27. Z nejsilnějších

1. ledna 2015 v 1:40 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak poprvé - Štastný nový rok, hodně štěstí, zdraví a lásky Vám všem! :)

Nenapadlo mě nic lepšího, než oslavit Silvestra - nebo spíš Nový rok - další kapitolou Půlnočního slunce. Vím, že na další část jste čekali vážně douho a za to se znovu omlouvám a doufám, že to nějak odčiním. :) Mám nachystáno ještě něco, o čemž se vám zmíním pravděpodobně v několika následujících dnech. :)

A napsaní kapitola - tak snad jak na Nový rok, tak po celý rok, ne? :)


27. Z nejsilnějších

Seběhlo se to tak rychle, že jsem skoro neměla čas nic vnímat. V jednu chvíli jsme se s mámou hádali a v té druhé všude lítaly kletby a zaklínadla, o nichž jsem - kromě nepromíjitelných a pár dalších - neměla ani to nejmenší tušení.

Překvapeně jsem o krok ustoupila, když se ke mně rozletěl temně rudý paprsek a bezmyšlenkovitě vytáhla hůlku. Jenže jsem si nebyla schopná vzpomenout ani na to nejjednodušší zaklínadlo, takže jsem se připravila na bolest, tělo ztuhlé šokem takovým způsobem, že jsem se nehnula ani o krok.

Ozval se hlasitý výkřik, jehož kontext se nedostal do mého mozku natolik, abych ho mohla zpracovat. Věděla jsem, že to nejspíš bylo něco důležitého, ale já nebyla v tu chvíli schopná vůbec ničeho.

Těsně předtím, než se mě kletba dotklo, se ozval výkřik - a ten tolik známý hlas - znovu a kolem mě se obalil fialový štít. Ten se zavlnil a rozzářil, když se ho kletba dotkla a já skoro fascinovaně sledovala, jak se ke mně blíží kousek té nebezpečně rudé kletby.

Pocítila jsem prudkou bolest, která mě téměř srazila na kolena. Nicméně jsem si byla víc než jistá, že kdyby mě Cruciatus zasáhl v plné míře, bylo by to mnohem horší, než teď. Byl to jako elektrický šok nebo pořádná facka.

Trvalo to přesně osm vteřin a přesto mi to připadalo jako věčnost.
"Tak to vypadá, že tu dnes budeme mít "lehčí prácičku"," zasmál se Rosier s pohledem zaměřeným na mě a úkosem poslal na mámu další kletbu.

Máma hbitě uskočila do boku a bez milosti po něm vypálila řezací kletbu. Volnou rukou držela kolem mě štít, který se líně vlnil kolem mého roztřeseného těla. Seber se sakra!, poručila jsem si a pevně stiskla v ruce hůlku.

"Sam!"
Mámin výkřik mě nakopnul. Napřáhla jsem se a začala pálit všechny kletby a zaklínadla, na které jsem si vzpomněla.
"Everte statim! Levicorpus! Diffindo! Expelliarmus! Bombardo maxima!"

Bylo zcela očividné, že to ode mě Smrtijedi nečekali, protože proti mým kouzlům ani nepozvedli své hůlky. Ze všech stran se začaly ozývat výbuchy, bolestné výkřiky a nenávistné skřeky, jak mé kletby a zaklínadla nemilosrdně narážely do každého, jenž se jim postavil do cesty.

"Ty malá mrcho!," zaječela nenávistně jedna smrtijedka, co se stihla celkem rychle vzpamatovat a vypálila po mě Cruciatus.

Bylo to jako se dostat na famfrpálové hřiště, přímo uprostřed hry na mistrovství světa. Doslova jsem cítila, jak mi adrenalin začal pulzovat žilami, stejně jako při hře a ovládl moje tělo. Hbitě jsem uskočila a poslala jí nazpět žihadlovou kletbu, zatímco jsemse takticky postavila za mámu.

"Expelliarmus!," zakřičela jsem a zamířila na jednoho z nich, který se právě vrávoravě sbíral ze země po jedné z máminých dobře mířených kleteb.
"Solmentor!" Rychle se oklepal.
"Aresto momentum!," vydechla jsem okamžitě a zastavila letící nůž.

Bezhůlkově jsem ho odhodila stranou, kde podle uširvoucího výkřiku, zcela jistě zasáhl nějaký cíl. Nijak jsem se nestihla pozastavit nad tím, že jsem ještě nikdy v životě nepoužila bezhůlkovou magii.
"Jen si nemyslete, že se odsud dostanete živé! Naš pán nám poděkuje, až vás před něj dovedeme. Ještě budete prosit, abyste umřeli tady a rychle!," slíbil krvelačně další z nich.

Lehce jsem se otřepala, z dálky to bylo neznatelné, ale máma, jež stála hned za mnou, to bezpodmínečně ucítila. Jemně se ke mně přitiskla a cítila jsem, jak se její magie kolem mě bezprostředně natáhla. Vděčně jsem se o ni opřela.

"Budeš překvapený, Šedohřbete," slíbila mu a její hlas nabral takovou zlost a nenávist, jakou jsem u ní ještě nikdy nezažila.

Možná už jsem z celé té bitvy začínala mít přeludy. Kletby začaly létat znovu a mě to stálo víc a víc sil stát rovně a odpovídat na jejich útoky. Byla jsem unavená - nejen z bitvy, do níž by se žádný rozumný kouzelník nepouštěl, ale navíc jsem za sebou měla několik bezesných nocí.

"Protego!," zavrčela jsem znovu a doufala, že mě ten zatracený štít tentokrát nezradí.

Mýlila jsem se. Fungoval jen z půlky. Nevěděla jsem, jestli je to kvůli mé oslabené magii nebo celkového vyčerpání. Pocítila jsem ostrou bolest v levé noze a slyšela hlasité křupnutí, načež se pode mnou podlomila.

Padla jsem na zdravé koleno a vypustila jsem bolestný sten. Okamžitě jsem ale pozvedla hůlku a zaštítila se proti třem letícím kletbám. Tentokrát s úspěchem.
"Tak to vypadá, že již známe vítěze," zasmál se Avery a vypálil hned pět kleteb.

Máma je bez problému zaštítila a poslala mu je nazpět. Překvapeně dvě z nich zastavil a třetí mu nepěkně rozřízla rameno. Zasyčel bolestí a nenávistně si ji přeměřil.

"Stále tak tvrdohlavá a hloupá jako když jsme se seznámili?"
"O tom nepochybuj," odsekla a poslala mu nepříjemnou netopýří kletbu.

Odtrhla jsem od nich pohled a pokusila se postavit, s hůlkou stále před sebou. Ale poté, co se o mě začaly pokoušet mdloby, jsem to vzdala. Na nohu jsem si prostě stoupat netroufala. Už tak jsem cítila bolest, a to jsem s ní nehýbala.

"Reducto!," zakřičel někdo zleva.
"Mami!," hekla jsem, když můj štít začal nebezpečně blikat.

Okamžitě se otočila a zaštítila mě i sebe, eliminujíc nebezpečí. Ovšem nepočítala s tím, že se jeden z těch mužů. Jenž ležel na druhé straně, a co ho uvedla do bezvědomí, probere tak rychle a okamžitě po nás vypálí.
"Za tebou," varovala jsem a bezbranně vypustila další Diffindo.

Uslyšela jsem dva výkřiky bolesti. A k mé hrůze jeden z nich patřil mámě. Vždycky jsem si myslela, že to bude podobné, jako když někoho zranili v televizi. Uvidíte zpomalený záběr, budete mít čas přemýšlet... Ale nic takového se nestalo.

Během vteřiny máma šíleně zbledla a padla ke mně na zem, její plášť na zádech roztržený, jako kdyby se do ní pustil medvěd se svou obří tlapou. Tak hluboké měla rány na zádech. A teprve v tu chvíli mě popadl ten pravý strach. Strach ze smrti.

"Řekni sbohem," ozval se nad námi hrubý hlas, ale než jsem stihla třeba jen mrknout, máma mě pevně chytila za zápěstí a přemístila nás.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nemyslela jsem na to, že po nás půjdou stopaři a hned jak jsem dopadla na zem, okamžitě jsem se dostala na všechny čtyři a zvracela jako o život. Věděla jsem, že je to buď z šoku nebo ze ztráty krve, kterou jsem před přemístěním nepociťovala.

Nebo obojí. Pravděpodobně obojí. Hned jak jsem přestala zvracet, jsem přepadla na svou zdravou nohu a tu zraněnou chytila do pevného stisku, když mi v jednotlivých bolestivých vlnách připomínala, že je zlomená.

Jakoby z dálky jsem slyšela mámu, jak mumlá velmi slabým hlasem zaklínadla, jenž nás budou chránit před nalezením. Chtěla jsem pomoct, ale nenašla jsem sílu se ani hnout. Jen jsem si tupě přitiskla dlaň na zraněnou nohu, aniž bych se na ni podívala a nechápala jsem, odkud se z ní bere tolik krve.

"Expecto patronum! Jsem v Seattlu, lokalizujte nás pomocí Řádu. Potřebujeme pomoc, co nejrychleji - jsme zraněné," dostala ze sebe jediným dechem, když se před ní objevil majestátný černý pes, jenž byl nápadně podobný tomu, jenž jsme potkaly na chodbě.

Pes přikývl a rozběhl se pryč. Zničeně jsem se otočila na mámu a znovu jsem cítila pocit na zvracení, když jsem si ji opravdu poprvé od doby, kdy jsme bojovali, prohlédla. Byla bledá a podle rudě nasáklého oděvu, již ztratila spoustu krve.

"Všechno bude v pořádku zlatíčko, přijdou...," její hlas odumřel na konci věty a než jsem stihla jakkoliv zareagovat, protočily se jí panenky, hůlka jí vypadla z rukou a spadla na zem.
"Mami!," pokusila jsem se zakřičet, ale moje hlasivky už byly dávno vyřvané, takže ze mě vyšlo spíš jen zasténání.

Pokusila jsem se zvednout a dostat se k ní, ale jen co jsem se trochu nadzvedla, zatočila se mi hlava a svět začal černat. Okamžitě jsem se posadila a zhluboka dýchala, abych ten pocit zahnala. Začaly se mi zavírat víčka a i přes moje mrkání bylo těžké udržet se při vědomí.

Byla jsem překvapená, když jsem si uvědomila, že už dávno nesedím, ale jsem zhroucená na boku své zdravé nohy.
"Prosím, přijďte někdo," zaskučela jsem, když se přese mě přehnala další vlna bolesti, která mě téměř poslala do mdlob.

Ani ne pár vteřin nato se ozvalo známý zvuk přemístění a mě se srdce zaseklo kdesi v hrdle. Nechtěla jsem, aby nás našli stopaři a zabili nás jako dobytek. Bála jsem se. Sakra, já přece nechtěla vůbec umřít! Mentálně jsem si vrazila facku na uklidnění a zadržela dech. Hůlku jsem stiskla pevně v rukou, třebaže mé prsty silně zaprotestovaly proti této akci.

"Erico? Sam?," ozval se jemný hlas a já se úlevou málem rozbrečela.
Tedy ne přímo, protože slzy bolesti už dávno přetekly ze slzných kanálků na mou tvář, ale to byl čistě reflex. Donutila jsem se sebrat poslední kousky svých sil.
"Tady jsme," zaskřehotala jsem a hlas se mi zlomil.

A nejen on, hůlka mi vypadla z prstů a já se svezla na svou ruku, loktem pevně zapřená v měkké trávě pod sebou. Uslyšela jsem blízko pohyb hned dvou párů nohou, ale nebrala jsem na to ohled, protože jsem věděla, že on by k nám nikdy nedovedl někoho, kdo by nám ublížil.

"Sam? Sam?! Proboha... Sam, potřebuju vědět, jak moc jsi zraněná- Sam! Soustřeď se na mě a otevři oči!"

Neochotně jsem rozlepila víčka a zasyčela bolestí, když mě zvedl do sedu. Ale i přes bolest jsem se musela úlevně usmát, když jsem se zadívala do těch mědově zbarvených očí Remuse Lupina.
"Noha," zaskučela jsem tiše a viděla jsem, jak se jeho obličej stáhnul starostí a pak se mu šokem rozšířily zorničky, když stanul pohledem na mém zranění.

Následovala jsem překvapeně jeho pohled, protože mi to nepřišlo až tak příšerné. Nejspíš jsem si jen... Málem bych vykřikla, kdyby mi ještě hlasivky sloužily tak, jak měly. Z mých džín - ne, z mé nohy trčela kost. Stehenní kost.

Najednou se mi opravdu zatočila hlava a kdyby mě Lupin nezachytil, asi bych sebou praštila o zem. Vzal do dlaní můj obličej a něco ke mně tiše, ale přesto naléhavě promlouval. Když jsem ho i nadále naprosto ignorovala, vzal pevně mou ruku a umístil si ji na srdce.

Pochopila jsem, co se děje, když jsem ucítila těžký pocit v plicích a snažila se zklidnit dech, protože jsem zcela jistě začala hyperventilovat. Když jsem se konečně uklidnila natolik, že mé nádechy nebyly jen zběsilé lapání po vzduchu a přestalo mi zvonit v uších, začala jsem se soustředit na jeho slova a srdeční rytmus.

" ...tak je to správně. Všechno bude v pořádku, jen pro mě musíš dýchat - přesně tak. Nádech a výdech. Výborně," promlouval dál tiše.

Naposledy jsem se zhluboka nadechla, než jsem pohledem znovu sjela na svou nohu. Zhrozeně jsem se pokusila získat lepší úhel a natočit ji, ale druhý, silný pár mužských rukou mi znemožnil s ní hýbat.

"No do hajzlu," vydechla jsem.
Tím se mi dostalo pobavené, ale přesto jemné uchechtnutí od toho muže vedle.

"No to bych řekl, holka. Ty teda víš, jak si způsobit zranění," uchechtl se temně a jemně natočil mou nohu," ale na druhou stranu mám pro tebe i lepší zprávy - čistá zlomenina, nikde žádné úlomky kosti, tohle zabere Poppy jen chvilku."

"Siriusi," zamračil se Remus a pohledem mrknul za sebe.
"A Erica? Jak to s ní..."
"Můžeš to jít zkontrolovat. Pravděpodobně jen ztráta krve a vysílení. V bezvědomí, jinak bez problému."

Remus se na něj nehezky zamračil a přeskočil pohledem mezi mnou a mámou. Poté se ke mně otočil a ve tváři měl znovu laskavý výraz.

"Sam, potřebuju zkontrolovat a stabilizovat tvou mámu, pak vás přemístíme na štáb. Zatím jsme v bezpečí, takže nemusíme nikam spěchat a můžeme to udělat poctivě. Zvládneš to na chvíli se Siriusem?," zeptal se mě a ignoroval zamračený pohled od jeho společníka.

Proč bych neměla vydržet pár minut s... Ach jasně. Pravda, Remus se bál, že se ho budu bát nebo tak něco. Spíš jsem se cítila trapně, že mě uvidí tak neschopnou a slabou.
"Jasně," kuňkla jsem. Na víc jsem prostě neměla.

Opatrně mě tedy opřel o strom, o němž jsem ani nevěděla, že je za mnou, věnoval mi poslední pohled a rychle zamířil k mámě. Než jsem se stihla podívat, jak na tom je, Sirius se rychle přesunul přede mě a dokonale mi zabránil ve výhledu.

"Nebylo by zrovna ideální, kdybys teď upadla do další fáze šoku," usmál se pokřiveně, ale ten úsmev nedosáhl až k očím.

Nervózně jsem se po něm podívala, zatímco jeho oči zkoumaly mé zranění na noze. Jemně zatlačil na místo pod kolenem a já jsem překvapeně zasyčela. Omluvně se na mě podíval, ale spokojeně přikývnul.

"Vypadá to, že nervy jsou v pohodě. Koukej, vím že takhle jsme se neplánovali seznámit, ale karma je holt pěkná svině. Mrzí mě, že na naše první setkání budeš mít tak traumatizující a bolestnou vzpomínku, ale nedá se nic dělat. Poslouchej mě dobře. Musím tu nohu zafixovat - to znamená dostat kosti k sobě a slepit je kouzlem. Nebudu ti lhát, bude to bolet jako čert, ale jinak to nejde a udělat se to musí," promluvil ke mně hrubším ale klidným hlasem.

"Fajn. To zvládnu," přikývla jsem statečně a odhodlaně, i když jsem věděla, že pravděpodobně odpadnu hned, jak s tím začne.
Věnoval mi něco jako hrdý úsměv a zavrtěl hlavou. Chvíli mi jen koukal do očí, než znovu promluvil.

"Vidím ti to na očích a nemáš se za co stydět. Většina kouzelníků, co je potkalo mnohem menší zranění než ty, zkolabovalo dřív, než začalo nějaké "léčení". Je mi líto, že tohle vážně musím udělat."

"Myslím, že by to mohlo být horší. To zvládnu - hlavně rychle, než ztratím i ten zbytek odvahy," usmála jsem se slabě a unaveně.
Opřela jsem si hlavu o strom a zavřela oči. Slyšela jsem zašustění látky, když hledal hůlku a poté jeho opatrný ale pevný stisk na mém stehně.

"Můžeme?," zeptal se s překvapivou jemnosti v jeho hlubokém hlasu.
Přikývla jsem, protože jsem naprosto nedůvěřovala svému hlasu a připravila se na bolest. Zatnula jsem zuby a skousla si ret, umíněná, že to prostě přežiju a nevydám ani hlásku.
"Tak na tři. Raz-"

Měla jsem to čekat. Nedopočítal. Někde jsem slyšela, že tohle pomáhá postiženému vyrovnat se s bolestí lépe, než když se počká do tří. Nicméně bolest se tím nijak nezmění, to jsem si byla jistá.

Rty se mi snad samovolně oddělily od sebe a já ze sebe vypustila doslova agonický výkřik umírajícho zvířete. Ruce jsem zatnula v pěst a donutila se nehýbat. Taková bolest se prostě nedala protrpět tiše. Doslova jsem cítila, jak ty kosti přitlačil k sobě a sotva jsem zaregistrovala tiše zamumlané kouzlo.

V uších mi hučelo a obraz byl naprosto rozmazaný, ale bylo po všem. Neměla jsem už ani ponětí, kde je dole a kde nahoře, jen jsem cítila, jak mě někdo drží v pevném a hřejivém obětí. Pomalu mě opouštělo vědomi a tentokrát jsem proti tomu už neměla sílu bojovat.


Byla jsem v bezpečí. A než jsem se propadla do temnoty úplně, jemně mě nadzvedl, uložil si mě v náručí, políbil na temeno hlavy a zašeptal: "Vedla sis skvěle, holčičko."



S láskou,
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama