Únor 2015

30. Ministerské manýry

26. února 2015 v 12:39 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

mé prázdniny se blíží ke konci a já si konečně našla čas dopsat kapitolku. Tak hezké počtení! :)

30. Ministerské manýry

Celou večeři jsem se snažila nenápadně schovat za Siriuse, abych se vyhnula intenzivnímu pohledu nejmladší Weasleyové a cítila se jako zbabělec. Navíc jsem přesně nechápala, co má za problém a to mě štvalo mnohem víc.

Po večeři, jenž se na můj vkus nekonečně protahovala a po výborném dezertu, který mě paní Weasleyová donutila sníst, se konečně všichni začali odebírat od stolu. Využila jsem příležitosti, kdy dvojčata obrátila svou pozornost k Remusovi a položila ruku na Siriusovo rameno.

"Jsem docela unavená. Půjdu si lehnout, nevadí?," zašeptala jsem k němu tiše a přidala přesvědčující unavený úsměv.
"Dobře," usmál se a mrkl.

S posledním úsměvem jsem vstala ze židle a pokusila se nenápadně proklouznout z místnosti. Překvapeně jsem se zastavila, když se Sirius natáhl a zachytil mé zápěstí.
"Mám tě doprovodit?," zeptal se.

Mrkla jsem, než jsem pochopila jeho pohled a s úsměvem zavrtěla hlavou.
"Ne, v pohodě. Ale děkuju."

Přikývl, pustil mou ruku ze svého jemného sevření a já vycupitala z místnosti, zatímco konverzace v místnosti se znovu dala do pohybu. Koneckonců - vážně jsem byla unavená, takže jsem ani moc nelhala, pomyslela jsem si s mohutným zívnutím.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Prudce jsem otevřela oči a posadila se, když jsem zaslechla hluk z přízemí a automaticky pročesala pohledem pokoj. Když jsem nenarazila na žádné očividné nebezpečí nebo někoho, kdo by na mě čekal ve stínu, vyklouzla jsem z postele, s připravenou hůlkou.

Mrkla jsem na hodiny, jenž visely na mé zdi a přimhouřila podezřívavě oči. Půl třetí ráno. Zamrkala jsem, abych navykla oči tmě a vydala se zjistit zdroj hluku.

Otevřela jsem dveře pokoje a poté poněkud uvolnila svůj strnulý postoj, když se z přízemí ozval hlasitý smích. Překvapeně jsem zamrkala a zamířila ze schodů dolů, když se dveře vedle mě rozletěly, a já měla co dělat, abych uskočila dozadu.

Z pokoje vyletěla dvojčata se stejně zmateným výrazem, jaký jsem měla ve tváři já. Podívali se na sebe, na dveře a pak se jejich pohledy zaměřily na mě. Zasmála jsem se a na jejich nechápající výraz jsem dodala.

"Nikdy jsem nepotkala tak synchronizovaný dvojčata. To je všechno."
"To víš-"
"Tomu se říká-"
"Naprostá telepatie."

Doplnili se navzájem a plácli si spolu, což mě donutilo se znovu zasmát. V tom okamžiku vylezl z dalšího pokoje Ron a s rozespalým výrazem se na nás podíval.

"Co se děje?," zeptal se a zívnul.
"Těžko říct," odpověděla jsem s dvojčaty zároveň, což nás znovu rozesmálo, stejně jako pohled na naprosto zmateného Rona.

Když jsme se konečně uklidnili natolik, abychom Rona obeznámili se situací, vyšla ze svého pokoje i poněkud mrzutá Ginny. A i když byla zcela očividně nerada, že jsem tu byla s jejími bratry, přidala se k nám, protože i když by to nepřiznala, byla taky zvědavá, co se dole děje.

Ve chvíli, kdy jsme se dostali k obýváku, se vstupní dveře za námi otevřely a několik rozesmátých členů Řádu se kolem nás propletlo, aniž by nás okřikli, jako by to udělali kdykoliv jindy. George tady jednoho z nich chytil za rukáv.

"Promiň kámo - ale děje se něco? Co jste tu všichni tak pozdě v noci?"
"Spíš brzo ráno," opravil ho Fred a vysloužil si tak nepříjemný pohled od svého dvojčete, na nějž reagoval zvednutím dlaní na důkaz míru.

"Vy to ještě nevíte? Mostby s Kingsleym chytili Pettigrewa a odtáhli ho na Ministerstvo. Ti přezkoumali případ a očistili Siriusovo jméno. Takže je konečně volný a je to oficiální," odpověděl mu s oslňujícím úsměvem bystrozor, kterého jsem sotva znala od vidění.

Vytřeštila jsem oči a s Weasleyovic dětmi v patách rychle zamířila do místnosti, jenž používal Řád jako zasedací místnost a naskytl se nám všem neuvěřitelně bizardní pohled. Profesorka McGonnagalová se usmívala a popíjela alkohol spolu s Kingsleym a Kopálem.

Další členové Řádu pobíhali se smíchem tam a zpět, popíjeli a někteří i tančili na hudbu, jenž se linula odkudsi z kuchyně. A Tonksová... Tonksová seděla Remusovi na klíně a vesele mu něco štěbetala do ucha, zatímco on se na ni usmíval.

Udělala jsem krok do místnosti, když se ke mně davem prorval Sirius. Skoro bych ho nepoznala, jak moc ho změnil široký úsměv a třpytící se oči. Trochu nejistě jsem k němu přikročila a usmála se na něj.

Proto jsem byla trochu v šoku, když mě pevně chytil kolem pasu a zatočil se mnou. Poté mě rozesmátě postavil na zem a pevně objal. Objala jsem ho zpět a byla jsem si vědoma, že jsou všechny oči opět na nás.

"Nikdy jsem nevěřil, že se tohohle dne dočkám," promluvil hrubým hlasem, jenž maskoval jeho dojetí a neprolité slzy.
"Už bylo na čase," odpoěvěděla jsem s úsměvem a ve vlnách dalšího potlesku a vískání mě k sobě znovu pevně přivinul.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zamyšleně jsem míchala lžičkou ve svém čaji a snažila se dostat ze své tváře ten přiblblý úsměv. Vůbec jsem nezaregistrovala, že někdo vešel do místnosti, dokud se za mnou neozval veselý a enérgický hlas.

"Copak tu děláš tak brzy?"
Vyskočila jsem ze stoličky a málem spadla, kdyby mě paní Weasleyová se starostlivým výrazem neposadila zpět. Oběhla linku a chtěla se pustit do snídaně, když si všimla, že je na lince dávno hotová.

"Ty vaříš?," zeptala se mě.
"No, jenom tak rekreačně," mávla jsem rukou. A abych měla co jíst, usmála jsem se pro sebe nad máminými dovednostmi.

"No, neřekla bych, že je tohle rekreační. Tohle kdyby tak zvládali i mé děti," povzdechla si a společně jsme se zasmáli.
"Tak... Sirius je tedy volný," nadhodila opatrně, když zapnula konvici a otočila se ke mně.

Zaraženě jsem se podívala na její strnulou pózu a opatrně se zeptala.
"Vy... z toho nemáte radost? Vždyť ho přece obvinili neprávem."
"Ale ano, samozřejmě. To je skvělé," odporovala okamžitě a nasadila nucený úsměv. "Jen si říkám, když se tvá máma ještě neprobrala... jak to vlastně bude s tvým opatrovnictvím?"

Překvapeně jsem zamrkala, když jsem si uvědomila, že to mi ani jednou nepřišlo na mysl. Odstrčila jsem čaj a pokrčila rameny.
"Ani nevím. Chci říct, asi budu tady, než se máma probere."

"Ach... no jen jsem ti chtěla dát vědět, že u nás máš dveře otevřené. Mohla bych se zeptat Artura a..."
"Myslím, že svou dceru zvládnu sám, Molly," ozvalo se za mnou klidně.
"Siriusi," našpulila rty paní Weasleyová a bez dalšího slova se vrátila k plotně.

"Vlastně jsem s tebou o tom chtěl mluvit Sam. Když jsem byl u soudu, předali mi všechny doklady a písemnosti, které se týkají doby, kdy jsem byl v Azkabanu. Mohl bysme si promluvit o samotě?," zeptal se mě.

Přikývla jsem a vstala ze stoličky. Neušlo mi, jakým způsobem se na Siriuse naposeldy podívala paní Weasleyová. Pokusila jsem se to vypustit z hlavy a následovala Siriuse do malé knihovny v patře.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Takže...," pokusila jsem se vstřebat všechny informace a odsunula dokumenty od sebe. "Můžeš se účastnit toho soudu a dostat mě do péče s větší šancí, než mají Harperovi?"

"Podle všech papírů, co tu jsou a slov mého právníka mám na tebe nárok. Navíc mi soud musí dát body navíc za to, že mě neprávem uvěznili v Azkabanu a že jsem o tobě neměl žádné zprávy. Harperovi o tobě věděli a naprosto se nezajímali. Spousta drobných detailů nám teď hraje do karet," odpověděl mi s neskrývaným úsměvem.

"A máma?," zeptala jsem se a skousla si ret.
Poškrábal se na hlavě a jeho pohled poněkud ztuhnul. Povzdechl si a srovnal dokumenty na stole do úhledné kupičky.

"To nemám tušení. Vzhledem k tomu, že stání je již za dva týdny a ještě se neprobrala... Myslím, že se toho nebude moct účastnit. Ovšem nemusíš mít strach, že by tě dostali do péče její rodiče. To se nestane," ujistil mě pevně a já se zmohla na slabý úsměv.

Chytil mé ruce do svých a počkal, dokud jsem se mu nedívala do očí. Stiskl mi ruce a věnoval mi další ze svých okouzlujících úsměvů.

"Zvládneme to. Během týdne by měla přijet Trebbletová a posoudit situaci v domě, takže budeme muset uklidit. Což teď půjde mnohem rychleji, když jsem konečně povolen kouzlit bez monitorování. A taky se svou hůlkou a odškodněním od ministerstva," zakřenil se.

"Siriusi?," ozvalo se ode dveří a my se oba otočili za hlasem pana Weasleyho.
"Jsou tu ministerští - chtějí ti vrátit funkci bystrozora," oznámil.

Zasmála jsem se nadšenému výrazu, který se mihl Siriusovi ve tváři a praštila jsem ho jemně do ramene, abych ho popohnala.

"No jen do toho, hlavní vyšetřovateli Blacku," zacukrovala jsem se a vystřelila z pohovky dřív, než mi stihl dát výchovný pohlavek.
"Padej," zasmál se štěkavě a já jen vyplázla jazyk a vystřelila za panem Weasleym z místnosti.

V chodbě jsem se málem srazila s ministerskými, jenž si mě se zaujetím prohlédli. Udržela jsem vážnou tvář a naklonia se jejich směrem.
"Je uvnitř a dávejte si pozor - ještě tak úplně nezvládá celou situaci. To jen abyste neskončili jako mastný flek na stěně," prohodila jsem hlasitě konverzačním tónem.

"Sam!," ozvalo se ode dveří, v nichž stál Sirius a káravě se na mě díval. Ovšem v jeho očích se mihlo čtveráctví.

Jen jsem se usmála a mávla na něj, zatímco jsem zamířila do obýváku. Tam mě hned při vstupu zachytila paní Weasleyová a vtáhla mě dovnitř, zatímco mi začala zuřivě upravovat mikinu.

"Ehh.. děje se něco?," zeptala jsem se a odtáhla se, když se mi pokusila narovnat vlasy.
"Přijela Hermiona! A my musíme uklízet - takže se pozdravte a šup do práce!"

S tím odběhla do kuchyně, z níž přinesla několik prachovek a smetáků, jenž mi vrazila do ruky a strčila mě víc do místnosti.
"Sam!," ozvalo se za mnou nadšeně a já se otočila a položila na zem svůj náklad.

Hermiona se zářivě usmála a objala mě. Oplatila jsem jí objetí stejně nadšeně a po chvíli se odtáhla. Což zřejmě Hermionu nakoplo k tomu, aby otevřela pusu a začala mluvit.

"Jsi v pořádku? Slyšela jsem, co se stalo - to je naprosto příšerné! Hned, jakmile jsem se dozvěděla, co se děje, jsem se pokusila kontaktovat Brumbála, jenže se sovy asi někde zasekly. Tak jsem musela přemlouvat rodiče, abychom do Příčné vyrazili již dřív. Samozřejmě jsem chtěla pouze zjistit, jak na tom jste, ale když už jsme tam byli, tak jsem nakoupila a tak..."

S úsměvem jsem dál poslouchala její příběh, vzala si pomůcky na úklid a spolu s brebentící Hermionou jsem vlezla do prvního zamořeného pokoje.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Přihraj, přihraj!"
"Frede napravo!"

"Mám jí a - přímo do koše! To je deset bodů pro tým Zrzků!"
"Cože?! Kdo nás takhle pojmenoval? To je pitomej nápad Frede!"
"Ale Ronánku, tak se nečerti a přijmi realitu."

Zasmála jsem se a zabila dalšího brouka, kterého jsem okamžitě přihrála Fredovi, jenž se znovu pustil do improvizovaného famfrpálu s prachovkou, košťaty a divnými brouky, běhnicemi a dalšími potvorami.

Samozřejmě by to nebyl Geroge, kdyby se nepřidal k blbinkám svého bratra a nějak se jim podařilo ukecat i Ginny s Ronem, takže teď hráli dva na dva, zatmíco my s Hermionou, jsme jim dodávali "Camrály" v podobě brouků, jenž jsme ničili.

"Zlatonka!," zakřičel George, když kolem něj proletěla jedna obzvlášť velká běhnice.

Spolu s Fredem, Ginny a Ronem se rozběhli za ní, protože to by pro ně mohl být konec zápasu. Fred se natáhl, ale neviděl poličku, jenž byla zákeřně otevřená a smetla ho při jeho pokusu k zemi. Ron vyskočil jako druhý, ale zakopl o kýbl a smeták a skončil na zemi.

Ginny se rozběhla, ale ujela jí noha na vodě, jenž rozlil Ron a také spadla. Geroge mezitím tarzanovým skokem přeskočil pohovku a zachytil běhnici v letu s takovou razancí, že se okamžitě poroučel k zemi taky.

Já a Hermiona jsme pustili naše hadry a skoro spadly na zem, jak moc jsme se smáli.
"Eagle!," křikl po bratrovi nadšeně Fred a my s Hermionou se znovu rozesmáli.

"Co? Říká se to tak ne?," podíval se po nás zmateně.
"To je v golfu, ty pitomče," uchechtla jsem se a setřela si slzy.
"Měl jsi na mysli touchdown?," zeptala se ho Hermiona a taky se pokusila uklidnit.

Fred se poškrábal na hlavě a hledal pohledem pomoc u George, jenž pouze pokrčil rameny a oba se zadívali kamsi za nás a jejich pohled ztuhnul. Podívali jsme se na sebe s Hermionou a mentálně se připravili.

"Frede! Georgi! Co se to tu pro Merlina děje?! Máte uklízet a vy si tu hrajete? Víte, jak je to nebezpečné!," zakřičela za námi jejich matka a my jsme málem vyletěli z kůže nad intenzitou jejího hlasu.

Povzdechla jsem si a raději se pustila znovu do záclony vedle sebe. Během pět minut jsme všichni tiše uklízeli a nedovolili se ani hnout pod ostřížím zrakem paní Weaslyové. Jedno se ale muselo nechat - ta žena dobře věděla, jak si zkrotit své potomky. A nejen je.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Bylo asi deset ráno, když se ozval alarm, který ohlašoval, že je někdo u dveří. Když jsem se porozhlédla po místnosti a zjistila, že tu není nikdo, kdo by šel otevřít, rychle jsem tam zaběhla já. Podívala jsem se kukátkem a nedůvěřivě stiskla v ruce hůlku.

Venku stála žena, která již od pohledu vypadala přísně a taky trochu senilně. Prošedivělé vlasy měla pevně svázané v drdolu, takže její přísné kontury v obličeji více vynikly. Za čtvercovými obroučky se leskly bahnivě zbarvené oči.

Její kostýmek se skládal z jakési nudné šedé a hnědé barvy. A bylo vidět, že v módě rozhodně není zběhlá. Spolkla jsem všechny nepěkné poznámky, urážky a nasadila nicneříkající výraz. Odemkla jsem západku a pootevřela dveře, připravená je kdykoliv zabouchnout.

"Přejete si?," zeptala jsem se slušně.

Její nepříjemný pohled se na mě zaměřil a na její tváři se objevilo cosi jako profesionální úsměv. Prohlédla si mě od hlavy až k patě, něco si zapsala do svého bloku a bez dalšího slova se kolem mě protlačila.

Nevěřícně jsem se za ní vydala a když mě dál ignorovala i v obýváku, měla jsem toho akorát tak dost. Chytila jsem ji za loket, donutila ji otočit se a věnovat mi pozornost.
"Tak hele, madam - co jste zač a co tu chcete?"

"Matylda Trebbletová, posuzující člen komise pro rodinné záležitosti," odpověděla nabubřela a načmrkala si do svého bloku další - a určitě nelichotivou - poznámku na mou osobu.
"Smím vědět, kde je váš otec?," zeptala se.

"Přímo tady," ozvalo se za mnou a já se zadostiučiněním sledovala, jak se nepatrně zachvěla.
"Takže předpokládám, že jste tu pro tu kontrolu," řekl, když se stále neměla k akci.

"Jistěže," odpověděla upjatě a přerovnala si kostýmek. "Ráda bych nejdříve mluvila s vámi oběma a poté s každým zvlášť, pokud vám to nebude vadit."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Stáli jsme se Siriusem ve dveřích a s nuceným úsměvem jsme vyprovázeli Trebbletovou pohledem k jejímu autu.

"Ještě chvíli na ni budu muset zírat a asi se trefím Avadou," zasyčela jsem koutkem úst, které jsem nutila k úsměvu.
"To mi povídej," dostalo se mi odpovědi, zatímco jeho ruka mě držela kolem ramen.

Raději jsme počkali, dokud neodjela, než jsme si dovolili vejít zpět do domu. Promasírovala jsem si bolavou tvář a svalila se v obýváku na pohovku. Sirius se svalil vedle mě.

"Jestli je tohle moje konzultanka, tak se radši odstřelím," postěžovala jsem si.
"Jo, to jsme moc nevyhráli. A ty její otázky - radši ani nechci vědět, na co je potřebuje," zavrtěl hlavou a nalil si ohnivou whisky.

"Určitě potřebuješ nutně vědět, jakou mám velikost bot," zpražila jsem ho rádoby přísným pohledem.
"A bezpodmínečně bych měl vědět, jakou zubní pastu používáš."

"Nebo počet minut, které strávím ve sprše."
"Čas strávený učením."
"Oblíbený den v roce."

Rozesmáli jsme se nad hloupými otázkami, jimiž nás zasypávala a poprvé od jejího odchodu se uvolnili. V tu chvíli prošel dveřmi Remus.

"Ach Remusi - přišel si pozdě, slečna Trebbletová právě odešla."
"Bylo to tak špatné?," zeptal se Remus účastně a posadil se naproti nám.

S povytaženým obočím jsem se na něj podívala a nonšalantně pohodila rameny a nasadila přísný pohled.

"Samozřejmě se musíte sblížit... Ano detaily jsou velmi podstatné... Budete spolu trávit každou část tvého života. Co takhle svěřit se tvému otci o pravidelnosti tvého menstruačního cyklu?," zopakovala jsem útržky z konverzace povýšeným hlasem.

Remus vytřeštil oči a Sirius mu na jeho němou otázku přikývl.
"Vážně jí to řekla."

Zavrtěl hlavou a podal Siriusovi obálku od ministerstva. Povzdechl si a začal vysvětlovat, když jsem se na něj zvědavě podívala.

"Došlo to dnes od ministerstva. Harry použil Patronovo zaklínadlo před svým bratrancem. Někdo na něj poslal mozkomory."




S láskou,
Romadůr

Damoklův meč

25. února 2015 v 13:01 Jednorázové
Ahoj,

dnešní článek věnuju své drahé sestřence Ellie a přináším jí její druhou a mou prozatím poslední jednorázovkou na přání.

Zadání
  • krátká povídka
  • téma: Fénixův řád

Damoklův meč

Byla to další jednoduchá práce. Najít, zabít a vykouzlit Znamení zla. Smrtijedi? Ne. Ne tak docela.
Říkáme si Stopaři. Kouzelnická populace nás zná spíš jako Lovce nebo Posly smrti a dělají vše proto, aby se s námi nikdy nesetkali. A dělají dobře - nezískali jsme naši pověst jen tak z ničeho. Horší, než ji mají smrtijedi.

My jsme elita Paná zla. My jsme ti, kterých se všichni bojí a snaží se před námi schovat. My plníme náš úkol zabít cíl bez ohledu na to, kdo jím bude.

"Reese!," zasyčel mi s temným uspokojením hlas u ucha.
"Chade," ušklíbla jsem se a pokochala se výhledem na hořící dům před sebou.
"Nehraj si kočičko. Na to bude čas večer," zavrněl a hrubě mě políbil.

Oplatila jsem mu polibek se stejnou razancí a odstrčila ho od sebe, s rukou stále zachycenou v jeho lehkém hábitu. V očích se mi mihl příslib, jenž se odrazil v jeho temně zbarvených zorničkách a s úšklebkem ode mě odstoupil.

Románek s Chadem rozhodně nebyla ta nejlepší věc, co mě mohla potkat, ale vyplňovalo to můj mizerný život. Neměli jsme co ztratit a chvíle potěšení po namáhavém útěku nebo prostě jen potřba cítit vedle sebe lidské teplo, nás svedli dohromady.

Byl hajzl, nebál se vraždit, ani být na druhém konci hůlky a přísahala bych, že by i před svou smrtí měl nad svým soupeřem navrch. Takoví jsme byli. Žádná planá slova lásky a žádné city. Nepochybovala jsem, že by mě použil jako štít, kdyby se proti němu rozletěla Avada. A věděla jsem, že já bych udělala to samé.

Zaplašila jsem myšlenky a znovu dostala svou hlavu do hry. Otočila jsem se zpět k domu a vytáhla hůlku.
"Morsmordre!," vykřikla jsem a švihla hůlkou k nebi.

Okamžitě se na obloze objevila jedovatě zelená lebka s hadem a když se kolem mě ozvaly nadšené výkřiky a pískot, doprovázený hysterickým křikem lidí z vesnice, neubránila jsem se zadostiučiňujícímu úsměvu. Práce byla hotová.

Spěšně jsem se otočila a všichni jsme se rozeběhli do všech stran, protože jsme věděli, co bude okamžitě následovat. Ani ne deset vteřin od chvíle, kdy jsem vykouzlila Znamení se začaly ozývat zvuky přemístění a pravý adrenalin mohl začít.

Přehodila jsem si kápi do obličeje dostatečně hluboko, abych viděla a nepřekážela mi a zároveň, aby mě mohla krýt před očima bystrozorů. Pevně jsem sevřela hůlku a přitiskla se k domu, abych měla lepší přehled o situaci.

Odzbrojila jsem prvního z nich, jenž stál zády ke mně a bez milosti jsem ho dorazila Avadou. Utekla jsem rychleji, než se lidé kolem mě stačili vzpamaatovat ke křiku a tiše jsem sundala dalšího z nich rychlou Avadou do zad.

"Hej! Támhle je jeden!," uslyšela jsem za sebou výkřik a rozběhla se ještě rychleji.
Instinktivně jsem odskočila za dům, když jsem slyšela smršť kleteb, jenž se valila mým směrem. Spěšně jsem oběhla dům a skočila do něj otevřeným oknem. Rychle jsem se schovala za dveře a vytáhla svůj nůž.

Přesně jak jsem čekala, byli natolik hloupí, aby do domu vešli a pokusili se mě dostat. Usmála jsem se pro sebe, když jsem uslyšela těžké kroky v chodbě a pevně sevřels svou mačetu. Dveře se pomalu otevřely a než se mohl dostat dovnitř, skočila jsem po něm a přibouchla je ramenem.

Napřáhla jsem se k smrtící ráně do krku, když se postava pode mnou rozplynula v bělostném kouři. Na nic jsem nečekala, otočila se a sekla pravého útočníka do ruky. Ten bolestně vykřikl a dal mi čas znovu vyskočit oknem ven.

Jakmile se mé nohy dotkly země, rozezněl se po celé vesnici pisklavý alarm a rozzářilo se kolem mě zářivě rudé světlo, jenž se mi pevně obmotalo kolem těla. Rozšířili se mi oči, ale nehodlala jsem se poddat panice a rozběhla jsem se.

Nestihla jsem ani proběhnout kolem jednoho domu, když se kolem mě ozvalo asi patnáct přemístění a já si tiše zanadávala.

"Mdloby na tebe!"
"Pouta na tebe!"
"Immobilus!"
"Aresto momentum!"

Přeskočila jsem plot a kotoulem se dostala na jakousi pěšinu. Okamžitě jsem se zvedla, zaštítila a rozběhla. Šetřila jsem dech a soustředila se na jediné - útěk. Věděla jsem, jak daleko ještě musím vydržet, než budu schopná se přemístit.

Kličkovala jsem mezi vším, co mi přišlo do cesty a vyhýbala se kletbám, jenž na mě pálily členové Řádu a bystrozoři. Přeskočila jsem poslední plot a pokusila se přemístit, když jsem si všimla tmavě modrého záblesku vedle mě a uvědomila si svou chybu.

Nebyla jsem sebevrah, takže jsem dokončila přemístění, vtažená sítí do prostoru. Otevřela jsem oči a rozhlédla se po místě, kam mě uvrhl ochranný mechanismus Řádu. Stála jsem na malé loučce v kruhu, jenž byl zajištěn protipřemisťovací bariérou.

V tu chvíli se ozvalo několikanásobné přemístění a ke kruhu pomalu přicházeli bystrozoři a Řád. Ironicky jsem se ušklíbla a vytáhla hůlku.
Avada kedavra, pomyslela jsem si neverbálně a švihla hůlkou.

V tom okamžiku jsem byla odzbrojená. Hůlka a nůž odletěli stranou, ale já se spokojeně usmála, když podle dutého nárazu terfila má kkletba cíl. Mohli mě odzbrojit, kletbu už zastavit nemohli. Můj osud již byl zpečetěn, takže jsem s sebou alespoň stáhla dalšího krvezrádce.

Během další vteřiny mě srazilo na kolena pět kleteb. Zatnula jsem zuby a nevypustila ani jeden ston. Tohle byla oproti mučení Temným pánem naprostá prkotina. Po ruce mi tiše stekl potůček krve a další jsem vyplivla do trávy vedle sebe.

"Pusť mě Kingsley! Já ji zabiju! Ty vražedkyně," křičela hystericky jedna z bystrozorek, co se ke mně snažila probojovat.

S dalším úsměvem jsem se postavila na nohy, odmítajíc zemřít v poníženém pokleku a hrdě zvedla hlavu, z níž mi dávno spadla kápě. Vyzývavě jsem se podívala do očí vzlykající ženě a podívala se na bystrozora, jehož jsem zabila smrtící kletbou.

"Páni - hlavní vyšetřující bystrozor. Musíte být hodně zoufalí, když najímáte takové amatéry," odfrkla jsem si pohrdavě.
"Drž hubu! Zabiju tě vlastníma rukama ty smrtijedko!!"

"Ts, ts, ts," zamlaskala jsem a věnovala jí jeden ze svých úsměvů. "Stopařka. Já jsem stopařka, ne Smrtijedka."
V kruhu řádu to zašumělo a všichni chytili své hůlky pevněji. Ušklíbla jsem se nad jejich gestem a nonšalantně o pár kroků odstoupila.

"A musím říct, že to byl povedený lov. Tenhleten je bonus," kývla jsem k mrtvole.
"Teď už nikam neutečeš," slíbil mi tvrdě Kingsley a změřil si mě znechuceným pohledem. "To ani nemám v plánu. Vaše akce byla celkem působivá, i když se tak zvrtla a nepovedla."
"Chytili jsme tě."

"A tím se chlubíte?," zasmála jsem se chladně. " Kdyby vás nebylo dvacet nemáte sebemenší šanci. Porazila vás malá holka - no není vám hanba?"
"Dostaneš, co si zasloužíš. Nelituješ svých činů a pokud sis ještě nevšimla - tví kamarádíčkové tě tu nechali napospas."

Záhadně jsem se usmála a posunula se o další krok vzad. Jediným plavným pohybem jsem si rozpustila vlasy a napřímila se.

"Jste naivní, pokud si myslíte, že jste mě dostali a tohle je konec. Takhle to u stopařů nefunguje. Hodně štěstí ve válce. Ráda jsem Vás poznala Kingsley," prohodila jsem konverzačním tónem a otočila se k lesu.

Než stihli cokoliv udělat, neverbální Avada mě trefila přímo do hrudi. Než mě nemilosrdně poslala do pekel, zahleděla jsem se do temných očí, které slíbovaly pomstu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Chad se otočil od mrtvoly a smířených mladých očí dívky, kterou neznal a přesto byli propojení.
"Drž mi v pekle místo," zašeptal ironicky přes rameno a s tichým zašustěním hábitu zmizel.




S láskou,
Romadůr

Tag - 100 otázek, na které se nikdo neptá

16. února 2015 v 21:42 Bloggerské výzvy a tagy
Ahoj,

vím, že jsem vás v Lednu hodně ošidila o jakékoliv články, tak doufám, že vám to budu schopná vynahradit. V mezičase, kdy napíšu další povídku na přání a taky kapitolu k Půlnočnímu slunci, vám přidám alespoň článek, v němž se o mně něco dozvíte, snad pobavíte a pokud vás to chytne - napište mi do komentářů, jak byste tento tag vyplnili vy. :)

Jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla přidat na blog i tagy, byl zcela prostý. Vy se něco dozvíte a já pravděpodobně taky. A na druhou stranu - kdo říká, že tagy mohou dělat jenom youtubeři?

Přeji příjemný start do nového týdne a hezký zbytek večera. :)


100 otázek, na které se nikdo neptá


  • 1. Spíš s otevřenými nebo se zavřenými dveřmi?
    Zavřenými. Jak bych pak měla čaas utéct oknem, kdybych neměla čím potencionální lupiče zdržet?!
  • 2. Bereš si domů šampóny a kondicionéry z hotelu?
    Ještě jsem nebyla v hotelu. Ale asi bych nic nevzala, kdo ví, odkud je dováží.
  • 3. Spíš se zataženými závěsy nebo žaluziemi?
    Se žaluziemi napůlku. Tak aby dovnitř šlo nějaké světlo, ale ne moc. A o úplňku mám vždycky dilema, jestli je zatáhnout úplně nebo ne.
  • 4. Ukradla jsi někdy dopravní značku?
    Ve školce. Ale na svou obhajobu říkám, že byla pouze plastová a navíc na ní byl smějící se policista. Ta určitě nikomu nechybí.
  • 5. Používáš post-it nálepky?
    Ještě že mám sestru vysokoškolačku, jinak bych ani nevěděla, co to je. Nepoužívám, ještě bych to ztratila.
  • 6. Vystřihuješ si kupóny, aniž bys je použila?
    Když nám přijde vyúčtování z Clubcard, tak to všechno vystříhám a použiju tak jeden z kupónů.
  • 7. Bylo by ti milejší, kdyby tě napadl medvěd nebo roj včel?
    Asi včely - u těch ještě můžete zkusit těk, ale u medvěda by to moc nepomohlo.
  • 8. Máš pihy?
    Ano. Musela jsem se jít podívat do zrcadla. A pak se zeptat mamky. Ne v tomto pořadí.
  • 9. Usmíváš se vždycky na fotkách?
    Ano, protože jinak bych vypadala jako zombie. Pokud ovšem nepočítáte "momentky", kdy ani nevíte, že vás někdo fotí. Tam jsou mé výtŕazy exkluzivní.
  • 10. Co tě nejvíc u lidí rozčiluje?
    Když se mi začnou... ehm... tentovat do mých záležitostí.

  • 11. Počítáš někdy kroky při chůzi?
    Ano. A taky se vyhýbám těm čárám, co hraničí dlaždice, protože by mi to "useklo" nohu.
  • 12. Už jsi někdy stanovala?
    Naposledy na dvoře. A stanoval spíš můj pes, když mě vyhodil ze stanu a zabral ho pro sebe.
  • 13. Kdy jsi naposledy stanovala?
    To už je aspoň deset let.
  • 14. Tancuješ někdy i bez hudby?
    Neříkala bych tomu úplně tanec...
  • 15. Koušeš tužky?
    Ne, mají divnou chuť.
  • 16. S kolika lidmi jsi strávila tento týden?
    Díkybohu, že je teprve pondělí. Hmm... asi 6.
  • 17. Jak velkou máš postel?
    Menší letišťátko. Jinak bych se nemohla rozvalovat a sletěla bych z postele.
  • 18. Jaká je tvá písnička týdne?
    Imagine Dragons - Monster (K poslechnutí tady)
  • 19. Vadí ti, když kluci nosí růžovou?
    Mně se to nelíbí ani na holkách...
  • 20. Díváš se na kreslené filmy?
    Ano. A kdo říká že ne, tak lže.
  • 21. Jaký je tvůj nejoblíbenější film?
    Nemám nejoblíbenější film.
  • 22. Kde bys zahrabala poklad, kdybys nějaký měla?
    Nechala bych ho zpeněžit a nechala si peníze.
  • 23. Co piješ k večeři?
    Vodu.
  • 24. Do čeho si namáčíš kuřecí nugety?
    Nenamáčím, omáčky mi nechutnají.
  • 25. Tvoje oblíbené jídlo?
    Váhám mezi pizzou a špagetami.
  • 26. Na které filmy můžeš koukat pořád a stále se ti líbí?
    Ehm - tak já si to upravím. Harry Potter, Twilight, Chicago Fire, Supernatural, Chicago PD
  • 27. Koho jsi naposledy políbila?
    Heh, doufám, že to nečteš Honzo... :*
  • 28. Byla jsi skautka?
    Dobrej vtip.
  • 29. Nechala by ses vyfotit nahá do časopisu?
    Ani za všechny peníze světa.
  • 30. Kdy jsi naposledy napsala dopis na papír?
    Tak to už si ani nepamatuju...
  • 31. Umíš u auta vyměnit olej?
    Já se k nim radši ani nepřibližuju.
  • 32. Už jsi někdy dostala pokutu za rychlou jízdu?
    Neřídím a nikdy nebudu. Nemáte zač, že budete naživu.
  • 33. Už ti někdy při jízdě autem došly pohonné hmoty?
    Nemám auto.
  • 34. Jaký je tvůj oblíbený sendvič?
    Se šunkou, sýrem, rajčátky, salátem a nějakou dobrou pomazánkou.
  • 35. Co je nejlepší jídlo k snídani?
    Cereálie!
  • 36. Kdy běžně chodíš spát?
    Mezi desátou a jedenáctou. Občas vytuhnu i dřív.
  • 37. Jsi líná?
    Heh... jak na co.
  • 38. Za co ses jako dítě převlékala na karneval?
    Do teď si to nemůžu vymazat z hlavy. Za květinářku.
  • 39. Jaké je tvé znamení v čínském horoskopu?
    Tygr.
  • 40. Kolik jazyků umíš?
    No, domluvím se čtyřmi.
  • 41. Odebíráš nějaké časopisy?
    Už ne.
  • 42. Máš radši lego nebo pexeso?
    Pexeso. U lega mám vzpomínky pouze na šílenou bolest, když jsem na nějaký úlomek šlápla.
  • 43. Jsi tvrdohlavá?
    A jak.
  • 44. Kdo je lepší - Lucie Bílá nebo Gabriela Gunčíková?
    Gábi.
  • 45. Dívala ses někdy na mýdlovou operu?
    Ano, je to celkem pěkný.
  • 46. Máš strach z výšek?
    Ne tak velký jako z hadů.
  • 47. Zpíváš si v autě?
    Nemáme auto.
  • 48. Zpíváš si ve sprše?
    Ano.
  • 49. Tancuješ v autě?
    To jde?!
  • 50. Už jsi někdy použila střelnou zbraň?
    Počítá se lukostřelba?
  • 51. Kdy sis naposledy nechala dělat portrét od fotografa?
    V září na průkazku.
  • 52. Zdají se ti muzikály kýčovité?
    Koukám jenom na ty nekýčovité.
  • 53. Jsou pro tebe Vánoce stres?
    Já nakupuju hodně pozdě dárky, takže stoprocentně.
  • 54. Už jsi někdy jedla pirožky?
    Ano.
  • 55. Jaký je tvůj oblíbený ovocný koláč?
    Koláč je koláč - na ovoci nesejde!
  • 56. Čím jsi chtěla být jako dítě?
    Snad každým povoláním, o němž jsem se dozvěděla.
  • 57. Věříš na duchy?
    Ano.
  • 58. Už jsi někdy měla pocit deja vu?
    Ano.
  • 59. Bereš denně vitamíny?
    Ne.
  • 60. Nosíš pantofle nebo bačkory?
    Pantofle.
  • 61. Nosíš župan?
    Ne.
  • 62. V čem spíš?
    Pyžámko.
  • 63. První koncert?
    Reflexy v Ivančicích. Pokud se to dá považovat za koncert.
  • 64. Tesco, Kaufland nebo Billa?
    Billa.
  • 65. Nike nebo Adidas?
    Nike.
  • 66. Brambůrky nebo křupky?
    Brambůrky.
  • 67. Buráky nebo slunečnicová semínka?
    Buráky.
  • 68. Už jsi něco slyšela o skupině Tres bien?
    Měla bych?
  • 69. Brala jsi někdy hodiny tance?
    Ne, i když jsem chtěla tancovat street.
  • 70. Jaké povolání by měl mít tvůj budoucí partner?
    Které ho bude bavit a neohrožovat na životě.
  • 71. Umíš srolovat jazyk?
    Snad odmalička.
  • 72. Už jsi někdy vyhrála v soutěži slabikování?
    Ne. Ale v recitování ano.
  • 73. Už jsi někdy plakala radostí?
    Spíš ne.
  • 74. Máš nějaké gramofonové desky?
    Ne.
  • 75. Máš gramofon?
    Ne.
  • 76. Zapaluješ pravidelně kadidlo?
    Já nechodím ani do kostela.
  • 77. Už jsi někdy byla zamilovaná?
    Ano.
  • 78. Čí koncert bys ráda viděla?
    The Script.
  • 79. Na jakém koncertě jsi byla naposledy?
    Radimec a Old Horses.
  • 80. Studený nebo horký čaj?
    Horký v zimě, studený v létě.
  • 81. Čaj nebo káva?
    Čaj.
  • 82. Gumoví medvídci nebo čokoláda?
    Promiňte méďové - stále vede čokoláda.
  • 83. Umíš dobře plavat?
    Předpokládám, že ano.
  • 84. Umíš zadržet dech bez ucpání nosu?
    Ano, ale potom se zakuckám, prskám a nemůžu dýchat.
  • 85. Jsi trpělivá?
    Já vybouchnu už při prvním vysvětlováním, natož když mám něco zopakovat.
  • 86. Diskžokej nebo skupina na svatbě?
    Skupina. Je to víc osobnější.
  • 87. Už jsi někdy vyhrála v nějaké soutěži?
    Ve škole. Recitační soutěž, na tu jsem fakt pyšná.
  • 88. Už jsi někdy byla na plastické operaci?
    Ne a ani o tom neuvažuju.
  • 89. Máš raději černé nebo zelené olivy?
    Ani jedny. Blé.
  • 90. Umíš plést, nebo háčkovat?
    Ne. Ale umím vyšívat.
  • 91. Ideální místo pro krb?
    Obývací pokoj.
  • 92. Chceš se vdát?
    Jednou možná.
  • 93. Pokud jsi v manželství, tak jak dlouho?
    Nejsem.
  • 94. Do koho jsi byla na střední škole zamilovaná?
    Stále jsem. :)
  • 95. Vynucuješ si někdy věci pláčem nebo vztekem?
    Jsou i lepší donucovací metody...
  • 96. Máš děti?
    16 a těhotná- ne VTIP! Nemám.
  • 97. Chceš děti?
    Zatím bych je všechny nejradši zaškrtila, ale třeba se můj názor časem změní.
  • 98. Tvoje oblíbená barva?
    Mně se asi líbí všechny.
  • 99. Chybí ti právě někdo?
    Ano...
  • 100. Blog nebo youtube?
    Blog!

Tak to bylo 100 faktů o mně. Docela jsem se u toho nadřela. Snad se vám bude líbit a já se pro dnešek loučím!

S láskou,
Romadůr

Slunečnice

15. února 2015 v 22:37 Jednorázové
Ahoj,

tak se tu hlásím. Dnes ne s kapitolou, ale s prvním příběhem na přání. Musím říct, Ellie, že jsi mi tedy pěkně zavařila mozkové závity a tak budu jen doufat, že jsem tvé představy splnila nebo se k nim alespoň přiblížila. :)

Zadání:
  • krátká povídka
  • postavy: Aberforth a Albus Brumbálovi
  • vedlejší postava: Ariana Brumbálová

Slunečnice

Aberforth se nikdy nestaral o to, co ostatní říkají. Věděl, že ho za zády pomouvají a někteří měli i tu drzost ho pomlouvat přímo před ním. Nebyl rváč, i když se to o něm tradovalo a celkově na to svou postavou i vypadal. Nevyvolal bitku, ale když přišla, nebránil se jí.

Byl mužem činu, nenechte se zmýlit, ovšem raději upřednostňoval stát v povzdálí a nebojovat v první linii. V té se člověk neztratí a každý si ho hned zapamatujte a zaškatulkuje. A navíc - do první řady patří hrdinové, bojovníci. Za někoho takového se nepovažoval ani v nejbláznivějších snech.

Pro ty, co ho znali jako nerudného majitele hospůdky u Prasečí hlavy, nikdy nebyl víc, než pobuda a vesnický rváč. A Aberforth je v tom přesvědčení rád zanechal. Už z důvodu, že měl rád svůj klid a nesnášel čmuchaly.

Neměl žádné priority a dělal věci tak, jak mu přišly pod ruku. Choval na dvorku kozy, staral se o dům spolu s hospodou, pomáhal kouzelníkům, jenž přišli s prázdnou nebo zranění a nikdy si za to nic neúčtoval. Pouze požadoval mlčenlivost. Svou pověst měl rád a nehodlal ji měnit.

Aberforth Brumbál nebyl spokojený muž, neměl naplněný život a rád stál ve stínu svého bratra, kde ho nikdo nepoznával. Žil, i když dávno ztratil tu jiskru v oku. Umřela spolu s jeho milovanou sestrou již velmi dávno.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Albus si nikdy nepřipouštěl popularitu. Přesto pro něj, jako ředitele školy, byla publicita důležitým aspektem jeho života. Nešlo se jí vyhnout a ne vždy byla příjemná. Byli zde ti, co ho odsuzovali a ti, co s ním sympatizovali - neměnná rovnice.

Byl seběvědomý a měl autoritu. To z něj dělalo osobnost - někoho, v nějž lidé plně věřili a byli odhodláni ho následovat až na samý konec světa. Patřil do první linie každé bitvy - hrdina, bojovník... Často ho po bitvách stíhaly nepříjemné sny, ale nikdy neodmítl pomoci potřebným.

Pro ty, co ho znali jako ředitele Bradavic a držitele Merlinova řádu, byl vždy celebrita, někdo komu bylo nutné se klanět. Albus se jim jejich přesvědčení snažil vymluvit. Chtěl mít svůj klid a nebýt monitorován na každém kroku jako zvíře v mudlovském cirkuse.

Měl své priority perfektně a takticky seřazené. Vždy musel uvažovat o dva kroky dopředu, než jeho nepřátelé. Válka, škola, statisíce kouzelníků, jenž na něj spoléhali... Nabízel pomoc každému a pokoušel se ze všech dělat lepší lidi. Přesto ne vždy bylo správné v očích kouzelnické komunity. Svou pověst neměl rád a nemohl s tím pranic udělat.

Albus Brumbál nebyl spokojený muž, jehoživot naplňoval bitvy a on jen litoval, že tu s ním jeho bratr nechce být. Žil, i když dávno ztratil tu jiskru v oku. Umřela spolu s jeho milovanou sestrou již velmi dávno.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Aberforth se nepřítomně díval na titulní stranu Denního věštce a snažil se vstřebat všechny informace. Odložil noviny, vstal; najednou nepříjemně težký a pociťoval všechny dlouhé roky v jeho životě.

Zamířil ke kuchyňské lince, kde ze své tajné skrýše vytáhl láhev Ohnivé whisky a pořádně si z ní uzmul. Položil láhev zpět, když ividěl, jak nepříjemně se mu třesou ruce a zatřepal hlavou, ve snaze si urovnat myšlenky.

O co jde? Dávno ke mně obrátil záda, nemělo by to být tak... bolestivé, pomyslel si a prohrábl si rozcuchané vlasy stále se třepající rukou. Ale ono bylo. V jeho srdci se rozhořela stejná bolest, která ho ničila, když držel v náručí nehybné tělo své sestry.

Zamrkal, sám překvapen, když ucítil štiplavé slzy ve svých očích a vztekle praštil do linky. Neměl by cítit bolest, ne pro něj - kvůli němu Ariana zemřela... Nebo ne?

Na nejistých nohou rychle zamířil do obýváku a téměř se zhroutil před obrazem své sestry, která se na něj láskyplně, přesto nepřítomnýma očima, zadívala.
"Ariano," zašeptal chraplavě a hlas se mu zlomil.

Jeho sestra se na něj pouze usmála, nedívajíc se jeho směrem a odběhla do domu, odkud se vrátila s překrásnou slunečnicí a napřaženýma rukama dala najevo, že mu ji předává. Zavřel oči a nechal stéct jedinou slzu, když si vybavil gesto, jež jeho malá sestřička dělala již od dob, kdy se naučila chodit.

Milovala slunečnice, sbírala je a poté mu je jednotlivě představovala. Byly vždy perfektně seřazené, každá z nich měla své jméno a místo ve váze. Jakmile něco z toho nebylo v pořádku, Ariana dostala záchvat a její divoká magie se rozburácela po domě - vysklila okna, ničila na co přišla, dokud...

Namáhavě polkl a přinutil se otevřít oči. Ano, dokud se nevrátil jeho starší bratr. Pouze Albus dokázal dostat její magii pod kontrolu, zatímco Aberforth jejich sestru utěšoval a ukolébával ke spánku.

Podíval se na konferenční stolek, na němž se majestátně pohupovala slunečnice. Překvapeně se podíval z květiny zpět na Arianu, jež na něj mrkla a zamávala. Bez dechu poodešel ke květině a jemně ji prohrábl prsty.

Cítil magii, jež pulzovala v každé molekule květiny a natahovala se k jeho magii. Nadšená, radostná, bezelstná a naprosto nevinná. Arianina magie.
"Celou tu dobu, jsi tu s námi, Ari," zasmál se nevěřícně a ignoroval potůčky slz, jež si klátily cestu do jeho vousů.

Prudce vstal a přešel ke stěně, kde na něj koukala Ariana. Ta se jemně zachichotala a prstem ukázala vedle sebe. Okamžitě strhl hedvábný potah z dalšího rámu. Postavy na obraze za ním se malátně rozkoukávaly a snažily se zaostřit; náhle oživeni ze svého transu.

Po chvíli se postavili zpět na svá místa, přehráli původní obraz z dávných čaasů, kdy tři sourozenci ještě byli mladí, šťastní a většina z nich naživu. Aberforth se se slzami v očích zadíval na své mladší já, které se nadšeně objímalo se starším bratrem, zatímco Ariana se smíchem seděla na Albusových zádech.

Odstoupil od obrazu a počkal, až se na něj všichni aktéři podívají.
"Tenhle boj nevzdáme. Ne, dokud je za co bojovat," zapřísáhl se pevně.

Albus se na něj na obraze podíval s láskou v očích, stejně jako Ariana, když byla ještě v pořádku. Bratři na sebe mrkli a Ariana ze svého vlastního obrazu si pro sebe přikývla a znovu vpustila svou magii na slunečnici v místnosti.

Ta se jemně zatřepetela a rozvinula své nádherné žluté květy a otočila se ke slunci. Stejně jako duše posledního z žijících Brumbálů.




S láskou,
Romadůr

29. Oči mluví za vše

10. února 2015 v 21:51 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

kapitola nečekaně přichází v úterý - ale berte ji jako dodatečnou/zpožděnou z víkendu. :)


29. Oči mluví za vše

"Sam, já ti to vysvětlím," podíval se na mě ztrápeně Denis a pokusil se ke mně o krok příbližit, ale já jsem automaticky odstoupila.
"Vysvětlíš? Jak chceš tohleto vysvětlit?! Na tomhle není absolutně nic k vysvětlení!," pronesla jsem skrze zaťaté zuby a nenávistně si ho přeměřila.

Zavrtěla jsem hlavou, když mi na to nic neřekl a okamžitě se vydala do vedlejší místnosti, kde stále ještě bylo několik členů řádu. Brumbál zrovna něco probíral se Siriusem a Remusem, ale já zamířila na druhou stranu místnosti, kde seděl Jacob Wright.

Donutila jsem se ke zdánlivému klidu a i přes nepříjemný tlak ve stehně jsem se k němu rychle propletla přes pár bystrozorů. Nevěděla jsem, jestli si mě někdo všimnul nebo jestli mě Denis následuje. Jeho otec si mě ihned všimnul.

Bylo očividné, že taky bojovali, soudě podle jeho jizev a stále krvácející rány na temeni. Okamžitě se postavil a neupřímně se na mě usmál.
"Samantho, jsem rád, že jste v pořádku. Poppy mi právě říkala, že tvá matka..."

Nenechala jsem toho hajzla dokončit větu. Nezmohl se na žádný odpor, když se moje zatnutá pěst srazila s jeho sanicí s takovou razancí, že se mu na rtu okamžitě objevila krev. Šokovaně se chytil za krvácející čelist a já byla poprvé pyšná na to, že jsem se nechala přemluvit na hodiny sebeobrany.

Všechno na chvíli ztichlo a jeho výraz ztvrdnul a přeměřil si mě nepříjemným pohledem.
"Sam!," ozvalo se za mnou pohoršeně. Pravděpodobně Remus; nezaobírala jsem se tím.
"Jak se tu všem vůbec můžete podívat do očí?! Vy zbabělče!," zasyčela jsem na něj.

Odfrkl si a zčervenal ve tváři vztekem, načež se jeho pohled zabodl do míst, kde jsem tušila Siriuse.
"Co má znamenat tohle obviňování?! Necháte tu to svoje šílené děcko-,"
"Hej! Neurážej mou dceru, jsem si jistý, že tohle se dá vysvětlit-"

Nevěřícně jsem zírala na muže před sebou. Byla jedna věc lhát, ale poslat na někoho smrtijedy, to už pro mě bylo silný kafe. Napřahovala jsem se k další ráně, když se mi kolem pasu obtočila Kingsleyho pevná ruka a odtáhla mě kousek stranou.

"Tak vysvětlit?! Tahle holka si tu vymyslí nějakou pohádku o tom, že jsme poslali smrtijedy k jejich domu a vy to vysvětlíte?"

Pokud bylo předtím ticho, pak teď by bylo slyšet i spadnutí špendlíku na zem. Siriusovo zmatené rozčilení se změnilo během vteřiny a kdyby ho Remus nedržel za loket, už by se na Wrighta vrhnul.
"Koukám, že se tyhle agresivní geny dědí," podotkl s úšklebkem, zcela jistý Wright.

"Obávám se, že má plné právo k rozhořčení, Jacobe," ozval se Brumbálův smutný, ale přesto tvrdý hlas. "Pokud je mi známo, stejně jako všem zde v místnosti a nezačínám senilnět, pak se tu jistě nikdo nezmínil o tom, že byste věděli o útoku na Harperovi."

V tu chvíli se Jacobovi celá tahle šaráda sesypala přímo pod nosem a v jeho výraze bylo vidět chladné smíření.
"Zabili mi ženu," konstatoval dutě.

Denis se mezitím postavil k němu a položil mu ruku na rameno v jasném gestu, aby toho nechal. Jeho otec se mu ale vytrhl a skoro šíleně se rozhlédl po místnosti, načež jeho nenávistí zalité oči našly mě.

"Zničily jste nám s Denisem život - ty i tvoje matka! Zaměřili se na nás jen kvůli tobě, nikdy se o nás Smrtijedi nezajímali a najednou se objevili přímo v našem domě... Všechno zničili, rozbili a vrhnuli se na nás. Neměli jsme ani tu nejmenší šanci a já ji držel v náručí, když jí...," zlomil se mu hlas.

Zaťal ruce v pěst a v jeho očích byla čirá nenávist a vina. Zcela jasně namířená na mě. Zavrtěla jsem vztekle hlavou a vyprostila se z Kingsleyho sevření.
"Tak jste se rozhodl, že je pošlete na nás? Copak jsme někdy někoho poslali na vaši rodinu? Všichni jsou v nebezpečí, když se teď vrátil..."

"Ano! A kdo se o to postaral? Nikdo nám nenabídl ochranu ani pomoc a kvůli tomuhle musela Julie zemřít? Pro tohle? Pro bezpečnost Blackovic dědičky?," vyplivnul a vytasil hůlku.

I kdybych hůlku měla v ruce, nedokázala bych toho muže proklít. Jeho slova mě doslova přikovala na místě a já se nezmohla ani na slovo. Přede mnou se okamžitě objevil Sirius; volnou rukou mě schoval za sebe a připravil se bojovat proti Jacobovi.

Dříve než se ale do sebe mohli pustit, někdo z bystrozorů Jacoba odzbrojil. Ten se znovu zcela zoufal podíval po celé místnosti, hledaje východisko z téhle situace.
"Myslím, že bude nejlepší, když opustíš štáb, Jacobe," promluvil Brumbál vážně a poté se otočil na Denise. "Pokud si přeješ jít s otcem, samozřejmě ti v tom nebráním, ale mohl bys zde zůstat a..."

"V žádném případě," zakřičel Jacob a chytil syna za paži, zatímco se druhou rukou natáhl a sebral svou hůlku. "Můj syn nezůstane na tomhle místě. Nechceme od vás žádné milodary, Brumbále!"
Poté se otočil a zadíval se mi přímo do očí.

"Můj názor se nemění. Měla bys být zodpovědná za katastrofy, které se kvůli vaší rodině stávají. Máš na rukou krev mojí ženy!"
S tím se otočil a zmizel v zelených plamenech krbu. Denis, jenž měl slzy v očích, se zoufale podíval na místo, kde zmizel jeho otec a potom na mě.

"Sam, já-"
"Měl bys jít," utnula jsem naprosto bez emocí, třebaže jsem polykala slzy.

Těžce přikývnul a zmizel v plamenech taky. Otočila jsem se od všech a zamířila k vedlejší místnosti, když jsem si všimla tmavé postavy u dveří. Okamžitě jsem k němu zamířila a beze slova rozevřela dlaň s náhrdelníkem. Odvrátila jsem se od něj, jistá, že mě bude následovat a odešla jsem zpět do malé místnosti vedle.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Sledovala jsem ztemnělé Grimmauldovo náměstí a pozorovala nicnetušící mudly procházející kolem. Zamyšleně jsem sledovala toulavou kočku, která si právě stlala na popelnici, když se ozvalo téměř neslyšné otevření dveří a lehké kroky.

"Mělo mě napadnout, že ten náhrdelník nebyl obyčejný," řekla jsem, aniž bych se otočila od svého místa u okenního parapetu.
"Vzhledem k tomu, že se již předtím hýbal, to musí být stěží překvapující," dostala se mi automaticky sarkastická odpověď, jež mi nechtíc vyvolala na tváři drobný úsměv.

Zavrtěla jsem hlavou a odstoupila od okna, připravena čelit čemukoliv, co si na mě mistr lektvarů připravil. Díval se na mě zkoumavýma černýma očima a sváděl se mnou tichý a nevyslovený boj. Povzdechla jsem si a mrzutě protočila očima, protože jsem nikdy nebyla dostatečně trpělivá.

"To je vše? Nic jako - opravdu jste předvedla naprostý nedostatek sebekontroly nebo i student prvního ročníku Zmijozelu by to provedl s větší důstojností. Ne? Páni, tak to jste mě opravdu překvapil," podala jsem kysele a založila si ruce na prsou.

"Měl bych vám snad připomínat zcela očividné okolnosti jako studentům z Mrzimoru?," odpověděl chladně otázkou a vyzývavě zdvihl obočí.
"Dobrá poznámka," zamumlala jsem, stěží zadržela další úšklebek deroucí se mi na tvář a automaticky odstoupila, když se nebezpečně rozešel přímo ke mně.

"Myslím, že skrze důvěru jsme se již dostali, mám pavdu?," zeptal se kousavě a když jsem přikývla, vzal mou popálenou ruku do svých dlaní.
"Umřu?," zavtipkovala jsem nad jeho hluboce zamyšleným výrazem.

"Nepochybně po dlouhých a útrpných minutách v agonické bolesti," odpověděl suše a poklepal na dlaň hůlkou.
"Au! Taky můžete být opatrnější," zamračila jsem se, což mi vyneslo pouze nepříjemný pohled lektvaristy.

Protočila jsem očima a zasmála se. Snape jen nevěřícně zavrtěl hlavou a ránu mi obvázal. Podívala jsem se na sovičku ve své druhé ruce a odhodlala se zeptat.
"Můžu si ten náhrdelník nasadit zpět?"

"Mělo by to být v pořádku, když tu již Wrightovi nejsou přítomni," přikývl a já se pokusila uklidnit mou zdivočelou magii.
"Vážně vám za ten řetízek děkuju. Vážím si toho," řekla jsem upřímně a usmála jsem se, když mou ruku okamžitě propustil ze svého sevření a nepěkně se na mě zadíval.

"Je zcela očividné, že bylo nutné vám dát bezpečnostní zařízení jako tohle, když se tak často dostáváte do nebezpečných situací," utnul mě.
"Moment - vy jste mě podle toho i vystopoval?," zeptala jsem se a podařilo se mi na něj nevytřeštit oči.

"Ano. Bez něj bychom vás jistě hledali alespoň další dvě hodiny. Je to užitečná věc. Nedívejte se tak - měla jste čekat, že na mém daru budou ochranná a bezpečnostní kouzla," oznámil mi suše.
Přimhouřila jsem oči a poté se rozzářilo, což mi vyneslo podezřívavý pohled a odstup dvou metrů během vteřiny.
"Ale no tak," zasmála jsem se a přešla k němu s napřaženou dlaní. "Nasadíte mi ho?"

Na jeho vražedný pohled jsem okamžitě nasadila svůj štěněcí a vyšpulila rty. Odfrkl si v předstíraném znechucení, ale já dobře slyšela jeho tlumený smích. Vzal mi náhrdelník z ruky, zatímco jsem se otočila a odhrnula si vlasy, aby měl lepší přístup.

Ve chvíli, kdy mi ho zapnul a já na svém krku znovu cítila tu lehkou váhu bezpečí, razantě jsem se otočila a s odhodláním v očích jsem na něj vybalila větu, kterou jsem v těchto dvou dnech opakovala každému snad stokrát denně.

"Chci ji vidět a ne neberu jako odpověď," řekla jsem vážně a dala si ruce v bok, rozhodnutá si cestu do mámina pokoje třeba probojovat.
Zamračil se a téměř vypustil povzdech, když si mě změřil dalším z jeho zastrašujících pohledů, na nějž jsem reagovala nadzvednutím obočí.

"Vaše matka je stále v bezvědomí, jak vás již jistě informoval každý člen Řadu, jehož jste v průběhu dne otravovala. Až se probere můžete ji vidět."
"To mě nezajímá, chci ji vidět teď. Mám na to právo," zasyčela jsem naštvaně.

"Když to bude nutné, přivážu vás do sklepa a zamknu. Kouzlem," procedil stejně naštvaně a založil si ruce na prsou.
"Fajn!," prskla jsem a pak se nebezpečně ušklíbla. "Ale měl byste vědět, že se odtud dostanu a udělám naprosto cokoliv, abych se k ní dostala."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

O pár minut později jsem už kráčela vedle namíchnutého - a taky uraženého, třebaže by to nepřiznal - profesora chodbou ve druhém patře, kde byla máma bezpečně uložena a monitorována. Zastavil se přede dveřmi a věnoval mi varovný pohled.

"Pět minut."
"Jasně," protočila jsem očima a pokusila se kolem něj projít, když mě chytil za loket.

"Co?," prskla jsem.
"Myslím to vážně."
"Chápu. Pět minut, slibuju, a teď mě prosím pusťte."

Stáhnul svou ruku a odstoupil od dveří, abych mohla projít do malého pokoje, v němž dominovala právě obří postel s modrým saténovám přehozem. Uprostřed ležela bledá postava, jež kontrastovala s tou tmavou přikrývkou.

Polknula jsem knedlík v krku a přesunula se k ní. Posadila jsem se na postel, protože jsem si nebyla jistá, jak dlouho by mě nohy ještě udržely. Skoro jsem mámu nepoznala, jak byla bledá a zcela očividně o nehezkých pár kilo lehčí. Ale její hrudník se v pomalém, zato pravidelném rytmu zvedal - a na tom záleželo.

"Mami?," zašeptala jsem se slzami v očích a chytila ji za ruku.

Skoro jsem ucukla nad její chladnou teplotou a jedna slza si našla cestu z mého oka. Jemně jsem stiskla její dlaň a zklamaně jsem přivřela oči, když se mi nedostala žádná odezva. Žádný jemný stisk ruky nebo jiný náznak, že je opravdu naživu.
"Promiň," vzlykla jsem.


Nebránila jsem se, když mě madame Pomfreyová o pár minut později jemně vyvedla z pokoje a vtiskla mi do dlaně uklidňující doušek. Tiše jsem se modlila, aby při mámě stáli všichni svatí a ona to zvládla.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když jsem dostala rázné zamítnutí dalších návštěv do doby, než se máma probere, ani jsem pořádně nedokázala protestovat proti argumentům, s nimiž se madame Pomfreyová vytáha před Brumbálem. A ani jsem jí to neměla za zlé.

Jenže sedět na zadku, to mi nebylo vlastní, takže jsem hned ve chvíli, kdy se ošetřovatelka odletaxovala zpět do Bradavic, vystartovala z postele, kam mě zahnala, abych odpočívala. Moje zvědavé já se ale dostalo ke slovu a tak jsem brzy proskákala/propajdala celou chodbu ve třetím patře.

Většina dveří byla zamčená, takže jsem byla po půli cesty spíše zklamaná, mrzutá a taky unavená. Dokud jsem se nedostala na konec chodby, kde bylo několik dveří, jenž vypadali, že se tu využívali, ale než jsem se pokusila dostat do jedné z místností, zaujaly mě právě poslední z nich.

Nad dveřním rámem byl vytesán erb Blacků a další erb, jenž jsem v životě neviděla. Byly zkříženy přes sebe, v nádherné symfonii se lehce doplňovaly a třpytily v lehkém osvětlení prostorné chodby. Natáhla jsem ruku ke klice, když se za mnou ozvalo zakašlání.

Okamžitě jsem se otočila, tasíc hůlku, a strnula jsem v mírném šoku. Sirius lehce překvapeně zíral na špičku mé hůlky, jež mířila přímo na jeho srdce. Hravě se pousmál a zvedl ruce ve vzdávajícím se gestu.

"Dostalas mě," zazubil se a já s lehkým začervenáním sklonila hůlku.
"Reflex," zamumlala jsem temně, ale ne dostatečně potichu, protože ustaraně zkrabatil čelo a povzdechl si.
"Možná jsem tě tu měl provést už když jsi se dostala z postele," poznamenal a prošel kolem mě.

Vytasil hůlku a poklepal na kliku, jež se s cvaknutím otevřela a vpustila ho do pokoje. Nezaváhala jsem a následovala ho do překvapivě útulné místnosti, která se v Blackovic domě tak často neviděla.

Byl to prostorný pokoj s výhledem na zanedbanou ulici. V celém pokoji dominovala jemná zelená s náznaky fialové. Opět tu dominovala dvoulůžková postel, jež ladila s fialovou komodou naproti ní. Hned vedle skříní stálo starožitné zrcadlo, překvapivě opečováváné.

V celé místnosti to vypadalo svěže a čístě - spousta koberečků, přehozů, zástěn a vše osvětloval malý lustr posetý modrými krystaly. Jako v každém pokoji, ani zde nechyběla knihovna, ale hned vedle překvapivě stál stojan na koště, výbavu i další drobnosti k famfrpálu.

Když jsem se okouzleně otočila za malou vykouzlenou světluškou, stála jsem čelem ke dveřím a vedle nich byl psací stůl, jehož jsem si při vstupu nevšimla. Byl vyklizený a měl na sobě několik pergamenů. Co mě ale zaujalo byla fotka, jenž stála v rámečku vedle malé stolní lampy.

Zamrkala jsem a přešla blíž. Natáhla jsem se pro fotku, když jsem si uvědomila, že nejsem v místnosti sama. Otočila jsem hlavu k Siriusovi, jenž mě zamyšleně sledoval a ukázala na fotku.
"Smím?"

Usmál se a přikývl. Vzala jsem fotografii do rukou a usmála jsem se, když na mě tři mladíci z fotky vesele zamávali. Sirius se mezitím opřel zády o stůl a nostalgicky se zasmál.

"Tehdy nám bylo tak patnáct," řekl. "Remuse určitě poznáš a tohleto je Jamie..."
"Harryho táta?," zeptala jsem se a dostalo se mi smutného úsměvu.

"Přesně tak. Byli jsme nerozlučná trojka - navíc James mi doslova zachránil kůži, když jsem v šestnácti utekl z domu," přikývl na můj nevěřícný výraz a pokračoval. "Je to tak. Nejsem na to moc pyšnej, ale v tu chvíli jsem opravdu neviděl jiné řešení. Doma to bylo naprosto k nevydržení. Nesnášel jsem tu jejich honbu za čistou krví, pitomé hostiny a slavnosti. Když se to matce ze mě nepodařilo vymlátit, rozhodl jsem se utéct sám. Dál to znáš, zřekla se mě a všechnu svou naději vložila do Reguluse."

"Tvůj bratr?," zajímala jsem se, když jsem si vzpomněla, že jsem jeho jméno již někde slyšela.
"Ty znáš mou historii snad líp, než já," podotkl s pozdviženým obočím.

"Jen důležitá fakta," utrousila jsem a položila fotku zpět na své místo.
Pokynula jsem mu, aby pokračoval a on jen nevěřícně zavrtěl hlavou, načež se znovu ponořil do vzpomínek.

"Jak už jsem říkal - matka chtěla potomky čisté krve, jenže Regulus zemřel dřív, než mohl nějakého zplodit. Ale tahle místnost - ta měla být pro mého, a později Regulova dědice," řekl a já jsem uznale kývla.

"Nevypadá to tu tak děsivě, jako v jiných místnostech vašeho domu," vypíchla jsem z jeho řeči a on přikývnul.
"Tím, že je má matka i Regulus po smrti... Hádám, že ti můžu představit tvůj nový pokoj," usmál se a rukou mávnul kolem.

Vytřeštila jsem oči a zrůžověla.
"To přece nejde," řekla jsem s knedlíkem v krku.
"Spíš to nepůjde nijak jinak. Klidně můžeš zůstat v pokoji pro hosty, pokud se ti tu nelíbí, ale tohle je teď tvůj právoplatný pokoj, takže..."

Oslnivě jsem se usmála a objala ho. Nejdřív strnul a po chvilce váhavého objetí, mě k sobě pevně přitisknul. Užívala jsem si nově nabitého pocitu mít i otce a trochu mě mrzelo, když jsme se po chvíli odtáhli.
"Děkuju," řekla jsem upřímně a se slzami vděčnosti v očích.

"Za tohle mi nemusíš děkovat. To je samozřejmost," odvětil a odkašlal si. "No, myslím, že ti nechám nějaký čas o samotě. Kdybys něco potřebovala, zavolej Kráturu nebo zaklep na dveře vlevo - tam je má ložnice," usmál se a stiskl mi jemně rameno, když mě míjel.

Tiše za sebou zavřel dveře a já se znovu ohromeně rozhlížela po obrovském a útulném pokoji. Zamířila jsem ke skříni, v níž jsem k mému překvapení našla pár sedacích pytlů a okamžitě jsem je vytáhla a rozprostřela do volného místa uprostřed pokoje. Perfektní, usmála jsem se pro sebe.

Hned vedle skříně byly ještě další dveře, které jak jsem po nahlédnutí dovnitř zjistila, vedly do samostatné koupelny připojené k pokoji. Spokojeně jsem vydechla a svalila se do pohodlného vaku, abych ulevila tlaku v noze a zavřela oči.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"... vstávat. Sam?"
Zamrkala jsem do ostrého světla a ospale zamžourala na Remuse, jenž stál přímo nade mnou. Chvíli jsem ještě mrkala, abych uvykla oči na světlo, když jsem si uvědomila, že jsem tu musela usnout.

"Sakra! Zmeškala jsem něco? Kolik je hodin a máma už se probrala?," vychrlila jsem ze sebe a pokusila se stoupnout, když jsem si uvědomila, že mám kolem sebe obmotanou deku.

Zmateně jsem se podívala z deky na Remuse a zpět a přemýšlela, kde se na mě vzala, protože jsem si byla jistá, že jsem se nijak nepřikrývala. Remus se jenom usmál a vymotal mě opatrně z deky.

"Říkal jsem Siriusovi, aby tě do ní tak nezamotal," podotkl pobaveně s náznakem něžnosti v hlase. "A k tvým dalším otázkám - brzy bude šest večer a mají přijít Weasleyovi. A je mi líto, ale Erica se ještě neprobrala."

"Dobře, to je... dobře. No tak já se asi do něčeho převlíknu a přijdu dolů," rozhodla jsem se nakonec a jemně ho vyprovodila z pokoje.

Rychle jsem se přehrabala v tašce, kterou mi přinesl Kingsley a hodila na sebe džíny, tričko a teplou mikinu. Spěšně jsem si obula tenisky a pokusila se sejít ze schodů, aniž bych příliš pokládala váhu na zraněnou nohu.

Vešla jsem do kuchyně ve stejnou chvíli jako Sirius, který se na mě vědoucně usmál a já mu očima poděkovala za jeho péči. Přikývnul, když si tu zprávu v mých očéch přečetl a posadil se spolu se mnou k velkému jídelnímu stolu.

Za okamžik se ozval v chodbě rozruch a než jsem se nadála, spousta ruovlasých lidí se nahnala do místnosti a vesele si vítali s ostatními členy řádu. Sirius se zdál být ve svém živlu, když měl kolem sebe víc lidí a já mu to neměla za zlé. Byla jsem tu teprve chvíli a už jsem měla trochu ponorkovou nemoc.

"Sam! Zlatíčko, jsem tak ráda, že jste obě dvě v pořádku," ozvalo se najednou vedle mě a za chvíli jsem už byla v dusivém objetí paní Weasleyové.
"Díky, paní Weasleyová," usmála jsem se, když mě propustil ze svého sevření a okamžitě mi představila svého manžela, Arthura.

"No a ostatní už, kromě Charlieho znáš, viď?," široce se usmála, když hrdě dopředstavovala členy své rodiny.

Přikývla jsem a posadila se zpět vedle Siriuse, jenž se nadšeně bavil o něčem s dvojčaty a já se při pohledu na něj neubránila úsměvu. Zatímco paní weasleyová odplachtila do kuchyně, její děti si posedaly kolem stolu.

Zabrala jsem se do konverzace s Billem a Charliem, když jsem pocítila nepříjemné šimrání za krkem, jako by mě někdo sledoval. Okamžitě jsem se otočila k druhé straně stolu, kde mě bedlivě pozoroval pár oříškově zbravených očí.

To by nebylo ani tak překvapující nebo nepříjemné, kdyby se na mě nedívaly s takovou razancí a dávkou opravdového odsouzení. Další člověk, co se mě pokusí psychicky zdeptat, jaká sláva, pomyslela jsem si.


Ano, Ginny Weasleyová mi dala zcela jasně najevo, že v její rodině nejsem vítaná a nemám tu místo.




S láskou,
Romadůr

Ledová královna II.

7. února 2015 v 15:34 Jednorázovka
Druhá část. :)

"... není dobrý nápad... neměli hýbat... probudí? Radši..."
"... To je... zahřát, protože... do nemocnice..."

Chtěla jsem se vrátit zpět do ticha, které mi slibovalo bezvědomí a skoro jsem se mu poddala, když jsem ucítila hrubé prsty na svém zipu u džínů. Prudce jsem otevřela oči, na nic nečekala a pravým hákem jsem zamířila na útočníka vedle sebe.

Lehce zachytil mou ruku v pevném sevření, ale ne tak silném, aby ublížil. Pravda moje muška byla pěkně mizerná, protože jsem mířila dobrých dvacet centimetrů mimo, ale i tak najednou hlasy v místnosti ohromeně ztichly.

Ani jsem se nerozhlížela, protože jsem věděla, že jsem na neznámém místě a s menší panikou se pokusila vyškubnout ze sevření toho muže.

"Klídek holka! Pamatuješ si na nás ne? Támhleten obr je můj milovaný bratříček Sammy, ten úchyl v balóňáku Castiel a to nejkrásnější stvoření na planetě, co sedí proti tobě - Dean," předvedl oslnivý úsměv.

"No a když jsme se tak hezky představili," pokračoval, když si všiml, že jsem se viditelně uklidnila," jsme celí žhaví vědět tvoje jméno, princezno...?"

Znovu jsem se roztřásla, když na mě dolehla zima, i když to už nebylo tak hrozné jako venku a tady se navíc i topilo. Výhra. Než jsem stihla odpovědět, předstihl mě Castiel, který s hlavou nakloněnou na straně vykročil ze stínu kuchyňky.

"Lily, pokud si správně vzpomínám?," zeptal se a do hlasu se mu vloudil opravdový... zájem?
Jenom jsem přikývla, protože mi o sebe znovu začaly drkotat zuby. Přišel ještě blíž, až se ke mně nebezpečně nakláněl - víc do mého osobního prostoru, než jsem byla od kohokoliv zvyklá.

"Je ti... zima?," zeptal se nechápavě a pohledem sjel přes celou mou postavu v ještě mokrém oblečení.
"Eh...," vypadlo ze mě a zčervenala jsem pod jeho rentgenovým pohledem, protože se mi mokré oblečení přilepilo na tělo. Jak jsem litovala, že jsem si dnes vzala bílou košili.

Nervózně jsem se od něj odtáhla nevědomky blíž k Deanovi a skoro jsem pocítila, jak hřeje. Jeho ruce mi jemně masírovaly zkřehlé prsty a postupně mě vytáhnul z postele, dál od Case.
"Casi... osobní prostor - už jsme se o tom bavili," zavrčel na něj Dean a stabilizoval mě na mých třepajících se nohou.

"Omlouvám se," pronesl Castiel mým směrem a znovu na mě zíral tím hypnotizujícím pohledem.
"N-n-nezírej!," vydrkotala jsem na něj stěží mezi zuby, ale věděla jsem co musím udělat.

Stále se mi ještě třepaly ruce, které jsem vydolovala z Deanova sevření, když jsem začala zápolit se zipem u kalhot. Pokud bylo před tím ticho, tak teď bylo ještě hrobovější. Než ho Castiel znovu přerušil.

"Proč se svlékáš?"
"Základy přežití! Protože někteří z nás cítí tu zasranou zimu," odsekla jsem frustrovaně, když se mi nedařilo hýbat prsty tak, jak bych si představovala.
"Musí sundat studené oblečení, jinak promrzne," vysvětlil Casovi trpělivě Sam.

Nastala chvíle ticha, než se Dean vedle mě ošil.
"Neměl bych... no...ti pomoct?"
Zděšeně jsem se na něj podívala. Zvedl pohled ke stropu a pak se otočil k těm dvěma.

"Same, vezmi Case na nějakou dlouhou procházku, zatímco se tady s tím vypořádáme," řekl jeho směrem a shodil ze sebe svetr.
"Tedy, pokud nechceš, aby tady Sammy...?," otočil se ke mně Dean a v očích mu hrály pobavené jiskřičky. Které se rozzářily, když viděl, jak jsem zčervenala.

"Neber si to osobně," otočila jsem se k Samovi.
"V pohodě," odkýval mi to rychle. Varovně se podíval na Deana a odváděl Case z pokoje.
"Chceš se s ní "vypořádat" stejně jako s tou dívkou z baru?," zeptal se Castiel a zamračil se.

Poníženě jsem se od nich odvrátila. Pane Bože!
"Casi! To se prostě jen tak říká!"
"Ale svlékáš se."
"Jen proto, aby mi ten svetr nepřekážel, Casi!"

"Deane, jsi skoro o patnáct let starší, myslel jsem..."
"My spolu ale nebudeme spát Casi! Potřebuje jenom zahřát... Prostě - Same!," obrátil se Dean na bratra už značně frustrovaně.

Cas se snažil ještě rozmlouvat, ale Sam ho vehementně dostal k východu. Když se konečně zavřeli za oběma dveře, otočila jsem se zpět k Deanovi.
"Nevšímej si ho," usmál se a položil na postel přede mě kupičku oblečení.

"Tričko, košile a kalhoty - určitě ti nebudou, ale kdybys měla na sebe navlíct něco po zlobrovi, ztratíš se v tom úplně."
"Díky," zaskřehotala jsem tiše a vděčně sáhla po jeho oblečení, zatímco se ke mně otočil zády. Ocenila jsem jeho nabídku soukromí.

Zvládla jsem si rozepnout knoflíky na košili, když se Dean sehnul pro něco na nočním stolku a vyhrnul si tím svou košili. Za opaskem měl pistoli. Nabitou.

Jediným rychlým pohybem jsem ho kopla pod koleno a sebrala mu pistoli, zatímco jsem takticky zacouvala do místnosti a zamířila na něj. Nečekala jsem, že bude mít v nočním stolku další a rychle napodobí moji akci.
"Hej! Klídek holka - dej tu zbraň dolů, než někomu ublížíš!," pronesl jasně autoritativním hlasem.

Na očích mu bylo vidět, jak moc si je sebou jistý. Přimhouřila jsem oči a nacvičeným pohybem odjistila zbraň. Překvapeně zamrkal a sevřel tu svoji pevněji v rukou.
"To si nemyslím! Co jste sakra zač?!," vyjela jsem na něj, přestože jsem si byla jistá, že proti němu nemám sebemenší šanci.

"My?! Co ty jsi zač! Jsi vůbec člověk?," zeptal se podezřívavě a vytáhl z kapsy nůž, na němž měl vyrytých spoustu ornamentů.
"Vážně?," zeptala jsem se sarkasticky s pohledem upřeným na své zkrvavěné dlaně a rameno, z něhož ještě odkapávala krev. A taky bolelo jako čert, ale v téhle pozici jsem to nehodlala dát najevo.

Věnovala jsem mu jasný pohled. Teď mi prokaž ty, že jsi člověk. Přikývnul, složil pistoli a říznul se tím nožem do dlaně. Počkala jsem pár vteřin a když mu z rány stále ještě tekla krev, povolila jsem svůj stisk na zbrani a mírně ji snížila. Stále jsem si netroufala ji dát z ruky.

"Předpokládám, že to není náhoda. Rychlé reakce, bojové postoje, techniky...," odmlčel se.
"Lovců?," doplnila jsem a bedlivě pozorovala jeho reakci.

"Takže jsi lovec?," zeptal se mě přímo, a pokud byl překvapený, nedal to najevo. "Nejsi na to trochu mladá?"
"Bude mi sedmnáct," odsekla jsem již naučeně.

Uchechtl se a definitivně odložil zbraň. Taky jsem svou zbraň odložila a zvědavě se rozhlédla po místnosti. Můj pohled se okamžitě upřel na vedlejší postel, kde byly rozházené nákresy, zápisky a poznámky z nevyřešených a nevysvětlitelných případů v okolí.

"Pěkný arzenál," poznamenala jsem, když se můj pohled stočil na dvě velké tašky vedle postele napěchované pistolemi, noži a dalšími ostrými předměty.

Hrdě se ušklíbl a vytáhl z nočního stolku krabičku s první pomocí. Hned na to se vydal do malé kuchyňky, odkud z ledničky vytáhl láhev whiskey. Vrátil se k lékarničce a začal z ní vytahovat obvazy.

"Možná by ses měla vrátit zpět ke svému... ehm... úkolu," poznamenal neurčitě, ale v hlase mu znělo pobavení.
Znovu jsem zrudla, ale sundala jsem si košili a pak se zarazila. Útrpně jsem přivřela oči a aniž bych se podívala přímo na něj, promluvila jsem.

"Předpokládám, že jste nenašli můj pokoj a nepřinesli mi spodní prádlo."
"Ne, promiň. Ale až se trochu zahřeješ, můžeš tam skočit," odpověděl bezstarostně.

Zadržela jsem povzdech a znovu zrudla. Přesunula jsem se ke svému batohu a vytáhla z něj alespoň jedny suché kalhotky a děkovala jsem bohu, že jsem si je zapomněla z toho batohu vybalit a zůstaly tam.
"Za pět minut jsem zpět," prohodil, zmizel v koupelně a pečlivě za sebou zavřel dveře.

Hned jsem se cítila lépe. V rychlosti jsem si sundala zbytek oblečení, usušila se ručníkem, jenž byl přehozený přes židli vedle mě a převlékla se. Měl pravdu, všechno mi bylo velké, ale příjemně hřálo a i bez podprsenky, jsem se necítila obnaženě. Až tak moc.

Unaveně jsem se posadila na postel a začala si masírovat zkřehlá chodidla, když se dveře od koupelny znovu otevřely a Dean vyšel ven. Jemně se usmál a posadil se i s lékarničkou přede mě. Opatrně vzal mou levou ruku s pořezaným ramenem a prozkoumal ránu.

"Nechci tě nijak děsit, ale tohle bude potřebovat pár stehů. Je to celkem hluboko, ale nemyslím si, že je to až ve svalu," informoval mě.
"Ne, ve svalu to není. To bych to nezatla," odpověděla jsem automaticky.

Nedostalo se mi odpověďi, takže jsem zvedla svůj pohled od mého zranění.
"Co?," zeptala jsem se podezřívavě, když si mě chvíli prohlížel.
Zavrtěl hlavou, vzal jehlu s nití a opatrně mi natočil rameno tak, aby k němu měl lepší přístup.

"V kolika letech jsi vůbec začala lovit? Neznám moc lidí, co by věděli, jak moc které zranění vypadá nebo tak," zeptal se a pomalu mi začal šít ránu.
"Moc si to nepamatuju. Ale první taková akce... to mi bylo asi jedenáct, když jsem vymítala," odpověděla jsem po pravdě.

"Jedenáct?," zeptal se a zamračil se.
"Neměla jsem zrovna ideální dětství. Který lovec jo?," prohodila jsem drze.

Zkousla jsem si ret, když mi nevěnoval žádný pohled a jeho rysy ztvrdly. Cukla jsem sebou, když mě bodl jehlou silněji, než bylo nutné.
"Omlouvám se, to jsem neměla říkat. Jen je lepší se nezaobírat minulostí," řekla jsem a sklopila pohled.

"Bylo mi asi šest, když mi zabili mámu dva démoni. Táta to nenesel moc dobře a nechal se zasvětit do nadpřirozena. Potkával se s různými lovci a učil se od nich. Od chvíle, co ji ti démoni zabili, je stopoval. Neznala jsem od té doby něco jako normální život. Nebylo to lehký ani příjemný, ale já jsem stejně neměla na výběr. Jako dítě jsem to tak ještě nebrala, ale při tom vymítání mi teprve došlo, jak moc ho pohání pomsta a nic jiného...," odmlčela jsem se ztracená ve vlastním příběhu, takže mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že mi ránu již zašil a opatrně se pustil do obvazování mého zápěstí.

"Neříkám, že byl špatný otec. Bylo mi čtrnáct, když ten kolotoč skončil. Konečně je vystopoval a zabil, a bylo to, jakoby se probral z transu. Skoro by mohl soutěžit o nejlepšího tátu ve státech," usmála jsem se nad tou vzpomínku.
Dean se usmál taky, obvázal mi obě zápěstí a pokynul mi, abych pokračovala.

"Jenže i když tomu chtěl utéct a dát mi normální život, prostě to nefungovalo. Byly to asi tři měsíce, kdy jsme žili spořádaný život a pak na nás zaútočili vlkodlaci. Poslal je na nás nějaký démon z vedlejšího města, jak jsme potom zjistili. To bylo poprvé, kdy jsem někoho zabila... Ta holka nemohla být starší o víc než dva roky...," hlesla jsem na konci.

Byly to skoro tři roky, stejně jsem se necítila o nic lépe, než té noci.
"Každý lovec si tím projde," uklidnil mě a vzal do ruky whiskey, jenž do té chvíle ležela netknutá na posteli.
"Tak jo, teď ta horší část. Alkohol je nejlepší dezinfekce," řekl a podal mi další ručník.

Pochopila jsem. I táta to tak dělal. Znovu jsem mu vložila dlaň do jeho natažené ruky a odvrátila se. Zavřela jsem oči a připravila se s ručníkem v puse.

Nepočítal, nic neříkal a vylil mi na ránu whiskey, zatímco mě držel v pevném stisku, abych se mu nemohla vytrhnout. Opravdu jsem se nesnášela za tu slabost, když mi vytryskly slzy bolesti a jen díky ručníku, který ztlumil můj výkřik, o nás nevěděl celý motel.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je ručník pryč, někdo mi obvazuje rameno a nejspíš na mě i mluví. Když jsem si byla jistá, že už se mi z té bolesti nebude motat hlava, pomalu jsem otevřela oči a znovu se soustředila na své okolí.

"Celkem jsi na mě udělala dojem, princezno," usmál se, když jsem přišla k sobě.
Ze způsobu, jakým mluvil, jsem věděla, že to od něj byla velká pochvala. Slabě jsem se usmála zpět a počkala dokud mi neobvázal ruku. Přitáhla jsem si ji poté k tělu a znovu se otřásla, přestože největší chlad už zmizel.

Zvedl se z postele a odnesl na stůl všechny věci, co na ní byly. Poté vzal deku přehozenou přes židli, která vypadala podobně, jako tu kterou jsem použila ve svém motelovém pokoji já. Rychle ke mně přešel a zabalil mě do ní.

Vděčně jsem se do ní zachumlala a málem se rozpustila blahem, když jsem viděla, jak Dean spustil topení na maximum. Přivřela jsem oči a myšlenkou nutila své tělo k tomu, aby se konečně přestalo třást.

Překvapeně jsem otevřela oči a málem vyletěla z kůže, když jsem ucítila na svých ramenou ruce, které mě tlačily k sobě.
"Žádný další pravej hák, dobře? Základy přežití pamatuješ," promluvil Dean, opřený o zeď u postele.

Pozvedl obočí a otevřel náruč v jasném gestu. Zdráhavě jsem se tedy přesunula blíž a opřela se o něj, zatímco kolem mě bezpečně obtočil ruce a přitáhnul si mě k sobě. Zasmál se, když jsem znovu ztuhla.

"Já vážně nekoušu a nebudu nic zkoušet," řekl a pobaveně se zazubil, když jsem znovu zrudla.
Oba jsme se zasmáli a já se uvolněněji stulila k jeho hrudníku. Cítila jsem se konečně zase bezpečně a hlavně v teple. Poslouchala jsem pravidelné bušení jeho srdce a zavřela své unavené oči.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Otevřela jsem prudce oči a málem znovu vymrštila pravou ruku, když jsem si uvědomila, kdo mě probudil.
"Dobré ránko, šípková růženko," usmál se pokřiveně Dean a poodešel ke kávovaru.

Zívla jsem a protáhla se, překvpaená teplem, které mě stálo obklopovalo. Jemně jsem sebou cukla, když mi bolestně zatepalo v rameni, ale jinak jsem se cítila natolik dobře, abych zabalená v dece vylezla z postele.

"Kolik je vůbec hodin?," zeptala jsem se unaveně a sesunula se na nabízenou židli u stolu.
"Bude osm," řekl a já se podívala z okna.
Venku bylo snad ještě víc sněhu než předtím a cestičky vyšlapené v něm, ozařovaly lampy v okolí. Překvapeně jsem zamrkala, spala jsem skoro celý den.

"Děkuju," usmála jsem se, když přede mě položil teplý čaj a posadil se s kávou naproti mně.
"Jak dlouho jsi vzhůru?," zeptala jsem se zvědavě a hlavně trochu naštvaná na sebe, že mě vůbec neprobudil.

"Asi tak půl hodiny," odpověděl bezstarostně a usrkl si své kávy.
Přikývla jsem a trochu se ošila.
"No, asi bych měla jít," řekla jsem pomalu a vybalovala se z deky.

"To jsem až tak špatná společnost?," zeptal se s úšklebkem a zasmál se, když jsem sklopila pohled.
"To ne. Ale vážně bych tu nerada otravovala. Navíc mám pokoj jen kousek," odpověděla jsem.

"Tak počkej až přijde Sam s Casem a přinesou večeři. Alespoň o to tě můžu požádat, no ne?," zeptal se.
Zkousla jsem si ret, ale než jsem stihla odporovat, promluvil znovu.

"Nechci tě nutit samozřejmě, ale myslím, že jsi mířila do bistra a ne k vodě, takže musíš mít určitě hlad. Navíc na druhé straně motelu nefunguje topení, takže bys zmrzla a vzhledem k tomu, že mi tu na dveře ještě nikdo nebušil, tak předpokládám, že je tvůj táta někde na lovu," řekl a já se zmohla jen na přikývnutí.

Ani ne za pět minut se opravdu ozval klíč v zámku a do místnosti vstoupili Sam i Castiel. Dean se jen chápavě usmál a nabídl bratrovi pivo, které měl po ruce. Sam odložil tašky u linky a vděčně si od něj láhev vzal. Cas zůstal stát pár metrů od nás a zíral na nás.

Neváhala jsem, protože jsem chtěla znát pár odpovědí.
"Ty jsi taky anděl, že jo?," zeptala jsem se rovnou Castiela.
Dean se zakuckal a málem vyprskl pivo, zatímco Sam vytřeštil oči a Cas... prostě stál a pak přikývnul.

"Ano, jsem anděl Páně," řekl.
Tiše jsem to zpracovala, i když jsem věděla, že nelže. Nebyla jsem věřící, i přetso nás ve škole něco podobného učili z Bible.
"Neber si to osobně, ale tvůj andělskej kámoš je teda pěknej kretén," řekla jsem otevřeně, při vzpomínce na Raphaela.

"Raphale není žádný můj... kámoš, je nespokojený se situací, kterou jste tu způsobili," odpověděl a mírně se zamračil nad mým použitím slov.
"Vážně? Ještě ráno bych ani nevěřila, že nějací andělé existují a najednou jsme něco způsobili?," zeptala jsem se zmateně a lehce rozčileně.

Podívala jsem se na Sam, protože se ošil, když jsem promluvila a...
"Moment... to vy jste způsobili apokalypsu?," zeptala jsem se a vytřeštila oči.
"Ano," odpověděl za ně prostě Cas.
Zamrkala jsem a podívala se na něj.

"Ale pak taky zachránili svět ne? To by měl být body navíc v jejich karmě ne? Nebo na takový věci se v nebi nehraje?," zeptala jsem se.
"Počkej," přerušil Case Sam a podíval se na mě," my jsme způsobili apokalypsu a ty s tím nemáš problém?"

"Vzhledem k tomu, že jste to vyřešili a zachránili svět, tak ani ne," odtušila jsem pomalu a podívala se na Deana.
"Už jsme narazili na pár lovců, co s tím trochu měli problém a zastřelili nás," vysvětlil s klidem.

"A to jsem si myslela, že můj život už nemůže být šílenější," konstatovala jsem.
"Ještě mě zajímá jedna věc," otočila jsem se ke Castielovi," jak je možný, že se mě nemohl Raphael dotknout? V jednu chvíli už jsme myslela, že mě prostě zabije a on pak odskočil jako by se popálil."

Bratři se na mě podívali a poté se s otzkou v očích zadívali na Case.
"Vložil jsem na tebe svou ochranu, aby ti nemohl ublížit," řekl.

"Děkuju," usmála jsem se upřímně, protože jsem nebyla zvyklá na to, že by mi někdo kromě táty zachraňoval život.
"Bylo mi ctí."

Nevěděla jsem, jak odpovědět a zmohla jsem se jenom na křehký úsměv. Nastalo dusivé ticho, než si Dean odkašlal a posunul ke mně burger, který vytáhl z tašky.
"Večeře?," zeptal se.
"Večeře," souhlasila jsem s úsměvem.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Klauni?," rozesmála jsem se spolu s Deanem nad Samovým výrazem nakopnutého štěňátka.
"No pořád lepší, než se bát lítání v letadle," odtušil s potutelným úsměvem Sam a mrkl na staršího bratra.

"Hej!," ohradil se Dean, když jsem se vedle něj znovu rozesmála.
"Letadla často padají!"
"A klauni zase zabíjejí!"

Můj další smích přerušil naléhavé zabušení na dveře. Dean se zvedl a zamířil ke dveřím, které otevřel, ale druhou ruku měl jistou na zbrani za opaskem.
"Potřebujete něco?," zeptal se.

"Neviděl jste tu někde dívku? Je jí šestnáct, mmá blond vlasy a..." ozval se hlas mého otce.
Vyskočila jsem ze židle a objevila se za Deanem. Táta měl obličej stažený obavami a v jeho pohledu jsem viděla strach z nejhoršího, co se mohlo stát.

"Tati?," řekla jsem a viděla jak se mu rozšířili oči, zatímco Dean odstoupil do povzdálí a nechál nás v rámci možností o samotě.
"Lily," vydechl a přitáhnul si mě do pevného objetí.

"Promiň, šla jsem do restaurace a no..."
"Víš, co se všechno mohlo stát?," zarazil mě tvrdě a odtáhnul se.

Zkousla jsem si nervózně ret, ale než jsem stihla odpovědět, pečlivě si mě prhlédl a jeho pohled ztvrdl. Pochopila jsem, co si z toho, že jsem byla oblečená v mužském oblečení vyvodil a rychle jsem se pohnula s ním a stoupla si před Deana.

"Zlato, uhni mi z cesty. A ty - máš vůbec nějaké svědomí?," zasyčel naštvaně a hledal svou zbraň.
"Pane, možná byste se měl uklidnit a nedělat přehnané závěry, není to.."
"Není to jak to vypadá?! Moje dcera je tu bezpochyb v tvém oblečení, tak mi tu nelži! Je jí šestnáct proboha!"

"Tak dost!," zařvala jsem, když už i Dean vypadal, že vytasí svou zbraň. Byť jen v sebeobraně.
Všichni ztichli i Sam, který zrovna vešel do malé chodby. Odklonila jsem tátovu zbraň a pevně se na něj podívala.

"Mluví pravdu. Šla jsem do restaurace a nějaký idiot neuřídil auto, tak jsem odkočila z cesty, ale podklouzlo mi to a spadla jsem do toho jezera," lhala jsem přesvědčivě a rozhodla se nezmiňovat anděly.

"Spadla jsi do jezera?," zopakoval a zamračil se.
"Přesně tak. A Dean mě vylovil," řekla jsem a děkovala všem možným silám, že se rozhodl po večeři vysprchovat a měl jako já, stále mokré vlasy.

"Omlouvám se," prohodil směrem k Deanovi, schoval zbraň a podal mu ruku. "Děkuju, že jste pomohl Lily."
"Není zač," odpověděl klidně Dean a přijmul jeho ruku.

"Tak děkuju za pomoc. Ráda jsem vás poznala," řekla jsem směrem ke klukům a byla jsem si jistá, že doma dostanu přednášku o tom, jak nemám mluvit z cizími lidmi.

Sam mi s úsměvem podal batoh a podal si s tátou ruku. Dean na mě mrknul, když se táta otočil a vyšel ze dveří.
"Snad se ještě potkáme," prohodila jsem neutrálně a zadržovala smích.

Neměnili jsme si čísla jen tak nadarmo. Dean se ušklíbl a přikývl, v očích pobavené jiskřičky.
"Hlavně se drž dál od vody," podotkl.
Zasmála jsem se a zamávala jim, když jsme se vzdalovali od jejich pokoje. Dohnala jsem tátu a společně jsme se probírali sněhem.

"Lily?"
"Ano?"
"Nějaký kretén nám zaparkoval na místě."

Vybuchla jsem nekontrolovatelným smíchem, až jsem málem spadla na zem a táta se na mě nechápavě zadíval.

"Teenageři," zamumlal a otevřel dveře od našeho pokoje.


S láskou,
Romadůr

Ledová královna I.

7. února 2015 v 15:32 Jednorázovka
Ahoj,

tak se po delší době zase ozývám. Taky se vracím i se slíbenou jednorázovkou, tak doufám, že se vám můj styl psaní bude líbit a užijete si tuhle jednorázovku stejně, jako jsem si užila já ji psát. :)

A co mi bylo motivem? Jednoduše procházka v zasněžené krajině s pejskema taky píseň Heroes. :)


Ledová princezna


Znuděně jsem přepnula program v televizi, která byla snad jediným uspokojivým vybavením tohohle zavšivenýho motelu a protáhla si ztuhlý krk. Očima jsem zabloudila k hodinám na stěně a povzdechla si. Táta odjel teprve před dvěma dny, ještě není čas se o něj strachovat.

Tedy teoreticky. Popadla jsem do ruky mobil a automaticky začala vyťukávat jeho číslo, načež mi pohled sjel na lístek pohozený na konferenčním stolku.


Nejdřív střílej, otázky potom a hlavně na sebe dávej pozor,
Táta


Zkousla jsem si ret a zašilhala zpět k telefonu. Znovu jsem si povzdechla, zavrtěla hlavou a telefon vypnula. Skoro jistě by mi to nevzal a já bych o něj měla ještě větší starost, než teď.

Vstala jsem z moly prožrané pohovky a vymotala se z deky, kterou nám tu manažer laskavě nechal. Hlavně že topení se neobtěžoval opravit, zaskřípala jsem zuby a hodila přes sebe teplou mikinu, co ležela přehozená přes kuchyňskou židli, abych se přestala třást.

Rychle jsem došla do malé kuchyňky a vykoukla z okna. Počasí se na chvíli umoudřilo a přestal padat sníh. Výborně!, usmála jsem se. Stoupla jsem si na špičky, abych dosáhla na nejvyšší poličku nad kuchyňskou linkou a zvedla květináč, pod nímž se ukrýval menší obnos peněz.

Spěšně jsem je přepočítala a odebrala deset dolarů, které jsem si okamžitě strčila do kapsy džínů. Zbytek jsem vrátila na své místo a pečlivě zatížila bankovky květináčem. Musím si sehnat ještě nějakou brigádu. Dochází nám peníze a jíst i někde bydlet by se nám přes zimu hodilo, ušklíbla jsem se ztrápeně.

Vyhlídka dalšího venčení štěkajících potvor nebo nedejbože hlídání dětí mě nijak netěšila. Ale nemohla jsem si vybírat v těch lepších brigádách, protože jsem stále ještě byla nezletilá, šestnáctiletá studentka.

Falešné ID karty jsme měli, v tom by problém nebyl. Ovšem i přesto, že jsem se za necelé dva roky vytáhla a začala trochu vypadat jako holka (konečně jsem nebyla plochá jako žehlicí prkno), stále by mi nikdo nehádal víc jak sedmnáct.

To byl jeden z důvodů, jimiž táta argumentoval, když jsem mu navrhla, že s ním půjdu lovit Wendigo. Zamračila jsem se při té vzpomínce a obula si vysoké šněrovací boty, jako dělané pro tuhle sněhovou kalamitu.

Moc mladá... málo zkušeností... nebezečný lov... už jsem zaplatil za nocleh... ještě dítě...
Jistěže, pomyslela jsem si sarkasticky.

Ne že bych svého tátu neměla ráda. Milovala jsem ho, protože už jsme si zůstali jen my dva. Poté, co mi v šesti letech zabili mámu přímo před očima dva démoni, jsem ve světě neviděla už nikoho, jenom tátu.

Od té doby zasvětil svůj - a vlastně i můj - život tomu, aby našel vrahy jeho manželky a pomstil se. Neznala jsem normální život, dětství... a popravdě mi to ani moc nechybělo. Jistě, byly okamžiky, kdy jsem chtěla být normální, ale věděla jsem, že pokud jsme se jednou zapletli do nadpřirozena, už navždy zůstaneme Lovci.

S tím jsem problém neměla. Chtěla jsem být lovec, jakým se stal můj táta a být tak dobrá, aby mě vzal na lov, kde bych mu kryla záda. Nezdráhal se mě zasvětit do toho temného světa, protože příliš dobře věděl, jak lehký bych byla cíl, kdyby mě nic nenaučil.

V sedmi jsem střílela z pistole; v devíti jsem nikdy neminula střed, když jsem hodila nožem a v jedenácti jsem poprvé vymítala démona. Od té doby jsem se naučila každou drobnost, každý detail o všemožných příšerách, o nichž mi táta vyprávěl nebo které jsme spolu lovili.

Ve čtrnácti jsem poprvé zabila. Lovec by se přesto měl dostat bez mrknutí oka - je to přece vlkodlak, vraždící bestie. Ale stejně mi to na chvíli vzalo vítr z plachet a noční můry o smrti mámy vystřídaly živější sny; topila jsem se v bezedně bolestných hloubkách tmavých očí mladé vlkodlačice.

Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala z hlavy nepříjemné představy a vklouzla do teplé zimní bundy. Nejvyšší čas vyrazit, pokud chci stihnout pozdní oběd za slevněnou cenu. Jako na povel mi v břiše zakručelo hlady a začaly se mi sbíhat sliny na cokoliv, co by mohlo být dnes v menu.

Popadla jsem klíče ze stolu a na záda hodila můj cestovní batoh, který po všech těch lovech, jenž se mnou prožil, byl překvapivě jen na pár místech natržený a špinavý. Krev jsem smyla, bahno už ne, pomyslela jsem si ironicky.

Co nejrychleji jsem se dostala z pokoje a rázovala opatrně přes zledovatělé parkoviště. Nemohla jsem si pomoct a podívala jsem se na místo, kde před pár dny stál tátův starý Cadillac Fleetwood z roku devadesát.

Zamračila jsem se, když jsem na jeho místě spatřila černou Impalu. Ne že bych měla něco proti starým autům - vždyť jsem našemu autíčku říkala stařík a to byl rozhodně mladší než tenhle Chevrolet. Nicméně stála na našem místě.

Moje zamračení se prohloubilo ještě víc, když jsem si všimla odkopnuté ceduly rezervováno, jenž táta všude pečlivě umisťoval, aby měl volné parkovací místo. No to jsem zvědavá, který kretén to sem zaparkoval.

Doslova jsem kolem toho auta proletěla, ruce v kapsách pevně zatnuté, abych nevzala klíče, které tak lákavě rachotily a nepoškrábala jim tu krásku. Odolala jsem nutkání a mé myšlenky se stočily zpět k jídlu, když jsem zahlédla velkou ceduli Restaurace u Bethy.

U silnice jsem se zastavila a i když jsem nepředpokládala provoz v tak zapadlém místě, raději jsem se rozhlédla. Automaticky jsem vykročila, když jsem neviděla v dohledu žádné auto, ale zastavila jsem se po dvou krocích, když jsem si všimla situace u jezera u cesty.

Rukou jsem nahmatala svůj nůž, schovaný u pásku kalhot a s větší jistotou a pocitem bezpečí rychle vykročila k jezeru. Už z dálky bylo vidět, že ten chlapec, před nímž se tak majestátně tyčil vysoký muž, měl strach.

To mě donutilo zrychlit svůj krok ještě víc, ač jsem si na tom náledí stále netroufala se rozběhnout. Byla jsem od nich pár metrů a když se k tomu dítěti začal naklánět, okamžitě jsem jednala.
"Prcku! Co děláš tak daleko? Přece víš, že se máš držet blízko!," zvolala jsem přesvědčivě a přidala káravý úsměv. Nebo jsem se o to alespoň pokusila.

Muž se napřímil a dítě se po mě úlevně podívalo. Zaklopýtal mým směrem a já mu vyšla vstříc. Jemně jsem mu položila ruce na ramena a přitáhla ho k sobě. Odevzdaně se mi opřel zády o nohy a čekal na můj další pohyb. Chytré štěně, pomyslela jsem si.

Podívala jsem se na toho muže, jenž mi opětoval svůj chladný pohled, který působil v jeho modrých očích velmi nepřirozeně. Skoro jakoby... to nebyl on.

Donutila jsem se ke klidu, i když se mi srdce rozběhlo maratonovým tempem a vykřesala na tváři další úsměv. Nenápadně jsem i s klučinou zacouvala směrem k restauraci a doufala, že někdo vyjde ven. To by ho mělo zpomalit.

"Omlouvám se," řekla jsem trochu vyšším hlasem a obrátila se k dítěti. "Víš, co jsi slíbil tetě Lily? Že mi nikam neutečeš."
Bylo na něm vidět, že má strach, ale donutil svůj hlas k poslušnosti.

"Promiň teto Lily. Už budu ten nejhodnější Lucas, jakého znáš," zašeptal, znovu se ke mně tisknouc a sklopil zrak.
Hodně chytré štěně.

"Lucas je občas trochu hyperaktivní. Ale to víte - děti, znáte to?," zasmála jsem se vlastnímu vtipu a stiskla mu chlácholivě rameno.
Ten muž se ale nesmál. Věděla jsem, že to byl chabý vtip, ale momentálně jsem nic lepšího neměla. Jakoby mimochodem jsem se podívala na hodinky na Lucasově levé ruce.

"Ach! Už teď jdeme pozdě, Lucasi. Mějte se a ještě jednou se omlouvám, nashle," rozloučila jsem se a pokoušela se na něj ty slova nevypálit.

Otočila jsem se a stiskla Lucasovi rameno. Ten okamžitě přizpůsobil svůj krok mému a já si volnou rukou spěšně sahala pro nůž. Ušli jsme sotva jeden krok, když mi silná ruka na mém zápěstí zabránila dosáhnout na rukojeť a taky mě donutila zastavit.

Pokusila jsem se mu ruku vytrhnout, ale dosáhla jsem pouze toho, že mě k sobě otočil čelem a zpevnil svůj stisk. Zasyčela jsem bolestí, ale automaticky zareagovala. Volnou rukou jsem strčila Lucase za záda a pohlédla do zářivě modrých očí.

"Myslím, že nikam nespěcháte," promluvil znovu a i když jsem myslela, že je to nemožné, zpevnil svůj stisk. To už jsem věděla, že budu mít modřiny, ale ruka mě začala najednou pálit, skoro jakobych ji strkala do ohně.

Rukou pohnul k záhybům svého saka a v jeho ruce se něco kovově zalesklo. Než ale stihl cokoliv udělat, postavil se přede mě zničehonic vyšší muž v baloňáku.

"Přišel jsi kvůli mně Raphaeli; je nech odejít," promluvil příjemně hlubokým hlasem a vytáhl mou ruku z jeho sevření, načež si ochranitelsky stoupl přede mě, stejně jako jsem to já udělala s Lucasem.

Raphael se napřáhl k ráně, kterou náš ochránce lehce odrazil, až Raphael spadl pár metrů od nás na zem. Okamžitě se k nám otočil a já zírala do stejných modrých očí bez jakýchkoliv emocí.

"Doveď ho do bezpečí a někam se ukryjte," řekl autoritativně a bez toho, aniž by se na nás ohlédnul se otočil zpět k Raphaelovi, jenž se zvedal ze země.

Na nic jsem nečekala a vzala Lucase do náruče, protože by rozhodně nevyvinul rychlost, kterou jsem hodlala nasadit. I když jsem se cítila špatně, že tam našeho zachránce nechávám, přece jenom vypadal, že má proti němu celkem slušnou šanci.

Rozběhla jsem se a už po chvíli slyšela zvuky bitky. Schovala jsem Lucasův obličej do mé bundy a nasadila větší rychlost. Běžela jsem po sněhu, takže to nakonec tolik neklouzalo a rychle jsem se dopracovala k silnici u restaurace.

Postavila jsem prcka na zem a poklekla k němu. Pevně jsem chytila jeho ruce do svých a přinutila jeho vyděšené oči, aby se na mě podívaly.

"Utíkej ke své mámě, tátovi nebo odkud jsi! Neotáčej, nevracej se zpět a běž tak rychle, jak jen to půjde. Já teď musím pomoct našemu hrdinovi, jasný? Utíkej!," pronesla jsem co nejrychleji, ale s jistou dávkou naléhavosti.

Lucas divoce přikývl a rozeběhl se k restauraci. Já jsem se rozběhla taky. Ovšem opačným směrem, protože mě stejně hryzalo svědomí, jak jsem ho tam nechala samotného. Pevně jsem stiskla svůj nůž a během chvíle jsem byla u jezera.

Přiběhla jsem ve chvíli, kdy Raphael praštil druhého muže tak, že odletěl dobrých deset metrů. Vyvalila jsem oči, protože tím jen podpořil mou domněnku, že není člověk a vytáhla svůj nůž; nemohla jsem ztrácet čas. Raphael se s vítězoslavným úsměvem rozešel k němu.

Nemyslela jsem; jednala jsem instinktivně a zbrkle jako vždycky. Pohltil mě adrenalin.
"Hej! Raphaeli!," vykřikla jsem, skočila po něm a zabodla svůj nůž hluboko do slabého místa vzadu na krku.

Bolestně nebo naštvaně něco zakřičel a rukou mě bez problému odhodil asi patnáct metrů od sebe. A to jsem nebyla žádné tintítko. Tvrdě jsem dopadla a projela se po tvrdé zemi, až jsem ve sněhu udělala hlubokou brázdu. Ramenem mi projela ostrá bolest a já se s rozostřeným viděním zadívala na táhlou, minimálně metr dlouhou, krvavou stopu.

Překvapeně jsem zamrkala a zaostřila na špičatě vyhlížející kámen, jímž jsem si své zranění pravděpodobně způsobila. Rychle jsem vzhlédla a zírala do jeho tváře. Jeho zlost ukazovaly pouze oči; dokonce se mi zdálo, že jsou zářivější.

"Lidé," prohlásil znechuceně a plynulým pohybem vytáhl můj nůž ze svého krku a roztavil ho do nevzhledné kuličky; namáhavě jsem polkla.
"Do hajzlu," vypadlo ze mě.
"Úplně nejotravnější jste v téhle části vývoje. Opovažuješ se na mě útočit ty malá-"

Nedokončil větu, a jakoby ho zvedla neviditelná síla a mrštila jím o pár metrů dál. S rukou napřaženou stál přímo přede mnou jeho protivník. Znovu ke mně otočil svůj prázdný pohled, ale tentokrát se na něm mihla jakási emoce.

"Uteč do bezpečí, maličká," prohlásil naprosto vážně a v bojovém postavení skočil přede mě, třebaže se sotva držel na nohou.

Nebýt vážnosti situace a intenzivní bolesti v rameni, asi bych se začala smát. Ne, určitě bych se smála. Místo toho jsem se sesbírala na nohy a ruku si přitlačila na řeznou ránu. Nebyla tak hluboká, ale zato pěkně krvácela.

"Nikam se neutíká," zaburácel najednou Raphaelův hlas.
Napřáhl svou ruku jako k ráně a neviditelná síla znovu vrazila přímo před nás, takže jsem cítila, jak mě prudký vítr chladivě polechtal po tváři. Překvapeně jsem si uvědomila, že tu sílu drží zachránce. Dlaněmi mířil k Raphaeolovi, ve tváři vepsané soustředění. Jenže Raphael napřáhl znovu a muž přede mnou se zakymácel a síla ho trhla směrem k vodě.

Na poslední chvíli jsem zahlédla nebesky modrý pohled a rozšířily se mi oči, když jsem zaslechla jeho hlas v mé hlavě. Bethy. Winchesterovi. Vyloví... Pak už následoval jen prudký pád do zmrzlé vody a jeho postava zmizela pod hladinou.

Než jsem stihla vůbec mrknout, už mě na nohy hrubě zvedala silná ruka. Okamžitě jsme zatla zdravou ruku v pěst a napřáhla se. Těsně předtím, než se srazila s jeho obličejem ji zachytil a chladně se usmál.
"Konečně máme čas. Budeš potrestána za svou opovážlivost útočit na Anděla Páně, ty-"

Vytřeštila jsem oči - anděla?! A on náhle pustil mou ruku a bolestně zaskučel. Nevěřícně na mě zíral a ustupoval.
"To není možné. Nemožné...," opakoval a zíral na mou ruku. Pak jeho obličej ztvrdnul do nepřístupné, chladné masky.
"Najdu tě."

Ozval se šustivý zvuk a byl pryč. Mrkla jsem. Pak znovu. Můj pohled zaběhnul k vodní hladině, kde před malým okamžikem...
"Kurva!," zaklela jsem a spěšně skopla boty.

Rychle jsem shodila i batoh s bundou a teplou mikinou. Cítila jsem chlad a to jsem radši ani nepřemýšlela o tom, jak mi bude za chvíli. Stejně jsem nezaváhala. Rozběhla jsem se a skočila do vody na místo, kde se ještě čeřila vodní hladina.

Bylo to maximálně dvacet vteřin. Ale já věděla, že nemám moc času, obzvlášť, pokud nelhal a opravdu neumí plavat.
Chlad. Mokro. Zabodávaly se do mě chladivé jehlice studené vody a drtily mi plíce zvnějšku. Zamrkala jsem, abych navykla očím, jenž už tak bolestivě slzely a rychle jsem začala dělat tempa ke dnu.

Málem jsem vyletěla nadšením z kůže, když jsem po chvíli zahlédla postavu, jenž se snažila dostat zběsilým a neuváženým máváním zpět na hladinu. Zrychlila jsem, cítila jsem, jak se mi z chladu a šoku začíná motat hlava a zhoršovat vidění.

Popadla jsem ho za ruku a táhla ho ke světlu na hladině. I když se snažil mi pomáhat, táhla jsem za nás oba a každým tempem jsem pociťovala váhu našich těl. Cítila jsem, jak jsem si lokla vody, když už jsem se bláhově natahovala po vzduchu.

Teď mě voda chladila i uvnitř plic, ale nezpomalilo mě to - naopak mě to nakoplo. Zakopala jsem nohama a vší silou hodila jeho tělo nad hladinu, aby se nadechl. Já sama jsem udělala to poslední tempo zcela poslepu.

Hladově jsem se natáhla po vzduchu, nehledíc na bolest v plicích, jsem znovu popadla jeho ruku a doplula ke břehu. Donutila jsem se vylézt na břeh, ignorovala jsem kamení, jenž mi rozedíralo dlaně a řezalo nohy, jimž byly ponošky pramalá ochrana.

Pomohla jsem tomu muži nahoru, kde se sesunul na zem a vykašlal vodu. Poodstoupila jsem, padla naznak do sněhu a došla mi síla. Zírala jsem na oblohu, jenž se mírně točila, a z níž se znovu snášely na zem vločky a pokoušela se popadnout dech.

Rozklepala jsem se šíleným třasem, zuby mi o sebe cvakaly tak hlasitě a bolestivě, až jsem musela přivřít oči. Donutila jsem se posadit, protože i když jsem byla naprosto slabá, věděla jsem, že takhle leda tak zemřu na podchlazení. Vykašlala jsem vodu, co mi zůstala v plicích a vyplivla trochu krve, kterou jsem odhadovala z mého rozedřeného krku.

Podívala jsem se na muže vedle sebe a nevěřícně zaostřila na jeho postavu. Jistě, byl promočený až na kost, ale jinak byste na něm nenašli chybičku. Jeho kůže měla zdravou barvu, rty růžové a neklepal se.

Viděla jsem se v odraze jeho očí a to mi stačilo. Moje rty byly modré, nehty fialové a celé tělo nepřirozeně bledé, skoro přecházející do modré. A ani jsem neviděla rovně, jak jsem se třepala.
"Casi!," ozval se hlasitý mužský výkřik z dálky.

A on se otočil. Takže - Cas? Skvěle. Se sténaním, které přes drkotání zubů znělo jako mučení koťátek, jsem se pokusila zvednout. Mrkala jsem, protože mé rozmazané vidění začalo černat a já věděla, že brzy omdlím. Normální člověk by počkal na toho muže a nechal si pomoct. Ale ne lovec.

Po letech tréninku jsem ho už v sobě přebít nedokázala. Instinkt mi velel dostat se odtud, co nejrychleji pryč a pokusit se dát dohromady. Zvedala jsem se po dlaních, ale skoro okamžitě jsem znovu padla do sněhu.
"Casi?! Co se tu sakra stalo?!," ozval se ten hlas znovu, tentokrát blízko. Hodně blízko.

Odtáhla jsem se dál od Case a znovu se pokusila vstát. Když mi ruce znovu vypověděly službu a tentokrát jsem nečekala nic jiného, než tvrdý náraz do sněhu, ale překvapivě mě zachytil pár silných rukou a bez problému mě zvedl dostatečně, abych se zhroutila na paty.

"Hej! Opatrně - jsi úplně zkřehlá. Jak se jmenuješ prcku?," promluvil na mě majitel těch velkých a silných rukou.

Naštvaně jsem vzhlédla. Kdo je u tebe prcek, ty přerostlý losí mládě?! Já se o sebe na rozdíl od vašeho kamaráda umím postarat a teď když dovolíš, odeberu se do svého zavšiveného motelového pokoje a pokusím se neumřít na zápal plic, než přijede otec a dá mi to pěkně sežrat. Děkuju pěkně.

Ovšem jediné, co ze mě vyšlo, bylo neartikulované drkotání zubů. A ani zamračit jsem se nedokázala, jak jsem měla všechny svaly v obličeji zmrzlé na kost. K mému zděšení se tomu jen lehce zasmál a shodil ze sebe tu obří bundu.

Když mi ji opatrně přehazoval přes ramena, podívala jsem se na něj pozorněji. Do laskavých hnědých očí mu padaly delší světle hnědé vlasy. A byl zatraceně vysoký a svalnatý. Sakra, tohohle bych nepřeprala ani ve své nejlepší kondici.
"Jmenuju se Sam a tohle je můj bratr, Dean," ukázala na menšího muže, jenž stále klečel u Case.

Ten zvedl pohled a přeměřil si mě hlubokýma zelenýma očima. Měl kratší hnědé vlasy, z celé jeho postavy čišela autorita a bylo vidět, že si je také dobře vědom toho, že je atraktivní. Na krku mu visel zvláštní amulet.

"Už ti někdo řekl, že plavat v zimě ti způsobí přinejlepším zápal plic a ne popularitu? Věř mi, na modrý rty kluci neletí - letos je v módě červená," ušklíbl se pobaveně, ale i přesto mi krk zabalil do své šály.

"Proč by měli vyjadřovat obdiv kvůli podchlazeným rtům?," ozval se Casův stoicky klidný hlas.
Tentokrát se mi podařilo nevěřícně vytřeštit oči. Co s tím chlapem je? Zvedla jsem pohled právě včas, abych viděla, jak Dean protočil očima a Sam se vedle mě zasmál. Cas nechápavě natočil hlavu na stranu s pohledem upřeným na moje rty.

"To je Castiel a no... Mohl bys na ni přestat zírat jako úchyl?," okřikl ho Dean a sesbíral mé věci poházené ve sněhu.
"Nejlepší bude, když to dořešíme vevnitř," navrhl Sam, když viděl, že se Cas hodlá přít s Deanem.

Nestihla jsem ani protestovat, když mě vzal bez zaváhání do náruče a stulil si mě pohodlněji proti svým širokým ramenům. Tím rychlým pohybem se mi zamotala hlava a i když jsem věděla, že bych teď měla sakra zůstat při vědomí, tělo se mi přestalo třást a moje hlava ztěžkla.
Slyšela jsem hlasy, ale byla jsem už tak unavená, že jsem se jen poddala té tmě...


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo