Ledová královna II.

7. února 2015 v 15:34 |  Jednorázovka
Druhá část. :)

"... není dobrý nápad... neměli hýbat... probudí? Radši..."
"... To je... zahřát, protože... do nemocnice..."

Chtěla jsem se vrátit zpět do ticha, které mi slibovalo bezvědomí a skoro jsem se mu poddala, když jsem ucítila hrubé prsty na svém zipu u džínů. Prudce jsem otevřela oči, na nic nečekala a pravým hákem jsem zamířila na útočníka vedle sebe.

Lehce zachytil mou ruku v pevném sevření, ale ne tak silném, aby ublížil. Pravda moje muška byla pěkně mizerná, protože jsem mířila dobrých dvacet centimetrů mimo, ale i tak najednou hlasy v místnosti ohromeně ztichly.

Ani jsem se nerozhlížela, protože jsem věděla, že jsem na neznámém místě a s menší panikou se pokusila vyškubnout ze sevření toho muže.

"Klídek holka! Pamatuješ si na nás ne? Támhleten obr je můj milovaný bratříček Sammy, ten úchyl v balóňáku Castiel a to nejkrásnější stvoření na planetě, co sedí proti tobě - Dean," předvedl oslnivý úsměv.

"No a když jsme se tak hezky představili," pokračoval, když si všiml, že jsem se viditelně uklidnila," jsme celí žhaví vědět tvoje jméno, princezno...?"

Znovu jsem se roztřásla, když na mě dolehla zima, i když to už nebylo tak hrozné jako venku a tady se navíc i topilo. Výhra. Než jsem stihla odpovědět, předstihl mě Castiel, který s hlavou nakloněnou na straně vykročil ze stínu kuchyňky.

"Lily, pokud si správně vzpomínám?," zeptal se a do hlasu se mu vloudil opravdový... zájem?
Jenom jsem přikývla, protože mi o sebe znovu začaly drkotat zuby. Přišel ještě blíž, až se ke mně nebezpečně nakláněl - víc do mého osobního prostoru, než jsem byla od kohokoliv zvyklá.

"Je ti... zima?," zeptal se nechápavě a pohledem sjel přes celou mou postavu v ještě mokrém oblečení.
"Eh...," vypadlo ze mě a zčervenala jsem pod jeho rentgenovým pohledem, protože se mi mokré oblečení přilepilo na tělo. Jak jsem litovala, že jsem si dnes vzala bílou košili.

Nervózně jsem se od něj odtáhla nevědomky blíž k Deanovi a skoro jsem pocítila, jak hřeje. Jeho ruce mi jemně masírovaly zkřehlé prsty a postupně mě vytáhnul z postele, dál od Case.
"Casi... osobní prostor - už jsme se o tom bavili," zavrčel na něj Dean a stabilizoval mě na mých třepajících se nohou.

"Omlouvám se," pronesl Castiel mým směrem a znovu na mě zíral tím hypnotizujícím pohledem.
"N-n-nezírej!," vydrkotala jsem na něj stěží mezi zuby, ale věděla jsem co musím udělat.

Stále se mi ještě třepaly ruce, které jsem vydolovala z Deanova sevření, když jsem začala zápolit se zipem u kalhot. Pokud bylo před tím ticho, tak teď bylo ještě hrobovější. Než ho Castiel znovu přerušil.

"Proč se svlékáš?"
"Základy přežití! Protože někteří z nás cítí tu zasranou zimu," odsekla jsem frustrovaně, když se mi nedařilo hýbat prsty tak, jak bych si představovala.
"Musí sundat studené oblečení, jinak promrzne," vysvětlil Casovi trpělivě Sam.

Nastala chvíle ticha, než se Dean vedle mě ošil.
"Neměl bych... no...ti pomoct?"
Zděšeně jsem se na něj podívala. Zvedl pohled ke stropu a pak se otočil k těm dvěma.

"Same, vezmi Case na nějakou dlouhou procházku, zatímco se tady s tím vypořádáme," řekl jeho směrem a shodil ze sebe svetr.
"Tedy, pokud nechceš, aby tady Sammy...?," otočil se ke mně Dean a v očích mu hrály pobavené jiskřičky. Které se rozzářily, když viděl, jak jsem zčervenala.

"Neber si to osobně," otočila jsem se k Samovi.
"V pohodě," odkýval mi to rychle. Varovně se podíval na Deana a odváděl Case z pokoje.
"Chceš se s ní "vypořádat" stejně jako s tou dívkou z baru?," zeptal se Castiel a zamračil se.

Poníženě jsem se od nich odvrátila. Pane Bože!
"Casi! To se prostě jen tak říká!"
"Ale svlékáš se."
"Jen proto, aby mi ten svetr nepřekážel, Casi!"

"Deane, jsi skoro o patnáct let starší, myslel jsem..."
"My spolu ale nebudeme spát Casi! Potřebuje jenom zahřát... Prostě - Same!," obrátil se Dean na bratra už značně frustrovaně.

Cas se snažil ještě rozmlouvat, ale Sam ho vehementně dostal k východu. Když se konečně zavřeli za oběma dveře, otočila jsem se zpět k Deanovi.
"Nevšímej si ho," usmál se a položil na postel přede mě kupičku oblečení.

"Tričko, košile a kalhoty - určitě ti nebudou, ale kdybys měla na sebe navlíct něco po zlobrovi, ztratíš se v tom úplně."
"Díky," zaskřehotala jsem tiše a vděčně sáhla po jeho oblečení, zatímco se ke mně otočil zády. Ocenila jsem jeho nabídku soukromí.

Zvládla jsem si rozepnout knoflíky na košili, když se Dean sehnul pro něco na nočním stolku a vyhrnul si tím svou košili. Za opaskem měl pistoli. Nabitou.

Jediným rychlým pohybem jsem ho kopla pod koleno a sebrala mu pistoli, zatímco jsem takticky zacouvala do místnosti a zamířila na něj. Nečekala jsem, že bude mít v nočním stolku další a rychle napodobí moji akci.
"Hej! Klídek holka - dej tu zbraň dolů, než někomu ublížíš!," pronesl jasně autoritativním hlasem.

Na očích mu bylo vidět, jak moc si je sebou jistý. Přimhouřila jsem oči a nacvičeným pohybem odjistila zbraň. Překvapeně zamrkal a sevřel tu svoji pevněji v rukou.
"To si nemyslím! Co jste sakra zač?!," vyjela jsem na něj, přestože jsem si byla jistá, že proti němu nemám sebemenší šanci.

"My?! Co ty jsi zač! Jsi vůbec člověk?," zeptal se podezřívavě a vytáhl z kapsy nůž, na němž měl vyrytých spoustu ornamentů.
"Vážně?," zeptala jsem se sarkasticky s pohledem upřeným na své zkrvavěné dlaně a rameno, z něhož ještě odkapávala krev. A taky bolelo jako čert, ale v téhle pozici jsem to nehodlala dát najevo.

Věnovala jsem mu jasný pohled. Teď mi prokaž ty, že jsi člověk. Přikývnul, složil pistoli a říznul se tím nožem do dlaně. Počkala jsem pár vteřin a když mu z rány stále ještě tekla krev, povolila jsem svůj stisk na zbrani a mírně ji snížila. Stále jsem si netroufala ji dát z ruky.

"Předpokládám, že to není náhoda. Rychlé reakce, bojové postoje, techniky...," odmlčel se.
"Lovců?," doplnila jsem a bedlivě pozorovala jeho reakci.

"Takže jsi lovec?," zeptal se mě přímo, a pokud byl překvapený, nedal to najevo. "Nejsi na to trochu mladá?"
"Bude mi sedmnáct," odsekla jsem již naučeně.

Uchechtl se a definitivně odložil zbraň. Taky jsem svou zbraň odložila a zvědavě se rozhlédla po místnosti. Můj pohled se okamžitě upřel na vedlejší postel, kde byly rozházené nákresy, zápisky a poznámky z nevyřešených a nevysvětlitelných případů v okolí.

"Pěkný arzenál," poznamenala jsem, když se můj pohled stočil na dvě velké tašky vedle postele napěchované pistolemi, noži a dalšími ostrými předměty.

Hrdě se ušklíbl a vytáhl z nočního stolku krabičku s první pomocí. Hned na to se vydal do malé kuchyňky, odkud z ledničky vytáhl láhev whiskey. Vrátil se k lékarničce a začal z ní vytahovat obvazy.

"Možná by ses měla vrátit zpět ke svému... ehm... úkolu," poznamenal neurčitě, ale v hlase mu znělo pobavení.
Znovu jsem zrudla, ale sundala jsem si košili a pak se zarazila. Útrpně jsem přivřela oči a aniž bych se podívala přímo na něj, promluvila jsem.

"Předpokládám, že jste nenašli můj pokoj a nepřinesli mi spodní prádlo."
"Ne, promiň. Ale až se trochu zahřeješ, můžeš tam skočit," odpověděl bezstarostně.

Zadržela jsem povzdech a znovu zrudla. Přesunula jsem se ke svému batohu a vytáhla z něj alespoň jedny suché kalhotky a děkovala jsem bohu, že jsem si je zapomněla z toho batohu vybalit a zůstaly tam.
"Za pět minut jsem zpět," prohodil, zmizel v koupelně a pečlivě za sebou zavřel dveře.

Hned jsem se cítila lépe. V rychlosti jsem si sundala zbytek oblečení, usušila se ručníkem, jenž byl přehozený přes židli vedle mě a převlékla se. Měl pravdu, všechno mi bylo velké, ale příjemně hřálo a i bez podprsenky, jsem se necítila obnaženě. Až tak moc.

Unaveně jsem se posadila na postel a začala si masírovat zkřehlá chodidla, když se dveře od koupelny znovu otevřely a Dean vyšel ven. Jemně se usmál a posadil se i s lékarničkou přede mě. Opatrně vzal mou levou ruku s pořezaným ramenem a prozkoumal ránu.

"Nechci tě nijak děsit, ale tohle bude potřebovat pár stehů. Je to celkem hluboko, ale nemyslím si, že je to až ve svalu," informoval mě.
"Ne, ve svalu to není. To bych to nezatla," odpověděla jsem automaticky.

Nedostalo se mi odpověďi, takže jsem zvedla svůj pohled od mého zranění.
"Co?," zeptala jsem se podezřívavě, když si mě chvíli prohlížel.
Zavrtěl hlavou, vzal jehlu s nití a opatrně mi natočil rameno tak, aby k němu měl lepší přístup.

"V kolika letech jsi vůbec začala lovit? Neznám moc lidí, co by věděli, jak moc které zranění vypadá nebo tak," zeptal se a pomalu mi začal šít ránu.
"Moc si to nepamatuju. Ale první taková akce... to mi bylo asi jedenáct, když jsem vymítala," odpověděla jsem po pravdě.

"Jedenáct?," zeptal se a zamračil se.
"Neměla jsem zrovna ideální dětství. Který lovec jo?," prohodila jsem drze.

Zkousla jsem si ret, když mi nevěnoval žádný pohled a jeho rysy ztvrdly. Cukla jsem sebou, když mě bodl jehlou silněji, než bylo nutné.
"Omlouvám se, to jsem neměla říkat. Jen je lepší se nezaobírat minulostí," řekla jsem a sklopila pohled.

"Bylo mi asi šest, když mi zabili mámu dva démoni. Táta to nenesel moc dobře a nechal se zasvětit do nadpřirozena. Potkával se s různými lovci a učil se od nich. Od chvíle, co ji ti démoni zabili, je stopoval. Neznala jsem od té doby něco jako normální život. Nebylo to lehký ani příjemný, ale já jsem stejně neměla na výběr. Jako dítě jsem to tak ještě nebrala, ale při tom vymítání mi teprve došlo, jak moc ho pohání pomsta a nic jiného...," odmlčela jsem se ztracená ve vlastním příběhu, takže mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že mi ránu již zašil a opatrně se pustil do obvazování mého zápěstí.

"Neříkám, že byl špatný otec. Bylo mi čtrnáct, když ten kolotoč skončil. Konečně je vystopoval a zabil, a bylo to, jakoby se probral z transu. Skoro by mohl soutěžit o nejlepšího tátu ve státech," usmála jsem se nad tou vzpomínku.
Dean se usmál taky, obvázal mi obě zápěstí a pokynul mi, abych pokračovala.

"Jenže i když tomu chtěl utéct a dát mi normální život, prostě to nefungovalo. Byly to asi tři měsíce, kdy jsme žili spořádaný život a pak na nás zaútočili vlkodlaci. Poslal je na nás nějaký démon z vedlejšího města, jak jsme potom zjistili. To bylo poprvé, kdy jsem někoho zabila... Ta holka nemohla být starší o víc než dva roky...," hlesla jsem na konci.

Byly to skoro tři roky, stejně jsem se necítila o nic lépe, než té noci.
"Každý lovec si tím projde," uklidnil mě a vzal do ruky whiskey, jenž do té chvíle ležela netknutá na posteli.
"Tak jo, teď ta horší část. Alkohol je nejlepší dezinfekce," řekl a podal mi další ručník.

Pochopila jsem. I táta to tak dělal. Znovu jsem mu vložila dlaň do jeho natažené ruky a odvrátila se. Zavřela jsem oči a připravila se s ručníkem v puse.

Nepočítal, nic neříkal a vylil mi na ránu whiskey, zatímco mě držel v pevném stisku, abych se mu nemohla vytrhnout. Opravdu jsem se nesnášela za tu slabost, když mi vytryskly slzy bolesti a jen díky ručníku, který ztlumil můj výkřik, o nás nevěděl celý motel.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je ručník pryč, někdo mi obvazuje rameno a nejspíš na mě i mluví. Když jsem si byla jistá, že už se mi z té bolesti nebude motat hlava, pomalu jsem otevřela oči a znovu se soustředila na své okolí.

"Celkem jsi na mě udělala dojem, princezno," usmál se, když jsem přišla k sobě.
Ze způsobu, jakým mluvil, jsem věděla, že to od něj byla velká pochvala. Slabě jsem se usmála zpět a počkala dokud mi neobvázal ruku. Přitáhla jsem si ji poté k tělu a znovu se otřásla, přestože největší chlad už zmizel.

Zvedl se z postele a odnesl na stůl všechny věci, co na ní byly. Poté vzal deku přehozenou přes židli, která vypadala podobně, jako tu kterou jsem použila ve svém motelovém pokoji já. Rychle ke mně přešel a zabalil mě do ní.

Vděčně jsem se do ní zachumlala a málem se rozpustila blahem, když jsem viděla, jak Dean spustil topení na maximum. Přivřela jsem oči a myšlenkou nutila své tělo k tomu, aby se konečně přestalo třást.

Překvapeně jsem otevřela oči a málem vyletěla z kůže, když jsem ucítila na svých ramenou ruce, které mě tlačily k sobě.
"Žádný další pravej hák, dobře? Základy přežití pamatuješ," promluvil Dean, opřený o zeď u postele.

Pozvedl obočí a otevřel náruč v jasném gestu. Zdráhavě jsem se tedy přesunula blíž a opřela se o něj, zatímco kolem mě bezpečně obtočil ruce a přitáhnul si mě k sobě. Zasmál se, když jsem znovu ztuhla.

"Já vážně nekoušu a nebudu nic zkoušet," řekl a pobaveně se zazubil, když jsem znovu zrudla.
Oba jsme se zasmáli a já se uvolněněji stulila k jeho hrudníku. Cítila jsem se konečně zase bezpečně a hlavně v teple. Poslouchala jsem pravidelné bušení jeho srdce a zavřela své unavené oči.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Otevřela jsem prudce oči a málem znovu vymrštila pravou ruku, když jsem si uvědomila, kdo mě probudil.
"Dobré ránko, šípková růženko," usmál se pokřiveně Dean a poodešel ke kávovaru.

Zívla jsem a protáhla se, překvpaená teplem, které mě stálo obklopovalo. Jemně jsem sebou cukla, když mi bolestně zatepalo v rameni, ale jinak jsem se cítila natolik dobře, abych zabalená v dece vylezla z postele.

"Kolik je vůbec hodin?," zeptala jsem se unaveně a sesunula se na nabízenou židli u stolu.
"Bude osm," řekl a já se podívala z okna.
Venku bylo snad ještě víc sněhu než předtím a cestičky vyšlapené v něm, ozařovaly lampy v okolí. Překvapeně jsem zamrkala, spala jsem skoro celý den.

"Děkuju," usmála jsem se, když přede mě položil teplý čaj a posadil se s kávou naproti mně.
"Jak dlouho jsi vzhůru?," zeptala jsem se zvědavě a hlavně trochu naštvaná na sebe, že mě vůbec neprobudil.

"Asi tak půl hodiny," odpověděl bezstarostně a usrkl si své kávy.
Přikývla jsem a trochu se ošila.
"No, asi bych měla jít," řekla jsem pomalu a vybalovala se z deky.

"To jsem až tak špatná společnost?," zeptal se s úšklebkem a zasmál se, když jsem sklopila pohled.
"To ne. Ale vážně bych tu nerada otravovala. Navíc mám pokoj jen kousek," odpověděla jsem.

"Tak počkej až přijde Sam s Casem a přinesou večeři. Alespoň o to tě můžu požádat, no ne?," zeptal se.
Zkousla jsem si ret, ale než jsem stihla odporovat, promluvil znovu.

"Nechci tě nutit samozřejmě, ale myslím, že jsi mířila do bistra a ne k vodě, takže musíš mít určitě hlad. Navíc na druhé straně motelu nefunguje topení, takže bys zmrzla a vzhledem k tomu, že mi tu na dveře ještě nikdo nebušil, tak předpokládám, že je tvůj táta někde na lovu," řekl a já se zmohla jen na přikývnutí.

Ani ne za pět minut se opravdu ozval klíč v zámku a do místnosti vstoupili Sam i Castiel. Dean se jen chápavě usmál a nabídl bratrovi pivo, které měl po ruce. Sam odložil tašky u linky a vděčně si od něj láhev vzal. Cas zůstal stát pár metrů od nás a zíral na nás.

Neváhala jsem, protože jsem chtěla znát pár odpovědí.
"Ty jsi taky anděl, že jo?," zeptala jsem se rovnou Castiela.
Dean se zakuckal a málem vyprskl pivo, zatímco Sam vytřeštil oči a Cas... prostě stál a pak přikývnul.

"Ano, jsem anděl Páně," řekl.
Tiše jsem to zpracovala, i když jsem věděla, že nelže. Nebyla jsem věřící, i přetso nás ve škole něco podobného učili z Bible.
"Neber si to osobně, ale tvůj andělskej kámoš je teda pěknej kretén," řekla jsem otevřeně, při vzpomínce na Raphaela.

"Raphale není žádný můj... kámoš, je nespokojený se situací, kterou jste tu způsobili," odpověděl a mírně se zamračil nad mým použitím slov.
"Vážně? Ještě ráno bych ani nevěřila, že nějací andělé existují a najednou jsme něco způsobili?," zeptala jsem se zmateně a lehce rozčileně.

Podívala jsem se na Sam, protože se ošil, když jsem promluvila a...
"Moment... to vy jste způsobili apokalypsu?," zeptala jsem se a vytřeštila oči.
"Ano," odpověděl za ně prostě Cas.
Zamrkala jsem a podívala se na něj.

"Ale pak taky zachránili svět ne? To by měl být body navíc v jejich karmě ne? Nebo na takový věci se v nebi nehraje?," zeptala jsem se.
"Počkej," přerušil Case Sam a podíval se na mě," my jsme způsobili apokalypsu a ty s tím nemáš problém?"

"Vzhledem k tomu, že jste to vyřešili a zachránili svět, tak ani ne," odtušila jsem pomalu a podívala se na Deana.
"Už jsme narazili na pár lovců, co s tím trochu měli problém a zastřelili nás," vysvětlil s klidem.

"A to jsem si myslela, že můj život už nemůže být šílenější," konstatovala jsem.
"Ještě mě zajímá jedna věc," otočila jsem se ke Castielovi," jak je možný, že se mě nemohl Raphael dotknout? V jednu chvíli už jsme myslela, že mě prostě zabije a on pak odskočil jako by se popálil."

Bratři se na mě podívali a poté se s otzkou v očích zadívali na Case.
"Vložil jsem na tebe svou ochranu, aby ti nemohl ublížit," řekl.

"Děkuju," usmála jsem se upřímně, protože jsem nebyla zvyklá na to, že by mi někdo kromě táty zachraňoval život.
"Bylo mi ctí."

Nevěděla jsem, jak odpovědět a zmohla jsem se jenom na křehký úsměv. Nastalo dusivé ticho, než si Dean odkašlal a posunul ke mně burger, který vytáhl z tašky.
"Večeře?," zeptal se.
"Večeře," souhlasila jsem s úsměvem.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Klauni?," rozesmála jsem se spolu s Deanem nad Samovým výrazem nakopnutého štěňátka.
"No pořád lepší, než se bát lítání v letadle," odtušil s potutelným úsměvem Sam a mrkl na staršího bratra.

"Hej!," ohradil se Dean, když jsem se vedle něj znovu rozesmála.
"Letadla často padají!"
"A klauni zase zabíjejí!"

Můj další smích přerušil naléhavé zabušení na dveře. Dean se zvedl a zamířil ke dveřím, které otevřel, ale druhou ruku měl jistou na zbrani za opaskem.
"Potřebujete něco?," zeptal se.

"Neviděl jste tu někde dívku? Je jí šestnáct, mmá blond vlasy a..." ozval se hlas mého otce.
Vyskočila jsem ze židle a objevila se za Deanem. Táta měl obličej stažený obavami a v jeho pohledu jsem viděla strach z nejhoršího, co se mohlo stát.

"Tati?," řekla jsem a viděla jak se mu rozšířili oči, zatímco Dean odstoupil do povzdálí a nechál nás v rámci možností o samotě.
"Lily," vydechl a přitáhnul si mě do pevného objetí.

"Promiň, šla jsem do restaurace a no..."
"Víš, co se všechno mohlo stát?," zarazil mě tvrdě a odtáhnul se.

Zkousla jsem si nervózně ret, ale než jsem stihla odpovědět, pečlivě si mě prhlédl a jeho pohled ztvrdl. Pochopila jsem, co si z toho, že jsem byla oblečená v mužském oblečení vyvodil a rychle jsem se pohnula s ním a stoupla si před Deana.

"Zlato, uhni mi z cesty. A ty - máš vůbec nějaké svědomí?," zasyčel naštvaně a hledal svou zbraň.
"Pane, možná byste se měl uklidnit a nedělat přehnané závěry, není to.."
"Není to jak to vypadá?! Moje dcera je tu bezpochyb v tvém oblečení, tak mi tu nelži! Je jí šestnáct proboha!"

"Tak dost!," zařvala jsem, když už i Dean vypadal, že vytasí svou zbraň. Byť jen v sebeobraně.
Všichni ztichli i Sam, který zrovna vešel do malé chodby. Odklonila jsem tátovu zbraň a pevně se na něj podívala.

"Mluví pravdu. Šla jsem do restaurace a nějaký idiot neuřídil auto, tak jsem odkočila z cesty, ale podklouzlo mi to a spadla jsem do toho jezera," lhala jsem přesvědčivě a rozhodla se nezmiňovat anděly.

"Spadla jsi do jezera?," zopakoval a zamračil se.
"Přesně tak. A Dean mě vylovil," řekla jsem a děkovala všem možným silám, že se rozhodl po večeři vysprchovat a měl jako já, stále mokré vlasy.

"Omlouvám se," prohodil směrem k Deanovi, schoval zbraň a podal mu ruku. "Děkuju, že jste pomohl Lily."
"Není zač," odpověděl klidně Dean a přijmul jeho ruku.

"Tak děkuju za pomoc. Ráda jsem vás poznala," řekla jsem směrem ke klukům a byla jsem si jistá, že doma dostanu přednášku o tom, jak nemám mluvit z cizími lidmi.

Sam mi s úsměvem podal batoh a podal si s tátou ruku. Dean na mě mrknul, když se táta otočil a vyšel ze dveří.
"Snad se ještě potkáme," prohodila jsem neutrálně a zadržovala smích.

Neměnili jsme si čísla jen tak nadarmo. Dean se ušklíbl a přikývl, v očích pobavené jiskřičky.
"Hlavně se drž dál od vody," podotkl.
Zasmála jsem se a zamávala jim, když jsme se vzdalovali od jejich pokoje. Dohnala jsem tátu a společně jsme se probírali sněhem.

"Lily?"
"Ano?"
"Nějaký kretén nám zaparkoval na místě."

Vybuchla jsem nekontrolovatelným smíchem, až jsem málem spadla na zem a táta se na mě nechápavě zadíval.

"Teenageři," zamumlal a otevřel dveře od našeho pokoje.


S láskou,
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama