Leden 2015

Povídky, songfics, drabble, básničky - jen do mě

30. ledna 2015 v 22:48 Na přání
Ahoj,

překvapení co? :D Hlásím se totiž během dneška po druhé a jsou tu další novinky. Nebo jak se to vezme. Vytvořila jsem tuhle rubriku čistě pro vás, protože jste mí věrní čtenáři, protože vás mám ráda a protože mě tohle donutí začít psát častěji. A také to vylepší mé dovednosti.


Co je to rubrika Na přání?

Jak jste nejspíš pochopili z názvu, tahle rubrika bude zcela o vás. Můžete mi napsat sem do komentářu nebo jako zprávu autorovi o něco, co byste si tu rádi přečetli. Samozřejmě nečekám hned obrovský příval lidí s prosbou o nějakou podobnou věc, ale na druhou stranu doufám, že se tu nějaký takový odvážlivec přeci jen objeví a já mu s chutí něco napíšu. :)

Jak často budu psát?

Budu se snažit na každou výzvu do týdne odpovědět. Pokud to bude něco složitějšího, samozřejmě předem upozorním, že to bude na delší dobu, ale budu se snažit dodržet sedmidenní termín od chvíle, kdy vám napíšu, že jsem zazanamenala vaše přání a začínám tvořit. :)

O co si můžete napsat?

Tohle je pro mě opravdu novinka, takže ode mě prosím nečekejte a nechtějte zázraky, ale podle toho, co jsem zvážila své schopnosti, jsem vytvořila menší "nabídku". :)

Forma zadání (žánry chcete-li)
  • Jednorázovka - nebo jednokapitolovka, jak chcete. Bude kratší - menší ukázka mých jednorázovek zde.
  • Drabble - Zjednodušeně řečeno, krátká povídka, příběh o sto slovech. Že jich bude sto vám nezaručím, ale udělám, co je v mých silách.
  • Báseň - Neříkám, že to není moje parketa, ale nepíšu je tak často. Nicméně pokud to bude vaše přání, přizpůsobím se. :)
  • Songfic - Příběh, povídka, v níž je hlavním tématem právě píseň, kterou nechám na vašem výběru. Často se v ní používají sloky z písně.
  • Čistě od vás - můžete mi napsat, jakou formou byste něco chtěli ode mě číst
Úhel pohledu
  • Er forma (Třetí osoba)
  • Ich forma (První osoba) - o hlavní postavě (kterou si vyberete) budu mluvit jako "já". (Např. Přišel jsem do místnosti a Harry se na mě podivně zadíval.)
Co bych od vás potřebovala vědět?
  • Postavy - bez nich se nedá dobře vytvořit nic. Musíte vědět, kdo by se v příběhu měl objevit. POZOR! Pokud hcete popis situace nebo místa (např. Poválečné Bradavice), postav zde samozřejmě být nemusí.
  • Období - kdy se má příběh odehrát? V době kdy byl v Bradavicích Harry nebo kde Edward práve opustil Bellu?
  • Fandom - HP, Twilight, Supernatural nebo i reálný svět. ráda bych vyhověla všem, ale předem upozorňuji, že některé fandomy neznám a tak nebudu nejspíš schopná takovou povídku/příběh napsat. :)
  • Zápletka, píseň, téma básně - jednoduše řečeno děj. Co by se mělo stát, kde, jak a proč. U songfic, prosím specifikovat píseň a báseň taky nějak popsat. :)
  • Další informace - cokoliv budete schopní dát dohromady. Pamatujte - čím víc informaci mi poskytnete, tím lépe se mi to bude psát a tím více se to přiblíží vaší představě.

Takže - těším se na vaše zprávy a komentáře. Hurá do toho!
P.S.: Obrázek jsem tvořila v online Photoshopu, takže žádná sláva... :/

S láskou,
Romadůr


Do čeho jsem se to zase namočila...

30. ledna 2015 v 21:19 Supernatural
Ahoj,

tak se znovu ozývám, stále žiju, apokalypsa neproběhla. Tedy ne v reálném světě. V mém spisovatelském mozečku ano. Nebo spíš bych mohla říct, že v něm vybuchla atomová bomba - a to ne jen jednou. Ptáte se, co se stalo? No, kde začít... Asi od začátku, že? Nemyslela jsem si, že se ještě někdy ponořím do nějakého dalšího fandomu a well... stalo se.

Supernatural


Bylo to jednou po cestě do tanenčích, kdy se mě spolužačka zeptala, jestli sleduju Supernatural. Překvapeně jsem zamrkala a zavrtěla hlavou, jelikož jsem si nejdřív myslela, že na mě pouze mluví anglicky a ne že mi říká název seriálu. Její pohled byl v tu chvíli k nezaplacení. Ten pohled jsem znala - protože ho tak často používám, když mi někdo řekne, že nemá rád Harryho Pottera nebo Twilight. Nebo roztomilé růžové jednorožce s... Zpátky k věci.


Poté, co se probrala z počátečního šoku, mi začala vysvětlovat, o co všechno přicházím a že se na to prostě musím podívat hned, jak se dostanu domů. V tom okamžiku jsem si řekla: Dobře, možná se podívám, o čem že to mluvila. Až bude čas. A vypustila jsem to pro tu chvíli z hlavy.

Když jsem druhý den, pro samou nudu a taky z neustálého ukecávání od již zmíněné spolužačky, spustila počítač, neváhala jsem a vyhledala Supernatural. Samozřejmě - bylo pro mě okamžitě plus, když hlavní hrdinové byli opravdu pohlední - upřímně, byli naprosto k sežrání. A kdo by se alespoň nepodíval na jeden díl s těmito fešáky, no ne? :)

A co se stalo? Hned po prvním shlédnutém díle jsem věděla, že nebudu mít dost. Jsem pozadu o téměř deset sérií? Žádný problém. Poté, co jsem spustila první díl, nakoukla na webovky a Facebook mě Supernatural doslova pohltil. A nemusím snad ani připomínat, že jsem všechny dosavadní díly zkoukla v rekordním čase, proletěla všechny možné i nemožní stránky o seríálu, nastudovala si každého herce a další akce, které se pojí s fandomovým šílenstvím.

Malá připomínka pro ty, co již znají tento seriál. Proč ho nazývám Supernatural a ne Lovci duchů, jak je již jeho název "počeštěn"? Podle mě by se název neměl překládat. Nesedí mi to. Stejně jako u Harryho. :)



Lituji toho?
Vůbec. Není to tak, že bych zanevřela na ostatní věci, jen si prostě v mém srdci udělal místo další seriál. Takže to má i své výhody - budou tu další příspěvky a třeba i vy propadnete tomuhle seriálu a najdete tu tak další věc, pro kterou se budete moct vracet. :)

Budou povídky?
Těžko říct... Mám rozepsané 2 povídky (Twilight a Harry Potter), které se snažím psát a vymýšlet, co nejrychleji + ještě jednu další, u níž mám teprve prolog. Pokud bude zájem, rozhodně mi nebude vadit psát další povídky. Každopádně malou jednorázovku už mám skoro napsanou, takže pokud bude ohlas a zalíbí se, budu psát i další povídky na Supernatural.


A na konec bych vám chtěla moc poděkovat za to, že tu se mnou jste. Že se sem vracíte, abyste si mohli přečíst mé články, popřípadě jen mé povídky. Jsem ráda, pokud někdo uzná za přečteníhodné mé výtvory. Těší mě to pro vás psát a můžu jen doufat, že se vám mé psaní bude líbit stále stejně. Nebo víc. :)

S láskou,
Romadůr







28. Znám tě vůbec?

25. ledna 2015 v 0:26 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak jsem tu s další kapitolkou, na níž jsme pracovala s přestávkami celý den. Ano začíná se mi dokonce i líbit můj styl psaní, takže snad se líbí i Vám. A jak se máte takhle o víkendu? :)



28. Znám tě vůbec?

"... asi deset! A přemístili se-"
"Ne! Zachytili jsme stopaře, ale pak-"
"... podat hlášení Brumbálovi - tohle se přece nemohlo-"

"Náhoda?! To těžko..."
"Siriusi! Remusi, kde- proboha!"

Nepříjemně se mi navracelo vědomí a zároveň bolest v celém těle. Otočila jsem hlavu doleva a opřela se, abych zamezila hlasitým výkřikům a šramocení, které se ozývalo z místnosti, v níž jsme se nacházeli.

"Uklidněte se! Otázky potom, teď si laskavě urovnejte priority a jděte mi z cesty! Zavolejte někdo Poppy - rychle, dojděte i pro lektvary a nachystejte mi dva pokoje pro hosty," zavrčel autoritativně hlas přímo nad mou hlavou.

Zasténala jsem, když mi zarezonoval v hlavě, která mi příšerně třeštila. Ale pak se mi ulevilo, když se hlasy i zvuky v okolí ztišily na minimum a já si jen stěží uvědomovala, že mě někdo pokládá na pohovku. Prudce jsem vtáhla vzduch mezi zatnutými zuby, když jsem i přes jeho jemné manévrování uložila váhu na zraněnou nohu.

"Promiň, za chvíli ti bude líp. Pomoc už je na cestě. Hej, ještě se nebude spát! Já vím, že mě slyšíš. Udělej pro mě něco a otevři oči, ano? Na chvíli otevři oči a pak budeš moct odpočívat, jak dlouho jen budeš chtít. No tak, princezno!," ozval se ten hluboký otravný hlas znovu a tentokrát mi jeho majitel lehce propleskával tváře.

Zamračila jsem se a pokusila se uhnout jeho dlaním, jenže mě držel pevně na místě a jeho hlas se mi stále ozýval těsně u obličeje. Znovu jsem zasténala a zvedla slabé ruce, snažíc se odtlačit ty jeho z mého obličeje.

Frustrovaně jsem zasykla, když s tím nepřestal a omámeně zamrkala do ostrého světla v místnosti. Rychle jsem přivřela oči a zaslechla jsem zašeptané kouzlo, které světla ztlumilo. Znovu jsem oči otevřela, zamrkala a pokusila se zaostřit na osobu před sebou.

"Výborně! Už jsem si myslel, že mi tu znovu padneš do bezvědomí - to by nebylo zrovna ideální, vzhledem k tvému zranění," podotkl unaveně, ale přesto s oslnivým úsměvem.

Zranění?, proletělo mi líně hlavou, zatímco jsem se soustředila na to, aby se mé unavené oči znovu nezavřely. A pak se mi všechno začalo v ostrých a bolestivých záblescích vracet. Smrtijedi - bitva - přemístění...

Prudce jsem se vymrštila do sedu a Sirius přede mnou překvapeně uhnul, abychom se nesrazili. Vzápětí jsem toho litovala, když se mi rozostřilo vidění a třeštění hlavy se znásobilo. Potlačila jsem bolest a pokusila jsem se vstát, jenže to už se Sirius probral ze své strnulosti a bezpečně mě udržel na místě.

"Hej! Klídek, než mi tu začneš běhat, tak tě musím seskládat dohromady," promluvil na mě, ruce stále položené na mých ramenou.
"Musím najít mámu! Co se s ní stalo? Bude v pořádku? Kde vůbec je?!," vypálila jsem na něj a zasykla bolestí, když mě ze zvuku vlastního hlasu rozbolela hlava.

Přivřela jsem oči a promnula si spánky, načež jsem se znovu zaměřila na Siriuse a podívala se mu pevně do očí, rozhodnutí získat odpovědi za každou cenu.
"Dobře. Stačilo se zeptat, Sam. A teď se prosím tě uklidni, než mi tu proděláš nějaký záchvat," usmál se hřejivě a já zrudla.

"Jasně," zamumlala jsem.
"Tak už jsi vzhůru?," ozvalo se ode dveří a já se unaveně usmála Remusovým směrem.
"Poppy před chvílí dorazila a je zrovna u Ericy. Jakmile tvojí mámu ošetří, přijde ti vyléčit tu nohu a dá ti nějaké lektvary," řekl a přešel do místnosti k nám.

"Cože?! Měla sem přijít hned!," zavrčel vedle mě Sirius a já se na něj překvapeně podívala, když jsem si uvědomila, že zněl skoro jako pes.
Remus ho změřil káravým pohledem a jemně se zamračil, až mu na čele vystoupilo pár vrásek. Poté se na mě mile usmál a promluvil.

"Omluv nás na chvíli, Sam."
"Jasně," odpověděla jsem zdráhavě.
Sirius se na něj zkoumavě zadíval, načež pokrčil rameny a dal mi pusu na temeno hlavy.
"Hned jsem zpět. Odpočívej," zašeptal a pohladil mě po tváři.

Poté se oba muži zvedli a odešli z pokoje, zavírajíc za sebou pevně dveře. Netrpělivě jsem poposedla, když jsem si uvědomila, že jsem tu teď v neznámé místnosti sama a je tu příšerné ticho. Dala jsem na své instinkty a ani se nehnula pro případ, že by tu byly nějaké začarované předměty.

Raději jsem se jen rozhlédla po prostorném obýváku, jemuž dominovala obří knihovna. Potlačila jsem nutkání si knihy prohlédnout zblízka a uvelebila se pohodlněji, hlavně abych ulevila své noze, na tmavě šedé pohovce potažené měkkou kožešinou.

Naproti mně stál noční stůlek, zřejmě z ebenového tmavého dřeva a podlaha byla zakryta kobercem - již na pohled drahým a taky pěkně starým, nutno podotknout. Ze zdi do místnosti pronikalo teplo skrze vestavěný krb a u poslední volné stěny stál historický gobelín.

Povzdechla jsem si, když jsem ani tak nedokázala říct, kde přesně se nacházím. Trochu jsem se otřepala zimou a nepěkným pocitem z černé magie, která přímo visela ve vzduchu. Zamračila jsem se na obraz nad krbem, z nějž na mě povýšeně zíral jakýsi kouzelník v elegantních společenských šatech.

"Na co tak zíráš?," odtáhla jsem se, když na mě i po pěti dlouhých minutách nepřestal upírat svůj pohled.
"Mluv s úctou dívčino! Ta dnešní mládež, to jsou mi věci - já za vašich let, jsem byl pěkně srovnaný do latě a byl jsem taky pravý gentleman a znal své způsoby. Zato dnešní výchova, to už se podobá mudlovským metodám!," vyjel na mě a poklepával svou holí do kamene vedle sebe.

Protočila jsem očima a zabořila se víc do pohovky a přivřela oči, protože jsem tajně doufala, že bude mlčet a...
"Taková neslušnost! Dívej se mi do očí, mladá dámo, když s tebou mluvím! Takovouhle drzost v domě Blacků nemůžu tolerovat - typicky Harperovské geny. Vzpurné a tvrdohlavé palice - kdybych já byl naživu-"
… nebo taky ne. Že jsem o tom vůbec přemýšlela.

"- dnes! To bys viděla, jak já bych tě vychovával! Pořádný výprask ten by ti ukázal, jak se máš správně chovat, ty jedna malá, nevděčná-!"
"A dost!," ozvalo se nebezpečně od dveří.

Rychle jsem vykoukla zpoza opěradla a uviděla u dveří Siriuse s pohrdavým a znechuceným výrazem ve tváři. Muž na portrétě se napřímil a změřil si ho nenávistným pohledem.
"Ty! Jak se opovažuješ se sem vracet - do rodinného domu Blacků. Ty špíno, ty krvezrádče, hanbo rodiny, ty-!"

"Silencio!"
Sirius ho rychle umlčel a s umírněnějším výrazem si ke mně přisedl na pohovku a rukou zadržel všechny mé otázky, které se ze mě skoro vysypaly. Schoval hůlku do kalhot a já se na ni zadívala a...

"Našli jste mou hůlku?," vyhrkla jsem dřív, než jsem se stihla zastavit, protože pocit, že bych ztratila mou vyvolenou hůlku, nebyl nijak příjemný.

S úsměvem přikývnul a sáhnul do záhybu svého kouzelnického pláště, z nějž vylovil mou hůlku a předal mi ji. Pevně jsem ji stiskla v obou rukou a nechala se pohladit magií, kterou se po mně okamžitě natáhla.

"Byla hned vedle tebe. Vzal jsem ji, než jsem se s tebou přemístil," oznámil mi a pobaveně sledoval, jak jsem ji něžně položila na noční stolek.
"Děkuju," poděkovala jsem upřímně a usmála se na něj.

"To nestojí za řeč," mrknul na mě a poté zvážněl. "Poppy je ještě u tvé mámy, ale přijde hned, jak ji dá dohromady. Nemusíš mít strach, je stabilizovaná - nic, co by naše šikovná ošetřovatelka nezvládla spravit."

"Vážně? Vypadala hrozně bledě, když nás přemístila a pak úplně odpadla...," zašeptala jsem a zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi draly do očí.
"Určitě," dodal pevně a poté se zamračil na portrét, z něhož na něj divoce gestikuloval onen muž.

"Koukám, že už jsi poznala mého "strýčka". To je Alphard Black, bratr mé matky. Úžasně odzbrojující gentleman, že? To mi připomíná - asi bych ti měl pár věcí vysvětlit. Tohle je můj dům - zdědil jsem ho po rodičích a nejsem za to moc rád, ale aspoň můžu být něčím užitečným. Ti lidi v hale - to byly členové Fénixova Řádu, o tom jsi už slyšela?"

Přikývla jsem. Máma mi nejdřív nechtěla vůbec nic říct, ale já si nakonec všechno vypátrala sama a tak mi nakonec musela dovyprávět všechny podrobnosti, které mi ještě unikaly.

"Dobře. Tohle je teď hlavní štáb Fénixova řádu, protože jsme potřebovali nějaké bezpečné místo, o němž ví jen málo lidí nebo ještě lépe nikdo. No a vzhledem k tomu, že já jsem momentálně mimo dispozici v boji, tak jsem nabídl alespoň tenhle dům," dodal a na hlase mu byla znát mrzutost.

"Tak tady mám mou další pacientku! Teda, slečno Harperová, musím říct, že jste stejný potížista, jako vaši rodiče!," vtrhla najednou do místnosti madame Pomfreyová a rychle vystrnadila Siriuse z pohovky.

Během chvilky ho i vyhodila z pokoje a vkouzlila mi do žaludku hned několik lektvarů, zatímco zkoumala rozsáhlost zranění na mé noze. Nechala jsem jí dělat její práci, protože díky těm lektvarům mi už netřeštila hlava a nohu jsem skoro vůbec necítila.

"Dobře zlatíčko, tohle bude bolet, ale hned jak ti spravím tu ránu a zacelím ji, už to ani neucítíš," informovala mě mateřsky a vytáhla hůlku.
"Dobře," přikývla jsem smířeně a doufala, že ta bolest už nebude taková, jako v lese.

Zamumlala nějaké kouzlo a já ucítila ostré bodání v noze, které ale bylo v porovnání s rovnáváním kostí pouhým štípáním. Když mi ránu zacelila a zavázala, úlevně jsem vydechla.

"Zvládla jsi to výborně, teď s tou nohou tak týden buď velmi opatrná a všechno bude v pořádku. Přijdu si tebe i Ericu ještě zkontrolovat, takže pokud budeš dělat nějaké hlouposti, dozvím se to!," oznámila mi již v lékouzelnickém módu, v němž jsem tak často viděla mámu.

"Ano, madam," zamumlala jsem a přidala k tomu úsměv. Se zdravím už si nezahrávám.
Přísně se na mě podívala a když v mém výrazu nenašla nic, co by nasvědčovalo tomu, že se v příští vteřině zvednu a začnu hrát famfrpál, spokojeně si pro sebe přikývla. Ve stejnou chvíli do místnosti znovu vstoupil Sirius a zamířil přímo ke mně.

"Takže - všechno v pořádku?," zeptal se.
"Samozřejmě. Tady je ještě lektvar na spaní, aby nabrala energii a tělo se mohlo regenerovat. A teď mě omluv, ještě musím za Ericou," informovala ho a znovu odspěchala z místnosti.
"Tak je čas jít do postele," usmál se na mě pokřiveně a než jsem stihla jakkoliv zareagovat, vzal mě do náruče a dával si velmi dobrý pozor na moji nohu.

"Já bych si tam došla," vypadlo ze mě, ale chytila jsem se ho pevně kolem krku.
"Vzhledem k tomu, že jsou to tři patra, docela pochybuju, že bys tam doskákala do poledne," podotkl s úsměvem a vyšel se mnou z pokoje do úzké tmavé chodby.
"Poledne? Kolik je hodin? A kdy jste nás našli?," okamžitě jsem na něj vybalila další ptázky, zatímco se mnou jemně a trpělivě stoupal do schodů.

"Přemístily jste se kolem desáté večer k vám do Francie. Našli jsme vás kolem půl druhé ráno a chvíli trvalo, než jsme se sem bezpečně dostali. Teď je něco kolem osmé ráno," oznámil mi jakoby nic a vešel do jednoho z pokojů ve třetím patře.

Musela jsem uznat, že byl nejhezčí z těch, které jsem v tomhle domě zatím viděla. Byl poměrně uklizený a čistý a nebyla zde cítit žádná černá magie. Opatrně mě položil na velkou měkkou postel a donutil mě vypít lektvar na spaní, po němž se mi téměř samy od sebe zavřely oči.
"Dobrou noc, Sam," slyšela jsem ho ještě zašeptat, než jsem odplula do říše snů.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Blaženě jsem se protáhla, když jsem se pomalu probouzela z tolik vytouženého spánku a zamrkala jsem. Zadívala jsem se na strop a zamyšleně se zamračila, když jsem si uvědomila, že takhle nevypadá ani strop v Bradavicích, Krásnohůlkách nebo u mě doma...

A pak se na mě znovu sesypaly všechny vzpomínky a já se co nejrychleji a nejopatrněji posadila. Vyhrabala jsem se z peřiny a chtěla se postavit na nohy, když mi vlastně došlo, že budu muset projít tři patra dolů. Povzdechla jsem si nad myšlenkou, že mi to asi bude trvat dlouho a mrzutě jsem vzala svou hůlku z nočního stolku a strčila si ji do kapsy u mikiny, v níž jsem spala celou noc.

Co nejtiššeji a s ohledem na svou nohu jsem proskákala do liduprázdné chodby a rozhlédla se, protože - sakra! Byla to nejen dlouhá chodba, ale já ani nevěděla, na kterou stranu jít. Zamyšleně jsem se rozešla doleva, s myšlenkou, že se kdyžtak obrátím a půjdu zpátky.

"Krátura ví, co je slečna zač. Slečna Blacková je nejmladší dědíčka tohohle domu, Krátura to ví," ozvalo se najednou za mnou skřípavým hlasem a já se prudce otočila.

Okamžitě jsem se opřela o stěnu vedle a přivřela oči, když mi tím nečekaným pohybem projela křeč ve stehně. Znovu jsem otevřela oči a zaměřila se na starého skřítka přede mnou.
"Krátura vezme slečnu do kuchyně, Krátura se o slečnu postará," promluvil ke mně uctivě a poté se sklonil, až se nosem skoro dotýkal země a zamumlal si pro sebe. "To je ta holka, kterou zplodil ten krvezrádce, co zlomil mé paní srdce. Krátura to ví..."

Překvapeně jsem zamrkala a i když jsem si nebyla úplně jistá, jestli je dobrý nápad věřit tomuhle skřítkovi, nechtělo se mi seskakovat po těch schodech až dolů.
"Dobře Kráturo. Vezmi mě do kuchyně," řekla jsem autoritativně, abych mu nedala najevo, že si nejsem úplně jistá, co udělá.
"Krátura to udělá," přispěchal ke mně a chytil mě za ruku.

Okamžitě nás přemístil do něčeho, co kuchyni připomínalo jedině díky tomu, že tu byl sporák s troubou, lednička a nějaké kuchyňské linky. Nic extra, ale dalo se s tím pracovat. Otočila jsem se zpět ke skřítkovi, jenž mě pátravě sledoval.
"Kráturo - mám pro tebe takový úkol..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Vesele jsem si broukala jakousi skladbu od Sudiček a kmitala kolem plotny, kde jsem trpělivě připravovala lívance. Byla jsem tak zabraná do vaření, že jsem přeslechla kroky a až když si někdo pobaveně odkašlal, jsem se prudce otočila.

U kuchyňské linky seděli Sirius a Remus a oba mě pozorovali. Remus zvědavě a možná trochu překvapeně, když mě viděl u plotny. Zato Sirius na mě zíral opravdu šokovaně - to byl opravdu pohled k nezaplacení.

"Co tu děláš?," zeptal se mě konečně s tím nezměrným údivem, jenž se mu odrážel v očích.
Podívala jsem se na něj, jako na malé pětileté dítě, hodila na talíř poslední lívanec a odstoupila od linky.

"Řekla bych, že to je celkem očividný, ale pro některé jedince shrnu zcela očividné - snídani," promluvila jsem vážným hlasem a natáhla se pro talíře.

Remus se zasmál a Sirius se k němu po chvíli přidal. Usmála jsem se na ně na oba a postavila před ně talíře s lívanci. Nejistě jsem se na ně podívala a postavila před ně pár topingů z příchutí a nějaké ovoce.

"Nevěděla jsem, co vám bude chutnat, tak si vyberte sami," prohodila jsem nejistě a zkousla si ret, zatímco jsem si na vlastní talíř nabrala pár lívanců a naaranžovala na ně snad vše, co leželo na stole.

"Vůbec bych do tebe neřekl, že umíš vařit," podotkl Remus a omluvně se usmál, zatímco si nabral střídmě na talíř.
"Jo, to hodně lidí," zamumlala jsem a pozvedla obočí nad jeho skromnou porcí.

Samolibě jsem sledovala, jak jejich nedůvěřivý pohled po pár soustech rychle mizí. Vítězoslavně jsem ukázala směrem k lince, kde ještě zbyla spousta dalších lívanců a pobaveně sledovala, jak i ty rychle mizí.
Některé věci budou přesně takové, jako vždycky. Láska prochází žaludkem. A u chlapů obzvlášť.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Dobře."
Brumbál se na mě mile usmál a poklepal mi na koleno. Poté se zvedl a vešel do vedlejší místnosti. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se zkoncentrovat a vyčistit vlastní mysl, i když jsem věděla, že to bude nejspíš úplně k ničemu.

"Cože jste dovolil?! V žádném případě! SNAPE SE NEBUDE VRTAT V JEJÍ HLAVĚ!," ozval se najednou výkřik z vedlejší místnosti, až jsem sebou polekaně škubla.

Ozvaly se kroky, zvuk, jenž se nápadně podobal nárazu do zdi a poté se prudce otevřely dveře. Severus Snape vplul do místnosti, práskl za sebou dveřmi a zabezpečil místnost všemi diskrétními kouzly. Poté se otočil na mě a prohlédl si mě chladnýma očima.
"Váš otec je neuvěřitelně.."

Zamračila jsem se a on si jen odfrknul, ale větu opravdu nedokončil. Díky Merlinovi. Posadil se na jednu ze židlí a poté svůj pohled opět zaměřil na mě.
"Předpokládám, že vám ředitel vše vysvětlil," podotkl stoicky klidně.

"Víceméně," přitakala jsem a posadila se do židle naproti němu. Vytáhl svou hůlku a zamířil ji na mě.
"Legilimens!"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Překvapeně jsem vydechla a zamrkala, když opatrně vystoupil z mojí mysli a vtiskl mi do ruky lahvičku s lektvarem. Nezaváhala jsem a okamžitě ho vypila. Hned jsem se cítila dostatečně lépe na to, abych se zeptala.
"Je mrtvý?"

Sebral mi prázdnou ampuli a beze slova se zvedl. Frustrovaně jsem se chtěla zvednou taky, ale jeho pevná ruka na mém rameni mi v tom zabránila. Než jsem mu stihla cokoliv odseknout, promluvil.
"Je mi líto, že jste to musela vidět znovu. Ale díky vám teď máme jména Smrtijedů - kdyby nebyla vaše matka stále v bezvědomí, ředitel by Vás o to nežádal."

Počkal, dokud jsem nepřikývla a poté pokračoval stejně tvrdým hlasem bez emocí.
"Ano, je mrtvý."
Vytřeštila jsem oči a prudce se postavila. Začala jsem přecházet po místnosti a po chvíli se na něj nevěřícně podívala.

"Jak můžete být tak klidný?! Já jsem zabila člověka!," obvinila jsem ho a teprve mi začala docházet pravdivost mých slov.
"Těžko to můžete pokládat za vraždu, když jste ani neměla tušení, co děláte."
"Ale vrhla jsem na něj ten nůž a trefila jsem ho přímo do srdce!"

"Zaútočil na vás první a pouze jste se bránila. Jednala jste instinktivně a nesnažila jste se ho zabít, ale odklidit z cesty zbraň, ktera by vás zabila - vysvětlil jsme to dostatečně srozumitelně?!," vyštěkl na mě a zastavil tak mé neklidné přecházení po místnosti.

Přikývla jsem, i když jsem stále ještě nebyla nijak přesvědčená. Zkousla jsem si ret, když mě skenoval rentgenovým pohledem.
"Půjdu oznámit řediteli novinky a vy se pokuste neuotpit v sebelítosti během těch patnácti vteřin, kdy tu budete sama," podotkl kousavě, zrušil kouzla a vyšel z místnosti.

Když se dveře skoro po chvíli znovu otevřely, tak nějak jsem čekala, že se sem vřítí Sirius, aby zkontroloval, že jsem stále naživu. Proto mě překvapilo, když jimi prošel Denis, okamžitě zamířil ke mně a pevně mě objal.

"Denisi!," vyhrkla jsem, ale opětovala jeho objetí.
"Jsi v pořádku? Nejsi zraněná?"
"Uklidni se - teď už jsem v pohodě," ujistila jsem ho a donutila posadit na pohovku v místnosti.

Povolila jsem si trochu řetízek, když mě začal jemně škrábat a opět věnovala pozornost Denisovi.
"Co tady vůbec děláš?," zeptala jsem se překvapeně.
"Jsem tu i s tátou. Zaútočili na nás Smrtijedi. Máma...," odpověděl a i když se snažil to schovat, viděla jsem v jeho očích slzy.

"To je mi líto," řekla jsem upřímně a přiblížila se k němu, abych ho mohla alespoň obejmout, když se tentokrát řetízek rozpálil.
"Jo. Hlavně jsem rád, že jsi ty v pořádku. Prý tam byl i Jackés," dodal a prohlédl si mě, jako by hledal nějaké zranění.

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou.
"Ne, jsem v pohodě. Vlastně jsem..."
Vytřeštila jsem na něj oči a vstala z pohovky. Okamžitě mě následoval a překvapeně sledoval, jak jsem si strhla řetízek a schovala ho v dlani.

"Sam? Děje se něco?"
Vážně jsem mu pohlédla do očí. Smích mi zcela zmizel z tváře, jenž nabrala nepřirozeně bledý odstín.
"Jak víš o Jackésovi?"

"Cože?"

"Byli jsme tam jen já s mámou - nikdo z Řádu. Takže...," řekla jsem tvrdě, ale hlas se mi trochu třásl. "Tohle můžeš vědět jen od Smrtijedů..."



S láskou,
Romadůr

Tajemná osoba

10. ledna 2015 v 20:17 Téma týdne
Jak jste si jistě všimli, ještě nikdy jsem nenapsala žádný článek k tématu týdne. Ať už to bylo z časových důvodů nebo prostě jen proto, že mi dané zadání vůbec nesedlo. Proto vám tedy s radostí představuji svůj první článek na téma týdne. A proč zrovna dnes? Inu, na to vám hned odpovím...

Tajemná osoba? Mám pocit, že žije ve mně...



A je to dobře! Tedy... nevím, jak moc je to bezpečné pro ty, co jsou kolem mě, ale já bych si bez ní neporadila. Občas, když mám pocit, že mi nikdo nerozumí, tak se na ni obrátím ve své mysli a jsem zase schopná volně dýchat. Protože jedině ve tam se můžu cítit bezpečně.


Kdo to je?!

Nemá tvář, ani žádný určitý tvar nebo hlas. Zní to děsivě a neurčitě? V žádném připadě. :)
Jistěže si ji musím vizualizovat - ani já se nedokážu bavit pouze sama se sebou. Třebaže vás to může šokovat. Zjevuje se podle mé nálady, podle toho, čím se chci zabývat, na co soustředit... Vždy přijde jako někdo jiný - ať už je to známá postava z knihy, filmu, seriálu nebo jen z mé vlastní povídky.

Ať vám to přijde více nebo méně bláznivé, podle mě si každý občas potřebuje srovnat myšlenky nebo jen na chvíli utéct před krutým světem, stočit se do klubíčka a naříkat. Pro mě je to útěk do fantazie, kdy přijdu do světa, který znám tak dobře z knihy, filmu, či seriálu.


Kam to jdeme? Projít se...

Někdy jsem ve své vlastní hlavě mnohem častěji, než je pro mě zdravé. Párkrát jsem si i přála tam zůstat a propadnout se nějakou branou do světa ve své hlavě... Ale jak to všechno začíná? Nejdůlěžitější je pro mě se odpoutat od jakékoliv činnosti a jen se posadit a sledovat okolní svět.

Pak na kraji mé mysli pro mě přijde, vezme mě za ruku a v mé hlavě se spustí ohňostroj barev, hlasů, zvuků i obrazů. Nebráním se jim. Projdu se ve své vlastní hlavě a vytáhnu z ní veškeré nápady, které se mě v tu chvíli pokouší dotknout. Ve skutečnosti se do mě zakousnou a už mě nepustí. Jak je potom jednoduché se posadit k počítači a nechat své prsty se volně pohybovat po klávesnici.

Kdy přichází mé nejlepší kapitoly? Právě po takových "procházkách". Jako kdyby mi kdosi našeptával slova, jenž mám psát a vedl mé prsty po klávesnici ve zběsilém tanci. A za dobrou půlhodinu si můžu pročíst své prvotní nápady. Jistě, nejsou dokonalé - vždy musím dělat úpravy, přepisovat, ale hlavní myšlenku jsem ještě nikdy neměnila. Občas ani nemůžu uvěřit, že jsem něco podobného napsala...

Takže kdo to je? Ať už pro mě přijde Sam a vtáhne mě do kouzelnického světa; Carlisle, jenž mi ukáže jak lovit nebo Castiel, který mi předvede své čisté andělské srdce - vždy je to pro mě inspirující zážitek, jenž mě nakopává k dalšímu psaní.


Co vám tím chci vlastně říct?

Nebojte se utéct do svého světa a chvíli v něm pobýt. :) Občas je to mnohem lepší, než veškeré terapie světa. Hlavně si pamatujte, že nemusíte být snílek, hudební virtuóz, umělec nebo spisovatel. Vždyť ve vaší mysli můžete být kýmkoli a kdykoliv se vám zachce.

Proto jsem ráda, že tahle tajemná osoba existuje a dohlíží na mě. Že mě posune dál, když už nevím kudykam. A co vy? Kdo je pro vás tajemná osoba, co vás chytí za ruku a vtáhne do svého světa? :) Jsem zvědavá na vaše názory. :)

Zdroj: Obrázek


S láskou,
Romadůr

Zpráva autorovi

2. ledna 2015 v 9:33 Oznámení a další
Ahoj,

rozhodně se k Vám musím obrátit s menší prosbičkou. Moc ráda si vyslechnu Vaše tipy, nápady, otázky nebo jen zprávy, které mi můžete poslat přes tuhle vymoženost. Jen bych byla hrozně moc ráda, kdybyste připsali nějaké údaje, kam bych Vám mohla obratem odpovědět, protože když napíšete bez nějakých údajů, nemůžu Vám odpovědět.

Vím, že jsem se s tím měla asi vytáhnout dřív, ale lepší pozdě než nikdy, ne? :) Jinak jsem moc ráda, že se opravdu ozvete a můžu teda rovnou odpovědět Markét.


"Momentálně jsem to trošku zanedbávala, což mě mrzí, ale bez nápadu nebo nálady prostě nedokážu napsat ani jednu větu. :) Takže další kapitoly budou, a pokusím se zase přidávat minimálně každý týden, nebo i víckrát, podle toho, jak budu mít čas. :)

Moc děkuju, že jsi mi napsala a že se ti povídka líbí - přesně kvůli takovýmhle odezvám píšu. :) Děkuju za přání a i tobě hezký zbytek prázdnin i povánočních svátků a vydrž - povídka bude! :)"




S láskou,
Romadůr

27. Z nejsilnějších

1. ledna 2015 v 1:40 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak poprvé - Štastný nový rok, hodně štěstí, zdraví a lásky Vám všem! :)

Nenapadlo mě nic lepšího, než oslavit Silvestra - nebo spíš Nový rok - další kapitolou Půlnočního slunce. Vím, že na další část jste čekali vážně douho a za to se znovu omlouvám a doufám, že to nějak odčiním. :) Mám nachystáno ještě něco, o čemž se vám zmíním pravděpodobně v několika následujících dnech. :)

A napsaní kapitola - tak snad jak na Nový rok, tak po celý rok, ne? :)


27. Z nejsilnějších

Seběhlo se to tak rychle, že jsem skoro neměla čas nic vnímat. V jednu chvíli jsme se s mámou hádali a v té druhé všude lítaly kletby a zaklínadla, o nichž jsem - kromě nepromíjitelných a pár dalších - neměla ani to nejmenší tušení.

Překvapeně jsem o krok ustoupila, když se ke mně rozletěl temně rudý paprsek a bezmyšlenkovitě vytáhla hůlku. Jenže jsem si nebyla schopná vzpomenout ani na to nejjednodušší zaklínadlo, takže jsem se připravila na bolest, tělo ztuhlé šokem takovým způsobem, že jsem se nehnula ani o krok.

Ozval se hlasitý výkřik, jehož kontext se nedostal do mého mozku natolik, abych ho mohla zpracovat. Věděla jsem, že to nejspíš bylo něco důležitého, ale já nebyla v tu chvíli schopná vůbec ničeho.

Těsně předtím, než se mě kletba dotklo, se ozval výkřik - a ten tolik známý hlas - znovu a kolem mě se obalil fialový štít. Ten se zavlnil a rozzářil, když se ho kletba dotkla a já skoro fascinovaně sledovala, jak se ke mně blíží kousek té nebezpečně rudé kletby.

Pocítila jsem prudkou bolest, která mě téměř srazila na kolena. Nicméně jsem si byla víc než jistá, že kdyby mě Cruciatus zasáhl v plné míře, bylo by to mnohem horší, než teď. Byl to jako elektrický šok nebo pořádná facka.

Trvalo to přesně osm vteřin a přesto mi to připadalo jako věčnost.
"Tak to vypadá, že tu dnes budeme mít "lehčí prácičku"," zasmál se Rosier s pohledem zaměřeným na mě a úkosem poslal na mámu další kletbu.

Máma hbitě uskočila do boku a bez milosti po něm vypálila řezací kletbu. Volnou rukou držela kolem mě štít, který se líně vlnil kolem mého roztřeseného těla. Seber se sakra!, poručila jsem si a pevně stiskla v ruce hůlku.

"Sam!"
Mámin výkřik mě nakopnul. Napřáhla jsem se a začala pálit všechny kletby a zaklínadla, na které jsem si vzpomněla.
"Everte statim! Levicorpus! Diffindo! Expelliarmus! Bombardo maxima!"

Bylo zcela očividné, že to ode mě Smrtijedi nečekali, protože proti mým kouzlům ani nepozvedli své hůlky. Ze všech stran se začaly ozývat výbuchy, bolestné výkřiky a nenávistné skřeky, jak mé kletby a zaklínadla nemilosrdně narážely do každého, jenž se jim postavil do cesty.

"Ty malá mrcho!," zaječela nenávistně jedna smrtijedka, co se stihla celkem rychle vzpamatovat a vypálila po mě Cruciatus.

Bylo to jako se dostat na famfrpálové hřiště, přímo uprostřed hry na mistrovství světa. Doslova jsem cítila, jak mi adrenalin začal pulzovat žilami, stejně jako při hře a ovládl moje tělo. Hbitě jsem uskočila a poslala jí nazpět žihadlovou kletbu, zatímco jsemse takticky postavila za mámu.

"Expelliarmus!," zakřičela jsem a zamířila na jednoho z nich, který se právě vrávoravě sbíral ze země po jedné z máminých dobře mířených kleteb.
"Solmentor!" Rychle se oklepal.
"Aresto momentum!," vydechla jsem okamžitě a zastavila letící nůž.

Bezhůlkově jsem ho odhodila stranou, kde podle uširvoucího výkřiku, zcela jistě zasáhl nějaký cíl. Nijak jsem se nestihla pozastavit nad tím, že jsem ještě nikdy v životě nepoužila bezhůlkovou magii.
"Jen si nemyslete, že se odsud dostanete živé! Naš pán nám poděkuje, až vás před něj dovedeme. Ještě budete prosit, abyste umřeli tady a rychle!," slíbil krvelačně další z nich.

Lehce jsem se otřepala, z dálky to bylo neznatelné, ale máma, jež stála hned za mnou, to bezpodmínečně ucítila. Jemně se ke mně přitiskla a cítila jsem, jak se její magie kolem mě bezprostředně natáhla. Vděčně jsem se o ni opřela.

"Budeš překvapený, Šedohřbete," slíbila mu a její hlas nabral takovou zlost a nenávist, jakou jsem u ní ještě nikdy nezažila.

Možná už jsem z celé té bitvy začínala mít přeludy. Kletby začaly létat znovu a mě to stálo víc a víc sil stát rovně a odpovídat na jejich útoky. Byla jsem unavená - nejen z bitvy, do níž by se žádný rozumný kouzelník nepouštěl, ale navíc jsem za sebou měla několik bezesných nocí.

"Protego!," zavrčela jsem znovu a doufala, že mě ten zatracený štít tentokrát nezradí.

Mýlila jsem se. Fungoval jen z půlky. Nevěděla jsem, jestli je to kvůli mé oslabené magii nebo celkového vyčerpání. Pocítila jsem ostrou bolest v levé noze a slyšela hlasité křupnutí, načež se pode mnou podlomila.

Padla jsem na zdravé koleno a vypustila jsem bolestný sten. Okamžitě jsem ale pozvedla hůlku a zaštítila se proti třem letícím kletbám. Tentokrát s úspěchem.
"Tak to vypadá, že již známe vítěze," zasmál se Avery a vypálil hned pět kleteb.

Máma je bez problému zaštítila a poslala mu je nazpět. Překvapeně dvě z nich zastavil a třetí mu nepěkně rozřízla rameno. Zasyčel bolestí a nenávistně si ji přeměřil.

"Stále tak tvrdohlavá a hloupá jako když jsme se seznámili?"
"O tom nepochybuj," odsekla a poslala mu nepříjemnou netopýří kletbu.

Odtrhla jsem od nich pohled a pokusila se postavit, s hůlkou stále před sebou. Ale poté, co se o mě začaly pokoušet mdloby, jsem to vzdala. Na nohu jsem si prostě stoupat netroufala. Už tak jsem cítila bolest, a to jsem s ní nehýbala.

"Reducto!," zakřičel někdo zleva.
"Mami!," hekla jsem, když můj štít začal nebezpečně blikat.

Okamžitě se otočila a zaštítila mě i sebe, eliminujíc nebezpečí. Ovšem nepočítala s tím, že se jeden z těch mužů. Jenž ležel na druhé straně, a co ho uvedla do bezvědomí, probere tak rychle a okamžitě po nás vypálí.
"Za tebou," varovala jsem a bezbranně vypustila další Diffindo.

Uslyšela jsem dva výkřiky bolesti. A k mé hrůze jeden z nich patřil mámě. Vždycky jsem si myslela, že to bude podobné, jako když někoho zranili v televizi. Uvidíte zpomalený záběr, budete mít čas přemýšlet... Ale nic takového se nestalo.

Během vteřiny máma šíleně zbledla a padla ke mně na zem, její plášť na zádech roztržený, jako kdyby se do ní pustil medvěd se svou obří tlapou. Tak hluboké měla rány na zádech. A teprve v tu chvíli mě popadl ten pravý strach. Strach ze smrti.

"Řekni sbohem," ozval se nad námi hrubý hlas, ale než jsem stihla třeba jen mrknout, máma mě pevně chytila za zápěstí a přemístila nás.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nemyslela jsem na to, že po nás půjdou stopaři a hned jak jsem dopadla na zem, okamžitě jsem se dostala na všechny čtyři a zvracela jako o život. Věděla jsem, že je to buď z šoku nebo ze ztráty krve, kterou jsem před přemístěním nepociťovala.

Nebo obojí. Pravděpodobně obojí. Hned jak jsem přestala zvracet, jsem přepadla na svou zdravou nohu a tu zraněnou chytila do pevného stisku, když mi v jednotlivých bolestivých vlnách připomínala, že je zlomená.

Jakoby z dálky jsem slyšela mámu, jak mumlá velmi slabým hlasem zaklínadla, jenž nás budou chránit před nalezením. Chtěla jsem pomoct, ale nenašla jsem sílu se ani hnout. Jen jsem si tupě přitiskla dlaň na zraněnou nohu, aniž bych se na ni podívala a nechápala jsem, odkud se z ní bere tolik krve.

"Expecto patronum! Jsem v Seattlu, lokalizujte nás pomocí Řádu. Potřebujeme pomoc, co nejrychleji - jsme zraněné," dostala ze sebe jediným dechem, když se před ní objevil majestátný černý pes, jenž byl nápadně podobný tomu, jenž jsme potkaly na chodbě.

Pes přikývl a rozběhl se pryč. Zničeně jsem se otočila na mámu a znovu jsem cítila pocit na zvracení, když jsem si ji opravdu poprvé od doby, kdy jsme bojovali, prohlédla. Byla bledá a podle rudě nasáklého oděvu, již ztratila spoustu krve.

"Všechno bude v pořádku zlatíčko, přijdou...," její hlas odumřel na konci věty a než jsem stihla jakkoliv zareagovat, protočily se jí panenky, hůlka jí vypadla z rukou a spadla na zem.
"Mami!," pokusila jsem se zakřičet, ale moje hlasivky už byly dávno vyřvané, takže ze mě vyšlo spíš jen zasténání.

Pokusila jsem se zvednout a dostat se k ní, ale jen co jsem se trochu nadzvedla, zatočila se mi hlava a svět začal černat. Okamžitě jsem se posadila a zhluboka dýchala, abych ten pocit zahnala. Začaly se mi zavírat víčka a i přes moje mrkání bylo těžké udržet se při vědomí.

Byla jsem překvapená, když jsem si uvědomila, že už dávno nesedím, ale jsem zhroucená na boku své zdravé nohy.
"Prosím, přijďte někdo," zaskučela jsem, když se přese mě přehnala další vlna bolesti, která mě téměř poslala do mdlob.

Ani ne pár vteřin nato se ozvalo známý zvuk přemístění a mě se srdce zaseklo kdesi v hrdle. Nechtěla jsem, aby nás našli stopaři a zabili nás jako dobytek. Bála jsem se. Sakra, já přece nechtěla vůbec umřít! Mentálně jsem si vrazila facku na uklidnění a zadržela dech. Hůlku jsem stiskla pevně v rukou, třebaže mé prsty silně zaprotestovaly proti této akci.

"Erico? Sam?," ozval se jemný hlas a já se úlevou málem rozbrečela.
Tedy ne přímo, protože slzy bolesti už dávno přetekly ze slzných kanálků na mou tvář, ale to byl čistě reflex. Donutila jsem se sebrat poslední kousky svých sil.
"Tady jsme," zaskřehotala jsem a hlas se mi zlomil.

A nejen on, hůlka mi vypadla z prstů a já se svezla na svou ruku, loktem pevně zapřená v měkké trávě pod sebou. Uslyšela jsem blízko pohyb hned dvou párů nohou, ale nebrala jsem na to ohled, protože jsem věděla, že on by k nám nikdy nedovedl někoho, kdo by nám ublížil.

"Sam? Sam?! Proboha... Sam, potřebuju vědět, jak moc jsi zraněná- Sam! Soustřeď se na mě a otevři oči!"

Neochotně jsem rozlepila víčka a zasyčela bolestí, když mě zvedl do sedu. Ale i přes bolest jsem se musela úlevně usmát, když jsem se zadívala do těch mědově zbarvených očí Remuse Lupina.
"Noha," zaskučela jsem tiše a viděla jsem, jak se jeho obličej stáhnul starostí a pak se mu šokem rozšířily zorničky, když stanul pohledem na mém zranění.

Následovala jsem překvapeně jeho pohled, protože mi to nepřišlo až tak příšerné. Nejspíš jsem si jen... Málem bych vykřikla, kdyby mi ještě hlasivky sloužily tak, jak měly. Z mých džín - ne, z mé nohy trčela kost. Stehenní kost.

Najednou se mi opravdu zatočila hlava a kdyby mě Lupin nezachytil, asi bych sebou praštila o zem. Vzal do dlaní můj obličej a něco ke mně tiše, ale přesto naléhavě promlouval. Když jsem ho i nadále naprosto ignorovala, vzal pevně mou ruku a umístil si ji na srdce.

Pochopila jsem, co se děje, když jsem ucítila těžký pocit v plicích a snažila se zklidnit dech, protože jsem zcela jistě začala hyperventilovat. Když jsem se konečně uklidnila natolik, že mé nádechy nebyly jen zběsilé lapání po vzduchu a přestalo mi zvonit v uších, začala jsem se soustředit na jeho slova a srdeční rytmus.

" ...tak je to správně. Všechno bude v pořádku, jen pro mě musíš dýchat - přesně tak. Nádech a výdech. Výborně," promlouval dál tiše.

Naposledy jsem se zhluboka nadechla, než jsem pohledem znovu sjela na svou nohu. Zhrozeně jsem se pokusila získat lepší úhel a natočit ji, ale druhý, silný pár mužských rukou mi znemožnil s ní hýbat.

"No do hajzlu," vydechla jsem.
Tím se mi dostalo pobavené, ale přesto jemné uchechtnutí od toho muže vedle.

"No to bych řekl, holka. Ty teda víš, jak si způsobit zranění," uchechtl se temně a jemně natočil mou nohu," ale na druhou stranu mám pro tebe i lepší zprávy - čistá zlomenina, nikde žádné úlomky kosti, tohle zabere Poppy jen chvilku."

"Siriusi," zamračil se Remus a pohledem mrknul za sebe.
"A Erica? Jak to s ní..."
"Můžeš to jít zkontrolovat. Pravděpodobně jen ztráta krve a vysílení. V bezvědomí, jinak bez problému."

Remus se na něj nehezky zamračil a přeskočil pohledem mezi mnou a mámou. Poté se ke mně otočil a ve tváři měl znovu laskavý výraz.

"Sam, potřebuju zkontrolovat a stabilizovat tvou mámu, pak vás přemístíme na štáb. Zatím jsme v bezpečí, takže nemusíme nikam spěchat a můžeme to udělat poctivě. Zvládneš to na chvíli se Siriusem?," zeptal se mě a ignoroval zamračený pohled od jeho společníka.

Proč bych neměla vydržet pár minut s... Ach jasně. Pravda, Remus se bál, že se ho budu bát nebo tak něco. Spíš jsem se cítila trapně, že mě uvidí tak neschopnou a slabou.
"Jasně," kuňkla jsem. Na víc jsem prostě neměla.

Opatrně mě tedy opřel o strom, o němž jsem ani nevěděla, že je za mnou, věnoval mi poslední pohled a rychle zamířil k mámě. Než jsem se stihla podívat, jak na tom je, Sirius se rychle přesunul přede mě a dokonale mi zabránil ve výhledu.

"Nebylo by zrovna ideální, kdybys teď upadla do další fáze šoku," usmál se pokřiveně, ale ten úsmev nedosáhl až k očím.

Nervózně jsem se po něm podívala, zatímco jeho oči zkoumaly mé zranění na noze. Jemně zatlačil na místo pod kolenem a já jsem překvapeně zasyčela. Omluvně se na mě podíval, ale spokojeně přikývnul.

"Vypadá to, že nervy jsou v pohodě. Koukej, vím že takhle jsme se neplánovali seznámit, ale karma je holt pěkná svině. Mrzí mě, že na naše první setkání budeš mít tak traumatizující a bolestnou vzpomínku, ale nedá se nic dělat. Poslouchej mě dobře. Musím tu nohu zafixovat - to znamená dostat kosti k sobě a slepit je kouzlem. Nebudu ti lhát, bude to bolet jako čert, ale jinak to nejde a udělat se to musí," promluvil ke mně hrubším ale klidným hlasem.

"Fajn. To zvládnu," přikývla jsem statečně a odhodlaně, i když jsem věděla, že pravděpodobně odpadnu hned, jak s tím začne.
Věnoval mi něco jako hrdý úsměv a zavrtěl hlavou. Chvíli mi jen koukal do očí, než znovu promluvil.

"Vidím ti to na očích a nemáš se za co stydět. Většina kouzelníků, co je potkalo mnohem menší zranění než ty, zkolabovalo dřív, než začalo nějaké "léčení". Je mi líto, že tohle vážně musím udělat."

"Myslím, že by to mohlo být horší. To zvládnu - hlavně rychle, než ztratím i ten zbytek odvahy," usmála jsem se slabě a unaveně.
Opřela jsem si hlavu o strom a zavřela oči. Slyšela jsem zašustění látky, když hledal hůlku a poté jeho opatrný ale pevný stisk na mém stehně.

"Můžeme?," zeptal se s překvapivou jemnosti v jeho hlubokém hlasu.
Přikývla jsem, protože jsem naprosto nedůvěřovala svému hlasu a připravila se na bolest. Zatnula jsem zuby a skousla si ret, umíněná, že to prostě přežiju a nevydám ani hlásku.
"Tak na tři. Raz-"

Měla jsem to čekat. Nedopočítal. Někde jsem slyšela, že tohle pomáhá postiženému vyrovnat se s bolestí lépe, než když se počká do tří. Nicméně bolest se tím nijak nezmění, to jsem si byla jistá.

Rty se mi snad samovolně oddělily od sebe a já ze sebe vypustila doslova agonický výkřik umírajícho zvířete. Ruce jsem zatnula v pěst a donutila se nehýbat. Taková bolest se prostě nedala protrpět tiše. Doslova jsem cítila, jak ty kosti přitlačil k sobě a sotva jsem zaregistrovala tiše zamumlané kouzlo.

V uších mi hučelo a obraz byl naprosto rozmazaný, ale bylo po všem. Neměla jsem už ani ponětí, kde je dole a kde nahoře, jen jsem cítila, jak mě někdo drží v pevném a hřejivém obětí. Pomalu mě opouštělo vědomi a tentokrát jsem proti tomu už neměla sílu bojovat.


Byla jsem v bezpečí. A než jsem se propadla do temnoty úplně, jemně mě nadzvedl, uložil si mě v náručí, políbil na temeno hlavy a zašeptal: "Vedla sis skvěle, holčičko."



S láskou,
Romadůr