34. Trhliny v plánu

6. dubna 2015 v 10:43 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,
po dlóuhé době jsem tu. Konečně jsem zpět s kapitolkou a omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo. Doufám, že vás ta delší doba neodradila. :)



34. Trhliny v plánu

Opatrně jsem otevřela oči a zamrkala. Nade mnou se třpytily hvězdy, které poblikávaly kolem měsíce a občas mi zastínila výhled nějaká větvička. Vdechla jsem všechny vůně okolo a překvapeně se zarazila. Byla jsem... v lese?

Zkušebně jsem pohnula nohama a pokusila se rukama dostat do sedu. Málem jsem vyletěla z kůže, když jsem nahmatala mech, pokrytý jemnou vrstvou listí. Zprudka jsem se posadila s divoce bijícím srdcem a nahmatala jsem hůlku, jež k mé nesmírné radosti byla v mém hábitu.

Obezřetně jsem se postavila na nohy a s úlevou zjistila, že nejsem nijak zraněná. Ale kde to sakra jsem?!, pomyslela jsem si poněkud zoufaleji a rozhlédla se kolem sebe. Několikrát jsem se zhluboka nadechla.

"Lumos," zašeptala jsem a udělala opatrný krok vpřed.

Okamžitě se za mnou ozvalo v křovinách hromové zavrčení a já se hbitě s hůlkou připravenou a kletbou na jazyku otočila. Zavrčení se ozvalo znovu, tentokrát zleva. Napůl jsem se otočila tím směrem, ale stále jsem se měla na pozoru.

Křupnutí větvičky mou pozornost stočilo zpět na místo, kde se ozvalo zavrčení jako první. Lehce jsem začala couvat, když se křoví naproti mně začalo jemně třást a já uslyšela silný tlukot srdce. A nebyl můj.

Snažila jsem se zachovat klid, i když mi srdce bilo na poplach a strach plnil každý pór. Nedostala jsem šanci na jakékoliv promyšlení plánu nebo taktiky, když ze křoví vyskočil obrovský pes, až se země zatřásla pod dopadem jeho obřích tlap.

"Si-Siriusi?," zašeptala jsem roztřeseně, když jsem ho rozpoznala a lehce sklonila hůlku.

Pes zakňučel a zavrtěl ocasem v reakci na můj hlas. Úlevně jsem si oddechla a sklonila hůlku. Udělala jsem pár kroků jeho směrem, než se ke mně rozběhl a povalil mě na zem. Těžce jsem se nadechla, když mi vyrazil tím náhlým pohybem vzduch z plic a rukou ho jemně pobídla, aby slezl.
"Eh-Si-Siriusi, proč se nepřeměníš?," zeptala jsem se snažíc se ho odtlačit.

Zatlačila jsem na jeho hrudník, načež se mi v odpověď ozvalo varovné zavrčení společně s vyceněnými zuby. Opatrně jsem jednou ruku sáhla po hůlce, ale on ten pohyb zaznamenal a zuby se ohnal po mé ruce.

"Co to děláš?!," začala jsem jemně panikařit, když jsem jeho pokusu mě kousnout uhnula pouze o centimetry.

Otočil na mě celou hlavou a já vykřikla, když jsem uviděla místo odrazu svých očí krvavě rudé. Na nic jsem nečekala a kopla ho kolenem do břicha, než se do mě stihl zakousnout. Zaskučel a přetočil se, čehož jsem využila, abych ho praštila loktem a odkulila se zpod něj na svobodu.

Rychle jsem vyskočila na nohy, sebrala hůlku a rozběhla se hlouběji do lesa, zatímco se mi vzdalovalo jeho bolestné skučení, jenž se pomalu ale jistě měnilo na vztek.
"Sam! Sam, pomoz mi prosím - Sam!!"

Okamžitě jsem se zastavila a trhla hlavou západním směrem, odkud jsem slyšela mámin hlas. Co se to sakra děje?!, pomyslela jsem si, když jsem se probojovala hustým křovím na malou mýtinku, odkud se její hlas ozýval.

Obezřetně jsem před sebe natáhla hůlku a sebrala ze země klacek, který by mi mohl posloužit místo další zbraně. Na mýtince nikdo další nebyl, ale já jsem si byla přesto jistá, že to byl mámin hlas a že se ozýval přímo odtud. Byla to past?

"Mami?," zeptala jsem se do tiché krajiny.
"Sam?"

Spěšně jsem se otočila tím směrem a začala jsem si klestit cestu přes další husté keře. Když poslední šlahouny odmítaly ustoupit mé hrubé síle, vytáhla jsem hůlku.
"Reducto!," křikla jsem a se zadostiučiněním prošla nově vytvořenou cestou.

"Mami?," pronesla jsem nejistě, když jsem zahlédla ženskou postavu na konci palouku a rozešla se k ní.
"Mami, to jsem- áááá!"

Vykřikla jsem překvapením a hrůzou, když do mě z boku vrazil obrovskou rychlostí smrtonoš a povalil mě na zem. Ohnala jsem se pěstí po jeho hlavě, ale tentokrát byl rychlejší on a zakousl se mi do pravé ruky a prudkým pohybem hlavy z ní odtrhl kus masa.

Bolestně jsem vykřikla a automaticky zaútočila na každou část jeho těla, na níž jsem dosáhla. Znenadání seskočil z mého těla a já překvapeně nahmatala hůlku, abych se mohla bránit, když se rozběhl opačným směrem. K mámě.
"Nech ji být!," zaječela jsem a škrábala se na nohy.

Smrtonoš vyskočil a srazil ji k zemi. Máma vytáhla nůž a během chvíle mi přímo před očima probíhala bitva o život. V tu chvíli jsem věděla, že nemám čas na rozmyšlení nějaké taktiky. Musím jednoho z nich zneškodnit, což pravděpodobně skončí jeho smrtí.

Zavzlykala jsem a pozvedla hůlku. Přivřela jsem oči, když jsem nebyla schopná zamířit ani na jednoho z nich a poraženě padla na kolena. Odhodila jsem hůlku a pevně se objala rukama a snažila se nepřemýšlet, že...

Zaraženě jsem se přestala třást a otevřela oči. Podívala jsem se na svou ruku, z níž velká část svalů na horní polovině chyběla a prudce jsem ji zvedla. Necítila jsem žádnou oslepující bolest, nic.
"Ne, ne, ne... Tohle není pravda, tohle je jenom noční můra," pronesla jsem roztřeseně.

"Sam! Sam, prosím!"
Prudce jsem zvedla hlavu a zadívala se do máminých - ne! Zavrtěla jsem hlavou a postavila se. Tentokrát jsem si byla jistá.

"Tohle je sen, děje se to jenom v mé hlavě," řekla jsem rázně. "Musím se probudit, musím..."
"Sam?! Prober se! Prosím..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Prudce jsem trhla hlavou a začala mrkat, abych zahnala poslední slzy a taky abych uvykla naprosté tmě, jež panovala kolem. Pokusila jsem se pohnout, když jsem si uvědomila, že stojím a mé ruce jsou přivázané za zápěstí k lanu nade mnou.

Zkušebně jsem s ním zacukala, ale ani se nehnulo, jen jsem si víc rozedřela už tak zkrvavené zápěstí. Ignorovala jsem tupou bolest v hlavě a pokusila se zorientovat a najít nějaký únik, protože tohle byla nejen nepříjemná poloha, ale zároveň to nevěstilo nic dobrého.
"Sam? Jsi vzhůru? Prosím, řekni že jsi vzhůru."

Zadržela jsem šokovaně dech a trhla hlavou směrem, odkud se hlas ozval. Ihned jsem toho zalitovala, když mi hlavou proběhla tepavá bolest, jež mě na moment donutila přivřít oči. Přiměla jsem svůj hlas k poslušnosti a zašeptala.

"Ginny?"
"Díky Merline," ozvalo se úlevně. "Měla jsme strach, že se neprobudíš."
"Lektvar nočních můr," prohodila jsem s uvědoměním, když se mi začaly pomalu vracet vzpomínky.

"Jo. Co si pamatuješ naposled?"
"Famfrpál, pak na nás zaútočili Smrtijedi a jeden z nich mi pod nohy hodil lahvičku s lektvarem... Jak jsi se sem dostala ty?"

"Byly jsme v Prasinkách a já si jenom odskočila do Medového ráje, když mě někdo zezadu trefil omračovací kletbou a hodil mi pod nohy stejnou lahvičku. Probudila jsem se až tady a... sama. Potom, co jsem se dostala z noční můry."

"Jak dlouho tu jsi?," dostala jsem ze sebe bez dechu.
"Asi týden. Tak před osmi hodinami tě sem donesli. Dostala ses z toho rychle," cítila jsem v jejím hlase smutný úsměv.

"Myslím, že to mi moc nepomůže z těch pout," podotkla jsem a znovu otestovala jejich pevnost. "Sakra. Co budeme dělat?"
"Nemám tušení. Zkoušela jsem už všechno. I přemístění."

"Přemístění?," zeptala jsem se po chvíli překvapeně i obdivně.
"Ani nevím, jestli jsem to dělala správně. Co s námi chtějí dělat?"
"No..."

"Jen mi řekni pravdu," pronesla odhodlaně.
"Pravděpodobně mučit, pak se pokusí nalákat někoho z Řádu a když se jim to nepovede, tak nás zabijí. Nebo dřív," odpověděla jsem po pravdě. Znala jsem tyhle věci od mámy i od Snapea.

"Myslíš... myslíš, že nás někdo hledá?"
"Určitě," usmála jsem se do tmy. "A Ginny?"
"Jo?"
"Neměj strach, spolu to-"

Zarazila jsem se, když se ozvaly kroky z chodby a za chvíli se dveře prudce otevřely, takže jsme obě zavřely oči nad tou intenzitou světla.
"Jakpak se vám líbil náš malý dárek?," ozval se posměšně hrubý hlas.
"Poměrně ubohý. A to jsem si myslela, že jsou Smrtijedi kreativnější," odsekla jsem automaticky.

Otevřela jsem oči a rychle zamaskovala svůj strach. Fenrir Šedohřbet. Velmi naštvaný Fenrir Šedohřbet, opravila jsem se v duchu.
"Však on tě ten smích přejde kočičko," ušklíbl se a se slizkým úsměvem zamířil k Ginny, kterou jsem si měla teprve teď možnost prohlédnout.

Vypadala příšerně. Rozchuchané vlasy jí lemovaly zmlácený a bledý obličej. V očích, pod nimiž měla hluboké černé kruhy, se jí leskly slzy a roztržený ret se jí mírně třepal, když viděla, že se k ní blíží.

"Hele! To tu mám jako viset nebo co? To máte teda chování," vyhrkla jsem okamžitě, abych jeho pozornost zaměřila opět na mě.

Nicméně bezúspěšně, protože si pouze odfrkl a odvázal Ginny z provazu, takže se tím nenadálým pohybem doslova svezla k zemi. Teprve potom se otočil ke mně a já už v tu chvíli věděla, že to je hodně špatný.

"Víš," promluvil, když vytáhl kudlu a potěšeně sledoval, jak se mi zadrhl dech. "Nemohl jsem se dočkat, až otevřeš ty svoje pěkný kukadla a bude tu konečně zábava. Tvoje zrzavá kamarádka byla taky hrdinka a dívej se na ni teď," uchechetl se a odřízl i mě.

Pevně jsem dopadla a promnula si zkrvavené zápěstí, zatímco ode mě odstoupil a vytáhl hůlku, jíž na nás okamžitě zamířil. Probodla jsem ho nenávistným pohledem a pomohla Ginny na nohy. Znovu si odfrkl a naznačil nám, že máme jít před ním.

"Pravidla jsou jednoduchá: Pokud chceš žít, dělej, co se ti řekne."
"Jak kreativní."

Do krku se mi zabodla jeho hůlka a skoro jsem u ucha cítila jeho dech.
"Nepokoušej mě holčičko, protože nebudu váhat a vypálím Avadu při první příležitosti, kterou dostanu."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Pevně jsem se zkousla ret, abych zabránila útrpému výkřiku, jenž se mi dral z hrdla. Nicméně potupný sten mi zrádně proklouzl mezi zatnutými zuby. Tím jsem si vysloužila triumfální úsměv Šedohřbeta.
"To je tak ubohý," procedila jsem a pečlivě maskovala svůj strach za drzá slova.

Jen se usmál a zabodl nůž těsně pod mou klíční kost a když se - soudě dle jeho výrazu - dostal dostatečně hluboko, lenivě s ním přejel přes můj hrudník. Mučivě pomalým tempem, abych cítila bolest, co nejvíc.

Marně jsem se pokusila uhnout a poníženě zasténala nad tepající bolestí, jenž mi očarovaný nůž působil. Šedohřbet si prostě nevystačil pouze s normálním nožem. Zvedla jsem hrdě hlavu a zadívala se do jeho kruté tváře.

"Bolí?," zeptal se afektovaně.
"Jo," řekla jsem a když se usmál, sladce jsem dodala. "Asi jako lechtání pírkem. To vás na smrtijedské škole nic neučí?"

Potěšeně jsem sledovala, jak se jeho tvrdé rysy stáhly a než jsem stihla pochytit, co se děje, vrazil mi takovou facku, až jsem hlavou praštila do svého ramene a musela vyplivnout krev, když jsem si tou razancí prokousla jazyk.

"Však ono tě to přejde holčičko, teprve se rozehřívám," prohodil s úsměvem plným zažoutlých a zkažených zubů.
"Ne že bych si tu neužívala svou dovolenou, ale co přesně máte v plánu? Protože myslím, že tohle je pěkná nuda," prohodila jsem ležérně a ignorovala naražená žebra, která mi začínala pěkně stěžovat dýchání.

"Nemůžu se dočkat, až přijde Bella a ukáže ti tvé místo."
Nuceně jsem se zasmála a zavrtěla hlavou, zatímco jsem mu věnovala mrknutí.
"Koukám, že už mě sám nezvládneš. Malá holka a ty nejsi schopný ani-"

Tentokrát jsem se jeho napřáhnutí pokusila uhnout, nicméně vsadil na pěst a já začala rapidně mrkat, abych neodpadla, když se setkala s mou tváří. Vyjekla jsem, když mě chytil za vlasy a trhl jimi tak, aby mi viděl do obličeje. Oplatila jsem mu jeho ledový pohled.

"Tak. Mnohem lepší. Už bylo načase, aby ti někdo ukázal, co si můžeš a nemůžeš dovolit. Sladké sny," zavrněl.
Těsně před tím, než jsem pod jeho pěstmi upadla do bezvědomí, mi hlavou proběhla jediná zoufalá myšlenka. Měli byste si sakra pospíšit...

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Ginny?," zašeptala jsem na místo, kde byla svázaná druhá dívka. "Musíme odtud."

Byli jsme tu s těmi šílenci zavřené týden. Týden. Nechtěla jsem ani přemýšlet o tom, jak je na tom s psychikou Ginny, protože ta tu byla dokonce o týden déle. Ne, že by byla celou tu dobu při vědomí, ale i tak...

Mučení, jak jsem zjistila bylo na denním pořádku - a i přesto, že jsem při jeho průběhu nikdy nedokázala zadržet bolestné výkřiky a steny, zatím mě nedokázali zlomit. Přišla jsem na to, kdy si co můžu dovolit a tak jsem svůj ostrý jazyk používala dál.

Neukázat jim slabost se stalo mou prioritou, ale ještě před ni se dostala další, o níž bych nikdy nevěřila, že bude na mém seznamu. Postarat se o Ginny. Bylo až s podivem, jak rychle jsme se v téhle situaci sblížili - udržovali si navzájem zdravý rozum, ve chvílích volnosti, když nás nepřivázali, ošetřovali si malá zranění...

Po pár dnech již Ginny nevěřila, že pro nás někdo přijde, takže jsem ji o tom musela stále přesvědčovat, i když i mé naděje začaly taky pomalu upadat. Musela jsem ale zůstat pozitivní, protože jsem tu nebyla sama.

A proto jsem začala pečlivě sledovat, každý krok stráže, jenž nás měla na starost - kam a kdy chodí, kde co schovává, kudy prochází... Potřebovali jsme mít vše perfektně zmapované, abychom mohli začít s nějakým únikovým plánem.

"A jak? Už jsme to probírali nejmíň tisickrát a shodli jsme se, že tu není únikový východ a pokud bysme se dostali pryč ze sklepení, stejně nevíme, kudy bysme mohli odejít. A navíc tu všude hlídají stráže a-"

"Právě. Sledovala jsem je, vím, kudy a kdy chodí. A... mám plán," dodala jsem opatrně.
"Plán?," ozvalo se nedůvěřivě.
Povzdechla jsem si nervózně si zkousla rozbitý ret.

"Neříká, že vyjde na stoprocent, ale pořád lepší než tu sedět... teda viset," ušklíbla jsem se," a nic nedělat. Takže - jsi se mnou?"
S napětím jsem čekala na její odpověď a když se dlouho z její ho místa nic neozývalo, pomyslela jsem si, že můj plán může jít do kytek. A pak...
"Poslouchám."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Já vážně nevím..."
"Ginny! Teď už z toho nemůžeme vycouvat! A navíc je to ten nejlepší plán, jaký tu můžeme vymyslet - to přece víš! Je to naše jediná cesta ven."

Povzdech. Znovu jsem si zkousla ret, ale tentokrát jsem sebou trhla, když jsem zaryla zuby do rozdrásané kůže. Měla bych se tohohle zlozvyku zbavit...
"Fajn."
"Dobře, za chvíli nás vytáhnou a pak může naše show začít."

Ani ne pět minut nato se dveře naší cely otevřely a dovnitř vešli dva smrtijedi, kteří nás nepříliš jemně odvázali a odtáhli chodbou do jejich "mučící místnosti". Zhluboka jsem se nadechla a svolala své metamorfovací schopnosti.

"Bingo!," ozvalo se mi těsně u ucha nepříjemným ženským hlasem.
Rozšířily se mi oči a rázem se mi začalo těžce dýchat. Do hajzlu. Tohle rozhodně nebyl Šedohřbet.
"Tak se konečně setkáváme za - příjemných okolností, musím podotknout," usmála se krutým úsměvem.

"Páni - čím jsme si zasloužili pozornost vznešené Bellatrix Lestrangeové?," neudržela jsem se.
Věnovala mi další úsměv, než sladce pronesla.
"Crucio!"

Padla jsem k zemi a po pár vteřinách vypustila bolestný výkřik, protože - sakra! - ta ženská měla neuvěřitelně bolestný Cruciatus. Tohle nebylo možné zvládnout bez křiku. Když kletbu ukončila odkloněním hůlky, ztěžka jsem dýchala a mrkala, abych neomdlela.

"Konečně se dostáváme k pravé zábavě!," prohodila nadšeně a zatleskala.

Podívala jsem se zpod pramene vlasů na Ginny, která se tvářila přímo zdrceně. Náš plán byl v totálním hajzlu. Absolutně totálním hajzlu. Měli jsme pod kontrolou všechno - promyšlený únik, každou skulinku tohohle místa i ochranky, kromě jediného drobného detailu se jménem Bellatrix Lestrangeová.

Jemně jsem kývla zpět na Ginny, jíž se rozšířily oči, ale nakonec odhodlaně přikývla. Nešlo to jinak, musely jsme se držet plánu i přes tuhle komplikaci. Opatrně jsem se nadzvedla na loktech, čímž jsem samozřejmě přilákala Bellinu pozornost.

Ginny na druhém konci se nadzvedla nenápadně, a navíc si jí další dva smrtijedi vůbec nevšímali. Bod pro nás. Zhluboka jsem se nadechla a počkala, než se ke mně dostala přímo na dosah. Udělala jsem lehké znamení palcem a skočila po ní.

Bellatrix překvapením ani nezvedla hůlku a Ginny mezi nás vhodila kouřovou bombu. Využila jsem těch pár vteřin překvapení a po slepu shodila Bellu na zem; její hůlka se odkutálela pryč a já okamžitě změnila celý můj vzhled.

Když nabrala zpět svou vnitřní rovnováhu, okamžiě mě shodila ze sebe a rozkašlala se jako všichni ostatní v místnosti. Nahmatala jsem odkutálenou hůlku, která se díky Merlinovi dostala ke mně. Rychle jsem se přesunula k Ginny, dokud byl kouř v místnosti a chytila ji podle plánu za vlasy a přiložila jí hůlku ke krku.

Když se kouř zcela rozpustil, trhla jsem s Ginny a doufala, že jí neubližuju víc, než je nutné.
"Co tam tak stojíte! Okamžitě tu malou potvoru chyťte a strčte ji do cely!," zaječela jsem na dva šokované smrtijedi.

"Zůstaňte kde jste vy pitomci! Copak nevidíte, že je to jen nějaký hloupý trik?!," zakřičela na ně pravá Bella.
Muselo to být komické - dvě přesné kopie nejvěrnější Voldemortovy smrtijedky pořvávající po sobě. Věnovala jsem těm smrtijedům chladný pohled a držela hůlku Ginny pevně u krku.

"Na co čekáte?! Okamžitě ji odveďte, zatímco já se tu vypořádám s touhle malou krvezrádkyní!," štěkla jsem po nich fanaticky a přitáhla si Ginny víc za vlasy k sobě.

Byla jsem překvapená, když se hned vrhli na Bellu, jenž ječela kopala a nadávala jim, ale nebylo jí to nic platné. Díky Merlinovi, že to fungovalo, pomyslela jsem si úlevně a jakmile se jejich kroky doprovázené bojem ztratily v dálce, okamžitě jsem pustila Ginny.

"Jsi v pořádku?," musela jsem se zeptat a Acciem přivolala naše hůlky, jež tu schovali.
"Jo. Ještě že to byli takoví pitomci," usmála se unaveně a já jí pomohla na nohy.

Museli jsme postupovat rychle, protože za chvíli se ti dva dozví, že je s nimi pravá Bella a půjdou po nás. Zatím jsme ale měli výhodu, takže jsem opět chytila Ginny, jakobych ji vedla a kvapně jsme vyšli po schodech.

Už jsme byli skoro u východu a nikoho jsme nepotkali, když se v místnosti vedle nás ozvala obří rána, jíž následovaly zvuky boje. Lépe řečeno několika bojů. Než jsme stihli cokoliv podniknout, dveře se s hromovou ránou otevřely a na chodbu přímo před nás vtrhlo několik členů Řádu.

"Díky-"
"Pouta na tebe!"
"Bombarda!"
"Confringo!"

Automaticky jsem odskočila spolu s Ginny, když mě někdo trefil do zad řezací kletbou a já se s výkřikem odporoučela na kolena. Jeden z nich mezitím Ginny dopravil od "bezpečí" ode mě a odzbrojil mě. Zvedla jsem zkrvavenou ruku na znamení, ať po mně přestanou pálit.

Pokusila jsem se změnit svou podobu zpět, jenže jsem už byla příliš zeslabená a nemohla jsem se soustředit. Uslyšela jsem další kletbu a při mém marném pokusu se jí vyhnout, jsem pouze padla dopředu a projela mi rukou bolest nože.

"Stop! Přestaňte! Sakra přestaňte - to je Sam!," uslyšela jsem zoufaé zvolání Ginny.


Zamrkala jsem, když jsem ucítila, jak se propadám do tmy a zároveň jsem se měnila zpět do své podoby. Uslyšela jsem ještě několik výkřiků a dalších starostlivých hlasů, než jsem bezmocně upadla do chladné náruče nevědomí...




S láskou,
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ewiline | E-mail | Web | 29. května 2015 v 16:30 | Reagovat

Kde najdu první díl? O:) Doopravdy ho nemůžu najít :D V menu není O.o

2 Ewiline | E-mail | Web | 29. května 2015 v 16:31 | Reagovat

Okay, už jí mám, v pohodě :-D xD

3 Romadůr | 31. května 2015 v 23:19 | Reagovat

Omlouvám se, že jsem neodpověděla :-D Už jsem se zděsila, že tam není :-D O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama