24. Mezi řádky lektvarů

27. října 2014 v 14:35 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

jak jen začít. Opravdu mě mrzí, že jsem byla neaktivní celé dva týdny, ale měla jsem tak zatraceně nabitý program, že jsem si našla čas snad jen na spaní. A i toho času nebylo zrovna mnoho. :D

Každopádně přicházím s další kapitolkou (mimochodem měly už být alespoň tři) a doufám, že mi prominete. :)

Tuhle kapitolku jsem chtěla postnout už včera, jakožto dárek k narozeninám mé drahé sestřence. Takže ještě jednou - Všechno nejlepší má drahá Ellie a pokusím se ti brzy napsat další kapitolu! :) :*


24. Mezi řádky lektvarů

Že se něco stalo bylo zcela očividné. Od chvíle, kdy jsem vstoupila do hradu, se mým směrem upíralo nespočet pohledů a jejich majitelé se začali mezi sebou zuřivě dohadovat. A chichotat. Což nikdy nevedlo k ničemu dobrému.

Snídani jsem přežila jen silou vůle a kdyby nebylo Rileyho a Julce, nedostala bych do sebe ani sousto. Zcela očividně jsem ale nebyla hlavní senzací, jelikož všichni upírali pohled směrem ke dveřím Síně a občas přeskočili i k nebelvírskému stolu.
Tohle rozhodně nevěstilo nic dobrého.

"Měli bysme vyrazit. Máš dneska Lektvary, ne? Zkus se zeptat profesora," šťouchl do mě Riley.
"Jo, jasně," zahučela jsem nepřítomně a propálila pohledem mrzimorskou dívku, jež na mě bezostyšně ukazovala.

Leknutím převrhla dýňový džus a hrdinsky prchla z místnosti, v patách jí byli její věrné kamarádky. Zamračila jsem se na omeletu na mém talíři.

"Přestaň vraždit jídlo pohledem a uklidni se. Nějak se to vyřeší, až přijdeme na to, co se děje," chlácholila mě Julce a přátelsky se mi zavěsila na rameno.
"Kéžby," zamručela jsem, když se kolem prohnala jakási prvačka z Havraspáru s vykulenýma očima.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Chtěl jste mě vidět, pane profesore?," vešla jsem opatrně do učebny Lektvarů.
"Smím vědět, co vás to napadlo zaplétat se do spárů tisku?," zeptal se mě místo odpovědi podmračeně od katedry.

Nervózně jsem polkla a statečně přešla místnost.
"Je to hodně špatný?," zeptala jsem se.

S tvrdým pohledem mi přistrčil Denního Věštce. Na titulní straně se skvěla fotografie Harryho a Hermiony v přátelském objetí. Tajné trápení Harryho Pottera, hlásal titulek.

S povzdechem jsem otevřela noviny a zběžně prolétla článek Rity Holoubkové. Byl to naprostý blábol, na němž se nedalo věřit snad jedinému slovu. Bohužel lidé byli jako ovečky, co se týkalo tisku, takže mi bylo jasné, že to zajistilo dnešní rozruch, který jen tak neopadne.

"Jak může psát takové nesmysly?," zeptala jsem se a zamračila se na fotku Holoubkové pod článkem.
Snape se jen ušklíbl a otevřel noviny uprostřed.
"Ve skutečnosti, tohle je váš opravdový problém," řekl vážně a ukázal na článek.


Nepříznivý život kouzelnické siroty

Život byl nespravedlivě krutý, když zanechal mladou čarodějku v rukou matky, záhadné lékouzelnice Ericy Harperové (vedoucí oddělení ve Francouzské nemocnici). O jejích záhadných pokusech, které jsou podle ní "naprosto bezproblémové a opodstatněné", jsme psali v letním speciálním vydání.

Do hledáčku se nám ale tentokrát dostala její dcera, jež navštěvuje čtvrtý ročník Akademie v Krásnohůlkách a nyní je jako jedním z mnoha hostů v Bradavicích, kde aktivně podporuje svého oblíbeného šampiona. Jistě vás překvapí, že jím není krásnohůlská Fleur Delacourová, nýbrž Chlapec, který přežil.

Samantha působí stejně záhadně, jako její matka a podle některých svědků jedná velmi nevypočitatelně.
"Ta holka je divná. Nikdy nevím, co od ní čekat," potvrdila nám havraspárská studentka, jež nechce být jmenována.
Je tedy zřejmé, že na ni Erica nestačí a chybí jí tvrdá ruka muže, o němž toho víme velmi málo. Kdo je ten tajemný muž, jenž opustil svou těhotnou přítelkyni? A bylo dítě vůbec jeho nebo ani sama Erica neví, s kým v tu chvíli setrvávala
v intimním vztahu?

Velmi brzy nastane soud, v němž se prarodiče Samanthy, vážení obchodíci a jednatelé Marcello a Eleanor Harperovi, dovolávají svého práva a žádají o svěření do péče. Nepochybujeme, že by to byl jistě rozumný krok k nápravě této problémové a rozpolcené dívky.


"Cože?! Kde zase tohle vyhrabala?!," vybuchla jsem a mrštila novinami o lavici před sebou.
"Zřejmě má své kontakty. A troufám si též tvrdit, že vaši prarodiče byli více než rádi, když si s nimi sjednala schůzku a požádala o rozhovor," konstatoval a bedlivě mě sledoval tmavýma očima.

"Vždyť tu o mně bez studu píše, že jsem narušená a z mámy udělala... děvku," procedila jsem naštvaně skrz zuby.
Nepěkně se zamračil a počkal, dokud jsem se trochu neuklidnila.

"Přesně z toho důvodu jsem si vás zavolal sem. Všichni zmijozelští již svůj výtisk obdrželi, stejně jako zbytek školy. Takhle budete alespoň připravena na mou hodinu a nevybuchnete... jako teď," jako váš otec, slyšela jsem, když se na chvíli odmlčel, "Je to napsané mezi řádky, takže jí nemůžete žalovat nebo ji jinak právně napadnout. Ano, vaše matka už je o všem informována," dodal, když jsem se nadechovala k otázce.

Zhrozeně jsem se na něj podívala.
"No do háje," ujelo mi.
"Jazyk," zamlaskal nespokojeně. "A není to nic, s čím by si již dříve neporadila. Rita Holoubková se na vaši matku a její výzkumy zaměřuje často. Tohle není zdaleka první nebo poslední článek, který vyjde."

"To jste mě teda uklidnil," povzdechla jsem si a shodila tašku na lavici. Poté jsem se k němu nejistě obrátila. "Nemusím už odcházet, že ne?"
"Zůstaňte," odpověděl klidně a šel zkontrolovat přísady.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Budete v té chodbě stát ještě déle? Potřebujete to poslat písemně nebo jste opravdu takoví tupohlavci?," štěkl Snape nebezpečně po studentech, jenž se loudali do třídy.

Efekt byl okamžitý - všichni se rychle přesunuli dovnitř a na svá místa. K mé smůle si ke mně přisedla Pansy Parkinsonová. Jediné, co mě těšilo, bylo to, že z toho má asi takovou radost, jako z výletu do Azkabanu.

"Vaším dnešním úkolem je připravit ostrovtipný lektvar. Je mi jasné, že doufat v žádný nevybuchnutý kotlík by bylo příliš, takže vás prosím, Longbottome, nevyhoďte to tu dnes do povětří, nemám na to náladu," prohodil Snape posměvačně k chlapci, který leknutím nadskočil.
"A-a-ano pane," zakoktal.

Profesor se posměvačně ušklíbl a pod váhou vražedných nebelvírských pohledů přešel do přední části třídy. V duchu jsem protočila očima a raději se věnovala přípravě, jelikož Pansy byla na Lektvary naprosto levá. Mírně řečeno.

V půli hodiny se ozval měnší výbuch v zadní části učebny, což k mému překvapení nikoho nevyvedlo z míry. Snape, jenž vypadal, že něco podobného očekával, okamžitě zamířil k Nevillovi a zmrazil jeho vybuchující kotlík.

"Vypadá to, pane Longbottome, že budete dnes opět nehodnocen. Naštěstí jste ani nezničil půlku třídy jako minulý týden, takže-"
Přerušil ho náhlý zvuk spadené míchačky a spousta klení.

"Hodils to tam schválně!"
"Přestaň tady hysterčit Pottere!"
Všichi se okamžitě otočili ke stolu, který sdíleli školní nepřátelé číslo jedna. Oba stáli proti sobě s hůlkami vytaženými a probodávali se pohledy.

Snape nechal zmizet břečku, jenž zbyla z Nevillova lektvaru a zamířil k nim. Jedním pohybem hůlky je odzbrojil a nebezpečně se nad nimi vztyčil. Ani Malfoy už si nebyl tak jistý, zatímco Harry na něj vzdorovitě zhlížel.

"Váš minulý... duel," ušklíbl se, "nedopadl zrovna nejlépe, čímž vám chci sdělit, že nehodlám sbírat další zraněné žáky, jenž by se stali vašimi potencionálními terči. Do první lavice Potter, ať na vás vidím, vyměníte si místo se slečnou Parkinsonovou."

Rychle jsem vykoukla zpoza zmijozelské části, abych upoutala Harryho pozornost. Ten se totiž nadechoval k protestu, ale když mě uviděl a zcela si to rozmyslel.
"Ano, pane," odpověděl klidně, až profesor překvapeně mrkl. Ne že by si toho někdo všiml.

Spěšně se přesunul do přední částí třídy a vyměnil si místo s náhle usměvavou Pansy. Jediným pohledem vzad jsme si vychutnali naprosto zděšeného Malfoye. Spiklenecky jsme na sebe s Harrym mrkli a dalo nám zabrat nerozesmát se nahlas.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Nejdřív žabí nožky," promluvila jsem šeptem a jakoby omylem odstrčila jeho ruku s okem sklivce, který málem skončil v kotlíku.
"Díky," odpověděl napůl úst a pokračoval ve správném postupu.

Byl skoro konec hodiny a naše lektvary už se dostali do záverečné fáze. Opatrně jsme je odstavili z ohně a nabrali vzorky do připravených fiól, když se ozvalo hlasité a naléhavé zaklepání.
"Dále," pronesl profesor klidně, aniž by zvednul oči z pergamenů před sebou.

Celá třída se otočila, když do místnosti vešel značně rozčilený Karkarov. Prošel třídou, aniž by jen zavadil pohledem o kohokoliv znás a postavil se přímo před katedru; na prst si stále natáčel svou kozí bradku.

"Potřebuji si s tebou promluvit," ucedil tak tiše, že jsme mu s Harrym skoro nerozuměli. Oba jsme našpicovali uši.
"Promluvíme si, až skončím hodinu-" zamumlal Snape, ale Karkarov mu skočil do řeči.
"Chci s tebou mluvit hned, tady mi nemůžeš vyklouznout, Severusi. Ty se mi totiž vyhýbáš."
"Až po hodině!," štěkl na něj.

Když se dvě minuty před zvoněním všichni začali zvedat, Harry převrhl žluč z pásovce tak nápadně, že jsem ho chtěla stáhnout z kůže. Naštěstí Snape věnoval plnou pozornost Karkarovovi. Rychle jsem vzala hadru ze stolu a mrskla ji po Harrym, jenž nemeškal a okamžitě se vrhl pod stůl.
Nevinně jsem čistila povrch stolu a snažila se splynout se třídou. Zatím úspěšně.

"Co máš tak naléhavého?," sykl Snape na Karkarova.
"Tohle," řekl Karkarov a vyhrnul si levý rukáv hábitu.
Vytřeštila jsem oči, protože se mi naskytl perfektní výhled na jeho Znamení zla, jenž jsem viděla na ruce Rosiera, když se mě pokoušel zabít.

"Co tomu říkáš? Vidíš to? Takhle zřetelné jsem ho ještě nikdy neměl, od té doby co-"
"Schovej to," zavrčel Snape a probodl ho černýma očima.
"Určitě sis všiml-" spustil Karkarov rozčileně.

"O tom si můžeme promluvit později!," utrhl se na něj Snape. "Pottere! Harperová! Co tu ještě děláte?"
"Rozlila jsem žluč z pásovce a Harry mi pomáhá ji uklidit, pane profesore," zalhala jsem pohotově a na důkaz zvedla svou hadru.

Karkarov se nasupeně otočil na podpatku a vystřelil ze třídy, zatímco Snape se na mě važedně zamračil.
"Velmi špatná výmluva! Školní trest - dnes i zítra! V šest ať jste tady. A vy Pottere mazejte, než vám strhnu body," utrhl se na nás a odplachtil do kabinetu. Pořádně za sebou třískl dveřmi.

"Sakra," zaklel Harry a odhodil hadru. "Promiň za ten trest..."
"V pohodě," mávla jsem rukou a sklidila si přísady. "Dal by mi ho tak jako tak. A na druhou stranu - aspoň si nedostal trest ty a Nebelvír má své body."
Nespokojeně si odfrkl a hodil si tašku na rameno.

"S tím, kolik jsme jich za dnešní hodinu ztratili, to je úplně jedno."
"To máš pravdu," usoudila jsem s úsměvem.
Vyšli jsme z učebny a zamířili do vyšších pater hradu. Cestou jsme potkali pár studentů, kteří ještě spěchali na poslední hodinu.

"A to je zítra návštěva Prasinek!," zavrtěl Harry hlavou.
"No a?," zeptala jsem se udiveně.
"Přece máš ten trest."
"Ach," zamrkala jsem, "no tak půjdu příště."

"To jo... ale... no totiž," zakoktal a zrudl.
"Ano?," povytáhla jsem obočí.
"Napadlo mě... teda mě a Hermionu napadlo... že bys mohla jít s náma," řekl a uhnul pohledem.

Smutně jsem se usmála a jemně ho praštila do ramene.
"Budu to brát jako pozvánku na příště," řekla jsem a mrkla na něj.
Zazubil se a příkývl.
"Tak platí."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Jdete pozdě," dostalo se mi uvítání hned, když jsem vešla do učebny Lektvarů.
Rychle jsem mrkla na hodinky a zakoulela očima. Bylo sotva patnáct vteřin po šesté.
"To se snad těžko počítá jako zpoždění, profesore. Ale pokud potřebujete mít klid na duši, zůstanu tu o těch patnáct vteřin déle," řekla jsem a neubránila se malému úsměvu.

Pobaveně si odfrkl a zamířil do laboratoře, což jsem brala jako pokyn a vyrazila za ním. Obdivně jsem pískla, když jsem uviděla hned osm kotlíků, v nichž se vařili lektvary.
"Páni. Vy se asi nezastavíte co?"

"Budu to brát jako lichotku. Přísady máte hned vedle, začněte s těmi nejvíc vzadu. Vrzy by měli přejít do varu," instruoval mě a pečlivě promíchával dva kotlíky zaráz.

Rychle jsem se přesunula na určené místo a zkotrolovala obsah kotlíků. Kostirost a Zrak obnovující lektvar - konec pátého ročníku. To by neměl být až tak velký problém.
"Zítra přijde vaše matka. Spolu s ředitelem probereme vaše možnosti při soudu.."

Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou.
"Jaké máme vyhlídky?," zeptala jsem se a zvedla pohled.
"Pokud najdou nějaké... důkazy o nevhodném prostředí, pak nejspíš velmi mizivé," odpověděl upřímně po chvíli ticha.

"Je mi líto, že vám nemůžu podat lepší zprávu," dodal, když viděl můj pohled.
Chápavě jsem přikývla a chvíli pracovala v tichém zamyšlení.
"Opravdu jste mi chtěl dát trest nebo to byla záminka pro levnou pracovní sílu na vaše lektvary?," zajímala jsem se nakonec, zatímco jsem krájela ostrohřbetku.

"Buď vy nebo Potter - a nemusím vám snad vysvětlovat, jak by mé lektvary dopadly, kdyby se dostaly do rukou toho pitomého děcka. A mimochodem jste jen těřko levná pracovní síla, jelikož vás nezaměstnávám a nikdy v budoucnosti to nemám v plánu."

Zasmála jsem se a přikývla.
"No... hádám, že vám občas lezu pěkně na nervy," připustila jsem.

"Občas," zopakoval nevěřícně a věnoval mi upřený pohled, za nímž stěží skrýval pobavení.
"Hele," zasmála jsem se, "myslím, že profesor Brumbál vám jde na nervy mnohem víc než já. Mě vídáte sotva párkrát o prázdninách."

"To je více než dost."
"Fajn," ohrnula jsem trucovitě rty.

Bylo štěstí, že jsem trest dostala jen já a nikdo nebyl v naší blízkosti. Jinak by totiž nevěřil svým uším. Profesor Snape, zahořklý sklepní netopýr. se totiž skutečně smál po boku čtrnáctileté čarodějky.


S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama