Říjen 2014

24. Mezi řádky lektvarů

27. října 2014 v 14:35 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

jak jen začít. Opravdu mě mrzí, že jsem byla neaktivní celé dva týdny, ale měla jsem tak zatraceně nabitý program, že jsem si našla čas snad jen na spaní. A i toho času nebylo zrovna mnoho. :D

Každopádně přicházím s další kapitolkou (mimochodem měly už být alespoň tři) a doufám, že mi prominete. :)

Tuhle kapitolku jsem chtěla postnout už včera, jakožto dárek k narozeninám mé drahé sestřence. Takže ještě jednou - Všechno nejlepší má drahá Ellie a pokusím se ti brzy napsat další kapitolu! :) :*


24. Mezi řádky lektvarů

Že se něco stalo bylo zcela očividné. Od chvíle, kdy jsem vstoupila do hradu, se mým směrem upíralo nespočet pohledů a jejich majitelé se začali mezi sebou zuřivě dohadovat. A chichotat. Což nikdy nevedlo k ničemu dobrému.

Snídani jsem přežila jen silou vůle a kdyby nebylo Rileyho a Julce, nedostala bych do sebe ani sousto. Zcela očividně jsem ale nebyla hlavní senzací, jelikož všichni upírali pohled směrem ke dveřím Síně a občas přeskočili i k nebelvírskému stolu.
Tohle rozhodně nevěstilo nic dobrého.

"Měli bysme vyrazit. Máš dneska Lektvary, ne? Zkus se zeptat profesora," šťouchl do mě Riley.
"Jo, jasně," zahučela jsem nepřítomně a propálila pohledem mrzimorskou dívku, jež na mě bezostyšně ukazovala.

Leknutím převrhla dýňový džus a hrdinsky prchla z místnosti, v patách jí byli její věrné kamarádky. Zamračila jsem se na omeletu na mém talíři.

"Přestaň vraždit jídlo pohledem a uklidni se. Nějak se to vyřeší, až přijdeme na to, co se děje," chlácholila mě Julce a přátelsky se mi zavěsila na rameno.
"Kéžby," zamručela jsem, když se kolem prohnala jakási prvačka z Havraspáru s vykulenýma očima.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Chtěl jste mě vidět, pane profesore?," vešla jsem opatrně do učebny Lektvarů.
"Smím vědět, co vás to napadlo zaplétat se do spárů tisku?," zeptal se mě místo odpovědi podmračeně od katedry.

Nervózně jsem polkla a statečně přešla místnost.
"Je to hodně špatný?," zeptala jsem se.

S tvrdým pohledem mi přistrčil Denního Věštce. Na titulní straně se skvěla fotografie Harryho a Hermiony v přátelském objetí. Tajné trápení Harryho Pottera, hlásal titulek.

S povzdechem jsem otevřela noviny a zběžně prolétla článek Rity Holoubkové. Byl to naprostý blábol, na němž se nedalo věřit snad jedinému slovu. Bohužel lidé byli jako ovečky, co se týkalo tisku, takže mi bylo jasné, že to zajistilo dnešní rozruch, který jen tak neopadne.

"Jak může psát takové nesmysly?," zeptala jsem se a zamračila se na fotku Holoubkové pod článkem.
Snape se jen ušklíbl a otevřel noviny uprostřed.
"Ve skutečnosti, tohle je váš opravdový problém," řekl vážně a ukázal na článek.


Nepříznivý život kouzelnické siroty

Život byl nespravedlivě krutý, když zanechal mladou čarodějku v rukou matky, záhadné lékouzelnice Ericy Harperové (vedoucí oddělení ve Francouzské nemocnici). O jejích záhadných pokusech, které jsou podle ní "naprosto bezproblémové a opodstatněné", jsme psali v letním speciálním vydání.

Do hledáčku se nám ale tentokrát dostala její dcera, jež navštěvuje čtvrtý ročník Akademie v Krásnohůlkách a nyní je jako jedním z mnoha hostů v Bradavicích, kde aktivně podporuje svého oblíbeného šampiona. Jistě vás překvapí, že jím není krásnohůlská Fleur Delacourová, nýbrž Chlapec, který přežil.

Samantha působí stejně záhadně, jako její matka a podle některých svědků jedná velmi nevypočitatelně.
"Ta holka je divná. Nikdy nevím, co od ní čekat," potvrdila nám havraspárská studentka, jež nechce být jmenována.
Je tedy zřejmé, že na ni Erica nestačí a chybí jí tvrdá ruka muže, o němž toho víme velmi málo. Kdo je ten tajemný muž, jenž opustil svou těhotnou přítelkyni? A bylo dítě vůbec jeho nebo ani sama Erica neví, s kým v tu chvíli setrvávala
v intimním vztahu?

Velmi brzy nastane soud, v němž se prarodiče Samanthy, vážení obchodíci a jednatelé Marcello a Eleanor Harperovi, dovolávají svého práva a žádají o svěření do péče. Nepochybujeme, že by to byl jistě rozumný krok k nápravě této problémové a rozpolcené dívky.


"Cože?! Kde zase tohle vyhrabala?!," vybuchla jsem a mrštila novinami o lavici před sebou.
"Zřejmě má své kontakty. A troufám si též tvrdit, že vaši prarodiče byli více než rádi, když si s nimi sjednala schůzku a požádala o rozhovor," konstatoval a bedlivě mě sledoval tmavýma očima.

"Vždyť tu o mně bez studu píše, že jsem narušená a z mámy udělala... děvku," procedila jsem naštvaně skrz zuby.
Nepěkně se zamračil a počkal, dokud jsem se trochu neuklidnila.

"Přesně z toho důvodu jsem si vás zavolal sem. Všichni zmijozelští již svůj výtisk obdrželi, stejně jako zbytek školy. Takhle budete alespoň připravena na mou hodinu a nevybuchnete... jako teď," jako váš otec, slyšela jsem, když se na chvíli odmlčel, "Je to napsané mezi řádky, takže jí nemůžete žalovat nebo ji jinak právně napadnout. Ano, vaše matka už je o všem informována," dodal, když jsem se nadechovala k otázce.

Zhrozeně jsem se na něj podívala.
"No do háje," ujelo mi.
"Jazyk," zamlaskal nespokojeně. "A není to nic, s čím by si již dříve neporadila. Rita Holoubková se na vaši matku a její výzkumy zaměřuje často. Tohle není zdaleka první nebo poslední článek, který vyjde."

"To jste mě teda uklidnil," povzdechla jsem si a shodila tašku na lavici. Poté jsem se k němu nejistě obrátila. "Nemusím už odcházet, že ne?"
"Zůstaňte," odpověděl klidně a šel zkontrolovat přísady.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Budete v té chodbě stát ještě déle? Potřebujete to poslat písemně nebo jste opravdu takoví tupohlavci?," štěkl Snape nebezpečně po studentech, jenž se loudali do třídy.

Efekt byl okamžitý - všichni se rychle přesunuli dovnitř a na svá místa. K mé smůle si ke mně přisedla Pansy Parkinsonová. Jediné, co mě těšilo, bylo to, že z toho má asi takovou radost, jako z výletu do Azkabanu.

"Vaším dnešním úkolem je připravit ostrovtipný lektvar. Je mi jasné, že doufat v žádný nevybuchnutý kotlík by bylo příliš, takže vás prosím, Longbottome, nevyhoďte to tu dnes do povětří, nemám na to náladu," prohodil Snape posměvačně k chlapci, který leknutím nadskočil.
"A-a-ano pane," zakoktal.

Profesor se posměvačně ušklíbl a pod váhou vražedných nebelvírských pohledů přešel do přední části třídy. V duchu jsem protočila očima a raději se věnovala přípravě, jelikož Pansy byla na Lektvary naprosto levá. Mírně řečeno.

V půli hodiny se ozval měnší výbuch v zadní části učebny, což k mému překvapení nikoho nevyvedlo z míry. Snape, jenž vypadal, že něco podobného očekával, okamžitě zamířil k Nevillovi a zmrazil jeho vybuchující kotlík.

"Vypadá to, pane Longbottome, že budete dnes opět nehodnocen. Naštěstí jste ani nezničil půlku třídy jako minulý týden, takže-"
Přerušil ho náhlý zvuk spadené míchačky a spousta klení.

"Hodils to tam schválně!"
"Přestaň tady hysterčit Pottere!"
Všichi se okamžitě otočili ke stolu, který sdíleli školní nepřátelé číslo jedna. Oba stáli proti sobě s hůlkami vytaženými a probodávali se pohledy.

Snape nechal zmizet břečku, jenž zbyla z Nevillova lektvaru a zamířil k nim. Jedním pohybem hůlky je odzbrojil a nebezpečně se nad nimi vztyčil. Ani Malfoy už si nebyl tak jistý, zatímco Harry na něj vzdorovitě zhlížel.

"Váš minulý... duel," ušklíbl se, "nedopadl zrovna nejlépe, čímž vám chci sdělit, že nehodlám sbírat další zraněné žáky, jenž by se stali vašimi potencionálními terči. Do první lavice Potter, ať na vás vidím, vyměníte si místo se slečnou Parkinsonovou."

Rychle jsem vykoukla zpoza zmijozelské části, abych upoutala Harryho pozornost. Ten se totiž nadechoval k protestu, ale když mě uviděl a zcela si to rozmyslel.
"Ano, pane," odpověděl klidně, až profesor překvapeně mrkl. Ne že by si toho někdo všiml.

Spěšně se přesunul do přední částí třídy a vyměnil si místo s náhle usměvavou Pansy. Jediným pohledem vzad jsme si vychutnali naprosto zděšeného Malfoye. Spiklenecky jsme na sebe s Harrym mrkli a dalo nám zabrat nerozesmát se nahlas.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Nejdřív žabí nožky," promluvila jsem šeptem a jakoby omylem odstrčila jeho ruku s okem sklivce, který málem skončil v kotlíku.
"Díky," odpověděl napůl úst a pokračoval ve správném postupu.

Byl skoro konec hodiny a naše lektvary už se dostali do záverečné fáze. Opatrně jsme je odstavili z ohně a nabrali vzorky do připravených fiól, když se ozvalo hlasité a naléhavé zaklepání.
"Dále," pronesl profesor klidně, aniž by zvednul oči z pergamenů před sebou.

Celá třída se otočila, když do místnosti vešel značně rozčilený Karkarov. Prošel třídou, aniž by jen zavadil pohledem o kohokoliv znás a postavil se přímo před katedru; na prst si stále natáčel svou kozí bradku.

"Potřebuji si s tebou promluvit," ucedil tak tiše, že jsme mu s Harrym skoro nerozuměli. Oba jsme našpicovali uši.
"Promluvíme si, až skončím hodinu-" zamumlal Snape, ale Karkarov mu skočil do řeči.
"Chci s tebou mluvit hned, tady mi nemůžeš vyklouznout, Severusi. Ty se mi totiž vyhýbáš."
"Až po hodině!," štěkl na něj.

Když se dvě minuty před zvoněním všichni začali zvedat, Harry převrhl žluč z pásovce tak nápadně, že jsem ho chtěla stáhnout z kůže. Naštěstí Snape věnoval plnou pozornost Karkarovovi. Rychle jsem vzala hadru ze stolu a mrskla ji po Harrym, jenž nemeškal a okamžitě se vrhl pod stůl.
Nevinně jsem čistila povrch stolu a snažila se splynout se třídou. Zatím úspěšně.

"Co máš tak naléhavého?," sykl Snape na Karkarova.
"Tohle," řekl Karkarov a vyhrnul si levý rukáv hábitu.
Vytřeštila jsem oči, protože se mi naskytl perfektní výhled na jeho Znamení zla, jenž jsem viděla na ruce Rosiera, když se mě pokoušel zabít.

"Co tomu říkáš? Vidíš to? Takhle zřetelné jsem ho ještě nikdy neměl, od té doby co-"
"Schovej to," zavrčel Snape a probodl ho černýma očima.
"Určitě sis všiml-" spustil Karkarov rozčileně.

"O tom si můžeme promluvit později!," utrhl se na něj Snape. "Pottere! Harperová! Co tu ještě děláte?"
"Rozlila jsem žluč z pásovce a Harry mi pomáhá ji uklidit, pane profesore," zalhala jsem pohotově a na důkaz zvedla svou hadru.

Karkarov se nasupeně otočil na podpatku a vystřelil ze třídy, zatímco Snape se na mě važedně zamračil.
"Velmi špatná výmluva! Školní trest - dnes i zítra! V šest ať jste tady. A vy Pottere mazejte, než vám strhnu body," utrhl se na nás a odplachtil do kabinetu. Pořádně za sebou třískl dveřmi.

"Sakra," zaklel Harry a odhodil hadru. "Promiň za ten trest..."
"V pohodě," mávla jsem rukou a sklidila si přísady. "Dal by mi ho tak jako tak. A na druhou stranu - aspoň si nedostal trest ty a Nebelvír má své body."
Nespokojeně si odfrkl a hodil si tašku na rameno.

"S tím, kolik jsme jich za dnešní hodinu ztratili, to je úplně jedno."
"To máš pravdu," usoudila jsem s úsměvem.
Vyšli jsme z učebny a zamířili do vyšších pater hradu. Cestou jsme potkali pár studentů, kteří ještě spěchali na poslední hodinu.

"A to je zítra návštěva Prasinek!," zavrtěl Harry hlavou.
"No a?," zeptala jsem se udiveně.
"Přece máš ten trest."
"Ach," zamrkala jsem, "no tak půjdu příště."

"To jo... ale... no totiž," zakoktal a zrudl.
"Ano?," povytáhla jsem obočí.
"Napadlo mě... teda mě a Hermionu napadlo... že bys mohla jít s náma," řekl a uhnul pohledem.

Smutně jsem se usmála a jemně ho praštila do ramene.
"Budu to brát jako pozvánku na příště," řekla jsem a mrkla na něj.
Zazubil se a příkývl.
"Tak platí."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Jdete pozdě," dostalo se mi uvítání hned, když jsem vešla do učebny Lektvarů.
Rychle jsem mrkla na hodinky a zakoulela očima. Bylo sotva patnáct vteřin po šesté.
"To se snad těžko počítá jako zpoždění, profesore. Ale pokud potřebujete mít klid na duši, zůstanu tu o těch patnáct vteřin déle," řekla jsem a neubránila se malému úsměvu.

Pobaveně si odfrkl a zamířil do laboratoře, což jsem brala jako pokyn a vyrazila za ním. Obdivně jsem pískla, když jsem uviděla hned osm kotlíků, v nichž se vařili lektvary.
"Páni. Vy se asi nezastavíte co?"

"Budu to brát jako lichotku. Přísady máte hned vedle, začněte s těmi nejvíc vzadu. Vrzy by měli přejít do varu," instruoval mě a pečlivě promíchával dva kotlíky zaráz.

Rychle jsem se přesunula na určené místo a zkotrolovala obsah kotlíků. Kostirost a Zrak obnovující lektvar - konec pátého ročníku. To by neměl být až tak velký problém.
"Zítra přijde vaše matka. Spolu s ředitelem probereme vaše možnosti při soudu.."

Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou.
"Jaké máme vyhlídky?," zeptala jsem se a zvedla pohled.
"Pokud najdou nějaké... důkazy o nevhodném prostředí, pak nejspíš velmi mizivé," odpověděl upřímně po chvíli ticha.

"Je mi líto, že vám nemůžu podat lepší zprávu," dodal, když viděl můj pohled.
Chápavě jsem přikývla a chvíli pracovala v tichém zamyšlení.
"Opravdu jste mi chtěl dát trest nebo to byla záminka pro levnou pracovní sílu na vaše lektvary?," zajímala jsem se nakonec, zatímco jsem krájela ostrohřbetku.

"Buď vy nebo Potter - a nemusím vám snad vysvětlovat, jak by mé lektvary dopadly, kdyby se dostaly do rukou toho pitomého děcka. A mimochodem jste jen těřko levná pracovní síla, jelikož vás nezaměstnávám a nikdy v budoucnosti to nemám v plánu."

Zasmála jsem se a přikývla.
"No... hádám, že vám občas lezu pěkně na nervy," připustila jsem.

"Občas," zopakoval nevěřícně a věnoval mi upřený pohled, za nímž stěží skrýval pobavení.
"Hele," zasmála jsem se, "myslím, že profesor Brumbál vám jde na nervy mnohem víc než já. Mě vídáte sotva párkrát o prázdninách."

"To je více než dost."
"Fajn," ohrnula jsem trucovitě rty.

Bylo štěstí, že jsem trest dostala jen já a nikdo nebyl v naší blízkosti. Jinak by totiž nevěřil svým uším. Profesor Snape, zahořklý sklepní netopýr. se totiž skutečně smál po boku čtrnáctileté čarodějky.


S láskou
Romadůr

23. Kdy je dobré zatajit a zadržet dech

11. října 2014 v 20:50 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak dnešní kapitolu vám přináším celkem později večer, ale noční čtenáři jsou tu často ne? 3:) Tak přeju příjemné počtení a konečně se nám to zase zamotá! :)

23. Kdy je dobré zatajit a zadržet dech

Prázdniny s madame Maxime byly vždycky nudné. Proto jsem o Vánocích, stejně jako většina dalších studentů, nikdy nezůstavala v zámku, pokud to nebylo nezbytně nutné. Ale tentokrát jsme nebyli u nás v zámku, takže nám bylo sděleno, že strávíme vánoční svátky pohromadě.

Sice jsme s tím tak nějak počítali, nicméně zákaz vycházek, striktní dodržení večerky a denních jídel, navíc všude chodit pouze spolu - to bylo opravdu hodně. Nikoho jsem od Vánočního plesu nepotkala a ani neměla šanci s nikým mluvit, takže jsem byla jen ráda, když konečně začala výuka.

Všichni jsme spěchali od Kočáru, v němž jsme byli prakticky uvěznění skoro dva týdny a i když naše hodina byla venku, ve sněhu a navíc s Hagridem, byli jsme více než rádi, že jsme pryč. Ovšem když jsme přišli k Hagridovu srubu, překvapivě tam nečekal náš učitel/obr, ale nějaká žena s krátkými šedými vlasy a vysunutou bradou.

"Kdo vůbec jste?," zeptal se Ron, když spolu s ostatními nebelvírskými přišel a na tváři měl usazený nedůvěřivý výraz.
"Jsem profesorka Červotočková," řekla rázně, "a dočasně vás budu učit Péči o kouzelné tvory."

"Ale kde je Hagrid?," ozval se Harry zamračeně.
"Je nemocný," odsekla a věnovala mu nepříjemný pohled.
"Nyní mne následujte," prohlásila úsečně a rychlým krokem se vydala přes pozemky.

Měla jsem pocit, že tahle ženská se tak moc snaží mít autoritu jako Snape, že to s tou strohostí příliš přehání.
Prošli jsme kolem našich koní, jenž se k sobě v té zimě tulili, aby se alespoň trochu zahřáli a po další zatáčce, jíž jsme prošli na nás vykoukl jednorožec, uvázaný u ohrady. Usmála jsem se a spousta dívek kolem mě óchala a áchala, nad jeho krásou. Přirozeně.

"Chlapci, vy se držte zpátky!," vyštěkla profesorka a bezohledně trefila Harryho do prsou napřaženou rukou. "Jednorožci mají raději ženskou ruku. Děvčata, dopředu, a pojďte opatrně k němu..."
Nasupeně jsem se na ni podívala a přidala se spolu s Julce k Hermioně u jednorožce.

"Pro začátek vám řeknu pár věcí k zapamotování. Kouzelné vlastnosti jednorožce a použití některých jeho částí v Lektvarech."
"Myslím, paní profesorko, že to je poněkud zbytečné. Nikdo by neprošel prvním ročníkem bez základních znalostí o jednorožcích," prohlásila jsem a jemně poplácala jednorožce po plecích.

Červotočková se na mě otočila a semkla rty v neúspěšném napodobení profesoky McGonnagalové.
"To jistě, slečno...?"
"Harperová," doplnila jsem ji se sladkým úsměvem.
"V tom případě vám jistě nebude vadit, když nám své schopnosti z prvního ročníku předvedete, což?," zeptala se chladně.
"
Samozřejmě paní profesorko," usmála jsem se neupřímně. "Jednorožci jakožto jediná zvířata s magickou DNA vzdáleně přibližující se lidské rase, jsou používána hlavně pro jejich genetickou čistotu. Samozřejmě chytit tohle vznešené zvíře není až tak těžké, jak se ostatní mylně domnívají, protože jejich smysly jsou tak dokonalé, že poznají, když jim někdo chce ublížit nebo se k nim pouze přiblížit. Nejznámější část, kterou používáme je jeho žíně, jejíž vlastnosti..."

"Dobrá!," vyštěkla profesorka a utnula můj učebnicový výklad. Můj úsměv se o něco rozšířil.
"Vy tam vzadu, dáváte vůbec pozor?," otočila se k chlapcům, když jejich hlasy začaly nabírat na intenzitě.
Naštvaně se otočila zpět a věnovala mi nepříjemný pohled, načež se pustila do svého výkladu. Nikdy jsem si nepřála, aby hodina skončila co nejdřív, jako v tuhle chvíli.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Celá vytočená jsem se vrátila do Kočáru a pořádně za sebou práskla dveřmi od pokoje. Zřejmě jsem Červotočkovou naštvala mnohem víc, než jsem si myslela. Po hodině si mě zavolala a uložila mi školní trest, z něhož mě propustila teprve před chvílí. V deset večer!

Znaveně jsem se doploužila k posteli a hodila tašku na zem k nočnímu stolku. Protáhla jsem si ztuhlé končetiny a shodila boty, když na malé okénko zaklepala tmavě šedá sova.

Zvedla jsem se a vpustila ji dovnitř. Důlěžitě přeletěla přes pokoj a majestátně se usadila na nočním stolku. Natáhla nožku a netrpělivě zacvakala zuby. Tím mě konečně přiměla k pohybu, takže jsem překonala vzdálenost mezi námi a rozvázala dopis z její nožky.

Srdce mi vynechalo jeden úder, když jsem rozpoznala Ministerskou pečeť na čele dopisu. Roztřeseně jsem ho rozvázala a vzala do rukou pergamen, jenž z něj vypadnul.


Vážená slečno Harperová-Blacková,

je naší povinností Vám oznámit, že vaši další žijící příbuzní (prarodiče) - pan Marcello Paulo Harper s manželkou Eleanor Jasmine Alexis Harperovou, projevili zájem o vaše svěření do jejich péče, na základě stížnosti podané na Ericu Elisabeth Harperovou.

Dle posudků ministerstva je jejich žádost relevantní a zcela v souladu se zákoníkem Komise pro rodinné záležitosti a tudíž si vám dovolujeme oznámit, že bude celá záležitost náležitě přezkoumána a rádi bychom během prvního měsíce prázdnin zahájili soudní slyšení, jehož se musíte neprodleně zúčastnit.
Děkujeme za pochopení,

Matylda Trebbletová
kurátorka, ministerská zaměstnankyně


Šokovaně jsem zírala na úřední dopis v mých rukou a snažila se pochopit jeho reálnost. Zatřepala jsem hlavou a sáhla po své hůlce. Ministerská sova již dávno odletěla a z okna ke mně doléhal studený vítr, ale to bylo to poslední, co mě zajímalo.

Rychle jsem zkopírovala dopis hned třikrát a vytáhla Césara z klece, v níž lehce podřimoval.
"Vstávej kamaráde, nutně tě potřebuju. Ty první dvě kopie doneseš Brumbálovi a Snapeovi; s poslední poletíš k mámě a nezapomeň - musíš letět tak rychle, jak jen to půjde," naléhala jsem na sovu, zatímco jsem mu na nohu pevně uvazovala dopis, přiložený k jedné z kopií.

Zbylé dvě kopie jsem mu strčila do zobáku a vypustila Césara, jenž se s odhodlaným výrazem vrhl z okna do noci. Doklopýtala jsem zpět do postele a přemýšlela, co horšího mě může ještě v tomhle roce potkat.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"A nemůžeš s tím nic udělat? Chci říct, přece tě nemůžou dát do jiné rodiny, když je u vás všechno v pořádku."
"Julce, oni mají peníze; jsou to Smrtijedi a navíc mají pod palcem celé ministerstvo! Mám strach, že jim to odsouhlasí a já budu muset zůstat u nich. Máma se snaží najít co nejvíc důkazů v náš prospěch, ale...," zkousla jsem si nešťastně ret.

"To bude dobrý," usmál se povzbudivě Riley a objal mě kolem ramen.
"Snad," povzdechla jsem si a pak zatřepala hlavou, když jsem v dálce uviděla tmavou kštici. "Hele támhle je Harry! Skočím je pozdravit a pak vás najdu jo?"

Jenom se na mě usmáli a ruku v ruce se vydali k Medovému ráji. Rychle jsem se otočila a rozběhla se ke Třem košťatům, kde trojice zmizela. Vmísila jsem se do davu a dostala se až k jejich stolku.
"Ahoj," pozdravila jsem a usmála se.
"Ahoj," odpověděli sborově.

Než jsme si stihli říct něco dalšího, do místnosti vešla Rita Holoubková, ve svém kanárkově žlutém hábitu a v patách jí jako poslušný pejsek šel její osobní fotograf. Zamračila jsem se a v očích se mi zablesklo.

"No to si snad dělá srandu," zasyčela jsem a otočila jsem se k ostatním. "Raději na sebe..."
"To už zase chcete někomu zničit život?," ozval se vedle mě okamžitě nahlas Harry s nebezpečným leském v očích a spousta lidí zmlkla a ohlédla se po nás.

Varovně jsem se na něj podívala, ale dělal, jakoby mě neviděl. Rita se po nás ohlédla a se zářivým úsměvem k nám zamířila.
"Harry! To je fantastické! Proč si nejdeš sednout k nám a -"
"K vám ani na třímetrovém koštěti," odsekl jí rozzuřeně a já si v duchu povzdechla. "Proč jste to Hagridovi provedla?"

Povytáhla své perfektně nabarvené obočí a věnovala mu neupřímný pohled.
"Naši čtenáři mají právo dozvědět se pravdu, Harry, já pouze konám svou..."
"Co je komu do toho, že Hagrid je napůl obr?," rozkřikl se a vstal ze své židle. Okamžitě jsme ho následovali. "Vždyť nic špatného nedělá!"

V tu chvíli zavládlo úplné ticho. Všichni zírali na dění uprostřed místnosti, někteří s otevřenými ústy. Rita se okamžitě vzpamatovala a hned navrhla, že chce slyšet "Harryho názor na věc". Než jsem stihla něco říct, Hermiona se vrhla vpřed.

"Vy ženská jedna příšerná," procedila skrze zuby, "vy se nezastavíte před ničím, hlavně když máte o čem psát, a poslouží vám každý, že?"
"Sklapni ty malá holko, a nemluv o věcech, kterým nerozumíš," usadila jí chladně a oči za příšernými brýlemi zchladly.

"Jakobyste vy něčemu rozuměla!," vyštěkla jsem a získala tak její pozornost. "Jen chcete zničit každého, kdo něčeho dosáhne, a to jenom proto, že vy byste se nikdy tak daleko nedostala!"
Jemně zbledla a probodla mě pohledem.

"Jste jen hloupá děcka," prohodila ke mně a k Hermioně.
"Pojďme pryč," řekla Hermiona a vrhla na Holoubkouvou poslední znechucený pohled.
Rozešli jsme se k východu a spousta lidí nám uskakovala z cesty, někteří ještě stále s otevřenou pusou. S neblahým pocitem jsem se otočila zpět.

Rita seděla v koutku, kde jsme předtím byli a její bleskobrk zuřivě létal po pergamenu; v jejích očích se nebezpečně blýskalo. Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Tohle pro nás bude mít jistě dohru.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Posadila jsem se ke svému - nyní již velmi oblíbenému - stolku v knihovně a položila na stůl tři obří knihy, jenž jsem našla. Znaveně jsem se svalila na židlia s povzdechem si přitáhla první knihu, Kouzelnické právo a jeho modifikace v průběhu věků.

Kouzelnické právo... Práva dětí... To je ono! Vzrušeně jsem nalistovala příslušnou stránku a opřela se o lokty, když jsem uviděla velikost písma. Tohle bude na dlouhou, pomyslela jsem si a zadržela další povzdech.


Nezletilí kouzelníci mají právo si k soudu přizvat svého zástupce. Zástupcem nesmí být rodič, či jiný příbuzný anebo partner/ka rodiče.

Zástupce hájí práva dítěte a během soudního procesu je mu dítě svěřeno do péče a je zabráněno styku s rodičem, jenž by mohl potencionálně ovlivnit rozhodnutí dítěte, k němuž je u soudu často nahlíženo, jako k nejdůležitějšímu aspektu.

Zástupcem musí být zletilý kouzelník se zázemím a zajištěním. Dítě k němu může mít jakýkoliv pozitivní vztah, mimo vztah romantický! Dítě si svého zástupce vybírá od chvíle, kdy je mu minimálně jedenáct let a je tedy...


"Sam!"
Polekaně jsem odtrhla oči od textu a pevně stiskla hůlku v ruce. Když jsem vzhlédla, setkala jsem se pouze se ztraceným pohledem smaragdových očí. Výmluvně jsem odsunula židle, na něž se všichni tři posadili a vzájemně se po sobě podívali.

"Prostě to vyklopte," povzdechla jsem si a dala si do knihy záložku, poněvadž mi bylo jasné, že se k ní jen tak nedostanu.
"Mám problém," začal Harry nešťastně.
"Nebudeš tomu věřit, ale to mě napadlo," podotkla jsem kousavě. "Prostě to vysyp."

"Jde o druhý úkol. Musím vydržet hodinu pod vodou," řekl tedy bez obalu.
Vykulila jsem oči a chvíli na něj zírala, neschopna slova. Poté jsem zamrkala a zkousla si ret.
"Říkám to nerada, ale žádné takové kouzlo neznám -"
"No tak to jsme si moc nepomohli," přerušil mě nabručeně Ron.

Naštvaně jsem se na něho podívala.
"Tak promiň, že nejsem dokonalá a neznám všechna kouzla nazpaměť," zpražila jsem ho. "Mimochodem je opravdu skvělý, když přijdete dvadvacátého února - dva dny před začátekem úkolu."

Hermina Rona naštvaně praštila do ramene a s prosebným výrazem se ke mně otočila.
"Promiň, Ron je občas pořádně natvrdlý. Ale opravdu tě potřebujeme. Napadá tě něco? Cokoliv?," zaprosila.
"Opravdu ne, ale hádám, že se opět prohrabeme knihovnou," povzdechla jsem si a vstala spolu s ostatními a šla hledat knihy.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

I s povolením ke vstupu do Oddělení s omezeným přstupem jsme na nic nepřišli. Harry dokonce byl tak zoufalý, že se zeptal i madame Pinceové. Prohledávali jsme úplně všechno a večer před úkolem jsme už byli nesmírně zoufalí.

"Tohle není k ničemu," prohlásila Hermiona a Jak na taje sklapla. "Kdo by si proboha přál, aby se mu chloupky v nose kroutily do prstýnků?"
"Mně by to nevadilo," ozval se nějaký zrzek za ní. "Aspoň by si lidi měli o čem povídat, nemyslíš?"

Za okamžik se vynořil druhý zrzek a já si překvapeně uvědomila, že jsou dvojčata a pravděpodobně Ronovi bratři.
"Co tu děláte?," zeptal se jich Ron.
"Hledám vás. McGonnagalová chce s tebou a s Hermionou mluvit," prohlásil druhý z nich.

Znepokojeně jsme se po sobě podívali, ale nakonec jsem těžce přikývla.
"Běžte. My to tu nějak zvládneme..."
"Vlastně, po tobě se sháněla vaše ředitelka. Prý už máte být všichni v Kočáře," řekl jeden z nich.
Zbledla jsem a zničeně se podívala na Harryho. Ten si jen povzdechl a zakroutil hlavou.

"Jen běžte."
Zatímco Ron s Hermionou a svojčaty zmizel na chodbě, otočila jsem se k Harrymu a stiskla mu ruku.
"Budu hledat třeba celou noc, jasný?," řekla jsem mu a na jeho chabý úsměv jsem ho objala. Poté jsem se rychle otočila a rozběhla se hradem ke Kočáru.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Opravdu nic neznáš Julce?," zívla jsem.
Bylo půl deváté ráno. Celou noc jsme s Julce a Rileym hledali cokoliv, co by Harrymu pomohlo vydržet hodinu pod vodou, se stejným výsledkem, jaký jsme měli v předchozích dnech.

"Ale no tak. Máme hodinu - představ si třeba, že jsi na hodině Lektvarů a..."
Vyskočila jsem z postele a vytřeštila oči. Přiskočila jsem k Julce a drtivě ji objala. Odtáhla jsem se od ní s rozzářenýma očima, když mě dostihlo to správné "osvícení".

"Jsi génius!," vypískla jsem.
Rychle jsem sebrala hůlku, svetr a vyběhla z pokoje.
"Uvidíme se na místě!," křikla jsem a co nejrychleji utíkala k Nebelvírské věži.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Přinutila jsem jednoho prváka, aby mi otevřel dveře do prázdné společenské místnosti. Přeci jen mi cesta do hradu a najití někoho, kdo by mi zpřístupnil cestu, zabralo půl hodiny. Vběhla jsem do místnosti a zaznamenala Harryho, jenž napůl ležel na stolku s knihami.

Ve stejnou chvíli, kdy jsem k němu doběhla, se s rázným PUK přemístil exoticky oblečený domácí skřítek. Okamžitě začal do Harryho šťouchat a po chvíli ho probudil.
"De-deset minut?," zakrákal teprve probuzený na skřítka.

"Ale já nevím jak-"
"Žaberník," vyhrkla jsem ve stejnou chvíli jako skřítek, jenž mu ho podával.
"Vydržíš pod hladinou, budeš mít žábra. Nechápu že mě to-"

Nestihla jsem svou větu dokončit, protože vyskočil z křesla a pevně mě objal. Stejně nadšeně pak objal skřítka a společně jsme se rozběhli z hradu dolů. Měli jsme na to sotva deset minut.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Lapajíc po dechu jsem se začlenila mezi Krásnohůlské, jenž na mě podivně zírali, ale naštěstí je to po chvíli přestalo bavit, když Ludo Pytloun ohlásil začátek dalšího úkolu. Praštila jsem se do čela, když sebou Harry tak elegantně plácl do vody a doufala, že plavat mu jde líp.

Obrovský zvon na hodinách ohlásil hodinu, během níž se všichni začali bavit mezi sebou, jelikož se vůbec nic nedělo. A pak - přesně minutu po posledním úderu zvonu se vynořil Cedrik Diggory, spolu se svou zajatkyní a partnerkou z plesu a rychle s ní plaval na břeh.

Zkousla jsem si ret a nervózně prohlížela hladinu. Kde se sakra zdržel? Fungoval ten žaberník?, přemýšlela jsem a byla čím dál tím víc nervóznější.

Z vody se začaly nořit malé bublinky a za chvíli se objevila blonďatá hříva naší šampionky. Spolu s ostatními jsem vyskočila ze sedadla a nahnula se blíž, abych zjistila, jestli je v pořádku. Když kolem nás procházela, zaslechla jsem její hlásek.
"To vššechno ti ďassovcci!"

Tak teď už jsem měla opravdu strach. Dalších pět minut se nic nedělo a pak se nad hladinou vytvořila obří bublina a všichni leknutím odskočili, když se Krum vynořil ve své napůl lidké a napůl žraločí podobě. Hermiona vypadala zmateně a rozhlížela se. Zřejmě taky čekala na Harryho.
Pět minut... Deset minut... Patnáct!

A pak se konečně vodní hladina znovu otevřela a Harry, spolu s Gabriellou a Ronem, vyplivl vodu a lapal po vzduchu. Nadšeně jsem vyskočila spolu s ostatními a dala se do zuřivého potlesku. Ze srdce mi spadl obrovský kámen.

Harry samozřejmě vzal tu píseň velmi vážně a chtěl zachránit všechny. To bylo od něj tak typické a zároveň hloupé, že jsem nevěděla, jestli ho mám jít obejmout nebo přizabít. Mezitím se porotci znovu poradily a Ludo Pytloun znovu zesílil svůj hlas.

"Dámy a pánové, dospěli jsme k následujícímu rozhodnutí. Slečna Fleur Delacourová sice prokázala, že bublinové kouzlo ovládá mistrně, když však už byla téměř u cíle, zaútočili na ni ďasovci, a tudíž se jí nepodařilo její zajatkyni zachárnit. Dáváme jí dvacet pět bodů."
Zdvořile jsem se přidala k potlesku, i když Fleur kroutila hlavou.

"Pan Cedrik Diggory, jenž také použil bublinové kouzlo, se vrátil se svou zajatkyní jako první, ale povolený limit jedné hodiny o minutu překročil. Dáváme mu tudíž čtyřicet sedm bodů."
Všichni mrzimorští nadšeně vyskočili a ječeli a pískali. S úsměvem jsem tleskala také.

"Pan Viktor Krum použil neúplnou formu přeměňování, která mu nicméně přinesla úspěch, a se svou zajatkyní se vrátil jako druhý. Dáváme mu čtyřicet bodů."
Zateskala jsem o něco méně nadšeněji a s nechutí sledovala culícího se Karkarova.

"Pan Harry Potter použil velice úspěšný žabernník. Vrátil se jako poslední a značně překročil limit. Ovšem náčelnice jezerních lidí nám sdělila, že se pokoušel zachránit všechny zajatce; ne jenom toho svého."

"Většina porotců se domnívá," a při těch slovech se ošklivě podíval na Karkarova, "že tím projevil mravní sílu a dostává tedy čtyřicet pět bodů."


Nadšeně jsem znovu vyskočila a připojila se k všeobecnému veselí. Harry na mě ukázal zdvižený palec a já mu ho neméně nadšeně oplatila. Na chvíli jsem zase měla pocit, že bude všechno v pořádku.


S láskou
Romadůr

22. Ten, kdo vede

5. října 2014 v 12:16 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

týden je pryč a já vám přináším kapitolu až v Neděli. Vím, je to opravdu delší čas, ale škola je v plném proudu a i můj volný čas se neskládá pouze z psaní. :) Nicméně - kapitola je tady a už předem vás upozorňuji, že nebude žádná akce. Celá kapitola je o plesu. :)

22. Ten, kdo vede

Nebyla jsem nervózní. Což mě po pravdě řečeno velmi překvapilo. Ale opravdu jsem se cítila v pohodě, když jsem se chystala na ples, jenž měl začít již za pár hodin.

Strávili jsme s Julce celé odpoledne přípravami šatů, debatováním o účesech a zkoušením různého make-upu. I když, jak Julce poznamenala, já jsem to s účesem měla celkem snadné - mohla jsem ho udělat až nakonec, protože si vlasy sama vytvaruju, jak se mi zlíbí.

Takže jsem ji nakonec přiměla, abychom začali u ní. Pomohla jsem jí se zapínáním šatů a postavila si ji před zrcadlo, abych měla dokonalý přehled. Rozčesala jsem jí dlouhé hnědé vlasy a zamyšleně je prohrábla rukou.

Nakonec jsem sepnula vrchní polovinu ozdobnou šedou sponou (v barvě jejích šatů) a lehce je natočila kulmovacím kouzlem. Nanesla jsem jemné třpytivé stíny stejné barvy, přidala řasenku a růž na rty. Odstoupila jsem a s úsměvem si ji prohlédla. Vypadala jako princezna z pohádky.

"Hotovo? Jak vypadám?," zeptala se a nervózně si zkousla ret.
"Naprosto dokonale," usmála jsem se a přetáhla si přes hlavu šaty.

Zachytila jsem vlasy a odhrnula je, aby mi Julce mohla zapnout zip. Poté jsem se otočila směrem k zrcadlu já. Juce mi nanesla na oči temně modré stíny, řasenku a lesk na rty. Zamyšleně jsme hleděla na své vlasy, než jsem v hlavě konečně vymodelovala dokonalý účes.

Zavřela jsem oči a představila si každý detail. Jasně jsem cítila, jak se mé vlasy formují do podobného účesu, jenž měla Julce, pouze s tím rozdílem, že ty mé měly divočejší a nespoutanější vlny. Mezitím ke mně přistoupila a připnula mi vlasy naprosto neviditelnou sponkou.

"Jak vypadám?," usmála jsem se nervózně.
"Dokonale," odpověděla a lehce mě objala.

"No, už je nejvyšší čas," řekla jsem a pohlédla na hodiny, které ukazovaly za deset minut půl osmé.
"Každá dáma má mít správné zpoždění," úspěšně parodovala Julce naši učitelku etikety.

Obě jsme vyprskly smíchy a nasadily lodičky na naše nohy. Během toho mi pohled sjel k malé lahvově zelené stužce na mém zápěstí. Usmála jsem se a jemně ji pohladila. Byl čas vyrazit.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Se stále klidnou myslí jsem vešla do hradu, kde pobíhala spousta dívek i chlapců, hledajících své pratnery. Ignorovala jsem jejich šuškání, když pohledem zabrousili k stužce na mé ruce. Ovládla jsem nutkání vzít hůlku a proklít je do příštího úterý.

V rekordním čase jsem prošla halou a před schodištěm, jež vedlo k Velké síni, a pod nímž se shromažďovali studenti, jsem si dopřála hluboké nadechnutí. Vzala jsem si k srdci rady naší učitelky Chování - narovnala záda a snažila se působit jistě.

Zahnula jsem za roh a podívala se na masu studentů, jež se snažila najít jeden druhého. Poněkud nervózně jsem si zkousla ret a očima pročesávala dolní patro, než jsem si konečně všimla tmavě černé kštice a zeleného společenského hábitu.

S úsměvem jsem se sešla schody, zatímco Ron do Harryho šťouchl a kývl hlavou směrem ke mně. Ten se okamžitě otočil a já s potěšením zaznamenala překvapení v těch zářivých smaragdech. Přála jsem si, aby mě nezradily podpatky.

Nezradily, prozatím.
"Ahoj," pozdravila jsem je a věnovala jim úsměv.
"Ahoj," dostalo se mi odpovědi.

"Ehm... Moc ti to sluší," dostal ze sebe Harry a bylo vidět, že v těchto lichotkách rozhodně není zběhlý.
"I tobě," mrkla jsem v odpověď.

Zčervenal, ale rozhodně mi nabídl rámě, do něhož jsem se zavěsila. Mězitím se k nám dostala Parvati - sestra Padmy - a vrhla ne zrovna nadšený pohled na Rona. Oba pozdravila a mě dokonale ignorovala. Jistě si nedávno povídala se svým dvojčetem, pomyslela jsem si trpce.

"Kde je Hermiona?," zeptal se netrpělivě Ron a rozhlížel se na všechny strany. Parvati mu ani nestála za pohled.

Než jsme stihli odpovědět, otevřely se boční dveře a do hradu vstupovali jako jeden muž Kruvalští žáci. Usmáli jsme se na sebe s Hermionou, které jsem si podle všeho všimla pouze já. Nicméně já jsem věděla, kdo bude jejím tanečním partnerem.

Hned nato se otevřely dveře Velké síně a nad hlavami studentů se rozezněl hlas profesorky McGonnagalové.
"Šampioni se svými partnery sem ke mně, prosím!"

Harry povážlivě zbledl, tak jsem mu v jemném ujištění, že na to není sám, stiskla ruku a donutila ho k pohybu. Studenti se rozestoupili, abychom mohli projít a šuškání začalo nanovo. Profesorka McGonnagalová nás odvedla do boční místnosti, aby na nás všichni viděli, až vejdeme, mezitímco ostatní studenti se nahrnuli do Síně.

Fleur s nějakým havraspárským chytačem si stoupla hned před dveře Síně a její partner z ní nemohl spustit oči. Vedle nás se postavil Cedrik se svou čínskou partnerkou, jež byla také z Havraspáru. Slušně jsem se na ni usmála a ona mi úsměv oplatila.

Otočila jsem se zpět k Harrymu, jež se očividně s nimi nechtěl bavit a zarytě hleděl dopředu. Na můj tázavý pohled zavrtěl hlavou a sjel pohledem k poslednímu páru. Nevěřícně vytřeštil na Hermionu oči a ta se na nás oslnivě usmála.

"Ahoj Harry, Sam."
"Ahoj," oplatila jsem jí a než jsem stihla Harryho posunout na vyšší inteligenční úroveň, než kapra na suchu, otevřely se vchodové dveře.

Okamžitě jsme se všichni narovnali a uspořádaně vešli do místnosti. Velká Síň teď měla velký taneční plac uprostřed, kolejní stoly zmizely a nahradily je malé stolky, u nichž sedělo nejméně tucet studentů.

Strop byl protkán girlandami jmelí a břečťanu. Světla byla utlumená a celkový dojem působil jemně a romanticky. Zatím se nikde nezahlédla Denise a jeho doprovod. Naštěstí.

Harry se soustředil na kroky, takže jsem se jemně posunula dozadu a utvořila dojem, že mě seběvědomě vede přes taneční sál. Zahlédla jsem jiskru v jeho očích, lehce se usmála a pevněji chytila jeho ruku.

Když si konečně všichni posedali a my dokráčeli k čestnému stolu. Další zrzek celkem jasně odsunul svou židli a povytáhl obočí Harryho směrem. Ten se na mě zadíval koutkem oka, aby zjistil mou reakci. Nenápadně jsem přikývla a nechala se odvést na místo.

Zrzek se okamžitě dal s Harrym do řeči a přinejlepším pustil Harryho jednou ke slovu, co jsem na půl ucha zaslechla bylo to, že je zástupcem pana Skrka, jehož nepřítomnost jsem si opožděně uvědomila.

"Dobrý večer, slečno Harperová. Bavíte se?," zazněl mi sametový baryton u ucha, čímž mě přinutil se prudce otočit ke svému majiteli.
Vytřeštila jsem oči, když jsem si uvědomila, kam nás Harry nevědomky usadil. Pročistila jsem si krk a usmála se na vedle sedícího profesora.

"Dobrý večer, pane profesore. Jistěže. Výzdoba hradu se opravdu povedla," řekla jsem a přitáhla si jídelní lístek.
Ušklíbl se a napodobil mou akci. Letmo prolétl menu pohledem.

"Vepřové po Toskánsku," promluvil ke svému talíři.
"Smím poradit s výběrem? Nebo si dáte Foie gras?," otočil se ke mně s úšklebkem.
Znechuceně jsem se zašklebila a poručila svému talíři stejné jídlo, jaké měl on.

"Raději ne, děkuji," prohodila jsem zdvořile a chopila se příboru.
"Smím konstatovat, že jste spokojena se svou pomstou ve formě vašeho rozkošného doprovodu?," zeptal se mě.
Přimhouřila jsem oči a ledabyle odpověděla.

"I kdyby to skutečně byl můj primární cíl, stále to má více výhod. Ale máte pravdu, že je to skutečně opojné."
"Jak Zmijozelské," zabručel podivně spokojeně.
"Třetí stůl zleva," dodal.

Otočila jsem se tím směrem a nevěřícně zírala na Padmu Patilovou, jež se bezostyšně lepila na Denise. Pod zpytavým pohledem profesora Lektvarů jsem pouze pokrčila rameny a vrátila se ke svému jídlu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když Brmubál povstal a pokynutím nás pobídl k tomu samému, bylo jasné, co bude následovat. V zadní části se objevilo pódium, na nějž za velikého potlesku nastoupily Sudičky, ve svých černých, důmyslně potrhaných hábitech.

Zvedla jsem se spolu s Harrym, když se světla stáhla na ještě větší minimum. Pomalu jsme obešli čestný stůl, když se ke mně Harry nenápadně nahnul a zašeptal mi do ucha.
"Zmínil jsem se, že jsem ještě v životě netancoval?"

Neznatelně jsem zakolísala v chůzi, než jsem si povzdechla.
"A tohle si mi chtěl oznámit přesně kdy?," zeptala jsem se šeptem.

Zkousl si nervózně spodní ret a frustrovaně pokrčil rameny. Došli jsme zrovna ke středu parketu, takže jsem ho uvedla do taneční pozice, obmotala si jednu ruku kolem pasu a druhou mu vložila do dlaně. Poté jsem se nenápadně naklonila.

"Fajn. Povedu tě, za chvíli se chytneš. Havně nic šílenýho a zběsilýho a drž se mého tempa. Bude to vypadat, že mě vedeš ty," vysvětlila jsem mu rychle a šeptem.

Souhlasně přikývl. Sudičky začaly hrát pomalou píseň a já si v duchu počítala doby, načež jsem spolu s Harrym vykročila a nechala ho "vést". Volila jsem jednoduché kroky a nakonec přidala pouze jednu otočku.

První tanec probíhal dobře - na to, že Harry v životě netančil si vedl skvěle. Studenti v síni ani nezaznamenali, že vedu já a ne on. Nakonec ty lekce tance v Krásnohůlkách k něčemu byly.

Rozhlédla jsem se po Síni a sledovala profesora Brumbála, který tančil s Madame Maxime, Moodyho, jenž prováděl po parketu Sinistrovou a nemohla jsem se ubránit úsměvu, když jsem zahlédla profesora Snapea, jehož uhnala jakási žákyně z Kruvalu.

"Pěkné ponožky, Pottere," zabručel Moody, když nás míjeli.
"Ano - díky. Ty mi upletl Dobby, ten domácí skřítek," zazubil se Harry.

S poslední otočkou skončila píseň, což zřejmě pár vedle nás přeslechl, protože se ještě točil, takže do mě vrazil a já jsem přepadla Harrymu přímo do náruče. Zčervenala jsem a nechala se postavit na nohy.

"Díky," kuňkla jsem.
"Nemáš zač."

Chvíli jsme na sebe jenom koukali, než se znovu rozehrála hudba. Nejistě si prohrábl vlasy a nabídl mi ruku.
"Smím ještě tanec? Zkusit tentokrát vést?," zeptal se mě se šibalským úsměvem.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Sedneme si na chvíli?," zeptal se zadýchaně a se zrůžovělými tvářemi Harry.
"Ráda," souhlasila jsem neméně zadýchaná.

Rychle jsme prošli parketem a posadili se k Ronovi a Parvati, jenž seděli u jednoho ze stolků a nevypadali, že se od začátku plesu vůbec hnuli.
"Kde jste byli tak dlouho?," zeptal se nepřítomně Ron.

Podívali jsme se na sebe s Harrym a zároveň zakouzlili Tempus. Páni, pomyslela jsem si, tančili jsme už skoro hodinu v kuse. Posadili jsme se vedle nich a Harry nám oběma nalil sklenici dýňové šťávy.

Víc jsme udělat nestihli, protože se k nám připojila uřícená Hermiona. Uvolnila jsem jí vedle sebe místo, na nějž se vděčně svezla a začala se ovívat rukou. Ron si jí zarputile nevšímal.
"Je tady horko, viďte? Viktor šel pro něco k pití," řekla a přiměla Ronovu tvář nabrat barvy přezrálého rajčete.

Hned na to se objevila Padma spolu s Denisem. Se zamumlanou omluvou jsem se zvedla, rozhodnutá nekřížit jim cestu. Což mi nebylo dopřáno, protože mě po pár metrech zastavila jeho ruka.

"Počkej Sam," řekl.
"Co chceš?," otočila jsem se na něj.
"Promluvit si," prohlásil klidně.

Ironicky jsem se ušklíbla, když jsem uviděla, s jakou razancí si to přes tanečníky přímo naším směrem razí Padma.
"Nevypadá to, že by z toho měla tvoje přítelkyně radost," prohlásila jsem a zkřížila ruce na prsou.

"Chci si s tebou normálně promluvit. A není to moje přítelkyně nebo... ty žárlíš?"
"To ne!," odmítla jsem razantně. "Jen ti říkám, že by ses jí měl věnovat a neodchytávat mě při každé příležitosti."
Zcela očivideně jsem ho naštvala, protože rázem přešel do protiútoku.

"A kde máš ty svůj doprovod? Taky nevypadá, že by se zajímal o to, kde..."
"Ale zajímá. Zrovna jsme na cestě ven, takže...," přerušil ho významně Harry, který se zrovna zjevil a automaticky si ke mně stoupl, stejně jako Padma k Denisovi.

"Tvoje volba," řekl po chvilce ticha Denis mým směrem a odváděl Padmu s vítězoslavným úsměvem na rtech zpět na parket.
"Myslím, že potřebuju na vzduch," řekl Harry a otočil se k východu.

Rychle jsem ho následovala a starostlivě se zeptala.
"Pohádali se?"
"Ani nevíš jak."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Procházeli jsme uličkou mezi růžovými keři a tiše si povídali, když jsme před sebou zaslechli známý hlas.
"...nechápu, proč si děláš starosti, Igore."

"Severusi, nechceš mi přece tvrdit, že se nic neděje!," zazněl úzkostný Karkarovův hlas.
Překvapeně jsme se na sebe s Harrym podívali a přistoupili blíž ke keři tak, aby nás nebylo vidět na druhé straně.

"...a nemůžu popřít, že mě to znepokojuje-"
"Tak uteč," radil mu odměřeně Snape. "Uteč a já tě nějak omluvím. Ale co se mě týče, zůstanu v Bradavicích."
Posunuli jsme se hlouběji do keře, když se kroky přiblížily.

"Srázím Mrzimoru deset bodů, Fawcettová! A Havraspáru také, pane Sebbinsi!," ozval se nabručený hlas Mistra lektvarů a kolem nás se prohnala dívka s chlapcem, jenž mě nešikovně trefil větvičkou, takže jsem sykla.

Snape se hbitě otočil a zaznamenal mě. Otočil se zpět ke Karkarovovi a já k Harrymu.
"Rychle zmiz. Já ho zatím zabavím," šeptla jsem naléhavě.
"Ale-"
"Běž!," sykle jsem důrazně a postrčila ho.

Okamžitě se otočil a zmizel rychleji, než bych čekala. Vymotala jsem se z křoví a snažila se působit klidně a vyrovnaně, když ke mně mířil očividně naštvaný profesor Lektvarů.
"Jak se máte, pane profesore?," kuňkla jsem a statečně zvedla pohled od pěšiny pod sebou.

Přimhouřil oči a založil ruce na prsou.
"Perfektně," pronesl a zdůraznil každou slabiku. Namáhavě jsem polkla. "Smím se zeptat, co přesně děláte venku?"

"Ehm.. procházím se?," zkusila jsem a po výrazu, kterým mě obdařil, spěšně pokračovala, "potřebovala jsem na vzduch, uvnitř bylo teplo a taky špatný vzduch, protože -"
"Nemusím vám snad ani říkat, jak ubohá tohle byla lež?," zeptal se.

"Ani ne," hlesla jsem.
"Výborně. Takže předpokládám, že raději nechci vědět skutečný důvod, jenž vás přivedl k tomu, abyste mě špehovala a -"

Zarazil se a zadíval do dálky. Otočila jsem se taky, zvědavá, co ho zaujalo a chvíli mžourala ve tmě. Pak jsem v dálce zahlédla zářivé oči a siluetu přibližujícího se psa. Obrovského psa.

"Dovnitř," přikázal autoritativně Snape a vytáhl hůlku.
"Ale -"
"Dovnitř, slečno Harperová," zopakoval rázně a upřel na mě své temné oči.

"Dobře," souhlasila jsem nakonec mírně neochotně, ale splnila jeho požadavek a spěšně zamířila zpět do hradu.
Neodolala jsem a podívala se zpět přes rameno. Nikde jsem už nezahlédla ani profesora Snapea, ani toho psa, jenž nás vyrušil.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Prošla jsem kolem Fleur, na níž se lepil její doprovod a zmizela z jejich dohledu dřív, než mě stihli zaznamenat. Zahnula jsem za roh a vletěla přímo do dívky, jenž doprovázela Cedrika.

"Promiň. Vůbec jsem tě neviděla," omluvila jsem se rychle.
"V pořádku," usmála se mile a uvolnila mi cestu.

Ze schodu mezítím seběhl Cedrik, připojil se ke svému doprovodu a rychle spolu zmizeli za rohem. Chodbou se rozezněl jejich vzdalující se smích. Otočila jsem se zpět ke schodům, z nichž scházel Harry. Jeho výraz mluvil za vše.

"Tak jsi vyvázla," prohodil s prázdným úsměvem, když přišel.
"Chvíli jsem myslela, že mě promění v něco opravdu malého a ošklivého," přikývla jsem a usmála se.

Zatřepal hlavou a znovu si nervózně prohrábl vlasy. Usmála jsem se nad tím gestem a pak zvážněla.
"Můžu se zeptat...?"
"Jasně."
"Předpokládám... že na ten ples si chtěl pozvat ji," řekla jsem tiše.

Beze slova přikývl. Chápavě jsem kývla a objala ho. Vrátil mi objetí a když se odtáhl, políbila jsem ho na tvář.
"I přesto ti chci poděkvat za příjemný večer," zašeptala jsem s uličnickým úsměvem a odběhla.

Na rohu jsem se zastavila a otočila se zpět. Stále tam stál se stejně překvapeným výrazem a zíral na mě.

"A dobrou noc," zasmála jsem se a znovu vyběhla vstříc chodbám. Doufala jsem, že tam nebude stát věčně.


Vysvětlivky: Foie gras - francouzské jídlo. Ztučnělá játra vodních ptáků.

S láskou
Romadůr