Listopad 2014

26. Z nočních můr

22. listopadu 2014 v 22:23 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,
tka tentokrát načas... No vlastně dokonce i dřív. Přináším vám další kapitolu - zítra byhc ji už nestihla. :) A důvod? Že prý je načase předvést naše taneční umění na Bílé prodloužené. :) Tak mi držte pěsti a užijte si dnešní kapitolu. :)


26. Z nočních můr

"Myslím, že Omračovací kouzlo už trénovat nemusíme."
"Souhlasím se Sam! Ne že bych si chtěl stěžovat," řekl Ron, opatrně se postavil a masíroval si záda," ale už mě bolí záda..."

"To máš z toho, že se nikdy netrefíš na měkké!," mínila Hermiona a urovnala hromadu polštářů na zemi.
"Když tě někdo omráčí, Hermiono, těžko si vybíráš, na co dopadneš!," odsekl nazlobeně Ron.

"Tak jo, klid! Tohle jsme natrénovali, posunem se dál," vstoupil od jejich debaty Harry spěšně.
"Harry má pravdu - takhle se nikam nedostaneme," přispěchala jsem mu na pomoc.

Oba se ještě přeměřili mírně naštvanými pohledy, než se otočili zpět k nám. Hermiona si k sobě přitáhla seznam kouzel, jenž jsme vybrali pro poslední úkol a začala ho procházet.
"Dobře - tady to překážecí kouzlo se mi zamlouvá," řekla Hermiona a hned nato se ozval zvon oznamující odpolední vyučování.

Hrklo ve mně. A sakra.
"Ježiši, musím běžet - mám Lektvary," uvědomila jsem si zděšeně a rychle popadla brašnu.
"A já Runy - na druhé straně hradu," zaúpěla Hermiona a popadla svoji tašku.

"Ještěže máme Trelawneyovou," ušklíbl se pobaveně Ron, když viděl, jak se ve spěchu balíme.
"Snape mě stáhne z kůže," zamumlala jsem a spěšně si přehodila tašku přes rameno.
"Uvidíme se pak," zakřičela Hermiona přes rameno a společně jsme se proběhli liduprázdnou chodbou.

Rozdělili jsme se u Velké Síně, kde Hermiona začala v rychlosti zdolávata dalších pět pater do jižní věže, zatímco já jsem letěla do sklepení. Schody jsem brala po třech a když jsem konečně zahlédla učebnu, před níž ještě pořád stáli studenti, zpomalila jsem do kroku.

"Páni Harperová - měli jste s Potterem dostaveníčko v přístěnku?"
Prudce jsem se otočila do zapadlé chodby, z níž právě vycházel Malfoy se svojí bandou. Změřila jsem si ho znechuceným pohledem a nakonec se ušklíbla.

"Závidíš, Malfoyi? Parkinsonová by s tebou na veřejnosti tak neriskovala? Nebo máš snad," přeměřila jsem si rádoby hodnotícím pohledem Averyho vedle něj," jiné preference?"
Jeho úšklebek zcela opadl, zatímco Avery ke mně přiskočil a rukou mě tvrdě narazil na zeď. V očích se mu nebezpečně blýskalo, když se ke mně naklonil.

"Dávej si pozor na pusu, ty malá mrcho," zasyčel nenávistně.
"Snad si nemyslíš, že se tě bojím, ty ubožáku," odsekla jsem chladně.
"Možná bys měla, ty-"

"Nějaký problém, pane Avery?," zarazil ho uprostřed věty nebezpečně tichý hlas profesora Snapea.
Povolil stisk na mé ruce, na níž budu mít jistě modřiny a odstoupil ode mě. Poté se s neupřímným úsměvem objevil k učiteli.
"Ne, pane. Jen jsme si povídali."

Snape ho sjel varovným pohledem, než mu odpověděl.
"Tak se této interakci vyhýbejte v mé blízkosti, pane Avery. Do třídy, všichni!," vyštěkl na ostatní, jenž kolem nás postávali.

Všichni se okamžitě nahrnuli do učebny a když jsem kolem něj procházela, chytil mě pod loktem a donutil mě tak zastavit.
"A školní trest, slečno Harperová," pronesl nahlas, zatímco mě postrčil do učebny.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Školní trest? Vážně?," zamračila jsem se naštvaně na Snapea, když jsem prošla dveřmi a pořádně je za sebou zabouchla.
Ten se jenom ušklíbl a v jasném gestu přistrčil nůž s přísadami blíž ke mně. Znechuceně jsem se podívala na mrtvé žáby a s povzdechem přešla ke stolu.

"Srdce, játra nebo žaludek?," zeptala jsem se odevzdaně.
"Slezinu," sdělil mi s temným uspokojením a dál se věnoval míchání.
Rozsekla jsem první žábu a začala opatrně odebírat její vnitřnosti a skládat je do misky připravené vedle. Chvíli jsme pokračovali v naprosté tichosti, než jsem se rozhodla promluvit.

"Tak jo," začala jsem.
Tázavě se na mě podíval a pozdvihl jedno obočí.
"Za co je to tentokrát? A neříkejte, že je to jen divadélko pro Zmijozelské, protože oba moc dobře víme, že to tak není," požádala jsem ho a přitáhla si další žábu.

"Co chcete slyšet?"
"No já nevím - třeba pravdu?," řekla jsem sarkasticky.
Lehce se zamračil a zvrtěl hlavou. Chvíli to vypadalo, že tím naše konverzace padá. Než promluvil znovu.

"Kontaktoval vás? A teď chci slyšet pravdu já," podotkl ostře a pronikavě se na mě zadíval.
"Kdo?," zkusila jsem hrát na čas, ale při pohledu do jeho tváře jsem si odevzdaně povzdechla.
"Jo, napsal mi dopis."

"Kdy?"
"Ten večer, co jste hledali Bartyho Skrka u Zapovězeného Lesa."
"Přinesl vám ho Potter? Takže Black je někde poblíž?," zeptal se a v očích se mu nenávistně zablesklo.

"Ano, dal mi ho Harry a ne, nemám tušení, kde je. Už jste jako máma - no tak mi napsal a co? Všichni víme, že ty lidi nezabil!"
Chvíli se na mě jen díval, než se odvrátil a znovu se věnoval míchání. Pak promluvil tak tiše, že jsem ho sotva slyšela.

"Měla byste být opatrná a... obezřetná."
"Měla bych něco vědět?," zeptala jsem se podezřívavě.
Nedostalo se mi odpovědi. Když se ke mně přisunula další miska s přísadami, pochopila jsem, že tohle je konec našeho rozhovoru.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Další den se konal poslední úkol Turnaje a mě se znova zmocnil špatný pocit. Snažila jsem se uklidnit tím, že mám jen strach o Harryho, ale nějak jsem věděla, že to nebude jen tím. U snídaně si všichni vzrušeně šeptali. A nebylo to jen kvůli Turnaji.

"Tak už jenom Dějiny a máme ty zatracené zkoušky za sebou," vydechl Ron spokojeně, zatímco si Hermiona dál pročítala svoje texty.
"To jistě, pane Weasley," ozval se nad námi hlas profesorky McGonnagalové, až sebou Ron trhnul a zrudl.

"Pottere, po snídani se šampioni sejdou v komnatě vedle Velké Síně," oznámila poté Harrymu.
"Ale úkol přece začíná až večer!," zaprotestoval Harry a leknutím se nahodil vajíčky.
"Já vím, Potter. Ale pozvali jsme rodiny šampionů, takže se teď s nimi můžete pozdravit," oznámila mu, pak se zadívala na mě a zpět na Harryho.

"Pokud nebudete mít nic proti, smíte jít se slečnou Harperovou," sdělila mu, načež se otočila a odkráčela zpět k profesorskému stolu.
"To je v pohodě Harry," usmála jsem se," pokud s nimi chceš být sám, tak to chápu a-"
"Budu rád, když půjdeš," přerušil mě," opravdu pochybuju... že by Dursleyovi?"

Vyměnil si zadumaný pohled s Ronem, který poté s Hermionou odešel na poslední zkoušku. Když jsme se poté zvedli od stolu a zamířili ke komnatě, odvážila jsem se ho zeptat.
"A jací jsou tví příbuzní?"
Na chvíli se zarazil a do očí se mu vloudila nenávist, která byla skoro hmatatelná.

"Nejsou to moc příjemní lidi," řekl opatrně," nemáme se zrovna v lásce."
Slabé slovo, pomyslela jsem si a navenek pouze přikývla. V tichosti jsme vešli do místnosti, kde už byli ostatní šampioni a bavili se mezi sebou. Pohledem jsem přejela po místnosti, když na nás zamávala jakási buclatá čarodějka s ohnivě rudými vlasy a po boku jí - jak jsem odhadovala - stál její syn.

"To jsi nečekal, viď?," zvolala, když jsme byli na doslech a honem přispěchala Harryho obejmout.
"Tak co, všechno v pořádku?," zeptal se ho rusovlasý kluk se zářivým úsměvem a pak se pohledem přesunul ke mně. "A kdo je tahle milá dáma?"

"Samantha Harperová," představila jsem se a podala mu ruku.
"Bill Weasley - moc mě těší," mrkl na mě a pevně mi stiskl ruku.
"Molly Weasleyová, zlatíčko," usmála se mateřsky jeho matka a objala mě. Překvapeně jsem ji objala zpět a ignorovala Harryho potutelný úsměv.

"Není náhodou tvoje máma Erica Harperová?," zeptal se mě Bill.
"No jo," zamrkala jsem překvapeně," vy se znáte?"

"Jednou když jsem ve Francii chytal draka, tak mě pěkně sežehl. Tvoje máma mě dávala dohromady - je vážně neuvěřitelná, co se týče lékouzelnictví. Takže jestli se tomu dá říkat, že se známe," odpověděl s dalším úsměvem.
"Lovíš draky?," chytila jsem se okamžitě, zatímco se Bill rozpovídal o své práci.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Během dne jsem prošli celý hrad já si na chvíli zase připadala v pohodě. Když jsme vstoupili do Velké Síně na dřívější večeři, posunutou kvůli zkouškám a Turnaji, znovu mě zachvátil ten špatný pocit a strach.

Harry vypadal celkem vyrovnaně, i když jsem tušila, že nejspíš nebude tak v pořádku, jak se mi zdá. Ve chvíli, kdy jsme se střetli pohledem, jsem k němu vyslala povzbudivý úsměv, který mi lehce oplatil.

"Dámy a pánové, během pěti minut vás požádám, abyste přešli na famfrpálové hřiště, kde se bude konat třetí a poslední úkol turnaje Tří kouzelnických škol. Prosíme šampiony, aby se odebrali spolu s panem Pytlounem na stadion," ozval se až příliš brzy hlas ředitele.

Všichni jsme zatleskali šampionům a po deseti minutách i nás vyzvali, abychom se odebrali na famfrpálové hřiště. Přiřadila jsem se zpět ke Krásnohůlským a spollu s Julce a Rileym jsme zabrali místa vpředu.

Mezitím se dole šampioni seřadili a vyčkávali na pokyn od Pytlouna. Ten za okamžik zesílil svůj hlas kouzlem a promluvil.
"Dámy a pánové, dovolte, abych vám připomněl, jak si stojí naši šampioni v soutěži: o první místo se dělí pan Cedrik Diggory a pan Harry Potter ze školy v Bradavicích!"

Ozval se bouřlivý potlesk, až ptáci ze Zapovězeného lesa polekaně vzlétli.
"Na druhém místě pan Viktor Krum z Institutu čar a kouzel v Kruvalu. A na třetím místě slečna Fleur Delacourová z Akademie v Krásnohůlkách!"

Připojila jsem se ke zdvořilému potlesku a napjatě si poposedla na židli. Krátce nato Pytloun zapískal na píšťalku a Harry s Cedrikem vyrazili do bludiště. Zmizeli v temné cestě a za pár minut je následoval Krum a Fleur.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když se ozval hlasitý výkřik, který jednoznačně patřil Fleur a následovali červené jiskry, d bludiště se okamžitě vydala profesorka McGonnagalová. Všichni jsme v napětí čekali a úlevou vydechli, když ji profesorka odlevitovala bezvědomou na lehátku před sebou.

Měla jsem ze sebe špatný pocit, když jsem pomyslela na to, že má Harry teď mnohem větší šanci. Ale podle výrazů ostatních jsem usoudila, že nejsem jediná.

Po dalších dvaceti minutách se červené jiskry rozprskly znovu a za pár minut profesor Kratiknot vynesl taktéž omráčeného Kruma. Tentokrát už jsem se necítila tak špatně, když jsem pomyslela na větší šanci pro Harryho.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Trvalo to dlouho. Až moc dlouho. Znovu se mě zmocnil ten špatný pocit a zkroutil mi žaludek.
A pak se to stalo. Ozval se mohutné PRÁSK a před bludiště dopadl Harry spolu s Cedrikem. Okamžitě jsem vyskočila ze sedačky a s úsměvem začala tleskat. Všude proběhlo nadšení, dokud jedna z dívek, která stála poblíž bludiště, hlasitě nevykřikla šíleným děsem.

Hned jsem přestala tleskat a úsměv se mi zcela vytratil z tváře. Sebíhala jsem dolů z triuny, zatímco kolem mě začalo křičet a vzlykat víc a víc lidí. Byla bych raději, kdybych tam nedoběhla a neviděla to.
"Můj ty bože... Diggory! Brumbále - on je mrtvý!"

Šokovaně jsem se zastavila a dala si ruku před pusu, abych zastavila výkřik. Harry ležel na zemi, evidentně zraněný a pevně držel Cedrika za pravé zápěstí. Brumbál na něj tiše hovořil a poté ho zvedl ze země.

Kolem mě byl hotový rozruch a dav lidí mě unesl pryč z centra dění. Procházela jsem kolem dívek, které křičely nebo hystericky brečely. Děkovala jsem všem bohům, když jsem se dostala k Rileymu, jenž mě okamžitě objal volnou rukou; druhou pevně držel otřesenou Julce.
Pevně jsem zavřela oči, ale nic nepomáhalo. Stále jsem viděla Cedrikovy nevidomé oči, hledící do prázdna...

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Tiše jsem proběhla chodbou a zastavila se na jejím konci. Byla jsem patnáct metrů od dveří ošetřovny a když jsem konečně sebrala odvahu k tomu, abych se pohnula kupředu, zastavil mě volající hlas.
"Sam! Bože, zlatíčko!"

Otočila jsem se a vběhla mámě do rozpřažené náruče. Pevně mě objala a já nemyslela na nic jiného, než na to, jak jsem ráda, že je tu.
"Kde se tu bereš?," zeptala jsem se roztřeseně a ani se nepokoušela o úsměv.

"Brumbál mě kontaktoval a tak jsem sem co nejrychleji přišla. Bože broučku, to je strašné... moc mě mrzí, žes to viděla," potřásla hlavou a políbila mě na temeno hlavy.
"Já... jdu za Harrym..."
"Zlato, musíme jít. Opravdu musíme," přerušila mě a pohlédla kamsi za mě.

Strnula, jako kdyby ji omráčili Petrificem a rozšířili se jí zorničky. Okamžitě jsem se otočila taky a zírala na obrovského černého psa z mých snů. Díval se na mě chytrýma šedýma očima a rozmáchl se svým huňatým ocasem.

Dřív, než stihl udělat další krok se dveře ošetřovny otevřely a na chodbu vstoupil profesor Snape. Změřil pohledem situaci a stoupl si před psa, čímž mu zabránil v výhledu.
"Běžte," proučil mámě a otočil se zpět k psovi, jenž na něj temně zavrčel

"Ale-," začala jsem protestovat, jenže máma mě pevně chytila a zabránila mi v čemkoliv.
"Použij nouzový kanál. Pak se ti ozveme," pronesl ostře Snape a namířil hůlku na psa, jehož hromové vrčení se rozléhalo chodbou.

Dřív, než jsem stihla cokoliv udělat, jsem pocítila známý pocit z přenášení a než jsem se nadáa, objevili jsme se před ochranami našeho domu. Odskočila jsem od mámy a její ho pevného stisku a naštvaně se na ni zadívala.

"Proč si to udělala? Chtěla jsem jít za Harrym, podívat se, jak na tom je. Ani jsem se s nikým nestihla rozloučit! A jaktože se můžeš přemisťovat v Bradavicích? Vždyť to je přece nemožné!," vyjela jsem na ni okamžitě.

"Uklidni se," sjela mě přísným pohledem a rozešla se k pozemku tak rychle, že jsem musela rapidně zrychlit krok, abych jí stačila.
"Počkej!," vykřikla jsem a chytila ji za ruku, abych ji zastavila.

"Chci, abys mi to všechno vysvětlila!"
"Sam - pro jednou mě sakra poslouchej. Okamžitě půjdeš do domu a tam zůstaneš tak dlouho, dokud ti neřeknu jinak, je to jasné?!"

"Co se děje?!"
"Prostě zůstaneš doma!"

"Jo, to bys měla. Maminka má přece vždycky pravdu," ozval se s temným pobavením zhrublý hlas.
"Víš, Erico - už je to dlouho, ale teď se náš Pán vrátil a rád tě uvidí... mrtvou. Crucio!"



S láskou,
Romadůr

25. Drahá Sam

16. listopadu 2014 v 19:19 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahojky,

tak jsem konečně zpět! Ano, já vím, tralo to hrozně dlouho a než jsem zase něco vydala... No bohuže se nedá nic dělat - neměla jsem ani čas, ani napády. Tak doufám, že se vá tahle kapitola bude líbit. :)


25. Drahá Sam

Rychle jsem procházela přes Bradavické pozemky a ignorovala nadšené švitoření ostatních studentů, chystajících se na návštěvu Prasinek. Stěží jsem zadržela povzdech, když jsem v davu zahlédla Trio a nedaleko nich Rileyho s Julce.

Zavrtěla jsem hlavou a vešla do hradu, protože ač bych se k nim ráda připojila, potřebovali jsme nutně vyřešit naši soudní situaci s mými prarodiči. Proběhla jsem kolem dveří Velké Síně a lépe si posunula tašku na rameni, když mě zastavil známý hlas.
"Sam!"

Prudce jsem se otočila na místě a na tváři se mi rozlil úsměv. Na druhé straně haly vedle ředitele stála máma. Okamžitě se ke mně rozešla a popadla mě do náruče, jako by mě neviděla roky.
"Ach Sam, zlatíčko, chybělas mi!"
"Ty mně taky mami," odpověděla jsem jí automaticky a odtáhla se.

"Pane profesore," usmála jsem se na Brumbála stojícího za ní.
"Dobré ráno, Samantho," odpověděl a vesele na mě mrkl.
"Severus na nás již čeká u mě v kanceláři."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Takže... prakticky nemáme šanci?"
Brumbál se smutně rozhlédl po místnosti a přikývl. Máma si ztěžka povzdechla sesunula se zpět na židli. Profesor Snape se tvářil stejně neutrálně, jako vždy, jen jeho oči prozrazovaly, že není se siuaci nijak spokojen.

Zkousla jsem si ret a znovu se zadívala na obžalobu, jež přišla před týdnem k nám domů.
"Takže i když jim řeknu, že s nimi nechci bydlet, tak prostě... budu muset?," zeptala jsem se nešťastně a vzhlédla od pergamenů.

"Bohužel Sam, zatím nevidím jiné východisko z této situace," zavrtěl hlavou Brumbál a máma si položila zničeně hlavu do dlaní.
Zoufale jsem stočila pohled k profesoru Snapeovi a modlila se ke všem božstvům, aby dostal nějaký nápad. Na chvíli na mně spočinul pohledem a poté se obrátil zpět k řediteli.

"Ve skutečnosti nějakou šanci máte."
Všichni jsme se na něj otočili a on se povzneseně ušklíbl.
"Neříkám, že vyhrajete proces. Ovšem... ovšem je tu něco, co by jeho průběh přeci jen mohlo zdržet."

"Zkusíme cokoliv," pobídla ho zoufale máma.
"Dobře. Zvolte Samanthě mentora. Na ministerstvu by to mohlo projít. Pokud bude u svého mentora po dobu procesu a poté u soudu nebude souhlasit s umístěním do péče k Harperovým, pak bude moci po dobu minimálně pěti měsíců zůstat u mentora," vysvětlil.

V místnosti padlo ticho, jak se všichni snažili pochopit, co bylo řečeno. Máma si poposedla a odkašlala si.
"Takže... pokud zvolíme mentora, můžeme to alespoň zdržet?," zeptala se znovu a když jí přikývnul, tvrdě pokračovala," jaký je v tom háček?"

"Bude k nim chodit každý týden alespoň jeden na návštěvu pro adaptaci. Sama. A za pět měsíců se bude stání opakovat, tentokrát s minimální šancí na úspěch, že by mohla u svého mentora zůstat déle."
Se slzami v očích přikývla a obrátila se k Brumbálovi, který se tvářil nezvykle vážně.

"Nic jiného udělat nemůžeme," potvrdil jí to a zeptal se. "Koho bys tedy navrhla?"
"Rozhodně ne Remuse," usoudila," je vlkodlak a to by zamítli okamžitě. Navíc.. je to můj dávný přítel a všechno by zpochybnili."
"Čímž padá i Kingsley, jelikož má příliš životu nebezpečné povolání. Také by ho zamítli," řekl Snape a ředitel si povzdechl.

"Ani s Robertem nemůžeme počítat - ze stejných důvodů. Tví rodiče jsou proti němu ještě zasazení, když tě zachránil před šestnácti lety."
"A co vy?," zeptala se ho najednou máma s nadějným výrazem, jenž opadl, když se Brumbál smutně usmál.

"Lichotíš mi Erico a rád bych tobě i Sam pomohl, ale ministr mě vyřadí okamžitě. Mám příliš mnoho práce a povinností. Navíc neodpovídám věkovou hranicí."
Na místnost padlo ticho. Znovu jsem přeletěla pohledem celou místnost a spočinula na Fawkesovi. Ten nádherně zatrylkoval a natočil hlavu směrem ke Snapeovi. Vzrušením se mi rozšířily oči a vypustila jsem svou myšlenku nahlas.

"A vy byste nemohl, pane profesore?"
Ten se na mě okamžitě otočil, ve tváři neidentifikovatelný výraz. Ředitel si s mámou mezitím vyměnil rychlý pohled.

"Severusi..."
"To je vtip, že ano?"
"Severusi, myslím, že tohle je ve skutečnosti opravdu dobrý nápad."

Snape mu opětoval jeho milý úsměv kamenným zíráním.
"To není vůbec vtipné," odsekával ledově.
"Nebuď jako malý kluk. Tohle je vskutku geniální řešení. Výborně Sam," otočil se ke mně s úsměvem a já mu ho chabě opětovala," stačí vyplnit tyhle papíry."

Lusknul prsty a před Snapem se objevily další pergameny. Naštvaně zíral na ředitele a nadechl se k dalšímu odporu, když se máma vedle mě zvedla ze židle a přešla blíž k nim. Položila lektvaristovi ruku na rameno a věnovala mu prosebný pohled.

"Prosím, Severusi. Já tě prosím. Nenech jim vzít mi mou holčičku," promluvila k němu zlomeným hlasem.
Jeho chladný pohled na chvíli zakolísal, načež se obrátil ke mně. Namáhavě jsem polkla knedlík v krku a zamrkala, abych zahnala slzy, jež se mi utvořily v očích. Odtrhl ode mě pohled a vzal do ruky brk, který ležel vedle.

"Děkuju," hlesla máma a sesunula se na židli vedle něj.
Bez mrknutí podepsal všechny papíry potřebné k legalizaci a vrátil je řediteli.
"Budu u sebe, kdybyste mě potřebovali k další šílenosti," řekl ploše a rychlým krokem vyšel z ředitelny.
"No to šlo dobře," povzdechla jsem si.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Sam!"
Rychle jsem se otočila a zamířila k trojici k nebelvírskému stolu. Posadila jsem se naproti Harrymu a Hermioně.
"Ahoj, tak jak bylo v Prasinkách?," přemohla jsem se k úsměvu.

"Skvěle. A co ty? Jak probíhal ten trest...," začal Harry, ale přerušil ho přílet několika sov, jež se snesly přímo před nás a netrpělivě natahovaly nožky jedna přes druhou směrem k Hermioně, která na ně šokovaně zírala.
Jeden dopis odvázala šedé sově a po jeho přečtení celá zrudla.

"To už přestává všechno!"
"Co je?," zeptal se Ron.
"Totiž - to je přece směšné -"
Hodila dopis Harrymu a ten ho po přečtení podal mě.


Jsi SprosTá nestyDA, HaRRy PottEr si zaSlouží NěkoHo LepšíHo.
VrAť se Zpátky k mUdlům, odkuD jsi přišla.


"To jsou hlouposti," zamračila jsem se a vytáhla hůlku, abych je odstranila.
"Všechny jsou takové!," vykřikla Hermiona zoufale.
"Au!," vykřikla bolestně, když z poslední obálky vystříkl přímo na její ruce neředěný hnis z dýmějových hlíz.

"Počkej, nehýbej se!," nařídila jsem jí a rychle na ni zamířila hůlkou. "Aquamenti!"
Proud vody jí zasáhl ruce, Hermiona bolestně zasténala a sesunula se na lavici. Ron se na mě mezitím zuřivě obrátil.
"Cos jí to udělala?," zatlačil na mě zamračeně.

"Neutralizovala jsem to - co jiného bych asi měla udělat?," odsekla jsem, naštvaná jeho nedůvěrou.
"Pojď na ošetřovnu," otočila jsem se k Hermioně a jemně jsem ji pobídla.

Chytila jsem ji pod rameny a doprovodila je pod dohledem nepříjemných pohledů ostatních studentů na ošetřovnu.
Tohle byl opravdu dlouhý den.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Opravdu se na mě tak zlobíte?," zkousla jsem si nervózně ret a dovolila si na něj letmý pohled.
"Ne," odpověděl Snape a promíchal lektvar před sebou.
"Já vás tím nechtěla zatěžvat, ale vy jste moje jediná šance. A můžu vám věřit," dodala jsem.

Opřel se dlaněmi o pracovní stůl a povzdechl jsi.
"Jste si tím jistá? Nemyslím, že zrovna bývalý smrtijed se na tuto roli hodí, což? Čím jsem si zasloužil vaši bezmeznou důvěru?," zeptal se tiše a pohlédl mi do očí.
Polkla jsem, ale odhodlaně promluvila.

"Protože jste silný a vyrovnaný; víte, co chcete. Nemáte skoro z ničeho strach, dokážete tolik věcí, zapaluje vám to, jako málokomu a..."
"A?," podíval se na mě.
Oplácela jsem mu jeho pohled a poté ho sklopila, abych nabrala odvahu pro další slova.

"A vždycky jste tu pro mě byl," dořekla jsem tiše.
Odfrkl si, aby odlehčil atmosféru. Jeho oči ale ke mně promlouvaly velmi jasně. Usmála jsem se, když jsem pochopila jejich tajnou zprávu a vrátila se ke krájení.
"Doufám, že jsme skončili se všemi sentimentálnostmi a můžeme se vrátit k-"

"Pane profesore! Pane profesore, otevřete prosím!," přerušilo ho naléhavé zabušení dveří.
Snape přimhouřil oči a odstavil kotlík z ohně.
"Pane Pottere, jestli mi hodláte kazit večer-," protáhl otráveně profesor.
"Tohle je důležité! Na kraji Lesa je pan Skrk, pane, a-"

To ho okamžitě pobídlo, aby přešel ke dveřím a s trhnutím je otevřel. Harry téměř vpadl do místnosti, ale profesor ho chytil pod loktem a postavil na nohy.
"Kde pane Pottere?," pronesl ostře.
"Na okraji, u famfrpálového hřiště, je u něho Krum-"

"Viktor Krum? Dobře, počkejte tady, jdu informovat ředitele," utnul ho a bez prodlení vyrazil ze dveří.
"Počkejte," oklepala jsem se z šoku a vyběhla za ním.
"Můžeme vám pomoct, mohli bysme-"

"Běžte. Dovnitř."
"Ne! Půjdu s vámi a-"
Máchnul hůlkou a odhodil mě zpět do místnosti. Dveře se okamžitě zabouchly a zamkly. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a ignorovala bolest po dopadu. Zabušila jsem naštvaně na dveře.

"Hej! Přece nás tu jen tak nenecháte! Vraťte se!," zakřičela jsem.
"Pochybuju, že se vrátí," podotkl Harry za mými zády klidně.
"Tak to si vypije, až přijde!," slíbila jsem temně a vešla dál do místnosti.

"Páni."
"Co?"
"No... ještě nikdy jsem nebyl u Snapea v komnatách."

Usmála jsem se a vypla oheň, kteý ještě vesele hořel. Posadila jsem se ke krbu a přitáhla si esej z Lektvarů. Vzhlédla jsem a tázavě se na Harryho podívala.
"Víš, bude trvat dlouho než přijde, tak si v klidu sedni."
Posadil se a vytáhl jakýsi dopis z kapsy, který přede mě položil.

"Tohle ti mám předat. Je to... od Siriuse. Prý už budeš vědět," řekl a vytáhl svou esej.
Opatrně jsem vzala dopis do rukou a roztrhla obálku. Vypadl z ní poněkud delší pergamen s osobitým rukopisem.


Drahá Sam,

Ani nevím, kde začít. Vlastně bych byl nejšťastnější, kdybych ti tohle mohl říct z očí do očí. Nevím, co ti kdo napovídal, ale nejspíš bude mít pravdu pouze v tom, že jsem utekl z Azkabanu, kde jsem strávil dlouhých dvanáct let. Ve skutečnosti jsem ten zločin ani nespáchal - neprodal jsem Potterovi Voldemortovi a ani jsem nezabil těch dvanáct mudlů, včetně Pettigrewa, jak hlásil Věštec.

Tímhle se ale samozřejmě nemůžu omlouvat za to, že jsem tu pro tebe celých těch čtrnáct let nebyl. Neviděl jsem tvé první kroky, neslyšel tvá první slova a nebyl jsem svědkem tvého prvního kouzla. Mrzí mě to a doufám, že mi odpustíš.


Usmála jsem se a setřela slzy, které se mi najednou objevily v očích.


Přesto doufám, že budu moct být svědkem tvých dalších úspěchů - ať už studijních nebo osobních. Hozně rád bych se s tebou setkal a poznal tě blíž, ale bohužel to teď ještě nějakou dobu nebude možné.

Tak jsem ti po Harrym alepsoň poslal dopis, protože jsem tě musel nějak kontaktovat. Poprvé se o tobě zmínil při návštěvě Prasinek - vůbec jsem nevěděl, že jsi tady a chtěl jsem tě vidět, takže jsem se ve své zvěromágské podobě objevil před hradem v době plesu. Zdroje mi nelhaly - jako by jsi mi z oka vypadla.

Snad si na mě utvoříš vlastní názor, ne tu zkreslenou představu, jež ti ostatní vnutí. Budu moc rád, když mi napíšeš a nezavrhneš mě, protože na to nebudu nejspíš nikdy připravený. Snad se v tobě odrazí nějaké to mé nebelvírské šílenství a budeš mě chtít vyslechnout. Upřímně v to doufám.


Když jsem se dozvěděl, že mám dceru, byl jsem nejdřív prostě jen v šoku. Nevěděl jsem, co si mám myslet, co dělat... Chvíli jsem si myslel, že je to jen hloupý vtip. Neber si to osobně - ale já nikdy nebyl rodinný typ a v sedmnácti jsem prostě ještě nemyslel na to, že si pořídím dítě.

Ani když jsem šel malému Harrymu za kmotra, jsem neuvažoval o tom, že takhle jednou budu chovat vlastní dítě. Myslel jsem si, že mám ještě dost času na to, abych se vyblbnul a poté si našel ženu. Usadil se a měl rodinu...

Během pobytu v Azkabanu jsem o tom všem samozřejmě přemýšlel, jelikož jsem si myslel, že už tam budu nadosmrti a nikdy nebudu mít šanci cítit takové pouto a lásku k nějakému jinému člověku, než přátelům a ženě.

A pak jsem se to dozvěděl a když jsem o tom znovu přemýšlel, věděl jsem, že jsi už moje jediné štěstí v životě a já o tebe budu muset bojovat. A taky budu. Ať to stojí, co chce.

A tohle všechno mě žene dál - k jednomu cíli. Setřást ze sebe nepravé obvinění a konečně splnit své povinnosti, jako otec.
Snad tě tímhle jen neodstrčím dál od sebe. Dávej na sebe pozor. Brzy ti zase napíšu,

Sirius


"Jsi v pořádku?," zeptal se Harry starostlivě, když se díval na mou uslzenou tvář.
"Jo," přikývla jsem roztřeseně a usmála se.
Rychle jsem setřela slzy a vysmrkala se. Pak jsem se otočila zpět k Harrymu.

"Hedvika Siriuse může najít?," zeptala jsem se a když příkývl, pokračovala jsem," mohla bych po ní někdy něco poslat?"
"Jasně."
"Děkuju."


Znovu jsem si pročetla jeho dopis a poté ho pečlivě složila a zastrčila do kapsy u kalhot. Šťastně jsem se usmála do krbu, ve kterém vesele plápolaly plamínky.


S láskou,
Romadůr