19. Lektvarové příhody

20. září 2014 v 12:12 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

ne nezapomněla jsem na vás. Ano, píšu jako o život. Bohužel nemám jenom tenhle blog a taky musím něco dělat do školy, nemluvě o tom, že domů se dostanu až odpoledne. Každopádně myslím na vás a přemýšlela jsem i nad další výzvou. :) Co vy na to? :)

19. Lektvarové příhody

"Jste tu brzo," uvítal mě profesor Snape, když otevřel dveře, aby mě vpustil dovnitř.
"Pardon," omluvila jsem se mrzutě a následovala ho do laboratoře. "Ale musela jsem se dostat nenápadně z Kočáru a pak projít celý hrad a podzemí, aniž by mě někdo spatřil."

"Zdá se tedy, že vaše "akce" byla úspěšná," konstatoval a pokynul mi ke stolku, jenž stál hned vedle něj. "Na drobno, stejné kusy."
Přikývla jsem a chopila se nože.

"Madame Pomfreyová dnes pustila Julce z ošetřovny. Děkuju vám."
Pozvedl obočí a zamíchal lektvar v kotlíku před sebou.
"Nemám ponětí, proč mi tohle sdělujete."
Usmála jsem se a zavrtěla hlavou.

"Protože to vy jste pro ni připravil lektvary na uzdravení," zdůraznila jsem svou pointu a ignorovala jeho posměšné odfrknutí.
"Vy si snad o každém myslíte, že spadl z nebe," zavrtěl nevěřícně hlavou.

"Bohužel ne," podotkla jsem temně a zamračila se.
"Tak co pan Wright provedl tak neodpustitelného?," zeptal se ironicky.

Šokovaně jsem se na něj otočila a sledovala temné uspokojení v jeho očích. Naštvaně jsem se zamračila, otočila ke stolku a semkla rty. Tak já mám i v Bradavicích osobní hlídače.
"Je to pitomec," konstatovala jsem.
"To nepochybně je. Nicméně mě zajímá, díky čemu jste si tuhle skutečnost uvědomila," zopakoval svůj dotaz.

"Protože si myslí, že ví všechno nejlíp!," vybuchla jsem a odložila nůž na stůl. "Včera, když Pohár vybral Harryho jako šampiona, ten idiot vážně věřil, že tam své jméno hodil! Chci říct - viděl jste přece, jak se tvářil! Myslím Harryho. Bylo jasné, že ho tam nehodil. A pak mi Denis řekl, že jsem další potřeštěná fanynka bez mozku," dokončila jsem rozhorleně.

Věnoval mi zvláštní pohled, načež se s přikývnutím otočil zpět ke kotlíku.
"Takoví většinou jsou chlapci v pubertě. Nikdy s nimi není kloudná řeč. Nicméně s vaší myšlenkou souhlasím. Je naprosto nemyslitelné, že by Potter své jméno hodil do Poháru dobrovolně a ač se mi to příčí, souhlasím s Moodym - někdo se Pottera snaží zbavit. A musím uznat, že opravdu volil chytře," řekl temně a zamíchal lektvar.

"Opravdu ho nemůžete z toho Turnaje dostat?," zeptala jsem se nadějně.
Zavrtěl hlavou.
"Ohnivý Pohár je velmi silný magický předmět a jeho volbu nemůžeme nijak zrušit. Věřte mi, že jsme s ředitelem zkoušeli vše, co bylo v našich silách."
Smutně jsem přikývla a vrátila se ke krájení kořene asfodelu. Život je opravdu svině.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když se Julce vrátila z ošetřovny zpět do Kočáru, všechno se vrátilo do starých kolejí. Tedy téměř. Ten večer mě Julce spolu s Rileym přemlouvali, abych dala Denisovi ještě jednu šanci a pokusila se s ním promluvit. Nemohla jsem uvěřit, když jsem se druhý den opravdu držela jejich rady.

Na snídani jsem ho nenašla vůbec. Buď se mi vyhýbal tak dokonale, že věděl, kdy nemá být v Síni nebo měl jen zatracené štěstí. Těžce jsem si povzdechla při zjištění, že to budu muset vyřešit v mé první hodině s Havraspárskými. A ještě ke všemu v Lektvarech.

I kdyby měl Snape opravdu hodně dobrou náladu (což zahrnovalo pouze slovní útoky a strhnutí několika desítek bodů), nic by nešlo podle plánu. Do sklepení jsem se dostala asi patnáct minut před zvoněním a trpělivě vyčkávala příchod Havraspáských čtvrťáků.
Mrzimorští již byli v pozoru s učebnicí Lektvarů. Těsně se zvoněním zpoza rohu vyšla obří skupinka studentů, mezi nimiž byli i Kruvalští a pár děvčat z naší školy.

Ve chvíli, kdy jsem konečně zahlédla hnědou kštici mezi všemi studenty, otevřely se za mnou rázně dveře od učebny a kolem mě se přehnala skupina Mrzimorských, jež nejspíš chtěla obsadit zadní lavice, tak vehementně, že mě téměř srazila k zemi.

V učebně po jejich náletu nezbylo příliš volných míst, takže jsem se logicky musela obětovat a spokojit se s první lavicí. Byla jsem jediná, kdo s tím neměl problém a nezačal se třepat v okamžiku, kdy se na ně profesor Snape podíval.

"Jak vidím, pan ředitel vybral opravdu vhodné a reprezentující studenty v hodinách s našimi hosty," ušklíbl se, když se zavířením svého pláště vešel do učebny a jedna Mrzimorská dívka zděšeně vypískla a vrazila do své sousedky.

Snape se prudce otočil a zle se na ně podíval.
"Perfektní načasování, slečno Abbottová," pronesl jízlivě, načež se otočil zpět ke katedře.
"A pět bodů z Mrzimoru, za vaši neschopnost," štěkl přes rameno.

Z mrzimorské strany se ozvaly nespokojené vzdechy, ale nikdo si nehodlal stěžovat hlasitěji. Snape mezitím mávl hůlkou a na tabuli se zjevili pokyny k přípravě Rozptylovacího odvaru. Poté se opět otočil k nám a jediným pohledem si získal veškerou pozornost.

"V dnešní hodině mi opět prokážete své lektvarové schopnosti," ušklíbl se a pohledem zabrousil k zadním lavicím, kde se krčili mrzimorští," a připravíte Rozptylovací odvar. Tento lektvar je jedním z lehčích, nicméně se může objevit při zkouškách NKÚ, což znamená..."

Přerušil ho náhlý vpád tří studentů do učebny. Zadržela jsem povzdech, když jsem v jednom z nich poznala Denise. Snape se škodolibě usmál.
"Výborně pánové - to bude deset bodů za každého. Jistě vám nemusím vysvětlovat, kvůli čemu," řekl chladně.

Chlapci sborově kývli a raději neprotestovali. To byla podle mě dobrá volba. Stačil jim jediný rozhled po třídě, aby si domysleli, že dál než ve třetí lavici nebudou. Rozešli se tedy co nejdál od katedry, když je profesor znovu zastavil. Konkrétně jednoho z nich.

"Pane Wrighte, první lavice je jen z poloviny obsazená a jsem si jist, že slečně Harperové velmi rád předvedete své schopnosti."

Nikdo mi neviděl do obličeje, takže jsem se na profesora ošklivě podívala. Vrátil mi neznatelný úšklebek a v jeho očích zářilo zlomyslné potěšení. Jen jsem neměla tušení, koho z nás dvou chtěl potrestat.

"Je to opravdu nutné, pane?," zeptal se nadějně Denis.
To bolelo. Snape se zamračil a z jeho očí čišel chlad, stejně jako z jeho slov.
"Okamžitě. Nepochybuji o tom, že slečně Harperové v Lektvarech nesaháte ani po kotníky, nicméně bude velmi zábavné pozorovat vaše pokusy," sdělil mu posměšně a ukázal na místo vedle mě.

Ach bože. Skvěle. Odsunula jsem se na svou půlku a odhrnula přísady stranou. Jedna z Havraspárských dívek se po mně nepěkně podívala. Obdivovatelky, Denisi? Hned se cítím líp.
"Pokyny máte na tabuli, máte přesně sedmdesát minut. Začněte!," vyzval nás Snape.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Ignoroval mě, takže jsem se přizpůsobila a ignorovala ho taky. Hodně dětinské, ale já mu nehodlala dělat nějaké ústupky. Asi v půli přípravy jsme se oba natáhli po stejném noži. Vzhlédla jsem od kotlíku a skousla si ret.

"Smím?," zeptal se s jasnou nezúčastněností v hlase.
"Jasně," hlesla jsem tiše.
Profesor Snape v té chvíli peskoval jednu mrzimorskou dívku na konci třídy, když se k nám otočila černovláska z havraspáru, co se na mě na začátku hodiny tak mračila.

"Mohl bys mi půjčit scvrklofík, Denisi?," zeptala se ho, přičemž mě dokonale ignorovala a svůdně se na něj usmála.

Měla jsem sto chutí protočit očima, ale opětovala jsem její ignoraci. Denis se na ni netečně podíval a podal jí přísadu. Trpitelsky protočila očima, přidala přísadu do kotlíku a znovu se k nám otočila. Můj kotlík právě procházel varem, takže jsem potřebovala ten nůž.

"Půjčil bys mi ten nůž, prosím?," zeptala jsem se ho slušně.
Bez jediného pohledu mi ho hodil na pracovní desku. Černovláska se zachichotala, pohledem zkontrolovala, jak daleko je Snape, koketně pohodila vlasy a zamrkala na Denise.

"To je ta chudinka, co se na ni otec vykašlal?," zasmála se tiše a ušklíbla se mým směrem.
Děkovala jsem za ty hodiny strávené se Snapem během léta. Moje dokonalá nicneříkající maska byla na místě, což černovlásku zřejmě namíchlo, když jsem nijak nereagovala a dál pokračovala v práci. Znovu se k němu otočila.

"Víš, někteří z nás jsou prostě takoví chudáčci..."
"Máte nějaký zvláštní důvod se v mé hodině vybavovat, slečno Patilová? Ne? V tom případě dvacet bodů a školní trest!," vynořil se ve správnou chvíli profesor a umlčel ji.

Bylo to zadostiučinění, ale stejně jsem měla pocit, jako bych měla knedlík v krku a kolem srdce pevně omotanou ledovou pěst. Denis něco šeptnul jejím směrem a hypnotizoval mě pohledem. Jenže já jsem teď neměla náladu se s ním o něčem bavit.

Posledních deset minut jsem jen netrpělivě vyčkávala konec hodiny. Jakmile zazvonilo, všichni se ihned hrnuli ven ze třídy. Okamžitě jsem se zařadila mezi Kruvalské, protože mě dokonale kryli svoji výškou a děkovala všem bohům, že Snape nepoznal...
"Slečno Harperová? Na slovíčko."

Sakra. Neochotně jsem se vrátila do třídy a stoupla si nervózně šoupajíc nohama před katedru. Statečně jsem zvedla pohled od země a zadívala se do jeho tmavých očí. Svou chybu jsem si uvědomila v okamžiku, kdy jsem ucítila cizí přítomnost ve své mysli.

Urputně jsem se snažila vzpomenout na to, jak ho blokovat, ale neměla jsem šanci. Na to byl až příliš zdatný Nitrozpytec. Jen letmo zabrousil do půli hodiny a zmizel z mé mysli. Šokem jsem se vrátila do reality. Taška mi spadla z ramene a já vrávoravě vrazila pozadu do lavice. V hlavě mi jemně třeštilo.

"Je mi líto, ale bylo to nutné," řekl a odmlčel se. "Myslím, že bude nejlepší, pokud budete navštěvovat hodiny výhradně s Nebelvírem a Zmijozelem."
Pohlédla jsem na něj s jasnou výčitkou v očích. Překvapeně jsem zamrkala, když mi jednoduchým kouzlem odstranil tepání ve spáncích.

"Můžete jít," kývl na mě.
Sebrala jsem svou tašku a opatrně zamířila ke dveřím. Na druhou stranu... nic se mnou nerozebíral. S rukou na klice jsem se zastavila.

"Děkuju," otočila jsem se zpět a jemně se usmála.
"Nemáte zač," zazněla tichá odpověď a za pár vteřin jsem byla v učebně sama.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"... není všechno - podívej!"
S neblahým tušením jsem se prosmýkla kolem trojice Nebelvírských, jenž se opírala o zeď. Přímo přede mnou stáli Zmijozelští a naproti nim Harry s Hermionou. Přimhouřila jsem oči, když jsem v jednom z nich poznala Zabiniho. Vedle něj totiž nestál nikdo jiný, než Pierre Avery.

Na jejich hrudi se blýskaly odznaky, jenž hlásaly: Potter je hnusák! Nad jejich hloupou jednoduchostí jsem měla chuť protočit očima.
"Chceš jeden Grangerová?," zeptal se zrovna blonďák a podíval se na Hermionu chladnýma šedýma očima.

Zamrkala jsem nad jejich viditelnou podobností s mýma očima. Byla jsem si téměř jistá, že já v nich nikdy neměla takový chlad. Zcela jasně se tu schylovalo k souboji, takže jsem se co nejrychleji přesouvala kupředu, ale než jsem stihla zasáhnout, už proti sobě vytáhli hůlky.

"Furnunculus!"
"Densaugueo!"

Jejich kouzla se střetla a vyrazila jiným směrem, než byla poslána. Harryho kouzlo trefilo jednoho hromotluka vedle blonďáka, jenž zakřičel a chytil se rukama za obličej. Druhé kouzlo trefilo Hermionu, která zděšeně vykřikla a rukou si tiskla ústa.

V dálce jsem uviděla otevírající se dveře, z nichž s temně zamračeným pohledem vyšel profesor Lektvarů a rychlým krokem mířil k nám. Jenže blonďák ho za sebou ani nezaslechl, ani neviděl, takže se rozhodl vypálit další kouzlo na Harryho, jenž k němu stál otočený zády a snažil se nějak pomoci Hermioně.
"Defodio!"

Jenže vřískající hromotluk, vrazil do blonďáka, čímž změnil trajektorii kouzla a to se rozletělo mým směrem. Než jsem vůbec stihla pozvednout hůlku a zvednout nějaký štít, trefilo mě přímo do hrudi. Hlouček studentů vyjekl a Harry se prudce otočil zpět.

V celé chodbě se rozlehlo ostré prasknutí, jenž vydalo mé žebro. Ani jsem nestihla vykřiknout, a kolem mě se obtočil fialový paprsek a milosrdně mě poslal do bezvědomí. Když jsem padala k zemi, někdo mě zachytil před pádem na tvrdou zem a zdálky jsem uslyšela rozčilený křik.
"Pane Malfoyi!"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Otevřela jsem oči a zírala na bílý strop Bradavické ošetřovny. Tak už jsem opět tady, pomyslela jsem si nevesele. A dokonce tu nejsem vlastním přičiněním. Posadila jsem se na posteli, překvpaená, že mě nic nebolí a cítím se naprosto v pořádku.

"Ach! Slečno Harperová, jsem ráda, že jste se probrala," ozval se okamžitě hlas místní ošetřovatelky.
Kvapně prošla místností, postavila přede mě dvě lahvičky s lektvary a přísně se na mě zadívala. Nepatrně jsem se přikrčila.

"Jste tu teprve chvíli a už se tu zjevujete častěji než pan Potter a to už je co říct..."
"Madame Pomfreyová, tohle ale opravdu nebyla její chyba. Malfoy na ni vypálil kletbu," prohlásil rozhodně dívčí hlas.

Otočila jsem se a usmála se na Hermionu, která právě vcházela do ošetřovny. Pomfreyová si povzdechla, ale nakonec zakroutila hlavou.
"Až vypijete své lektvary, smíte odejít se slečnou Grangerovou. A snažte se vyhýbat soubojům," pronesla jemně a odkráčela do kanceláře.

Vpravila jsem do sebe určené lektvary a připojila se k Hermioně. Pořádně jsem si ji prohlédla a její úsměv se ještě rozšířil. Uznale jsem pokývala hlavou.
"Koukám, že tvé zuby jsou už zase na svém místě," řekla jsem.

Potutelně se usmála a přikývla.
"To ano. Mimochodem, vzala jsem ti tvou tašku. Ležela na chodbě," odpověděla a podala mi ji.
"Děkuju. Co se vlastně stalo potom, co jsem odpadla?," zeptala jsem se zvědavě a hodila si tašku přes rameno.

"No... Když tě trefilo to kouzlo - to byl opravdu příšerný zvuk, jak ti prasklo žebro! Hned potom na tebe vyslal nějaké kouzlo profesor Snape a ty si odpadla přímo Harrymu do náruče," povídala bezstarostně a já cítila, jak se mi hrne krev do tváří.
"Ale potom - a to bylo opravdu divné - se rozkřičel na Malfoye. Na Malfoye! Chápej, on nikdy nekřičí a netrestá své Zmijozely a po celém hradě je známé, jak jim nadržuje... Ale dnes sebral Zmijozelu padesát bodů a dal mu týdenní školní trest!," dokončila zaníceně.

"Páni," vyklouzlo ze mě a hned jsem se cítila přijemněji.
"Kde vlastně je Harry?," zeptala jsem se jí.
"Na převažování hůlek. Všichni šampioni se ho museli zúčastnit," odpověděla pohotově.

"Kdybys ho viděla! Nikdy bych si nemyslela, že uvidím jeho a Snapea, jak spolu vycházejí. Šli s tebou společně na ošetřovnu a normálně spolu mluvili. Myslím tím, že se neuráželi, nekřičeli na sebe a prostě spolupracovali."

"Opravdu nevím, co ti na to mám říct. Totiž... on se ve skutečnosti temi urážkami prostě baví. Je to prostě jeho styl humoru a jen si lidi drží od těla, protože nemá moc rád společnost," měla jsem potřebu jí to vysvětlit.

Zvláštně se na mě podívala a pak se s jemným úsměvem zeptala.
"Ty ho znáš blíž viď? Neber si to špatně, ale," rozhlédla se po ludiprázdné chodbě a ztišila hlas, "vy jste příbuzní?"
Vykulila jsem oči a následně se upřímně rozchechtala. Když jsem popadla konečně dech, pobaveně jsem se usmívala na červenající se Hermionu.

"To ne. Raději by mě zabil, než abych byla jeho příbuzná," řekla jsem s širokým úsměvem.
"Ach, omlouvám se... já..."
"Tos nemohla tušit. Fakt, je to v pohodě. Nemusíme z toho dělat drama. My se jen... známe dlouho," prohodila jsem tajuplně.

Povytáhla obočí, ale dál se už na nic nevyptávala. Hned stočila rozhovor na první úkol Turnaje a předešlé téma nerozebírala. Ponořily jsme se do dlouhého rozhovoru o možných kouzlech, která budou nutná a čím bychom mohli Harrymu pomoci.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Turnaj Tří kouzelnických škol - podvod tisíciletí?


Exkluzivní ochutnávku přímo z dějiště vám poskytne naše hlavní reportérka, přitažlivá plavovláska Rita Holoubková! Je načase, abyste si osvěžili příběh o Chlapci, který přežil a jeho nejnovějším rebelském kousku!



Vysvětlivky: Defodio - drtící kouzlo

S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama