28. Znám tě vůbec?

25. ledna 2015 v 0:26 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak jsem tu s další kapitolkou, na níž jsme pracovala s přestávkami celý den. Ano začíná se mi dokonce i líbit můj styl psaní, takže snad se líbí i Vám. A jak se máte takhle o víkendu? :)



28. Znám tě vůbec?

"... asi deset! A přemístili se-"
"Ne! Zachytili jsme stopaře, ale pak-"
"... podat hlášení Brumbálovi - tohle se přece nemohlo-"

"Náhoda?! To těžko..."
"Siriusi! Remusi, kde- proboha!"

Nepříjemně se mi navracelo vědomí a zároveň bolest v celém těle. Otočila jsem hlavu doleva a opřela se, abych zamezila hlasitým výkřikům a šramocení, které se ozývalo z místnosti, v níž jsme se nacházeli.

"Uklidněte se! Otázky potom, teď si laskavě urovnejte priority a jděte mi z cesty! Zavolejte někdo Poppy - rychle, dojděte i pro lektvary a nachystejte mi dva pokoje pro hosty," zavrčel autoritativně hlas přímo nad mou hlavou.

Zasténala jsem, když mi zarezonoval v hlavě, která mi příšerně třeštila. Ale pak se mi ulevilo, když se hlasy i zvuky v okolí ztišily na minimum a já si jen stěží uvědomovala, že mě někdo pokládá na pohovku. Prudce jsem vtáhla vzduch mezi zatnutými zuby, když jsem i přes jeho jemné manévrování uložila váhu na zraněnou nohu.

"Promiň, za chvíli ti bude líp. Pomoc už je na cestě. Hej, ještě se nebude spát! Já vím, že mě slyšíš. Udělej pro mě něco a otevři oči, ano? Na chvíli otevři oči a pak budeš moct odpočívat, jak dlouho jen budeš chtít. No tak, princezno!," ozval se ten hluboký otravný hlas znovu a tentokrát mi jeho majitel lehce propleskával tváře.

Zamračila jsem se a pokusila se uhnout jeho dlaním, jenže mě držel pevně na místě a jeho hlas se mi stále ozýval těsně u obličeje. Znovu jsem zasténala a zvedla slabé ruce, snažíc se odtlačit ty jeho z mého obličeje.

Frustrovaně jsem zasykla, když s tím nepřestal a omámeně zamrkala do ostrého světla v místnosti. Rychle jsem přivřela oči a zaslechla jsem zašeptané kouzlo, které světla ztlumilo. Znovu jsem oči otevřela, zamrkala a pokusila se zaostřit na osobu před sebou.

"Výborně! Už jsem si myslel, že mi tu znovu padneš do bezvědomí - to by nebylo zrovna ideální, vzhledem k tvému zranění," podotkl unaveně, ale přesto s oslnivým úsměvem.

Zranění?, proletělo mi líně hlavou, zatímco jsem se soustředila na to, aby se mé unavené oči znovu nezavřely. A pak se mi všechno začalo v ostrých a bolestivých záblescích vracet. Smrtijedi - bitva - přemístění...

Prudce jsem se vymrštila do sedu a Sirius přede mnou překvapeně uhnul, abychom se nesrazili. Vzápětí jsem toho litovala, když se mi rozostřilo vidění a třeštění hlavy se znásobilo. Potlačila jsem bolest a pokusila jsem se vstát, jenže to už se Sirius probral ze své strnulosti a bezpečně mě udržel na místě.

"Hej! Klídek, než mi tu začneš běhat, tak tě musím seskládat dohromady," promluvil na mě, ruce stále položené na mých ramenou.
"Musím najít mámu! Co se s ní stalo? Bude v pořádku? Kde vůbec je?!," vypálila jsem na něj a zasykla bolestí, když mě ze zvuku vlastního hlasu rozbolela hlava.

Přivřela jsem oči a promnula si spánky, načež jsem se znovu zaměřila na Siriuse a podívala se mu pevně do očí, rozhodnutí získat odpovědi za každou cenu.
"Dobře. Stačilo se zeptat, Sam. A teď se prosím tě uklidni, než mi tu proděláš nějaký záchvat," usmál se hřejivě a já zrudla.

"Jasně," zamumlala jsem.
"Tak už jsi vzhůru?," ozvalo se ode dveří a já se unaveně usmála Remusovým směrem.
"Poppy před chvílí dorazila a je zrovna u Ericy. Jakmile tvojí mámu ošetří, přijde ti vyléčit tu nohu a dá ti nějaké lektvary," řekl a přešel do místnosti k nám.

"Cože?! Měla sem přijít hned!," zavrčel vedle mě Sirius a já se na něj překvapeně podívala, když jsem si uvědomila, že zněl skoro jako pes.
Remus ho změřil káravým pohledem a jemně se zamračil, až mu na čele vystoupilo pár vrásek. Poté se na mě mile usmál a promluvil.

"Omluv nás na chvíli, Sam."
"Jasně," odpověděla jsem zdráhavě.
Sirius se na něj zkoumavě zadíval, načež pokrčil rameny a dal mi pusu na temeno hlavy.
"Hned jsem zpět. Odpočívej," zašeptal a pohladil mě po tváři.

Poté se oba muži zvedli a odešli z pokoje, zavírajíc za sebou pevně dveře. Netrpělivě jsem poposedla, když jsem si uvědomila, že jsem tu teď v neznámé místnosti sama a je tu příšerné ticho. Dala jsem na své instinkty a ani se nehnula pro případ, že by tu byly nějaké začarované předměty.

Raději jsem se jen rozhlédla po prostorném obýváku, jemuž dominovala obří knihovna. Potlačila jsem nutkání si knihy prohlédnout zblízka a uvelebila se pohodlněji, hlavně abych ulevila své noze, na tmavě šedé pohovce potažené měkkou kožešinou.

Naproti mně stál noční stůlek, zřejmě z ebenového tmavého dřeva a podlaha byla zakryta kobercem - již na pohled drahým a taky pěkně starým, nutno podotknout. Ze zdi do místnosti pronikalo teplo skrze vestavěný krb a u poslední volné stěny stál historický gobelín.

Povzdechla jsem si, když jsem ani tak nedokázala říct, kde přesně se nacházím. Trochu jsem se otřepala zimou a nepěkným pocitem z černé magie, která přímo visela ve vzduchu. Zamračila jsem se na obraz nad krbem, z nějž na mě povýšeně zíral jakýsi kouzelník v elegantních společenských šatech.

"Na co tak zíráš?," odtáhla jsem se, když na mě i po pěti dlouhých minutách nepřestal upírat svůj pohled.
"Mluv s úctou dívčino! Ta dnešní mládež, to jsou mi věci - já za vašich let, jsem byl pěkně srovnaný do latě a byl jsem taky pravý gentleman a znal své způsoby. Zato dnešní výchova, to už se podobá mudlovským metodám!," vyjel na mě a poklepával svou holí do kamene vedle sebe.

Protočila jsem očima a zabořila se víc do pohovky a přivřela oči, protože jsem tajně doufala, že bude mlčet a...
"Taková neslušnost! Dívej se mi do očí, mladá dámo, když s tebou mluvím! Takovouhle drzost v domě Blacků nemůžu tolerovat - typicky Harperovské geny. Vzpurné a tvrdohlavé palice - kdybych já byl naživu-"
… nebo taky ne. Že jsem o tom vůbec přemýšlela.

"- dnes! To bys viděla, jak já bych tě vychovával! Pořádný výprask ten by ti ukázal, jak se máš správně chovat, ty jedna malá, nevděčná-!"
"A dost!," ozvalo se nebezpečně od dveří.

Rychle jsem vykoukla zpoza opěradla a uviděla u dveří Siriuse s pohrdavým a znechuceným výrazem ve tváři. Muž na portrétě se napřímil a změřil si ho nenávistným pohledem.
"Ty! Jak se opovažuješ se sem vracet - do rodinného domu Blacků. Ty špíno, ty krvezrádče, hanbo rodiny, ty-!"

"Silencio!"
Sirius ho rychle umlčel a s umírněnějším výrazem si ke mně přisedl na pohovku a rukou zadržel všechny mé otázky, které se ze mě skoro vysypaly. Schoval hůlku do kalhot a já se na ni zadívala a...

"Našli jste mou hůlku?," vyhrkla jsem dřív, než jsem se stihla zastavit, protože pocit, že bych ztratila mou vyvolenou hůlku, nebyl nijak příjemný.

S úsměvem přikývnul a sáhnul do záhybu svého kouzelnického pláště, z nějž vylovil mou hůlku a předal mi ji. Pevně jsem ji stiskla v obou rukou a nechala se pohladit magií, kterou se po mně okamžitě natáhla.

"Byla hned vedle tebe. Vzal jsem ji, než jsem se s tebou přemístil," oznámil mi a pobaveně sledoval, jak jsem ji něžně položila na noční stolek.
"Děkuju," poděkovala jsem upřímně a usmála se na něj.

"To nestojí za řeč," mrknul na mě a poté zvážněl. "Poppy je ještě u tvé mámy, ale přijde hned, jak ji dá dohromady. Nemusíš mít strach, je stabilizovaná - nic, co by naše šikovná ošetřovatelka nezvládla spravit."

"Vážně? Vypadala hrozně bledě, když nás přemístila a pak úplně odpadla...," zašeptala jsem a zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi draly do očí.
"Určitě," dodal pevně a poté se zamračil na portrét, z něhož na něj divoce gestikuloval onen muž.

"Koukám, že už jsi poznala mého "strýčka". To je Alphard Black, bratr mé matky. Úžasně odzbrojující gentleman, že? To mi připomíná - asi bych ti měl pár věcí vysvětlit. Tohle je můj dům - zdědil jsem ho po rodičích a nejsem za to moc rád, ale aspoň můžu být něčím užitečným. Ti lidi v hale - to byly členové Fénixova Řádu, o tom jsi už slyšela?"

Přikývla jsem. Máma mi nejdřív nechtěla vůbec nic říct, ale já si nakonec všechno vypátrala sama a tak mi nakonec musela dovyprávět všechny podrobnosti, které mi ještě unikaly.

"Dobře. Tohle je teď hlavní štáb Fénixova řádu, protože jsme potřebovali nějaké bezpečné místo, o němž ví jen málo lidí nebo ještě lépe nikdo. No a vzhledem k tomu, že já jsem momentálně mimo dispozici v boji, tak jsem nabídl alespoň tenhle dům," dodal a na hlase mu byla znát mrzutost.

"Tak tady mám mou další pacientku! Teda, slečno Harperová, musím říct, že jste stejný potížista, jako vaši rodiče!," vtrhla najednou do místnosti madame Pomfreyová a rychle vystrnadila Siriuse z pohovky.

Během chvilky ho i vyhodila z pokoje a vkouzlila mi do žaludku hned několik lektvarů, zatímco zkoumala rozsáhlost zranění na mé noze. Nechala jsem jí dělat její práci, protože díky těm lektvarům mi už netřeštila hlava a nohu jsem skoro vůbec necítila.

"Dobře zlatíčko, tohle bude bolet, ale hned jak ti spravím tu ránu a zacelím ji, už to ani neucítíš," informovala mě mateřsky a vytáhla hůlku.
"Dobře," přikývla jsem smířeně a doufala, že ta bolest už nebude taková, jako v lese.

Zamumlala nějaké kouzlo a já ucítila ostré bodání v noze, které ale bylo v porovnání s rovnáváním kostí pouhým štípáním. Když mi ránu zacelila a zavázala, úlevně jsem vydechla.

"Zvládla jsi to výborně, teď s tou nohou tak týden buď velmi opatrná a všechno bude v pořádku. Přijdu si tebe i Ericu ještě zkontrolovat, takže pokud budeš dělat nějaké hlouposti, dozvím se to!," oznámila mi již v lékouzelnickém módu, v němž jsem tak často viděla mámu.

"Ano, madam," zamumlala jsem a přidala k tomu úsměv. Se zdravím už si nezahrávám.
Přísně se na mě podívala a když v mém výrazu nenašla nic, co by nasvědčovalo tomu, že se v příští vteřině zvednu a začnu hrát famfrpál, spokojeně si pro sebe přikývla. Ve stejnou chvíli do místnosti znovu vstoupil Sirius a zamířil přímo ke mně.

"Takže - všechno v pořádku?," zeptal se.
"Samozřejmě. Tady je ještě lektvar na spaní, aby nabrala energii a tělo se mohlo regenerovat. A teď mě omluv, ještě musím za Ericou," informovala ho a znovu odspěchala z místnosti.
"Tak je čas jít do postele," usmál se na mě pokřiveně a než jsem stihla jakkoliv zareagovat, vzal mě do náruče a dával si velmi dobrý pozor na moji nohu.

"Já bych si tam došla," vypadlo ze mě, ale chytila jsem se ho pevně kolem krku.
"Vzhledem k tomu, že jsou to tři patra, docela pochybuju, že bys tam doskákala do poledne," podotkl s úsměvem a vyšel se mnou z pokoje do úzké tmavé chodby.
"Poledne? Kolik je hodin? A kdy jste nás našli?," okamžitě jsem na něj vybalila další ptázky, zatímco se mnou jemně a trpělivě stoupal do schodů.

"Přemístily jste se kolem desáté večer k vám do Francie. Našli jsme vás kolem půl druhé ráno a chvíli trvalo, než jsme se sem bezpečně dostali. Teď je něco kolem osmé ráno," oznámil mi jakoby nic a vešel do jednoho z pokojů ve třetím patře.

Musela jsem uznat, že byl nejhezčí z těch, které jsem v tomhle domě zatím viděla. Byl poměrně uklizený a čistý a nebyla zde cítit žádná černá magie. Opatrně mě položil na velkou měkkou postel a donutil mě vypít lektvar na spaní, po němž se mi téměř samy od sebe zavřely oči.
"Dobrou noc, Sam," slyšela jsem ho ještě zašeptat, než jsem odplula do říše snů.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Blaženě jsem se protáhla, když jsem se pomalu probouzela z tolik vytouženého spánku a zamrkala jsem. Zadívala jsem se na strop a zamyšleně se zamračila, když jsem si uvědomila, že takhle nevypadá ani strop v Bradavicích, Krásnohůlkách nebo u mě doma...

A pak se na mě znovu sesypaly všechny vzpomínky a já se co nejrychleji a nejopatrněji posadila. Vyhrabala jsem se z peřiny a chtěla se postavit na nohy, když mi vlastně došlo, že budu muset projít tři patra dolů. Povzdechla jsem si nad myšlenkou, že mi to asi bude trvat dlouho a mrzutě jsem vzala svou hůlku z nočního stolku a strčila si ji do kapsy u mikiny, v níž jsem spala celou noc.

Co nejtiššeji a s ohledem na svou nohu jsem proskákala do liduprázdné chodby a rozhlédla se, protože - sakra! Byla to nejen dlouhá chodba, ale já ani nevěděla, na kterou stranu jít. Zamyšleně jsem se rozešla doleva, s myšlenkou, že se kdyžtak obrátím a půjdu zpátky.

"Krátura ví, co je slečna zač. Slečna Blacková je nejmladší dědíčka tohohle domu, Krátura to ví," ozvalo se najednou za mnou skřípavým hlasem a já se prudce otočila.

Okamžitě jsem se opřela o stěnu vedle a přivřela oči, když mi tím nečekaným pohybem projela křeč ve stehně. Znovu jsem otevřela oči a zaměřila se na starého skřítka přede mnou.
"Krátura vezme slečnu do kuchyně, Krátura se o slečnu postará," promluvil ke mně uctivě a poté se sklonil, až se nosem skoro dotýkal země a zamumlal si pro sebe. "To je ta holka, kterou zplodil ten krvezrádce, co zlomil mé paní srdce. Krátura to ví..."

Překvapeně jsem zamrkala a i když jsem si nebyla úplně jistá, jestli je dobrý nápad věřit tomuhle skřítkovi, nechtělo se mi seskakovat po těch schodech až dolů.
"Dobře Kráturo. Vezmi mě do kuchyně," řekla jsem autoritativně, abych mu nedala najevo, že si nejsem úplně jistá, co udělá.
"Krátura to udělá," přispěchal ke mně a chytil mě za ruku.

Okamžitě nás přemístil do něčeho, co kuchyni připomínalo jedině díky tomu, že tu byl sporák s troubou, lednička a nějaké kuchyňské linky. Nic extra, ale dalo se s tím pracovat. Otočila jsem se zpět ke skřítkovi, jenž mě pátravě sledoval.
"Kráturo - mám pro tebe takový úkol..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Vesele jsem si broukala jakousi skladbu od Sudiček a kmitala kolem plotny, kde jsem trpělivě připravovala lívance. Byla jsem tak zabraná do vaření, že jsem přeslechla kroky a až když si někdo pobaveně odkašlal, jsem se prudce otočila.

U kuchyňské linky seděli Sirius a Remus a oba mě pozorovali. Remus zvědavě a možná trochu překvapeně, když mě viděl u plotny. Zato Sirius na mě zíral opravdu šokovaně - to byl opravdu pohled k nezaplacení.

"Co tu děláš?," zeptal se mě konečně s tím nezměrným údivem, jenž se mu odrážel v očích.
Podívala jsem se na něj, jako na malé pětileté dítě, hodila na talíř poslední lívanec a odstoupila od linky.

"Řekla bych, že to je celkem očividný, ale pro některé jedince shrnu zcela očividné - snídani," promluvila jsem vážným hlasem a natáhla se pro talíře.

Remus se zasmál a Sirius se k němu po chvíli přidal. Usmála jsem se na ně na oba a postavila před ně talíře s lívanci. Nejistě jsem se na ně podívala a postavila před ně pár topingů z příchutí a nějaké ovoce.

"Nevěděla jsem, co vám bude chutnat, tak si vyberte sami," prohodila jsem nejistě a zkousla si ret, zatímco jsem si na vlastní talíř nabrala pár lívanců a naaranžovala na ně snad vše, co leželo na stole.

"Vůbec bych do tebe neřekl, že umíš vařit," podotkl Remus a omluvně se usmál, zatímco si nabral střídmě na talíř.
"Jo, to hodně lidí," zamumlala jsem a pozvedla obočí nad jeho skromnou porcí.

Samolibě jsem sledovala, jak jejich nedůvěřivý pohled po pár soustech rychle mizí. Vítězoslavně jsem ukázala směrem k lince, kde ještě zbyla spousta dalších lívanců a pobaveně sledovala, jak i ty rychle mizí.
Některé věci budou přesně takové, jako vždycky. Láska prochází žaludkem. A u chlapů obzvlášť.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Dobře."
Brumbál se na mě mile usmál a poklepal mi na koleno. Poté se zvedl a vešel do vedlejší místnosti. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se zkoncentrovat a vyčistit vlastní mysl, i když jsem věděla, že to bude nejspíš úplně k ničemu.

"Cože jste dovolil?! V žádném případě! SNAPE SE NEBUDE VRTAT V JEJÍ HLAVĚ!," ozval se najednou výkřik z vedlejší místnosti, až jsem sebou polekaně škubla.

Ozvaly se kroky, zvuk, jenž se nápadně podobal nárazu do zdi a poté se prudce otevřely dveře. Severus Snape vplul do místnosti, práskl za sebou dveřmi a zabezpečil místnost všemi diskrétními kouzly. Poté se otočil na mě a prohlédl si mě chladnýma očima.
"Váš otec je neuvěřitelně.."

Zamračila jsem se a on si jen odfrknul, ale větu opravdu nedokončil. Díky Merlinovi. Posadil se na jednu ze židlí a poté svůj pohled opět zaměřil na mě.
"Předpokládám, že vám ředitel vše vysvětlil," podotkl stoicky klidně.

"Víceméně," přitakala jsem a posadila se do židle naproti němu. Vytáhl svou hůlku a zamířil ji na mě.
"Legilimens!"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Překvapeně jsem vydechla a zamrkala, když opatrně vystoupil z mojí mysli a vtiskl mi do ruky lahvičku s lektvarem. Nezaváhala jsem a okamžitě ho vypila. Hned jsem se cítila dostatečně lépe na to, abych se zeptala.
"Je mrtvý?"

Sebral mi prázdnou ampuli a beze slova se zvedl. Frustrovaně jsem se chtěla zvednou taky, ale jeho pevná ruka na mém rameni mi v tom zabránila. Než jsem mu stihla cokoliv odseknout, promluvil.
"Je mi líto, že jste to musela vidět znovu. Ale díky vám teď máme jména Smrtijedů - kdyby nebyla vaše matka stále v bezvědomí, ředitel by Vás o to nežádal."

Počkal, dokud jsem nepřikývla a poté pokračoval stejně tvrdým hlasem bez emocí.
"Ano, je mrtvý."
Vytřeštila jsem oči a prudce se postavila. Začala jsem přecházet po místnosti a po chvíli se na něj nevěřícně podívala.

"Jak můžete být tak klidný?! Já jsem zabila člověka!," obvinila jsem ho a teprve mi začala docházet pravdivost mých slov.
"Těžko to můžete pokládat za vraždu, když jste ani neměla tušení, co děláte."
"Ale vrhla jsem na něj ten nůž a trefila jsem ho přímo do srdce!"

"Zaútočil na vás první a pouze jste se bránila. Jednala jste instinktivně a nesnažila jste se ho zabít, ale odklidit z cesty zbraň, ktera by vás zabila - vysvětlil jsme to dostatečně srozumitelně?!," vyštěkl na mě a zastavil tak mé neklidné přecházení po místnosti.

Přikývla jsem, i když jsem stále ještě nebyla nijak přesvědčená. Zkousla jsem si ret, když mě skenoval rentgenovým pohledem.
"Půjdu oznámit řediteli novinky a vy se pokuste neuotpit v sebelítosti během těch patnácti vteřin, kdy tu budete sama," podotkl kousavě, zrušil kouzla a vyšel z místnosti.

Když se dveře skoro po chvíli znovu otevřely, tak nějak jsem čekala, že se sem vřítí Sirius, aby zkontroloval, že jsem stále naživu. Proto mě překvapilo, když jimi prošel Denis, okamžitě zamířil ke mně a pevně mě objal.

"Denisi!," vyhrkla jsem, ale opětovala jeho objetí.
"Jsi v pořádku? Nejsi zraněná?"
"Uklidni se - teď už jsem v pohodě," ujistila jsem ho a donutila posadit na pohovku v místnosti.

Povolila jsem si trochu řetízek, když mě začal jemně škrábat a opět věnovala pozornost Denisovi.
"Co tady vůbec děláš?," zeptala jsem se překvapeně.
"Jsem tu i s tátou. Zaútočili na nás Smrtijedi. Máma...," odpověděl a i když se snažil to schovat, viděla jsem v jeho očích slzy.

"To je mi líto," řekla jsem upřímně a přiblížila se k němu, abych ho mohla alespoň obejmout, když se tentokrát řetízek rozpálil.
"Jo. Hlavně jsem rád, že jsi ty v pořádku. Prý tam byl i Jackés," dodal a prohlédl si mě, jako by hledal nějaké zranění.

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou.
"Ne, jsem v pohodě. Vlastně jsem..."
Vytřeštila jsem na něj oči a vstala z pohovky. Okamžitě mě následoval a překvapeně sledoval, jak jsem si strhla řetízek a schovala ho v dlani.

"Sam? Děje se něco?"
Vážně jsem mu pohlédla do očí. Smích mi zcela zmizel z tváře, jenž nabrala nepřirozeně bledý odstín.
"Jak víš o Jackésovi?"

"Cože?"

"Byli jsme tam jen já s mámou - nikdo z Řádu. Takže...," řekla jsem tvrdě, ale hlas se mi trochu třásl. "Tohle můžeš vědět jen od Smrtijedů..."



S láskou,
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama