23. Kdy je dobré zatajit a zadržet dech

11. října 2014 v 20:50 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak dnešní kapitolu vám přináším celkem později večer, ale noční čtenáři jsou tu často ne? 3:) Tak přeju příjemné počtení a konečně se nám to zase zamotá! :)

23. Kdy je dobré zatajit a zadržet dech

Prázdniny s madame Maxime byly vždycky nudné. Proto jsem o Vánocích, stejně jako většina dalších studentů, nikdy nezůstavala v zámku, pokud to nebylo nezbytně nutné. Ale tentokrát jsme nebyli u nás v zámku, takže nám bylo sděleno, že strávíme vánoční svátky pohromadě.

Sice jsme s tím tak nějak počítali, nicméně zákaz vycházek, striktní dodržení večerky a denních jídel, navíc všude chodit pouze spolu - to bylo opravdu hodně. Nikoho jsem od Vánočního plesu nepotkala a ani neměla šanci s nikým mluvit, takže jsem byla jen ráda, když konečně začala výuka.

Všichni jsme spěchali od Kočáru, v němž jsme byli prakticky uvěznění skoro dva týdny a i když naše hodina byla venku, ve sněhu a navíc s Hagridem, byli jsme více než rádi, že jsme pryč. Ovšem když jsme přišli k Hagridovu srubu, překvapivě tam nečekal náš učitel/obr, ale nějaká žena s krátkými šedými vlasy a vysunutou bradou.

"Kdo vůbec jste?," zeptal se Ron, když spolu s ostatními nebelvírskými přišel a na tváři měl usazený nedůvěřivý výraz.
"Jsem profesorka Červotočková," řekla rázně, "a dočasně vás budu učit Péči o kouzelné tvory."

"Ale kde je Hagrid?," ozval se Harry zamračeně.
"Je nemocný," odsekla a věnovala mu nepříjemný pohled.
"Nyní mne následujte," prohlásila úsečně a rychlým krokem se vydala přes pozemky.

Měla jsem pocit, že tahle ženská se tak moc snaží mít autoritu jako Snape, že to s tou strohostí příliš přehání.
Prošli jsme kolem našich koní, jenž se k sobě v té zimě tulili, aby se alespoň trochu zahřáli a po další zatáčce, jíž jsme prošli na nás vykoukl jednorožec, uvázaný u ohrady. Usmála jsem se a spousta dívek kolem mě óchala a áchala, nad jeho krásou. Přirozeně.

"Chlapci, vy se držte zpátky!," vyštěkla profesorka a bezohledně trefila Harryho do prsou napřaženou rukou. "Jednorožci mají raději ženskou ruku. Děvčata, dopředu, a pojďte opatrně k němu..."
Nasupeně jsem se na ni podívala a přidala se spolu s Julce k Hermioně u jednorožce.

"Pro začátek vám řeknu pár věcí k zapamotování. Kouzelné vlastnosti jednorožce a použití některých jeho částí v Lektvarech."
"Myslím, paní profesorko, že to je poněkud zbytečné. Nikdo by neprošel prvním ročníkem bez základních znalostí o jednorožcích," prohlásila jsem a jemně poplácala jednorožce po plecích.

Červotočková se na mě otočila a semkla rty v neúspěšném napodobení profesoky McGonnagalové.
"To jistě, slečno...?"
"Harperová," doplnila jsem ji se sladkým úsměvem.
"V tom případě vám jistě nebude vadit, když nám své schopnosti z prvního ročníku předvedete, což?," zeptala se chladně.
"
Samozřejmě paní profesorko," usmála jsem se neupřímně. "Jednorožci jakožto jediná zvířata s magickou DNA vzdáleně přibližující se lidské rase, jsou používána hlavně pro jejich genetickou čistotu. Samozřejmě chytit tohle vznešené zvíře není až tak těžké, jak se ostatní mylně domnívají, protože jejich smysly jsou tak dokonalé, že poznají, když jim někdo chce ublížit nebo se k nim pouze přiblížit. Nejznámější část, kterou používáme je jeho žíně, jejíž vlastnosti..."

"Dobrá!," vyštěkla profesorka a utnula můj učebnicový výklad. Můj úsměv se o něco rozšířil.
"Vy tam vzadu, dáváte vůbec pozor?," otočila se k chlapcům, když jejich hlasy začaly nabírat na intenzitě.
Naštvaně se otočila zpět a věnovala mi nepříjemný pohled, načež se pustila do svého výkladu. Nikdy jsem si nepřála, aby hodina skončila co nejdřív, jako v tuhle chvíli.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Celá vytočená jsem se vrátila do Kočáru a pořádně za sebou práskla dveřmi od pokoje. Zřejmě jsem Červotočkovou naštvala mnohem víc, než jsem si myslela. Po hodině si mě zavolala a uložila mi školní trest, z něhož mě propustila teprve před chvílí. V deset večer!

Znaveně jsem se doploužila k posteli a hodila tašku na zem k nočnímu stolku. Protáhla jsem si ztuhlé končetiny a shodila boty, když na malé okénko zaklepala tmavě šedá sova.

Zvedla jsem se a vpustila ji dovnitř. Důlěžitě přeletěla přes pokoj a majestátně se usadila na nočním stolku. Natáhla nožku a netrpělivě zacvakala zuby. Tím mě konečně přiměla k pohybu, takže jsem překonala vzdálenost mezi námi a rozvázala dopis z její nožky.

Srdce mi vynechalo jeden úder, když jsem rozpoznala Ministerskou pečeť na čele dopisu. Roztřeseně jsem ho rozvázala a vzala do rukou pergamen, jenž z něj vypadnul.


Vážená slečno Harperová-Blacková,

je naší povinností Vám oznámit, že vaši další žijící příbuzní (prarodiče) - pan Marcello Paulo Harper s manželkou Eleanor Jasmine Alexis Harperovou, projevili zájem o vaše svěření do jejich péče, na základě stížnosti podané na Ericu Elisabeth Harperovou.

Dle posudků ministerstva je jejich žádost relevantní a zcela v souladu se zákoníkem Komise pro rodinné záležitosti a tudíž si vám dovolujeme oznámit, že bude celá záležitost náležitě přezkoumána a rádi bychom během prvního měsíce prázdnin zahájili soudní slyšení, jehož se musíte neprodleně zúčastnit.
Děkujeme za pochopení,

Matylda Trebbletová
kurátorka, ministerská zaměstnankyně


Šokovaně jsem zírala na úřední dopis v mých rukou a snažila se pochopit jeho reálnost. Zatřepala jsem hlavou a sáhla po své hůlce. Ministerská sova již dávno odletěla a z okna ke mně doléhal studený vítr, ale to bylo to poslední, co mě zajímalo.

Rychle jsem zkopírovala dopis hned třikrát a vytáhla Césara z klece, v níž lehce podřimoval.
"Vstávej kamaráde, nutně tě potřebuju. Ty první dvě kopie doneseš Brumbálovi a Snapeovi; s poslední poletíš k mámě a nezapomeň - musíš letět tak rychle, jak jen to půjde," naléhala jsem na sovu, zatímco jsem mu na nohu pevně uvazovala dopis, přiložený k jedné z kopií.

Zbylé dvě kopie jsem mu strčila do zobáku a vypustila Césara, jenž se s odhodlaným výrazem vrhl z okna do noci. Doklopýtala jsem zpět do postele a přemýšlela, co horšího mě může ještě v tomhle roce potkat.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"A nemůžeš s tím nic udělat? Chci říct, přece tě nemůžou dát do jiné rodiny, když je u vás všechno v pořádku."
"Julce, oni mají peníze; jsou to Smrtijedi a navíc mají pod palcem celé ministerstvo! Mám strach, že jim to odsouhlasí a já budu muset zůstat u nich. Máma se snaží najít co nejvíc důkazů v náš prospěch, ale...," zkousla jsem si nešťastně ret.

"To bude dobrý," usmál se povzbudivě Riley a objal mě kolem ramen.
"Snad," povzdechla jsem si a pak zatřepala hlavou, když jsem v dálce uviděla tmavou kštici. "Hele támhle je Harry! Skočím je pozdravit a pak vás najdu jo?"

Jenom se na mě usmáli a ruku v ruce se vydali k Medovému ráji. Rychle jsem se otočila a rozběhla se ke Třem košťatům, kde trojice zmizela. Vmísila jsem se do davu a dostala se až k jejich stolku.
"Ahoj," pozdravila jsem a usmála se.
"Ahoj," odpověděli sborově.

Než jsme si stihli říct něco dalšího, do místnosti vešla Rita Holoubková, ve svém kanárkově žlutém hábitu a v patách jí jako poslušný pejsek šel její osobní fotograf. Zamračila jsem se a v očích se mi zablesklo.

"No to si snad dělá srandu," zasyčela jsem a otočila jsem se k ostatním. "Raději na sebe..."
"To už zase chcete někomu zničit život?," ozval se vedle mě okamžitě nahlas Harry s nebezpečným leském v očích a spousta lidí zmlkla a ohlédla se po nás.

Varovně jsem se na něj podívala, ale dělal, jakoby mě neviděl. Rita se po nás ohlédla a se zářivým úsměvem k nám zamířila.
"Harry! To je fantastické! Proč si nejdeš sednout k nám a -"
"K vám ani na třímetrovém koštěti," odsekl jí rozzuřeně a já si v duchu povzdechla. "Proč jste to Hagridovi provedla?"

Povytáhla své perfektně nabarvené obočí a věnovala mu neupřímný pohled.
"Naši čtenáři mají právo dozvědět se pravdu, Harry, já pouze konám svou..."
"Co je komu do toho, že Hagrid je napůl obr?," rozkřikl se a vstal ze své židle. Okamžitě jsme ho následovali. "Vždyť nic špatného nedělá!"

V tu chvíli zavládlo úplné ticho. Všichni zírali na dění uprostřed místnosti, někteří s otevřenými ústy. Rita se okamžitě vzpamatovala a hned navrhla, že chce slyšet "Harryho názor na věc". Než jsem stihla něco říct, Hermiona se vrhla vpřed.

"Vy ženská jedna příšerná," procedila skrze zuby, "vy se nezastavíte před ničím, hlavně když máte o čem psát, a poslouží vám každý, že?"
"Sklapni ty malá holko, a nemluv o věcech, kterým nerozumíš," usadila jí chladně a oči za příšernými brýlemi zchladly.

"Jakobyste vy něčemu rozuměla!," vyštěkla jsem a získala tak její pozornost. "Jen chcete zničit každého, kdo něčeho dosáhne, a to jenom proto, že vy byste se nikdy tak daleko nedostala!"
Jemně zbledla a probodla mě pohledem.

"Jste jen hloupá děcka," prohodila ke mně a k Hermioně.
"Pojďme pryč," řekla Hermiona a vrhla na Holoubkouvou poslední znechucený pohled.
Rozešli jsme se k východu a spousta lidí nám uskakovala z cesty, někteří ještě stále s otevřenou pusou. S neblahým pocitem jsem se otočila zpět.

Rita seděla v koutku, kde jsme předtím byli a její bleskobrk zuřivě létal po pergamenu; v jejích očích se nebezpečně blýskalo. Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Tohle pro nás bude mít jistě dohru.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Posadila jsem se ke svému - nyní již velmi oblíbenému - stolku v knihovně a položila na stůl tři obří knihy, jenž jsem našla. Znaveně jsem se svalila na židlia s povzdechem si přitáhla první knihu, Kouzelnické právo a jeho modifikace v průběhu věků.

Kouzelnické právo... Práva dětí... To je ono! Vzrušeně jsem nalistovala příslušnou stránku a opřela se o lokty, když jsem uviděla velikost písma. Tohle bude na dlouhou, pomyslela jsem si a zadržela další povzdech.


Nezletilí kouzelníci mají právo si k soudu přizvat svého zástupce. Zástupcem nesmí být rodič, či jiný příbuzný anebo partner/ka rodiče.

Zástupce hájí práva dítěte a během soudního procesu je mu dítě svěřeno do péče a je zabráněno styku s rodičem, jenž by mohl potencionálně ovlivnit rozhodnutí dítěte, k němuž je u soudu často nahlíženo, jako k nejdůležitějšímu aspektu.

Zástupcem musí být zletilý kouzelník se zázemím a zajištěním. Dítě k němu může mít jakýkoliv pozitivní vztah, mimo vztah romantický! Dítě si svého zástupce vybírá od chvíle, kdy je mu minimálně jedenáct let a je tedy...


"Sam!"
Polekaně jsem odtrhla oči od textu a pevně stiskla hůlku v ruce. Když jsem vzhlédla, setkala jsem se pouze se ztraceným pohledem smaragdových očí. Výmluvně jsem odsunula židle, na něž se všichni tři posadili a vzájemně se po sobě podívali.

"Prostě to vyklopte," povzdechla jsem si a dala si do knihy záložku, poněvadž mi bylo jasné, že se k ní jen tak nedostanu.
"Mám problém," začal Harry nešťastně.
"Nebudeš tomu věřit, ale to mě napadlo," podotkla jsem kousavě. "Prostě to vysyp."

"Jde o druhý úkol. Musím vydržet hodinu pod vodou," řekl tedy bez obalu.
Vykulila jsem oči a chvíli na něj zírala, neschopna slova. Poté jsem zamrkala a zkousla si ret.
"Říkám to nerada, ale žádné takové kouzlo neznám -"
"No tak to jsme si moc nepomohli," přerušil mě nabručeně Ron.

Naštvaně jsem se na něho podívala.
"Tak promiň, že nejsem dokonalá a neznám všechna kouzla nazpaměť," zpražila jsem ho. "Mimochodem je opravdu skvělý, když přijdete dvadvacátého února - dva dny před začátekem úkolu."

Hermina Rona naštvaně praštila do ramene a s prosebným výrazem se ke mně otočila.
"Promiň, Ron je občas pořádně natvrdlý. Ale opravdu tě potřebujeme. Napadá tě něco? Cokoliv?," zaprosila.
"Opravdu ne, ale hádám, že se opět prohrabeme knihovnou," povzdechla jsem si a vstala spolu s ostatními a šla hledat knihy.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

I s povolením ke vstupu do Oddělení s omezeným přstupem jsme na nic nepřišli. Harry dokonce byl tak zoufalý, že se zeptal i madame Pinceové. Prohledávali jsme úplně všechno a večer před úkolem jsme už byli nesmírně zoufalí.

"Tohle není k ničemu," prohlásila Hermiona a Jak na taje sklapla. "Kdo by si proboha přál, aby se mu chloupky v nose kroutily do prstýnků?"
"Mně by to nevadilo," ozval se nějaký zrzek za ní. "Aspoň by si lidi měli o čem povídat, nemyslíš?"

Za okamžik se vynořil druhý zrzek a já si překvapeně uvědomila, že jsou dvojčata a pravděpodobně Ronovi bratři.
"Co tu děláte?," zeptal se jich Ron.
"Hledám vás. McGonnagalová chce s tebou a s Hermionou mluvit," prohlásil druhý z nich.

Znepokojeně jsme se po sobě podívali, ale nakonec jsem těžce přikývla.
"Běžte. My to tu nějak zvládneme..."
"Vlastně, po tobě se sháněla vaše ředitelka. Prý už máte být všichni v Kočáře," řekl jeden z nich.
Zbledla jsem a zničeně se podívala na Harryho. Ten si jen povzdechl a zakroutil hlavou.

"Jen běžte."
Zatímco Ron s Hermionou a svojčaty zmizel na chodbě, otočila jsem se k Harrymu a stiskla mu ruku.
"Budu hledat třeba celou noc, jasný?," řekla jsem mu a na jeho chabý úsměv jsem ho objala. Poté jsem se rychle otočila a rozběhla se hradem ke Kočáru.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Opravdu nic neznáš Julce?," zívla jsem.
Bylo půl deváté ráno. Celou noc jsme s Julce a Rileym hledali cokoliv, co by Harrymu pomohlo vydržet hodinu pod vodou, se stejným výsledkem, jaký jsme měli v předchozích dnech.

"Ale no tak. Máme hodinu - představ si třeba, že jsi na hodině Lektvarů a..."
Vyskočila jsem z postele a vytřeštila oči. Přiskočila jsem k Julce a drtivě ji objala. Odtáhla jsem se od ní s rozzářenýma očima, když mě dostihlo to správné "osvícení".

"Jsi génius!," vypískla jsem.
Rychle jsem sebrala hůlku, svetr a vyběhla z pokoje.
"Uvidíme se na místě!," křikla jsem a co nejrychleji utíkala k Nebelvírské věži.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Přinutila jsem jednoho prváka, aby mi otevřel dveře do prázdné společenské místnosti. Přeci jen mi cesta do hradu a najití někoho, kdo by mi zpřístupnil cestu, zabralo půl hodiny. Vběhla jsem do místnosti a zaznamenala Harryho, jenž napůl ležel na stolku s knihami.

Ve stejnou chvíli, kdy jsem k němu doběhla, se s rázným PUK přemístil exoticky oblečený domácí skřítek. Okamžitě začal do Harryho šťouchat a po chvíli ho probudil.
"De-deset minut?," zakrákal teprve probuzený na skřítka.

"Ale já nevím jak-"
"Žaberník," vyhrkla jsem ve stejnou chvíli jako skřítek, jenž mu ho podával.
"Vydržíš pod hladinou, budeš mít žábra. Nechápu že mě to-"

Nestihla jsem svou větu dokončit, protože vyskočil z křesla a pevně mě objal. Stejně nadšeně pak objal skřítka a společně jsme se rozběhli z hradu dolů. Měli jsme na to sotva deset minut.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Lapajíc po dechu jsem se začlenila mezi Krásnohůlské, jenž na mě podivně zírali, ale naštěstí je to po chvíli přestalo bavit, když Ludo Pytloun ohlásil začátek dalšího úkolu. Praštila jsem se do čela, když sebou Harry tak elegantně plácl do vody a doufala, že plavat mu jde líp.

Obrovský zvon na hodinách ohlásil hodinu, během níž se všichni začali bavit mezi sebou, jelikož se vůbec nic nedělo. A pak - přesně minutu po posledním úderu zvonu se vynořil Cedrik Diggory, spolu se svou zajatkyní a partnerkou z plesu a rychle s ní plaval na břeh.

Zkousla jsem si ret a nervózně prohlížela hladinu. Kde se sakra zdržel? Fungoval ten žaberník?, přemýšlela jsem a byla čím dál tím víc nervóznější.

Z vody se začaly nořit malé bublinky a za chvíli se objevila blonďatá hříva naší šampionky. Spolu s ostatními jsem vyskočila ze sedadla a nahnula se blíž, abych zjistila, jestli je v pořádku. Když kolem nás procházela, zaslechla jsem její hlásek.
"To vššechno ti ďassovcci!"

Tak teď už jsem měla opravdu strach. Dalších pět minut se nic nedělo a pak se nad hladinou vytvořila obří bublina a všichni leknutím odskočili, když se Krum vynořil ve své napůl lidké a napůl žraločí podobě. Hermiona vypadala zmateně a rozhlížela se. Zřejmě taky čekala na Harryho.
Pět minut... Deset minut... Patnáct!

A pak se konečně vodní hladina znovu otevřela a Harry, spolu s Gabriellou a Ronem, vyplivl vodu a lapal po vzduchu. Nadšeně jsem vyskočila spolu s ostatními a dala se do zuřivého potlesku. Ze srdce mi spadl obrovský kámen.

Harry samozřejmě vzal tu píseň velmi vážně a chtěl zachránit všechny. To bylo od něj tak typické a zároveň hloupé, že jsem nevěděla, jestli ho mám jít obejmout nebo přizabít. Mezitím se porotci znovu poradily a Ludo Pytloun znovu zesílil svůj hlas.

"Dámy a pánové, dospěli jsme k následujícímu rozhodnutí. Slečna Fleur Delacourová sice prokázala, že bublinové kouzlo ovládá mistrně, když však už byla téměř u cíle, zaútočili na ni ďasovci, a tudíž se jí nepodařilo její zajatkyni zachárnit. Dáváme jí dvacet pět bodů."
Zdvořile jsem se přidala k potlesku, i když Fleur kroutila hlavou.

"Pan Cedrik Diggory, jenž také použil bublinové kouzlo, se vrátil se svou zajatkyní jako první, ale povolený limit jedné hodiny o minutu překročil. Dáváme mu tudíž čtyřicet sedm bodů."
Všichni mrzimorští nadšeně vyskočili a ječeli a pískali. S úsměvem jsem tleskala také.

"Pan Viktor Krum použil neúplnou formu přeměňování, která mu nicméně přinesla úspěch, a se svou zajatkyní se vrátil jako druhý. Dáváme mu čtyřicet bodů."
Zateskala jsem o něco méně nadšeněji a s nechutí sledovala culícího se Karkarova.

"Pan Harry Potter použil velice úspěšný žabernník. Vrátil se jako poslední a značně překročil limit. Ovšem náčelnice jezerních lidí nám sdělila, že se pokoušel zachránit všechny zajatce; ne jenom toho svého."

"Většina porotců se domnívá," a při těch slovech se ošklivě podíval na Karkarova, "že tím projevil mravní sílu a dostává tedy čtyřicet pět bodů."


Nadšeně jsem znovu vyskočila a připojila se k všeobecnému veselí. Harry na mě ukázal zdvižený palec a já mu ho neméně nadšeně oplatila. Na chvíli jsem zase měla pocit, že bude všechno v pořádku.


S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama