32. V náručí

8. března 2015 v 16:11 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

přeji hezkou Neděli a jak jsem slíbila, přináším vám další kapitolu. Vím, že jsem vás minue nechala v napětí, takže jsem vás prostě nemohla enchat tak dlouho čekat. :)

Jinak chci moc poděkovat všem, co sem na můj blog pravidelně chodí a včera mě navštívilo 29 lidí. :) Děkuji, jsem ráda, že si tu jen tak nepíšu pro sebe a najdou se další fanoušci, co si rádi přečtou nějakou fanfikci. :)


32. V náručí

"Je u ní madame Pom-"

Když jsem se vzpamatovala z vteřinového šoku, než se Remusova informace dostala do mého mozku, okamžitě jsem vystřelila do domu, proběhla kolem Remuse, který na mě cosi volal a běžela rovnou do druhého patra, kde byl mámin pokoj.

Odstrčila jsem Kingsleyho, jenž stál u dveří a pokoušel se na mě promluvit, jenže já ji prostě potřebovala vidět na vlastní oči. Hned. Rozrazila jsem dveře a zarazila se pár kroků uvnitř v místnosti. Všechny oči v místnosti se otočily na mě.

"Sam?"

Neudržela jsem v sobě vzlyk, když máma vstala se slzami v očích a udělala pár vratkých kroků ke mně. Vběhla jsem jí do náruče a i když jsem jí mírně vyvedla z rovnováhy, objala mě nazpět a naplno se spolu se mnou rozbrečela.

Držela jsem se jí jako klíště a stěží vnímala hlasy v místnosti. Cítila jsem, že i máma naprosto nevnímá, co se kolem nás děje a soustředí se na jediného člověka v místnosti. Mě. Nějakým neuvěřitelným způsobem jsme se dostali na postel, kde jsme se odmítli pustit.

"No tak! Všichni ven! Okamžitě, nechte jim trochu soukromí, které si zaslouží," zaznamenala jsem rázný hlas madame Pomfreyové a během pár minut se místnost vylidnila.

Stále jsem se jí nepouštěla, jen jsem trochu uvolnila stisk, když jsem rozeznala její poněkud stížené dýchání. Pořád jsem nevěřila svému hlasu natolik, abych promluvila a nemohla jsem se hnout, protože jse se bála, že je to jen sen, z něhož se probudím.

"Broučku," ozvalo se chraptivě nade mnou a na temeni hlavy jsem ucítila motýlí polibek.
"Mami," vzlykla jsem zpátky a přes slzy se usmála a odtáhla se tak, abych ji nepustila, ale viděla jí do tváře.

Byla stále bledá, ztrhaná a vypadala nemocně, ovšem ne tak smrtelně bledá, jako před pár týdny. Kruhy pod očima už nebyly tak viditelné, ale hlavně její nádherné modré oči svítily životem a unaveně se usmívala.

"Tohle už mi nedělej," zašeptala jsem a věnovala ji varovný pohled, který ale musel vypadat směšně, vzhledem k mému ubrečenému obličeji.

Znovu se slabě usmála a vtiskla mě do náruče. Pohladila mě po vlasech a znovu mě do nich políbila.
"Už jsem tu zase pro tebe holčičko."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Povídali jsme si dlouho. Vyprávěla jsem mámě všechno možné, ale než jsem se stihla dostat k soudu, který dnes proběhl, vyrušilo mně zaklepání na dveře.
"Dále," odpověděla máma silnějším hlasem.

Usmála jsem se na Siriuse, který se pomalu protáhl dovnitř a on mi malý úsměv opětoval. Pocítila jsem napětí z obou stran, když mi máma pevněji sevřela naše propletené ruce. S obavou jsem se na ni podívala, ale ona se jen křečovitě usmála.

"Nerad vás ruším, ale rád bych si s Ericou promluvil, pokud by ti to nevadilo Sam?," řekl Sirius a podíval se na mě.
Rychle jsem přeletěla pohledem k mámě a otevřela pusu, abych argumentovala, když mě máma jemně stiskla.

"Budu tu, i když odejdeš, neměj strach," řekla.
"Dole je navíc oslava. Harry se po tobě sháněl," prohodil Sirius a věnoval mi povzbudivý a trochu netrpělivý pohled.

Zkousla jsem si ret, ale mám zatřepala hlavou a přitáhla si mě k sobě. Políbila mě do vlasů a zašeptala.
"Jen běž."

Ještě jednou jsem se na ni zkoumavě zadívala, ale nakonec jsem vstala a s menším úsměvem prošla kolem Siriuse. Doufala jsem, že ať už se mezi nimi stalo cokoliv, že si to mezi sebou vyříkají. V klidu vyříkají.

Seběhla jsem schody a s úsměvem vešla do místnosti, která byla tak hlučná, že jsem ji slyšela už v prvním patře. Uvnitř byl obrovský stůl plný jídla, uprostřed improvizovaný taneční parket, u knihovny obrovské dva reproduktory a spousta lidí kolem.

"Sam!," zakřičelo mi najednou jedno z dvojčat do ucha, až jsem vyletěla půl metru do vzduchu a skoro vytasila hůlku.
"Blbečku!," zakřičela jsem přes hlasitou hudbu nazpět, zatímco se, George nebo Fred, pobaveně zazubil a odběhl hledat své dvojče.

Protočila jsem očima a všimla si Harryho, který stál zrovna u džusu a mával na mě. S úsměvem jsem se k němu protančila davem a nadšeně ho objala. Objal mě zpět a vesele se zazubil, když jsme se odtáhli.

"Nepůjdem na klidnější místo? Tady se sotva uslyšíme," zakřičel skrz hudbu a já mu ukázala zdvižené palce.

Chytil mě za ruku a společně jsme se protáhli davem lidí. Prošli jsme chodbou a vešli do malé studovny. Ještě byla z dálky slyšet hudba, ale byla tlumená a tichá. Sesunuli jsme se na pohovku a vyčerpaně se zasmáli.

"Takže - gratuluju k úspěšnému soudu."
"Díky. Celkem mě překvapilo, že te nevyhodili," odpověděla jsem hravě a vysloužila si lehké šťouchnutí do ramene.

"Promiň. Jsem ráda, že ti to dobře dopadlo."
"Díky. Jak je tvé mámě?," zeptal se starostlivě a já se usmála.

"Je unavená a pořád ne stoprocentně v pořádku, ale je na tom líp. Madame Pomfreyová říkala, že by měla být za pár týdnů jako nová."
"To jsem rád."

Přikývla jsem a nervózně si zkousla ret. Vyskočila jsem ze sedačky a vytáhla z jedné komody větší krabici zabalenou v zeleném balicím papíru a převázanou červenozlatou stuhou. Uculila jsem se, když protočil očima s pohledem zaměřeným na dárek a začervenal se.

"To jsi nemusela..."
"Ale jo," utnula jsem ho a donutila ho vstát. "Všechno nejlepší k patnáctým narozeninám. Doufám, že tě můj skromný dárek příliš neurazí."

Zasmál se a nechal si potřást rukou. Předala jsem u dárek a společně jsme se posadili zpět. Opatrně odstranil stuhu a rozbalil balicí papír a já zadržela dech. Zastavil se a překvapeně zamrkal, když na něj vykoukla kniha ze stříbrné dračí kůže s pozlacenými okraji a Fénixem na přední straně.

"Eh.. nechci tě urazit nebo tak, ale pokud je tohle nějak významné z kouzelnického společenstva, tak v tom docela plavu."
"Ne. Ne tak docela. Dračí kůže je symbol bojovníka, stříbrná je ehm.. vychytralost a schopnost taktiky no a Fénix je tak nějak celý znak," vysvětlila jsem jednoduše.

"Páni," vydechl obdivně a otevřel knihu před sebou.

Úžasem se mu rozšířily zorničky, když listoval dál a na každé straně na něj vykoukla nějaká fotka. Usmála jsem se a spadl mi kámen ze srdce, když mě tím ujistil, že jsem vybrala správný dárek. Dolistoval na poslední stránku a já jsem se znovu napnula.

Usmála se a přejel prstem po okraji fotky.
"Kdo ji pořizoval?"
"Julce."
"Je perfektní."

Byli jsme na ní spolu v den Vánočního plesu v Bradavicích. Tancovali jsme ploužák a ani jednou se nepodívali do kamery. Jen jsme se pohupovali do rytmu s úsměvy na tvářích a zářivýma očima, zaklesnutýma v souhře do sebe.

Podíval se na mě a usmál se. Usmála jsem se zpět a uvědomila si naši blízkost. Harry se nepatrně naklonil a pohledem sjel k mým rtům a poté zpět k očím. Zamrkala jsem, ale pohnula jsem se jako první, ale než se naše rty stihly dotknout, ozvala se rána a oba jsme od sebe odskočili, když do místnosti vběhla dvojčata.

"Perfektní načasování," zamračila jsem se na ně naštvaně.
"Tady jste! Sam - musíš jít s námi."
"Budet to-"

"Naprosto boží a-"
"Musíš jít-"
"Hned s námi."

S tím vystřelili z místnosti a já si povzdechla. Protočila jsem očima vstala z pohovky. Letmo jsem ho pohladila po rameni a počkala, až se na mě podívá.
"Počkej tu na mě. Nedali by pokoj, dokud bych tam nešla. Budu hned zpět."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"No páni," chechtala jsem se dál a setřela si slzy.
"Teda kluci, to byla ta nejpovedenější montáž, jakou jste mohli vymyslet."
"Vždyť víš-"

"Jak moc-"
"Si vážíme-"
"Drahé paní Trebbletové."

Znovu jsme se rozesmáli. Zavrtěla jsem hlavou a rozloučila se s dvojčaty u schodů, zatímco jsem zamířila do studovny za Harrym. Doufala jsem, že se těch deset minut, co jsem byla pryč nějak stihl zabavit.

Otevřela jsem s úsměvem dveře a vesele prohodila.
"Tak jsem zp-"

Zasekla jsem se, když jsem na druhé straně pokoje viděla, jak Ginny jemně líbá Harryho. Do chvíle, než jsem vstoupila do místnosti. On se od ní odtáhl a překvapeně se na mě podíval. Na krku mi visel náhrdelník se zelenostříbrným netopýrkem.

"Sam-"
"Asi nebudu rušit," zamumlala jsem a statečně zadržela slzy.

Ginny se na mě vítězně usmála a uvelebila se na Harryho klíně. Ten se na mě stále díval a jakoby vůbec nevnímal, že ho tam prakticky osahává.
"To je dobrý nápad," prohodila Ginny a přitáhla si Harryho tvář k sobě.

Otočila jsem se a zavřela za sebou. Opřela jsem se o ně a dovolila si těžký nádech. Roztřásly se mi rty a v očích mě pálily slzy. Rychle jsem se odstrčila od dveří a doslova vyletěla do třetího patra, zatímco jsem téměř srazil Hermionu v mezipatře po cestě nahoru.

Vběhla jsem do svého pokoje a třískla dveřmi. Praštila jsem sebou na postel a stočila se do klubíčka. Zavřela jsem oči a spustila zadržované slzy.

Urputně jsme se snažila vymazat si obrázek Ginny a Harryho z hlavy, ale bylo to naprosto nemožné. Cítila jsem se zrazeně, i když jsem vlastně neměla důvod, protože jsme spolu s Harrym nechodili. Jenže srdci se taková věc vysvětluje těžko.

Ztuhla jsem, když se ozvalo jemné zaklepání na dveře, jenž se pomaličku otevřely. Ležela jsem k nim zády, takže jsem neměla tušení, kdo tam je. Znovu jsem zavřela oči a doufala, že je to máma. Pokud by to byl Harry, asi bych to nezvládla.

"Sam? Jsi v pořádku?," ozval se za mnou nezaměnitelný hlas Siriuse.
Polkla jsem a přikývla. Doufala jsem, že by to mohl uvidět, ael pro jistotu jsem se pokusila zklidnit svůj hlas.

"Uh-m," dostala jsem ze sebe souhlasně.
Zřejmě to znělo tak děsně, jak jsem si myslela, protože se dveře zavřely zvenčí a Sirius šel pomalu k mé posteli.

"Myslím, že už jsem ti říkal, že na tobě poznám, když nemluvíš pravdu," prohodil jemně a podle toho, jak se postel prohnula, jsem poznala, že se na ni posadil.
"Pokud se ti nechce mluvit, tak to chápu. Narazil jsem na ně ve studovně asi chvíli poté, co jsi vystřelila z místnosti."

Otočila jsem se k němu a využila toho, že leží a zády se opírá o čelo postele, abych se k němu mohla přitulit. Pohodlně si mě vmanévroval do hřejivého objetí a pohladil mě po vlasech. Zavřela jsem oči a neúspěšně se pokusila zastavit slzy, jež mu teď máčely košili.

"Kdyby to nebyl můj kmotřenec, pravděpodobně by mě nic nedrželo od toho, abych si to s ním ručně vyříkal."

Slabě jsem se usmála přes slzy a nechala se jemně konejšit. Smutně jsem si uvědomila, že tu se mnou teď není máma, jak tomu vždycky bývalo, ale Sirius. V ten okamžik jsem zjistila, jak moc jsme si byli po tom měsíci blízko.

"Stejně mu budu muset dát malou výchovnou lekci," oznámil mi temně a já zavrtěla hlavou.
"Nech to plavat... Neměla jsem být tak blbá a..."

Odmlčela jsem se a pokusila se zklidnit svůj roztřesený hlas a neúspěšně se znovu rozbrečela. Jemně mi setřel palcem slzy a přitáhl si mě k sobě.
"Zamilovat se," dokončil chápavě a povzdechl si. "Asi jsi po mě vážně něco zdědila, holčičko."

Vydala jsem ze sebe něco mezi vzlykem a uchechtnutím a on mě trochu nejistě pohladil po zádech.
"Tak trochu v těchle holčičích věcech plvu, takže kdybych něco dělal špatně-"

"Děláš to výborně," ujistila jsem ho a poslouchala jeho tlukot srdce. "Jen mě nepouštěj."
"Nikdy."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zavrtěla jsem se a pohodlněji opřela hlavu do polštáře, ještě spánkem unavená mysl vůbec neregistrovala okolní podněty a já nechtěla z toho vyhřátého tepla ven, takže jsem jen trochu změnila polohu.

"Dobré ráno, princezno."

Ozvalo se mi tlumeně u ucha a já otráveně rozlepila jedno víčko. Zamžourala jsem překvapeně na Siriuse, než jsem se prudce posadila a začervenala se.
"Promiň. Nechtěla jsem tě tu utiskovat celou noc," omluvila jsem se a mohutně zívla.

Uchechtl se a pomalu se zvednul do sedu. Bolestně se zašklebil, když mu nehezky křuplo v zádech. Naprosto se mi nepovedlo skrýt úsměv, takže jsem dostala letmý výchovný pohlavek a rozesmála se naplno.

"Stařečku," zacukrovala jsem a vystřelila z postele dřív, než by mě praštil ještě jednou.
"To mě ranilo," prohlásil vážným hlasem a položil si ruku na srdce.
Zazubila jsem se a pořádně se protáhla, když se ozvalo zaklepání na dveře a ozval se Remusův hlas.

"Sam? Můžu dovnitř?"
"Pojď dál," houkla jsem a přehodila přes sebe mikinu.
Otevřel dveře a můj výraz hned zhasnul, když jsem uviděla jeho vážný výraz.

"Stalo se něco?," zeptala jsem se opatrně a bála se odpověďi.
"Ano, je mi to líto Sam...," začal opatrně a mně se stáhlo hrdlo. "Ale tvoje máma v noci odjela."
Zamrkala jsem a nevěřícně se na něj podívala. To je přece hloupost nebo ne?

"Jak to myslíš odjela?," zopakovala jsem hloupě.
"Sam...,"

Odstrčila jsem Remuse z cesty a zamířila do pokoje, v němž máma ještě včera pobývala. Pokoj byl prázdný, postel ustlaná a všechny máminy věci byly pryč. Do místnosti za mnou během chvíle přišel Sirius i Remus.

"A proč odjela? A nic mi neřekla?," zeptala jsem se a snažila se znovu zadržet slzy.
Remus se na mě soucitně podívala a bezmocně zavrtěl hlavou.

"Ráno mi to oznámil jeden ze členů Řádu, který ji potkal, když se odletaxovala pryč. Nic mu prý neřekla, jen..."
"Co?"

"Předala mu pro tebe dopis," odpověděl a z kapsy u saka vytáhl složený pergamen.
Automaticky jsem se pro něj natáhla a přitáhla si ho k sobě. Bez dalšího slova jsem kolem nich proběhla zpět do svého pokoje a zamčela. Doufala jsem, že tím pochopí mou nápovědu.


Moje nejdražší Sam,

opravdu mě mrzí, čím sis kvůli mně musela projít. V první řadě ti chci říct, abys neměla strach - jsem v bezpečí u Roberta. A proto tě prosím, abys vinu neházela na něj, poprosila jsem ho, abych u něj mohla na chvíli zůstat.

Náš dům Smrtijedi zcela zničili a vypálili... Apollón pravděpodobně utekl, protože se nikdy nenašlo jeho tělo, ale Robert ho nikde nemohl najít, když se tam přemístil. Mrzí mě to. Všechny věci, které se ještě daly zachránit jsem nechala u Severuse v trezoru u Gringottů, všechny věci ti vydá, hned jak ho o to požádáš.

Většinu mých osobních věci se podařilo zachránit a mám je u sebe. Tvé věci byly téměř všechny v pořádku. César by měl dorazit někdy dnes večer. Nechala jsem Gringottovi, aby ti dali volný přístup k našemu trezoru. Třebaže mě rodiče vydědili, vydělala jsem slušné peníze, které by tě měly zajistit.

Neříkám ti sbohem navždy, jen tě chci a potřebuju udržet v bezpečí, což je v mé přítomnosti příliš nebezpečné. Bude proto lepší, když budeš v bezpečí se Siriusem...

Miluju tě z celého srdce a dělám to všechno jen pro tebe. Doufám, že mě za mé rozhodnutí nebudeš nenávidět a jednou mi všechno odpustíš. Nemůžu ti přesně říct, kdy se znovu uvidíme a trhá mi to srdce, ale jinak to teď nejde.

Vím, že jsem v tom už několikrát selhala a vím, že bych nepřežila, kdyby se ti kvůli mně zase něco stalo. Včera jsem si uvědomila, že Sirius tu schopnost udržet tě v bezpečí má. Viděla jsem, jak moc tě miluje a nemůžu mu upřít jeho šanci na život se svou dcerou.

Mrzí mě, že jsem zničila život nejen tobě, ale i jemu. Že jsem byla slabá na to, abych mu řekla pravdu a upřela jsem mu všechny ty roky, kdy tě mohl vidět vyrůstat. Možná že bych teď něco udělala jinak, ale na "co kdyby" se život nehraje...

Je mi líto, že tu pro tebe nemůžu být a že nejsem natolik silná a schopná tě ochránit. Pevně věřím, že tě ostatní udrží v bezpečí a my se shledáme, co njedříve to půjde.

Miluju tě,
máma



S láskou,
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama