Březen 2015

33. Opakuj mé chyby

16. března 2015 v 23:15 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,
omlouvám se, že kapitola nebyla již včera, ale škola je přednostnější. :) Nicméně vám ji přínáším hned dnes a doufám, že se vám bude líbit. :)


33. Opakuj mé chyby

Nevěděla jsem, co bylo poslední týden prázdnin horší - čelit svým pocitům nebo pohledům ostatních. Nenáviděla jsem tu lítost, kterou jsem v jejich očích viděla, a to hlavně proto, že jsem se díky tomu cítila ještě hůř.

Hned po přečtení dopisu jsem se pokusila kontaktovat Roberta, ale máma si ho nejspíš pojistila dobře, protože ať jsem se snažila sebevíc, nikdy nebyl k zastižení. V jediném mi nelhala - César opravdu v noci přiletěl a naléhavě mi ťukal na okno. Nenesl žádný dopis.

Od toho večera, kdy jsem přistihla Ginny s Harrym, začalo být v domě pořádně dusno. Ginny házela vražedné pohledy na mě, já na ni, Ron na Harryho, Harry na Ginny, já na Rona... Jediný v místnosti, kdo se vždy snažil zajistit jakýsi mír, byla Hermiona.

Jenže pro tu to taky nebylo lehké - my čtyři jsme mezi sebou byli celkem na ostří nože a ona musela dělit svůj volný čas mezi nás všechny. Tedy pokoušela se o to. Když jsem viděla, jak je po pár dnech úplně vyšťavená, navrhla jsem jí, ať za mnou nechodí a dělí svůj čas jen mezi ně.

Chvíli se se mnou hádala, ale nakonec uznala za vhodné, že bude lepší, pokud se nezhroutí během dalšího dne. Poté, co si Ron a Ginny všimli, že se se mnou Hermiona baví jen pokud jsme v místnosti, zřejmě si u nich vydobila zpět svou pozici.

Byla jsem za ni ráda, třebaže jsem se cítila osaměleji. Ale než bych něco takového přiznala, museli by mě mučit. Ostatně jsem se uklidňovala tím, že je to tak lepší - až nastoupí do školy, nebude muset řešit tu trapnou ignoraci, jež by nastala.

A byl to právě ten poslední týden prázdnin, když mě konečně do očí praštilo řešení, které se mi nabízelo již od začátku. Procházela jsem se po domě se svou malou depresí, když jsem zaslechla hlasy v blízké knihovně.

"... lektvarů. To snad není možný."
Tohle byl určitě Ron. A jak jsem předpokládala, byla tu Hermiona, aby mu odpověděla.
"Kdybys začal se svými úkoly na začátku prázdnin, nemusel bys je dopisovat až teď!"

"Ten slizkej netopýr nám jich vždycky zadá tolik! Proč nám jich vždycky zadá tolik?! Jako bysme nedělali o prázdninách nic jinýho, než se učili..."
Zatnula jsem ruce v pěst, když jsem ho slyšela nadávat Snapeovi. Jasně, nebyl zrovna sluníčko, nicméně to byl skvělý člověk. A pak mě to konečně napadlo.

Máma mi to v dopise vlastně sama poradila. Až nebudeš vědět jak dál, běž za Snapem. Více méně. Otočila jsem se na patě a rychle zamířila do obývacího pokoje. Sáhla jsem po Letaxu a vhodila ho do ohně a ztratila se s výkřikem.

"Komnaty profesora Snapea, Bradavice!"

Když jsem vypadla z roštu, vykašlala jsem saze, které se mi v tom vzrušení a spěchu dostali až do krku a oprášila ze sebe další smetí. Nejistě jsem se rozhlédla a zkousla si ret. No tohle jsem teda hodně nedomyslela. Neúspěšně jsem se pokusila pročistit stažené hrdlo.

"Pane profesore?," kuňkla jsem.

Udělala jsem jeden opatrný krok kupředu, když se spustil jakýsi pisklavý zvuk a já leknutím odskočila a natiskla se zpět ke krbu. Ani ne vteřinu na to se dveře od laboratoře s třísknutím rozletěly a z jejího nitra vyšel v bojovém postavení s hůlkou namířenou ke krbu profesor Snape.
"Ruším?," vydolovala jsem ze sebe malým hláskem a usmála se.

S kamenným výrazem máchl hůlkou a vypnul otravný zvuk alarmu. Těžce si povzdechl a hůlkou mi pokynul směrem k pohovce. S úlevou jsem na ni padla a počkala na jeho další krok. Zastrčil hůlku zpět do hábitu a sedl si do svého oblíbeného křesla naproti mně.

"Takže?," procedil ledovým hlasem.
Málem jse se ošila a to na něm ještě bylo vidět, že těžce zadržuje křik. Nervózně jsem polkla a poposunula se na gauči, než jsem pokračovala.
"No..."

Pozdvihl obočí. Vydolovala jsem ze sebe jakýsi úsměv.
"Chtěla jsem vás vidět..."
Výraz jeho obličeje nyní mluvil za vše.
"... nebo taky ne. Jasně. Ve skutečnosti jsem se vás chtěla na něco zeptat," vyhrkla jsem spěšně s křečovitým úsměvem.

"Chápu správně, že jste se prostě rozhodla přemístit ke mně do komnat, když víte, že Letaxovou síť kontroluje nejen ministerstvo, ale také služebníci Pána zla?"
"No, když to podáte takhle..."
"Ticho!"

Okamžitě jsem zmlkla a sledovala ho velkýma bázlivýma očima. Znovu si povzdechl a protřel si kořen nosu palcem. V jeho očích byl jasně vidět vztek.
"Nemůžu ani uvěřit, jak moc je Black pošetilý a hloupý, když vám povolí se letaxovat. A dokonce samotnou. Myslel jsem si, že mu na vás..."

Snažila jsem se odstranit svůj provinilý výraz, ale podle toho, jak se jeho tvář každou další vteřinou prohlubovala, mi bylo jasné, že selhávám. Znovu jsem polkla, ale odvážila jsem se promluvit.
"No..."
"Black neví, že jste se letaxovala z Grimmauldova náměstí?"

"Ehh... no ani ne?"
"Nebo že jste se přemístila ke mně?"
"Ne, ale..."

"Takže. Vy jste se SAMA přemístila pryč, aniž byste dala někomu alespoň na vědomí, že odcházite?," zeptal se mě nebezpčeně tichým hlasem a probodl mě pohledem.
"No - technicky vzato mi to nikdo ani nezakázal..."

Zmlkla jsem ve vteřině, kdy se jedna váza s květinami na poličce krbu roztříštila na milion střípků. Zoufale jsem si povzdechla a vyskočila z pohovky. Klesla jsem k jeho křeslu a posadila se na paty.

"Já vím! Byla to totální blbost, ale já jsem vás prostě musela vidět a nic jiného mě v tu chvíli vůbec nenapadlo. Máma prostě zmizela, napsala mi nějaký dopis na rozloučenou, ale prostě.. není to, jako by ho psala ona a Robert mi neodpovídá a nikdo se mnou nemluví! Já chci vědět, co se kolem mě děje!," vybuchla jsem opřená o jednu z opěrek na křesle.

Zkoumavě se na mě zadíval a já skoro slyšela, jak mi spadl kámen ze srdce, když se jeho výraz alespoň trochu zmírnil.

"Bohužel vám k tomu nemohu říct o moc víc, než všichni ostatní. Ano, vaše matka se tu zastavila, ale pouze proto, aby mi předala klíč od vašeho trezoru a vaše osobní věci, které se zachránily z vašeho ranče. Neřekla mi podrobnosti o jejím odjezdu, či místě, kde pobývá. Opravdu vám nemohu být nijak nápomocen, je mi líto," promluvil tichým a pečlivě kontrolovaným hlasem.

Povzdechla jsem si a zhroutila se rovnou na koberec. Zavrtěla jsem hlavou a zamrkala, abych zahnala slzy.
"I tak děkuju. Já jen... tohle prostě není její styl, tady," vytáhla jsem z kapsy dopis a podala mu ho. "Přečtěte si to. Tohle by prostě jen tak z vlastní vůle nepsala. Máma není taková, že by mě tu nechala samotnou."

"Váš otec se nepočítá?," prohodil kysele, zatímco se začetl do dopisu.
Zamračila jsem se, ale neodpověděla. Sama jsem ještě nevěděla, jak moc pro mě znamená. Obzvlášť, když jsem ho znala teprve dva měsíce. Počkala jsem než dočetl a jeho obočí se stáhlo do soustředěné čáry.

"Tak?"
"Máte pravdu. Tohle není styl vaší matky. Nicméně, když odjížděla, nevypadala, že by ji k tomu někdo nutil. A oba dobře víme, že vaše matka není dobrá herečka," odpověděl klidně a vrátil mi dopis.

"Chcete tím říct, že šla dobrovolně? Ale proč by to dělala?"
"Nemám nejmenší tušení. A nyní byste se nejspíš měla vrátit do vašeho domu. Jsem si jistý, že váš zablešený otec jistě okousává nábytek strachem o vás," prohlasil sarkasticky a ušklíbl se na mé zamračení.

Protočila jsem očima, ale poslušně se vydala k Letaxu.
"Pokud vím, je na ministerstvu a mě si nikdo nevšímá," pokrčila jsem rameny a nabrala hrstku prášku.

"Ach, pak jistě ale víte, jako právoplatná dědička Blackovic impéria a čistokrevná čarodějka, že nemusí být váš otec v domě, aby věděl, kde jste momentálně vy," zašklebil se jízlivě a se zadostiučiněním sledoval, jak se mi ztratila z tváře barva.

"Raději bych si, být vámi, pospíšil. Přeji příjemně strávený zbytek večera."
"Díky," vzdychla jsem a vstoupila od krbu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Opatrně jsem vyskočila z krbu a pokusila se po špičkách zmizet z pokoje, když se vedlejší dveře prudce otevřely. Málem jsem se rozesmála nad tím, jak Sirius vypadal. Kdybych teda nebyla v takovým průšvihu.

Vlasy mu trčely, jako by si do nich vjel rukou víckrát, než by bylo dobré. Kabát a oblečení bystrozora na něm nedbale visely, pár knoflíků bylo pryč a hůlku měl zdviženou před sebou. V očích zvláštně divoký, štvaný a ustaraný výraz.

Který se okamžitě změnil na naprosto rozzuřený, když mě zahlédl a ujistil se pohledem, že jsem celá. Druhé kolo, pomyslela jsem si a mentálně se připravila na nejhorší.

"Sam! Kde jsi promerlina byla?! Málem jsem se zbláznil, když jsem zjistil, že jsi se sama odletaxovala z domu! Co tě to napadlo?!"
"No já..."

"Přece víš, že teď kontrolují letaxovou síť nejen ministři-"
"-ale taky služebníci Pána zla," dokončila jsem za něj a na poslední chvíli zarazila úšklebek.
"Služebníci Pána zla?," zopakoval najednou naprosto plochým hlasem bez emocí.

"Jo?"
Zamrkala jsem překvapeně. Nechápala jsem, co na tom-
"Tys byla u Snapea?!"

"Ano - co je na tom tak špatnýho?!"
"Co je na tom špatnýho?! Mám ti tu snad udělat seznam věcí, co je tak zatraceně špatnejch na tom se kamarádíčkovat se Smrtijedem? Opravdu Sam?"
"Jenže on je na naší straně! I Brumbál se za něj může zaručit!"

"Jak zase víš tohle? Já s ním chodil do školy Sam, a vím, jak moc se nechal Srabus zlákat slávou a černou magií. Několikrát se nás s Jamesem pokusil proklít!"
"Cože?," zašeptala jsem a zaťala ruce v pěst. "No pokud jste se chovali takhle, ani se mu nedivím, že se vás pokusil proklít!"

"Jak to myslíš?!"
"Jako idioti! Protože to je hrozná sranda někoho šikanovat!"
"Takhle se mnou nemluv, holčičko! V patnácti je každý idiot-"

"Každý očividně ne! Jak můžeš omlouvat takovouhle věc za to, že ti bylo patnáct? Šikana je šikana, ať už je ti kolik chce!"
"Tak dost!," zakřičel a podobně jako u Snapea, jedna z váz se roztříštila na kousky. "Běž do svého pokoje a až s tebou zase bude kloudná řeč, tak přijď dolů!"

Při své řeči si stihl vzít svůj hábit z věšáku u krbu a já jsem vybuchla stejně jako on.
"Takže tohle je jako tvoje řešení? Prostě odejdeš a pošleš mě do pokoje? Neudělala jsem nic špatnýho, krom toho, že jsem opustila dům a vím, že to byla blbost, ale nepotřebuju, abys mi řídil, s kým se můžu a nemůžu bavit!"

"Tak to se pleteš! Jsem tvůj otec a ať se ti to líbí nebo ne, budeš se holt muset řídit nějakými pravidly nebo ti Erica snad nechávala volnou ruku? Protože to by nebylo divu, že se teď chováš jako malej spratek!"

"Mámu z toho vynech! Nemůžeš se divit, že od tebe radši utekla pryč, když se chováš-"
"Teď zacházíš daleko Samantho! Běž. Do. Pokoje. Okamžitě! Nehodlám se tu teď bavit s rozmazleným spratkem-"

"Tak to ses o mě neměl soudit!"
"To jsem teda neměl!"

Ztichla jsem, stejně jako on, ale nedovolila jsem si ukázat na sobě slabost, takže jsem to dál maskovala vztekem. Zatnula jsem pěsti a další váza se rozbila - tentokrát mou magií.

"Fajn!," zaječela jsem nakonec.
"Fajn!," zavrčel.

S posledním vzteklým pohledem na něj jsem se otočila a proletěla kolem Remuse, jenž stál ve dveřích. Ani jsem nechtěla vědět, kolik toho slyšel. Než jsem za sebou v pokoji třískla dveřmi, uslyšela jsem stejné třísknutí i dole.

Padla jsem naznak na postel a naštvaně praštila do polštáře, až se César ve své kleci pohoršeně zavrtěl a zahoukal na mě.

"Ještě ty začínej!," zasyčela jsem naštvaně.
Jako by toho nebylo málo, za okamžik se ozvalo zaklepání a ozval se Remusův nezaměnitelný hlas.
"Sam? Můžu-"

"Jdi pryč!"
"Sam, poslouchej-"
"Nech mě na pokoji!," zaječela jsem a hodila na dveře Césarovo krmivo.

Jako malá holka, pomyslela jsem si, když na mě César tentokrát naštvaně zacvakal zubama a ticho z chodby mi napovědělo, že si to Remus opravdu vzal k srdci. Povzdechla jsem si a zabořila tvář do polštáře. Perfektní den.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Pokud jsem si myslela, že tichá domácnost s mámou je příšerná, ta se Siriusem byla snad stokrát horší. Úspěšně jsme se vyhýbali jeden druhé po celý zbytek týdne a mluvili jsme spolu jen když to bylo nutné. A to nás k tomu Remus musel prakticky dotlačit.

Když jsem si balila věci do Krásnohůlek, opravdu jsem se cítila špatně. Jakoby se historie opakovala - zase jsem se pohádala předtím, než jsem odjela do školy. Problém byl v tom, že já i Sirius jsme byli příliš tvrdohlaví na to, abychom si ustoupili.

Loučení, pokud se tomu tak dalo říkat, bylo nanejvýš chladné a odměřené. Obejmutí jsem dostala jen od Remuse a paní Weasleyové a i když bych to nepřiznala, byla jsem za to ráda. Necítila jsem se alespoň tak sama.

Nedivila jsem se, když mi bylo řečeno, že mě do Francie přemístí Kingsley, ale nemohla jsem říct, že mě to nezklamalo. Kingsley se snažil uvolnit atmosféru a rozveselit mě, ale po chvíli pochopil, že bude lepší mě prostě dopravit na místo a nechat mě samotnou.

Byla jsem vděčná, když se dlouho nezdržoval a s přáním příjemného školního roku se přemístil zpět do Anglie. Julce a Riley už o všem věděli z mých dopisů, které jsem zuřivě jeden za druhým posílala od mámina údajného odjezdu.

Byli úžasní, ale to jsem o nich už dávno věděla. Počkali, až jsem to nevydržela a večer jim všechno vyklopila. Pak mě jenom objali a pokusili se rozptýlit mé myšlenky. Když jsem toho večera vypouštěla Césara s dopisem o mém bezpečném příjezdu, ani jsem nijak nečekala odpověď.

Ale Sirius překvapil. Druhý den mi u snídaně přišla odpověď. Poněkud strohá, ale na druhou stranu, byl to dobrý začátek.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Naše "nebavení" vydrželo do půli října. Od té chvíle jsme si začali posílat slušné a dokonce i přátelské dopisy. Z mé strany to byla obrovská úleva - obzvlášť, když jsem věděla, že Sirius je teď momentálně můj jediný rodič.

Nikdy jsem netušila, co všechno se změní v jeden den. Byl konec října a naše škola pořádala další turnaj ve famfrpálu. Přestože jsem ho milovala, nedokázala jsem dostat svou hlavu moc do hry. Hrála jsem skoro jako by mě zapnuli na autopilot.

Tedy do chvíle, než do mě vrazil potlouk a sudí na mě zařval, ať se soustředím, pokud nechci střídat. Potřepala jsem hlavou, nadechla se a pustila se do hry, zatímco jsem všechny postranní myšlenky odsunula do pozadí.

Když se z davu začal ozývat jekot, stejně jako ostatní hráči, jsem předpokládala, že jeden z chytačů chytil Zlatonku. Hra se téměř zastavila a všichni jsme se otočili a překvapeně na sebe zírali. Oba chytači totiž kroužili kolem tyčí, ale ani jeden z nich Zlatonku neviděl.

Jenže výkřiky se začaly ozývat najednou ze všech stran, a než jsme stihli třeba mrknout, ozval se zámecký alarm, který nás okamžitě donutil slétnout dolů a co nejrychleji se odebrat do hradu. Ani jsem nechtěla pomyslet, co se to mohlo dít a zamířila k zemi spolu s ostatními.

Těsně nad zemí, než se mé nohy stihly dotknout země se necelý metr ode mě ozval výbuch, který naslědovali další tři. Doslova jsem viděla, jak se panika prohnala davem a všichni křičeli a utíkali, zatímco se je učtelé bezmocně snažili uklidnit a spořádaně odvést.

Seskočila jsem z koštěte a strnula ve svém kroku, když jsem v půli hřiště uviděla stát alespoň pět postav v tmavě černých hábitech. A i když byli ještě daleko, na jejich tvářích bezpochyby seděli smrtijedské masky.

Dřív, než jsem stihla sáhnout po hůlce, se kolem ozvaly další zvuky přemístění. Jeden z nich okamžitě hodil pod mé nohy fiolu s jedovatě červeným lektvarem. Rozšířily se mi oči, ale než jsem stihal cokoliv udělat, láhev se roztříštila a její výpary mě okamžitě začaly uspávat.

Zaklopýtala jsem pryč od ní, ale téměř okamžitě se poroučela k zemi, když jsem začala pociťovat její účinky a s hrůzou se propdala do bezvědomí, zatímco mi u ucha zavrčel nebezpečný hlas.

"Dobrou noc, šípková Růženko..."




S láskou,
Romadůr

32. V náručí

8. března 2015 v 16:11 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

přeji hezkou Neděli a jak jsem slíbila, přináším vám další kapitolu. Vím, že jsem vás minue nechala v napětí, takže jsem vás prostě nemohla enchat tak dlouho čekat. :)

Jinak chci moc poděkovat všem, co sem na můj blog pravidelně chodí a včera mě navštívilo 29 lidí. :) Děkuji, jsem ráda, že si tu jen tak nepíšu pro sebe a najdou se další fanoušci, co si rádi přečtou nějakou fanfikci. :)


32. V náručí

"Je u ní madame Pom-"

Když jsem se vzpamatovala z vteřinového šoku, než se Remusova informace dostala do mého mozku, okamžitě jsem vystřelila do domu, proběhla kolem Remuse, který na mě cosi volal a běžela rovnou do druhého patra, kde byl mámin pokoj.

Odstrčila jsem Kingsleyho, jenž stál u dveří a pokoušel se na mě promluvit, jenže já ji prostě potřebovala vidět na vlastní oči. Hned. Rozrazila jsem dveře a zarazila se pár kroků uvnitř v místnosti. Všechny oči v místnosti se otočily na mě.

"Sam?"

Neudržela jsem v sobě vzlyk, když máma vstala se slzami v očích a udělala pár vratkých kroků ke mně. Vběhla jsem jí do náruče a i když jsem jí mírně vyvedla z rovnováhy, objala mě nazpět a naplno se spolu se mnou rozbrečela.

Držela jsem se jí jako klíště a stěží vnímala hlasy v místnosti. Cítila jsem, že i máma naprosto nevnímá, co se kolem nás děje a soustředí se na jediného člověka v místnosti. Mě. Nějakým neuvěřitelným způsobem jsme se dostali na postel, kde jsme se odmítli pustit.

"No tak! Všichni ven! Okamžitě, nechte jim trochu soukromí, které si zaslouží," zaznamenala jsem rázný hlas madame Pomfreyové a během pár minut se místnost vylidnila.

Stále jsem se jí nepouštěla, jen jsem trochu uvolnila stisk, když jsem rozeznala její poněkud stížené dýchání. Pořád jsem nevěřila svému hlasu natolik, abych promluvila a nemohla jsem se hnout, protože jse se bála, že je to jen sen, z něhož se probudím.

"Broučku," ozvalo se chraptivě nade mnou a na temeni hlavy jsem ucítila motýlí polibek.
"Mami," vzlykla jsem zpátky a přes slzy se usmála a odtáhla se tak, abych ji nepustila, ale viděla jí do tváře.

Byla stále bledá, ztrhaná a vypadala nemocně, ovšem ne tak smrtelně bledá, jako před pár týdny. Kruhy pod očima už nebyly tak viditelné, ale hlavně její nádherné modré oči svítily životem a unaveně se usmívala.

"Tohle už mi nedělej," zašeptala jsem a věnovala ji varovný pohled, který ale musel vypadat směšně, vzhledem k mému ubrečenému obličeji.

Znovu se slabě usmála a vtiskla mě do náruče. Pohladila mě po vlasech a znovu mě do nich políbila.
"Už jsem tu zase pro tebe holčičko."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Povídali jsme si dlouho. Vyprávěla jsem mámě všechno možné, ale než jsem se stihla dostat k soudu, který dnes proběhl, vyrušilo mně zaklepání na dveře.
"Dále," odpověděla máma silnějším hlasem.

Usmála jsem se na Siriuse, který se pomalu protáhl dovnitř a on mi malý úsměv opětoval. Pocítila jsem napětí z obou stran, když mi máma pevněji sevřela naše propletené ruce. S obavou jsem se na ni podívala, ale ona se jen křečovitě usmála.

"Nerad vás ruším, ale rád bych si s Ericou promluvil, pokud by ti to nevadilo Sam?," řekl Sirius a podíval se na mě.
Rychle jsem přeletěla pohledem k mámě a otevřela pusu, abych argumentovala, když mě máma jemně stiskla.

"Budu tu, i když odejdeš, neměj strach," řekla.
"Dole je navíc oslava. Harry se po tobě sháněl," prohodil Sirius a věnoval mi povzbudivý a trochu netrpělivý pohled.

Zkousla jsem si ret, ale mám zatřepala hlavou a přitáhla si mě k sobě. Políbila mě do vlasů a zašeptala.
"Jen běž."

Ještě jednou jsem se na ni zkoumavě zadívala, ale nakonec jsem vstala a s menším úsměvem prošla kolem Siriuse. Doufala jsem, že ať už se mezi nimi stalo cokoliv, že si to mezi sebou vyříkají. V klidu vyříkají.

Seběhla jsem schody a s úsměvem vešla do místnosti, která byla tak hlučná, že jsem ji slyšela už v prvním patře. Uvnitř byl obrovský stůl plný jídla, uprostřed improvizovaný taneční parket, u knihovny obrovské dva reproduktory a spousta lidí kolem.

"Sam!," zakřičelo mi najednou jedno z dvojčat do ucha, až jsem vyletěla půl metru do vzduchu a skoro vytasila hůlku.
"Blbečku!," zakřičela jsem přes hlasitou hudbu nazpět, zatímco se, George nebo Fred, pobaveně zazubil a odběhl hledat své dvojče.

Protočila jsem očima a všimla si Harryho, který stál zrovna u džusu a mával na mě. S úsměvem jsem se k němu protančila davem a nadšeně ho objala. Objal mě zpět a vesele se zazubil, když jsme se odtáhli.

"Nepůjdem na klidnější místo? Tady se sotva uslyšíme," zakřičel skrz hudbu a já mu ukázala zdvižené palce.

Chytil mě za ruku a společně jsme se protáhli davem lidí. Prošli jsme chodbou a vešli do malé studovny. Ještě byla z dálky slyšet hudba, ale byla tlumená a tichá. Sesunuli jsme se na pohovku a vyčerpaně se zasmáli.

"Takže - gratuluju k úspěšnému soudu."
"Díky. Celkem mě překvapilo, že te nevyhodili," odpověděla jsem hravě a vysloužila si lehké šťouchnutí do ramene.

"Promiň. Jsem ráda, že ti to dobře dopadlo."
"Díky. Jak je tvé mámě?," zeptal se starostlivě a já se usmála.

"Je unavená a pořád ne stoprocentně v pořádku, ale je na tom líp. Madame Pomfreyová říkala, že by měla být za pár týdnů jako nová."
"To jsem rád."

Přikývla jsem a nervózně si zkousla ret. Vyskočila jsem ze sedačky a vytáhla z jedné komody větší krabici zabalenou v zeleném balicím papíru a převázanou červenozlatou stuhou. Uculila jsem se, když protočil očima s pohledem zaměřeným na dárek a začervenal se.

"To jsi nemusela..."
"Ale jo," utnula jsem ho a donutila ho vstát. "Všechno nejlepší k patnáctým narozeninám. Doufám, že tě můj skromný dárek příliš neurazí."

Zasmál se a nechal si potřást rukou. Předala jsem u dárek a společně jsme se posadili zpět. Opatrně odstranil stuhu a rozbalil balicí papír a já zadržela dech. Zastavil se a překvapeně zamrkal, když na něj vykoukla kniha ze stříbrné dračí kůže s pozlacenými okraji a Fénixem na přední straně.

"Eh.. nechci tě urazit nebo tak, ale pokud je tohle nějak významné z kouzelnického společenstva, tak v tom docela plavu."
"Ne. Ne tak docela. Dračí kůže je symbol bojovníka, stříbrná je ehm.. vychytralost a schopnost taktiky no a Fénix je tak nějak celý znak," vysvětlila jsem jednoduše.

"Páni," vydechl obdivně a otevřel knihu před sebou.

Úžasem se mu rozšířily zorničky, když listoval dál a na každé straně na něj vykoukla nějaká fotka. Usmála jsem se a spadl mi kámen ze srdce, když mě tím ujistil, že jsem vybrala správný dárek. Dolistoval na poslední stránku a já jsem se znovu napnula.

Usmála se a přejel prstem po okraji fotky.
"Kdo ji pořizoval?"
"Julce."
"Je perfektní."

Byli jsme na ní spolu v den Vánočního plesu v Bradavicích. Tancovali jsme ploužák a ani jednou se nepodívali do kamery. Jen jsme se pohupovali do rytmu s úsměvy na tvářích a zářivýma očima, zaklesnutýma v souhře do sebe.

Podíval se na mě a usmál se. Usmála jsem se zpět a uvědomila si naši blízkost. Harry se nepatrně naklonil a pohledem sjel k mým rtům a poté zpět k očím. Zamrkala jsem, ale pohnula jsem se jako první, ale než se naše rty stihly dotknout, ozvala se rána a oba jsme od sebe odskočili, když do místnosti vběhla dvojčata.

"Perfektní načasování," zamračila jsem se na ně naštvaně.
"Tady jste! Sam - musíš jít s námi."
"Budet to-"

"Naprosto boží a-"
"Musíš jít-"
"Hned s námi."

S tím vystřelili z místnosti a já si povzdechla. Protočila jsem očima vstala z pohovky. Letmo jsem ho pohladila po rameni a počkala, až se na mě podívá.
"Počkej tu na mě. Nedali by pokoj, dokud bych tam nešla. Budu hned zpět."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"No páni," chechtala jsem se dál a setřela si slzy.
"Teda kluci, to byla ta nejpovedenější montáž, jakou jste mohli vymyslet."
"Vždyť víš-"

"Jak moc-"
"Si vážíme-"
"Drahé paní Trebbletové."

Znovu jsme se rozesmáli. Zavrtěla jsem hlavou a rozloučila se s dvojčaty u schodů, zatímco jsem zamířila do studovny za Harrym. Doufala jsem, že se těch deset minut, co jsem byla pryč nějak stihl zabavit.

Otevřela jsem s úsměvem dveře a vesele prohodila.
"Tak jsem zp-"

Zasekla jsem se, když jsem na druhé straně pokoje viděla, jak Ginny jemně líbá Harryho. Do chvíle, než jsem vstoupila do místnosti. On se od ní odtáhl a překvapeně se na mě podíval. Na krku mi visel náhrdelník se zelenostříbrným netopýrkem.

"Sam-"
"Asi nebudu rušit," zamumlala jsem a statečně zadržela slzy.

Ginny se na mě vítězně usmála a uvelebila se na Harryho klíně. Ten se na mě stále díval a jakoby vůbec nevnímal, že ho tam prakticky osahává.
"To je dobrý nápad," prohodila Ginny a přitáhla si Harryho tvář k sobě.

Otočila jsem se a zavřela za sebou. Opřela jsem se o ně a dovolila si těžký nádech. Roztřásly se mi rty a v očích mě pálily slzy. Rychle jsem se odstrčila od dveří a doslova vyletěla do třetího patra, zatímco jsem téměř srazil Hermionu v mezipatře po cestě nahoru.

Vběhla jsem do svého pokoje a třískla dveřmi. Praštila jsem sebou na postel a stočila se do klubíčka. Zavřela jsem oči a spustila zadržované slzy.

Urputně jsme se snažila vymazat si obrázek Ginny a Harryho z hlavy, ale bylo to naprosto nemožné. Cítila jsem se zrazeně, i když jsem vlastně neměla důvod, protože jsme spolu s Harrym nechodili. Jenže srdci se taková věc vysvětluje těžko.

Ztuhla jsem, když se ozvalo jemné zaklepání na dveře, jenž se pomaličku otevřely. Ležela jsem k nim zády, takže jsem neměla tušení, kdo tam je. Znovu jsem zavřela oči a doufala, že je to máma. Pokud by to byl Harry, asi bych to nezvládla.

"Sam? Jsi v pořádku?," ozval se za mnou nezaměnitelný hlas Siriuse.
Polkla jsem a přikývla. Doufala jsem, že by to mohl uvidět, ael pro jistotu jsem se pokusila zklidnit svůj hlas.

"Uh-m," dostala jsem ze sebe souhlasně.
Zřejmě to znělo tak děsně, jak jsem si myslela, protože se dveře zavřely zvenčí a Sirius šel pomalu k mé posteli.

"Myslím, že už jsem ti říkal, že na tobě poznám, když nemluvíš pravdu," prohodil jemně a podle toho, jak se postel prohnula, jsem poznala, že se na ni posadil.
"Pokud se ti nechce mluvit, tak to chápu. Narazil jsem na ně ve studovně asi chvíli poté, co jsi vystřelila z místnosti."

Otočila jsem se k němu a využila toho, že leží a zády se opírá o čelo postele, abych se k němu mohla přitulit. Pohodlně si mě vmanévroval do hřejivého objetí a pohladil mě po vlasech. Zavřela jsem oči a neúspěšně se pokusila zastavit slzy, jež mu teď máčely košili.

"Kdyby to nebyl můj kmotřenec, pravděpodobně by mě nic nedrželo od toho, abych si to s ním ručně vyříkal."

Slabě jsem se usmála přes slzy a nechala se jemně konejšit. Smutně jsem si uvědomila, že tu se mnou teď není máma, jak tomu vždycky bývalo, ale Sirius. V ten okamžik jsem zjistila, jak moc jsme si byli po tom měsíci blízko.

"Stejně mu budu muset dát malou výchovnou lekci," oznámil mi temně a já zavrtěla hlavou.
"Nech to plavat... Neměla jsem být tak blbá a..."

Odmlčela jsem se a pokusila se zklidnit svůj roztřesený hlas a neúspěšně se znovu rozbrečela. Jemně mi setřel palcem slzy a přitáhl si mě k sobě.
"Zamilovat se," dokončil chápavě a povzdechl si. "Asi jsi po mě vážně něco zdědila, holčičko."

Vydala jsem ze sebe něco mezi vzlykem a uchechtnutím a on mě trochu nejistě pohladil po zádech.
"Tak trochu v těchle holčičích věcech plvu, takže kdybych něco dělal špatně-"

"Děláš to výborně," ujistila jsem ho a poslouchala jeho tlukot srdce. "Jen mě nepouštěj."
"Nikdy."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zavrtěla jsem se a pohodlněji opřela hlavu do polštáře, ještě spánkem unavená mysl vůbec neregistrovala okolní podněty a já nechtěla z toho vyhřátého tepla ven, takže jsem jen trochu změnila polohu.

"Dobré ráno, princezno."

Ozvalo se mi tlumeně u ucha a já otráveně rozlepila jedno víčko. Zamžourala jsem překvapeně na Siriuse, než jsem se prudce posadila a začervenala se.
"Promiň. Nechtěla jsem tě tu utiskovat celou noc," omluvila jsem se a mohutně zívla.

Uchechtl se a pomalu se zvednul do sedu. Bolestně se zašklebil, když mu nehezky křuplo v zádech. Naprosto se mi nepovedlo skrýt úsměv, takže jsem dostala letmý výchovný pohlavek a rozesmála se naplno.

"Stařečku," zacukrovala jsem a vystřelila z postele dřív, než by mě praštil ještě jednou.
"To mě ranilo," prohlásil vážným hlasem a položil si ruku na srdce.
Zazubila jsem se a pořádně se protáhla, když se ozvalo zaklepání na dveře a ozval se Remusův hlas.

"Sam? Můžu dovnitř?"
"Pojď dál," houkla jsem a přehodila přes sebe mikinu.
Otevřel dveře a můj výraz hned zhasnul, když jsem uviděla jeho vážný výraz.

"Stalo se něco?," zeptala jsem se opatrně a bála se odpověďi.
"Ano, je mi to líto Sam...," začal opatrně a mně se stáhlo hrdlo. "Ale tvoje máma v noci odjela."
Zamrkala jsem a nevěřícně se na něj podívala. To je přece hloupost nebo ne?

"Jak to myslíš odjela?," zopakovala jsem hloupě.
"Sam...,"

Odstrčila jsem Remuse z cesty a zamířila do pokoje, v němž máma ještě včera pobývala. Pokoj byl prázdný, postel ustlaná a všechny máminy věci byly pryč. Do místnosti za mnou během chvíle přišel Sirius i Remus.

"A proč odjela? A nic mi neřekla?," zeptala jsem se a snažila se znovu zadržet slzy.
Remus se na mě soucitně podívala a bezmocně zavrtěl hlavou.

"Ráno mi to oznámil jeden ze členů Řádu, který ji potkal, když se odletaxovala pryč. Nic mu prý neřekla, jen..."
"Co?"

"Předala mu pro tebe dopis," odpověděl a z kapsy u saka vytáhl složený pergamen.
Automaticky jsem se pro něj natáhla a přitáhla si ho k sobě. Bez dalšího slova jsem kolem nich proběhla zpět do svého pokoje a zamčela. Doufala jsem, že tím pochopí mou nápovědu.


Moje nejdražší Sam,

opravdu mě mrzí, čím sis kvůli mně musela projít. V první řadě ti chci říct, abys neměla strach - jsem v bezpečí u Roberta. A proto tě prosím, abys vinu neházela na něj, poprosila jsem ho, abych u něj mohla na chvíli zůstat.

Náš dům Smrtijedi zcela zničili a vypálili... Apollón pravděpodobně utekl, protože se nikdy nenašlo jeho tělo, ale Robert ho nikde nemohl najít, když se tam přemístil. Mrzí mě to. Všechny věci, které se ještě daly zachránit jsem nechala u Severuse v trezoru u Gringottů, všechny věci ti vydá, hned jak ho o to požádáš.

Většinu mých osobních věci se podařilo zachránit a mám je u sebe. Tvé věci byly téměř všechny v pořádku. César by měl dorazit někdy dnes večer. Nechala jsem Gringottovi, aby ti dali volný přístup k našemu trezoru. Třebaže mě rodiče vydědili, vydělala jsem slušné peníze, které by tě měly zajistit.

Neříkám ti sbohem navždy, jen tě chci a potřebuju udržet v bezpečí, což je v mé přítomnosti příliš nebezpečné. Bude proto lepší, když budeš v bezpečí se Siriusem...

Miluju tě z celého srdce a dělám to všechno jen pro tebe. Doufám, že mě za mé rozhodnutí nebudeš nenávidět a jednou mi všechno odpustíš. Nemůžu ti přesně říct, kdy se znovu uvidíme a trhá mi to srdce, ale jinak to teď nejde.

Vím, že jsem v tom už několikrát selhala a vím, že bych nepřežila, kdyby se ti kvůli mně zase něco stalo. Včera jsem si uvědomila, že Sirius tu schopnost udržet tě v bezpečí má. Viděla jsem, jak moc tě miluje a nemůžu mu upřít jeho šanci na život se svou dcerou.

Mrzí mě, že jsem zničila život nejen tobě, ale i jemu. Že jsem byla slabá na to, abych mu řekla pravdu a upřela jsem mu všechny ty roky, kdy tě mohl vidět vyrůstat. Možná že bych teď něco udělala jinak, ale na "co kdyby" se život nehraje...

Je mi líto, že tu pro tebe nemůžu být a že nejsem natolik silná a schopná tě ochránit. Pevně věřím, že tě ostatní udrží v bezpečí a my se shledáme, co njedříve to půjde.

Miluju tě,
máma



S láskou,
Romadůr

31. Bojovat do posledního dechu

6. března 2015 v 23:26 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

další část je tu. Dnes v Pátek a pozdě večer, protože ještě dopisuju rest z minulého týdne. Snad se bude líbit. :)


31. Bojovat do posledního dechu

Siriusova nálada byla prostě nakažlivá. I když jste třeba byli ve vedlejší místnosti nebo o tři patra výš, jeho energie proudila domem. Magie domu se jako na povel přizpůsobila svému majiteli a Grimmauldovo náměstí se tím neskutečně změnilo.

Samozřejmě až na Kráturu, ale ten vypadal nespokojeně pořád. Siriusovou nabytou svobodou vypukl doslova shon. Od chvíle, kdy se znovu stal právoplátným členem kouzelnické společnosti, se dveře jeho domu nezavřely.

A Sirius si to vše užíval plnými doušky. Díky jeho novému postavení na ministerstvu teď měl Řád mnohem větší kontrolu a více důležitých informací se bez prodlení dostalo k vedení štábu. Nemluvě o nových členech, jenž se přidali po zveřejnění "Blackova případu" v Denním Věštci.

Bavilo mě poznávat nové lidi, takže jejich návštěvy byly pro mě vždy zajímavým přínosem. Tedy ne všechny. Ale Trebbletová byla absolutně jiný případ. Její odbor jí totiž záhadným způsobem povolil kontroly každý týden dle libosti.

Naštěstí její návštěvy probíhaly vždy pod dozorem Remuse nebo Kingsleyho. Ne proto, že by si to ministerstvo vyžídalo, nýbrž kvůli jednomu menšímu nedorozumění, které mezi námi proběhlo. Po jedné z jejich příšerných "terapaeutních lekcí", jsem ji téměř uhodila, kdyby se v tu chvíli Remus neprocházel kolem knihovny a nezastavil mě.

Samozřejmě si to Trebbletová zazanamenala jako útok na její osobu a nabubřele odkráčela, zatímco se jí Remus pokoušel s omluvami přivést zpátky a Sirius se válel smíchy opřený bokem o krb. Ten ho brzy přešel, když se vrátil rozzuřený Remus a rychle nás oba dva srovnal do latě.

O týden později jsem se musela hodně přemáhat, když mě Remus s ocelovým pohledem zavedl do obýváku s Trebbletovou, abych se jí omluvila. Nad mou omluvou (zněla tak afektovaně a falešně i mým uším) našpulila rty a pustila se znovu do výslechu. Tentokrát byly její otázky snad ještě příšernější.

Byla jsem ráda, když jsem se z našeho dalšího sezení dostala celkem rychle, protože se potřebovala ještě zastavit se zpětnou vazbou na ministerstvu a já ji tak mohla vyprovodit ze dveří. Okamžitě jsem zamířila do obýváku, kde Remus a Sirius balili potřebné vybavení pro jejich akci.

Jak Brumbál stihl vyzvědět na ministerstvu, Harry byl obviněn pro použítí kouzela před mudly a také protože byl pod zákonem. Ze Siriuse jsem stihla alespoň vytáhnout, že ho Řád hodlá přepravit na Grimmauldovo náměstí.

"Už odešla?," vytrhl mě z myšlenek Sirius s pobaveným úsměvem a zastrčil si další nůž za opasek.
Otráveně jsem protočila očima, což jim oběma jako odpověď stačilo, načež se vrátili ke své práci. Zvědavě jsem jim nakoukla přes ramena, abych viděla, co všechno chystají a zeptala se.

"V kolik vyrážíte?"
"Večer. Až nebudou jeho příbuzní doma a my budeme mít volnou cestu," odpověděl okamžitě Sirius a vysloužil si lehce podmračený pohled od Remuse.

"Siriusi..."
"Co? Jako by si ty děcka nezasloužili vědět, co se kolem nich děje. Navíc, Sam je na tohle víc než připravená a je lepší, když je v obraze."

"Skončili jste slečinky?," ozvalo se hrubým hlasem za námi.
Otočila jsem se a podchytila touhu se oklepat při pohledu na Moodyho. Vím, tentokrát se za ním již neschovával Barty Skrk, ale to mu neubralo na hrůznosti.

"Pokud jste už dožvanili, tak bysme se mohli vrhnout do akce. Členové řádu si vyslechnou plán," zavrčel Moody a jeho čarovné oko se na mě zaměřilo.

Ustála jsem jeho pohled a věnovala ostatním úsměv.
"Hodně štěstí," popřála jsem ve dveích a rychle zmizela ve svém pokoji.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nesmělé zaklepání na dveře mě vytrhlo ze čtení Lektvarů a já se rychle vymrštila z pololehu na posteli, v níž jsem ležela. Nahmatala jsem vedle sebe svou hůlku.
"Dále."

Rozzářila jsem se od ucha k uchu, když mi do pokoje nakoukla střapatá černá kštice. Zahodila jsem knihu kamsi na postel a skočila mu kolem krku, když sotva prošel dveřmi. Zasmál se a objal mě zpátky. Po chvíli se odtáhl a usmál se.

"Ahoj Sam."
"Ahoj Harry," odpověděla jsem a oba jsme se rozesmáli.

"Asi se toho stalo mnohem víc, než jsem si myslel od doby, kdy jsme se viděli naposledy," podotkl s pozvednutým obočím a zadíval se do mých bouřkově šedých očí.
Uhnula jsem pohledem a pokynula jsem mu k posezení uprostřed pokoje. Pohodlně jsme se svalili a já se dala do vysvětlování.

"Jo, to máš pravdu... Fakt mě mrzí, že jsem ti to neřekla, už když mi poslal ten dopis, jenže jsem to musela držet v tajnosti přede všemi," vychrlila jsem a kousla se do rtu.
"Jo to mi tak nějak došlo," usmál se. "Jen mi bude chvíli trvat, než si zvyknu na to, že má Sirius dceru."

"Nejsi jediný, kdo si musí zvykat."
"Sirius se zmínil o tom soudu o svěření do péče a taky... o tvé mámě," dodal nerozhodně s omluvným výrazem.
Smutně jsem se usmála a přikývla.

"Jo, vím taky, že je ve stejnou dobu, jako ten tvůj," mrkla jsem na něj a pokračovala. "No... po tom, co na nás zaútočili smrtijedi upadla do magického kómatu. To mi alespoň řekla madame Pomfreyová. Neví kdy se probudí nebo..."

Polkla jsem knedlík v krku a mrknutím zahnala pálivé slzy v očích. Nadechla jsem se, abych zklidnila dech a změnila téma.
"A co u tebe?"

"Nemám tušení, odkud se vzali ti mozkomoři. Zrovna jsem se vracel s Dudleym domů, když na nás zaútočili v Magnoliové ulici. To je poblíž, kde bydlím," vysvětlil s náznakem smutku v hlase.
"Dobře to dopadne," ujistila jsem ho, ale potom zvážněla. "Myslela jsem spíš, jak probíhalo léto s tvými opatrovníky."

Uhnul pohledem, takže jsem si nestihla přesně přečíst jeho výraz, ale chlad, který se dostal do jeho zářivých očích mluvil za vše. I zatnuté pěsti.
"Jako obvykle."

Přikývla jsem. Nemělo cenu ho do něčeho nutit. Tak jsem alespopň přešla do fáze vyčkávání.
"Jen...," zadrhla jsem se a on se na mě podíval. "Kdyby sis o něčem chtěl promluvit - víš, kde mě najdeš."
"Budu si to pamatovat."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Ne Remusi-"
"Siriusi... nehýbej!... Pomoct?"
"A co asi... hej!.... Dávej..."

Překvapeně jsem zamrkala, když jsem uslyšela hlasy z vedlejšího pokoje a upravila si společenský oblek. Otočila jsem se na nízkém podpatku a rozrazila dveře do vedlejší místnosti, když se hlasy stupňovaly a málem se rozesmála.

Sirius a Remus stáli naproti sobě a bylo evidentní, že se Remus pokouší uvázat Siriusovu kravatu, jenž ten se tak ošíval, že to muselo být naprosto nemožné. Pozvedla jsem obočí, když mě ani nezaregistrovali a odkašlala si.

"Chcete pomoct?"
Podívali se po sobě.
"Ne."
"Ano."

Zamrkala jsem, když oba vyřkli opačný názor ve stejnou chvíli. Nejistě jsem se na ně podívala, načež Remus poslal Siriusovým směrem káravý pohled a pak se na mě s typickým jemným úsměvem obrátil.

"Pokud ti to nevadí," prohodil a odstoupil.
Převzala jsem kravatu a rychle a efektivně ji uvázala na jeho krk. Překvapeně a obdivně se na mě podíval, až jsem měla chuť se znovu rozesmát.

"Co? Kravatu umí uvázat spousta lidí," pokrčila jsem rameny a odstoupila.
"No ještě jsem neviděl, aby ji uvazovala patnáctiletá holka," prohodil a ušklíbl se.

Protočila jsem očima a raději to nekomentovala. Ve stejnou chvíli vešel do místnosti Harry v závěsu s panem Weasleym. I on vypadal nervózně, jako Sirius (který to na sobě nechtěl dát najevo), jen byl poněkud bledý.

"Můžeme vyrazit?," zeptal se pan Weasley a popostrčil Harryho.
Němě jsme spolu s Harrym přikývli, zatímco Sirius se usmál a začal si s ním povídat. Spolu s Harrym jsme vstoupili do krbu a doufali, že všechno dobře dopadne.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Soudní stání číslo 239, místnost číslo 27 odboru pro kouzelnickou společnost - Komise pro rodinné záležitosti ve věci kouzelnického zákoníka, paragrafu 59, odstavce 13. Podaná stížnost o špatné či zanedbáváné péči o dítě. Prosím všechny účastníky stání, aby předstoupili."

Společně se Siriusem po boku jsem vstoupila do označeného prostoru poblíž komise, v jejímž čele neseděl nikdo jiný než Trebbletová. Hned vedle nás si stoupli matčini rodiče, jenž jsem měla tu čest poprvé v životě vidět.

Byli to typicky čistokrevní povrchní aristokrati. Tím by se dal celkově shrnout jejich vzhled i vystupování, jímž se prozatím projevovali. A na to, že měli zájem mě dostat do péče, se na mě ještě ani nepodívali.

"Děkuji. Soudní stání začíná."

Pronesla Trebbletová nahlas a švihla hůlkou, jež se rozzářila a místností proběhlo modré světlo, jenž se otisklo na levé zápěstí nás předstoupených. Jeden paprsek zablikal a zbarvil se do červena, zatímco proplouval po mé straně.

"Obviněná Erica Elisabeth Harperová není přítomna?," zeptala se nahlas Trebbletová, když se podívala do svých složek.
"Není ctihodnosti. Zasílal jsem ministerstvu omluvení z její nepřítomnosti, jenž nahrazuje Sirius Orion Black a přebírá na sebe zodpovědnost za svou dceru," odpověděl klidně Siriusův právník.
"Děkuji," prohodila lhostejně a postavila se před svůj řečnický pult.

"Ráda bych poprosila porotu, žalující stranu a slečnu Samanthu Lily Harperovou-Blackovou, aby mě následovali do vedlejší místnosti pro konzultační přezkoumání. Členové komise zatím prošetří legálnost dokumentů lorda Blacka a zhodnotí body v jeho podaném návrhu o svěření do péče."

Skryla jsem svoji nervozitu a následovala všechny do místnosti, kterou Trebbletová zmínila. Byla to menší komůrka, jež byla v podobném stylu, jako kuchyně na Grimmauldově náměstí. Jen tady působila poněkud nepatřičně.

"Posaďte se prosím," vyzvala mě překvapivě jemně jedna členka hodnotící komise.

Chabě jsem se usmála a posadila se přímo naproti mým prarodičům. Z jejich pohledu mi běhal mráz po zádech a taky se mi chtělo zvracet. Nedívali se na mě jako na svou vnučku, spíš jako na kus masa, který byl potřeba pořádně zpracovat pro jejich účely.

Oplatila jsem své "babičce" chladný pohled, jímž mě obdařila a vysloužila si zlostnější zamračení svého "dědečka". Kdyby tahle situace nebyla tak vážná, asi bych se smála. Odtrhla jsem od nich pohled a zaměřila se znovu na Trebbletovou.

"Smíme začít? Výborně. Paragraf 8, odstavec 13, Kouzelnického zákona ve sbírce 18..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Děkuji, pane Harpere. Vaši řeč vezme porota v potaz. Nyní Vám nechám chvíli, abyste se mohli blíže seznámit se svojí vnučkou."

Vytřeštila jsem oči a poprvé za celých útrpných 78 minut se napjatě narovnala na židli. Asi před hodinou jsem si poprvé pomyslela, že tu vlastně ani nemám co dělat. Ke slovu mě tu nikdo nepustil a poslední hodinu jsme všichni strávili únavnou řečí Marcella. A k mé nevíře mu porota ty jeho kecy baštila.

Podívala jsem se po své pravé straně na členku poroty, jež se mě v průběhu stání několikrát zeptala na názor a očividně se snažila, abych se tu cítila dobře. Věnovala mi povzbuzující pohled, načež se s ostatními členy poroty zvedla a odešla zpět do hlavní síně.

Trebbletová přistoupila k mým prarodičům a něco jim šeptem vysvětlovala. Zamračila jsem se, když jsem si uvědomila, jak mě opět vynechává z konverzace. Zatracená ježibaba. Smetla jsem ze tváře všechny pochybnosti a nasadila kamennou masku. Hodiny se Snapem za něco stály.

"Slečno Harperová? Posloucháte mě vůbec?"
"Samozřejmě," odtušila jsem automaticky a podívala se na svou konzultantku.
Ta našpulila rty a nepěkně se zamračila, načež se znovu obrátila zpět k Harperovým a mě dokonale ignorovala.

"Jak jsem říkala - není to ideální dítě. Nicméně věřím, že by se pod vaší péčí mohla lépe aklimatizovat a-"
"Počkejte! Jak vaší péči? Soud ještě ani není na konci, tak tu nevyhlašujte výsledky," neudržela jsem se a naštvaně se postavila až se židle zakymácela.

Všichni se na mě otočili a já jim vzdorovitě oplácela pohled. Trebbletová zavrtěla hlavou a s nepříjemným úsměvem se otočila ke mně zády.
"Snad mě chápete. Dám vám deset minut," a s těmito slovy vypochodovala z místnosti.

Otočila jsem se ke svým prarodičům a bezpečně nahmatala svou hůlku v kapse u hábitu. Rozhodně jsem jim nevěřila už z vyprávění od mámy a Siriuse. Musel tu být dobrý důvod, proč mě máma před nimi schovávala.

Dravčí úsměv, kterým mě obdaroval můj dědeček, mi nahnal husí kůži, ale nedala jsem to na sobě znát a dál jsem na ně nepříjemně hleděla. Nehodlala jsem udělat první krok ke koverzaci - já tu s nimi být nechtěla, takže jsem v tom neviděla jediný důvod.

"Nemůžu se dočkat, ažkonečně dostaneš disciplínu, kterou si zasloužíš," zasyčela na mě Eleanor.
"Tak to je škoda, že se to nikdy nestane," odsekla jsem neméně jedovatě a pozvedla vyzývavě obočí.

"Ty malá mrcho. Vůbec nevíš, čeho jsme my schopní, co z tebe bude, až budeš pod naší střechou. Nemysli si, že tě ten váš Brumbál zachrání. Nejenže si ta nevděčná mrcha pořídí spratka s krvezrádcem, ještě se opovažuje nás žalovat."

"Asi má důvod," ušklíbla jsem se.
Marcello mě propíchl ledovým pohledem a přiblížil se ke mně. Automaticky jsem o krok ustoupila a zkřížila ruce na hrudi, společně se svou hůlkou.

"Nemůžu se dočkat, až na vlastní kůži poznáš má výchovná opatření," pronesl tiše a ostře.
"Co jiného čekat od smrtijedů," vypálila jsem okamžitě a téměř zakopla, když jsem se pokusila rychle od něj odstoupit.

Jeho obličej se stáhl zlostnou maskou a rukou sáhnul do hábitu. Takže jsem okamžitě měla hůlku v pohotovosti a v duchu doufala, že sem někdo přijde. Byla jsem trénovaná na boj, a už jsem bohužel měla své zkušenosti otestované v reálném životě, i přesto jsem si byla jistá, že bych neporazila dva plně vycvičené smrtijedy.

Když se ale neměl k žádné akci a já sklonila hůlku, ozvalo se hned vedle něj.
"Crucio!"

Vytřeštila jsem oči a vůbec nepřemýšlela, že bych mohla použít štít. Automaticky jsem odskočila do boku a vrhla se ke dveřím, které jsem rozrazila a vběhla do hlavní místnosti, kde se všichni zastavili ve své činnosti a vytřeštěně na mě zírali.

Pohledem jsem vynechala Trebbletovou a dostala skvělý nápad. Šíleně jsem se rozklepala a vyděšeně se otočila ke dveřím, jenž jsem vyrazila a v nich stáli mí prarodiče.
"Co vás slečno Harperová přivádí k narušení soudního stání?," ozvala se nade mnou značně mrzutě Trebbletová.

Otočila jsem se k ní a oči se mi zalily slzami. Roztřeseně jsem ukázala na Eleanor a vykoktala roztřeseným hlasem.
"Chtěla mě... proklít.. cruciatem..."

V místnosti to zahučelo a za chvíli se ozvaly rázné kroky, jenž nemohly patřit nikomu jinému než Siriusovi. Otočila jsem se a pevně se mu zadívala do očí a poslala tajnou zprávu, hraj to se mnou. Urputně jsem začala myslet na Naději.

Zafungovalo to perfketně a já se naplno rozbrečela a doslova padla Siriusovi do připravené náruči. Pevně jsem se ho držela, jako by na tom závisel můj život a poslouchala jeho uklidňující slova. Byla jsem prostě skvělá herečka...

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Udržet vyděšenou a ubrečenou tvář mi dalo potom celkem zabrat, ale stálo to za každou další vteřinu procesu. Tiše jsem seděla a naslouchala výpovědi svědků a statečně čelila nepříjemným a vražedným pohledům od žalující strany.

Po dalších deseti minutách si zástupkyně poroty, která se na mě od mého malého vystoupení soucitně dívala, stoupla po boku Trebbletová a jediným mávnutím hůlky si zajistila klid a pozornost v celé místnosti.

"Děkuji. Vzhledem k nedostatku důkazů, se porota rozhodla nadále posuzovat žalobu na Ericu Elizabeth Harperovou a její konečné řešení přesouvá na okamžik, kdy se žalovaná dostaví před soud."

Sakra, pomyslela jsem si a zkousla ret. Snažila jsem se ignorovat povýšený a spokojený pohled své babičky.
"Porota se dále shoduje, že je důležité, aby slečna Harperová-Blacková měla plnohodnotné zázemí a rozhodla jednotně, i k ohledu na dnešní situaci v průběhu stání. Prosím povstaňte."

Zadržela jsem dech, Sirius se nepatrně napnul a všichni jsme povstali.

"Soud zamítá žádost o svěření do péče Eleanor Jasmine Alexis a Marcella Paula Harperových. Ministerským zákonem proto stanovuje zákonným zástupcem slečny Samanthy Lily Harperové-Blackové nejbližšího pokrevního příbuzného a otce zmíněné, pana Siriuse Oriona Blacka. Další soud se odkládá na dobu neurčitou. Děkuji za pozornost."

Úlevou jsem vydechla a vrhla se Siriovi do náruče a on mě pevně objal. Tentokrát jsem slzy nemusela předstírat. Byla jsem v bezpečí a pevně jsem věřila, že tomu tak i zůstane.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Společně jsme se nějak dopracovali do átria, kde jsme zjistili, že Harryho soud již dávno skončil a Harry byl zproštěn viny. Balvany z mého srdce konečně spadly a Sirius se rozhodl, že než se vrátíme na Grimmauldovo náměstí, je potřeba to trochu oslavit.

Zašli jsem do jakési nóbl kouzelnické restaurace, kde jsme si dali pozdní oběd a nepřestali se vesele bavit. Po několikatýdenním stresu to bylo vítané uvolnění a i když jsme soud ještě nevyhráli zcela, prozatím jsem byla v bezpečí a na tom teď záleželo.

Kolem šesté jsme se konečně po výborném dezertu zvedli a Sirius nás přemístil přímo k domu. Nohy mě po celodenním procházení a celkové únavě jen stěží nesly a jediné, na co jsem v tu chvíli myslela, byla vyhřátá postel v mém pokoji.

Mé naděje byly zmařeny ve chvíli, kdy se před námi otevřely dveře od domu a objevil se v nich Remus s nerozeznatelným výrazem ve tváři.

"Sam? Nejradši bych tě už ničím nezatěžoval, ale... Erica se probudila."




S láskou,
Romadůr