Damoklův meč

25. února 2015 v 13:01 |  Jednorázové
Ahoj,

dnešní článek věnuju své drahé sestřence Ellie a přináším jí její druhou a mou prozatím poslední jednorázovkou na přání.

Zadání
  • krátká povídka
  • téma: Fénixův řád

Damoklův meč

Byla to další jednoduchá práce. Najít, zabít a vykouzlit Znamení zla. Smrtijedi? Ne. Ne tak docela.
Říkáme si Stopaři. Kouzelnická populace nás zná spíš jako Lovce nebo Posly smrti a dělají vše proto, aby se s námi nikdy nesetkali. A dělají dobře - nezískali jsme naši pověst jen tak z ničeho. Horší, než ji mají smrtijedi.

My jsme elita Paná zla. My jsme ti, kterých se všichni bojí a snaží se před námi schovat. My plníme náš úkol zabít cíl bez ohledu na to, kdo jím bude.

"Reese!," zasyčel mi s temným uspokojením hlas u ucha.
"Chade," ušklíbla jsem se a pokochala se výhledem na hořící dům před sebou.
"Nehraj si kočičko. Na to bude čas večer," zavrněl a hrubě mě políbil.

Oplatila jsem mu polibek se stejnou razancí a odstrčila ho od sebe, s rukou stále zachycenou v jeho lehkém hábitu. V očích se mi mihl příslib, jenž se odrazil v jeho temně zbarvených zorničkách a s úšklebkem ode mě odstoupil.

Románek s Chadem rozhodně nebyla ta nejlepší věc, co mě mohla potkat, ale vyplňovalo to můj mizerný život. Neměli jsme co ztratit a chvíle potěšení po namáhavém útěku nebo prostě jen potřba cítit vedle sebe lidské teplo, nás svedli dohromady.

Byl hajzl, nebál se vraždit, ani být na druhém konci hůlky a přísahala bych, že by i před svou smrtí měl nad svým soupeřem navrch. Takoví jsme byli. Žádná planá slova lásky a žádné city. Nepochybovala jsem, že by mě použil jako štít, kdyby se proti němu rozletěla Avada. A věděla jsem, že já bych udělala to samé.

Zaplašila jsem myšlenky a znovu dostala svou hlavu do hry. Otočila jsem se zpět k domu a vytáhla hůlku.
"Morsmordre!," vykřikla jsem a švihla hůlkou k nebi.

Okamžitě se na obloze objevila jedovatě zelená lebka s hadem a když se kolem mě ozvaly nadšené výkřiky a pískot, doprovázený hysterickým křikem lidí z vesnice, neubránila jsem se zadostiučiňujícímu úsměvu. Práce byla hotová.

Spěšně jsem se otočila a všichni jsme se rozeběhli do všech stran, protože jsme věděli, co bude okamžitě následovat. Ani ne deset vteřin od chvíle, kdy jsem vykouzlila Znamení se začaly ozývat zvuky přemístění a pravý adrenalin mohl začít.

Přehodila jsem si kápi do obličeje dostatečně hluboko, abych viděla a nepřekážela mi a zároveň, aby mě mohla krýt před očima bystrozorů. Pevně jsem sevřela hůlku a přitiskla se k domu, abych měla lepší přehled o situaci.

Odzbrojila jsem prvního z nich, jenž stál zády ke mně a bez milosti jsem ho dorazila Avadou. Utekla jsem rychleji, než se lidé kolem mě stačili vzpamaatovat ke křiku a tiše jsem sundala dalšího z nich rychlou Avadou do zad.

"Hej! Támhle je jeden!," uslyšela jsem za sebou výkřik a rozběhla se ještě rychleji.
Instinktivně jsem odskočila za dům, když jsem slyšela smršť kleteb, jenž se valila mým směrem. Spěšně jsem oběhla dům a skočila do něj otevřeným oknem. Rychle jsem se schovala za dveře a vytáhla svůj nůž.

Přesně jak jsem čekala, byli natolik hloupí, aby do domu vešli a pokusili se mě dostat. Usmála jsem se pro sebe, když jsem uslyšela těžké kroky v chodbě a pevně sevřels svou mačetu. Dveře se pomalu otevřely a než se mohl dostat dovnitř, skočila jsem po něm a přibouchla je ramenem.

Napřáhla jsem se k smrtící ráně do krku, když se postava pode mnou rozplynula v bělostném kouři. Na nic jsem nečekala, otočila se a sekla pravého útočníka do ruky. Ten bolestně vykřikl a dal mi čas znovu vyskočit oknem ven.

Jakmile se mé nohy dotkly země, rozezněl se po celé vesnici pisklavý alarm a rozzářilo se kolem mě zářivě rudé světlo, jenž se mi pevně obmotalo kolem těla. Rozšířili se mi oči, ale nehodlala jsem se poddat panice a rozběhla jsem se.

Nestihla jsem ani proběhnout kolem jednoho domu, když se kolem mě ozvalo asi patnáct přemístění a já si tiše zanadávala.

"Mdloby na tebe!"
"Pouta na tebe!"
"Immobilus!"
"Aresto momentum!"

Přeskočila jsem plot a kotoulem se dostala na jakousi pěšinu. Okamžitě jsem se zvedla, zaštítila a rozběhla. Šetřila jsem dech a soustředila se na jediné - útěk. Věděla jsem, jak daleko ještě musím vydržet, než budu schopná se přemístit.

Kličkovala jsem mezi vším, co mi přišlo do cesty a vyhýbala se kletbám, jenž na mě pálily členové Řádu a bystrozoři. Přeskočila jsem poslední plot a pokusila se přemístit, když jsem si všimla tmavě modrého záblesku vedle mě a uvědomila si svou chybu.

Nebyla jsem sebevrah, takže jsem dokončila přemístění, vtažená sítí do prostoru. Otevřela jsem oči a rozhlédla se po místě, kam mě uvrhl ochranný mechanismus Řádu. Stála jsem na malé loučce v kruhu, jenž byl zajištěn protipřemisťovací bariérou.

V tu chvíli se ozvalo několikanásobné přemístění a ke kruhu pomalu přicházeli bystrozoři a Řád. Ironicky jsem se ušklíbla a vytáhla hůlku.
Avada kedavra, pomyslela jsem si neverbálně a švihla hůlkou.

V tom okamžiku jsem byla odzbrojená. Hůlka a nůž odletěli stranou, ale já se spokojeně usmála, když podle dutého nárazu terfila má kkletba cíl. Mohli mě odzbrojit, kletbu už zastavit nemohli. Můj osud již byl zpečetěn, takže jsem s sebou alespoň stáhla dalšího krvezrádce.

Během další vteřiny mě srazilo na kolena pět kleteb. Zatnula jsem zuby a nevypustila ani jeden ston. Tohle byla oproti mučení Temným pánem naprostá prkotina. Po ruce mi tiše stekl potůček krve a další jsem vyplivla do trávy vedle sebe.

"Pusť mě Kingsley! Já ji zabiju! Ty vražedkyně," křičela hystericky jedna z bystrozorek, co se ke mně snažila probojovat.

S dalším úsměvem jsem se postavila na nohy, odmítajíc zemřít v poníženém pokleku a hrdě zvedla hlavu, z níž mi dávno spadla kápě. Vyzývavě jsem se podívala do očí vzlykající ženě a podívala se na bystrozora, jehož jsem zabila smrtící kletbou.

"Páni - hlavní vyšetřující bystrozor. Musíte být hodně zoufalí, když najímáte takové amatéry," odfrkla jsem si pohrdavě.
"Drž hubu! Zabiju tě vlastníma rukama ty smrtijedko!!"

"Ts, ts, ts," zamlaskala jsem a věnovala jí jeden ze svých úsměvů. "Stopařka. Já jsem stopařka, ne Smrtijedka."
V kruhu řádu to zašumělo a všichni chytili své hůlky pevněji. Ušklíbla jsem se nad jejich gestem a nonšalantně o pár kroků odstoupila.

"A musím říct, že to byl povedený lov. Tenhleten je bonus," kývla jsem k mrtvole.
"Teď už nikam neutečeš," slíbil mi tvrdě Kingsley a změřil si mě znechuceným pohledem. "To ani nemám v plánu. Vaše akce byla celkem působivá, i když se tak zvrtla a nepovedla."
"Chytili jsme tě."

"A tím se chlubíte?," zasmála jsem se chladně. " Kdyby vás nebylo dvacet nemáte sebemenší šanci. Porazila vás malá holka - no není vám hanba?"
"Dostaneš, co si zasloužíš. Nelituješ svých činů a pokud sis ještě nevšimla - tví kamarádíčkové tě tu nechali napospas."

Záhadně jsem se usmála a posunula se o další krok vzad. Jediným plavným pohybem jsem si rozpustila vlasy a napřímila se.

"Jste naivní, pokud si myslíte, že jste mě dostali a tohle je konec. Takhle to u stopařů nefunguje. Hodně štěstí ve válce. Ráda jsem Vás poznala Kingsley," prohodila jsem konverzačním tónem a otočila se k lesu.

Než stihli cokoliv udělat, neverbální Avada mě trefila přímo do hrudi. Než mě nemilosrdně poslala do pekel, zahleděla jsem se do temných očí, které slíbovaly pomstu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Chad se otočil od mrtvoly a smířených mladých očí dívky, kterou neznal a přesto byli propojení.
"Drž mi v pekle místo," zašeptal ironicky přes rameno a s tichým zašustěním hábitu zmizel.




S láskou,
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama