25. Drahá Sam

16. listopadu 2014 v 19:19 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahojky,

tak jsem konečně zpět! Ano, já vím, tralo to hrozně dlouho a než jsem zase něco vydala... No bohuže se nedá nic dělat - neměla jsem ani čas, ani napády. Tak doufám, že se vá tahle kapitola bude líbit. :)


25. Drahá Sam

Rychle jsem procházela přes Bradavické pozemky a ignorovala nadšené švitoření ostatních studentů, chystajících se na návštěvu Prasinek. Stěží jsem zadržela povzdech, když jsem v davu zahlédla Trio a nedaleko nich Rileyho s Julce.

Zavrtěla jsem hlavou a vešla do hradu, protože ač bych se k nim ráda připojila, potřebovali jsme nutně vyřešit naši soudní situaci s mými prarodiči. Proběhla jsem kolem dveří Velké Síně a lépe si posunula tašku na rameni, když mě zastavil známý hlas.
"Sam!"

Prudce jsem se otočila na místě a na tváři se mi rozlil úsměv. Na druhé straně haly vedle ředitele stála máma. Okamžitě se ke mně rozešla a popadla mě do náruče, jako by mě neviděla roky.
"Ach Sam, zlatíčko, chybělas mi!"
"Ty mně taky mami," odpověděla jsem jí automaticky a odtáhla se.

"Pane profesore," usmála jsem se na Brumbála stojícího za ní.
"Dobré ráno, Samantho," odpověděl a vesele na mě mrkl.
"Severus na nás již čeká u mě v kanceláři."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Takže... prakticky nemáme šanci?"
Brumbál se smutně rozhlédl po místnosti a přikývl. Máma si ztěžka povzdechla sesunula se zpět na židli. Profesor Snape se tvářil stejně neutrálně, jako vždy, jen jeho oči prozrazovaly, že není se siuaci nijak spokojen.

Zkousla jsem si ret a znovu se zadívala na obžalobu, jež přišla před týdnem k nám domů.
"Takže i když jim řeknu, že s nimi nechci bydlet, tak prostě... budu muset?," zeptala jsem se nešťastně a vzhlédla od pergamenů.

"Bohužel Sam, zatím nevidím jiné východisko z této situace," zavrtěl hlavou Brumbál a máma si položila zničeně hlavu do dlaní.
Zoufale jsem stočila pohled k profesoru Snapeovi a modlila se ke všem božstvům, aby dostal nějaký nápad. Na chvíli na mně spočinul pohledem a poté se obrátil zpět k řediteli.

"Ve skutečnosti nějakou šanci máte."
Všichni jsme se na něj otočili a on se povzneseně ušklíbl.
"Neříkám, že vyhrajete proces. Ovšem... ovšem je tu něco, co by jeho průběh přeci jen mohlo zdržet."

"Zkusíme cokoliv," pobídla ho zoufale máma.
"Dobře. Zvolte Samanthě mentora. Na ministerstvu by to mohlo projít. Pokud bude u svého mentora po dobu procesu a poté u soudu nebude souhlasit s umístěním do péče k Harperovým, pak bude moci po dobu minimálně pěti měsíců zůstat u mentora," vysvětlil.

V místnosti padlo ticho, jak se všichni snažili pochopit, co bylo řečeno. Máma si poposedla a odkašlala si.
"Takže... pokud zvolíme mentora, můžeme to alespoň zdržet?," zeptala se znovu a když jí přikývnul, tvrdě pokračovala," jaký je v tom háček?"

"Bude k nim chodit každý týden alespoň jeden na návštěvu pro adaptaci. Sama. A za pět měsíců se bude stání opakovat, tentokrát s minimální šancí na úspěch, že by mohla u svého mentora zůstat déle."
Se slzami v očích přikývla a obrátila se k Brumbálovi, který se tvářil nezvykle vážně.

"Nic jiného udělat nemůžeme," potvrdil jí to a zeptal se. "Koho bys tedy navrhla?"
"Rozhodně ne Remuse," usoudila," je vlkodlak a to by zamítli okamžitě. Navíc.. je to můj dávný přítel a všechno by zpochybnili."
"Čímž padá i Kingsley, jelikož má příliš životu nebezpečné povolání. Také by ho zamítli," řekl Snape a ředitel si povzdechl.

"Ani s Robertem nemůžeme počítat - ze stejných důvodů. Tví rodiče jsou proti němu ještě zasazení, když tě zachránil před šestnácti lety."
"A co vy?," zeptala se ho najednou máma s nadějným výrazem, jenž opadl, když se Brumbál smutně usmál.

"Lichotíš mi Erico a rád bych tobě i Sam pomohl, ale ministr mě vyřadí okamžitě. Mám příliš mnoho práce a povinností. Navíc neodpovídám věkovou hranicí."
Na místnost padlo ticho. Znovu jsem přeletěla pohledem celou místnost a spočinula na Fawkesovi. Ten nádherně zatrylkoval a natočil hlavu směrem ke Snapeovi. Vzrušením se mi rozšířily oči a vypustila jsem svou myšlenku nahlas.

"A vy byste nemohl, pane profesore?"
Ten se na mě okamžitě otočil, ve tváři neidentifikovatelný výraz. Ředitel si s mámou mezitím vyměnil rychlý pohled.

"Severusi..."
"To je vtip, že ano?"
"Severusi, myslím, že tohle je ve skutečnosti opravdu dobrý nápad."

Snape mu opětoval jeho milý úsměv kamenným zíráním.
"To není vůbec vtipné," odsekával ledově.
"Nebuď jako malý kluk. Tohle je vskutku geniální řešení. Výborně Sam," otočil se ke mně s úsměvem a já mu ho chabě opětovala," stačí vyplnit tyhle papíry."

Lusknul prsty a před Snapem se objevily další pergameny. Naštvaně zíral na ředitele a nadechl se k dalšímu odporu, když se máma vedle mě zvedla ze židle a přešla blíž k nim. Položila lektvaristovi ruku na rameno a věnovala mu prosebný pohled.

"Prosím, Severusi. Já tě prosím. Nenech jim vzít mi mou holčičku," promluvila k němu zlomeným hlasem.
Jeho chladný pohled na chvíli zakolísal, načež se obrátil ke mně. Namáhavě jsem polkla knedlík v krku a zamrkala, abych zahnala slzy, jež se mi utvořily v očích. Odtrhl ode mě pohled a vzal do ruky brk, který ležel vedle.

"Děkuju," hlesla máma a sesunula se na židli vedle něj.
Bez mrknutí podepsal všechny papíry potřebné k legalizaci a vrátil je řediteli.
"Budu u sebe, kdybyste mě potřebovali k další šílenosti," řekl ploše a rychlým krokem vyšel z ředitelny.
"No to šlo dobře," povzdechla jsem si.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Sam!"
Rychle jsem se otočila a zamířila k trojici k nebelvírskému stolu. Posadila jsem se naproti Harrymu a Hermioně.
"Ahoj, tak jak bylo v Prasinkách?," přemohla jsem se k úsměvu.

"Skvěle. A co ty? Jak probíhal ten trest...," začal Harry, ale přerušil ho přílet několika sov, jež se snesly přímo před nás a netrpělivě natahovaly nožky jedna přes druhou směrem k Hermioně, která na ně šokovaně zírala.
Jeden dopis odvázala šedé sově a po jeho přečtení celá zrudla.

"To už přestává všechno!"
"Co je?," zeptal se Ron.
"Totiž - to je přece směšné -"
Hodila dopis Harrymu a ten ho po přečtení podal mě.


Jsi SprosTá nestyDA, HaRRy PottEr si zaSlouží NěkoHo LepšíHo.
VrAť se Zpátky k mUdlům, odkuD jsi přišla.


"To jsou hlouposti," zamračila jsem se a vytáhla hůlku, abych je odstranila.
"Všechny jsou takové!," vykřikla Hermiona zoufale.
"Au!," vykřikla bolestně, když z poslední obálky vystříkl přímo na její ruce neředěný hnis z dýmějových hlíz.

"Počkej, nehýbej se!," nařídila jsem jí a rychle na ni zamířila hůlkou. "Aquamenti!"
Proud vody jí zasáhl ruce, Hermiona bolestně zasténala a sesunula se na lavici. Ron se na mě mezitím zuřivě obrátil.
"Cos jí to udělala?," zatlačil na mě zamračeně.

"Neutralizovala jsem to - co jiného bych asi měla udělat?," odsekla jsem, naštvaná jeho nedůvěrou.
"Pojď na ošetřovnu," otočila jsem se k Hermioně a jemně jsem ji pobídla.

Chytila jsem ji pod rameny a doprovodila je pod dohledem nepříjemných pohledů ostatních studentů na ošetřovnu.
Tohle byl opravdu dlouhý den.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Opravdu se na mě tak zlobíte?," zkousla jsem si nervózně ret a dovolila si na něj letmý pohled.
"Ne," odpověděl Snape a promíchal lektvar před sebou.
"Já vás tím nechtěla zatěžvat, ale vy jste moje jediná šance. A můžu vám věřit," dodala jsem.

Opřel se dlaněmi o pracovní stůl a povzdechl jsi.
"Jste si tím jistá? Nemyslím, že zrovna bývalý smrtijed se na tuto roli hodí, což? Čím jsem si zasloužil vaši bezmeznou důvěru?," zeptal se tiše a pohlédl mi do očí.
Polkla jsem, ale odhodlaně promluvila.

"Protože jste silný a vyrovnaný; víte, co chcete. Nemáte skoro z ničeho strach, dokážete tolik věcí, zapaluje vám to, jako málokomu a..."
"A?," podíval se na mě.
Oplácela jsem mu jeho pohled a poté ho sklopila, abych nabrala odvahu pro další slova.

"A vždycky jste tu pro mě byl," dořekla jsem tiše.
Odfrkl si, aby odlehčil atmosféru. Jeho oči ale ke mně promlouvaly velmi jasně. Usmála jsem se, když jsem pochopila jejich tajnou zprávu a vrátila se ke krájení.
"Doufám, že jsme skončili se všemi sentimentálnostmi a můžeme se vrátit k-"

"Pane profesore! Pane profesore, otevřete prosím!," přerušilo ho naléhavé zabušení dveří.
Snape přimhouřil oči a odstavil kotlík z ohně.
"Pane Pottere, jestli mi hodláte kazit večer-," protáhl otráveně profesor.
"Tohle je důležité! Na kraji Lesa je pan Skrk, pane, a-"

To ho okamžitě pobídlo, aby přešel ke dveřím a s trhnutím je otevřel. Harry téměř vpadl do místnosti, ale profesor ho chytil pod loktem a postavil na nohy.
"Kde pane Pottere?," pronesl ostře.
"Na okraji, u famfrpálového hřiště, je u něho Krum-"

"Viktor Krum? Dobře, počkejte tady, jdu informovat ředitele," utnul ho a bez prodlení vyrazil ze dveří.
"Počkejte," oklepala jsem se z šoku a vyběhla za ním.
"Můžeme vám pomoct, mohli bysme-"

"Běžte. Dovnitř."
"Ne! Půjdu s vámi a-"
Máchnul hůlkou a odhodil mě zpět do místnosti. Dveře se okamžitě zabouchly a zamkly. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a ignorovala bolest po dopadu. Zabušila jsem naštvaně na dveře.

"Hej! Přece nás tu jen tak nenecháte! Vraťte se!," zakřičela jsem.
"Pochybuju, že se vrátí," podotkl Harry za mými zády klidně.
"Tak to si vypije, až přijde!," slíbila jsem temně a vešla dál do místnosti.

"Páni."
"Co?"
"No... ještě nikdy jsem nebyl u Snapea v komnatách."

Usmála jsem se a vypla oheň, kteý ještě vesele hořel. Posadila jsem se ke krbu a přitáhla si esej z Lektvarů. Vzhlédla jsem a tázavě se na Harryho podívala.
"Víš, bude trvat dlouho než přijde, tak si v klidu sedni."
Posadil se a vytáhl jakýsi dopis z kapsy, který přede mě položil.

"Tohle ti mám předat. Je to... od Siriuse. Prý už budeš vědět," řekl a vytáhl svou esej.
Opatrně jsem vzala dopis do rukou a roztrhla obálku. Vypadl z ní poněkud delší pergamen s osobitým rukopisem.


Drahá Sam,

Ani nevím, kde začít. Vlastně bych byl nejšťastnější, kdybych ti tohle mohl říct z očí do očí. Nevím, co ti kdo napovídal, ale nejspíš bude mít pravdu pouze v tom, že jsem utekl z Azkabanu, kde jsem strávil dlouhých dvanáct let. Ve skutečnosti jsem ten zločin ani nespáchal - neprodal jsem Potterovi Voldemortovi a ani jsem nezabil těch dvanáct mudlů, včetně Pettigrewa, jak hlásil Věštec.

Tímhle se ale samozřejmě nemůžu omlouvat za to, že jsem tu pro tebe celých těch čtrnáct let nebyl. Neviděl jsem tvé první kroky, neslyšel tvá první slova a nebyl jsem svědkem tvého prvního kouzla. Mrzí mě to a doufám, že mi odpustíš.


Usmála jsem se a setřela slzy, které se mi najednou objevily v očích.


Přesto doufám, že budu moct být svědkem tvých dalších úspěchů - ať už studijních nebo osobních. Hozně rád bych se s tebou setkal a poznal tě blíž, ale bohužel to teď ještě nějakou dobu nebude možné.

Tak jsem ti po Harrym alepsoň poslal dopis, protože jsem tě musel nějak kontaktovat. Poprvé se o tobě zmínil při návštěvě Prasinek - vůbec jsem nevěděl, že jsi tady a chtěl jsem tě vidět, takže jsem se ve své zvěromágské podobě objevil před hradem v době plesu. Zdroje mi nelhaly - jako by jsi mi z oka vypadla.

Snad si na mě utvoříš vlastní názor, ne tu zkreslenou představu, jež ti ostatní vnutí. Budu moc rád, když mi napíšeš a nezavrhneš mě, protože na to nebudu nejspíš nikdy připravený. Snad se v tobě odrazí nějaké to mé nebelvírské šílenství a budeš mě chtít vyslechnout. Upřímně v to doufám.


Když jsem se dozvěděl, že mám dceru, byl jsem nejdřív prostě jen v šoku. Nevěděl jsem, co si mám myslet, co dělat... Chvíli jsem si myslel, že je to jen hloupý vtip. Neber si to osobně - ale já nikdy nebyl rodinný typ a v sedmnácti jsem prostě ještě nemyslel na to, že si pořídím dítě.

Ani když jsem šel malému Harrymu za kmotra, jsem neuvažoval o tom, že takhle jednou budu chovat vlastní dítě. Myslel jsem si, že mám ještě dost času na to, abych se vyblbnul a poté si našel ženu. Usadil se a měl rodinu...

Během pobytu v Azkabanu jsem o tom všem samozřejmě přemýšlel, jelikož jsem si myslel, že už tam budu nadosmrti a nikdy nebudu mít šanci cítit takové pouto a lásku k nějakému jinému člověku, než přátelům a ženě.

A pak jsem se to dozvěděl a když jsem o tom znovu přemýšlel, věděl jsem, že jsi už moje jediné štěstí v životě a já o tebe budu muset bojovat. A taky budu. Ať to stojí, co chce.

A tohle všechno mě žene dál - k jednomu cíli. Setřást ze sebe nepravé obvinění a konečně splnit své povinnosti, jako otec.
Snad tě tímhle jen neodstrčím dál od sebe. Dávej na sebe pozor. Brzy ti zase napíšu,

Sirius


"Jsi v pořádku?," zeptal se Harry starostlivě, když se díval na mou uslzenou tvář.
"Jo," přikývla jsem roztřeseně a usmála se.
Rychle jsem setřela slzy a vysmrkala se. Pak jsem se otočila zpět k Harrymu.

"Hedvika Siriuse může najít?," zeptala jsem se a když příkývl, pokračovala jsem," mohla bych po ní někdy něco poslat?"
"Jasně."
"Děkuju."


Znovu jsem si pročetla jeho dopis a poté ho pečlivě složila a zastrčila do kapsy u kalhot. Šťastně jsem se usmála do krbu, ve kterém vesele plápolaly plamínky.


S láskou,
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama