36. Posel

27. července 2015 v 15:48 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

s denním zpožděním vám přináším kapitolku, doufám, že vás nezklame. V příští části čekejte opravdovou akci a opravdu šokující části! :)


36. Posel

Návrat do Krásnohůlek byl poněkud hektický. Obzvlášť vzhledem k počtu lidí, kterým bylo určeno mě doprovodit až do zámku. Když jsem se konečně vymotala z Grimmauldova náměstí a poprvé se podívala na mou eskortu, zamotala se mi hlava.

"Vážně?," otočila jsem se neěřícně ke Kingsleymu.
"Nestěžuj si. Máme rozkazy," pokrčil rameny a pokynul mi, abych ho následovala.

S jakýmsi speciálním povolením - které si Sirius vydupal na ministerstvu - jsme se přemístili až za ochranné bariéry. A k mé nechuti tu na mě čekali další tři učitelé ze školy, jenž mě měli bezpečně odvést až do komnat.

S podivnou synchronií se rozešli v předem domluveném uskupení kolem mě. Stálo mě spoustu sil nad tím neprotočit očima a udržovat přitom zdvořilou konverzací s profesorkou Astronomie. Od níž jsem se samozřejmě dozvěděla, kolik jsem toho již zmeškala a co všechno se musím doučit.

Nikdy jsem nebyla vděčnější, když jsem uviděla své komnaty a co nejrychleji se rozloučila s učiteli. Celkem jsem si byla jistá, když jsem za sebou zavírala dveře, že hodlají chodit na hlídky a střídat se tu jako na stráži.

Zabraná do myšlenek, jsem si nevšimla dvou postav v pokoji a málem vyletěla z kůže, když mě zničehonic Julce objala.

"Sam! Měli jsme takový strach a nikdo nám nechtěl vůbec nic říct! Jen, že tě unesli Smrtijedi a... málem jsem se zbláznila hrůzou o tebe!," vyletělo z Julce, zatímco mě k sobě pevně tiskla.

"Taky jsem ráda, že vás vidím," usmála jsem se unaveně a objala ji zpět.
"Téda... vítej zpátky," vydechl Riley a spěchal vystřídat Julce na jejím místě.
Oddechla jsem si s vědomím, že jsem zase doma.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Opravdu mě budete pronásledovat na každém kroku?," zamručela jsem na své přátele, když jsem vylezla z dívčích umýváren.
"Ano," shodli se jednohlasně a každý zaujal svou pozici po mém boku.

Útrpně jsem si povzdechla, i když mě vnitřně zahřálo u srdce uvědoměním, jaké mám skvělé kamarády. A taky jsem se cítila o něco bezpečněji. Protože se na škole vše hned rozkřikne, děti smrtijedů si mě teď prohlížely s otevřenou nenávistí.

Měla bych být v pohodě. Tvrdila jsem to Ginny, stejně jako mi to ona se stejnou razancí papouškovala zpět. Ale obě jsme si byly dobře vědomy, že to není pravda. Šok, stres - něco z toho? Možná. Každopádně to začalo vážně narušovat můj každodenní režim.

Nejprve hodina Přeměnování, kde jsem náhodně zapálila jedné spolužačce hábit a chytila tak prudkou bolest hlavy, že jsem o sobě dobrých dvacet minut nevěděla. Překvapeně jsem se probudila na ošetřovně, kde jsem dostala lektvar a účtenku za nový hábit.

Za tři týdny jsem to hodila za hlavu - kromě té učtenky na zatracených tisíc galeonů, promerlina! - a vydala se na Lektvary. Předmět, na nějž jsem se těšila od chvíle, kdy jsem toho rána otevřela oči. Bohužel v polovině přípravy se mi začaly šíleně třást ruce a má magie dostala můj lektvar do předčasného varu.

Vyhnula jsem se výbuchu, díky pohotovosti profesorky, ovšem propustky s doporučením na ošetřovnu nikoliv. Znechuceně jsem se tam odšourala a nechala se hodinu vyšetřovat. Beznadějný výraz, kterým mě ošetřovatelka vyprovodila mi řekl téměř vše.

Celý další týden jsem mrzutě pozorovala okolí a snažila se ignorovat pocit únavy, který mě pohlcoval sotva každou hodinu. Věděla jsem, že v noci pravidelně nespím tak, jak bych měla. Ovšem že bych ponocovala se říct nedalo.

Proto jsem se divila, když mi Julce jedno odpoledne poradila, abych si šla lehnout a když jsem se jí zeptala, proč bych to měla dělat, nevěřícně odpověděla:
"Viděla jsi se v poslední době v zrcadle Sam? Vypadáš jako chodící zombie - kruhy pod očima, nic nejíš a sotva se držíš na nohou!"

Proto jsem co nejrychleji vyhledala zrcadlo. Měla pravdu; vypadala jsem příšerně. Mohla bych se ucházet o hlavní role v horrorech. Nechtěla jsem své přátelé děsit víc, než bylo nutné, takže jsem se začala maskovat kouzly a tvrdila, že mi spánek pomáhá.

Cítila jsem se špatně, když jsem jim lhala, ale nechtěla jsem jim přidělávat starosti. Navíc jsem s nimi ještě nedokázala tak úplně mluvit o mé době strávené ve sklepení. Připadala jsem si děsně sobecká, protože jsem s nimi o tom nechtěla mluvit hlavně proto, že tam nebyli.

Takže jsem našla jediné řešení. Napsat dopis Ginny a doufat, že odpověď přijde brzy a zodpoví některé mé otázky. Nebo mě k tomu alespoň přiblíží. César mi mé rozhřešení přinesl za dva dny.


Milá Sam,

promiň, že jsem se neozvala dřív, ale znáš to - doháním školu. Všechni byli o hodně napřed, ale konečně se začínám chytat. Obzvlášť Lektvary pro mě byly docela zkouškou ohněm. Začali jsme Krvetvorný lektvar a musíme být proto kolem našich testovacích zvířat opatrní.

Ropucha kolem sebe šíří opravdu negativní vlny - docela jimi ovlivňuje některé loajální pulce, zavřené v jejím akváriu...


Cože?!, vytřeštila jsem oči na zprávu a pročítala si první řádky stále dokola, než jsem se praštila do čela. Jistě - pošta je u nich teď kontrolovaná, takže Ginny svou zprávu kóduje, aby se nedostala do podezření. Opravdu bych si měla se svými "instinkty" zajít na ošetřovnu.

Ze zbytku dopisu jsem pochopila, že situace v Bradavicích je čím dál tím horší. Cítila jsem se špatně, že Ginny ještě zatěžuju dopisem, za nějž může být vyloučená, pokud na něj odpoví "nevhodným způsobem".

Zkousla jsem si ret a zabraná do myšlenek zamířila ke dveřím sovince, když mi cestu zkřížila menší hnědá sovička a natáhla ke mně nožku. Opatrně jsem jí dopis odvázala a ona máchla křídly a vyletěla z okna.

Hm, pomyslela jsem si, když jsem se dívala za jejím vzdalujícím se stínem, zdá se, že odesílatel nečeká žádnou odpověď. Roztrhla jsem obálku a srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem zahlédla známé písmo.


Milá Sam,

ani nevím, co bych ti měla napsat. Snad jen, že jsem neměla nejmenší tušení, že mě nenávidíš tak moc, abys mi chtěl odebrat mé právo na tebe. Nezlobím se, neboť všechny rány ve tvé důvěře jsem udělala svými vlastními chybami.

I přesto, že soud rozhodl v můj neprospěch, byla bych ráda, kdybys vše ještě zvážila a dala mi alespoň šanci si tvou důvěru získat zpět.
Miluju tě - i když si to možná nemyslíš - a jsi pro mě ta nejdůležitější osoba na světě.

Opatruj se,
máma


Soud? SOUD?! Jaký soud a o čem to zatraceně mluví?!, pomyslela jsem si zhrozeně. Rychle jsem dopis hodila do tašky a rozběhla se do svého pokoje, kde jsem prohrabala noční stolek a suverénně vytáhla Letax.

Zamířila jsem ke krbu a zaváhala s práškem v ruce. Udělám to a není cesty zpět. Zhluboka jsem se nadechla, potřásla hlavou a vhodila ho do krbu.
"Erica Harperová!," zvolala jsem a klekla si na zem.

Plameny zeleně zažehly a já si začala prsty nervózně poklepávat po koberci, když se delší dobu nic nedělo. Potom se plameny lehce rozestoupily a na zemi se objevil mámin obličej. Překvapený obličej.

"Sam, co-"
"Mami! Jak to myslíš, že byl soud? A co se to vůbec děje - já jsem totiž nikomu nic neříkala a nepsala. Taky jsem nikam nešla, protože nemůžu a všichni si dělají starosti. A jak to myslíš, že rozhodl v tvůj neprospěch. Já tě přece ne-nenávidím... teda... no víš, jak to myslím, takhle ne a co-"

"Sam," usmála se na mě a já okamžitě ztichla.
"Co kdybys mi to teď všechno řekla v klidu a pomalu?"
"Jasně. Cos myslela tím "soudem, který rozhodl v tvůj neprospěch"?," vyhrkla jsem.

Viditelně zaváhala a pak se na mě jemně podívala.
"O svěření do péče - podle zasedání byl ustanoven na tvou žádost-"
"Jakou žádost? Já o ničem nevím," vyhrkla jsem zoufale a zhroutila se na paty.

"No to by ovšem vše vysvětlovalo," zamračila se a semkla rty.
"Co vysvětlovalo?"
"Proč se Sirius tvářil tak samolibě."
"Sirius-"

Zmlkala jsem šokovaně, když se mi celá informace rozjasnila.
"Chceš říct," začala jsem roztřeseně, "že tohle všechno si vymyslel, jenom aby ti znemožnil svěření do péče?"
"Vypadá to tak."

Svěsila jsem ramena a bezradně se koukala do země.
"Mrzí mě to Sam. Nechtěla jsem... dělat dusno nebo něco podobného. A myslela jsem, že se přesto Sirius nějak dostal a nebude dělat... něco takového. Jsem si jistá, že tě miluje-"

"Asi budu muset končit," hlesla jsem.
Chápavě se na mě usmála a přikývla.
"Jistě. Jen mi slib, že o tom budeš pořádně přemýšlet a nepoběžiš teď do sovince, abys mu po Césarovi poslala Huláka."

Překvapeně a uraženě jsem se na ni podívala a ona se mému výrazu jemně zasmála.
"Nekoukej tak na mě. Znám tě moc dobře na to, abych věděla, co provedeš."
Usmála jsem se zpět a odstoupila od ohně.

"Měj se mami."
"Opatruj se broučku."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nakonec jsem odolala svému nutkání vběhnout do sovince a poslat toho Huláka. I když mě pěkně svrběly ruce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tak on svolá soud, aby mámu zbavil práva na mě a ani se mi o tom nezmíní. Zuřila jsem. Hodně.

Takže když mi od něj přišel dopis, kdy přijedu na Vánoce, musela jsem nechat Julce, aby mi sestrojila adekvátní a zdvořilé odmítnutí. Zčásti proto, že jsem naprosto jasně věděla, že bych ho poslala do háje a zčásti proto, že jsem začala mít velké problémy s třesem rukou.

Dokonce jsem zvažovala, že bych napsala mámě - z čistě lékouzelnického hlediska samozřejmě. Ale bylo mi hned jasné, že by začala zbytečně vyšilovat, což by jí teď rozhodně nepomohlo. Pár dní po Siriusově dopisu mi přiletěla ministerská sova se zněním průběhu stání.

Doufala jsem, že alespoň letošní Vánoce budou o něco klidnější. Tak, jak jsem se dříve těšila na výuku, mě moje nadšení začalo pecházet s neustupující únavou a nestabilitou mých kouzel. Bohužel si toho učitelé všimli a já doufala, že z toho nebudou dělat nějakou velkou áferu.

Takže když si mě zavolala Lucenzová s "nabídkou" o pomoc, nemohla jsem odmítnout. Chodit k ošetřovatelce, jež by se pokusila zjistit, co je špatně nebo dopis domů a odborná péče. Nebylo tak těžké se rozhodnout.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Věci se překvapivě poněkud uklidnily, jakmile začaly prázdniny. Chodby byly pustější, profeosři milejší a k mému překvapení tu se mnou Riley zůstal. Jeho máma momentálně nebyla v přízniv finanční situaci, a tak ho s bratrem nemohla vzít na prázdniny.

Takže jsme si po večerech sedali spolu ke krbou a rozmýšleli nad brigádami, školou a čímkoliv, co nám právě přišlo na mysl. Vzhledem k tomu, že spolu s Julce už nějakou dobu randili se hovor často stáčel na ni.

Já byla ale ráda, že jsem nemusela obstarávat většinu konverzace a snažila se znít tak nadšeně, jak jsem jen dovedla. Snažila jsem se svými myšlenkami moc nestáčet na mámu nebo na Siriuse, ale Riley to poznal při jedné z her šachů.

"No pravděpodobně bys stejně volila mámu," pokrčil rameny a pohnul figurkou.
Zamračila jsem se nad jeho pohybem a pak i nad jeho slovy.
"Jak to myslíš?"

"Je to celkem vidět. Mámu znáš přece od narození a až do posledních... neshod jste byly jako sestry, nejlepší kamarádky. A Sirius se tu zničehonic objeví a požaduje, abys to její místo smazala."

"To není úplně fér," odporovala jsem a pohnula pěšákem. "Byl neprávem třináct let zavřený a mám mu o nás vůbec neřekla. Prakticky nevěděl, že existuju. Dobře - možná neví, jak se chovat jako táta, ale teď, když se na to dívám s odstupem, docela ho chápu."

"Přesto ti není tak blízký, jako máma."
"Cože? Jak to můžeš takhle říct?"
"Říkáš mu Siriusi, ne tati," opáčil s nonšalantním úsměvem. "Šach."

"Sakra," zaklela jsem a pokusila se spravit svou chybu.
"Mám pravdu."
"Fajn, tak máš," zavrčela jsem. "Tak se snažím neupřednostňovat ani jednoho rodiče."

"A selháváš v tom. Žalostně," popíchl mě.
"A co bych podle tebe asi měl dělat?"
"No tak za prvé," usmál se samolibě a přesunul se před mého krále. "Šach mat."

Naštvaně jsem našpulila rty a rozmrzele zapadla do křesla. Nicméně jsem se na něj vyčkávavě zadívala.
"A za druhé - možná se je snaž usmířit poněkud míň... sebevražedně."

Otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla, když se dveře od naší komnaty prudce otevřely. Oba jsme vyskočili, když jsme uviděli muže s ministerskými uniformami.
"Samantha Harperová?," promluvil nejvyšší z nich. A podle toho jak se tvářil, tak i nejdůležitější.

"Ano?," přistoupila jsem s hůlkou pevně stisknutou v ruce.
"Byla byste tak laskavá a následovala mě do kanceláře ředitelky, slečno Harperová?," promluvil nadřazeně.

"Proč bych to měla dělat?," odrazila jsem okamžitě zpátky a pozvedla obočí.
Překvapeně se na mě podíval, než nabral svou sebejistotu zpět a neupřímně se na mě usmál.

"Týká se to vašeho otce," protáhl a když jsem se neměla k pohybu, nepříjemně dodal, "budete mě již následovat nebo vás musím použít Immobilus?"
"A na rukou mě neponesete?," pronesla jsem ironicky a sebrala svůj zimní kabát ze židle.

Jeho kolega se uchechtl, čímž si vysloužil nepříjemný pohled od svého nadřízeného. Rychle srovnal svůj výraz, ale v očích mu jiskřilo, když jsem o něj zavadila pohledem.
"Až po vás," zasyčel nepříjemně a otevřel dveře.

"Nevíte, že jako bystrozor máte povinnost jít první a doprovodit mě na místo?"
Něco zavrčel, ale vyšel na chodbu. Otočila jsem se ve dveřích a věnovala Rileymu ujišťující pohled a prohodila francouzsky:

"Kdyby se mi něco stalo, hledej tohohle idiota!"
"S potěšením," pronesl laskavým tónem, kteý zmátl bystrozory.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Dobrý večer, Samantho," uvítal mě překvapive Brumbál, když jsem vešla do kanceláře.
"Dobrý den, pane profesore," odpověděla jsem automaticky a překvapeně se na něj podívala, když jsem nikde v místnosti neviděla naši ředitelku.

"Srdečně jsem požádal madame Maxime, abych tuhle záležitost s tebou mohl probrat já," řekl, když si správně přečetl výraz v mé tváři.
"Jakou záležitost, pane profesore? Ti bystrozoři mluvili o Siriusovi..."

Povzdechl si a pokynul mi do jednoho z křesel, zatímco se přesnul za pracovní stůl. Složil prsty do stříšky a podíval se na mě.

"Vím, že už se k tobě dostala informace, že má Harry vize, jenž ho spojují s Voldemortem," začal a zvedl ruku, když jsem se chtěla ohradit, "a jsem opravdu rád, že se má Harry na koho spolehnout a důvěřuje mu natolik, že se s ním podělí o tyto informace. Nicméně byl bych rád, kdyby se to už mezi žádné další zvědavé uši nedostalo."

Přikývla jsem a on se spokojeně usmál.
"A teď k věci - Harry měl předevčírem vizi v níž viděl, jak Nagini útočí na Artura Weaslyeho a Siriuse-"
"A jsou v pořádku? Dostali jste se tam v čase?! Já-"

"Sam, prosím," přerušil mě a já rychle sklapla a zapadla do křesla, z něhož jsem téměř vyskočila. "Ano, byli zraněni, ale teď odpočívají a jsou v těch nejlepších rukách madame Pomfreyové," dokončil s pobaveným úsměvem, který jsem nemohla jinak než opětovat.

"To jsem ráda," řekla jsem úlevně a zkousla si ret.
"Ano?"
"Ale - neberte to nějak špatně, na mém rozhodnutí zůstat tu na zbytek prázdnin se nic nemění."

Schovívavě se usmál a přikývl.
"Nemohu ti nijak bránit v tom, co chceš. Sirius bude zklamaný, ale já samozřejmě chápu, že na něj jsi až příliš rozzlobená, než abys s ním vydržela v jedné místnosti."
"Jak to..."

"Mám své cesty," mrkl na mě a vstal. "A nyní, když dovolíš, se musím vrátit zpět do bradavic a uklidnit naše studenty nějakou dobrou hostinou a laskavými slovy."
Usmála jsem se a odebrala se ke dveřím. V nich jsem se otočila a prohodila:

"Mohl byste pozdravovat profesora Snapea a... popřát mu veselé Vánoce?"
"S radostí," odpověděl s nebezpečnými jiskřičkami v očích.
A sakra.



S láskou,
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama