31. Bojovat do posledního dechu

6. března 2015 v 23:26 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

další část je tu. Dnes v Pátek a pozdě večer, protože ještě dopisuju rest z minulého týdne. Snad se bude líbit. :)


31. Bojovat do posledního dechu

Siriusova nálada byla prostě nakažlivá. I když jste třeba byli ve vedlejší místnosti nebo o tři patra výš, jeho energie proudila domem. Magie domu se jako na povel přizpůsobila svému majiteli a Grimmauldovo náměstí se tím neskutečně změnilo.

Samozřejmě až na Kráturu, ale ten vypadal nespokojeně pořád. Siriusovou nabytou svobodou vypukl doslova shon. Od chvíle, kdy se znovu stal právoplátným členem kouzelnické společnosti, se dveře jeho domu nezavřely.

A Sirius si to vše užíval plnými doušky. Díky jeho novému postavení na ministerstvu teď měl Řád mnohem větší kontrolu a více důležitých informací se bez prodlení dostalo k vedení štábu. Nemluvě o nových členech, jenž se přidali po zveřejnění "Blackova případu" v Denním Věštci.

Bavilo mě poznávat nové lidi, takže jejich návštěvy byly pro mě vždy zajímavým přínosem. Tedy ne všechny. Ale Trebbletová byla absolutně jiný případ. Její odbor jí totiž záhadným způsobem povolil kontroly každý týden dle libosti.

Naštěstí její návštěvy probíhaly vždy pod dozorem Remuse nebo Kingsleyho. Ne proto, že by si to ministerstvo vyžídalo, nýbrž kvůli jednomu menšímu nedorozumění, které mezi námi proběhlo. Po jedné z jejich příšerných "terapaeutních lekcí", jsem ji téměř uhodila, kdyby se v tu chvíli Remus neprocházel kolem knihovny a nezastavil mě.

Samozřejmě si to Trebbletová zazanamenala jako útok na její osobu a nabubřele odkráčela, zatímco se jí Remus pokoušel s omluvami přivést zpátky a Sirius se válel smíchy opřený bokem o krb. Ten ho brzy přešel, když se vrátil rozzuřený Remus a rychle nás oba dva srovnal do latě.

O týden později jsem se musela hodně přemáhat, když mě Remus s ocelovým pohledem zavedl do obýváku s Trebbletovou, abych se jí omluvila. Nad mou omluvou (zněla tak afektovaně a falešně i mým uším) našpulila rty a pustila se znovu do výslechu. Tentokrát byly její otázky snad ještě příšernější.

Byla jsem ráda, když jsem se z našeho dalšího sezení dostala celkem rychle, protože se potřebovala ještě zastavit se zpětnou vazbou na ministerstvu a já ji tak mohla vyprovodit ze dveří. Okamžitě jsem zamířila do obýváku, kde Remus a Sirius balili potřebné vybavení pro jejich akci.

Jak Brumbál stihl vyzvědět na ministerstvu, Harry byl obviněn pro použítí kouzela před mudly a také protože byl pod zákonem. Ze Siriuse jsem stihla alespoň vytáhnout, že ho Řád hodlá přepravit na Grimmauldovo náměstí.

"Už odešla?," vytrhl mě z myšlenek Sirius s pobaveným úsměvem a zastrčil si další nůž za opasek.
Otráveně jsem protočila očima, což jim oběma jako odpověď stačilo, načež se vrátili ke své práci. Zvědavě jsem jim nakoukla přes ramena, abych viděla, co všechno chystají a zeptala se.

"V kolik vyrážíte?"
"Večer. Až nebudou jeho příbuzní doma a my budeme mít volnou cestu," odpověděl okamžitě Sirius a vysloužil si lehce podmračený pohled od Remuse.

"Siriusi..."
"Co? Jako by si ty děcka nezasloužili vědět, co se kolem nich děje. Navíc, Sam je na tohle víc než připravená a je lepší, když je v obraze."

"Skončili jste slečinky?," ozvalo se hrubým hlasem za námi.
Otočila jsem se a podchytila touhu se oklepat při pohledu na Moodyho. Vím, tentokrát se za ním již neschovával Barty Skrk, ale to mu neubralo na hrůznosti.

"Pokud jste už dožvanili, tak bysme se mohli vrhnout do akce. Členové řádu si vyslechnou plán," zavrčel Moody a jeho čarovné oko se na mě zaměřilo.

Ustála jsem jeho pohled a věnovala ostatním úsměv.
"Hodně štěstí," popřála jsem ve dveích a rychle zmizela ve svém pokoji.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nesmělé zaklepání na dveře mě vytrhlo ze čtení Lektvarů a já se rychle vymrštila z pololehu na posteli, v níž jsem ležela. Nahmatala jsem vedle sebe svou hůlku.
"Dále."

Rozzářila jsem se od ucha k uchu, když mi do pokoje nakoukla střapatá černá kštice. Zahodila jsem knihu kamsi na postel a skočila mu kolem krku, když sotva prošel dveřmi. Zasmál se a objal mě zpátky. Po chvíli se odtáhl a usmál se.

"Ahoj Sam."
"Ahoj Harry," odpověděla jsem a oba jsme se rozesmáli.

"Asi se toho stalo mnohem víc, než jsem si myslel od doby, kdy jsme se viděli naposledy," podotkl s pozvednutým obočím a zadíval se do mých bouřkově šedých očí.
Uhnula jsem pohledem a pokynula jsem mu k posezení uprostřed pokoje. Pohodlně jsme se svalili a já se dala do vysvětlování.

"Jo, to máš pravdu... Fakt mě mrzí, že jsem ti to neřekla, už když mi poslal ten dopis, jenže jsem to musela držet v tajnosti přede všemi," vychrlila jsem a kousla se do rtu.
"Jo to mi tak nějak došlo," usmál se. "Jen mi bude chvíli trvat, než si zvyknu na to, že má Sirius dceru."

"Nejsi jediný, kdo si musí zvykat."
"Sirius se zmínil o tom soudu o svěření do péče a taky... o tvé mámě," dodal nerozhodně s omluvným výrazem.
Smutně jsem se usmála a přikývla.

"Jo, vím taky, že je ve stejnou dobu, jako ten tvůj," mrkla jsem na něj a pokračovala. "No... po tom, co na nás zaútočili smrtijedi upadla do magického kómatu. To mi alespoň řekla madame Pomfreyová. Neví kdy se probudí nebo..."

Polkla jsem knedlík v krku a mrknutím zahnala pálivé slzy v očích. Nadechla jsem se, abych zklidnila dech a změnila téma.
"A co u tebe?"

"Nemám tušení, odkud se vzali ti mozkomoři. Zrovna jsem se vracel s Dudleym domů, když na nás zaútočili v Magnoliové ulici. To je poblíž, kde bydlím," vysvětlil s náznakem smutku v hlase.
"Dobře to dopadne," ujistila jsem ho, ale potom zvážněla. "Myslela jsem spíš, jak probíhalo léto s tvými opatrovníky."

Uhnul pohledem, takže jsem si nestihla přesně přečíst jeho výraz, ale chlad, který se dostal do jeho zářivých očích mluvil za vše. I zatnuté pěsti.
"Jako obvykle."

Přikývla jsem. Nemělo cenu ho do něčeho nutit. Tak jsem alespopň přešla do fáze vyčkávání.
"Jen...," zadrhla jsem se a on se na mě podíval. "Kdyby sis o něčem chtěl promluvit - víš, kde mě najdeš."
"Budu si to pamatovat."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Ne Remusi-"
"Siriusi... nehýbej!... Pomoct?"
"A co asi... hej!.... Dávej..."

Překvapeně jsem zamrkala, když jsem uslyšela hlasy z vedlejšího pokoje a upravila si společenský oblek. Otočila jsem se na nízkém podpatku a rozrazila dveře do vedlejší místnosti, když se hlasy stupňovaly a málem se rozesmála.

Sirius a Remus stáli naproti sobě a bylo evidentní, že se Remus pokouší uvázat Siriusovu kravatu, jenž ten se tak ošíval, že to muselo být naprosto nemožné. Pozvedla jsem obočí, když mě ani nezaregistrovali a odkašlala si.

"Chcete pomoct?"
Podívali se po sobě.
"Ne."
"Ano."

Zamrkala jsem, když oba vyřkli opačný názor ve stejnou chvíli. Nejistě jsem se na ně podívala, načež Remus poslal Siriusovým směrem káravý pohled a pak se na mě s typickým jemným úsměvem obrátil.

"Pokud ti to nevadí," prohodil a odstoupil.
Převzala jsem kravatu a rychle a efektivně ji uvázala na jeho krk. Překvapeně a obdivně se na mě podíval, až jsem měla chuť se znovu rozesmát.

"Co? Kravatu umí uvázat spousta lidí," pokrčila jsem rameny a odstoupila.
"No ještě jsem neviděl, aby ji uvazovala patnáctiletá holka," prohodil a ušklíbl se.

Protočila jsem očima a raději to nekomentovala. Ve stejnou chvíli vešel do místnosti Harry v závěsu s panem Weasleym. I on vypadal nervózně, jako Sirius (který to na sobě nechtěl dát najevo), jen byl poněkud bledý.

"Můžeme vyrazit?," zeptal se pan Weasley a popostrčil Harryho.
Němě jsme spolu s Harrym přikývli, zatímco Sirius se usmál a začal si s ním povídat. Spolu s Harrym jsme vstoupili do krbu a doufali, že všechno dobře dopadne.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Soudní stání číslo 239, místnost číslo 27 odboru pro kouzelnickou společnost - Komise pro rodinné záležitosti ve věci kouzelnického zákoníka, paragrafu 59, odstavce 13. Podaná stížnost o špatné či zanedbáváné péči o dítě. Prosím všechny účastníky stání, aby předstoupili."

Společně se Siriusem po boku jsem vstoupila do označeného prostoru poblíž komise, v jejímž čele neseděl nikdo jiný než Trebbletová. Hned vedle nás si stoupli matčini rodiče, jenž jsem měla tu čest poprvé v životě vidět.

Byli to typicky čistokrevní povrchní aristokrati. Tím by se dal celkově shrnout jejich vzhled i vystupování, jímž se prozatím projevovali. A na to, že měli zájem mě dostat do péče, se na mě ještě ani nepodívali.

"Děkuji. Soudní stání začíná."

Pronesla Trebbletová nahlas a švihla hůlkou, jež se rozzářila a místností proběhlo modré světlo, jenž se otisklo na levé zápěstí nás předstoupených. Jeden paprsek zablikal a zbarvil se do červena, zatímco proplouval po mé straně.

"Obviněná Erica Elisabeth Harperová není přítomna?," zeptala se nahlas Trebbletová, když se podívala do svých složek.
"Není ctihodnosti. Zasílal jsem ministerstvu omluvení z její nepřítomnosti, jenž nahrazuje Sirius Orion Black a přebírá na sebe zodpovědnost za svou dceru," odpověděl klidně Siriusův právník.
"Děkuji," prohodila lhostejně a postavila se před svůj řečnický pult.

"Ráda bych poprosila porotu, žalující stranu a slečnu Samanthu Lily Harperovou-Blackovou, aby mě následovali do vedlejší místnosti pro konzultační přezkoumání. Členové komise zatím prošetří legálnost dokumentů lorda Blacka a zhodnotí body v jeho podaném návrhu o svěření do péče."

Skryla jsem svoji nervozitu a následovala všechny do místnosti, kterou Trebbletová zmínila. Byla to menší komůrka, jež byla v podobném stylu, jako kuchyně na Grimmauldově náměstí. Jen tady působila poněkud nepatřičně.

"Posaďte se prosím," vyzvala mě překvapivě jemně jedna členka hodnotící komise.

Chabě jsem se usmála a posadila se přímo naproti mým prarodičům. Z jejich pohledu mi běhal mráz po zádech a taky se mi chtělo zvracet. Nedívali se na mě jako na svou vnučku, spíš jako na kus masa, který byl potřeba pořádně zpracovat pro jejich účely.

Oplatila jsem své "babičce" chladný pohled, jímž mě obdařila a vysloužila si zlostnější zamračení svého "dědečka". Kdyby tahle situace nebyla tak vážná, asi bych se smála. Odtrhla jsem od nich pohled a zaměřila se znovu na Trebbletovou.

"Smíme začít? Výborně. Paragraf 8, odstavec 13, Kouzelnického zákona ve sbírce 18..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Děkuji, pane Harpere. Vaši řeč vezme porota v potaz. Nyní Vám nechám chvíli, abyste se mohli blíže seznámit se svojí vnučkou."

Vytřeštila jsem oči a poprvé za celých útrpných 78 minut se napjatě narovnala na židli. Asi před hodinou jsem si poprvé pomyslela, že tu vlastně ani nemám co dělat. Ke slovu mě tu nikdo nepustil a poslední hodinu jsme všichni strávili únavnou řečí Marcella. A k mé nevíře mu porota ty jeho kecy baštila.

Podívala jsem se po své pravé straně na členku poroty, jež se mě v průběhu stání několikrát zeptala na názor a očividně se snažila, abych se tu cítila dobře. Věnovala mi povzbuzující pohled, načež se s ostatními členy poroty zvedla a odešla zpět do hlavní síně.

Trebbletová přistoupila k mým prarodičům a něco jim šeptem vysvětlovala. Zamračila jsem se, když jsem si uvědomila, jak mě opět vynechává z konverzace. Zatracená ježibaba. Smetla jsem ze tváře všechny pochybnosti a nasadila kamennou masku. Hodiny se Snapem za něco stály.

"Slečno Harperová? Posloucháte mě vůbec?"
"Samozřejmě," odtušila jsem automaticky a podívala se na svou konzultantku.
Ta našpulila rty a nepěkně se zamračila, načež se znovu obrátila zpět k Harperovým a mě dokonale ignorovala.

"Jak jsem říkala - není to ideální dítě. Nicméně věřím, že by se pod vaší péčí mohla lépe aklimatizovat a-"
"Počkejte! Jak vaší péči? Soud ještě ani není na konci, tak tu nevyhlašujte výsledky," neudržela jsem se a naštvaně se postavila až se židle zakymácela.

Všichni se na mě otočili a já jim vzdorovitě oplácela pohled. Trebbletová zavrtěla hlavou a s nepříjemným úsměvem se otočila ke mně zády.
"Snad mě chápete. Dám vám deset minut," a s těmito slovy vypochodovala z místnosti.

Otočila jsem se ke svým prarodičům a bezpečně nahmatala svou hůlku v kapse u hábitu. Rozhodně jsem jim nevěřila už z vyprávění od mámy a Siriuse. Musel tu být dobrý důvod, proč mě máma před nimi schovávala.

Dravčí úsměv, kterým mě obdaroval můj dědeček, mi nahnal husí kůži, ale nedala jsem to na sobě znát a dál jsem na ně nepříjemně hleděla. Nehodlala jsem udělat první krok ke koverzaci - já tu s nimi být nechtěla, takže jsem v tom neviděla jediný důvod.

"Nemůžu se dočkat, ažkonečně dostaneš disciplínu, kterou si zasloužíš," zasyčela na mě Eleanor.
"Tak to je škoda, že se to nikdy nestane," odsekla jsem neméně jedovatě a pozvedla vyzývavě obočí.

"Ty malá mrcho. Vůbec nevíš, čeho jsme my schopní, co z tebe bude, až budeš pod naší střechou. Nemysli si, že tě ten váš Brumbál zachrání. Nejenže si ta nevděčná mrcha pořídí spratka s krvezrádcem, ještě se opovažuje nás žalovat."

"Asi má důvod," ušklíbla jsem se.
Marcello mě propíchl ledovým pohledem a přiblížil se ke mně. Automaticky jsem o krok ustoupila a zkřížila ruce na hrudi, společně se svou hůlkou.

"Nemůžu se dočkat, až na vlastní kůži poznáš má výchovná opatření," pronesl tiše a ostře.
"Co jiného čekat od smrtijedů," vypálila jsem okamžitě a téměř zakopla, když jsem se pokusila rychle od něj odstoupit.

Jeho obličej se stáhl zlostnou maskou a rukou sáhnul do hábitu. Takže jsem okamžitě měla hůlku v pohotovosti a v duchu doufala, že sem někdo přijde. Byla jsem trénovaná na boj, a už jsem bohužel měla své zkušenosti otestované v reálném životě, i přesto jsem si byla jistá, že bych neporazila dva plně vycvičené smrtijedy.

Když se ale neměl k žádné akci a já sklonila hůlku, ozvalo se hned vedle něj.
"Crucio!"

Vytřeštila jsem oči a vůbec nepřemýšlela, že bych mohla použít štít. Automaticky jsem odskočila do boku a vrhla se ke dveřím, které jsem rozrazila a vběhla do hlavní místnosti, kde se všichni zastavili ve své činnosti a vytřeštěně na mě zírali.

Pohledem jsem vynechala Trebbletovou a dostala skvělý nápad. Šíleně jsem se rozklepala a vyděšeně se otočila ke dveřím, jenž jsem vyrazila a v nich stáli mí prarodiče.
"Co vás slečno Harperová přivádí k narušení soudního stání?," ozvala se nade mnou značně mrzutě Trebbletová.

Otočila jsem se k ní a oči se mi zalily slzami. Roztřeseně jsem ukázala na Eleanor a vykoktala roztřeseným hlasem.
"Chtěla mě... proklít.. cruciatem..."

V místnosti to zahučelo a za chvíli se ozvaly rázné kroky, jenž nemohly patřit nikomu jinému než Siriusovi. Otočila jsem se a pevně se mu zadívala do očí a poslala tajnou zprávu, hraj to se mnou. Urputně jsem začala myslet na Naději.

Zafungovalo to perfketně a já se naplno rozbrečela a doslova padla Siriusovi do připravené náruči. Pevně jsem se ho držela, jako by na tom závisel můj život a poslouchala jeho uklidňující slova. Byla jsem prostě skvělá herečka...

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Udržet vyděšenou a ubrečenou tvář mi dalo potom celkem zabrat, ale stálo to za každou další vteřinu procesu. Tiše jsem seděla a naslouchala výpovědi svědků a statečně čelila nepříjemným a vražedným pohledům od žalující strany.

Po dalších deseti minutách si zástupkyně poroty, která se na mě od mého malého vystoupení soucitně dívala, stoupla po boku Trebbletová a jediným mávnutím hůlky si zajistila klid a pozornost v celé místnosti.

"Děkuji. Vzhledem k nedostatku důkazů, se porota rozhodla nadále posuzovat žalobu na Ericu Elizabeth Harperovou a její konečné řešení přesouvá na okamžik, kdy se žalovaná dostaví před soud."

Sakra, pomyslela jsem si a zkousla ret. Snažila jsem se ignorovat povýšený a spokojený pohled své babičky.
"Porota se dále shoduje, že je důležité, aby slečna Harperová-Blacková měla plnohodnotné zázemí a rozhodla jednotně, i k ohledu na dnešní situaci v průběhu stání. Prosím povstaňte."

Zadržela jsem dech, Sirius se nepatrně napnul a všichni jsme povstali.

"Soud zamítá žádost o svěření do péče Eleanor Jasmine Alexis a Marcella Paula Harperových. Ministerským zákonem proto stanovuje zákonným zástupcem slečny Samanthy Lily Harperové-Blackové nejbližšího pokrevního příbuzného a otce zmíněné, pana Siriuse Oriona Blacka. Další soud se odkládá na dobu neurčitou. Děkuji za pozornost."

Úlevou jsem vydechla a vrhla se Siriovi do náruče a on mě pevně objal. Tentokrát jsem slzy nemusela předstírat. Byla jsem v bezpečí a pevně jsem věřila, že tomu tak i zůstane.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Společně jsme se nějak dopracovali do átria, kde jsme zjistili, že Harryho soud již dávno skončil a Harry byl zproštěn viny. Balvany z mého srdce konečně spadly a Sirius se rozhodl, že než se vrátíme na Grimmauldovo náměstí, je potřeba to trochu oslavit.

Zašli jsem do jakési nóbl kouzelnické restaurace, kde jsme si dali pozdní oběd a nepřestali se vesele bavit. Po několikatýdenním stresu to bylo vítané uvolnění a i když jsme soud ještě nevyhráli zcela, prozatím jsem byla v bezpečí a na tom teď záleželo.

Kolem šesté jsme se konečně po výborném dezertu zvedli a Sirius nás přemístil přímo k domu. Nohy mě po celodenním procházení a celkové únavě jen stěží nesly a jediné, na co jsem v tu chvíli myslela, byla vyhřátá postel v mém pokoji.

Mé naděje byly zmařeny ve chvíli, kdy se před námi otevřely dveře od domu a objevil se v nich Remus s nerozeznatelným výrazem ve tváři.

"Sam? Nejradši bych tě už ničím nezatěžoval, ale... Erica se probudila."




S láskou,
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama