35. První linie

19. července 2015 v 16:38 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak konečně! Vím, že jste na to čekalo hodně dlouho. Proto doufám, že vás dnešní kapitola nezklame a budete nadále podporovat mou tvorbu. :) Opravdu si toho cením a pokusím se přidávat co nejčastěji. Každopádně i já mám léto, a taky si ho chci pořádně užít. :)

Jinak bych chtěla odpovědět na dotaz, který mi přišel - povídku Andělé a démoni budu samozřejmě psát i nadále. Chtěla jsem nejprve dopsat Půlnoční slunce, ale pokud máte zájem, abych se znovu vrhla i do druhé povídky, napište do komentářů. :)



35. První linie


"Smích... přejde kočičko... otevřeš... pěkný kukadla... hrdinka... dívej se... teď... žít... Avadu... sladké sny..."
Ucukla jsem před Šedohřbetovým nožem a pevně sevřela víčka. Jen noční můra... noční... jen noční můra...

"Ale , ale," zachechtal se a škubnutím za vlasy mě donutil se na něj podívat. "Noční můra nebo ne - na tom vlastně tak moc nesejde. Taková chytrá holka by na to přišla přece sama nebo snad nemám pravdu?"

"Ne, to je... sen.. jenom sen...," vzlykla jsem a pokusila se ho praštit, když jsem si s hrůzou uvědomila, že nemůžu pohnout rukama.

Vyděšeně jsem zaškubala provazy, které mě pevně poutaly k lůžku. Kdy jsem se ocitla na zádech?! Panika prostoupila mým tělem a já znovu bezvýsledně zaškubala svými pouty.

"Tak," zašeptal, zatímco mi prstem téměř něžně přejel po čelisti ke krku. "Myslím, že je čas si znovu připomenout, co z tebe zbylo..."

Vykřikla jsem, když se kudla dotkla mého krku a překvapeně jsem sebou trhla, když se z mého magického jádra uvolnila silná energie...

"Sam..."


Celý výjev zmizel před mýma očima s uvědoměním, že jsem se opravdu probudila. Proto pro mě nebylo žádným překvapením, když se mi bolestně zatmívalo i za zavřenými víčky. Na tohle jsem poslední dobou byla zvyklá.

Slyšela jsem kolem sebe pohyb, ruch a doslova cítila svou magii ve vzduchu kolem sebe. Což mohlo znamenat jediné. Nevypustila jsem ji pouze ve svém snu.
"Sam! Všechno je v pořádku, jsi v bezpečí..."

Ozval se vedle mě jemný hlas, následován sotva letmým dotekem prstů na mám předloktí. Prudce jsem otevřela oči, odstrčila toho člověka od sebe a pohnula se co nejrychleji od něj. Bolestně jsem vtáhla vzduch, když nad tím prudkým pohybem zaprotestovala každá buňka v mém těle.

Znovu jsem zavřela oči a pokusila se uklidnit své prudce bušící srdce. Nebyla jsem ve sklepení a nikde jsem se nedokázala natáhnout po Ginnyiné magii. Nebyla tu.

Slyšela jsem další kroky, otevírání dveří a někdo se ke mně znovu přiblížil. Vykřikla jsem a přitiskla se ještě více do rohu, v němž jsem se ocitla. V místnosti byl šum. Věděla jsem, že spolu mluví a znovu jsem pocítila strach. Co s námi chtějí dělat teď a kde je zatraceně Ginny?!

"Sam..."
"Ne...," dostala jsem ze sebe chraplavým šeptem.

V místnosti bylo ticho a když se znovu pokusil někdo dostat do mé blízkosti, strčila jsem před sebe v obraně ruce. Vypustila jsem ze sebe svou divokou magií a znovu začala křičet. Chtěla jsem jen znovu upadnout do blaženého nevědomí.

Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem se třásla, uzavřená ve vlastním světě. Znovu jsem kolem sebe začala kopat a bránit se jako šelma, když mě zachytily další ruce. Panikařila jsem, protože moje magie mě nebránila.

"Sam... já... v pořádku... zachránili a ty... Sam... prosím!"

Prudce jsem otevřela oči, když jsem rozpoznala Ginnyin unavený hlas. Namáhavě jsem polkla a mrkala uslzenýma očima na postavu před sebou. I přesto, že jsem ji viděla rozmazaně, natáhla jsem se po ní a nechala se pevně obejmout.

"Sam, měla jsem takový strach! Vyšlo nám to, našli nás... Dokázala jsi to! Omlouvám se, že tě zranili, Sam já-"
"Nebyla... tvá... vina," zachraptěla jsem a pevně jí stiskla rameno, když mnou projela vlna nevolnosti.

"Sam?!"
Pokusila jsem se jí odpovědět, že jsem v pořádku, ale vyšlo ze mě pouze zakašlání. A já překvapivě ucítila ve svých ústech nezaměnitelnou chuť měďi.

"Pomozte... krev... Sam!"
"Z cesty... musíš pustit..."

Byla jsem příliš slabá na to, abych na někoho znovu zaútočila. Proto jsem pevně zachytila rukáv její mikiny a vyčerpáním se sesunula k zemi.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Opravdu briliantní plán, vážně!"
"Neměla jsem na výběr."
"Tak neměla na výběr?! Mohla bys být aspoň natolik zodpovědná čelit svým vlastním chybám!"
"Přestaň prosím křičet, Siriusi."

Přestaňtě oba, chtělo se mi křičet, ale vyšlo ze mě pouze jakési zachraptěné zasténání. Znovu se kolem ozvaly kroky a někdo mi opatrně chytil ruku. A měřil tep, podle jemného stisku u zápěstí. Poté se přesnula a stiskla mi prsty.

"Sam, jestli mě slyšíš, stiskni mi ruku."
Svolala jsem všechny své síly, abych jí vyhověla a chabě stiskla.
"Díky merline," ozval se úlevný vzlyk. "Broučku, můžeš otevřít oči?"

Namáhavě jsem rozlepila víčka a zamrkala nad ostrým světlem. Pokusila jsem se zvednout ruku a zakrýt si je před tím náporem světla, ale nebyla jsem schopná je zvednout. Vyděšeně jsem se posadila a zaškubala neviditelnými pouty.

Prudce se mi zrychlil dech, když jsem si uvědomila, že jsem opět svázaná. Začala se mi točit hlava z nedostatku kyslíku a chvíli mi trvalo, než jsem ucítila ruce na svých tvářich, které mě pevně svíraly.

"Sam, zhluboka dýchej - všechno je v pořádku. Nádech... a výdech... tak je to správně," promlouvala ke mně tiše máma.
"Pusť mě... pusť mě, prosím," vzlykla jsem a zavřela oči, z nichž mi vyhrkly slzy.
"Libertate!," ozval se okamžitě Sirius.

Pocítila jsem jemný tlak na zápěstí. Okamžitě jsem si je přitáhla k hrudníku a bolestně zasípala, když jsem se pokusila zhluoboka nadechnout. Naražená žebra, nepochybně.
"Děkuju," zvedla jsem pohled k Siriusovi.

Ten pouze přikývnul a starostlivě se na mě zadíval. Vypadal unaveně; bledý s kruhy pod očima a uštvaným výrazem ve tváři. Takhle jsem si ho pamatovala při našich prvních setkáních. Když byl ještě sám sobě vlastním vězněm.

Po chvíli jsem si uvědomila, že se na mě máma pokouší mluvit a svírá mi dlaně.
"... nenastala komplikace. Měla bys cítit pouze lehkou bolest na hrudi a rukou," usmála se.

Stočila jsem tedy svůj pohled od Siriuse k ní a přikývla. Její úsměv zakolísal a ruce, které mě držely ztuhly. Hbitě jsem se z nich vymanila a opřela se o čelo postele.

"Bolí tě něco? Máme tu lektvary a kdyby-"
"To je v pohodě. Můžeš jít," odpověděla jsem a polkla knedlík v krku.

Definitivně jí zmizel úsměv ze tváře a nahradilo ho čiré zoufalství. Znovu se po mně natáhla, ale okamžitě se odtáhla, když jsem se posunula dál od ní. Teď se na mě dívala zraněně. Nenašla jsem v sobě chuť ji utěšit.

"Sam... Nemůžeš chápat-"
"Máš pravdu. Nemůžu. A víš proč? Protože mi nikdy nedáš žádné vysvětlení."
"Poslouchej, bylo to nutné. Musela jsem se vzdálit. Kvůli tvému bzepečí."
Odfrkla jsem si a i přes bolest si založila ruce na hrudi.

"Musela jsem zařídit něco velmi důležitého. A nechtěla jsem tě přivést do nebezpečí."
"No to se ti opravdu povedlo," odsekla jsem, i když jsem věděla, že tohle vůbec nebyla její vina. "Tak co si musela zařizovat tak důležitého, že ti k vysvětlení stačil dopis na rozloučenou?"

Nastalo ticho, při němž jsem se odvážila na ni podívat. Zkousla si ret a zavrtěla hlavou.
"To ti nemůžu říct."
"Samozřejmě."
"Sam, kdybych-"

"Myslím že už jsi řekla dost," přerušil ji náhle Sirius a dvěma rychlými kroky se přiblížil k posteli.
Máma okamžitě vstala a vrhla na něj svůj zamračený pohled. Sirius ji ho chladně opětoval a ušklíbl se. Útrpně jsem si povzdechla.

"Pokud si chcete dát druhý kolo, jděte ven," řekla jsem jim, aniž bych jim věnovala pohled.
"Chtěl bych si s tebou promluvit, Sam," otočil se na mě Sirius a kompletně ignoroval máminu zachmuřenou tvář.

"Dobře," souhlasila jsem a lépe se uvelebila na posteli.
"O samotě," dodal a věnoval mámě postranní pohled.
Ta se okamžitě na něj obrátila s jasným úmyslem se hádat, vepsaným ve tváři.

"Ráda," předběhla jsem ji.
Otočila se ke mně a se smutným úsměvem prohlásila:
"Chápu. Jsem si jistá, že víš naprosto přesně, co děláš."

"Vím," opáčila jsem sebejistě, i když jsem si tak nepřipadala.
K mému překvapení pouze přikývla a odešla z pokoje. Jedinou známku její nespokojenosti bylo lehké třísknutí dveřmi. Otočila jsem se k Siriusovi a pozvedla obočí.

Proto jsem byla překvapená, když ke mně přistoupil a vtáhnul mě do drtivého objetí. Rychle jsem uklidnila svou magii bublající na povrchu, protože jsem nechtěla opakovat předešlý incident a objala ho zpět.

"Ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach," zašeptal, zatímco mě konejšivě hladil po vlasech a lehce pohupoval.
"Já taky," odpověděla jsem roztřeseně.

"Věř mi - nepřežil bych, kdyby poslední, cos ode mě slyšela byly výčitky. Já... neměl jsem říct, to co jsem řekl. Mrzí mě to, Sam."
Odtáhl se a vzal mi ruce do dlaní.

"Taky mě to mrzí," šeptla jsem a překvapeně zamrkala, když jsem v jeho očích zahlédl starost i strach.

"Tohle všechno... Je to pro mě nový. Tohle všechno. Být táta," zašklebil se a já se pobaveně uchechtla, "o tom jsem opravdu v životě nesnil. A teď tu mám skoro dospělou dceru, kterou jsem neměl šanci poznat třináct let."

"No jo - táta roku," pousmála jsem se a hravě ho praštila do ramene.
Lehce se zasmál a pohladil mě po tváři. Usmála jsem se a zazívala. Zatlačil mi na rameno, abych si lehla a já se lehce zamračila. Povytáhl obočí a nadzvdl deku. Našpulila jsem rty, ale zalezla pod ni. Samolibě se usmál a prohodil.

"Tak tím mi nejspíš chceš naznačit, že už mám vypadnout."
"Nebo že už jsi nudnej stařík."
"Hej!"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nebyl nikdo, kdo by v domě Blacků necítil to napětí. Mělo dokonce dvě jména - Sirius Black a Erica Harperová.

Říct, že by se ti dva neměli rádi, znělo ještě velice pěkně. Ovšem ani já jsem nepočítala s tím, jakou válku si ti dva mezi sebou vyhlásí. Od uširvoucích hádek až po vrhání - legálních i nelegálních - kouzel. To vše jako by bylo na denním pořádku.

Když jsem se po pár dnech zotavila natolik, abych se mohla pohybovat sama po domě, potkala jsem je uprostřed jedné z velkých hádek.

Vešla jsem opatrně do obýváku, z něhož se ozýval hluk a překvapeně zamrkala nad scénou, která se mi objevila před očima.

Každý z nich stál na jakési "své půlce bitevního pole" a nenávistně se probodávali pohledem. Magie ve vzduchu vířila a na zemi bylo několik různých místech, pokrytých střepy. Oba měli hůlku lehce pozdvižené a podle táhlé řezné rány, jenž měl Sirius na obličeji, je i používali.

"... že zrovna ty mi máš co říkat! Jakoby všechno na světě byla moje chyba! Aspoň bys mohl být trochu chlap a uznat, že na tom taky neseš podíl!"

Věděla jsem, že mámin vztek, byl z velké části má vina. Vzhledem k tomu, že jsem se Siriusem skvěle vycházela a s ní se moc nebavila, měla jsem to čekat. Nejistě jsem udělala krok vpřed, což byla chyba, kterou jsem si neuvědomila.

Oba ve stejnou chvíli máchli hůlkami a jejich kletby se odrazily od sebe. Než jsem se stihla zorientovat, někdo mě odstavil z cesty. Vteřinu nato se na místě, kde jsem před chvíli stála, ozval menší výbuch.

"V pořádku?," zeptal se chladný hlas.
"Ehm," dostala jsem ze sebe a otočila se. "Jasně. Děkuju, pane profesore."

Snape přikývl a naštvaně se otočil na dovjici, která teď nejistě a zhrozeně zírala naším směrem. Oba odložili hůlky a vydali se mým směrem, jenom aby je zastavil profesor, jenž si stoupl mezi nás.

"Myslím," prohodil jedovatě, "že dokud nejste schopni - ani jeden z vás - se chovat jako rozumní dospělí jedinci, budete si udržovat zdravý odstup. Vyjádřil jsem se dostatečně srozumitelně?"

Siriusovi se blýsklo v očích a já o krok odstoupila. Připravená vyklouznout z místnosti, pokud by znovu začaly létat kletby. Protože - samozřejmě - jsem si nechala svou hůlku ve svém pokoji na nočním stolku.

"Vypadni Snape! Nikdo nestojí o tvé pitomé názory. Takže se. Kliď. Z cesty. Hned!"

Ten v odpověď pozvedl obočí a založil si ruce na hrudi. Máma si mezitím schovala hůlku do hábitu a z jejího výrazu jsem poznala, že se s ním bude pokoušet rozmlouvat. A ze Snapeova výrazu mi bylo jasné, že se jí to ani v nejmenším nepodaří.

"Pochybuji, že jsi mě neslyšela. Ale pro tvé dobro to zopakuji - ani jeden z vás, se nechová dospěle."
"To nemůžeš myslet vážně, Severusi-"
"Definitivně ti přeskočilo, Snape-"

"Obávám se," přerušil je oba profesor Brumbál, který zrovna vešel do místnosti, "že Severus má pravdu."
Zvedl ruce, aby zastavil příval argumentů, jimiž oba nepochybně disponovali. Smutně a zklamaně se na ně zadíval, zatímco Snape spokojeně odstoupil.

"Pokud nás omluvíte - Sam, Severusi?," otočil se na nás.

Přikývla jsem a bez dalšího slova zmizela z pokoje spolu se Snapem v patách. Nijak se k tomu nevyjadřoval a já něvěděla, jestli jsem za to ráda nebo ne. Věděla jsem naprosto přesně, kam teď chci jít.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Ginny?"
"Pojď dál, Sam."

Otevřela jsem dveře a vklouzla do menšího pokojíku. Nebyl nijak nazdobený a byl tu asi stejný pořádek jako v mém pokoji. Ginny se omluvně usmála a odklidila spoustu pergamenů z postele, abych si měla kam sednout.

"Promiň. Chystám si věci zpět do školy a no... Však to znáš," prohodila stále vyčerpaným hlasem a posadila se vedle mě.
"Jsi v pořádku?," zeptala jsem se opatrně, když jsem zaregistrovala její kruhy pod očima.

"A ty?," kontrolovala s lehce pozdviženým obočím.
"Kromě nočních můr, náhodné magie a totálního vyčerpání? Perfektní," odpověděla jsem sarkasticky a pohodlně se uvelebila.
"To mi povídej," povzdechla si a složila mi hlavu do klína.

Prohrábla jsem jí vlasy a přidušeně se zasmála, když slastně natočila hlavu, abych měla lepší přístup.
"Děkuju."
"Za co?," překvapeně otevřela oči.

"Že si tohle budu pamatovat v dobrým. A ne, když jsme takhle leželi v nějaké zatuchlé cele ve sklepení."
Stiskla mi ruku, která ležela volně na jejím boku.
"Já taky."

Dlouho dobu jsme seděli v přátelském tichu. Obě jsme ocenily společnost mít chvíli pro sebe a neměly jsme zapotřebí mluvit. Byla to příjemná změna, takhle ležet v bezpečí a nemít strach, co se stane za pár minut.

"A co Harry?," prohodila jsem, když ji začala těžknout hlava.
"Harry? Nic.. to.. no totiž."
Zakřenila jsem se, když jsem viděla jak zrudla. Tak za tohle mi to rozhodně stálo. Poraženě vzdychla a zavřela oči.

"Vprasinkáchjsmespolumělirandeachodímespolu," vyhrkla.
Zamrkala jsem a uchechtla se.
"Mysím, že mi to budeš muset zopakovat, protože tohle jsem rozhodně nestihla pochytit."

"No... Ten den, kdy mě napadli jsme spolu byli na rande a no... tak nějak... no..."
"Spolu chodíte?," slitovala jsem se a věnovala jí pobavený úsměv.
Pečlivě si mě prohlédla a zeptala se.

"Nevadí ti to?"
"Proč by mělo?"
Posadila se a zkousla si ret.

"No vím, jak jsem se zachovala o prázdninách a no..."
"Zadrž," skočila jsem jí do řeči. "Přes tohle jsme se s Harrym už dávno dostali. Vy dva k sobě prostě patříte a já vám to přeju. Konec diskuze."

"Opravdu?," zeptala se s úzkostí v hlase.
"Jasně," protočila jsem očima a překvpaeně hekla, když mi skočila do náruče.
"Ale musím říct..."

"Co?," odtáhla se.
"Bylas teda pěkná mrcha-"

Utnula mou větu polštářem, kterým mě praštila do obličeje. Zasmála jsem se a hodila ho zpět po ní. Zakroutila hlavou a pak se jí rozsvítil obličej. Spěšně seskočila z postele a začala se hrabat ve své tašce.

"Kde to... Tady!"

Vítězoslavně se ke mně otočila a položila mi do dlaně galeon. Podívala jsem se na ni výrazem, který ji jasně dával najevo, co si myslím o jejím duševním stavu. Protočila očima a zabalila mi ruku v pěst.

Překvapeně jsem sykla, když se mince uvnitř mé dlaně rozžhavila a rozevřela jsem prsty. Mince zářila a byly na ní vyryté číslice.
"No sakra," vydechla jsem a setkala se s jejím samolibým úsměvem.

"Ta čísla jsou datumy schůzek, které se konají v Bradavicích. Samozřejmě, že tam nebudeš, ale kdyby se něco stalo, budeš o tom okamžitě vědět. Je očarovaná - vymyslela to Hermiona. Když se na ní změní datum, nebo nastane nějaký poplach zahřeje se a dá ti vědět."

"Dobře a na co mi to je?," zeptala jsem se pochybovačně a otočila minci v prstech, "chci říct - co se to tam u vás děje a na co je ta mince?"


"To, má milá, je tvoje pozvánka," odpověděla a usmála se, když jsem na ni dál nechápavě zírala. "Vítej v Brumbálově armádě."




S láskou,
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama