29. Oči mluví za vše

10. února 2015 v 21:51 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

kapitola nečekaně přichází v úterý - ale berte ji jako dodatečnou/zpožděnou z víkendu. :)


29. Oči mluví za vše

"Sam, já ti to vysvětlím," podíval se na mě ztrápeně Denis a pokusil se ke mně o krok příbližit, ale já jsem automaticky odstoupila.
"Vysvětlíš? Jak chceš tohleto vysvětlit?! Na tomhle není absolutně nic k vysvětlení!," pronesla jsem skrze zaťaté zuby a nenávistně si ho přeměřila.

Zavrtěla jsem hlavou, když mi na to nic neřekl a okamžitě se vydala do vedlejší místnosti, kde stále ještě bylo několik členů řádu. Brumbál zrovna něco probíral se Siriusem a Remusem, ale já zamířila na druhou stranu místnosti, kde seděl Jacob Wright.

Donutila jsem se ke zdánlivému klidu a i přes nepříjemný tlak ve stehně jsem se k němu rychle propletla přes pár bystrozorů. Nevěděla jsem, jestli si mě někdo všimnul nebo jestli mě Denis následuje. Jeho otec si mě ihned všimnul.

Bylo očividné, že taky bojovali, soudě podle jeho jizev a stále krvácející rány na temeni. Okamžitě se postavil a neupřímně se na mě usmál.
"Samantho, jsem rád, že jste v pořádku. Poppy mi právě říkala, že tvá matka..."

Nenechala jsem toho hajzla dokončit větu. Nezmohl se na žádný odpor, když se moje zatnutá pěst srazila s jeho sanicí s takovou razancí, že se mu na rtu okamžitě objevila krev. Šokovaně se chytil za krvácející čelist a já byla poprvé pyšná na to, že jsem se nechala přemluvit na hodiny sebeobrany.

Všechno na chvíli ztichlo a jeho výraz ztvrdnul a přeměřil si mě nepříjemným pohledem.
"Sam!," ozvalo se za mnou pohoršeně. Pravděpodobně Remus; nezaobírala jsem se tím.
"Jak se tu všem vůbec můžete podívat do očí?! Vy zbabělče!," zasyčela jsem na něj.

Odfrkl si a zčervenal ve tváři vztekem, načež se jeho pohled zabodl do míst, kde jsem tušila Siriuse.
"Co má znamenat tohle obviňování?! Necháte tu to svoje šílené děcko-,"
"Hej! Neurážej mou dceru, jsem si jistý, že tohle se dá vysvětlit-"

Nevěřícně jsem zírala na muže před sebou. Byla jedna věc lhát, ale poslat na někoho smrtijedy, to už pro mě bylo silný kafe. Napřahovala jsem se k další ráně, když se mi kolem pasu obtočila Kingsleyho pevná ruka a odtáhla mě kousek stranou.

"Tak vysvětlit?! Tahle holka si tu vymyslí nějakou pohádku o tom, že jsme poslali smrtijedy k jejich domu a vy to vysvětlíte?"

Pokud bylo předtím ticho, pak teď by bylo slyšet i spadnutí špendlíku na zem. Siriusovo zmatené rozčilení se změnilo během vteřiny a kdyby ho Remus nedržel za loket, už by se na Wrighta vrhnul.
"Koukám, že se tyhle agresivní geny dědí," podotkl s úšklebkem, zcela jistý Wright.

"Obávám se, že má plné právo k rozhořčení, Jacobe," ozval se Brumbálův smutný, ale přesto tvrdý hlas. "Pokud je mi známo, stejně jako všem zde v místnosti a nezačínám senilnět, pak se tu jistě nikdo nezmínil o tom, že byste věděli o útoku na Harperovi."

V tu chvíli se Jacobovi celá tahle šaráda sesypala přímo pod nosem a v jeho výraze bylo vidět chladné smíření.
"Zabili mi ženu," konstatoval dutě.

Denis se mezitím postavil k němu a položil mu ruku na rameno v jasném gestu, aby toho nechal. Jeho otec se mu ale vytrhl a skoro šíleně se rozhlédl po místnosti, načež jeho nenávistí zalité oči našly mě.

"Zničily jste nám s Denisem život - ty i tvoje matka! Zaměřili se na nás jen kvůli tobě, nikdy se o nás Smrtijedi nezajímali a najednou se objevili přímo v našem domě... Všechno zničili, rozbili a vrhnuli se na nás. Neměli jsme ani tu nejmenší šanci a já ji držel v náručí, když jí...," zlomil se mu hlas.

Zaťal ruce v pěst a v jeho očích byla čirá nenávist a vina. Zcela jasně namířená na mě. Zavrtěla jsem vztekle hlavou a vyprostila se z Kingsleyho sevření.
"Tak jste se rozhodl, že je pošlete na nás? Copak jsme někdy někoho poslali na vaši rodinu? Všichni jsou v nebezpečí, když se teď vrátil..."

"Ano! A kdo se o to postaral? Nikdo nám nenabídl ochranu ani pomoc a kvůli tomuhle musela Julie zemřít? Pro tohle? Pro bezpečnost Blackovic dědičky?," vyplivnul a vytasil hůlku.

I kdybych hůlku měla v ruce, nedokázala bych toho muže proklít. Jeho slova mě doslova přikovala na místě a já se nezmohla ani na slovo. Přede mnou se okamžitě objevil Sirius; volnou rukou mě schoval za sebe a připravil se bojovat proti Jacobovi.

Dříve než se ale do sebe mohli pustit, někdo z bystrozorů Jacoba odzbrojil. Ten se znovu zcela zoufal podíval po celé místnosti, hledaje východisko z téhle situace.
"Myslím, že bude nejlepší, když opustíš štáb, Jacobe," promluvil Brumbál vážně a poté se otočil na Denise. "Pokud si přeješ jít s otcem, samozřejmě ti v tom nebráním, ale mohl bys zde zůstat a..."

"V žádném případě," zakřičel Jacob a chytil syna za paži, zatímco se druhou rukou natáhl a sebral svou hůlku. "Můj syn nezůstane na tomhle místě. Nechceme od vás žádné milodary, Brumbále!"
Poté se otočil a zadíval se mi přímo do očí.

"Můj názor se nemění. Měla bys být zodpovědná za katastrofy, které se kvůli vaší rodině stávají. Máš na rukou krev mojí ženy!"
S tím se otočil a zmizel v zelených plamenech krbu. Denis, jenž měl slzy v očích, se zoufale podíval na místo, kde zmizel jeho otec a potom na mě.

"Sam, já-"
"Měl bys jít," utnula jsem naprosto bez emocí, třebaže jsem polykala slzy.

Těžce přikývnul a zmizel v plamenech taky. Otočila jsem se od všech a zamířila k vedlejší místnosti, když jsem si všimla tmavé postavy u dveří. Okamžitě jsem k němu zamířila a beze slova rozevřela dlaň s náhrdelníkem. Odvrátila jsem se od něj, jistá, že mě bude následovat a odešla jsem zpět do malé místnosti vedle.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Sledovala jsem ztemnělé Grimmauldovo náměstí a pozorovala nicnetušící mudly procházející kolem. Zamyšleně jsem sledovala toulavou kočku, která si právě stlala na popelnici, když se ozvalo téměř neslyšné otevření dveří a lehké kroky.

"Mělo mě napadnout, že ten náhrdelník nebyl obyčejný," řekla jsem, aniž bych se otočila od svého místa u okenního parapetu.
"Vzhledem k tomu, že se již předtím hýbal, to musí být stěží překvapující," dostala se mi automaticky sarkastická odpověď, jež mi nechtíc vyvolala na tváři drobný úsměv.

Zavrtěla jsem hlavou a odstoupila od okna, připravena čelit čemukoliv, co si na mě mistr lektvarů připravil. Díval se na mě zkoumavýma černýma očima a sváděl se mnou tichý a nevyslovený boj. Povzdechla jsem si a mrzutě protočila očima, protože jsem nikdy nebyla dostatečně trpělivá.

"To je vše? Nic jako - opravdu jste předvedla naprostý nedostatek sebekontroly nebo i student prvního ročníku Zmijozelu by to provedl s větší důstojností. Ne? Páni, tak to jste mě opravdu překvapil," podala jsem kysele a založila si ruce na prsou.

"Měl bych vám snad připomínat zcela očividné okolnosti jako studentům z Mrzimoru?," odpověděl chladně otázkou a vyzývavě zdvihl obočí.
"Dobrá poznámka," zamumlala jsem, stěží zadržela další úšklebek deroucí se mi na tvář a automaticky odstoupila, když se nebezpečně rozešel přímo ke mně.

"Myslím, že skrze důvěru jsme se již dostali, mám pavdu?," zeptal se kousavě a když jsem přikývla, vzal mou popálenou ruku do svých dlaní.
"Umřu?," zavtipkovala jsem nad jeho hluboce zamyšleným výrazem.

"Nepochybně po dlouhých a útrpných minutách v agonické bolesti," odpověděl suše a poklepal na dlaň hůlkou.
"Au! Taky můžete být opatrnější," zamračila jsem se, což mi vyneslo pouze nepříjemný pohled lektvaristy.

Protočila jsem očima a zasmála se. Snape jen nevěřícně zavrtěl hlavou a ránu mi obvázal. Podívala jsem se na sovičku ve své druhé ruce a odhodlala se zeptat.
"Můžu si ten náhrdelník nasadit zpět?"

"Mělo by to být v pořádku, když tu již Wrightovi nejsou přítomni," přikývl a já se pokusila uklidnit mou zdivočelou magii.
"Vážně vám za ten řetízek děkuju. Vážím si toho," řekla jsem upřímně a usmála jsem se, když mou ruku okamžitě propustil ze svého sevření a nepěkně se na mě zadíval.

"Je zcela očividné, že bylo nutné vám dát bezpečnostní zařízení jako tohle, když se tak často dostáváte do nebezpečných situací," utnul mě.
"Moment - vy jste mě podle toho i vystopoval?," zeptala jsem se a podařilo se mi na něj nevytřeštit oči.

"Ano. Bez něj bychom vás jistě hledali alespoň další dvě hodiny. Je to užitečná věc. Nedívejte se tak - měla jste čekat, že na mém daru budou ochranná a bezpečnostní kouzla," oznámil mi suše.
Přimhouřila jsem oči a poté se rozzářilo, což mi vyneslo podezřívavý pohled a odstup dvou metrů během vteřiny.
"Ale no tak," zasmála jsem se a přešla k němu s napřaženou dlaní. "Nasadíte mi ho?"

Na jeho vražedný pohled jsem okamžitě nasadila svůj štěněcí a vyšpulila rty. Odfrkl si v předstíraném znechucení, ale já dobře slyšela jeho tlumený smích. Vzal mi náhrdelník z ruky, zatímco jsem se otočila a odhrnula si vlasy, aby měl lepší přístup.

Ve chvíli, kdy mi ho zapnul a já na svém krku znovu cítila tu lehkou váhu bezpečí, razantě jsem se otočila a s odhodláním v očích jsem na něj vybalila větu, kterou jsem v těchto dvou dnech opakovala každému snad stokrát denně.

"Chci ji vidět a ne neberu jako odpověď," řekla jsem vážně a dala si ruce v bok, rozhodnutá si cestu do mámina pokoje třeba probojovat.
Zamračil se a téměř vypustil povzdech, když si mě změřil dalším z jeho zastrašujících pohledů, na nějž jsem reagovala nadzvednutím obočí.

"Vaše matka je stále v bezvědomí, jak vás již jistě informoval každý člen Řadu, jehož jste v průběhu dne otravovala. Až se probere můžete ji vidět."
"To mě nezajímá, chci ji vidět teď. Mám na to právo," zasyčela jsem naštvaně.

"Když to bude nutné, přivážu vás do sklepa a zamknu. Kouzlem," procedil stejně naštvaně a založil si ruce na prsou.
"Fajn!," prskla jsem a pak se nebezpečně ušklíbla. "Ale měl byste vědět, že se odtud dostanu a udělám naprosto cokoliv, abych se k ní dostala."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

O pár minut později jsem už kráčela vedle namíchnutého - a taky uraženého, třebaže by to nepřiznal - profesora chodbou ve druhém patře, kde byla máma bezpečně uložena a monitorována. Zastavil se přede dveřmi a věnoval mi varovný pohled.

"Pět minut."
"Jasně," protočila jsem očima a pokusila se kolem něj projít, když mě chytil za loket.

"Co?," prskla jsem.
"Myslím to vážně."
"Chápu. Pět minut, slibuju, a teď mě prosím pusťte."

Stáhnul svou ruku a odstoupil od dveří, abych mohla projít do malého pokoje, v němž dominovala právě obří postel s modrým saténovám přehozem. Uprostřed ležela bledá postava, jež kontrastovala s tou tmavou přikrývkou.

Polknula jsem knedlík v krku a přesunula se k ní. Posadila jsem se na postel, protože jsem si nebyla jistá, jak dlouho by mě nohy ještě udržely. Skoro jsem mámu nepoznala, jak byla bledá a zcela očividně o nehezkých pár kilo lehčí. Ale její hrudník se v pomalém, zato pravidelném rytmu zvedal - a na tom záleželo.

"Mami?," zašeptala jsem se slzami v očích a chytila ji za ruku.

Skoro jsem ucukla nad její chladnou teplotou a jedna slza si našla cestu z mého oka. Jemně jsem stiskla její dlaň a zklamaně jsem přivřela oči, když se mi nedostala žádná odezva. Žádný jemný stisk ruky nebo jiný náznak, že je opravdu naživu.
"Promiň," vzlykla jsem.


Nebránila jsem se, když mě madame Pomfreyová o pár minut později jemně vyvedla z pokoje a vtiskla mi do dlaně uklidňující doušek. Tiše jsem se modlila, aby při mámě stáli všichni svatí a ona to zvládla.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když jsem dostala rázné zamítnutí dalších návštěv do doby, než se máma probere, ani jsem pořádně nedokázala protestovat proti argumentům, s nimiž se madame Pomfreyová vytáha před Brumbálem. A ani jsem jí to neměla za zlé.

Jenže sedět na zadku, to mi nebylo vlastní, takže jsem hned ve chvíli, kdy se ošetřovatelka odletaxovala zpět do Bradavic, vystartovala z postele, kam mě zahnala, abych odpočívala. Moje zvědavé já se ale dostalo ke slovu a tak jsem brzy proskákala/propajdala celou chodbu ve třetím patře.

Většina dveří byla zamčená, takže jsem byla po půli cesty spíše zklamaná, mrzutá a taky unavená. Dokud jsem se nedostala na konec chodby, kde bylo několik dveří, jenž vypadali, že se tu využívali, ale než jsem se pokusila dostat do jedné z místností, zaujaly mě právě poslední z nich.

Nad dveřním rámem byl vytesán erb Blacků a další erb, jenž jsem v životě neviděla. Byly zkříženy přes sebe, v nádherné symfonii se lehce doplňovaly a třpytily v lehkém osvětlení prostorné chodby. Natáhla jsem ruku ke klice, když se za mnou ozvalo zakašlání.

Okamžitě jsem se otočila, tasíc hůlku, a strnula jsem v mírném šoku. Sirius lehce překvapeně zíral na špičku mé hůlky, jež mířila přímo na jeho srdce. Hravě se pousmál a zvedl ruce ve vzdávajícím se gestu.

"Dostalas mě," zazubil se a já s lehkým začervenáním sklonila hůlku.
"Reflex," zamumlala jsem temně, ale ne dostatečně potichu, protože ustaraně zkrabatil čelo a povzdechl si.
"Možná jsem tě tu měl provést už když jsi se dostala z postele," poznamenal a prošel kolem mě.

Vytasil hůlku a poklepal na kliku, jež se s cvaknutím otevřela a vpustila ho do pokoje. Nezaváhala jsem a následovala ho do překvapivě útulné místnosti, která se v Blackovic domě tak často neviděla.

Byl to prostorný pokoj s výhledem na zanedbanou ulici. V celém pokoji dominovala jemná zelená s náznaky fialové. Opět tu dominovala dvoulůžková postel, jež ladila s fialovou komodou naproti ní. Hned vedle skříní stálo starožitné zrcadlo, překvapivě opečováváné.

V celé místnosti to vypadalo svěže a čístě - spousta koberečků, přehozů, zástěn a vše osvětloval malý lustr posetý modrými krystaly. Jako v každém pokoji, ani zde nechyběla knihovna, ale hned vedle překvapivě stál stojan na koště, výbavu i další drobnosti k famfrpálu.

Když jsem se okouzleně otočila za malou vykouzlenou světluškou, stála jsem čelem ke dveřím a vedle nich byl psací stůl, jehož jsem si při vstupu nevšimla. Byl vyklizený a měl na sobě několik pergamenů. Co mě ale zaujalo byla fotka, jenž stála v rámečku vedle malé stolní lampy.

Zamrkala jsem a přešla blíž. Natáhla jsem se pro fotku, když jsem si uvědomila, že nejsem v místnosti sama. Otočila jsem hlavu k Siriusovi, jenž mě zamyšleně sledoval a ukázala na fotku.
"Smím?"

Usmál se a přikývl. Vzala jsem fotografii do rukou a usmála jsem se, když na mě tři mladíci z fotky vesele zamávali. Sirius se mezitím opřel zády o stůl a nostalgicky se zasmál.

"Tehdy nám bylo tak patnáct," řekl. "Remuse určitě poznáš a tohleto je Jamie..."
"Harryho táta?," zeptala jsem se a dostalo se mi smutného úsměvu.

"Přesně tak. Byli jsme nerozlučná trojka - navíc James mi doslova zachránil kůži, když jsem v šestnácti utekl z domu," přikývl na můj nevěřícný výraz a pokračoval. "Je to tak. Nejsem na to moc pyšnej, ale v tu chvíli jsem opravdu neviděl jiné řešení. Doma to bylo naprosto k nevydržení. Nesnášel jsem tu jejich honbu za čistou krví, pitomé hostiny a slavnosti. Když se to matce ze mě nepodařilo vymlátit, rozhodl jsem se utéct sám. Dál to znáš, zřekla se mě a všechnu svou naději vložila do Reguluse."

"Tvůj bratr?," zajímala jsem se, když jsem si vzpomněla, že jsem jeho jméno již někde slyšela.
"Ty znáš mou historii snad líp, než já," podotkl s pozdviženým obočím.

"Jen důležitá fakta," utrousila jsem a položila fotku zpět na své místo.
Pokynula jsem mu, aby pokračoval a on jen nevěřícně zavrtěl hlavou, načež se znovu ponořil do vzpomínek.

"Jak už jsem říkal - matka chtěla potomky čisté krve, jenže Regulus zemřel dřív, než mohl nějakého zplodit. Ale tahle místnost - ta měla být pro mého, a později Regulova dědice," řekl a já jsem uznale kývla.

"Nevypadá to tu tak děsivě, jako v jiných místnostech vašeho domu," vypíchla jsem z jeho řeči a on přikývnul.
"Tím, že je má matka i Regulus po smrti... Hádám, že ti můžu představit tvůj nový pokoj," usmál se a rukou mávnul kolem.

Vytřeštila jsem oči a zrůžověla.
"To přece nejde," řekla jsem s knedlíkem v krku.
"Spíš to nepůjde nijak jinak. Klidně můžeš zůstat v pokoji pro hosty, pokud se ti tu nelíbí, ale tohle je teď tvůj právoplatný pokoj, takže..."

Oslnivě jsem se usmála a objala ho. Nejdřív strnul a po chvilce váhavého objetí, mě k sobě pevně přitisknul. Užívala jsem si nově nabitého pocitu mít i otce a trochu mě mrzelo, když jsme se po chvíli odtáhli.
"Děkuju," řekla jsem upřímně a se slzami vděčnosti v očích.

"Za tohle mi nemusíš děkovat. To je samozřejmost," odvětil a odkašlal si. "No, myslím, že ti nechám nějaký čas o samotě. Kdybys něco potřebovala, zavolej Kráturu nebo zaklep na dveře vlevo - tam je má ložnice," usmál se a stiskl mi jemně rameno, když mě míjel.

Tiše za sebou zavřel dveře a já se znovu ohromeně rozhlížela po obrovském a útulném pokoji. Zamířila jsem ke skříni, v níž jsem k mému překvapení našla pár sedacích pytlů a okamžitě jsem je vytáhla a rozprostřela do volného místa uprostřed pokoje. Perfektní, usmála jsem se pro sebe.

Hned vedle skříně byly ještě další dveře, které jak jsem po nahlédnutí dovnitř zjistila, vedly do samostatné koupelny připojené k pokoji. Spokojeně jsem vydechla a svalila se do pohodlného vaku, abych ulevila tlaku v noze a zavřela oči.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"... vstávat. Sam?"
Zamrkala jsem do ostrého světla a ospale zamžourala na Remuse, jenž stál přímo nade mnou. Chvíli jsem ještě mrkala, abych uvykla oči na světlo, když jsem si uvědomila, že jsem tu musela usnout.

"Sakra! Zmeškala jsem něco? Kolik je hodin a máma už se probrala?," vychrlila jsem ze sebe a pokusila se stoupnout, když jsem si uvědomila, že mám kolem sebe obmotanou deku.

Zmateně jsem se podívala z deky na Remuse a zpět a přemýšlela, kde se na mě vzala, protože jsem si byla jistá, že jsem se nijak nepřikrývala. Remus se jenom usmál a vymotal mě opatrně z deky.

"Říkal jsem Siriusovi, aby tě do ní tak nezamotal," podotkl pobaveně s náznakem něžnosti v hlase. "A k tvým dalším otázkám - brzy bude šest večer a mají přijít Weasleyovi. A je mi líto, ale Erica se ještě neprobrala."

"Dobře, to je... dobře. No tak já se asi do něčeho převlíknu a přijdu dolů," rozhodla jsem se nakonec a jemně ho vyprovodila z pokoje.

Rychle jsem se přehrabala v tašce, kterou mi přinesl Kingsley a hodila na sebe džíny, tričko a teplou mikinu. Spěšně jsem si obula tenisky a pokusila se sejít ze schodů, aniž bych příliš pokládala váhu na zraněnou nohu.

Vešla jsem do kuchyně ve stejnou chvíli jako Sirius, který se na mě vědoucně usmál a já mu očima poděkovala za jeho péči. Přikývnul, když si tu zprávu v mých očéch přečetl a posadil se spolu se mnou k velkému jídelnímu stolu.

Za okamžik se ozval v chodbě rozruch a než jsem se nadála, spousta ruovlasých lidí se nahnala do místnosti a vesele si vítali s ostatními členy řádu. Sirius se zdál být ve svém živlu, když měl kolem sebe víc lidí a já mu to neměla za zlé. Byla jsem tu teprve chvíli a už jsem měla trochu ponorkovou nemoc.

"Sam! Zlatíčko, jsem tak ráda, že jste obě dvě v pořádku," ozvalo se najednou vedle mě a za chvíli jsem už byla v dusivém objetí paní Weasleyové.
"Díky, paní Weasleyová," usmála jsem se, když mě propustil ze svého sevření a okamžitě mi představila svého manžela, Arthura.

"No a ostatní už, kromě Charlieho znáš, viď?," široce se usmála, když hrdě dopředstavovala členy své rodiny.

Přikývla jsem a posadila se zpět vedle Siriuse, jenž se nadšeně bavil o něčem s dvojčaty a já se při pohledu na něj neubránila úsměvu. Zatímco paní weasleyová odplachtila do kuchyně, její děti si posedaly kolem stolu.

Zabrala jsem se do konverzace s Billem a Charliem, když jsem pocítila nepříjemné šimrání za krkem, jako by mě někdo sledoval. Okamžitě jsem se otočila k druhé straně stolu, kde mě bedlivě pozoroval pár oříškově zbravených očí.

To by nebylo ani tak překvapující nebo nepříjemné, kdyby se na mě nedívaly s takovou razancí a dávkou opravdového odsouzení. Další člověk, co se mě pokusí psychicky zdeptat, jaká sláva, pomyslela jsem si.


Ano, Ginny Weasleyová mi dala zcela jasně najevo, že v její rodině nejsem vítaná a nemám tu místo.




S láskou,
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama