37. Věčná spása I/II

11. srpna 2015 v 23:03 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

37. Věčná spása

Druhé pololetí školního roku byla jedna katastrofa za druhou. Nejenže má magie stále odmítala se mnou spolupracovat, ještě se k tomu přidaly zkoušky a další závratě. Školní lékouzelnice si se mnou nevěděla rady, ale já nestála o její report do nemocnice.

S příchodem jara byli všichni hned lépe naladění, když se výuka přesunula do skleníků a parků. A já také. Tedy do doby, než jsem při jedné z hodin Přeměňování omdlela. Ve chvíli, kdy jsem se probudila na ošetřovně díky ohlušujícímu řevu Siriuse jsem věděla, že jsem pěkně v háji.

Každý incident, který je nějak spojený s ohrožením na zdraví studenta, se musí hlásit rodiči nebo zákonnému zástupci. A protože máma už na tenhle titul neměla nárok, zavolali Siriuse.

"Jsou to prostě jen dozvuky od naší "dovči" u Smrtijedů. O nic nejde," procedila jsem skrze zatnuté zuby a přeměřila si ho pohledem.
"Dozvuky? Tohle ti přijde jako dozvuky?! Z těch informací, co mi dala ta vaše ošetřovatelka, to asi nebudou jenom dozvuky!"

"O co ti jde? Tady se mu už nemůže vůbec nic stát! Hlídají mě tu na každém kroku - vždyť si nemůžu dojít ani na záchod bez doprovodu!"
"Je to pro tvoji bezpečnost! A neměň téma!," štěkl po mě a já mu vzdorovitě oplácela jeho naštvaný pohled.
"Jak dlouho to trvá?"

Uhnula jsem pohledem, ale stejně tvrdohlavě jsem odpověděla.
"Od chvíle, co jsem zpátky. Přibližně."

"Výborně!," vybouchl a prudce rozhodil ve vzduchu rukama. "Trvá to několik měsíců, ale ty se mi neobtěžuješ ani napsat, že něco není v pořádku! Sam - tohle nejsou žádný pitomý dozvuky, tohle už je vážný!"

"Hlavně že ty ses obtěžoval mi napsat, že se za mě soudíš o něčem, co jsem ani nechtěla!," odsekla jsem.
Mrtvolné ticho, které následovalo, trvalo snad věčnost. Těžce jsem polkla, když jsem uviděla prázdný výraz, jímž mě obdařil.

"Od středy nastupuješ do nemocnice na terapie."
"Cože? To přece-"
"Vždycky tě tu někdo vyzvedne a přepraví tě k Mungovi. Obvolal jsem pár specialistů, takže bych byl rád, kdybys mi nekladla odpor a neplýtvala jejich časem."

"Fajn, ale-"
"To je myslím všechno," přerušil mě a přehodil přes sebe kabát.

Těsně u dveří se zastavil, jakoby se ke mně chtěl otočit a něco mi říct, ale nakonec jen zatřepal hlavou a odešel. Snažila jsem si namluvit, že mi to nevadí. Těžký pocit na srdci ale stejně nezmizel.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

K mému překvapení mi sezení s "terapeuty" pomáhala. Tedy alespoň částečně. Moje magie se sice uklidnila, ovšem únava a závratě nemizely. Naštěstí to nebyl až takový problém, protože profesoři byli rádi, že zase můžu při hodině kouzlit.

Poposedla jsem si v naplněné čekárně a rozevřela časopis, abych si zkrátila chvíli. Do téhle části nemocnice chodila spousta divných lidí. Opravdu divných. Někteří z nich měli v rukou vařečky a máchali s nimi, jako s hůlkami. Další si povídali s květinami, stojany nebo i odpadkovým košem.

"Zábava jako obvykle?," ozvalo se pobaveně nade mnou.
S úsměvem jsem odložila časopis stranou a odklidila svou tašku ze sedačky, abych uvolnila místo.
"To mi povídej," zahučela jsem, ale i přesto se jemně usmála.

Jedna z dobrých věcí, které se při mých sezení udála, bylo setkání s Chloé. Když jsem tu byla poprvé - naprosto zděšená z přítomnosti všech těch podivínů - okamžitě jsem si jí všimla. Neměla jsem tušení, že je to Chloé, protože mě zaujala tím, že se chovala normálně. Což se brzy vysvětlilo.

Chloé pracovala jako konzultantka pro ministerstvo a její práce se skládala ze zjišťování úrovně lékařského střediska u Munga. Což, jak sama popsala, byla opravdu nudná, nicméně výnosná práce.

Opatrně si sundala sako a začala se ovívat časopisem, jenž jsem odložila. Chápavě jsem se na ní podívala a zakřenila se, když po mně závistivě přejela pohledem.

"Chtěla bych mít to štěstí a mít na sobě šortky a košili, jako ty. Nicméně ministerstvo naše požadavky neustále zamítá," odfrkla si a zastrčila pramínek vlasů za ucho.
"A to tu máte ještě zimu," uchechtla jsem se a okamžitě ztichla, když se na mě paní vedle otočila s prázdným, přesto strašidelným pohledem.

"Co nového na ministerstvu?," zeptala jsem se zvědavě.
Protočila otráveně očima, ale odpověděla.
"Jako vždycky - dvojité směny, dvojité služby pro ochranku,..."

Pobaveně jsem se uchechtla, ale ztichla, když jsem pocítila lehké pálení v kapse od kraťasů. Spěšně jsem z ní vytáhla minci, jež rudě zářila a čísla na ní nepřetržitě rotovala. Chloé mezitím zvedla telefon, jenž se jí rozezvonil v ruce a s povzdechem to vzala.

"Shelterová."
Chvíli poslouchala a poté se její tvář zachmuřila.
"Kam že se to dostali?... Jistě... Útok Smrtijedů? A co tam dělají ty děcka?... Samozřejmě, jsem na cestě."
Zavěsila, natáhla se pro saku a postavila se.

"Promiň Sam, ale musím zpět na ministerstvo-"
"Vezmi mě s sebou," přerušila jsem ji naléhavě, zatímco jsem vytáhla svou hůlku z tašky a schovala minci, zpět do kapsy.
"Cože? Sam, neblázni, nemůžu tě vzít na ministerstvo, máme tam naléhavou akci a-"

"Něco se děje, vím to. Musím jít s tebou!," chytila jsem ji zoufale za rukáv.
Mince se rozehřála o něco víc, až začala jemně vibrovat.
"Slečno Blacková? Můžete dál," otevřely se najednou dveře od ordinace a vyšla z nich sestra.

"Utíkej," zašeptala mi Chloe do ucha a chytila mě za ruku.
Neváhala jsem a rozběhla se s ní, zatímco se za námi rozléhal hlas ošetřovatelky.
Spěšně jsme proletěly spletitými chodbami a vběhly do výtahu ve chvíli, kdy se z druhého konce rozběhla ochranka nemocnice. Hlasitě jsem si oddechla, když se dveře před námi zavřely a mi rychle klesaly.

"Poslouchej mě Sam - musíme se dostat ke krbu a já nás přemístím na ministerstvo. Podle všeho se něco děje u odboru záhad; to je-"
"Devátý patro; Sirius tam pracuje," přikývla jsem.
"Správně. Nejspíš bude hlídka stát hned u átria, takže-"

Přerušilo ji prudké otevření výtahu a dva páry mužských rukou nás nekompromisně vytáhly ven. Prudce jsem kopla muže přede mnou mezi nohy a vrazila mu loket do obličeje. Zaskučel bolestí a sesunul se k zemi.
"Běž Sam! Já je zdržím!," křikla na mě Chloé, která se zbavila svého útočníka solidní ranou do břicha.

Vzhlédla jsem a moje srdce udělalo přemet. Naším směrem mířilo asi sedm dalších kouzelníků, jenž už z dálky na nás vrhali kouzla.
"Utíkej, sakra!," strčila mě směrem ke krbům Chloé a s divokou energií začala opětovat jejich útoky.

Okamžitě jsem se rozběhla sprintem k nejbližšímu krbu a uhýbala kletbám, jenž se dostaly přes Chloé až ke mně.
"Ministerstvo kouzel, Odbor záhad!," křikla jsem a vběhla do zelených plamenů, které mě okamžitě pohltily.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Doslova jsem vypadla z krbu a prudce se zarazila. Nehybně jsem stála a rozhlížela se po okolí, zatímco mi srdce divoce bušilo v hruďi. Výborně, jsem tady, ale kam mám jít? Opatrně jsem udělala krok kupředu a pokusila se uklidnit.

Přímo přede mnou byla dlouhá chodba, po jejíchž stranách bylo několik dveří. Na jejím konci mě doslova vábily masivní ebenové dveře. Spěšně, ale nenápadně jsem pokračovala ke dveřím s hůlkou připravenou k zaklínání.

Když jsem před nimi stanula, znovu jsem se rozhlédla kolem a prozkoumala jejich okolí. Rychle jsem zamumlala detekční kouzlo, jelikož jsem neměla nejmenší chuť spustit alarm, jenž by přilákal bystrozory.
Klika se červeně zaleskla a kolem se rozšířila obří síť purpurové barvy.

"Do hajzlu," zaklela jsem, když jsem uviděla několik velmi dobrých zabezpečovacích kouzel. Odevzdaně jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla.
"Doufám, že mi to bude stát za to. Alohomora!"

Dveře se okamžitě otevřely a zároveň se chodbou rozezněl nepříjemný pisklavý zvuk. Neváhala jsem ani vteřinu a vběhla dovnitř. Prudce jsem zabouchla dveře a umístila na ně několik zamykacích kouzel, jenž by mohla alespoň přibrzdit bystrozory, které jsem v dáli slyšela hlasitě nadávat.

Otočila jsem se a hrklo ve mně. Přede mnou byla spousta dalších dveří, které vypadaly naprosto stejně, ale bezpochyby vedly do patřičných sekcí v tomhle patře. Potřebovala bych minimálně deset minut, než bych zkonstruoovala vyhledávací kouzlo natolik silné, aby prošlo kouzelnickou ocelí.

Na to jsem ale neměla čas, protože podle zvuků, jenž se ozývaly z druhé strany, začali být mí pronásledovatelé úspěšní. Vytáhla jsem minci, kterou mi dala Ginny a natáhla ruku. S tou jsem udělala sotva půlkruh, když se mince doslova rozžhavila.

Odložila jsem ji stranou a zamířila ke dveřím, jež mi ukázala. Rychle jsem se otočila a máchla hůlkou.
"Abscondere vixen!"

Fialové paprsky se rozběhly na tři strany a zmizely pod náhodně vybranými dveřmi, zatímco jsem otevřela určené dveře a bezpečně je za sebou zaklapla. Teď jen doufat, že je to kouzlo zmate a nepůjdou hned za mnou.
"Lumos," zamumlala jsem a rychlým krokem jsem postupovala kupředu.

Konečně jsem uviděla konec dlouhé chodby, jež se rozšiřovala v několik malých chodbiček, ohraničených policemi. Těžký dusot kroků v dálce mě ovšem donutil zastavit.
"Nox," zasyčela jsem a opatrně se připlížila k rohu, připravená zaútočit.

Když se kroky přiblížily těsně k mému úkrytu, vyskočila jsem za roh a hůlku vrazila osobě před sebou ke krku. Naše oči se v šeru setkaly a oba jsme o krok ustoupili.
"Sam?!"

"Harry?!"
Sklonila jsem hůlku a nechala se obejmout Ginny, která vyběhla zpoza něj.
"Ono to vážně fungovalo?," zeptala se nevěřícně.

"Co fungovalo?," ozval se Ronův naštvaný hlas, kdesi zleva od Harryho.
Zamračila jsem se na něj, otočila se zpět k Ginny a vytáhla rudě rozzářenou a vibrující minci. S úsměvem jsem ji schovala do kapsy.
"Kdes to vzala?"

"Máme větší problémy Rone!," okřikla ho Hermiona a rozsvítila svou hůlku.
"Sam," otočila se ke mně. "Nepotkala jsi po cestě Siriuse? Nezaslechla jsi něco? Nebo Smrtijedi by-"
"Cože?!," otočila jsem se na ni s vyvalenýma očima.

"Voldemort ho unesl a někde ho tu mučí," procedil Harry přes zaťaté zuby.
"To je pitomost," zavrtěla jsem hlavou. "Dneska mě doprovázel k Mungovi."
"Cos dělala u Munga?!"

"Zmlkni Rone!," okřikla ho znovu Hermiona.
"A v kolik to bylo asi hodin?," zeptal se mě se vzrůstající nervozitou Harry.
"Ani ne dvacet minut," odpověděla jsem opatrně a s rukou nataženou v uklidňujícím gestu jsem k němu opatrně přistoupila. Nevěřícně kroutil hlavou.

"Ale... ta vize - bylo to tak jasné-"
"Ano, vskutku tímto způsobem funguje Nitrozpyt. Zdá se, že jste měl při svých hodinách Nitrobrany dávat lepší pozor, pane Pottere," ozval se za mnou ledový hlas Luciuse Malfoye.

Okamžitě jsem se otočila a než se všichni stihli vzpamatovat nebo Malfoy pokračovat ve svém zlověstném monologu, vytáhla jsem hůlku.
"Bombarda!," křikla jsem a vyhodila do povětří první polici s věštbami, jež byla nejblíž.

Ta se zřítila do cesty Smrtijedům a zasypala je střepy z věšteckých koulí. Otočila jsem se a popadla prvního člena jejich týmu, kterého jsem ani neznala jménem.
"Utíkejte!"

Všichni jsme se rozběhli a po cestě systematicky shazovali jednu polici za druhou, abychom jim znepříjemnili cestu. Doběhli jsme na další křižovatku chodeb, která vedla hlouběji do oddělení.
"Počkej," chňapla jsem Harryho za mikinu a strhla ho zpět, když zamířil rovně.

"Co?!," zavrčel nepříčetně
"Taktika!," štěkla jsem zpět. "Rozdělíme se - budeme od sebe jen pár polic, takže-"
"To je kravina, jdeme za Harrym," přerušil mě nakvašeně Ron a vytrhl svého kamaráda z mých spárů.

"Promiň, ale myslím, že mám lepší zkušenost s bojem," procedila jsem a potlačovala narůstající vztek.
"Posloucháme," přerušila Hermiona Rona, který sklapl, ale věnoval jí mimořádně nepříjemný pohled.
"Ron, Hermiona - půjdou vlevo. Ginny a Harry uprostřed a já a...," otočila jsem se s otázkou na zbývající dva teenagery.

"Neville," promluvil černovlasý kluk a ukázal na blondýnku vedle sebe. "A to je Lenka."
"Sam," přikývla jsem. "Fajn - a my jdeme vpravo."
"Proč-"

"Protože Hermiona je schopná uvažovat a Ron je silný. Protože ty se dokážeš dobře bránit a Ginny už v téhle situaci byla," přerušila jsem Harryho s vysvětlením. "A my tři můžeme přinejhorším něco vyhodit do povětří."
"Samozřejmě," přikývla bez řečí Hermiona a odtáhla Rona vlevo.

"Buďte opatrní," prohodil Harry a poslal nám úsměv, zatímco se s Ginny rozběhl prostřední uličkou.
"Jdem," prohodila jsem ke svým společníkům a lehce se rozběhla.

Byla jsem ráda, když mě okamžitě následovali a neměli žádné další pitomé otázky, co by nás zpomalovali. Znovu jsme ničili police za námi a když Lenka začala shazovat police velmi vzdálené od nás, otočila se na mě se zasněným výrazem.
"Tohle by je mohlo zmást, a budou hledat jinde."

Že to na mě zapůsobilo, bylo slabé slovo. Zářivě jsem se na ni usmála a poté dostala nápad.
"Patroni!"
"Cože?," zeptal se Neville a odtrhl pohled od pohromy, kterou způsobil.

"Vykouzlíme patrony a pošleme je z různých stran a tím získáme čas!," vysvětlila jsem.
Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Víkendy s mámou... lektvary s profesorem Snapem... obrana se Siriusem...
"Expecto patronum!," švihla jsem hůlkou a s úsměvem koukala na mrštnou lišku, jež vyskočila z mé hůlky a trpělivě se na mě podívala, s náznakem šibalství v očích.

"Kličkuj kolem, ale nepřiveď je k nám," promluvila jsem a sledovala, jak mizí mezi policemi a vytváří falešné stopy.
Uskočila jsem zářicímu zajíci, jež se mi protočil pod nohama a zamířil opačným směrem. Usmála jsem se na Lenku, jež protančila kolem a znovu se za ní rozběhla spolu s Nevillem v patách.

Během chvíle kolem nás proběhli další patronové a propletli se kamsi dozadu. Nadšeně jsem se zakřenila, když se za námi začaly ozývat vzteklé nadávky. Ohlédla jsem se, abych se ujistila, že jsou stále daleko od nás a vrazila do Lenky, jež se zničehonic zastavila.

"Co je?," zasyčela jsem a mnula si žebra.
"Slepá ulička," odpověděla klidně.

Zhrozeně jsem se podívala kupředu a opravdu - přímo před námi stála skříň s několika policemi. Spěšně jsem se otočila k Nevillovi, který i když vypadal, že má stejný strach, se tvářil statečně.
"Co po vás vlastně chtějí?," zeptala jsem se a přemýšlela o únikovém plánu.

"Věštbu," odpověděl zmateně a otočil se s hůlkou připravenou.
"Víš jak vypadala?," zeptala jsem se okamžitě.
"No jasně..."

"Fajn, tak si to představ, protože," sebrala jsem z police jednu kouli a otočila se k němu, "teď ji budeš muset přeměnit, aby vypadaly stejně."
"Ale já v Přeměňování nejsem vůbec dobrý," namítl chabě.

"Ber to takhle Neville - zpátky už to nestihneme, abychom někam zabočili. Takže buď to přeměníš a zajistíš nám trochu času nebo chcípnem rovnou," řekla jsem na rovinu.
Rozšířily se mu oči nad mým ledovým klidem, ale zvedl mírně se třesoucí ruku s hůlkou.

"Speculo accurati!"
Koule v mé ruce se zatřepala a vymodelovala na mé dlani. Zvedla jsem k Nevillovi pohled a pro jistotu se zeptala.
"Vypadala takhle?"

"Jo."
"Skvělá práce."

Narovnala jsem se, abych vypadala sebejistě a stoupla si vedle svých novch přátel, které jsem možná přivedla do pasti, z níž už nebude návratu. Světlo nad námi se lehce zatřepetalo a s nepříjemným zašustěním se na konci chodby zjevili dva Smrtijedi.

Těžce jsem polkla, když se přiblížili a já poznala jednoho z nich. Zvedla jsem svou hůlku a byla na sebe hrdá, když se mi ruka ani trochu nezachvěla. A opravdu, pár metrů od nás se zastavili a sundali si masky.
"Dlouho jsme se neviděli, princezno," usmál se predátorsky Šedohřbet.

"Ale ta doba se na tobě koukám podepsala," neodolala jsem odseknout a sledovala, jak jeho obličej ztvrdl a vypustil zavrčení, jenž mi prohnalo husí kůži po zádech.
"Tu věštbu," zavrčel znovu a zněl čím dál tím víc, jako vlkodlak. Pohled měl upřený na vypouklinu v mých šortkách.

"A co z toho budeme mít my?"
"Myslím, že tuhle odpověď znáš. Těm tvým malým kamarádíčkům možná udělím milosrdnou smrt. Ale s tebou - asi budeme pokračovat tam, kde jsme skončili."

Pozvedla jsem obočí a pokčila rameny. Vytáhla jsem věštbu z kapsy a stiskla ji v ruce. Oba pozvedli hůlky a udělali krok naším směrem.
"Tak chytej pejsku!," zvolala jsem a hodila věštbu vysoko přes jejich hlavy.

Rosier se zděšeně otočil a použil na ni přivolávací kouzlo, zatímco Šedohřbet se s rezonujícím zavytím rozběhl naším směrem.
"Mdloby na tebe!," křikli jsme všichni tři a naše spojená kouzla ho okamžitě sesunula k zemi.

Rosier už s věštbou v ruce po mně okamžitě vypálil kletbu a já s překvapením sledovala, jak přede mě Neville skočil a zaštítil mě vlastním tělem. Okamžitě jsem ho zachytila a klesla s ním na zem.

Lenka se ho mezitím pokusila odzbrojit, ale bohužel byl rychlejší a odhodil ji do polic za námi. Zvedla jsem pohled od Nevilla v mém náruči a nenávistně na něj zazírala. Jeho obličej se okamžitě změnil v odporně samolibý škleb, zatímco pozvedl hůlku a namířil ji na můj hrudník.

"Malé holčičiky by si měly dávat pozor v blízkosti dospělých mužů," zacukroval.
"Možná... Ale víš ty co?," přiznala jsem a pomalu se usmála. "Právě od toho existují tátové."

Nechápavě se na mě podíval, načež jsem ukázala za jeho záda. Okamžitě se otočil a než stihl otevřít pusu, skácel se k zemi pod náporem pravého háku od Siriuse. Úlevně jsem se na něj usmála a opatrně se postavila na nohy.

"Nechci ani vědět, co tu děláš," zvartěl hlavou a kývl na Tonksovou, jež se za ním objevila a rozběhla se k nám.
"A co ty tu děláš?," zeptala jsem se ironicky zpět a zachytila Tonksovou, která zakopla o Nevillovu nohu.
"Díky," začervenala se i se svými vlasy. "Běžte, já se o ty dva postarám."

Přikývla jsem a pokusila se proletět kolem Siriuse, který mě ovšemvolnou rukou zachytil a donutil se mě na něj podívat.
"Ztrácíme čas! Harry je tam někde proti Smrtijedům a-"
"Právě proto musíš zůstat s Tonksovou. Buď rozumná Sam. Nechci se s tebou znovu setkat na ošetřovně," promluvil jemně a v očích se mu zračila starost.

"Já vím," souhlasila jsem. "Ale ani já tě nechci vidět na lůžku. A chci pomoct, ne sedět na zadku. Nech mě to udělat, tati."
Místo odpovědi si mě stulil do náručí a políbil mě na temeno hlavy. Objala jsem ho stejně pevně zpět.
"Někdy lituju, že jsi toho po mě tolik zdědila," prohodil a vyloudil u mě úsměv. "Tak jdeme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama