Červenec 2015

36. Posel

27. července 2015 v 15:48 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

s denním zpožděním vám přináším kapitolku, doufám, že vás nezklame. V příští části čekejte opravdovou akci a opravdu šokující části! :)


36. Posel

Návrat do Krásnohůlek byl poněkud hektický. Obzvlášť vzhledem k počtu lidí, kterým bylo určeno mě doprovodit až do zámku. Když jsem se konečně vymotala z Grimmauldova náměstí a poprvé se podívala na mou eskortu, zamotala se mi hlava.

"Vážně?," otočila jsem se neěřícně ke Kingsleymu.
"Nestěžuj si. Máme rozkazy," pokrčil rameny a pokynul mi, abych ho následovala.

S jakýmsi speciálním povolením - které si Sirius vydupal na ministerstvu - jsme se přemístili až za ochranné bariéry. A k mé nechuti tu na mě čekali další tři učitelé ze školy, jenž mě měli bezpečně odvést až do komnat.

S podivnou synchronií se rozešli v předem domluveném uskupení kolem mě. Stálo mě spoustu sil nad tím neprotočit očima a udržovat přitom zdvořilou konverzací s profesorkou Astronomie. Od níž jsem se samozřejmě dozvěděla, kolik jsem toho již zmeškala a co všechno se musím doučit.

Nikdy jsem nebyla vděčnější, když jsem uviděla své komnaty a co nejrychleji se rozloučila s učiteli. Celkem jsem si byla jistá, když jsem za sebou zavírala dveře, že hodlají chodit na hlídky a střídat se tu jako na stráži.

Zabraná do myšlenek, jsem si nevšimla dvou postav v pokoji a málem vyletěla z kůže, když mě zničehonic Julce objala.

"Sam! Měli jsme takový strach a nikdo nám nechtěl vůbec nic říct! Jen, že tě unesli Smrtijedi a... málem jsem se zbláznila hrůzou o tebe!," vyletělo z Julce, zatímco mě k sobě pevně tiskla.

"Taky jsem ráda, že vás vidím," usmála jsem se unaveně a objala ji zpět.
"Téda... vítej zpátky," vydechl Riley a spěchal vystřídat Julce na jejím místě.
Oddechla jsem si s vědomím, že jsem zase doma.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Opravdu mě budete pronásledovat na každém kroku?," zamručela jsem na své přátele, když jsem vylezla z dívčích umýváren.
"Ano," shodli se jednohlasně a každý zaujal svou pozici po mém boku.

Útrpně jsem si povzdechla, i když mě vnitřně zahřálo u srdce uvědoměním, jaké mám skvělé kamarády. A taky jsem se cítila o něco bezpečněji. Protože se na škole vše hned rozkřikne, děti smrtijedů si mě teď prohlížely s otevřenou nenávistí.

Měla bych být v pohodě. Tvrdila jsem to Ginny, stejně jako mi to ona se stejnou razancí papouškovala zpět. Ale obě jsme si byly dobře vědomy, že to není pravda. Šok, stres - něco z toho? Možná. Každopádně to začalo vážně narušovat můj každodenní režim.

Nejprve hodina Přeměnování, kde jsem náhodně zapálila jedné spolužačce hábit a chytila tak prudkou bolest hlavy, že jsem o sobě dobrých dvacet minut nevěděla. Překvapeně jsem se probudila na ošetřovně, kde jsem dostala lektvar a účtenku za nový hábit.

Za tři týdny jsem to hodila za hlavu - kromě té učtenky na zatracených tisíc galeonů, promerlina! - a vydala se na Lektvary. Předmět, na nějž jsem se těšila od chvíle, kdy jsem toho rána otevřela oči. Bohužel v polovině přípravy se mi začaly šíleně třást ruce a má magie dostala můj lektvar do předčasného varu.

Vyhnula jsem se výbuchu, díky pohotovosti profesorky, ovšem propustky s doporučením na ošetřovnu nikoliv. Znechuceně jsem se tam odšourala a nechala se hodinu vyšetřovat. Beznadějný výraz, kterým mě ošetřovatelka vyprovodila mi řekl téměř vše.

Celý další týden jsem mrzutě pozorovala okolí a snažila se ignorovat pocit únavy, který mě pohlcoval sotva každou hodinu. Věděla jsem, že v noci pravidelně nespím tak, jak bych měla. Ovšem že bych ponocovala se říct nedalo.

Proto jsem se divila, když mi Julce jedno odpoledne poradila, abych si šla lehnout a když jsem se jí zeptala, proč bych to měla dělat, nevěřícně odpověděla:
"Viděla jsi se v poslední době v zrcadle Sam? Vypadáš jako chodící zombie - kruhy pod očima, nic nejíš a sotva se držíš na nohou!"

Proto jsem co nejrychleji vyhledala zrcadlo. Měla pravdu; vypadala jsem příšerně. Mohla bych se ucházet o hlavní role v horrorech. Nechtěla jsem své přátelé děsit víc, než bylo nutné, takže jsem se začala maskovat kouzly a tvrdila, že mi spánek pomáhá.

Cítila jsem se špatně, když jsem jim lhala, ale nechtěla jsem jim přidělávat starosti. Navíc jsem s nimi ještě nedokázala tak úplně mluvit o mé době strávené ve sklepení. Připadala jsem si děsně sobecká, protože jsem s nimi o tom nechtěla mluvit hlavně proto, že tam nebyli.

Takže jsem našla jediné řešení. Napsat dopis Ginny a doufat, že odpověď přijde brzy a zodpoví některé mé otázky. Nebo mě k tomu alespoň přiblíží. César mi mé rozhřešení přinesl za dva dny.


Milá Sam,

promiň, že jsem se neozvala dřív, ale znáš to - doháním školu. Všechni byli o hodně napřed, ale konečně se začínám chytat. Obzvlášť Lektvary pro mě byly docela zkouškou ohněm. Začali jsme Krvetvorný lektvar a musíme být proto kolem našich testovacích zvířat opatrní.

Ropucha kolem sebe šíří opravdu negativní vlny - docela jimi ovlivňuje některé loajální pulce, zavřené v jejím akváriu...


Cože?!, vytřeštila jsem oči na zprávu a pročítala si první řádky stále dokola, než jsem se praštila do čela. Jistě - pošta je u nich teď kontrolovaná, takže Ginny svou zprávu kóduje, aby se nedostala do podezření. Opravdu bych si měla se svými "instinkty" zajít na ošetřovnu.

Ze zbytku dopisu jsem pochopila, že situace v Bradavicích je čím dál tím horší. Cítila jsem se špatně, že Ginny ještě zatěžuju dopisem, za nějž může být vyloučená, pokud na něj odpoví "nevhodným způsobem".

Zkousla jsem si ret a zabraná do myšlenek zamířila ke dveřím sovince, když mi cestu zkřížila menší hnědá sovička a natáhla ke mně nožku. Opatrně jsem jí dopis odvázala a ona máchla křídly a vyletěla z okna.

Hm, pomyslela jsem si, když jsem se dívala za jejím vzdalujícím se stínem, zdá se, že odesílatel nečeká žádnou odpověď. Roztrhla jsem obálku a srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem zahlédla známé písmo.


Milá Sam,

ani nevím, co bych ti měla napsat. Snad jen, že jsem neměla nejmenší tušení, že mě nenávidíš tak moc, abys mi chtěl odebrat mé právo na tebe. Nezlobím se, neboť všechny rány ve tvé důvěře jsem udělala svými vlastními chybami.

I přesto, že soud rozhodl v můj neprospěch, byla bych ráda, kdybys vše ještě zvážila a dala mi alespoň šanci si tvou důvěru získat zpět.
Miluju tě - i když si to možná nemyslíš - a jsi pro mě ta nejdůležitější osoba na světě.

Opatruj se,
máma


Soud? SOUD?! Jaký soud a o čem to zatraceně mluví?!, pomyslela jsem si zhrozeně. Rychle jsem dopis hodila do tašky a rozběhla se do svého pokoje, kde jsem prohrabala noční stolek a suverénně vytáhla Letax.

Zamířila jsem ke krbu a zaváhala s práškem v ruce. Udělám to a není cesty zpět. Zhluboka jsem se nadechla, potřásla hlavou a vhodila ho do krbu.
"Erica Harperová!," zvolala jsem a klekla si na zem.

Plameny zeleně zažehly a já si začala prsty nervózně poklepávat po koberci, když se delší dobu nic nedělo. Potom se plameny lehce rozestoupily a na zemi se objevil mámin obličej. Překvapený obličej.

"Sam, co-"
"Mami! Jak to myslíš, že byl soud? A co se to vůbec děje - já jsem totiž nikomu nic neříkala a nepsala. Taky jsem nikam nešla, protože nemůžu a všichni si dělají starosti. A jak to myslíš, že rozhodl v tvůj neprospěch. Já tě přece ne-nenávidím... teda... no víš, jak to myslím, takhle ne a co-"

"Sam," usmála se na mě a já okamžitě ztichla.
"Co kdybys mi to teď všechno řekla v klidu a pomalu?"
"Jasně. Cos myslela tím "soudem, který rozhodl v tvůj neprospěch"?," vyhrkla jsem.

Viditelně zaváhala a pak se na mě jemně podívala.
"O svěření do péče - podle zasedání byl ustanoven na tvou žádost-"
"Jakou žádost? Já o ničem nevím," vyhrkla jsem zoufale a zhroutila se na paty.

"No to by ovšem vše vysvětlovalo," zamračila se a semkla rty.
"Co vysvětlovalo?"
"Proč se Sirius tvářil tak samolibě."
"Sirius-"

Zmlkala jsem šokovaně, když se mi celá informace rozjasnila.
"Chceš říct," začala jsem roztřeseně, "že tohle všechno si vymyslel, jenom aby ti znemožnil svěření do péče?"
"Vypadá to tak."

Svěsila jsem ramena a bezradně se koukala do země.
"Mrzí mě to Sam. Nechtěla jsem... dělat dusno nebo něco podobného. A myslela jsem, že se přesto Sirius nějak dostal a nebude dělat... něco takového. Jsem si jistá, že tě miluje-"

"Asi budu muset končit," hlesla jsem.
Chápavě se na mě usmála a přikývla.
"Jistě. Jen mi slib, že o tom budeš pořádně přemýšlet a nepoběžiš teď do sovince, abys mu po Césarovi poslala Huláka."

Překvapeně a uraženě jsem se na ni podívala a ona se mému výrazu jemně zasmála.
"Nekoukej tak na mě. Znám tě moc dobře na to, abych věděla, co provedeš."
Usmála jsem se zpět a odstoupila od ohně.

"Měj se mami."
"Opatruj se broučku."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nakonec jsem odolala svému nutkání vběhnout do sovince a poslat toho Huláka. I když mě pěkně svrběly ruce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tak on svolá soud, aby mámu zbavil práva na mě a ani se mi o tom nezmíní. Zuřila jsem. Hodně.

Takže když mi od něj přišel dopis, kdy přijedu na Vánoce, musela jsem nechat Julce, aby mi sestrojila adekvátní a zdvořilé odmítnutí. Zčásti proto, že jsem naprosto jasně věděla, že bych ho poslala do háje a zčásti proto, že jsem začala mít velké problémy s třesem rukou.

Dokonce jsem zvažovala, že bych napsala mámě - z čistě lékouzelnického hlediska samozřejmě. Ale bylo mi hned jasné, že by začala zbytečně vyšilovat, což by jí teď rozhodně nepomohlo. Pár dní po Siriusově dopisu mi přiletěla ministerská sova se zněním průběhu stání.

Doufala jsem, že alespoň letošní Vánoce budou o něco klidnější. Tak, jak jsem se dříve těšila na výuku, mě moje nadšení začalo pecházet s neustupující únavou a nestabilitou mých kouzel. Bohužel si toho učitelé všimli a já doufala, že z toho nebudou dělat nějakou velkou áferu.

Takže když si mě zavolala Lucenzová s "nabídkou" o pomoc, nemohla jsem odmítnout. Chodit k ošetřovatelce, jež by se pokusila zjistit, co je špatně nebo dopis domů a odborná péče. Nebylo tak těžké se rozhodnout.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Věci se překvapivě poněkud uklidnily, jakmile začaly prázdniny. Chodby byly pustější, profeosři milejší a k mému překvapení tu se mnou Riley zůstal. Jeho máma momentálně nebyla v přízniv finanční situaci, a tak ho s bratrem nemohla vzít na prázdniny.

Takže jsme si po večerech sedali spolu ke krbou a rozmýšleli nad brigádami, školou a čímkoliv, co nám právě přišlo na mysl. Vzhledem k tomu, že spolu s Julce už nějakou dobu randili se hovor často stáčel na ni.

Já byla ale ráda, že jsem nemusela obstarávat většinu konverzace a snažila se znít tak nadšeně, jak jsem jen dovedla. Snažila jsem se svými myšlenkami moc nestáčet na mámu nebo na Siriuse, ale Riley to poznal při jedné z her šachů.

"No pravděpodobně bys stejně volila mámu," pokrčil rameny a pohnul figurkou.
Zamračila jsem se nad jeho pohybem a pak i nad jeho slovy.
"Jak to myslíš?"

"Je to celkem vidět. Mámu znáš přece od narození a až do posledních... neshod jste byly jako sestry, nejlepší kamarádky. A Sirius se tu zničehonic objeví a požaduje, abys to její místo smazala."

"To není úplně fér," odporovala jsem a pohnula pěšákem. "Byl neprávem třináct let zavřený a mám mu o nás vůbec neřekla. Prakticky nevěděl, že existuju. Dobře - možná neví, jak se chovat jako táta, ale teď, když se na to dívám s odstupem, docela ho chápu."

"Přesto ti není tak blízký, jako máma."
"Cože? Jak to můžeš takhle říct?"
"Říkáš mu Siriusi, ne tati," opáčil s nonšalantním úsměvem. "Šach."

"Sakra," zaklela jsem a pokusila se spravit svou chybu.
"Mám pravdu."
"Fajn, tak máš," zavrčela jsem. "Tak se snažím neupřednostňovat ani jednoho rodiče."

"A selháváš v tom. Žalostně," popíchl mě.
"A co bych podle tebe asi měl dělat?"
"No tak za prvé," usmál se samolibě a přesunul se před mého krále. "Šach mat."

Naštvaně jsem našpulila rty a rozmrzele zapadla do křesla. Nicméně jsem se na něj vyčkávavě zadívala.
"A za druhé - možná se je snaž usmířit poněkud míň... sebevražedně."

Otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla, když se dveře od naší komnaty prudce otevřely. Oba jsme vyskočili, když jsme uviděli muže s ministerskými uniformami.
"Samantha Harperová?," promluvil nejvyšší z nich. A podle toho jak se tvářil, tak i nejdůležitější.

"Ano?," přistoupila jsem s hůlkou pevně stisknutou v ruce.
"Byla byste tak laskavá a následovala mě do kanceláře ředitelky, slečno Harperová?," promluvil nadřazeně.

"Proč bych to měla dělat?," odrazila jsem okamžitě zpátky a pozvedla obočí.
Překvapeně se na mě podíval, než nabral svou sebejistotu zpět a neupřímně se na mě usmál.

"Týká se to vašeho otce," protáhl a když jsem se neměla k pohybu, nepříjemně dodal, "budete mě již následovat nebo vás musím použít Immobilus?"
"A na rukou mě neponesete?," pronesla jsem ironicky a sebrala svůj zimní kabát ze židle.

Jeho kolega se uchechtl, čímž si vysloužil nepříjemný pohled od svého nadřízeného. Rychle srovnal svůj výraz, ale v očích mu jiskřilo, když jsem o něj zavadila pohledem.
"Až po vás," zasyčel nepříjemně a otevřel dveře.

"Nevíte, že jako bystrozor máte povinnost jít první a doprovodit mě na místo?"
Něco zavrčel, ale vyšel na chodbu. Otočila jsem se ve dveřích a věnovala Rileymu ujišťující pohled a prohodila francouzsky:

"Kdyby se mi něco stalo, hledej tohohle idiota!"
"S potěšením," pronesl laskavým tónem, kteý zmátl bystrozory.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Dobrý večer, Samantho," uvítal mě překvapive Brumbál, když jsem vešla do kanceláře.
"Dobrý den, pane profesore," odpověděla jsem automaticky a překvapeně se na něj podívala, když jsem nikde v místnosti neviděla naši ředitelku.

"Srdečně jsem požádal madame Maxime, abych tuhle záležitost s tebou mohl probrat já," řekl, když si správně přečetl výraz v mé tváři.
"Jakou záležitost, pane profesore? Ti bystrozoři mluvili o Siriusovi..."

Povzdechl si a pokynul mi do jednoho z křesel, zatímco se přesnul za pracovní stůl. Složil prsty do stříšky a podíval se na mě.

"Vím, že už se k tobě dostala informace, že má Harry vize, jenž ho spojují s Voldemortem," začal a zvedl ruku, když jsem se chtěla ohradit, "a jsem opravdu rád, že se má Harry na koho spolehnout a důvěřuje mu natolik, že se s ním podělí o tyto informace. Nicméně byl bych rád, kdyby se to už mezi žádné další zvědavé uši nedostalo."

Přikývla jsem a on se spokojeně usmál.
"A teď k věci - Harry měl předevčírem vizi v níž viděl, jak Nagini útočí na Artura Weaslyeho a Siriuse-"
"A jsou v pořádku? Dostali jste se tam v čase?! Já-"

"Sam, prosím," přerušil mě a já rychle sklapla a zapadla do křesla, z něhož jsem téměř vyskočila. "Ano, byli zraněni, ale teď odpočívají a jsou v těch nejlepších rukách madame Pomfreyové," dokončil s pobaveným úsměvem, který jsem nemohla jinak než opětovat.

"To jsem ráda," řekla jsem úlevně a zkousla si ret.
"Ano?"
"Ale - neberte to nějak špatně, na mém rozhodnutí zůstat tu na zbytek prázdnin se nic nemění."

Schovívavě se usmál a přikývl.
"Nemohu ti nijak bránit v tom, co chceš. Sirius bude zklamaný, ale já samozřejmě chápu, že na něj jsi až příliš rozzlobená, než abys s ním vydržela v jedné místnosti."
"Jak to..."

"Mám své cesty," mrkl na mě a vstal. "A nyní, když dovolíš, se musím vrátit zpět do bradavic a uklidnit naše studenty nějakou dobrou hostinou a laskavými slovy."
Usmála jsem se a odebrala se ke dveřím. V nich jsem se otočila a prohodila:

"Mohl byste pozdravovat profesora Snapea a... popřát mu veselé Vánoce?"
"S radostí," odpověděl s nebezpečnými jiskřičkami v očích.
A sakra.



S láskou,
Romadůr

35. První linie

19. července 2015 v 16:38 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak konečně! Vím, že jste na to čekalo hodně dlouho. Proto doufám, že vás dnešní kapitola nezklame a budete nadále podporovat mou tvorbu. :) Opravdu si toho cením a pokusím se přidávat co nejčastěji. Každopádně i já mám léto, a taky si ho chci pořádně užít. :)

Jinak bych chtěla odpovědět na dotaz, který mi přišel - povídku Andělé a démoni budu samozřejmě psát i nadále. Chtěla jsem nejprve dopsat Půlnoční slunce, ale pokud máte zájem, abych se znovu vrhla i do druhé povídky, napište do komentářů. :)



35. První linie


"Smích... přejde kočičko... otevřeš... pěkný kukadla... hrdinka... dívej se... teď... žít... Avadu... sladké sny..."
Ucukla jsem před Šedohřbetovým nožem a pevně sevřela víčka. Jen noční můra... noční... jen noční můra...

"Ale , ale," zachechtal se a škubnutím za vlasy mě donutil se na něj podívat. "Noční můra nebo ne - na tom vlastně tak moc nesejde. Taková chytrá holka by na to přišla přece sama nebo snad nemám pravdu?"

"Ne, to je... sen.. jenom sen...," vzlykla jsem a pokusila se ho praštit, když jsem si s hrůzou uvědomila, že nemůžu pohnout rukama.

Vyděšeně jsem zaškubala provazy, které mě pevně poutaly k lůžku. Kdy jsem se ocitla na zádech?! Panika prostoupila mým tělem a já znovu bezvýsledně zaškubala svými pouty.

"Tak," zašeptal, zatímco mi prstem téměř něžně přejel po čelisti ke krku. "Myslím, že je čas si znovu připomenout, co z tebe zbylo..."

Vykřikla jsem, když se kudla dotkla mého krku a překvapeně jsem sebou trhla, když se z mého magického jádra uvolnila silná energie...

"Sam..."


Celý výjev zmizel před mýma očima s uvědoměním, že jsem se opravdu probudila. Proto pro mě nebylo žádným překvapením, když se mi bolestně zatmívalo i za zavřenými víčky. Na tohle jsem poslední dobou byla zvyklá.

Slyšela jsem kolem sebe pohyb, ruch a doslova cítila svou magii ve vzduchu kolem sebe. Což mohlo znamenat jediné. Nevypustila jsem ji pouze ve svém snu.
"Sam! Všechno je v pořádku, jsi v bezpečí..."

Ozval se vedle mě jemný hlas, následován sotva letmým dotekem prstů na mám předloktí. Prudce jsem otevřela oči, odstrčila toho člověka od sebe a pohnula se co nejrychleji od něj. Bolestně jsem vtáhla vzduch, když nad tím prudkým pohybem zaprotestovala každá buňka v mém těle.

Znovu jsem zavřela oči a pokusila se uklidnit své prudce bušící srdce. Nebyla jsem ve sklepení a nikde jsem se nedokázala natáhnout po Ginnyiné magii. Nebyla tu.

Slyšela jsem další kroky, otevírání dveří a někdo se ke mně znovu přiblížil. Vykřikla jsem a přitiskla se ještě více do rohu, v němž jsem se ocitla. V místnosti byl šum. Věděla jsem, že spolu mluví a znovu jsem pocítila strach. Co s námi chtějí dělat teď a kde je zatraceně Ginny?!

"Sam..."
"Ne...," dostala jsem ze sebe chraplavým šeptem.

V místnosti bylo ticho a když se znovu pokusil někdo dostat do mé blízkosti, strčila jsem před sebe v obraně ruce. Vypustila jsem ze sebe svou divokou magií a znovu začala křičet. Chtěla jsem jen znovu upadnout do blaženého nevědomí.

Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem se třásla, uzavřená ve vlastním světě. Znovu jsem kolem sebe začala kopat a bránit se jako šelma, když mě zachytily další ruce. Panikařila jsem, protože moje magie mě nebránila.

"Sam... já... v pořádku... zachránili a ty... Sam... prosím!"

Prudce jsem otevřela oči, když jsem rozpoznala Ginnyin unavený hlas. Namáhavě jsem polkla a mrkala uslzenýma očima na postavu před sebou. I přesto, že jsem ji viděla rozmazaně, natáhla jsem se po ní a nechala se pevně obejmout.

"Sam, měla jsem takový strach! Vyšlo nám to, našli nás... Dokázala jsi to! Omlouvám se, že tě zranili, Sam já-"
"Nebyla... tvá... vina," zachraptěla jsem a pevně jí stiskla rameno, když mnou projela vlna nevolnosti.

"Sam?!"
Pokusila jsem se jí odpovědět, že jsem v pořádku, ale vyšlo ze mě pouze zakašlání. A já překvapivě ucítila ve svých ústech nezaměnitelnou chuť měďi.

"Pomozte... krev... Sam!"
"Z cesty... musíš pustit..."

Byla jsem příliš slabá na to, abych na někoho znovu zaútočila. Proto jsem pevně zachytila rukáv její mikiny a vyčerpáním se sesunula k zemi.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Opravdu briliantní plán, vážně!"
"Neměla jsem na výběr."
"Tak neměla na výběr?! Mohla bys být aspoň natolik zodpovědná čelit svým vlastním chybám!"
"Přestaň prosím křičet, Siriusi."

Přestaňtě oba, chtělo se mi křičet, ale vyšlo ze mě pouze jakési zachraptěné zasténání. Znovu se kolem ozvaly kroky a někdo mi opatrně chytil ruku. A měřil tep, podle jemného stisku u zápěstí. Poté se přesnula a stiskla mi prsty.

"Sam, jestli mě slyšíš, stiskni mi ruku."
Svolala jsem všechny své síly, abych jí vyhověla a chabě stiskla.
"Díky merline," ozval se úlevný vzlyk. "Broučku, můžeš otevřít oči?"

Namáhavě jsem rozlepila víčka a zamrkala nad ostrým světlem. Pokusila jsem se zvednout ruku a zakrýt si je před tím náporem světla, ale nebyla jsem schopná je zvednout. Vyděšeně jsem se posadila a zaškubala neviditelnými pouty.

Prudce se mi zrychlil dech, když jsem si uvědomila, že jsem opět svázaná. Začala se mi točit hlava z nedostatku kyslíku a chvíli mi trvalo, než jsem ucítila ruce na svých tvářich, které mě pevně svíraly.

"Sam, zhluboka dýchej - všechno je v pořádku. Nádech... a výdech... tak je to správně," promlouvala ke mně tiše máma.
"Pusť mě... pusť mě, prosím," vzlykla jsem a zavřela oči, z nichž mi vyhrkly slzy.
"Libertate!," ozval se okamžitě Sirius.

Pocítila jsem jemný tlak na zápěstí. Okamžitě jsem si je přitáhla k hrudníku a bolestně zasípala, když jsem se pokusila zhluoboka nadechnout. Naražená žebra, nepochybně.
"Děkuju," zvedla jsem pohled k Siriusovi.

Ten pouze přikývnul a starostlivě se na mě zadíval. Vypadal unaveně; bledý s kruhy pod očima a uštvaným výrazem ve tváři. Takhle jsem si ho pamatovala při našich prvních setkáních. Když byl ještě sám sobě vlastním vězněm.

Po chvíli jsem si uvědomila, že se na mě máma pokouší mluvit a svírá mi dlaně.
"... nenastala komplikace. Měla bys cítit pouze lehkou bolest na hrudi a rukou," usmála se.

Stočila jsem tedy svůj pohled od Siriuse k ní a přikývla. Její úsměv zakolísal a ruce, které mě držely ztuhly. Hbitě jsem se z nich vymanila a opřela se o čelo postele.

"Bolí tě něco? Máme tu lektvary a kdyby-"
"To je v pohodě. Můžeš jít," odpověděla jsem a polkla knedlík v krku.

Definitivně jí zmizel úsměv ze tváře a nahradilo ho čiré zoufalství. Znovu se po mně natáhla, ale okamžitě se odtáhla, když jsem se posunula dál od ní. Teď se na mě dívala zraněně. Nenašla jsem v sobě chuť ji utěšit.

"Sam... Nemůžeš chápat-"
"Máš pravdu. Nemůžu. A víš proč? Protože mi nikdy nedáš žádné vysvětlení."
"Poslouchej, bylo to nutné. Musela jsem se vzdálit. Kvůli tvému bzepečí."
Odfrkla jsem si a i přes bolest si založila ruce na hrudi.

"Musela jsem zařídit něco velmi důležitého. A nechtěla jsem tě přivést do nebezpečí."
"No to se ti opravdu povedlo," odsekla jsem, i když jsem věděla, že tohle vůbec nebyla její vina. "Tak co si musela zařizovat tak důležitého, že ti k vysvětlení stačil dopis na rozloučenou?"

Nastalo ticho, při němž jsem se odvážila na ni podívat. Zkousla si ret a zavrtěla hlavou.
"To ti nemůžu říct."
"Samozřejmě."
"Sam, kdybych-"

"Myslím že už jsi řekla dost," přerušil ji náhle Sirius a dvěma rychlými kroky se přiblížil k posteli.
Máma okamžitě vstala a vrhla na něj svůj zamračený pohled. Sirius ji ho chladně opětoval a ušklíbl se. Útrpně jsem si povzdechla.

"Pokud si chcete dát druhý kolo, jděte ven," řekla jsem jim, aniž bych jim věnovala pohled.
"Chtěl bych si s tebou promluvit, Sam," otočil se na mě Sirius a kompletně ignoroval máminu zachmuřenou tvář.

"Dobře," souhlasila jsem a lépe se uvelebila na posteli.
"O samotě," dodal a věnoval mámě postranní pohled.
Ta se okamžitě na něj obrátila s jasným úmyslem se hádat, vepsaným ve tváři.

"Ráda," předběhla jsem ji.
Otočila se ke mně a se smutným úsměvem prohlásila:
"Chápu. Jsem si jistá, že víš naprosto přesně, co děláš."

"Vím," opáčila jsem sebejistě, i když jsem si tak nepřipadala.
K mému překvapení pouze přikývla a odešla z pokoje. Jedinou známku její nespokojenosti bylo lehké třísknutí dveřmi. Otočila jsem se k Siriusovi a pozvedla obočí.

Proto jsem byla překvapená, když ke mně přistoupil a vtáhnul mě do drtivého objetí. Rychle jsem uklidnila svou magii bublající na povrchu, protože jsem nechtěla opakovat předešlý incident a objala ho zpět.

"Ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach," zašeptal, zatímco mě konejšivě hladil po vlasech a lehce pohupoval.
"Já taky," odpověděla jsem roztřeseně.

"Věř mi - nepřežil bych, kdyby poslední, cos ode mě slyšela byly výčitky. Já... neměl jsem říct, to co jsem řekl. Mrzí mě to, Sam."
Odtáhl se a vzal mi ruce do dlaní.

"Taky mě to mrzí," šeptla jsem a překvapeně zamrkala, když jsem v jeho očích zahlédl starost i strach.

"Tohle všechno... Je to pro mě nový. Tohle všechno. Být táta," zašklebil se a já se pobaveně uchechtla, "o tom jsem opravdu v životě nesnil. A teď tu mám skoro dospělou dceru, kterou jsem neměl šanci poznat třináct let."

"No jo - táta roku," pousmála jsem se a hravě ho praštila do ramene.
Lehce se zasmál a pohladil mě po tváři. Usmála jsem se a zazívala. Zatlačil mi na rameno, abych si lehla a já se lehce zamračila. Povytáhl obočí a nadzvdl deku. Našpulila jsem rty, ale zalezla pod ni. Samolibě se usmál a prohodil.

"Tak tím mi nejspíš chceš naznačit, že už mám vypadnout."
"Nebo že už jsi nudnej stařík."
"Hej!"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nebyl nikdo, kdo by v domě Blacků necítil to napětí. Mělo dokonce dvě jména - Sirius Black a Erica Harperová.

Říct, že by se ti dva neměli rádi, znělo ještě velice pěkně. Ovšem ani já jsem nepočítala s tím, jakou válku si ti dva mezi sebou vyhlásí. Od uširvoucích hádek až po vrhání - legálních i nelegálních - kouzel. To vše jako by bylo na denním pořádku.

Když jsem se po pár dnech zotavila natolik, abych se mohla pohybovat sama po domě, potkala jsem je uprostřed jedné z velkých hádek.

Vešla jsem opatrně do obýváku, z něhož se ozýval hluk a překvapeně zamrkala nad scénou, která se mi objevila před očima.

Každý z nich stál na jakési "své půlce bitevního pole" a nenávistně se probodávali pohledem. Magie ve vzduchu vířila a na zemi bylo několik různých místech, pokrytých střepy. Oba měli hůlku lehce pozdvižené a podle táhlé řezné rány, jenž měl Sirius na obličeji, je i používali.

"... že zrovna ty mi máš co říkat! Jakoby všechno na světě byla moje chyba! Aspoň bys mohl být trochu chlap a uznat, že na tom taky neseš podíl!"

Věděla jsem, že mámin vztek, byl z velké části má vina. Vzhledem k tomu, že jsem se Siriusem skvěle vycházela a s ní se moc nebavila, měla jsem to čekat. Nejistě jsem udělala krok vpřed, což byla chyba, kterou jsem si neuvědomila.

Oba ve stejnou chvíli máchli hůlkami a jejich kletby se odrazily od sebe. Než jsem se stihla zorientovat, někdo mě odstavil z cesty. Vteřinu nato se na místě, kde jsem před chvíli stála, ozval menší výbuch.

"V pořádku?," zeptal se chladný hlas.
"Ehm," dostala jsem ze sebe a otočila se. "Jasně. Děkuju, pane profesore."

Snape přikývl a naštvaně se otočil na dovjici, která teď nejistě a zhrozeně zírala naším směrem. Oba odložili hůlky a vydali se mým směrem, jenom aby je zastavil profesor, jenž si stoupl mezi nás.

"Myslím," prohodil jedovatě, "že dokud nejste schopni - ani jeden z vás - se chovat jako rozumní dospělí jedinci, budete si udržovat zdravý odstup. Vyjádřil jsem se dostatečně srozumitelně?"

Siriusovi se blýsklo v očích a já o krok odstoupila. Připravená vyklouznout z místnosti, pokud by znovu začaly létat kletby. Protože - samozřejmě - jsem si nechala svou hůlku ve svém pokoji na nočním stolku.

"Vypadni Snape! Nikdo nestojí o tvé pitomé názory. Takže se. Kliď. Z cesty. Hned!"

Ten v odpověď pozvedl obočí a založil si ruce na hrudi. Máma si mezitím schovala hůlku do hábitu a z jejího výrazu jsem poznala, že se s ním bude pokoušet rozmlouvat. A ze Snapeova výrazu mi bylo jasné, že se jí to ani v nejmenším nepodaří.

"Pochybuji, že jsi mě neslyšela. Ale pro tvé dobro to zopakuji - ani jeden z vás, se nechová dospěle."
"To nemůžeš myslet vážně, Severusi-"
"Definitivně ti přeskočilo, Snape-"

"Obávám se," přerušil je oba profesor Brumbál, který zrovna vešel do místnosti, "že Severus má pravdu."
Zvedl ruce, aby zastavil příval argumentů, jimiž oba nepochybně disponovali. Smutně a zklamaně se na ně zadíval, zatímco Snape spokojeně odstoupil.

"Pokud nás omluvíte - Sam, Severusi?," otočil se na nás.

Přikývla jsem a bez dalšího slova zmizela z pokoje spolu se Snapem v patách. Nijak se k tomu nevyjadřoval a já něvěděla, jestli jsem za to ráda nebo ne. Věděla jsem naprosto přesně, kam teď chci jít.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Ginny?"
"Pojď dál, Sam."

Otevřela jsem dveře a vklouzla do menšího pokojíku. Nebyl nijak nazdobený a byl tu asi stejný pořádek jako v mém pokoji. Ginny se omluvně usmála a odklidila spoustu pergamenů z postele, abych si měla kam sednout.

"Promiň. Chystám si věci zpět do školy a no... Však to znáš," prohodila stále vyčerpaným hlasem a posadila se vedle mě.
"Jsi v pořádku?," zeptala jsem se opatrně, když jsem zaregistrovala její kruhy pod očima.

"A ty?," kontrolovala s lehce pozdviženým obočím.
"Kromě nočních můr, náhodné magie a totálního vyčerpání? Perfektní," odpověděla jsem sarkasticky a pohodlně se uvelebila.
"To mi povídej," povzdechla si a složila mi hlavu do klína.

Prohrábla jsem jí vlasy a přidušeně se zasmála, když slastně natočila hlavu, abych měla lepší přístup.
"Děkuju."
"Za co?," překvapeně otevřela oči.

"Že si tohle budu pamatovat v dobrým. A ne, když jsme takhle leželi v nějaké zatuchlé cele ve sklepení."
Stiskla mi ruku, která ležela volně na jejím boku.
"Já taky."

Dlouho dobu jsme seděli v přátelském tichu. Obě jsme ocenily společnost mít chvíli pro sebe a neměly jsme zapotřebí mluvit. Byla to příjemná změna, takhle ležet v bezpečí a nemít strach, co se stane za pár minut.

"A co Harry?," prohodila jsem, když ji začala těžknout hlava.
"Harry? Nic.. to.. no totiž."
Zakřenila jsem se, když jsem viděla jak zrudla. Tak za tohle mi to rozhodně stálo. Poraženě vzdychla a zavřela oči.

"Vprasinkáchjsmespolumělirandeachodímespolu," vyhrkla.
Zamrkala jsem a uchechtla se.
"Mysím, že mi to budeš muset zopakovat, protože tohle jsem rozhodně nestihla pochytit."

"No... Ten den, kdy mě napadli jsme spolu byli na rande a no... tak nějak... no..."
"Spolu chodíte?," slitovala jsem se a věnovala jí pobavený úsměv.
Pečlivě si mě prohlédla a zeptala se.

"Nevadí ti to?"
"Proč by mělo?"
Posadila se a zkousla si ret.

"No vím, jak jsem se zachovala o prázdninách a no..."
"Zadrž," skočila jsem jí do řeči. "Přes tohle jsme se s Harrym už dávno dostali. Vy dva k sobě prostě patříte a já vám to přeju. Konec diskuze."

"Opravdu?," zeptala se s úzkostí v hlase.
"Jasně," protočila jsem očima a překvpaeně hekla, když mi skočila do náruče.
"Ale musím říct..."

"Co?," odtáhla se.
"Bylas teda pěkná mrcha-"

Utnula mou větu polštářem, kterým mě praštila do obličeje. Zasmála jsem se a hodila ho zpět po ní. Zakroutila hlavou a pak se jí rozsvítil obličej. Spěšně seskočila z postele a začala se hrabat ve své tašce.

"Kde to... Tady!"

Vítězoslavně se ke mně otočila a položila mi do dlaně galeon. Podívala jsem se na ni výrazem, který ji jasně dával najevo, co si myslím o jejím duševním stavu. Protočila očima a zabalila mi ruku v pěst.

Překvapeně jsem sykla, když se mince uvnitř mé dlaně rozžhavila a rozevřela jsem prsty. Mince zářila a byly na ní vyryté číslice.
"No sakra," vydechla jsem a setkala se s jejím samolibým úsměvem.

"Ta čísla jsou datumy schůzek, které se konají v Bradavicích. Samozřejmě, že tam nebudeš, ale kdyby se něco stalo, budeš o tom okamžitě vědět. Je očarovaná - vymyslela to Hermiona. Když se na ní změní datum, nebo nastane nějaký poplach zahřeje se a dá ti vědět."

"Dobře a na co mi to je?," zeptala jsem se pochybovačně a otočila minci v prstech, "chci říct - co se to tam u vás děje a na co je ta mince?"


"To, má milá, je tvoje pozvánka," odpověděla a usmála se, když jsem na ni dál nechápavě zírala. "Vítej v Brumbálově armádě."




S láskou,
Romadůr

Autorská pauza (nebo spíš krize?!)

6. července 2015 v 16:19 Oznámení a další
Ahoj,

Tak se tu zas ejednou ozývám. Páni. Poslední článek byl přidaný v květnu a já vím, že jste si nejspíš delší dobu říkali, kam že jsem to zmizela a jaktože nejsou žádné povídky. Proto jsem se rozhodla vám vše vysvětlit a budu doufat, že si najdete pár minut vašeho času, abyste si mou nudnou omluvu přečetli.


Končím?!

Ne. Prostě ne.
Rozhodně jsem se psaním nekončila a ani nehodlám (snad). Jsem si vědoa, že vás to mohlo zmást, ale v posledním měsíci jsem neměla žádnou chuť k psaní. Těžce se to vysvětluje, protože si třeba můžete říct - "Napsat pár stránek, no to je toho" nebo "Proč jí to tak dlouho trvá? Vždyť je to jedna kapitola!". Ano. Jasně. Jedna kapitola.

Nechci si stěžovat, protože psaní mě baví, je to způsob, kterým se vyjadřuju a rozhodně mi nevadí si nad tím, než vše sepíšu, zapřemýšlet. Jenže to opravdu není tak, že si řeknu - tak a teď tu sepíšu další tři kapitoly. Takhle nefunguju. A myslím, že všichni autoři - ať už fanfikcí nebo vlastních děl - chtějí, aby jejich dílko bylo nejlepší a proto se nesmí spěchat.


Já už jsem si autorskými krizemi prošla několikrát a zatím je úspěšně dokážu přejít. I když mi to může trvat déle. Nejsem stroj, ale slibuju, že se snažím, jak jen to jde. Takže - žiju, píšu a budu dá pokračovat. :)


Co stálo za poslední pauzou?

Škola, úmrtí v rodině nebo jen špatná nálada? Takový byl kolotoč už od doby, kdy jsem naposledy napsala kapitolu. Opravdu jsem se nedokázala přimět se sem vrátit a psát s nechutí? To není můj styl. Protože vím, že by to nedopadlo dobře. A proto jsem ráda, že mí čtenáři, co jsou tu pravidelně, to se mnou nevzdali, i když jsem tu nebyla a nadále si můj blog pročítali. Moc vám děkuju, byla jsem příjemně překvapená! :)

Nadále bych chtěla říct, že se znovu rozepisuju, tak doufám, že to nebude stát za pendrek a bude to čím dál tím lepší. :) O povídky na přání si klidně pište - ráda si přečtu vaše nápady a pokusím se je seskládat.


A co dál?

Rozhodně dopíšu Půlnoční slunce, jelikož mi na tuhle povídku přišlo několik dotazů a měla ohlas. :) Dál jsem si připravila pár jednorázovek a rozpracovala si děje u povídek, které jsou na začátku. :)

Takže vám ještě jednou děkuju! Za to, že jste to se mnou nevzdali a já se vám na oplátku pokusím ukázat svůj spisovatelský talent. :)

S láskou,
Romadůr