Srpen 2015

39. Plány jsou pro idioty

30. srpna 2015 v 21:07 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Jsem na Wattpadu! Mrkni se: https://www.wattpad.com/user/romaduuur

39. Plány jsou pro idioty

"Myslím, že to by se paní Malfoyové líbilo mnohem víc."
"Ale prosím tebe, paní Malfoyová není žádná tuctová kouzelnice, aby se jí líbila taková oslava."
Odfrkla jsem si a otočila časopis na další stránku. Líně jsem si protáhla nohy, které jsem hodila na stolek a vložila do úst další kousek čokolády. Ty dvě nádhery mi tu hrály na nervy takovým způsobem, že jsem nevěděla, jak dlouho je ještě vydržím nezabít, bez přísunu sacharidů.
"...jako by tvůj nápad zářil. Nemůžeš mít čistě bílý fondánový dort," odfrkla si Astorie a vrátila se k pilování svého již tak dokonalého nehtu na levé ruce.
"Je to zásnubní dort," opravila ji Pansy příkře. "Ale potřeboval by nějak vylepšit - maliny, ostružiny,..."
"...kyanid," doplnila jsem ji polohlasně.
Následné ticho mě donutilo zvednout zrak, čehož jsem litovala hned v okamžiku, kdy jsem se setkala s jejich pohoršenými pohledy. Zakoulela jsem očima znovu se vrátila ke čtení.
"Merline, vy dvě jste tak úzkoprsí."
"Jsem rád, že se mé vyvolené tak dobře baví," prohodil Draco s úšklebkem, zatímco vešel ladně do místnosti.
Obě dvě se rozzářily a ihned se mu vrhly naproti zasypávajíc ho planými řečmi. Do toho bych se tak určitě šla míchat, pomyslela jsem si a přetočila stránku. Když si přede mnou Draco hlasitě odkašlal, neochotně jsem složila časopis a vzhlédla.
"Nemusíš se tvářit tak nadšeně Blacková," ušklíbl se a shodil mi nohy ze stolu.
Vražedně jsem se na něj zamračila a hodila je zpět na své místo.
"Opravdu," podíval se na mě rádoby káravým pohledem. "Tohle je stůl ze 17 století, jenž nám daroval můj velmi vzdálený příbuzný. Dovezl ho až z Káhiry. Je to anglická slonovina z dob britské kolonie-"
"Nudnou přednášku přeskoč, Malfoyi. Nikoho tu nezajímá," ušklíbla jsem se a k podpoření svých slov setřepala usazenou špínu na mých teniskách.
Se zábleskem v očích se ke mně vrhnul, když ho zastavily ruce Pansy Parkinsonové na jeho hrudi.
"Ale no tak Draco," zafňukala příliš vysoce posazeným hlasem, "Máme v plánu zajít do toho nového Londýnského butiku-"
"Ve skutečnosti," odstrčila ji drze Astorie. "Mám tu dva lístky na famfrpál. Hrají Camrálisté-"
"Pozdravuj Denise," houkla jsem na ni a natáhla se pro další čokoládu.
V tom okamžiku se miska vznesla a doplachtila do Malfoyovi rozevřené dlaně. Samolibě se usmál a vložil si mou čokoládu do úst. S dalším ledovým pohledem jsem se od něj otočila a zamířila ke svému batohu, kde jsem schovávala další.
"Dámy - jistě víte, že musím s každou z vás strávit určitou dobu, takže by bylo velmi nefér, kdyby Samantha," vyplivl mé jméno a nenuceně pokračoval ke svým ocáskům, "nedostala svůj čas mě... okouzlit."
"Myslím, že to zvládnu perfektně," otočila jsem se s nepěkným úšklebkem. "Okouzlím tě tak nádhernou Avadou, že na ni budeš vzpomínat i ve svým posmrtným životě."
"Budu předstírat, že je tvé flirtování naprosto odzbrojující a na místě," prohodil a otočil se k Pansy a Astorii. "Když mne omluvíte dámy."
S nevelkým nadšením jsem si hodila batoh na záda a následovala ho z pokoje. Těšila jsem se, až tuhle frašku budeme mít všichni za sebou a já se budu strefovat do Malfoye a jeho nastávající kousky rýže. A když se nebude někdo dívat, možná je proměním na bomby Hnojůvky. Čistě pro efekt.
Vůbec jsem nechápala, jak mu tohle mohlo projít, když jsme se zcela očividně nenáviděli. Věděla jsem ovšem, proč to dělá. Mohl mít každou dívku, jež se na jeho plese ukázala, ale vybral si mě, protože potřeboval tuhle dětinskou hru na kočku a myš.
"Je ti doufám jasné, Malfoyi, že jsem si pro tebe nepřipravila žádný och-tak-romantický výlet do Londýna pro pouzdro na hůlku nebo lístek na Famrfrpál. Což mě, jen tak mimochodem přivádí k myšlence - na co sakra potřebuješ další pouzdro?," prolomila jsem ticho sarkasticky a stáhla si vlasy do drdolu.
"Abych tě informoval - je mi naprosto jasné, že tohle bude pouze ztráta času, Blacková. Ale vzhledem k tomu, že tě to dovede k naprosté nepříčetnosti, hodlám to podstoupit," utrousil a smetl ze sebe neexistující prach. "A abych ti odpověděl - což mi stejně přijde zbytečné - vy máte své oblečení a šminky; my zase pouzdra na hůlky a zbraně."
"Víš," otočila jsem k němu s přeslazeným úsměvem, "měl by sis kupovat věci, které někdy opravdu upotřebíš."
Otočila jsem se od něho a s výkřikem Příčná ulice, vstoupila do krbu. Zavřela jsem oči a vystoupila elegantně z krbu. Počkala jsem pár vteřin, než ze zelených plamenů vystoupil i Malfoy, protože jakkoliv jsem byla sebevražedná, nechtěla jsem se dostat do problému se svými opatrovníky tím, že mu uteču.
Ten kolem mě prošel bez dalšího pohledu a znechuceně si přeměřoval žebrající čarodějku s dítětem na klíně. Odfrkl si a utrousil mým směrem.
"Špína kouzelnické společnosti."
Čarodějka se na něj zoufale se slzami v očích, ale s určitou odevzdaností podívala, načež sklopila pohled a přivinula si malého chlapečka blíž k hrudi. Přimhouřila jsem Malfoyovým směrem oči a hrdě zvedla hlavu.
Praštila jsem ho ramenem, když jsem zamířila k ženě, která ke mně vystrašeně zvedla pohled, ruku ochranitelsky položenou na klučíkových zádech. Vytáhla jsem z batohu váček s pěti tisíci galeony a podala jí ho.
"Vemte si to. Najděte si byt, práci a postarejte se o syna," řekla jsem upřímně a vložila jí ho do ruky.
Když kolem něho stiskla prsty a potěžkala ho, vytřeštila na mě oči a začala vehementně kroutit hlavou.
"To si nemůžu vzít slečno, to nejde," šeptala vehementně s bázlivým pohledem upřeným přes moje rameno.
"Ignorujte toho debila," řekla jsem upřímně na konto mého společníka a samolibě se ušklíbla, když se mi v odpověď dostalo zavrčení. "Udělejte to pro svoje dítě. Já ty peníze nepotřebuju."
Přitáhla si váček k sobě a políbila mě na tvář.
"Merlin ti žehnej děvče. Bude z tebe výborná čarodějka," s tím i s chlapečkem v náručí zmizela.
Usmála jsem se a zavřela oči, nad tím skvělým pocitem udělat něco, co někomu pomůže a nebude to vyžadovat-
"Skončila jsi?"
Prudce jsem se k němu otočila a raději zamířila ke Gringottovým, než z mé pusy vyletí další skvost. Malfoy mě během okamžiku dohnal a zařadil se po mém boku. Překvapivě bez jakýchkoliv pitomých narážek; pouze jeho výraz vyjadřoval jeho nepohodlí.
U vchodu se k nám okamžitě vrhli tři skřeti, hned jakmile nás zahlédli a dovedli nás do klidnější části banky.
"Chtěla bych k trezoru Blackových," oznámila jsem jednomu z nich a předala mu svůj klíč.
"Jistě, slečno Harperová," uklonil se.
Skoro jsem ho následovala, když mě zastavila Malfoyova dlaň na rameni. Tázavě jsem pozvedla obočí a smetla jeho ruku.
"Rád bych si vyzvedl peníze z trezoru Lestrangeových. Tady je povolení od mé tety Bellatrix," ucedil ledově, aniž by se na skřeta podíval.
"Jak si pán přeje," odpověděl mu stejně chladně, když prozkoumal legalitu dokumentu.
"Griphooku," ukázal na nejstaršího z nich a gestem mu naznačil, aby nás doprovodil.
"Tudy prosím," zaskřehotal určený skřet a nešetrně nás strčil do vozíku.
Výborně, pomyslela jsem si kysele a odsunula se co nejdál od Malfoye, v tomhle měl ten parchant pravdu. Začínala jsem tenhle den nenávidět.
Když v jedné obzvlášť ostré zatáčce vozík trochu vyskočil z kolejiště a já málem vyletěla ze sedačky, obtočila se mi kolem pasu silná ruka stáhla mě zpět. Narazila jsem na jeho překvapivě silné tělo a okamžitě se ho od sebe pokusila odstrčit.
Samolibě se usmál, když jsem se z jeho železného sevření nemohla dostat. Obdarovala jsem ho nesmírně znechuceným a vražedným pohledem, na který odpověděl dalším chladným úsměvem.
"Ale drahá snoubenko, nebuď tak úzkoprsá," papouškoval moje slova.
"Nejsme zasnoubení. A ani nebudeme, tak nevím, na co si tu hraješ," sykla jsem mu do ucha potichu, aby to Griphook neslyšel.
Než stihl odpovědět, vozík prudce zabrzdil a já využila situaci a vyskočila z něj na plošinku před trezorem Lestrangeových. Griphook ho otevřel a Draco se přesunul k nejbližší hromádce s penězi a nabíral do svého váčku.
Znechuceně jsem se rozhlédla po jeho vnitřku, kde bylo tolik zlata, šperků a kdovíjakých předmětů, jejichž cenu jsem neměla odvahu tipovat. Skoro jsem se otočila a odešla, když mou pozornost upoutal malý pohárek na vrcholku.
Tiše jsem zamumlala identifikační kouzlo a donutila se dýchat pravidelně, když se pohár jemně zatřásl a lehce zezelenal. Zrušila jsem kouzlo a odstoupila k vozíku. Ignorovala jsem Draca nejen zbytek cesty,ale i když jsem vybírala peníze z Blackovic trezoru.
Přemýšlela jsem nad tím, jak bych se mohla dostat k tomu poháru bez úhony a moje tvář se ještě víc zachmuřila. Bylo mi jasné, že Bella mě do trezoru nikdy nepustí bez dozoru a to stejné platilo pro jejího manžílka. Zamračila jsem se ještě víc, když se mé myšlenky stáčely na mou zatím jedinou šanci. Malfoye.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Jak sis užila den?"
"Perfektně," odpověděla jsem popravdě a sledovala náznak překvapení na tváři Eleanor.
"Opravdu?," zopakovala pro jistotu a když jsem přikývla, spokojeně kývla. "Jsem ráda, že v sobě nakonec máš nějaké ty správné geny a víš, jak se má správná dědička čistokrevného rodu chovat."
"Děkuji. Bylo to příjemné odpoledne," řekla jsem pro zdůraznění.
Odložila noviny a s překvapivě méně vražedným úsměvem se přesnula ke svému toaletnímu stolku a vysunula šuplík. Zvědavě jsem se posunula blíž, ale okamžitě se zastavila, když jsem si uvědomila, že mi to nebylo dovoleno.
"Víš, drahá," pronesla Eleanor a překvapivě přešla mou slídivost. "Původně jsem plánovala tohle předat tvé matce při jejích zásnubách, ovšem... Zdá se mi, že jsem pravděpodobně nikdy neměla dceru a mým osudem bylo počkat na tebe. Právoplatnou dědičku."
Skoro jsem si ukousla jazyk, abych jí neodporovala a moudře mlčela. Ona se mezitím zvedla a přešla ke mně s nádhernou korunkou, jež mi s překvapivou jemností nasadila na hlavu. Donutila mě udělat posledních pár kroků a posadila mě před zrcadlo.
Vytáhla gumičku z mých vlasů a rozpustila mi vlasy. Donutila jsem se udržet neutrální výraz a vnesla do něj snad jen trochu zvědavosti. V odraze jsem viděla, jak si pro sebe Eleanor souhlasně pobrukuje.
Otočila se a zamířila k další skříni. Neslyšitelně jsem zamumlala identifikační kouzlo, a již podruhé tento den se další objek zeleně rozzářil. Okamžitě jsem kouzlo zrušila, když jsem uslyšela další pohyb a během okamžiku mi na krku ležel další náhrdelník z diamantů.
"Myslím, že Draco Malfoy pro tebe bude ideální manžel," pronesla domýšlivě a sundala mi oba šperky.
Zatraceně pomyslela jsem si, když je oba pečlivě schovala a vyprovodila mě s obvyklou netečností do rukou mých bodyguardů.
V pokoji jsem vyčerpaně padla do postele a promítala si události dnešního dne. Všechny mé plány měly chyby a žádný z nich nevypadal dobře. Žádný, kromě jednoho. Bylo načase se obětovat.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Pane Malfoyi," uvítala jsem v domě našeho hosta uctivě.
"Slečno Harperová," přišla mi ledová odpověď, ovšem se známkou lehkého překvapení.
Z něhož se rychle oklepal a políbil mi hřbet ruky. Usmála jsem se a lehce se uklonila, na což reagoval pouze mrknutím.
"Paní Malfoyová," otočila jsem se k jeho ženě, která mě přivítala lehkým objetím, ale upřímným - i když neviditelným - úsměvem a následovala svého muže k mým prarodičům.
Otočila jsem se tedy k poslednímu našemu hostovi a prošla nitroklidem, abych sebrala odvahu. S poněkud nepatřičným úsměvem jsem k němu přistoupila.
"Draco," pronesla jsem pečlivě a rychle zastínila pohled ostatních, na jeho překvapený obličej a políbila ho na tvář.
Než jsem se odtáhla, zadívala jsem se mu pevně do očí a byla ráda, když rychle nasadil obvyklou masku a dokonce k ní přidal úsměv.
"Sam," zopakoval stejně pečlivě a políbil hřbet mojí ruky, načež mi nabídl rámě, které jsem bez zdráhání přijala.
"Následujte mě do jídelny prosím," pronesla s patřičným nadšením nad mým chováním Eleanor a obdařila mě mimořádně milým pohledem. Alespoň na její standarty.
Zařadili jsme se několik kroků za ně, když se na nás Eleanor znovu otočila.
"Sam, drahá, proveď Draca po domě, než bude večeře," neznělo to jako příkaz, ovšem všichni jsme ho v jejím hlase zaslechli.
"Ráda," odpověděla jsem automaticky a donutila svou čelist vytvořit úsměv.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"...obývací pokoj - již třetí na tomhle patře. Naproti knihovna - ta se skládá ze tří pater a v této části je pouze černá magie, kdyby ses o ni náhodou zajmal. Další-"
"Na co si tu hraješ?"
Ignorovala jsem ho a pokračovala neústupně ve svém výkladu.
"Další patro jsou pokoje pro hosty. Koupelny po obou stranách s výhledem na západní zahradu, kde je mimořádně romantický altánek. Tedy kdybys byl na romantiku-"
Tentokrát mě chytil za loket a prudce k sobě otočil.
"O co jde?," vyštěkl.
"O co by mělo jít?," zeptala jsem se nevinně a zamrkala řasami. "Přece tě okouzluju, jak sis přál. Stejně jako Pansy a Astorie, až na malý detail, že každá z nás to dělá jinak."
Odfrkl si a pustil mě. S potutelným úsměvem, který se mi vůbec nelíbil, si založil ruce na hrudi a opřel se o zeď naproti mně.
"Nedělej ze sebe idiota. Něco chceš, proto se takhle chováš. Takže přejdi k věci - řekni co požaduješ a co mi dáš výměnou."
Zamračila jsem se na něj a opřela se o zeď naproti němu. Typický Zmijozel.
"Potřebuju, aby ses zasnoubil se mnou," oznámila jsem a byla překvapená, když ani nemrkl. Jako by to čekal.
"A?," zeptal se s predátorským úsměvem. "Co za takovou oběť nabízíš?"
"Oběť? Malfoyi, tohle pro tebe není žádná oběť a ty to moc dobře víš. Tohle je obět jenom ode mě, jestli sis nevšiml," podotkla jsem kousavě.
"Nemyslím si," odrazi se od zdi a pár kroky se přiblížil ke mně, ruku opřenou u mé hlavy, blokujíc mi únik. "Že jsi zrovna v pozici, kdyby sis mohla diktovat podmínky."
"Fajn," ucedila jsem, "co chceš?"
Litovala jsem těch slov hned v okamžiku, kdy opustili bezpečí mých úst. Zatraceně. Naklonil se k mému uchu.
"Jen jednu maličkost," otřel se rty o můj lalůček a sklonil se ke mně tak, že jsme se málem dotýkaly čelem. "Chci s tebou spát."
Vytřeštila jsem oči a pak se nervózně zasmála.
"Ne že bych ti chtěla nějak mluvit do tvých skvostných plánů, ale vzhledem k tomu, že se vezmeme, tak spolu budeme spát," podotkla jsem, i když se mi ta představa ani trochu nelíbila.
Chladně se zasmál a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho. Poté obkreslil konturu mého obličeje a chytil mou bradu mezi dva prsty.
"Ne. Vyspíš se se mnou... v den zásnub."
"To je už za týden!"
"Prosím tebe, copak se potřebuješ psychicky připravit?"
"Vzhledem k tomu, že bych ti nejradši polila ksicht kyselinou a poslala ti do zad Avadu - jo, docela jo," odfrkla jsem si a vzdorovitě mu koukla do očí.
"Lžeš," oznámil mi s lehkostí, když mi rukou přejel po krční tepně. "Tvůj tep se zrychlil, takže lžeš. "
"Chceš mi tvrdit, že ti lžu v tom, že tě nenávidím?," zeptala jsem se posměšně.
"Ne," odpověděl jednoduše. "Spousta čistokrevných se bere pouze kvůli tomu, aby měli pokračovatele, je v tom něco jiného..."
"Ne, není," odporovala jsem, ale cítila, jak mi znovu prudce bušilo srdce.
"Je to jenom sex," pozvedl obočí a zkoumavě se zadíval na mou zrůžovělou tvář.
Skoro jsem nadskočila, když se zničehonic zasmál a tvářil se nechutně samolibě. Znovu se ke mně naklonil a donutil mě zvednout pohled.
"Neměj obavy. Bude mi ctí, být tvůj první Blacková," zavrněl.
"Jdi do hajzlu," sykla jsem poníženě.
"No tak," klidnil mě a odtáhl se. "Tohle nám oběma vytáhne trn z paty. Souhlasím s tím, že se s tebou zasnoubím a vezmu si tě."
Natáhl ke mně ruku a já se na ni podezřívavě zadívala. Váhavě jsem k němu udělala krok a vzala jeho ruku, kterou pevně stiskl.
Očekávala jsem, že se odtáhne, ale on si mě pouze k sobě přitáhnul a políbil mě. Nenechala jsem mu tu satisfakci a po vteřině překvapení jsem mu polibek opětovala. Myslela jsem na Rileyho, když jsme se jednou ve třinácti opili a líbali se.
Když se konečně odtáhl, otevřela jsem oči a chytila ho za zátylek. Nestihl skrýt své překvapení, ale ruce měl pevně na mých bocích. Přitáhla jsem si ho k sobě, až jsme narazili na zeď a zasypala polibky jeho čelist a přiblížil se k uchu.
"Přísaháš," vydechla jsem a natlačila ho blíž k sobě.
"Ano," odpověděl trhaně, aniž by věděl, na co.
Ďáblsky jsem se usmála, když se kolem našich propletených rukou propletl zářivý plamen a obmotal se kolem jeho zápěstí. Syknul a odstrčil mě od sebe tvrději do zdi.
"Ty děvko," zatnul zuby a bolestivě zaryl svou levou ruku do mého boku.
"Tak říkej sobě, zlato," odpověděla jsem stejně nepříjemně.
"Ty-"
"Draco? Sam?"
Oba jsme otočili pohled k panu Malfoyovi, jenž stál na konci chodby a sledoval nás s pozdviženým obočím. Asi jsme byli pryč až moc dlouho.
"Asi bych se neměl plést do tvého milostného života. Ovšem rád bych tě upozornil, že jsme na návštěvě mých dobrých přátel, takže bych tě poprosil, abys držel své hormony trochu na uzdě," promluvil suše ke svému synovi.
"Omlouváme se," zasáhla jsem k Dracově překvapení. "Trochu jsme ztratili pojem o čase."
Přitiskla jsem se k jeho boku a položila mu dlaň na hruď. V odpověď mi obmotal ruku kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.
"Ach tak," podíval se na mě zkoumavě Malfoy starší a pak se nečekaně pousmál. "Je to již dávno, kdy jsem sám potkal Narcissu... Nicméně, bude se podávat večeře."
S tím se otočil a zamířil po schodech dolů. Odtrhli jsme se od sebe a já si útrpně povzdechla.
"Uvědomuješ si, že teď hraješ se mnou. A vzhledem k tomu, co viděl tvůj otec..."
"Nejsem idiot," protočil očima a rozešel se.
Pak se nečekaně zastavil a otočil se, ďábelský úsměv na jeho tváři.
"Víš, i kdybys takhle neztratila nervy a nehodila do placu svůj plán... Stejně bych si vybral za ženu tebe."

S mrknutím pokračoval ke schodům a já ho prkenně dohnala. To snad nemůže být pravda.

38. Nepodceňuj nepřítele (II/II)

23. srpna 2015 v 19:47 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
"...soud ustanovuje manžele Marcella a Eleanor Harperovi, prarodiče nezletilé, od dnešního dne zákonnými zástupci. Soud tímto zároveň ruší práva Siriuse Oriona Blacka a zbavuje ho všech závazků a povinností ve prospěch obžaloby."

Úder kladívka byl slyšet až na konci velké místnosti. Takové tu bylo ticho.
"Máte deset minut," otočila se k nám Trebbletová s potutelným úsměvem a odkráčela ke straně žalobců. Pravděpodobně jim pogratulovat k úspěchu.

Otočila jsem se k Siriusovi a nechala se obejmout. Zřejmě v blízké budoucnosti naposledy.
"Budeme se tě snažit odtamtud co nejrychleji dostat. Můj právník už pracuje na odvolání."
"Děkuju," řekla jsem upřímně a otočila se k Remusovi, Brumbálovi a Kingsleymu. "Vám všem."

Postupně mě objal Remus i Kingsley; Brumbál mě jen účastně (a hlavně pro veřejnost) popleskal po rameni a významně na mě mrknul. Otočila jsem se a vykročila ke svým prarodičům, když mě zastavila ruka na rameni.

"Slib mi, že budeš v pořádku."
Jen jsem se usmála a naposledy ho objala.
"Brzy se uvidíme, tati," zašeptala jsem.

Rychle jsem od nich odstoupila, dokud jsem k tomu ještě měla sílu. Zluboka jsem se nadechla a nasadila perfektní masku. Nemohla jsem si dovolit ani na chvíli zaváhat ve svých činech. Vyčistila jsem si mysl a zvedla své štíty nitrobrany. A doufala, že to bude stačit.

"Výborně," usmála se nepříjemně Trebbletová, když jsem k nim došla a otočila se zpět k Eleanor. "Všechny potřebné dokumenty vám naši advokáti pošlou během tří dnů. Přeji příjemnou cestu, lady Harperová."

"Děkuji, slečno Trebbletová. Byla jste k nám nesmírně laskava. S manželem si vážíme vaší ochoty a vstřícnosti," pronesla naučeně a přidala naprosto neupřímný úsměv, jež si Trebbletová ovšem špatně vyložila.

"Kdybyste něco potřebovali," začala rozzářeně, když ji přerušil Marcello.
"Děkujeme, ale už opravdu musíme jít. Potřebujeme dohnat spoustu ztraceného času s naší vnučkou."

To jistě, pomyslela jsem si kysele a překvapivě udržela klidný výraz. Nemohla jsem si dovolit udělat nějakou scénu, takže jsem je poslušně následovala. Když jsme se dostali z átria a ochranka (složená ze smrtijedů) odbyla nepříjemné reportéry, konečně jsme se mohli přemístit.

Marcello ke mně přistoupil s jedovatým úsměvem a natáhl ke mně ruku v jasném gestu. Neochotně jsem mu podala svoji, jež sevřel natolik pevně, že jsem cítila tvořící se modřiny. Zvedla jsem hlavu právě ve chvíli, kdy z místnosti vyšli Remus se Siriusem.

Věnovala jsem jim poslední pohled, než jsem pocítila nepříjemné škubnutí a uklidnila se natolik, abych neomdlela z toho pocitu.
Když jsem otevřela oči a prudce zamrkala, abych si zvykla na ostré světlo z lamp kolem cesty k domu. Spíš panství, pomyslela jsem si, když jsem si ho rychle prohlédla.

Byl to obrovský dům a již z dálky bylo vidět, jak je honosný a soudě podle lesku zlata, taky pěkně drahý. Měl asi pět pater - ovšem to byl pouze pohled zvenčí. Byl obložen zlatými i diamantovými kameny a co nezvládli pokrýt, to bylo natřeno barvou ze svijonožců. Pět tisíc galeonů za metr čtvereční.

Cesta, na níž jsme stáli byla lemovaná alejemi pečlivě zastřižených keřů a záhony s nádhernými květinami. Zahrada vykukující zpoza domu byla zase nádherně osvětlená okouzlenými světluškami. Naprosto úžasná podívaná.

Z níž mě vytrhl hlas mého dědy, který mě okamžitě po přemístění odstrčil od sebe jako kus hadru.

"Rodriguezi, nachystej mi všechny papíry, musím okamžitě vyrazit. Notte - najdi tu někde Averyho a pohlídejte zadní vchody, než vyrazíme. Drahá," otočil se k Eleanor, zatímco mě plně ignoroval. "Plně věřím, že se o tu holku postaráš. Já zatím vysvětlím to malé zpoždění."

"Jistě," přisvědčila a věnovala mi stejnou pozornost, jako její manžel. "Sejdeme se brzy."
Marcello se s dalšími třemi smrtijedy okamžitě otočil a vydal se k obrovské bráně za námi.
"Maxi!," zvolala Eleanor a rychlým tempem se rozešla k domu.

Naštvaně jsem ji následovala, když do mě strčili další dva smrtijedi, jenž stáli za mnou a pravděpodobně ode dneška byli moje osobní chůvy. Protočila jsem očima, ale šla za ní.
Ze vzduchu se během vteřiny zhmotnila malá skřítka, která musela poklusávat, aby své paní stačila. Ne že by na to nějak hleděla.

"Přeje si paní?," zeptala se bázlivě a kdyby nemusela utíkat vedle ní, jistě by si odřela nos o zem, aby jí vyjádřila svou bezmeznou úctu.
"Vezmi ty kufry a dej je do pokoje. Pokoj už je doufám nachystaný?," štěkla po ní a skřítka málem spadla.

"Samozřejmě že je. Maxi se o všechno postarala-"
"Tak vypadni," utnula ji nepříčetně a rozrazila dveře do domu.

"Tady má někdo náladu," prohodila jsem polohlasem a zastavila se, když se ke mně prudce otočila.
Nestihla jsem ani zvednout žádný štít, když mě kouzlem odhodila do vedlejšího pokoje a zamkla za sebou dveře.

"Expelliarmus!," máchla ledabyle rukou a chytila do druhé mojí hůlku.

"Doufala jsem že v sobě budeš mít víc rozumu, než ten podvraťák, co si říká tvůj otec," teatrálně si povzdechla, zatímco jsem se sesbírala na nohy. "Nedá se nic dělat, pravidla ti okamžitě ukážu."
Přilevitovala si nějakou věc z jednoho stolu a položila ji za sebe.

"Budeš dělat co se ti řekne, kdy se ti řekne a jak se ti to řekne. Jsi pokračovatelka rodu, musíš se tak chovat. Snídaně je v osm, oběd v poledne a večeře v šest - všech jídel se bez výjimky zúčastníš. Budíček je v sedm, večerka v devět večer. Prozatím tě tu budou provázet Travis a Javier; pokud budeš dostatečně poslušná, budeš se smět pohybovat po domě bez doprovodu. Nějaké otázky?"

Pozvedla jsem obočí a otevřela pusu, když mě okamžitě umlčela Silenciem a sladce se usmála.

"Naprosto očekávané, ovšem zbytečné. Tohle," pronesla a vytáhla podlouhlý předmět. "Je ohnivý bič. Možná ti o něm Erica vyprávěla. Tady nejsi u svého milovaného tatínka, takže si nedělej naděje, že se tu budeš chovat, jak jsi byla zvyklá u něj. Uděláš chybu, zaplatíš. Je to jasné?"

Jen jsem kývla, protože jsem rozhodně nebyla sebevrah. Navíc jsem ještě pořád nemohla mluvit.
"Výborně," pronesla bez emocí a otočila se. "Takže běž do pokoj a převleč se. Za deset minut odcházíme."

"Cože?," zeptala jsem se automaticky a chytila hůlku, kterou po mně mrštila.

"Na zásnubní ples Draca Malfoye," usmála se sladce a rychle mě vystrčila na chodbu k mým "bodyguardům". Otočila jsem se k nim a svým jedovatým úsměvem dokonale parodovala svoji babičku.

"Tak šup, šup. Potřebuju do svého pokoje," poručila jsem jim.

"Hej, hej!," křikla jsem po nich, když se mě okamžitě pokusili chytit pod lokty a odtáhnout. "Já vás nenávidím, vy mě nenávidíte. Na tom se určitě shodnem, ale právě teď jste mí poddaní. Takže - ukažte mi cestu k mému pokoji a chovejte se slušně nebo vás nechám vyhodit."

"Myslíš, že se bojíme hloupé holky?," zavrčel jeden z nich.
Pozvedla jsem obočí a řízla se hůlkou do ruky.

"Au," prohodila jsem rádoby překvapeně a nechala kápnout krev na podlahu pod sebe. "Právě jsem se zranila pod vaším dohledem. No jsem si jistá, že mou babičku bude zajímat, proč jste tak zatraceně nezodpovědní..."

Usmála jsem se, když mě druhý z nich zastavil.
"Chápeme," řekl s nechutí.
"Výborně," zacukrovala jsem a vydala se za prvním z nich.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"To je strašný," okomentovala jsem svoje šaty, jakmile mi do nich pomohli skřítky.
"Slečně se šaty nelíbí?," otočila se ke mně bázlivě skřítka s široce otevřenýma očima plných slz.
"Ne, ne, ne," zavrtěla jsem spěšně hlavou a otočila se k ní. "Ty jsi Maxi, že?"

"Ano. Maxi sloužila i vaší mamince. Slečna Harperová byla nejhodnější paní, jakou Maxi znala," odpověděla.
Usmála jsem se na ni a sledovala, jak se její výraz rozjasnil.

"Dovolte mi...," začala tiše, "slečna Blacková je stejně hodná, jako její maminka a je jí podobná svým chováním. I panu Siriusovi, slečno, tomu jaokby z oka vypadla."
"Děkuju," řekla jsem upřímně a podívala se znovu do zrcadla.

Na druhou stranu - nebyly špatné. Až tak moc. Možná se mi takové zdály proto, že jsem nikdy nenosila výstřih a taneční šaty. Byly vyzývavé a ve smrtijedské zelené, která se k mé nechuti perfektně hodila k mým tmavým vlasům.

Nechala jsem si je sepnout do slušivého drdolu a spustila pár pramínků na holá ramena. Nasadila jsem si mámin onyxový náhrdelník a trochu si poupravila korzet. Podívala jsem se na svůj namalovaný obličej, jež na mě koukal ze zrcadla a povzdechla si. Tohle bude dlouhý večer.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Vítejte, mí drazí přátelé. A než slavnostně zahájíme hostinu a ples, rád bych uvedl svého syna, jehož jistě všichni znáte - Draca Malfoye."

Zdvořile jsem zatleskala, když na pódium vyšla malá napodobenina Luciuse s Narcisinými rysy. Aristokraticky se postavil vedle svého otce; záda rovná jako pravítko. Neupřímně (stejně jako všichni ostatní) se usmál a pozdravil se svým okolím.

Bylo pro mě překvapením, že jsem ho neviděla teprve dva roky, a přesto vypadal opravdu dospěleji. Jeho obličej ztratil vešekerou dětskost a pod perfektně střiženým oblekem se rýsovala jeho atletická postava se širokými rameny. Dávno to nebyl ten hubený mazánek. I když...

Ale musela jsem připustit, že je opravu pohledný. S velkou nechutí, ovšem stále jsem udržela svoji tvář, narozdíl od některých potencionálních snoubenek v sále. Ty jeho směrem vrhaly koketní pohledy a neustále si spravovaly výstřihy.

"Děkuji, otče," ujal se slova mladý dědic a počkal, dokud všechna pozornost v sále nebyla na jeho osobě. "Rád bych tedy vybral tři partnerky, s kterými bych se rád seznámil blíže. Dále bych se chtěl omluvit všem dívkám, jež jsem nezvolil za vhodné jména Malfoy."

S tímto sestoupil z malého pódia a zcela neomylně se vydal k Astorii Greengrasové a předal jí malou růži. Opět jsem se přidala k potlesku a snažila se neprotočit očima nad tím, jak se jeho vyvolená dmula pýchou.

Nakonec jí políbi na hřbet ruky a zamířil na opačný konec sálu, kde se na něj dívky téměř vrhaly, nebýt ochranky, jenž mu zajistil jeho ctěný otec. Pansy Parkinsonová spokojeně převzala svou květinu a připitoměle se zachichotala, když jí políbil na tvář.

Znovu se rozezněl potlesk a když se Malfoy rozešel pro svou třetí favoritku, spousta dívek začala vzlykat, když kolem nich jen lhostejně prošel. U konce tanečního parketu se rozešel naším směrem a věnoval (pravděpodobně něco jako příjemný úsměv) komusi za mými zády.

Udržela jsem se a neodfrkla si. Za mnou samozřejmě stála Margaret Lucenzová, dcera naší zástupkyně. Vzhledem k shluku lidí kolem, jsem odstoupila do boku, abych mu udělala prostor, kterým by se mohl protáhnout, když se zničehonic zastavil.

Přímo přede mnou. Bastard.
"Samantho," promluvil slavnostně a vzal mou bezvládnou ruku, do níž vložil růži a nezapomněl mi pořezat celou dlaň.

Vzal mě vzadu za krkem a přitáhl si mě blíž. Přes všechny svoje instinkty jsem mu nevyrazila všechny zuby a nehnutě držela.
"Uvidíme se příští týden, Blacková," zasyčel mi samolibě do ucha.

Vtiskl mi ledový polibek na líčko a odtáhl se dřív, než jsem mu stihla odpovědět. Za hlučného potlesku odešel zpět do středu místnosti, přímo do náruče své matky. Během okamžiku ho obklopili Greengrasovi, Parkinsonovi a mí prarodiče.


Nikdy nebudu zpochybňovat přísloví, že vždycky může být i hůř. Nevyplácí se to.

38. Nepodceňuj nepřítele (I/II)

23. srpna 2015 v 19:47 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Tak jsem zase zpět a přínáším vám nový díl - tentokrát delší a proto rozdělený na dvě části. Dál bych vás chtěla informovat, že mě a mé povídky můžete najít i na wattpadu, kam je pomalu přidávám. :)

38. Nepodceňuj nepřítele

"Měla byste se převléct."
Přistála přede mnou kupička tmavého oblečení.
"Máte už jen deset minut. Převlečte se."

Nevěnovala jsem mu žádný pohled, ale odpověděla jsem.
"Nikam nechci."
"Pochopitelně," odtušil a mrsknul mi hábit do klína. "To ovšem nemění nic na tom, že je vaše účast nutná."

"Budou tam?"
Semkl rty a přikývnul. Nenávistně se mi blýsklo v očích a sevřela jsem látku pevně mezi prsty.
"To už tam nechci vůbec."

"A dost!," třískl s těžkou knihou na svůj pracovní stůl.
Zvedla jsem k němu naprosto nezaujatě pohled. Naše postoje poprvé za celou dobu, co se známe, byly zcela vyměněné.

"Vaše matka je mrtvá."
Šokovaně jsem k němu zvedla pohled a odhodila kabát.
"Jak můžete-"

"Jednoduše. Je to pravda. Holý fakt, na němž absolutně nic nezměníme - ani vy, ani já. To ovšem neznamená, že budete do konce života sedět zavřená v mé laboratoři. Vy totiž netruchlíte slečno Harperová; jste v apatii. A já už ji nehodlám snášet. Takže se zvedněte, seberte se a převlečte se na pohřeb, na němž musíme být do pěti minut."

Vyskočila jsem ze své stoličky, která se zaduněním dopadla na zem.
"Nemáte právo-"

"Nemám," potvrdil suše a založil si ruce na hrudi. "A třebaže vás to šokuje - i když jsem překvapen, že po takové době, co mě znáte, tomu tak je - tak mě to vůbec nezajímá. Právě teď se tu chováte jako nevychovaný spratek, co mu vzali hračku. Takhle vás jistě vaše matka nevychovala."

"Nemluvte o mojí mámě!," štěkla jsem po něm.
"Zřejmě je to nutné," odsekl. "Protože když vám to nemůže říct ona, někdo musí."
"Je mrtvá!"

"Správně. Což vede k mé nejlogičtější otázce - jste mrtvá?"
Ohromeně jsem na něj zírala neschopná slova.

"Ušetřím vás bolesti hlavy, jenž by vám přemýšlení mohlo způsobit a odpovím si sám - ne, nejste. A dokud jste živá, tak musíte pokračovat v tom, co vaše matka začala a uctít její památku. To je to nejlepší, co pro ni můžete udělat."

Zírali jsme na sebe další minutu, než jsem uhnula pohledem a sebrala oblečení, položené na stole. Bez dalšího slova jsem zmizela v koupelně s pořádným třísknutím dveří.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Proč je tu tolik lidí?," pronesla jsem šeptem, zatímco jsem se snažila udržet se Snapem krok.
"Vaše matka byla významná osobnost - nejen jako členka Řádu a rodu Harperových. Její lékouzelnické výsledky byly známé po celém světě," odpověděl bezvýrazně a provázel mě mezi několika řadami lidí kupředu.

"Slečno Harperová," přiskočila ke mně zčistajasna Rita Holoubková. "Byla smrt vaší matky nehodou nebo vraždou? A jak se cítite-"
"Uhněte ženská," zavrčel na ni Snape a odstrčil ji nedbale stranou.

Vyděšeně jsem se otočila, když kolem nás začaly blýskat fotoaparáty a škrábat bleskobrky. Pevně, ale přesto neviditelně pro kamery, jsem se chytila Snapea a nechala se táhnout k předním místům, určeným rodině.

"Říkal jsem, že musíme odejít dřív. Ani si nestěžujte," procedil mezi zuby a odstrkoval lidi z cesty.
"Nestěžuju," sykla jsem zpět.

Po nekonečně dlouhé době jsme se konečně ocitnuli v první řadě a mně se opět zamotala hlava, když jsem uviděla před sebou honosnou rakev zaskládanou tunami květin. Lektvarista mě pevně zachytil, než jsem se stihla natáhnout a odmanévroval mě k Siriusovi, Remusovi a Brumbálovi.

"Jak se cítíš?," otočil se ke mně starostlivě Remus, zatímco se ti tři začali v tichosti bavit.
"Fajn," zalhala jsem nepřesvědčivě a posadila se na určené místo, aniž bych mu dala šanci odpovědět.

Plně jsem ignorovala cvakání foťáků, šeptané hovory za mnou a soustředila se na to, abych se tu nerozsypala na milion kousíčků.

Když se ozvala pochmurná pohřební hudba, všichni utichli a povstali. Sirius si stoupl hned vedle mě a nevěnoval mi žádný pohled. Snažila jsem se necítit raněně a uhnula pohledem kamsi za něj, směrem k rakvi a druhé řadě smutečních lavic.

Doslova se ve mně začala vařit krev, když jsem zahlédla své prarodiče. Zatnula jsem ruce v pěst a ovládla svůj výraz, pokud by se rozhodli podívat mým směrem. Oni ovšem naprosto lhostejnými výrazy příjimali kondolence od opozdilců, jenž se vraceli na svá místa.

Znovu jsem se zadívala vpřed a vděčně stiskla ruku, jenž mi Sirius nabídl. Znovu zacvakala spousta foťáků, zatímco se bystrozoři marně snažili novináře i s jejich přístroji vystrnadit.

"Posaďte se prosím," pronesl kouzelně zesíleným hlasem hlavní řečník a začal s projevem. "Loučíme se zde..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Prkenně jsem vstala a následovala Siriuse pryč z pohřebního sálu, když se zničehonic zastavil a postavil přede mně. Zvedla jsem pohled a nenávistně zazírala na kouzelníky před sebou.

"Jaká škoda, že setkání s naším zetěm musí probíhat v tak... politovánihodné situaci," pronesl můj skvělý děděček a přidal samolibý úsměv.

"Výborně. Tak teď pokračujte do toho vašeho smrtijedskýho sídla a nechte mě a mou dceru na pokoji," odpověděl chladně Sirius.
Eleanor se usmála a vyzývavě se na mě zadívala.

"Ne na dlouho."
Oba odešli doprovázeni několika novináři, jenž se jim nalepili na paty hned u vchodu.
"Co to mělo znamenat?," otočila jsem se k Siriusovi nechápavě.
"Vysvětlím ti to doma."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"To nemyslí vážně?"
"Naprosto."
Nevěřícně jsem hleděla na pergamen před sebou a zhroutila se do křesla.

"A bohužel," ozval se od dveří Snapův hlas, "je jejich obžaloba zcela v souladu se zákoníkem má podložené důkazy."
"Nehádejte se," vydechla jsem unaveně, než se stihli začít přít a položila si obličej do dlaně.

Snape k mému překvapení pouze kývnul, vyslal Siriusovým směrem nepříjemný pohled a vstoupil spolu s Brumbálem a Kingsleym do místnosti. Všichni se posadili a já útrpně přivřela oči.
"Řekněte to na rovinu - nemáme moc šancí, že?," zeptala jsem se a prolomila ticho, jež nastalo.

"Je mi to líto-," začal Kingsley, kterého okamžitě přerušil Sirius.
"Tohle jim jen tak neprojde. Jejich obvinění je naprosto absurdní a navíc poté, co předvedli na prvním soudu, přece nemůžou chtít Sam do péče."

Nikdo mu neodpověděl a mě spadlo srdce až do žaludku. Mohli. Stejně jsem se odhodlala znovu promluvit.
"Můžu to nějak hodit na sebe? Disciplinární řízení nebo tak...?"

"Probrali jsme všechny možnosti. V zákoníku jsou kličky, kterých si právníci Harperových bezpochyby všimnou a použijí je proti Siriusovi. I když bys celou vinu hodila na sebe - že jsi utekla sama a nikdo tě k tomu nenavedl, Sirius bude stejně souzen za bezohlednost a vystavení rizika," odpověděl mi Kingsley.

"A když jste určen mým mentorem...?," obrátila jsem se ke Snapeovi, jenž zavrtěl hlavou.
"Pán zla to zahrnul v potaz. Slíbil jsem to vaší matce, jenže slib zanikl ve chvíli, kdy zemřela. A i přesto, kdybych vás do péče získal já, musel bych vás dát Harperovým."

A naprosto očekávaně - Sirius vybuchl.
"Tohle je naprostá pitomost, nemůžete..."

Znovu jsem si pročetla obžalobu a počkala, než Sirius doventiluje svůj vztek. Odevzdaně jsem vzhlédla a odložila pergamen zpět na stůl.
"Co z toho můžeme vytěžit my?"

Kolem se rozhostilo ticho, než se Snape a Sirius vzpamatovali a ve stejnou chvíli začali argumentovat.
"Naprosto ne! Je to nebezpečné, Sam a-"
"Vy jste vážně sebevrah. Tohle není hra na písečku-"

"Pokud je to opravdu tvé přání," přerušil je oba Brumbál s vážným výrazem. "Pak bychom tvou pomoc v Řádu ocenili."
"To nemyslíte vážně Brumbále?," ozval se jako první Kingsley a otočil se k řediteli. "Je jí teprve šestnáct, nemůže-"

"Právěže ano," pousmál se na mě ředitel. "Nejnižší věková hranice pro vstup do Řádu je právě šestnáct let a informace, jež by získala Sam by mohly být pro naše účely klíčové-"
"Absolutně ne!," zakřičeli Snape a Sirius dohromady.

"Pánové, prosím," uklidnil je oba a obrátil se zpět ke mně. "Pokud je to tvé přání-"
"Je ještě dítě," namítl naštvaně Sirius a praštil do stolu.
"Technicky vzato, Siriusi," podíval se na něj zpoza svých brýlí. "Během pár dní už bude souzena jako dospělá čarodějka a ty na ni plně ztratíš nárok."

"Omlouvám se," dodal ke mně s ustaraným pohledem.
"Právě proto," zavrtěla jsem hlavou, "nemáme jinou možnost. Chci vstoupit do Řádu."
"Pak mi nezbývá nic jiného, než vás pánové poprosit, abyste nás nechali se Samanthou o samotě."

S těmi slovy se na něj Kingsley a Snape opět vrhli, zatímco Sirius se natočil ke mně a vzal mě za ruku.
"Víš, že to nemusíš dělat," pokusil se změnit můj názor.
"Promiň, ale musím," odporovala jsem jemně.

"Mámy by si to-"
"-nepřála. Jo, já vím," dokončila jsem se smutným úsměvem. "Ale je to správný. A pokud nějak můžu pomoct - tak to udělám. Nebudu tam sedět na zadku a snášet jejich teror."

"Právě o to mi jde," zamračil se náhle. "Oni jsou vážně nebezpeční. Jsou to smrtijedi, Sam. Já je sice znal pouze z Eričina vyprávění, ale... Viděl jsem zranění, jaká si od nich z domu přinesla do školy. Tohle už opravdu není žádná hra."

"Taky jsem slyšela," řekla jsem opatrně. "A myslím, že se smrtijedskými praktikami jsem seznámena zblízka už hodně dlouho."
"Siriusi," přerušil nás Brumbál.

Se zdráháním vyšel z místnosti a jakmile se za ním pevně zaklaply dveře, ředitel na ně seslal několik diskrétních a zamykacích kouzel. Pokynul mi do křesel před krbem a posadil se naproti mně.

"Nebudu ti nijak lhát - není to bezpečné ani lehké poslání. Ale pro jejich účely tě potřebují naživu," sdělil mi a sledoval moji reakci.

Pouze jsem přikývla. Nechají mě naživu. Nějak jsem v tom neviděla žádnou pozitivní věc, když jsem měla žít pod střechou smrtijedů.
"Podala bys mi prosím svoji ruku s hůlkou?," požádal mě a natáhl ke mně svou vlastní.

Vytáhla jsem z hábitu svou hůlku a podala mu ruku. Poklepal mi na předloktí a z jeho hůlky vystřelil tenký namodralý paprsek, jenž se mi vpil do kůže a zasvítil lehce vyobrazený fénix. Zamával křídly a bezhlesně zatrylkoval, načež se rozplynul.

"Je tu jedna věc, kterou bychom potřebovali..."

37. Věčná spása II/II

11. srpna 2015 v 23:06 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Sirius se vřítil do átria s takovou razancí, že z něj magie doslova rezonovala na míle daleko. Strach o Harryho ho hnal do neuvěřitelných obrátek a já se donutila koncentrovat a pomoct Řádu. Uhnula jsem letícímu smrtijedovi, kterého Sirius doslova vybagroval od Harryho a spoutala ho.

"Impedimenta!," křikla jsem na dalšího z nich a spěšně se vyhnula jeho útočnému kouzlu.
"Co tady dělá?! Protego!," uslyšela jsem za sebou mámin výkřik, čemuž následovala Siriusova okamžitá odpověď.
"Jakobys jí to ty vymluvila! Mdloby na tebe!"

Zacouvala jsem jejich směrem a vypálila další kletby, když těsně kolem mého levého ucha prosvištěl zelený paprsek. Šokovaně jsem se zastavila a jako v autopilotu se zaštítila.
"Bombarda maxima!"

Ozvaly se dva hlasy zároveň a Smrtijed, který po mně vypálil Avadu se prakticky rozletěl na kousky pod náporem spojených kouzel. Naštvaně jsem se otočila a křikla na ně.
"Řvát po sobě jako manželé můžete doma!"

I když nevypadali nadšeně, zjevně je to nakoplo, protože se oba pustili do boje s takovou vervou, jakou neměli někteří mladší bystrozoři a smrtijedi. Skoro s úžasem jsem sledovala - zatímco jsem blokovala a vracela kletby - jak v tandemu odklízí jednoho po druhém.

"Diffindo!"
"ÁÁÁ... Ty malá-"

Otočila jsem se a s rozběhem začala na Dolohova, jenž zahnal Ginny do kouta, pálit jednu kletbu za druhou. S Ginnyinou pomocí se pod tím náporem sesunul k zemi, stejně jako vyčerpáním jeho sokyně.
Zaštítila jsem se a přeběhla k ní. Přehodila jsem si její ruku přes rameno a pomohla jí ukrýt za obří kámen.

"Nějaký plán?," hekla a přitiskla si ruku na ránu na břiše.
"Ani ne," odvětila jsem a utrhla kus košile, jež jsem jí strčila do ruky. "Zvládneš ještě kouzlit nebo je ti na omdlení?"
Pevně stiskla hůlku a odhodlaně se na mě podívala.

"Zažila jsem horší."
"To nepochybně," usmála jsem se s hůlkou na pozoru. "Ale musíš si-"
"SIRIUSI!"

Srdceryvný výkřik mě donutil zmlknout a vyšvihnout se, abych mohla zjistit, co se děje. Vykoukla jsem přesně ve chvíli, kdy se Sirius spolu s mámou v náručí zřítil k zemi, pod palbou fialového paprsku.
Rozšířili se mi oči, vykřikla jsem a nebýt Ginnyiny pohotovosti, rozběhla bych se k nim. Bezúspěšně jsem se mrskala v jejím překvapivě pevném sevření.

"Pusť mě! Musím jim pomoct! Sakra-"
"Uklidni se! Teď tam nemůžeš-"
"Siriusi! SIRIUSI!"

Tentokrát halou rezonoval Harryho výkřik, doprovázený Bellatrixiným smíchem. Vysmekla jsem se z Ginnyina slábnoucího sevření a přes protestující výkřiky mého jména, se rozběhla přímo k rodičům. Koutkem oka jsem záhledla Harryho, jenž se vysmekl Remusovi a rozběhl se za Bellatrix.

Padla jsem na kolena a okamžitě kontrolovala jejich tep. Naprosto jsem ignorovala zvuky doznívající bitvy a několikanásobných přemístění. Vydechla jsem úlevou, když jsem oběma našla hmatatelný puls.
Přesto mámin byl zpomalený, zatímco Siriusův letěl nebezpečnou rychlostí, nejspíš ještě poháněn adrenalinem.

"Renervate! Renervate!"
Sirius okamžitě otevřel oči a jeho obličej se zkřivil do bolestné grimasy. Ruku si přitiskl na krvácející ránu na hlavě a pomalu se zorientovával. Sklonila jsem se k mámě a poplácala jí po tvářích. Bez odezvy.

"Sam co- Sakra. Remusi! Potřebujeme lékouzelníka!," vyštěkl s chvějícím se hlasem Sirius a opatrně mámu propustil ze svého silného sevření.
"Poppy je na cestě, ale Harry-"

"Kde je?!"
"Vyběhl za Bellatrix. Myslel si, že tě zabila..."
"Do hajzlu. To Avada mě minula při tom pádu."

Sirius rozpolceně zatěkal očima ke dveřím, za nimiž Harry zmizel a poté zpět na nehybnou postavu mámy. Lehce jsem si přitáhla její obličej do klína a počkala, než se na mě podíval.
"Jdi za ním," zašeptala jsem se slzami v očích a jemně proplétala prsty v jejích vlasech.

Vzal můj obličej do dlaní a políbil mě na čelo a k mému údivu to stejné udělal i s mámou. Než se rozběhl pryč, jemně ji vzal za ruku a cosi jí zašeptal do ucha. Spolu s dalšími dvěma bystrozory v patách pak zmizel v další místnosti.

"To bude dobrý, mami... Slyšíš? Všechno bude dobrý...," mumlala jsem bezúčelně k její nehybné tváři, za zvuků dalšího přemisťování.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Chodba před bradavickou ošetřovnou byla plná bystrozorů, učitelů (i ředitele) a většiny členů Brumbálovy armády.
"Víte něco nového?"

Kolem mě se ozval šum několika odpovědí, které jsem naprosto neregistrovala. Pevně jsem tiskla svou hůlku a koukala na Bradavické pozemky, přes okno zamlžené silným červnovým dešťěm. Hlavu jsem měla opřená o svá kolena, v jakémsi podivném klubíčku.

"Sam?," ozval se tiše Sirius a klekl si přede mě.
"Nechtěla mě tam pustit," dostala jsem ze sebe těžce.

Bezeslova si ke mně sednul a stulil si mě k sobě. Otočila jsem se a přimáčkla se k němu, zatímco mu moje slzy smáčely košili. Boj s nimi už jsem dávno vzdala. V jemných kruzích mi hladil záda a lehce se mnou pohupoval.
"Musí ji pořádně vyšetřit a zjistit co je špatně," konejšil mě šeptem.

Připadala jsem si jako malé děcko, když jsem v jeho planých a bezvýznamných slovech opravdu nacházela útěchu.
"Siriusi?," přerušila naši chvilku tiše madame Pomfreyová.
Oba jsme okamžitě vyskočili na nohy a než jsme stihli vběhnout (alespoň v mém případě) do ošetřovny, zastavila nás zdviženou dlaní.

"Erica je při vědomí a... chtěla by vás dva vidět," podívala se na nás. "Musím vás poprosit, abyste nekřičeli a nepoužívali magii. Já-"
Zadrhla se a odkašlala si, což mi na klidu nepřidalo. Několikrát zamrkala, než se podívala na Siriuse a jemně mu stiskla paži.

"Chce s vámi mluvit sama."

Lehce odstoupila od dveří a nechala nás projít do místnosti. Okamžitě nás do nosu uhodil zápach lektvarů a nemocničního prostředí. Netrpělivě jsem setřela slzy a pokusila se vypadat povzbudivě. Vzhledem k tomu, že mě Sirius musel chytit pod loktem a vést mě, abych neupadla, se mi to nedařilo.

Doslova ve mně hrklo, když jsem ji uviděla. Jakobych zase byla u Blacků poté, co nás napadli. Byla ještě bledší, než tehdy a její oči, i když otevřené a vnímající, ztrácely jakoukoliv jiskru.

Oba jsme k ní přistoupili z jedné strany lůžka, posadili se na stoličky a nechali se chytit za ruce. Jemně jsem ji chytila oběma rukama a pokusila se o úsměv.

"Jak ti je?," kuňkla jsem.
Opětovala mi nepatrný úsměv a stiskla mi ruku.
"Zlatíčko," začala vážně a v očích se jí zaleskly slzy. "Teď je mi nejlíp na světě."

"Poppy nám řekla, že nám chceš říct něco důležitého," promluvil poprvé Sirius s podivně zbarveným hlasem.
Otočila se k němu a věnovala mu jeden ze svých nejhezčích úsměvů. Jeho výraz pozbyl barvu a začal odmítavě kroutit hlavou.

"Ty víš, co to bylo za kletbu," řekla jemně, s pohledem upřeným do jeho očí.
"Nerviničící kletba," vydechl těžce.

Přikývla a otočila se ke mně. Zavrtěla jsem nechápavě hlavou a cítila další slzy, co si našly cestu ven.
"Ale na to je přece lektvar. Vařily jsme ho spolu...," začala jsem a zadrhla se, když jsem viděla její pohled. "Proč se takhle tváříte? Profesor Snape ten lektvar zná taky a určitě-"

"Sammy."
Okamžitě jsem zmlkla nad tou dětskou přezdívkou, kterou už jsem dlouhou dobu neslyšela. Věděla jsem, kdy mi takhle naposledy řekla.
"Ne," vzlykla jsem a zakroutila hlavou. "Ten lektvar ti pomůže..."

"Nebude mít účinek," zarazila mě odevzdaně. "Mé magické jádro se nemůže regenerovat kvůli kletbě a lektvar mi nemůže pomoci, protože potřebuju magii."
"Tak ti ji můžu dát já... nebo Sirius," namítla jsem chabě.

"Ty víš, že to takhle nefunguje broučku," zašeptala.
Rozvzlykala jsem se a objala ji, protože jsem nesnesla pomyšlení, že by tu už nebyla se mnou. Pevně jsem ji stiskla, když mi jemně prohrábla vlasy a políbila mě na temno hlavy, tak jak jsem byla zvyklá od Siriuse.

"Musíš být silná, Sam."
"Musí něco existovat..."

Jenom mě stiskla v odpověď a jemně se otřásla potlačovanými vzlyky. Zvedla jsem hlavu a neubránila jsem se dalším slzám, když se naše oči střetly. S úsměvem, který pro mě vždycky měla, mi jemně setřela slzy.

Nebyl to pokus je odstranit, protože jsme obě věděly, že se objeví další. Bylo to gesto útěchy. Útěchy nad něčím, co nemůžeme změnit.

"Takhle jsi naposledy plakala, když ti bylo sedm a spadla jsi z Naděje," promluvila roztřeseně, zatímco mě hladila po tváři.
Napůl jsem zavzlykala a zasmála se nad tou vzpomínkou. Vědoucně se na mě usmála a otočila se k Siriusovi.

"Nikdy jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle," začala vysvětlovat. "Přesto... Nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí. Chci, abys to věděl..."
"Nemusíš," promluvil. "Nedlužíš mi žádné vysvětlení. Protože jsi všechno zvládla i beze mě. Měl jsem tu být pro tebe. Pro vás obě."

"Vždycky jsi tu byl a je mi líto, že jsem ti neukázala, jak moc to pro mě znamená."
"Tohle jsem měl vědět před osmnácti lety. Měl jsem dokázat, že tě miluju a teď...," zakroutil hlavou.
"Ne," odvětila s úsměvem. "Nemusel jsi - já tě nikdy nepřestala milovat. A teď vím proč."

Pevně ji chytil ruku do dlaní a přitskl na její hřbet rty. Po tváři mu seběhla osamělá slza. Kterou mu opatrně setřela rukou, jež jsem uvolnila ze svého stisku.

"Proto tě žádám," řekla silným hlasem a jejich oči se setkaly. "Abys to provedl ty. Nechci tu trpět dalších pět dní, než se kletba dostane k srdci."
"Má pravdu," promluvila jsem zničeně a znovu stiskla mámě ruku.

Ta se ke mně otočila a přes slzy se usmála. Sirius přikývl a vytáhl svou hůlku. Natáhla jsem k němu ruku a on ji bezeslov stisknul. Nadechla jsem se a vypustila kousek své magie k mámě. Její vyprahlé jádro se ke mně hladově natáhlo, stejně jako k Siriusovi, jenž mou akci zopakoval.

"Miluju tě," vzlykla jsem.
Přikývla a roztřeseně mi do ruky vtiskla onyxový náhrdelník.
"Já tebe víc, Sammy."

Sirius odložil hůlku a nahnul se k mámě.
"Miluju tě. Z celého srdce, Erico."
"Miluju tě," zopakovala neméně pravdivě a láskyplně.

Naklonil se blíž a naposledy ji políbil na rozpraskané rty. Odtáhl se natolik, aby ji políbil na čelo a chytil nás obě za ruce.
"Eternis salvato," pronesl zničeně.

Oba jsme sledovali, jak v uklidňujícím rytmu prostupuje krvavě rudý plamen z jeho dlaně přímo k mámě. Obtočil se kolem její paže a neomylně zamířil k srdci. Ozvalo se poslední nadechnutí a jemné zašustění. Zavřela oči a její stisk se změnil na mrtvolně těžký.

Otočila jsem pohled od její naprosto nehybné tváře. Sirius brečel a to byl ten nejsmutnější pohled, jaký se mi mohl naskytnout. Podíval se zpět na ni a vzal její dlaně do svých.
"Sam... jen chvíli," zašeptal hlasem zničeného muže.

Přikývla jsem a jako omámená šla místnosti ke dveřím do chodby. Nemohla jsem jinak a otočila se. Za jejich zády prosvitlo slunce a vytvořil barevnou duhu, která kontrastovala s náladou uvnitř. Skláněl se nad ní a držel ji v náručí, zatímco se jeho tělo třáslo žalem.

Obrátila jsem se a vzala za kliku. Otočila jsem se, zavřela dveře a pomalu se otočila ke všem, co se shromáždili před ošetřovnou. Zvedla jsem pohled a z mé tváři byla naprosto čitelná odpověď na jejich otázku. Pevně jsem stiskla náhrdelník v ruce.

Pro všechny možná bylo překvapením, když se ke mně jako první vydal profesor Snape. Otočila jsem se k němu s uslzeným pohledem a roztřeseně se nadechla. Rychle udělal poslední dva kroky a objal mě. V životě jsem se nemohla cítit tak ztracená, jako v tu chvíli.

37. Věčná spása I/II

11. srpna 2015 v 23:03 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

37. Věčná spása

Druhé pololetí školního roku byla jedna katastrofa za druhou. Nejenže má magie stále odmítala se mnou spolupracovat, ještě se k tomu přidaly zkoušky a další závratě. Školní lékouzelnice si se mnou nevěděla rady, ale já nestála o její report do nemocnice.

S příchodem jara byli všichni hned lépe naladění, když se výuka přesunula do skleníků a parků. A já také. Tedy do doby, než jsem při jedné z hodin Přeměňování omdlela. Ve chvíli, kdy jsem se probudila na ošetřovně díky ohlušujícímu řevu Siriuse jsem věděla, že jsem pěkně v háji.

Každý incident, který je nějak spojený s ohrožením na zdraví studenta, se musí hlásit rodiči nebo zákonnému zástupci. A protože máma už na tenhle titul neměla nárok, zavolali Siriuse.

"Jsou to prostě jen dozvuky od naší "dovči" u Smrtijedů. O nic nejde," procedila jsem skrze zatnuté zuby a přeměřila si ho pohledem.
"Dozvuky? Tohle ti přijde jako dozvuky?! Z těch informací, co mi dala ta vaše ošetřovatelka, to asi nebudou jenom dozvuky!"

"O co ti jde? Tady se mu už nemůže vůbec nic stát! Hlídají mě tu na každém kroku - vždyť si nemůžu dojít ani na záchod bez doprovodu!"
"Je to pro tvoji bezpečnost! A neměň téma!," štěkl po mě a já mu vzdorovitě oplácela jeho naštvaný pohled.
"Jak dlouho to trvá?"

Uhnula jsem pohledem, ale stejně tvrdohlavě jsem odpověděla.
"Od chvíle, co jsem zpátky. Přibližně."

"Výborně!," vybouchl a prudce rozhodil ve vzduchu rukama. "Trvá to několik měsíců, ale ty se mi neobtěžuješ ani napsat, že něco není v pořádku! Sam - tohle nejsou žádný pitomý dozvuky, tohle už je vážný!"

"Hlavně že ty ses obtěžoval mi napsat, že se za mě soudíš o něčem, co jsem ani nechtěla!," odsekla jsem.
Mrtvolné ticho, které následovalo, trvalo snad věčnost. Těžce jsem polkla, když jsem uviděla prázdný výraz, jímž mě obdařil.

"Od středy nastupuješ do nemocnice na terapie."
"Cože? To přece-"
"Vždycky tě tu někdo vyzvedne a přepraví tě k Mungovi. Obvolal jsem pár specialistů, takže bych byl rád, kdybys mi nekladla odpor a neplýtvala jejich časem."

"Fajn, ale-"
"To je myslím všechno," přerušil mě a přehodil přes sebe kabát.

Těsně u dveří se zastavil, jakoby se ke mně chtěl otočit a něco mi říct, ale nakonec jen zatřepal hlavou a odešel. Snažila jsem si namluvit, že mi to nevadí. Těžký pocit na srdci ale stejně nezmizel.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

K mému překvapení mi sezení s "terapeuty" pomáhala. Tedy alespoň částečně. Moje magie se sice uklidnila, ovšem únava a závratě nemizely. Naštěstí to nebyl až takový problém, protože profesoři byli rádi, že zase můžu při hodině kouzlit.

Poposedla jsem si v naplněné čekárně a rozevřela časopis, abych si zkrátila chvíli. Do téhle části nemocnice chodila spousta divných lidí. Opravdu divných. Někteří z nich měli v rukou vařečky a máchali s nimi, jako s hůlkami. Další si povídali s květinami, stojany nebo i odpadkovým košem.

"Zábava jako obvykle?," ozvalo se pobaveně nade mnou.
S úsměvem jsem odložila časopis stranou a odklidila svou tašku ze sedačky, abych uvolnila místo.
"To mi povídej," zahučela jsem, ale i přesto se jemně usmála.

Jedna z dobrých věcí, které se při mých sezení udála, bylo setkání s Chloé. Když jsem tu byla poprvé - naprosto zděšená z přítomnosti všech těch podivínů - okamžitě jsem si jí všimla. Neměla jsem tušení, že je to Chloé, protože mě zaujala tím, že se chovala normálně. Což se brzy vysvětlilo.

Chloé pracovala jako konzultantka pro ministerstvo a její práce se skládala ze zjišťování úrovně lékařského střediska u Munga. Což, jak sama popsala, byla opravdu nudná, nicméně výnosná práce.

Opatrně si sundala sako a začala se ovívat časopisem, jenž jsem odložila. Chápavě jsem se na ní podívala a zakřenila se, když po mně závistivě přejela pohledem.

"Chtěla bych mít to štěstí a mít na sobě šortky a košili, jako ty. Nicméně ministerstvo naše požadavky neustále zamítá," odfrkla si a zastrčila pramínek vlasů za ucho.
"A to tu máte ještě zimu," uchechtla jsem se a okamžitě ztichla, když se na mě paní vedle otočila s prázdným, přesto strašidelným pohledem.

"Co nového na ministerstvu?," zeptala jsem se zvědavě.
Protočila otráveně očima, ale odpověděla.
"Jako vždycky - dvojité směny, dvojité služby pro ochranku,..."

Pobaveně jsem se uchechtla, ale ztichla, když jsem pocítila lehké pálení v kapse od kraťasů. Spěšně jsem z ní vytáhla minci, jež rudě zářila a čísla na ní nepřetržitě rotovala. Chloé mezitím zvedla telefon, jenž se jí rozezvonil v ruce a s povzdechem to vzala.

"Shelterová."
Chvíli poslouchala a poté se její tvář zachmuřila.
"Kam že se to dostali?... Jistě... Útok Smrtijedů? A co tam dělají ty děcka?... Samozřejmě, jsem na cestě."
Zavěsila, natáhla se pro saku a postavila se.

"Promiň Sam, ale musím zpět na ministerstvo-"
"Vezmi mě s sebou," přerušila jsem ji naléhavě, zatímco jsem vytáhla svou hůlku z tašky a schovala minci, zpět do kapsy.
"Cože? Sam, neblázni, nemůžu tě vzít na ministerstvo, máme tam naléhavou akci a-"

"Něco se děje, vím to. Musím jít s tebou!," chytila jsem ji zoufale za rukáv.
Mince se rozehřála o něco víc, až začala jemně vibrovat.
"Slečno Blacková? Můžete dál," otevřely se najednou dveře od ordinace a vyšla z nich sestra.

"Utíkej," zašeptala mi Chloe do ucha a chytila mě za ruku.
Neváhala jsem a rozběhla se s ní, zatímco se za námi rozléhal hlas ošetřovatelky.
Spěšně jsme proletěly spletitými chodbami a vběhly do výtahu ve chvíli, kdy se z druhého konce rozběhla ochranka nemocnice. Hlasitě jsem si oddechla, když se dveře před námi zavřely a mi rychle klesaly.

"Poslouchej mě Sam - musíme se dostat ke krbu a já nás přemístím na ministerstvo. Podle všeho se něco děje u odboru záhad; to je-"
"Devátý patro; Sirius tam pracuje," přikývla jsem.
"Správně. Nejspíš bude hlídka stát hned u átria, takže-"

Přerušilo ji prudké otevření výtahu a dva páry mužských rukou nás nekompromisně vytáhly ven. Prudce jsem kopla muže přede mnou mezi nohy a vrazila mu loket do obličeje. Zaskučel bolestí a sesunul se k zemi.
"Běž Sam! Já je zdržím!," křikla na mě Chloé, která se zbavila svého útočníka solidní ranou do břicha.

Vzhlédla jsem a moje srdce udělalo přemet. Naším směrem mířilo asi sedm dalších kouzelníků, jenž už z dálky na nás vrhali kouzla.
"Utíkej, sakra!," strčila mě směrem ke krbům Chloé a s divokou energií začala opětovat jejich útoky.

Okamžitě jsem se rozběhla sprintem k nejbližšímu krbu a uhýbala kletbám, jenž se dostaly přes Chloé až ke mně.
"Ministerstvo kouzel, Odbor záhad!," křikla jsem a vběhla do zelených plamenů, které mě okamžitě pohltily.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Doslova jsem vypadla z krbu a prudce se zarazila. Nehybně jsem stála a rozhlížela se po okolí, zatímco mi srdce divoce bušilo v hruďi. Výborně, jsem tady, ale kam mám jít? Opatrně jsem udělala krok kupředu a pokusila se uklidnit.

Přímo přede mnou byla dlouhá chodba, po jejíchž stranách bylo několik dveří. Na jejím konci mě doslova vábily masivní ebenové dveře. Spěšně, ale nenápadně jsem pokračovala ke dveřím s hůlkou připravenou k zaklínání.

Když jsem před nimi stanula, znovu jsem se rozhlédla kolem a prozkoumala jejich okolí. Rychle jsem zamumlala detekční kouzlo, jelikož jsem neměla nejmenší chuť spustit alarm, jenž by přilákal bystrozory.
Klika se červeně zaleskla a kolem se rozšířila obří síť purpurové barvy.

"Do hajzlu," zaklela jsem, když jsem uviděla několik velmi dobrých zabezpečovacích kouzel. Odevzdaně jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla.
"Doufám, že mi to bude stát za to. Alohomora!"

Dveře se okamžitě otevřely a zároveň se chodbou rozezněl nepříjemný pisklavý zvuk. Neváhala jsem ani vteřinu a vběhla dovnitř. Prudce jsem zabouchla dveře a umístila na ně několik zamykacích kouzel, jenž by mohla alespoň přibrzdit bystrozory, které jsem v dáli slyšela hlasitě nadávat.

Otočila jsem se a hrklo ve mně. Přede mnou byla spousta dalších dveří, které vypadaly naprosto stejně, ale bezpochyby vedly do patřičných sekcí v tomhle patře. Potřebovala bych minimálně deset minut, než bych zkonstruoovala vyhledávací kouzlo natolik silné, aby prošlo kouzelnickou ocelí.

Na to jsem ale neměla čas, protože podle zvuků, jenž se ozývaly z druhé strany, začali být mí pronásledovatelé úspěšní. Vytáhla jsem minci, kterou mi dala Ginny a natáhla ruku. S tou jsem udělala sotva půlkruh, když se mince doslova rozžhavila.

Odložila jsem ji stranou a zamířila ke dveřím, jež mi ukázala. Rychle jsem se otočila a máchla hůlkou.
"Abscondere vixen!"

Fialové paprsky se rozběhly na tři strany a zmizely pod náhodně vybranými dveřmi, zatímco jsem otevřela určené dveře a bezpečně je za sebou zaklapla. Teď jen doufat, že je to kouzlo zmate a nepůjdou hned za mnou.
"Lumos," zamumlala jsem a rychlým krokem jsem postupovala kupředu.

Konečně jsem uviděla konec dlouhé chodby, jež se rozšiřovala v několik malých chodbiček, ohraničených policemi. Těžký dusot kroků v dálce mě ovšem donutil zastavit.
"Nox," zasyčela jsem a opatrně se připlížila k rohu, připravená zaútočit.

Když se kroky přiblížily těsně k mému úkrytu, vyskočila jsem za roh a hůlku vrazila osobě před sebou ke krku. Naše oči se v šeru setkaly a oba jsme o krok ustoupili.
"Sam?!"

"Harry?!"
Sklonila jsem hůlku a nechala se obejmout Ginny, která vyběhla zpoza něj.
"Ono to vážně fungovalo?," zeptala se nevěřícně.

"Co fungovalo?," ozval se Ronův naštvaný hlas, kdesi zleva od Harryho.
Zamračila jsem se na něj, otočila se zpět k Ginny a vytáhla rudě rozzářenou a vibrující minci. S úsměvem jsem ji schovala do kapsy.
"Kdes to vzala?"

"Máme větší problémy Rone!," okřikla ho Hermiona a rozsvítila svou hůlku.
"Sam," otočila se ke mně. "Nepotkala jsi po cestě Siriuse? Nezaslechla jsi něco? Nebo Smrtijedi by-"
"Cože?!," otočila jsem se na ni s vyvalenýma očima.

"Voldemort ho unesl a někde ho tu mučí," procedil Harry přes zaťaté zuby.
"To je pitomost," zavrtěla jsem hlavou. "Dneska mě doprovázel k Mungovi."
"Cos dělala u Munga?!"

"Zmlkni Rone!," okřikla ho znovu Hermiona.
"A v kolik to bylo asi hodin?," zeptal se mě se vzrůstající nervozitou Harry.
"Ani ne dvacet minut," odpověděla jsem opatrně a s rukou nataženou v uklidňujícím gestu jsem k němu opatrně přistoupila. Nevěřícně kroutil hlavou.

"Ale... ta vize - bylo to tak jasné-"
"Ano, vskutku tímto způsobem funguje Nitrozpyt. Zdá se, že jste měl při svých hodinách Nitrobrany dávat lepší pozor, pane Pottere," ozval se za mnou ledový hlas Luciuse Malfoye.

Okamžitě jsem se otočila a než se všichni stihli vzpamatovat nebo Malfoy pokračovat ve svém zlověstném monologu, vytáhla jsem hůlku.
"Bombarda!," křikla jsem a vyhodila do povětří první polici s věštbami, jež byla nejblíž.

Ta se zřítila do cesty Smrtijedům a zasypala je střepy z věšteckých koulí. Otočila jsem se a popadla prvního člena jejich týmu, kterého jsem ani neznala jménem.
"Utíkejte!"

Všichni jsme se rozběhli a po cestě systematicky shazovali jednu polici za druhou, abychom jim znepříjemnili cestu. Doběhli jsme na další křižovatku chodeb, která vedla hlouběji do oddělení.
"Počkej," chňapla jsem Harryho za mikinu a strhla ho zpět, když zamířil rovně.

"Co?!," zavrčel nepříčetně
"Taktika!," štěkla jsem zpět. "Rozdělíme se - budeme od sebe jen pár polic, takže-"
"To je kravina, jdeme za Harrym," přerušil mě nakvašeně Ron a vytrhl svého kamaráda z mých spárů.

"Promiň, ale myslím, že mám lepší zkušenost s bojem," procedila jsem a potlačovala narůstající vztek.
"Posloucháme," přerušila Hermiona Rona, který sklapl, ale věnoval jí mimořádně nepříjemný pohled.
"Ron, Hermiona - půjdou vlevo. Ginny a Harry uprostřed a já a...," otočila jsem se s otázkou na zbývající dva teenagery.

"Neville," promluvil černovlasý kluk a ukázal na blondýnku vedle sebe. "A to je Lenka."
"Sam," přikývla jsem. "Fajn - a my jdeme vpravo."
"Proč-"

"Protože Hermiona je schopná uvažovat a Ron je silný. Protože ty se dokážeš dobře bránit a Ginny už v téhle situaci byla," přerušila jsem Harryho s vysvětlením. "A my tři můžeme přinejhorším něco vyhodit do povětří."
"Samozřejmě," přikývla bez řečí Hermiona a odtáhla Rona vlevo.

"Buďte opatrní," prohodil Harry a poslal nám úsměv, zatímco se s Ginny rozběhl prostřední uličkou.
"Jdem," prohodila jsem ke svým společníkům a lehce se rozběhla.

Byla jsem ráda, když mě okamžitě následovali a neměli žádné další pitomé otázky, co by nás zpomalovali. Znovu jsme ničili police za námi a když Lenka začala shazovat police velmi vzdálené od nás, otočila se na mě se zasněným výrazem.
"Tohle by je mohlo zmást, a budou hledat jinde."

Že to na mě zapůsobilo, bylo slabé slovo. Zářivě jsem se na ni usmála a poté dostala nápad.
"Patroni!"
"Cože?," zeptal se Neville a odtrhl pohled od pohromy, kterou způsobil.

"Vykouzlíme patrony a pošleme je z různých stran a tím získáme čas!," vysvětlila jsem.
Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Víkendy s mámou... lektvary s profesorem Snapem... obrana se Siriusem...
"Expecto patronum!," švihla jsem hůlkou a s úsměvem koukala na mrštnou lišku, jež vyskočila z mé hůlky a trpělivě se na mě podívala, s náznakem šibalství v očích.

"Kličkuj kolem, ale nepřiveď je k nám," promluvila jsem a sledovala, jak mizí mezi policemi a vytváří falešné stopy.
Uskočila jsem zářicímu zajíci, jež se mi protočil pod nohama a zamířil opačným směrem. Usmála jsem se na Lenku, jež protančila kolem a znovu se za ní rozběhla spolu s Nevillem v patách.

Během chvíle kolem nás proběhli další patronové a propletli se kamsi dozadu. Nadšeně jsem se zakřenila, když se za námi začaly ozývat vzteklé nadávky. Ohlédla jsem se, abych se ujistila, že jsou stále daleko od nás a vrazila do Lenky, jež se zničehonic zastavila.

"Co je?," zasyčela jsem a mnula si žebra.
"Slepá ulička," odpověděla klidně.

Zhrozeně jsem se podívala kupředu a opravdu - přímo před námi stála skříň s několika policemi. Spěšně jsem se otočila k Nevillovi, který i když vypadal, že má stejný strach, se tvářil statečně.
"Co po vás vlastně chtějí?," zeptala jsem se a přemýšlela o únikovém plánu.

"Věštbu," odpověděl zmateně a otočil se s hůlkou připravenou.
"Víš jak vypadala?," zeptala jsem se okamžitě.
"No jasně..."

"Fajn, tak si to představ, protože," sebrala jsem z police jednu kouli a otočila se k němu, "teď ji budeš muset přeměnit, aby vypadaly stejně."
"Ale já v Přeměňování nejsem vůbec dobrý," namítl chabě.

"Ber to takhle Neville - zpátky už to nestihneme, abychom někam zabočili. Takže buď to přeměníš a zajistíš nám trochu času nebo chcípnem rovnou," řekla jsem na rovinu.
Rozšířily se mu oči nad mým ledovým klidem, ale zvedl mírně se třesoucí ruku s hůlkou.

"Speculo accurati!"
Koule v mé ruce se zatřepala a vymodelovala na mé dlani. Zvedla jsem k Nevillovi pohled a pro jistotu se zeptala.
"Vypadala takhle?"

"Jo."
"Skvělá práce."

Narovnala jsem se, abych vypadala sebejistě a stoupla si vedle svých novch přátel, které jsem možná přivedla do pasti, z níž už nebude návratu. Světlo nad námi se lehce zatřepetalo a s nepříjemným zašustěním se na konci chodby zjevili dva Smrtijedi.

Těžce jsem polkla, když se přiblížili a já poznala jednoho z nich. Zvedla jsem svou hůlku a byla na sebe hrdá, když se mi ruka ani trochu nezachvěla. A opravdu, pár metrů od nás se zastavili a sundali si masky.
"Dlouho jsme se neviděli, princezno," usmál se predátorsky Šedohřbet.

"Ale ta doba se na tobě koukám podepsala," neodolala jsem odseknout a sledovala, jak jeho obličej ztvrdl a vypustil zavrčení, jenž mi prohnalo husí kůži po zádech.
"Tu věštbu," zavrčel znovu a zněl čím dál tím víc, jako vlkodlak. Pohled měl upřený na vypouklinu v mých šortkách.

"A co z toho budeme mít my?"
"Myslím, že tuhle odpověď znáš. Těm tvým malým kamarádíčkům možná udělím milosrdnou smrt. Ale s tebou - asi budeme pokračovat tam, kde jsme skončili."

Pozvedla jsem obočí a pokčila rameny. Vytáhla jsem věštbu z kapsy a stiskla ji v ruce. Oba pozvedli hůlky a udělali krok naším směrem.
"Tak chytej pejsku!," zvolala jsem a hodila věštbu vysoko přes jejich hlavy.

Rosier se zděšeně otočil a použil na ni přivolávací kouzlo, zatímco Šedohřbet se s rezonujícím zavytím rozběhl naším směrem.
"Mdloby na tebe!," křikli jsme všichni tři a naše spojená kouzla ho okamžitě sesunula k zemi.

Rosier už s věštbou v ruce po mně okamžitě vypálil kletbu a já s překvapením sledovala, jak přede mě Neville skočil a zaštítil mě vlastním tělem. Okamžitě jsem ho zachytila a klesla s ním na zem.

Lenka se ho mezitím pokusila odzbrojit, ale bohužel byl rychlejší a odhodil ji do polic za námi. Zvedla jsem pohled od Nevilla v mém náruči a nenávistně na něj zazírala. Jeho obličej se okamžitě změnil v odporně samolibý škleb, zatímco pozvedl hůlku a namířil ji na můj hrudník.

"Malé holčičiky by si měly dávat pozor v blízkosti dospělých mužů," zacukroval.
"Možná... Ale víš ty co?," přiznala jsem a pomalu se usmála. "Právě od toho existují tátové."

Nechápavě se na mě podíval, načež jsem ukázala za jeho záda. Okamžitě se otočil a než stihl otevřít pusu, skácel se k zemi pod náporem pravého háku od Siriuse. Úlevně jsem se na něj usmála a opatrně se postavila na nohy.

"Nechci ani vědět, co tu děláš," zvartěl hlavou a kývl na Tonksovou, jež se za ním objevila a rozběhla se k nám.
"A co ty tu děláš?," zeptala jsem se ironicky zpět a zachytila Tonksovou, která zakopla o Nevillovu nohu.
"Díky," začervenala se i se svými vlasy. "Běžte, já se o ty dva postarám."

Přikývla jsem a pokusila se proletět kolem Siriuse, který mě ovšemvolnou rukou zachytil a donutil se mě na něj podívat.
"Ztrácíme čas! Harry je tam někde proti Smrtijedům a-"
"Právě proto musíš zůstat s Tonksovou. Buď rozumná Sam. Nechci se s tebou znovu setkat na ošetřovně," promluvil jemně a v očích se mu zračila starost.

"Já vím," souhlasila jsem. "Ale ani já tě nechci vidět na lůžku. A chci pomoct, ne sedět na zadku. Nech mě to udělat, tati."
Místo odpovědi si mě stulil do náručí a políbil mě na temeno hlavy. Objala jsem ho stejně pevně zpět.
"Někdy lituju, že jsi toho po mě tolik zdědila," prohodil a vyloudil u mě úsměv. "Tak jdeme."