33. Opakuj mé chyby

16. března 2015 v 23:15 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,
omlouvám se, že kapitola nebyla již včera, ale škola je přednostnější. :) Nicméně vám ji přínáším hned dnes a doufám, že se vám bude líbit. :)


33. Opakuj mé chyby

Nevěděla jsem, co bylo poslední týden prázdnin horší - čelit svým pocitům nebo pohledům ostatních. Nenáviděla jsem tu lítost, kterou jsem v jejich očích viděla, a to hlavně proto, že jsem se díky tomu cítila ještě hůř.

Hned po přečtení dopisu jsem se pokusila kontaktovat Roberta, ale máma si ho nejspíš pojistila dobře, protože ať jsem se snažila sebevíc, nikdy nebyl k zastižení. V jediném mi nelhala - César opravdu v noci přiletěl a naléhavě mi ťukal na okno. Nenesl žádný dopis.

Od toho večera, kdy jsem přistihla Ginny s Harrym, začalo být v domě pořádně dusno. Ginny házela vražedné pohledy na mě, já na ni, Ron na Harryho, Harry na Ginny, já na Rona... Jediný v místnosti, kdo se vždy snažil zajistit jakýsi mír, byla Hermiona.

Jenže pro tu to taky nebylo lehké - my čtyři jsme mezi sebou byli celkem na ostří nože a ona musela dělit svůj volný čas mezi nás všechny. Tedy pokoušela se o to. Když jsem viděla, jak je po pár dnech úplně vyšťavená, navrhla jsem jí, ať za mnou nechodí a dělí svůj čas jen mezi ně.

Chvíli se se mnou hádala, ale nakonec uznala za vhodné, že bude lepší, pokud se nezhroutí během dalšího dne. Poté, co si Ron a Ginny všimli, že se se mnou Hermiona baví jen pokud jsme v místnosti, zřejmě si u nich vydobila zpět svou pozici.

Byla jsem za ni ráda, třebaže jsem se cítila osaměleji. Ale než bych něco takového přiznala, museli by mě mučit. Ostatně jsem se uklidňovala tím, že je to tak lepší - až nastoupí do školy, nebude muset řešit tu trapnou ignoraci, jež by nastala.

A byl to právě ten poslední týden prázdnin, když mě konečně do očí praštilo řešení, které se mi nabízelo již od začátku. Procházela jsem se po domě se svou malou depresí, když jsem zaslechla hlasy v blízké knihovně.

"... lektvarů. To snad není možný."
Tohle byl určitě Ron. A jak jsem předpokládala, byla tu Hermiona, aby mu odpověděla.
"Kdybys začal se svými úkoly na začátku prázdnin, nemusel bys je dopisovat až teď!"

"Ten slizkej netopýr nám jich vždycky zadá tolik! Proč nám jich vždycky zadá tolik?! Jako bysme nedělali o prázdninách nic jinýho, než se učili..."
Zatnula jsem ruce v pěst, když jsem ho slyšela nadávat Snapeovi. Jasně, nebyl zrovna sluníčko, nicméně to byl skvělý člověk. A pak mě to konečně napadlo.

Máma mi to v dopise vlastně sama poradila. Až nebudeš vědět jak dál, běž za Snapem. Více méně. Otočila jsem se na patě a rychle zamířila do obývacího pokoje. Sáhla jsem po Letaxu a vhodila ho do ohně a ztratila se s výkřikem.

"Komnaty profesora Snapea, Bradavice!"

Když jsem vypadla z roštu, vykašlala jsem saze, které se mi v tom vzrušení a spěchu dostali až do krku a oprášila ze sebe další smetí. Nejistě jsem se rozhlédla a zkousla si ret. No tohle jsem teda hodně nedomyslela. Neúspěšně jsem se pokusila pročistit stažené hrdlo.

"Pane profesore?," kuňkla jsem.

Udělala jsem jeden opatrný krok kupředu, když se spustil jakýsi pisklavý zvuk a já leknutím odskočila a natiskla se zpět ke krbu. Ani ne vteřinu na to se dveře od laboratoře s třísknutím rozletěly a z jejího nitra vyšel v bojovém postavení s hůlkou namířenou ke krbu profesor Snape.
"Ruším?," vydolovala jsem ze sebe malým hláskem a usmála se.

S kamenným výrazem máchl hůlkou a vypnul otravný zvuk alarmu. Těžce si povzdechl a hůlkou mi pokynul směrem k pohovce. S úlevou jsem na ni padla a počkala na jeho další krok. Zastrčil hůlku zpět do hábitu a sedl si do svého oblíbeného křesla naproti mně.

"Takže?," procedil ledovým hlasem.
Málem jse se ošila a to na něm ještě bylo vidět, že těžce zadržuje křik. Nervózně jsem polkla a poposunula se na gauči, než jsem pokračovala.
"No..."

Pozdvihl obočí. Vydolovala jsem ze sebe jakýsi úsměv.
"Chtěla jsem vás vidět..."
Výraz jeho obličeje nyní mluvil za vše.
"... nebo taky ne. Jasně. Ve skutečnosti jsem se vás chtěla na něco zeptat," vyhrkla jsem spěšně s křečovitým úsměvem.

"Chápu správně, že jste se prostě rozhodla přemístit ke mně do komnat, když víte, že Letaxovou síť kontroluje nejen ministerstvo, ale také služebníci Pána zla?"
"No, když to podáte takhle..."
"Ticho!"

Okamžitě jsem zmlkla a sledovala ho velkýma bázlivýma očima. Znovu si povzdechl a protřel si kořen nosu palcem. V jeho očích byl jasně vidět vztek.
"Nemůžu ani uvěřit, jak moc je Black pošetilý a hloupý, když vám povolí se letaxovat. A dokonce samotnou. Myslel jsem si, že mu na vás..."

Snažila jsem se odstranit svůj provinilý výraz, ale podle toho, jak se jeho tvář každou další vteřinou prohlubovala, mi bylo jasné, že selhávám. Znovu jsem polkla, ale odvážila jsem se promluvit.
"No..."
"Black neví, že jste se letaxovala z Grimmauldova náměstí?"

"Ehh... no ani ne?"
"Nebo že jste se přemístila ke mně?"
"Ne, ale..."

"Takže. Vy jste se SAMA přemístila pryč, aniž byste dala někomu alespoň na vědomí, že odcházite?," zeptal se mě nebezpčeně tichým hlasem a probodl mě pohledem.
"No - technicky vzato mi to nikdo ani nezakázal..."

Zmlkla jsem ve vteřině, kdy se jedna váza s květinami na poličce krbu roztříštila na milion střípků. Zoufale jsem si povzdechla a vyskočila z pohovky. Klesla jsem k jeho křeslu a posadila se na paty.

"Já vím! Byla to totální blbost, ale já jsem vás prostě musela vidět a nic jiného mě v tu chvíli vůbec nenapadlo. Máma prostě zmizela, napsala mi nějaký dopis na rozloučenou, ale prostě.. není to, jako by ho psala ona a Robert mi neodpovídá a nikdo se mnou nemluví! Já chci vědět, co se kolem mě děje!," vybuchla jsem opřená o jednu z opěrek na křesle.

Zkoumavě se na mě zadíval a já skoro slyšela, jak mi spadl kámen ze srdce, když se jeho výraz alespoň trochu zmírnil.

"Bohužel vám k tomu nemohu říct o moc víc, než všichni ostatní. Ano, vaše matka se tu zastavila, ale pouze proto, aby mi předala klíč od vašeho trezoru a vaše osobní věci, které se zachránily z vašeho ranče. Neřekla mi podrobnosti o jejím odjezdu, či místě, kde pobývá. Opravdu vám nemohu být nijak nápomocen, je mi líto," promluvil tichým a pečlivě kontrolovaným hlasem.

Povzdechla jsem si a zhroutila se rovnou na koberec. Zavrtěla jsem hlavou a zamrkala, abych zahnala slzy.
"I tak děkuju. Já jen... tohle prostě není její styl, tady," vytáhla jsem z kapsy dopis a podala mu ho. "Přečtěte si to. Tohle by prostě jen tak z vlastní vůle nepsala. Máma není taková, že by mě tu nechala samotnou."

"Váš otec se nepočítá?," prohodil kysele, zatímco se začetl do dopisu.
Zamračila jsem se, ale neodpověděla. Sama jsem ještě nevěděla, jak moc pro mě znamená. Obzvlášť, když jsem ho znala teprve dva měsíce. Počkala jsem než dočetl a jeho obočí se stáhlo do soustředěné čáry.

"Tak?"
"Máte pravdu. Tohle není styl vaší matky. Nicméně, když odjížděla, nevypadala, že by ji k tomu někdo nutil. A oba dobře víme, že vaše matka není dobrá herečka," odpověděl klidně a vrátil mi dopis.

"Chcete tím říct, že šla dobrovolně? Ale proč by to dělala?"
"Nemám nejmenší tušení. A nyní byste se nejspíš měla vrátit do vašeho domu. Jsem si jistý, že váš zablešený otec jistě okousává nábytek strachem o vás," prohlasil sarkasticky a ušklíbl se na mé zamračení.

Protočila jsem očima, ale poslušně se vydala k Letaxu.
"Pokud vím, je na ministerstvu a mě si nikdo nevšímá," pokrčila jsem rameny a nabrala hrstku prášku.

"Ach, pak jistě ale víte, jako právoplatná dědička Blackovic impéria a čistokrevná čarodějka, že nemusí být váš otec v domě, aby věděl, kde jste momentálně vy," zašklebil se jízlivě a se zadostiučiněním sledoval, jak se mi ztratila z tváře barva.

"Raději bych si, být vámi, pospíšil. Přeji příjemně strávený zbytek večera."
"Díky," vzdychla jsem a vstoupila od krbu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Opatrně jsem vyskočila z krbu a pokusila se po špičkách zmizet z pokoje, když se vedlejší dveře prudce otevřely. Málem jsem se rozesmála nad tím, jak Sirius vypadal. Kdybych teda nebyla v takovým průšvihu.

Vlasy mu trčely, jako by si do nich vjel rukou víckrát, než by bylo dobré. Kabát a oblečení bystrozora na něm nedbale visely, pár knoflíků bylo pryč a hůlku měl zdviženou před sebou. V očích zvláštně divoký, štvaný a ustaraný výraz.

Který se okamžitě změnil na naprosto rozzuřený, když mě zahlédl a ujistil se pohledem, že jsem celá. Druhé kolo, pomyslela jsem si a mentálně se připravila na nejhorší.

"Sam! Kde jsi promerlina byla?! Málem jsem se zbláznil, když jsem zjistil, že jsi se sama odletaxovala z domu! Co tě to napadlo?!"
"No já..."

"Přece víš, že teď kontrolují letaxovou síť nejen ministři-"
"-ale taky služebníci Pána zla," dokončila jsem za něj a na poslední chvíli zarazila úšklebek.
"Služebníci Pána zla?," zopakoval najednou naprosto plochým hlasem bez emocí.

"Jo?"
Zamrkala jsem překvapeně. Nechápala jsem, co na tom-
"Tys byla u Snapea?!"

"Ano - co je na tom tak špatnýho?!"
"Co je na tom špatnýho?! Mám ti tu snad udělat seznam věcí, co je tak zatraceně špatnejch na tom se kamarádíčkovat se Smrtijedem? Opravdu Sam?"
"Jenže on je na naší straně! I Brumbál se za něj může zaručit!"

"Jak zase víš tohle? Já s ním chodil do školy Sam, a vím, jak moc se nechal Srabus zlákat slávou a černou magií. Několikrát se nás s Jamesem pokusil proklít!"
"Cože?," zašeptala jsem a zaťala ruce v pěst. "No pokud jste se chovali takhle, ani se mu nedivím, že se vás pokusil proklít!"

"Jak to myslíš?!"
"Jako idioti! Protože to je hrozná sranda někoho šikanovat!"
"Takhle se mnou nemluv, holčičko! V patnácti je každý idiot-"

"Každý očividně ne! Jak můžeš omlouvat takovouhle věc za to, že ti bylo patnáct? Šikana je šikana, ať už je ti kolik chce!"
"Tak dost!," zakřičel a podobně jako u Snapea, jedna z váz se roztříštila na kousky. "Běž do svého pokoje a až s tebou zase bude kloudná řeč, tak přijď dolů!"

Při své řeči si stihl vzít svůj hábit z věšáku u krbu a já jsem vybuchla stejně jako on.
"Takže tohle je jako tvoje řešení? Prostě odejdeš a pošleš mě do pokoje? Neudělala jsem nic špatnýho, krom toho, že jsem opustila dům a vím, že to byla blbost, ale nepotřebuju, abys mi řídil, s kým se můžu a nemůžu bavit!"

"Tak to se pleteš! Jsem tvůj otec a ať se ti to líbí nebo ne, budeš se holt muset řídit nějakými pravidly nebo ti Erica snad nechávala volnou ruku? Protože to by nebylo divu, že se teď chováš jako malej spratek!"

"Mámu z toho vynech! Nemůžeš se divit, že od tebe radši utekla pryč, když se chováš-"
"Teď zacházíš daleko Samantho! Běž. Do. Pokoje. Okamžitě! Nehodlám se tu teď bavit s rozmazleným spratkem-"

"Tak to ses o mě neměl soudit!"
"To jsem teda neměl!"

Ztichla jsem, stejně jako on, ale nedovolila jsem si ukázat na sobě slabost, takže jsem to dál maskovala vztekem. Zatnula jsem pěsti a další váza se rozbila - tentokrát mou magií.

"Fajn!," zaječela jsem nakonec.
"Fajn!," zavrčel.

S posledním vzteklým pohledem na něj jsem se otočila a proletěla kolem Remuse, jenž stál ve dveřích. Ani jsem nechtěla vědět, kolik toho slyšel. Než jsem za sebou v pokoji třískla dveřmi, uslyšela jsem stejné třísknutí i dole.

Padla jsem naznak na postel a naštvaně praštila do polštáře, až se César ve své kleci pohoršeně zavrtěl a zahoukal na mě.

"Ještě ty začínej!," zasyčela jsem naštvaně.
Jako by toho nebylo málo, za okamžik se ozvalo zaklepání a ozval se Remusův nezaměnitelný hlas.
"Sam? Můžu-"

"Jdi pryč!"
"Sam, poslouchej-"
"Nech mě na pokoji!," zaječela jsem a hodila na dveře Césarovo krmivo.

Jako malá holka, pomyslela jsem si, když na mě César tentokrát naštvaně zacvakal zubama a ticho z chodby mi napovědělo, že si to Remus opravdu vzal k srdci. Povzdechla jsem si a zabořila tvář do polštáře. Perfektní den.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Pokud jsem si myslela, že tichá domácnost s mámou je příšerná, ta se Siriusem byla snad stokrát horší. Úspěšně jsme se vyhýbali jeden druhé po celý zbytek týdne a mluvili jsme spolu jen když to bylo nutné. A to nás k tomu Remus musel prakticky dotlačit.

Když jsem si balila věci do Krásnohůlek, opravdu jsem se cítila špatně. Jakoby se historie opakovala - zase jsem se pohádala předtím, než jsem odjela do školy. Problém byl v tom, že já i Sirius jsme byli příliš tvrdohlaví na to, abychom si ustoupili.

Loučení, pokud se tomu tak dalo říkat, bylo nanejvýš chladné a odměřené. Obejmutí jsem dostala jen od Remuse a paní Weasleyové a i když bych to nepřiznala, byla jsem za to ráda. Necítila jsem se alespoň tak sama.

Nedivila jsem se, když mi bylo řečeno, že mě do Francie přemístí Kingsley, ale nemohla jsem říct, že mě to nezklamalo. Kingsley se snažil uvolnit atmosféru a rozveselit mě, ale po chvíli pochopil, že bude lepší mě prostě dopravit na místo a nechat mě samotnou.

Byla jsem vděčná, když se dlouho nezdržoval a s přáním příjemného školního roku se přemístil zpět do Anglie. Julce a Riley už o všem věděli z mých dopisů, které jsem zuřivě jeden za druhým posílala od mámina údajného odjezdu.

Byli úžasní, ale to jsem o nich už dávno věděla. Počkali, až jsem to nevydržela a večer jim všechno vyklopila. Pak mě jenom objali a pokusili se rozptýlit mé myšlenky. Když jsem toho večera vypouštěla Césara s dopisem o mém bezpečném příjezdu, ani jsem nijak nečekala odpověď.

Ale Sirius překvapil. Druhý den mi u snídaně přišla odpověď. Poněkud strohá, ale na druhou stranu, byl to dobrý začátek.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Naše "nebavení" vydrželo do půli října. Od té chvíle jsme si začali posílat slušné a dokonce i přátelské dopisy. Z mé strany to byla obrovská úleva - obzvlášť, když jsem věděla, že Sirius je teď momentálně můj jediný rodič.

Nikdy jsem netušila, co všechno se změní v jeden den. Byl konec října a naše škola pořádala další turnaj ve famfrpálu. Přestože jsem ho milovala, nedokázala jsem dostat svou hlavu moc do hry. Hrála jsem skoro jako by mě zapnuli na autopilot.

Tedy do chvíle, než do mě vrazil potlouk a sudí na mě zařval, ať se soustředím, pokud nechci střídat. Potřepala jsem hlavou, nadechla se a pustila se do hry, zatímco jsem všechny postranní myšlenky odsunula do pozadí.

Když se z davu začal ozývat jekot, stejně jako ostatní hráči, jsem předpokládala, že jeden z chytačů chytil Zlatonku. Hra se téměř zastavila a všichni jsme se otočili a překvapeně na sebe zírali. Oba chytači totiž kroužili kolem tyčí, ale ani jeden z nich Zlatonku neviděl.

Jenže výkřiky se začaly ozývat najednou ze všech stran, a než jsme stihli třeba mrknout, ozval se zámecký alarm, který nás okamžitě donutil slétnout dolů a co nejrychleji se odebrat do hradu. Ani jsem nechtěla pomyslet, co se to mohlo dít a zamířila k zemi spolu s ostatními.

Těsně nad zemí, než se mé nohy stihly dotknout země se necelý metr ode mě ozval výbuch, který naslědovali další tři. Doslova jsem viděla, jak se panika prohnala davem a všichni křičeli a utíkali, zatímco se je učtelé bezmocně snažili uklidnit a spořádaně odvést.

Seskočila jsem z koštěte a strnula ve svém kroku, když jsem v půli hřiště uviděla stát alespoň pět postav v tmavě černých hábitech. A i když byli ještě daleko, na jejich tvářích bezpochyby seděli smrtijedské masky.

Dřív, než jsem stihla sáhnout po hůlce, se kolem ozvaly další zvuky přemístění. Jeden z nich okamžitě hodil pod mé nohy fiolu s jedovatě červeným lektvarem. Rozšířily se mi oči, ale než jsem stihal cokoliv udělat, láhev se roztříštila a její výpary mě okamžitě začaly uspávat.

Zaklopýtala jsem pryč od ní, ale téměř okamžitě se poroučela k zemi, když jsem začala pociťovat její účinky a s hrůzou se propdala do bezvědomí, zatímco mi u ucha zavrčel nebezpečný hlas.

"Dobrou noc, šípková Růženko..."




S láskou,
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama