčel, když Pohár překvapivě znovu vzplanul, vyšlehl svým rudým jazykem a vyhodil ředitelovým směrem další lístek pergamenu. Brumbál ho bezděčně zachytil a chvíli ho držel před očima. V Síni bylo neuvěřitelné ticho a všichni na něj s očekáváním hleděli.

Po chvíli si Brumbál odkašlal a zřetelným hlasem přečetl:
"Harry Potter."

Vytřeštila jsem oči a stejně jako všichni ostatní sjela pohledem k dotyčnému. Harry šokovaně seděl a třeštil oči. V Síni se najednou rozlehlo šuškání, profesorka McGonnagalová rychle vstala od profesorského stolu a přešla k Brumbálovi. Něco mu říkala a on se u toho lehce zamračil.

Za okamžik se napřímil a zahleděl se Harryho směrem, jenž právě rozpačitě vysvětloval svým spolužákům, že se do soutěže nepřihlásil.
"Harry Pottere!," zavolal na něj bez svých typických jiskřiček v očích. "Harry, buď tak laskav a pojď sem!"

Ten vstal, až ho dívka s kučeravými vlasy vedle něj tiše pobídla. Velmi nejistě došel až k Brubálovi v doprovodu bzučení v sále. Brumbál ho pobídl k vedlejším dveřím. Vyprovázela jsem ho smutným pohledem. Ludo Pytloun ho brzy následoval dovnitř.
Brumbál povstal a jediným mávnutím hůlky umlčel tu vřavu.

"Prosím všechny studenty, aby se odebrali do svých kolejí. Krásnohůlské a Kruvalské žádám, aby se přesunuli do kočáru a lodi. Všechny podrobnosti Vám později podáme. Děkuji," zahlásil autoritativně a vážně Brumbál, takže nebylo divu, když se všichni okamžitě zvedli a jali se plnit jeho příkaz.

Poté se spolu se Skrkem, Karkarovem, McGonnagalovou, Snapem a madame Maxime odebrali do sousední místnosti.
"To vážně není možné! On prostě potřebuje další privilegia!," odfrkl si Denis vedle mě.
Něvěřícně jsem se na něj otočila, chňapla ho za ruku a donutila ho se zastavit.

"Přeskočilo ti?! To si myslíš, že se do Turnaje přihlásil dobrovolně?!," zeptala jsem se šokovaně.
"Jakoby se to nedalo čekat. Už od prváku tu má samé výhody a privilegia. Samozřejmě, že si to myslím - prostě se chce zase zviditelnit," pokrčil rameny.

"Uvědomuješ si, co říkáš? Kdo by chtěl takovou hloupost jako slávu za to, že se necháš zabít? To je taková kravina, Dennisi, tohle by neudělal!"
"Neudělal? Děláš, jakobys ho znala! Taky si jedna z členek fanklubu Harryho Pottera? Jenom se na člověka podíváš a hned víš jaký je?," zvolala s úšklebkem.

"Neměj obavy. Na psychologii jsi tu zřejmě expert ty, viď?! Když mě dokážeš tak perfektně odhadnout," štěkla jsem po něm.
"Sam..."

Nehodlala jsem ho dál poslouchat, takže jsem se procpala kupředu k Rileymu, chytila ho za ruku a vztekle ho vlekla dál. Takový vztek jsem na Dennise ještě v životě neměla. Nemohla jsem se dočkat, až padnu do postele a budu mít čas si všechno v klidu promyslet.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když se mě druhý den pokoušel Riley přemluvit, abych si s Dennisem promluvila, opravdu jsem ho poslala do háje. Teprve až odešel mi došlo, že jsem byla až přehnaně tvrdá na někoho, kdo za nic nemohl a snažil se mi pomoci.

Vrátil se ze snídaně brzy a mou srdceryvnou omluvu přijal s pobaveným úsměvem. Dokonce byl tak hodný, že mi přinesl nějakou snídani do kočáru, za což jsem mu byla vděčná. Dennis mě prý sháněl, ale tomu jsem nevěnovala pozornost. Nějak jsem tušila, že by to zase skončilo nějakou hádkou.

Riley na tohle téma už hovor nenavázal a já byla jen ráda. Po krátké snídani jsem se s ním rozloučila, protože jsem chtěla poslat mámě dopis, jenž jsem včera večer sepsala. Snažila jsem se, aby nezněl tak vyděšeně, ale bylo mi jasné, že je to marná snaha.

Celou cestu do Sovince jsem neposlouchala nic jiného než Potter je podvodník, Jak tam Potter dostal své jméno nebo Cedric mu to natře. Některým jedincům jsem měla opravdovou chuť jednu vrazit, ale nepotřebovala jsem další kázání, tak jsem rychle vyběhla po schodech nahoru.

Uvnitř byla spousta sov, které se na mě zvědavě otočily, když jsem vešla do místnosti. Pohledem jsem pročesávala každý trám a hledala místo, jenž si k odpočinku vybral César. Znaveně jsem se posadila k oknu a rozhodla se počkat, kdyby náhodou letěl z nějakého lovu.

Po chvíli se ozvalo zašustění křídel a na mé koleno se snesla nádherná sova pálená. Usmála jsem se na ni a pohladila ji po hlavičce. Blaženě přivřela oči a zahoukala v souhlas. Jemně jsem se zasmála.
"Ehm... to je moje sova," ozvalo se potichu za mnou, až jsem překvapením nadskočila.

Rychle jsem se otočila k příchozímu a překvapeně zamrkala. Dívala jsem se na velmi smutného Harryho Pottera. Ten si mě také prohlédnul a pak mu pochopením zajiskřilo v očích.
"Aha. Ty mi asi nerozumíš. Ehm... to je Hedvika," řekl a názorně ukázal na sovu. "A je moje," ukázal zpět na sebe.

Dala jsem si dobrý pozor, abych nevyyprskla smíchy a jemně pobídla Hedviku, aby se pohnula ke svému pánovi. Ta však odmítla ustoupit, jen na něj zahoukala a stočila hlavičku na prázdné místo vedle mě.
"Na tohle teď nemám čas Hedviko!," řekl frustrovaně.

Odsunula jsem svoje nohy a v jasném gestu pozvedla obočí. Překvapeně zamrkal, ale nakonec se zdráhavě posadil.
"Vážně bych byl rád, kdyby byl alespoň jeden den v mém životě naprosto normální," povzdechl si a opřel se o zeď za sebou.

"Je to vážně ironie, že tohle vykládám holce, kterou sotva znám a ještě jsem kvůli ní dostal trest."
Chápavě jsem se usmála a opřela se o zeď, dávajíc mu najevo, že naslouchám. Očividně ho to nakoplo, protože znovu promluvil.

"Nikdo mi nevěří. Všichni si myslí, že jsem své jméno hodil do Poháru já a přitom jsem o tom neměl ani tušení! Víš, tohle se mi prostě stává - přijdou problém a Harry vyřeš si je. Od té doby, co jsem nastoupil do Bradavic, přitahuju problémy jako magnet. Nejdřív Kámen mudrců, pak Tajemná komnata a ve třeťáku Mozkomoři a hledaný vrah."

Zakroutil nešťastně hlavou.
"Je to příšerný, být jejich "celebrita"," vyplivl to slovo a potřásl hlavou. "Vidí mě a hned spustí - ty jsi ten Harry Potter, ó můj bože ukaž mi jizvu a jaké to bylo stát proti Voldemortovi?"
Podíval se na mě, když jsem nijak nereagovala na vyslovení jeho jména. Bylo vidět, že ho to potěšilo.

"Každý se na mě dívá a vidí Harryho Pottera - Chlapce, který přežil, Hrdinu kouzelnického světa... Ale nikdo... nikdo ve skutečnosti nevidí mě - Harryho. Obyčejnýho kluka, kterej by dal všechnu svou slávu a titul celebrity pryč, kdyby mi tu aspoň na blbých deset minut dalo normální život a vrátilo rodiče... Každej si o mně myslí, že jsem namyšlenej fracek, dokonce i můj nejlepší kamarád se ke mně obrátil zády," skončil svůj zapálený projev.

Jasně jsem vnímala jeho silnou magií, jež zahřála vzduch kolem nás. Napadl mě jen jeden způsob, jak mu pomoci.
"V tom případě je to idiot," řekla jsem bez obalu, co si myslím o jeho příteli.
Jeho smaragdové oči, jež se upíraly do dálky, se náhle zděšeně stočily zpět ke mně. Probehlo v nich tolik emocí, že jsem je všechny ani nestihla zachytit. Jen jsem si pomyslela, že ten kluk je jako otevřená kniha.

"Ty mluvíš anglicky?," vyhrkl.
"Ano," přisvědčila jsem opatrně.

Vztekle vyskočil na nohy a začal přecházet po místnosti. Rukou si nevědomky vjel do vlasů a pocuchal je ještě víc.
"To je fakt skvělý. Tohle se prostě opravdu může stát jen mě. Doufám, že sis to užila a skvěle se pobavíš na můj účet," řekl rozmrzele, ale v jeho očích se mihla bolest a zrada.

"Není zrovna milý hned soudit lidi. Pokud si tohle o mě myslíš, dovol, abych tě vyvedla z omylu. Nejsem ani z těch hloupých fanynek nebo pomstychtívých mrch... i když to ještě zvažuju," ušklíbla jsem se při své poslední větě a dál klidně seděla na parapetu.

Překvapeně se zastavil a lehce mu cukl v koutku náznak úsměvu. Zachytila jsem jeho ruku a stáhla ho zpět vedle mě. Zvědavost v jeho očích se prohloubila.

"Nejspíš nemám stejné problémy jako ty a je téměř stoprocentní šance, že je ani mít nebudu. To ale neznamená, že tě nechápu. Taky nemám zrovna růžový život, i když na rozdíl od tebe - asi ano. Můj otec mě nikdy neviděl a nepoznal, protože máma musela utéct před Smrtijedy. Ani nevěděl, že s ním čeká dítě a dozvěděl se to teprve nedávno. Teď ji opravdu nenávidí. Máma je celá nesvá, když jsem poblíž, protože jsem mu příšerně podobná. A mí prarodiče? Smrtijedi, co se snaží mě a mámu zabít, což se jim mimochodem jednou málem povedlo. Vždyť já ani nevím, co bude zítra," usmála jsem se nevesele a vyhlédla z okna.

Opatrně se na mě podíval, ale když zjistil, že nejsem naštvaná, uvolnil se.
"To jsme to teda dopracovali," řekl nakonec.
Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Nechápavě se na mě podíval.

"Právě si tvdil, že nemáš rád, když se s tebou někdo nebaví jako s obyčejným klukem. Tak mi dovol ti říct, že ani já nemám ráda zacházení v rukavičkách," oznámila jsem mu s šibalským úsměvem.
"Tak to asi nepotkávám ty správný lidi," řekl a jemně zčervenal.

Vyndal z kapsy svůj dopis a Hedvika okamžitě nastavila nožku. Harry se smutně na sovu usmál a zakroutil hlavou.
"Promiň holka, ale Si.. ehm... musím poslat jinou sovu."
Hedvika se napýřila a se vztyčnou hlavičkou se otočila ke mně.

"Můžeš si půjčit moji," navrhla jsem.
"Vážně ti to nevadí?," zeptal se opatrně.
"Pokud si tahle holka protáhne křídla s mým dopisem, pak určitě ne," usmála jsem se.
"No - co říkáš Hedviko?," otočil se na ni. Sova souhlasně zahoukala a přiskočila ke mně blíž s nataženou nožkou.

"Děkuju. Césare?," zahlásila jse do prostoru, zatímco jsem vázala Hedvice dopis na nožku.
Z vrchního trámu se ozvalo zahoukání a v dálce se objevil obrys sovy. César proletěl pod trámy, ale zcela očividně přehlédl obří zvon uprostřed, do něhož to plnou rychlostí napálil. Ozvala se dutá rána a podrážděné zahoukání.

Upřímně jsem se rozesmála a rukou zastavila Harryho, jenž se chtěl ujistit, že to moje sova opravdu přežila. Zakroutila jsem hlavou a lehkým tlakem ho donutila si sednout. Za okamžik se k nám přidal i César.

"Možná na to nevypadá, ale je kompetentní donést dopis správému adresátovi," řekla jsem pobaveně a ignoroval uražené zacvakání zubama, jenž mi přišlo od Césara v odpověď.

Harry nejistě přikývnul. Pokynula jsem prsty Césarovi, aby se přesunul ke své práci. Ten se povýšeně napřímil a lehce přeletěl k Harrymu, načež mu aristokraticky nabídl nohu. Ten se zasmál a přivázal svůj dopis.

"Blbečku," okomentovala jsem Césarův výstup.
"Nevadí, že se vrátí později?," zeptala jsem se ho, když jsme šli k většímu oknu.
"Francie není daleko," pokrčil rameny a vypustil Césara.
"Jak víš, kam ji posílám?," zeptala jsem se překvapeně a postrčila Hedviku, jež okamžitě vyletěla ven.

"No, předpokládám, že bydlíte ve Francii, když chodíš do Krásnohůlek," odpověděl a poškrábal se na hlavě.
"Předpokládáš správně," uculila jsem se a následovala ho ze schodů.
"Tak mi o sobě něco pověz," pobídla jsem ho, když jsme se dostali do první chodby.

Bylo velmi jednoduché poznat, že nerad stojí ve středu pozornosti a že je mezi děvčaty hotový stydlín. Já byla oprotí němu výmluvná až hrůza.
"Ehm... no..."

"Mám ti to ulehčit?," zeptala jsem se pobaveně a pokračovala. "Tak třeba - ráda hraju Famfrpál, jsem střelkyně. Moje znamení je Býk, nesnáším všechny mořské potvory, můj oblíbený předmět jsou Lektvary a oblíbená barva je zelená."

Chvíli na mě bezhlesně zíral. Když jsem se usmála, jemně mi úsměv vrátil.
"Jsem chytač," řekl po chvíli ticha. " Jsem ve znamení Lva. Hmm... asi nesnáším cokoliv, co uvaří teta Petunie, mám rád Obranu a moje oblíbená barva... nejspíš zelená, ale mám rád i červenou a zlatou."

"Pravý Nebelvír," okomentovala jsem to pobaveně.
Jenom se usmál a znovu zčervenal, když vyslovil další otázku.

"Promiň... ale nezmínila ses, jak se jmenuješ...?"
"Samantha, Samantha Harperová," odpověděla jsem s úsměvem.

Nadechl se k odpovědi, když ho přerušil hlasitý výkřik jeho jména z konce chodby. Přiřítila se k nám hnědovláska a udýchaně ze sebe vychrlila.
"Harry! Tady jsi! Hledala jsem tě po celém hradě, když..."
Zmlkla a střelila ke mně pohledem. Tázavě se obrátila na Harryho, jenž zčervenal a něco zagestikuloval rukama.

"No... tohle... já jsem..."
"Samantha Harperová, těší mě," přerušila jsem jeho koktání.
"Hermiona Grangerová," odpověděla zdvořile a potřásla mojí nabízenou rukou.
"Mohl si mi dát vědět, že někam mizíš," otočila se zpět k Harrymu a vyhubovala mu.

"Opravdu ti musí sdělovat, když jde s někým na rande?," zeptala jsem se pobaveně.
Hermiona překvapeně zamrkala a zadívala se na Harryho, jenž prudce zčervenal a znovu začal koktat. Ušetřila jsem ho trápení, když jsem se zasmála.

"To byla sranda," řekla jsem chlácholivě a položila mu dlaň na ruku.
"Měl si vidět, jak ses tvářil," vyprskla jsem smíchy a hermiona se ke mně přidala.
"Holky," zabrblal Harry a rozešel se.

Rychle jsme ho doběhli a pokračovali k Velké Síni ve třech. Bylo na nich jasně vidět, že už se znají dlouho a perfektně si rozumí. Naštěstí jsem mezi ně celkem v pohodě zapadla a Harry už se nezdál tak nervózní, když měl vedle sebe jasnou oporu ve své nejlepší přítelkyni.

Idyla skončila, jakmile jsme sešli schody do haly. V davu jsem zahlédla Dennise, jenž ke měn okamžitě zamířil. Když si všiml, s kým přicházím, jeho omluvný výraz se okamžitě změnil na naštvaný.

"Tohle ti mám předat," oznámil mi netečně, když přišel a podal mi kousek pergamenu.
"Děkuju," zavolala jsem za ním. Neotočil se.
Otevřela jsem pergamen a přečetla stručný dopis.

Dnes, v sedm hodin před kabinetem Lektvarů
Severus Snape

"No, tak se snad uvidíme zítra na hodině. Já musím ještě zpátky do Kočáru," usmála jsem se a rozloučila se s nimi.
Rozešla jsem se k východu, když mě zastavil Harry.

"Sam!," křikl a počkal dokud jsem se neotočila. "Děkuju."
Usmála jsem se a mrkla na něj.
"Kdykoliv."


Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama