Ledová královna I.

7. února 2015 v 15:32 |  Jednorázovka
Ahoj,

tak se po delší době zase ozývám. Taky se vracím i se slíbenou jednorázovkou, tak doufám, že se vám můj styl psaní bude líbit a užijete si tuhle jednorázovku stejně, jako jsem si užila já ji psát. :)

A co mi bylo motivem? Jednoduše procházka v zasněžené krajině s pejskema taky píseň Heroes. :)


Ledová princezna


Znuděně jsem přepnula program v televizi, která byla snad jediným uspokojivým vybavením tohohle zavšivenýho motelu a protáhla si ztuhlý krk. Očima jsem zabloudila k hodinám na stěně a povzdechla si. Táta odjel teprve před dvěma dny, ještě není čas se o něj strachovat.

Tedy teoreticky. Popadla jsem do ruky mobil a automaticky začala vyťukávat jeho číslo, načež mi pohled sjel na lístek pohozený na konferenčním stolku.


Nejdřív střílej, otázky potom a hlavně na sebe dávej pozor,
Táta


Zkousla jsem si ret a zašilhala zpět k telefonu. Znovu jsem si povzdechla, zavrtěla hlavou a telefon vypnula. Skoro jistě by mi to nevzal a já bych o něj měla ještě větší starost, než teď.

Vstala jsem z moly prožrané pohovky a vymotala se z deky, kterou nám tu manažer laskavě nechal. Hlavně že topení se neobtěžoval opravit, zaskřípala jsem zuby a hodila přes sebe teplou mikinu, co ležela přehozená přes kuchyňskou židli, abych se přestala třást.

Rychle jsem došla do malé kuchyňky a vykoukla z okna. Počasí se na chvíli umoudřilo a přestal padat sníh. Výborně!, usmála jsem se. Stoupla jsem si na špičky, abych dosáhla na nejvyšší poličku nad kuchyňskou linkou a zvedla květináč, pod nímž se ukrýval menší obnos peněz.

Spěšně jsem je přepočítala a odebrala deset dolarů, které jsem si okamžitě strčila do kapsy džínů. Zbytek jsem vrátila na své místo a pečlivě zatížila bankovky květináčem. Musím si sehnat ještě nějakou brigádu. Dochází nám peníze a jíst i někde bydlet by se nám přes zimu hodilo, ušklíbla jsem se ztrápeně.

Vyhlídka dalšího venčení štěkajících potvor nebo nedejbože hlídání dětí mě nijak netěšila. Ale nemohla jsem si vybírat v těch lepších brigádách, protože jsem stále ještě byla nezletilá, šestnáctiletá studentka.

Falešné ID karty jsme měli, v tom by problém nebyl. Ovšem i přesto, že jsem se za necelé dva roky vytáhla a začala trochu vypadat jako holka (konečně jsem nebyla plochá jako žehlicí prkno), stále by mi nikdo nehádal víc jak sedmnáct.

To byl jeden z důvodů, jimiž táta argumentoval, když jsem mu navrhla, že s ním půjdu lovit Wendigo. Zamračila jsem se při té vzpomínce a obula si vysoké šněrovací boty, jako dělané pro tuhle sněhovou kalamitu.

Moc mladá... málo zkušeností... nebezečný lov... už jsem zaplatil za nocleh... ještě dítě...
Jistěže, pomyslela jsem si sarkasticky.

Ne že bych svého tátu neměla ráda. Milovala jsem ho, protože už jsme si zůstali jen my dva. Poté, co mi v šesti letech zabili mámu přímo před očima dva démoni, jsem ve světě neviděla už nikoho, jenom tátu.

Od té doby zasvětil svůj - a vlastně i můj - život tomu, aby našel vrahy jeho manželky a pomstil se. Neznala jsem normální život, dětství... a popravdě mi to ani moc nechybělo. Jistě, byly okamžiky, kdy jsem chtěla být normální, ale věděla jsem, že pokud jsme se jednou zapletli do nadpřirozena, už navždy zůstaneme Lovci.

S tím jsem problém neměla. Chtěla jsem být lovec, jakým se stal můj táta a být tak dobrá, aby mě vzal na lov, kde bych mu kryla záda. Nezdráhal se mě zasvětit do toho temného světa, protože příliš dobře věděl, jak lehký bych byla cíl, kdyby mě nic nenaučil.

V sedmi jsem střílela z pistole; v devíti jsem nikdy neminula střed, když jsem hodila nožem a v jedenácti jsem poprvé vymítala démona. Od té doby jsem se naučila každou drobnost, každý detail o všemožných příšerách, o nichž mi táta vyprávěl nebo které jsme spolu lovili.

Ve čtrnácti jsem poprvé zabila. Lovec by se přesto měl dostat bez mrknutí oka - je to přece vlkodlak, vraždící bestie. Ale stejně mi to na chvíli vzalo vítr z plachet a noční můry o smrti mámy vystřídaly živější sny; topila jsem se v bezedně bolestných hloubkách tmavých očí mladé vlkodlačice.

Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala z hlavy nepříjemné představy a vklouzla do teplé zimní bundy. Nejvyšší čas vyrazit, pokud chci stihnout pozdní oběd za slevněnou cenu. Jako na povel mi v břiše zakručelo hlady a začaly se mi sbíhat sliny na cokoliv, co by mohlo být dnes v menu.

Popadla jsem klíče ze stolu a na záda hodila můj cestovní batoh, který po všech těch lovech, jenž se mnou prožil, byl překvapivě jen na pár místech natržený a špinavý. Krev jsem smyla, bahno už ne, pomyslela jsem si ironicky.

Co nejrychleji jsem se dostala z pokoje a rázovala opatrně přes zledovatělé parkoviště. Nemohla jsem si pomoct a podívala jsem se na místo, kde před pár dny stál tátův starý Cadillac Fleetwood z roku devadesát.

Zamračila jsem se, když jsem na jeho místě spatřila černou Impalu. Ne že bych měla něco proti starým autům - vždyť jsem našemu autíčku říkala stařík a to byl rozhodně mladší než tenhle Chevrolet. Nicméně stála na našem místě.

Moje zamračení se prohloubilo ještě víc, když jsem si všimla odkopnuté ceduly rezervováno, jenž táta všude pečlivě umisťoval, aby měl volné parkovací místo. No to jsem zvědavá, který kretén to sem zaparkoval.

Doslova jsem kolem toho auta proletěla, ruce v kapsách pevně zatnuté, abych nevzala klíče, které tak lákavě rachotily a nepoškrábala jim tu krásku. Odolala jsem nutkání a mé myšlenky se stočily zpět k jídlu, když jsem zahlédla velkou ceduli Restaurace u Bethy.

U silnice jsem se zastavila a i když jsem nepředpokládala provoz v tak zapadlém místě, raději jsem se rozhlédla. Automaticky jsem vykročila, když jsem neviděla v dohledu žádné auto, ale zastavila jsem se po dvou krocích, když jsem si všimla situace u jezera u cesty.

Rukou jsem nahmatala svůj nůž, schovaný u pásku kalhot a s větší jistotou a pocitem bezpečí rychle vykročila k jezeru. Už z dálky bylo vidět, že ten chlapec, před nímž se tak majestátně tyčil vysoký muž, měl strach.

To mě donutilo zrychlit svůj krok ještě víc, ač jsem si na tom náledí stále netroufala se rozběhnout. Byla jsem od nich pár metrů a když se k tomu dítěti začal naklánět, okamžitě jsem jednala.
"Prcku! Co děláš tak daleko? Přece víš, že se máš držet blízko!," zvolala jsem přesvědčivě a přidala káravý úsměv. Nebo jsem se o to alespoň pokusila.

Muž se napřímil a dítě se po mě úlevně podívalo. Zaklopýtal mým směrem a já mu vyšla vstříc. Jemně jsem mu položila ruce na ramena a přitáhla ho k sobě. Odevzdaně se mi opřel zády o nohy a čekal na můj další pohyb. Chytré štěně, pomyslela jsem si.

Podívala jsem se na toho muže, jenž mi opětoval svůj chladný pohled, který působil v jeho modrých očích velmi nepřirozeně. Skoro jakoby... to nebyl on.

Donutila jsem se ke klidu, i když se mi srdce rozběhlo maratonovým tempem a vykřesala na tváři další úsměv. Nenápadně jsem i s klučinou zacouvala směrem k restauraci a doufala, že někdo vyjde ven. To by ho mělo zpomalit.

"Omlouvám se," řekla jsem trochu vyšším hlasem a obrátila se k dítěti. "Víš, co jsi slíbil tetě Lily? Že mi nikam neutečeš."
Bylo na něm vidět, že má strach, ale donutil svůj hlas k poslušnosti.

"Promiň teto Lily. Už budu ten nejhodnější Lucas, jakého znáš," zašeptal, znovu se ke mně tisknouc a sklopil zrak.
Hodně chytré štěně.

"Lucas je občas trochu hyperaktivní. Ale to víte - děti, znáte to?," zasmála jsem se vlastnímu vtipu a stiskla mu chlácholivě rameno.
Ten muž se ale nesmál. Věděla jsem, že to byl chabý vtip, ale momentálně jsem nic lepšího neměla. Jakoby mimochodem jsem se podívala na hodinky na Lucasově levé ruce.

"Ach! Už teď jdeme pozdě, Lucasi. Mějte se a ještě jednou se omlouvám, nashle," rozloučila jsem se a pokoušela se na něj ty slova nevypálit.

Otočila jsem se a stiskla Lucasovi rameno. Ten okamžitě přizpůsobil svůj krok mému a já si volnou rukou spěšně sahala pro nůž. Ušli jsme sotva jeden krok, když mi silná ruka na mém zápěstí zabránila dosáhnout na rukojeť a taky mě donutila zastavit.

Pokusila jsem se mu ruku vytrhnout, ale dosáhla jsem pouze toho, že mě k sobě otočil čelem a zpevnil svůj stisk. Zasyčela jsem bolestí, ale automaticky zareagovala. Volnou rukou jsem strčila Lucase za záda a pohlédla do zářivě modrých očí.

"Myslím, že nikam nespěcháte," promluvil znovu a i když jsem myslela, že je to nemožné, zpevnil svůj stisk. To už jsem věděla, že budu mít modřiny, ale ruka mě začala najednou pálit, skoro jakobych ji strkala do ohně.

Rukou pohnul k záhybům svého saka a v jeho ruce se něco kovově zalesklo. Než ale stihl cokoliv udělat, postavil se přede mě zničehonic vyšší muž v baloňáku.

"Přišel jsi kvůli mně Raphaeli; je nech odejít," promluvil příjemně hlubokým hlasem a vytáhl mou ruku z jeho sevření, načež si ochranitelsky stoupl přede mě, stejně jako jsem to já udělala s Lucasem.

Raphael se napřáhl k ráně, kterou náš ochránce lehce odrazil, až Raphael spadl pár metrů od nás na zem. Okamžitě se k nám otočil a já zírala do stejných modrých očí bez jakýchkoliv emocí.

"Doveď ho do bezpečí a někam se ukryjte," řekl autoritativně a bez toho, aniž by se na nás ohlédnul se otočil zpět k Raphaelovi, jenž se zvedal ze země.

Na nic jsem nečekala a vzala Lucase do náruče, protože by rozhodně nevyvinul rychlost, kterou jsem hodlala nasadit. I když jsem se cítila špatně, že tam našeho zachránce nechávám, přece jenom vypadal, že má proti němu celkem slušnou šanci.

Rozběhla jsem se a už po chvíli slyšela zvuky bitky. Schovala jsem Lucasův obličej do mé bundy a nasadila větší rychlost. Běžela jsem po sněhu, takže to nakonec tolik neklouzalo a rychle jsem se dopracovala k silnici u restaurace.

Postavila jsem prcka na zem a poklekla k němu. Pevně jsem chytila jeho ruce do svých a přinutila jeho vyděšené oči, aby se na mě podívaly.

"Utíkej ke své mámě, tátovi nebo odkud jsi! Neotáčej, nevracej se zpět a běž tak rychle, jak jen to půjde. Já teď musím pomoct našemu hrdinovi, jasný? Utíkej!," pronesla jsem co nejrychleji, ale s jistou dávkou naléhavosti.

Lucas divoce přikývl a rozeběhl se k restauraci. Já jsem se rozběhla taky. Ovšem opačným směrem, protože mě stejně hryzalo svědomí, jak jsem ho tam nechala samotného. Pevně jsem stiskla svůj nůž a během chvíle jsem byla u jezera.

Přiběhla jsem ve chvíli, kdy Raphael praštil druhého muže tak, že odletěl dobrých deset metrů. Vyvalila jsem oči, protože tím jen podpořil mou domněnku, že není člověk a vytáhla svůj nůž; nemohla jsem ztrácet čas. Raphael se s vítězoslavným úsměvem rozešel k němu.

Nemyslela jsem; jednala jsem instinktivně a zbrkle jako vždycky. Pohltil mě adrenalin.
"Hej! Raphaeli!," vykřikla jsem, skočila po něm a zabodla svůj nůž hluboko do slabého místa vzadu na krku.

Bolestně nebo naštvaně něco zakřičel a rukou mě bez problému odhodil asi patnáct metrů od sebe. A to jsem nebyla žádné tintítko. Tvrdě jsem dopadla a projela se po tvrdé zemi, až jsem ve sněhu udělala hlubokou brázdu. Ramenem mi projela ostrá bolest a já se s rozostřeným viděním zadívala na táhlou, minimálně metr dlouhou, krvavou stopu.

Překvapeně jsem zamrkala a zaostřila na špičatě vyhlížející kámen, jímž jsem si své zranění pravděpodobně způsobila. Rychle jsem vzhlédla a zírala do jeho tváře. Jeho zlost ukazovaly pouze oči; dokonce se mi zdálo, že jsou zářivější.

"Lidé," prohlásil znechuceně a plynulým pohybem vytáhl můj nůž ze svého krku a roztavil ho do nevzhledné kuličky; namáhavě jsem polkla.
"Do hajzlu," vypadlo ze mě.
"Úplně nejotravnější jste v téhle části vývoje. Opovažuješ se na mě útočit ty malá-"

Nedokončil větu, a jakoby ho zvedla neviditelná síla a mrštila jím o pár metrů dál. S rukou napřaženou stál přímo přede mnou jeho protivník. Znovu ke mně otočil svůj prázdný pohled, ale tentokrát se na něm mihla jakási emoce.

"Uteč do bezpečí, maličká," prohlásil naprosto vážně a v bojovém postavení skočil přede mě, třebaže se sotva držel na nohou.

Nebýt vážnosti situace a intenzivní bolesti v rameni, asi bych se začala smát. Ne, určitě bych se smála. Místo toho jsem se sesbírala na nohy a ruku si přitlačila na řeznou ránu. Nebyla tak hluboká, ale zato pěkně krvácela.

"Nikam se neutíká," zaburácel najednou Raphaelův hlas.
Napřáhl svou ruku jako k ráně a neviditelná síla znovu vrazila přímo před nás, takže jsem cítila, jak mě prudký vítr chladivě polechtal po tváři. Překvapeně jsem si uvědomila, že tu sílu drží zachránce. Dlaněmi mířil k Raphaeolovi, ve tváři vepsané soustředění. Jenže Raphael napřáhl znovu a muž přede mnou se zakymácel a síla ho trhla směrem k vodě.

Na poslední chvíli jsem zahlédla nebesky modrý pohled a rozšířily se mi oči, když jsem zaslechla jeho hlas v mé hlavě. Bethy. Winchesterovi. Vyloví... Pak už následoval jen prudký pád do zmrzlé vody a jeho postava zmizela pod hladinou.

Než jsem stihla vůbec mrknout, už mě na nohy hrubě zvedala silná ruka. Okamžitě jsme zatla zdravou ruku v pěst a napřáhla se. Těsně předtím, než se srazila s jeho obličejem ji zachytil a chladně se usmál.
"Konečně máme čas. Budeš potrestána za svou opovážlivost útočit na Anděla Páně, ty-"

Vytřeštila jsem oči - anděla?! A on náhle pustil mou ruku a bolestně zaskučel. Nevěřícně na mě zíral a ustupoval.
"To není možné. Nemožné...," opakoval a zíral na mou ruku. Pak jeho obličej ztvrdnul do nepřístupné, chladné masky.
"Najdu tě."

Ozval se šustivý zvuk a byl pryč. Mrkla jsem. Pak znovu. Můj pohled zaběhnul k vodní hladině, kde před malým okamžikem...
"Kurva!," zaklela jsem a spěšně skopla boty.

Rychle jsem shodila i batoh s bundou a teplou mikinou. Cítila jsem chlad a to jsem radši ani nepřemýšlela o tom, jak mi bude za chvíli. Stejně jsem nezaváhala. Rozběhla jsem se a skočila do vody na místo, kde se ještě čeřila vodní hladina.

Bylo to maximálně dvacet vteřin. Ale já věděla, že nemám moc času, obzvlášť, pokud nelhal a opravdu neumí plavat.
Chlad. Mokro. Zabodávaly se do mě chladivé jehlice studené vody a drtily mi plíce zvnějšku. Zamrkala jsem, abych navykla očím, jenž už tak bolestivě slzely a rychle jsem začala dělat tempa ke dnu.

Málem jsem vyletěla nadšením z kůže, když jsem po chvíli zahlédla postavu, jenž se snažila dostat zběsilým a neuváženým máváním zpět na hladinu. Zrychlila jsem, cítila jsem, jak se mi z chladu a šoku začíná motat hlava a zhoršovat vidění.

Popadla jsem ho za ruku a táhla ho ke světlu na hladině. I když se snažil mi pomáhat, táhla jsem za nás oba a každým tempem jsem pociťovala váhu našich těl. Cítila jsem, jak jsem si lokla vody, když už jsem se bláhově natahovala po vzduchu.

Teď mě voda chladila i uvnitř plic, ale nezpomalilo mě to - naopak mě to nakoplo. Zakopala jsem nohama a vší silou hodila jeho tělo nad hladinu, aby se nadechl. Já sama jsem udělala to poslední tempo zcela poslepu.

Hladově jsem se natáhla po vzduchu, nehledíc na bolest v plicích, jsem znovu popadla jeho ruku a doplula ke břehu. Donutila jsem se vylézt na břeh, ignorovala jsem kamení, jenž mi rozedíralo dlaně a řezalo nohy, jimž byly ponošky pramalá ochrana.

Pomohla jsem tomu muži nahoru, kde se sesunul na zem a vykašlal vodu. Poodstoupila jsem, padla naznak do sněhu a došla mi síla. Zírala jsem na oblohu, jenž se mírně točila, a z níž se znovu snášely na zem vločky a pokoušela se popadnout dech.

Rozklepala jsem se šíleným třasem, zuby mi o sebe cvakaly tak hlasitě a bolestivě, až jsem musela přivřít oči. Donutila jsem se posadit, protože i když jsem byla naprosto slabá, věděla jsem, že takhle leda tak zemřu na podchlazení. Vykašlala jsem vodu, co mi zůstala v plicích a vyplivla trochu krve, kterou jsem odhadovala z mého rozedřeného krku.

Podívala jsem se na muže vedle sebe a nevěřícně zaostřila na jeho postavu. Jistě, byl promočený až na kost, ale jinak byste na něm nenašli chybičku. Jeho kůže měla zdravou barvu, rty růžové a neklepal se.

Viděla jsem se v odraze jeho očí a to mi stačilo. Moje rty byly modré, nehty fialové a celé tělo nepřirozeně bledé, skoro přecházející do modré. A ani jsem neviděla rovně, jak jsem se třepala.
"Casi!," ozval se hlasitý mužský výkřik z dálky.

A on se otočil. Takže - Cas? Skvěle. Se sténaním, které přes drkotání zubů znělo jako mučení koťátek, jsem se pokusila zvednout. Mrkala jsem, protože mé rozmazané vidění začalo černat a já věděla, že brzy omdlím. Normální člověk by počkal na toho muže a nechal si pomoct. Ale ne lovec.

Po letech tréninku jsem ho už v sobě přebít nedokázala. Instinkt mi velel dostat se odtud, co nejrychleji pryč a pokusit se dát dohromady. Zvedala jsem se po dlaních, ale skoro okamžitě jsem znovu padla do sněhu.
"Casi?! Co se tu sakra stalo?!," ozval se ten hlas znovu, tentokrát blízko. Hodně blízko.

Odtáhla jsem se dál od Case a znovu se pokusila vstát. Když mi ruce znovu vypověděly službu a tentokrát jsem nečekala nic jiného, než tvrdý náraz do sněhu, ale překvapivě mě zachytil pár silných rukou a bez problému mě zvedl dostatečně, abych se zhroutila na paty.

"Hej! Opatrně - jsi úplně zkřehlá. Jak se jmenuješ prcku?," promluvil na mě majitel těch velkých a silných rukou.

Naštvaně jsem vzhlédla. Kdo je u tebe prcek, ty přerostlý losí mládě?! Já se o sebe na rozdíl od vašeho kamaráda umím postarat a teď když dovolíš, odeberu se do svého zavšiveného motelového pokoje a pokusím se neumřít na zápal plic, než přijede otec a dá mi to pěkně sežrat. Děkuju pěkně.

Ovšem jediné, co ze mě vyšlo, bylo neartikulované drkotání zubů. A ani zamračit jsem se nedokázala, jak jsem měla všechny svaly v obličeji zmrzlé na kost. K mému zděšení se tomu jen lehce zasmál a shodil ze sebe tu obří bundu.

Když mi ji opatrně přehazoval přes ramena, podívala jsem se na něj pozorněji. Do laskavých hnědých očí mu padaly delší světle hnědé vlasy. A byl zatraceně vysoký a svalnatý. Sakra, tohohle bych nepřeprala ani ve své nejlepší kondici.
"Jmenuju se Sam a tohle je můj bratr, Dean," ukázala na menšího muže, jenž stále klečel u Case.

Ten zvedl pohled a přeměřil si mě hlubokýma zelenýma očima. Měl kratší hnědé vlasy, z celé jeho postavy čišela autorita a bylo vidět, že si je také dobře vědom toho, že je atraktivní. Na krku mu visel zvláštní amulet.

"Už ti někdo řekl, že plavat v zimě ti způsobí přinejlepším zápal plic a ne popularitu? Věř mi, na modrý rty kluci neletí - letos je v módě červená," ušklíbl se pobaveně, ale i přesto mi krk zabalil do své šály.

"Proč by měli vyjadřovat obdiv kvůli podchlazeným rtům?," ozval se Casův stoicky klidný hlas.
Tentokrát se mi podařilo nevěřícně vytřeštit oči. Co s tím chlapem je? Zvedla jsem pohled právě včas, abych viděla, jak Dean protočil očima a Sam se vedle mě zasmál. Cas nechápavě natočil hlavu na stranu s pohledem upřeným na moje rty.

"To je Castiel a no... Mohl bys na ni přestat zírat jako úchyl?," okřikl ho Dean a sesbíral mé věci poházené ve sněhu.
"Nejlepší bude, když to dořešíme vevnitř," navrhl Sam, když viděl, že se Cas hodlá přít s Deanem.

Nestihla jsem ani protestovat, když mě vzal bez zaváhání do náruče a stulil si mě pohodlněji proti svým širokým ramenům. Tím rychlým pohybem se mi zamotala hlava a i když jsem věděla, že bych teď měla sakra zůstat při vědomí, tělo se mi přestalo třást a moje hlava ztěžkla.
Slyšela jsem hlasy, ale byla jsem už tak unavená, že jsem se jen poddala té tmě...


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama