Slunečnice

15. února 2015 v 22:37 |  Jednorázové
Ahoj,

tak se tu hlásím. Dnes ne s kapitolou, ale s prvním příběhem na přání. Musím říct, Ellie, že jsi mi tedy pěkně zavařila mozkové závity a tak budu jen doufat, že jsem tvé představy splnila nebo se k nim alespoň přiblížila. :)

Zadání:
  • krátká povídka
  • postavy: Aberforth a Albus Brumbálovi
  • vedlejší postava: Ariana Brumbálová

Slunečnice

Aberforth se nikdy nestaral o to, co ostatní říkají. Věděl, že ho za zády pomouvají a někteří měli i tu drzost ho pomlouvat přímo před ním. Nebyl rváč, i když se to o něm tradovalo a celkově na to svou postavou i vypadal. Nevyvolal bitku, ale když přišla, nebránil se jí.

Byl mužem činu, nenechte se zmýlit, ovšem raději upřednostňoval stát v povzdálí a nebojovat v první linii. V té se člověk neztratí a každý si ho hned zapamatujte a zaškatulkuje. A navíc - do první řady patří hrdinové, bojovníci. Za někoho takového se nepovažoval ani v nejbláznivějších snech.

Pro ty, co ho znali jako nerudného majitele hospůdky u Prasečí hlavy, nikdy nebyl víc, než pobuda a vesnický rváč. A Aberforth je v tom přesvědčení rád zanechal. Už z důvodu, že měl rád svůj klid a nesnášel čmuchaly.

Neměl žádné priority a dělal věci tak, jak mu přišly pod ruku. Choval na dvorku kozy, staral se o dům spolu s hospodou, pomáhal kouzelníkům, jenž přišli s prázdnou nebo zranění a nikdy si za to nic neúčtoval. Pouze požadoval mlčenlivost. Svou pověst měl rád a nehodlal ji měnit.

Aberforth Brumbál nebyl spokojený muž, neměl naplněný život a rád stál ve stínu svého bratra, kde ho nikdo nepoznával. Žil, i když dávno ztratil tu jiskru v oku. Umřela spolu s jeho milovanou sestrou již velmi dávno.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Albus si nikdy nepřipouštěl popularitu. Přesto pro něj, jako ředitele školy, byla publicita důležitým aspektem jeho života. Nešlo se jí vyhnout a ne vždy byla příjemná. Byli zde ti, co ho odsuzovali a ti, co s ním sympatizovali - neměnná rovnice.

Byl seběvědomý a měl autoritu. To z něj dělalo osobnost - někoho, v nějž lidé plně věřili a byli odhodláni ho následovat až na samý konec světa. Patřil do první linie každé bitvy - hrdina, bojovník... Často ho po bitvách stíhaly nepříjemné sny, ale nikdy neodmítl pomoci potřebným.

Pro ty, co ho znali jako ředitele Bradavic a držitele Merlinova řádu, byl vždy celebrita, někdo komu bylo nutné se klanět. Albus se jim jejich přesvědčení snažil vymluvit. Chtěl mít svůj klid a nebýt monitorován na každém kroku jako zvíře v mudlovském cirkuse.

Měl své priority perfektně a takticky seřazené. Vždy musel uvažovat o dva kroky dopředu, než jeho nepřátelé. Válka, škola, statisíce kouzelníků, jenž na něj spoléhali... Nabízel pomoc každému a pokoušel se ze všech dělat lepší lidi. Přesto ne vždy bylo správné v očích kouzelnické komunity. Svou pověst neměl rád a nemohl s tím pranic udělat.

Albus Brumbál nebyl spokojený muž, jehoživot naplňoval bitvy a on jen litoval, že tu s ním jeho bratr nechce být. Žil, i když dávno ztratil tu jiskru v oku. Umřela spolu s jeho milovanou sestrou již velmi dávno.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Aberforth se nepřítomně díval na titulní stranu Denního věštce a snažil se vstřebat všechny informace. Odložil noviny, vstal; najednou nepříjemně težký a pociťoval všechny dlouhé roky v jeho životě.

Zamířil ke kuchyňské lince, kde ze své tajné skrýše vytáhl láhev Ohnivé whisky a pořádně si z ní uzmul. Položil láhev zpět, když ividěl, jak nepříjemně se mu třesou ruce a zatřepal hlavou, ve snaze si urovnat myšlenky.

O co jde? Dávno ke mně obrátil záda, nemělo by to být tak... bolestivé, pomyslel si a prohrábl si rozcuchané vlasy stále se třepající rukou. Ale ono bylo. V jeho srdci se rozhořela stejná bolest, která ho ničila, když držel v náručí nehybné tělo své sestry.

Zamrkal, sám překvapen, když ucítil štiplavé slzy ve svých očích a vztekle praštil do linky. Neměl by cítit bolest, ne pro něj - kvůli němu Ariana zemřela... Nebo ne?

Na nejistých nohou rychle zamířil do obýváku a téměř se zhroutil před obrazem své sestry, která se na něj láskyplně, přesto nepřítomnýma očima, zadívala.
"Ariano," zašeptal chraplavě a hlas se mu zlomil.

Jeho sestra se na něj pouze usmála, nedívajíc se jeho směrem a odběhla do domu, odkud se vrátila s překrásnou slunečnicí a napřaženýma rukama dala najevo, že mu ji předává. Zavřel oči a nechal stéct jedinou slzu, když si vybavil gesto, jež jeho malá sestřička dělala již od dob, kdy se naučila chodit.

Milovala slunečnice, sbírala je a poté mu je jednotlivě představovala. Byly vždy perfektně seřazené, každá z nich měla své jméno a místo ve váze. Jakmile něco z toho nebylo v pořádku, Ariana dostala záchvat a její divoká magie se rozburácela po domě - vysklila okna, ničila na co přišla, dokud...

Namáhavě polkl a přinutil se otevřít oči. Ano, dokud se nevrátil jeho starší bratr. Pouze Albus dokázal dostat její magii pod kontrolu, zatímco Aberforth jejich sestru utěšoval a ukolébával ke spánku.

Podíval se na konferenční stolek, na němž se majestátně pohupovala slunečnice. Překvapeně se podíval z květiny zpět na Arianu, jež na něj mrkla a zamávala. Bez dechu poodešel ke květině a jemně ji prohrábl prsty.

Cítil magii, jež pulzovala v každé molekule květiny a natahovala se k jeho magii. Nadšená, radostná, bezelstná a naprosto nevinná. Arianina magie.
"Celou tu dobu, jsi tu s námi, Ari," zasmál se nevěřícně a ignoroval potůčky slz, jež si klátily cestu do jeho vousů.

Prudce vstal a přešel ke stěně, kde na něj koukala Ariana. Ta se jemně zachichotala a prstem ukázala vedle sebe. Okamžitě strhl hedvábný potah z dalšího rámu. Postavy na obraze za ním se malátně rozkoukávaly a snažily se zaostřit; náhle oživeni ze svého transu.

Po chvíli se postavili zpět na svá místa, přehráli původní obraz z dávných čaasů, kdy tři sourozenci ještě byli mladí, šťastní a většina z nich naživu. Aberforth se se slzami v očích zadíval na své mladší já, které se nadšeně objímalo se starším bratrem, zatímco Ariana se smíchem seděla na Albusových zádech.

Odstoupil od obrazu a počkal, až se na něj všichni aktéři podívají.
"Tenhle boj nevzdáme. Ne, dokud je za co bojovat," zapřísáhl se pevně.

Albus se na něj na obraze podíval s láskou v očích, stejně jako Ariana, když byla ještě v pořádku. Bratři na sebe mrkli a Ariana ze svého vlastního obrazu si pro sebe přikývla a znovu vpustila svou magii na slunečnici v místnosti.

Ta se jemně zatřepetela a rozvinula své nádherné žluté květy a otočila se ke slunci. Stejně jako duše posledního z žijících Brumbálů.




S láskou,
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama