37. Věčná spása II/II

11. srpna 2015 v 23:06 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Sirius se vřítil do átria s takovou razancí, že z něj magie doslova rezonovala na míle daleko. Strach o Harryho ho hnal do neuvěřitelných obrátek a já se donutila koncentrovat a pomoct Řádu. Uhnula jsem letícímu smrtijedovi, kterého Sirius doslova vybagroval od Harryho a spoutala ho.

"Impedimenta!," křikla jsem na dalšího z nich a spěšně se vyhnula jeho útočnému kouzlu.
"Co tady dělá?! Protego!," uslyšela jsem za sebou mámin výkřik, čemuž následovala Siriusova okamžitá odpověď.
"Jakobys jí to ty vymluvila! Mdloby na tebe!"

Zacouvala jsem jejich směrem a vypálila další kletby, když těsně kolem mého levého ucha prosvištěl zelený paprsek. Šokovaně jsem se zastavila a jako v autopilotu se zaštítila.
"Bombarda maxima!"

Ozvaly se dva hlasy zároveň a Smrtijed, který po mně vypálil Avadu se prakticky rozletěl na kousky pod náporem spojených kouzel. Naštvaně jsem se otočila a křikla na ně.
"Řvát po sobě jako manželé můžete doma!"

I když nevypadali nadšeně, zjevně je to nakoplo, protože se oba pustili do boje s takovou vervou, jakou neměli někteří mladší bystrozoři a smrtijedi. Skoro s úžasem jsem sledovala - zatímco jsem blokovala a vracela kletby - jak v tandemu odklízí jednoho po druhém.

"Diffindo!"
"ÁÁÁ... Ty malá-"

Otočila jsem se a s rozběhem začala na Dolohova, jenž zahnal Ginny do kouta, pálit jednu kletbu za druhou. S Ginnyinou pomocí se pod tím náporem sesunul k zemi, stejně jako vyčerpáním jeho sokyně.
Zaštítila jsem se a přeběhla k ní. Přehodila jsem si její ruku přes rameno a pomohla jí ukrýt za obří kámen.

"Nějaký plán?," hekla a přitiskla si ruku na ránu na břiše.
"Ani ne," odvětila jsem a utrhla kus košile, jež jsem jí strčila do ruky. "Zvládneš ještě kouzlit nebo je ti na omdlení?"
Pevně stiskla hůlku a odhodlaně se na mě podívala.

"Zažila jsem horší."
"To nepochybně," usmála jsem se s hůlkou na pozoru. "Ale musíš si-"
"SIRIUSI!"

Srdceryvný výkřik mě donutil zmlknout a vyšvihnout se, abych mohla zjistit, co se děje. Vykoukla jsem přesně ve chvíli, kdy se Sirius spolu s mámou v náručí zřítil k zemi, pod palbou fialového paprsku.
Rozšířili se mi oči, vykřikla jsem a nebýt Ginnyiny pohotovosti, rozběhla bych se k nim. Bezúspěšně jsem se mrskala v jejím překvapivě pevném sevření.

"Pusť mě! Musím jim pomoct! Sakra-"
"Uklidni se! Teď tam nemůžeš-"
"Siriusi! SIRIUSI!"

Tentokrát halou rezonoval Harryho výkřik, doprovázený Bellatrixiným smíchem. Vysmekla jsem se z Ginnyina slábnoucího sevření a přes protestující výkřiky mého jména, se rozběhla přímo k rodičům. Koutkem oka jsem záhledla Harryho, jenž se vysmekl Remusovi a rozběhl se za Bellatrix.

Padla jsem na kolena a okamžitě kontrolovala jejich tep. Naprosto jsem ignorovala zvuky doznívající bitvy a několikanásobných přemístění. Vydechla jsem úlevou, když jsem oběma našla hmatatelný puls.
Přesto mámin byl zpomalený, zatímco Siriusův letěl nebezpečnou rychlostí, nejspíš ještě poháněn adrenalinem.

"Renervate! Renervate!"
Sirius okamžitě otevřel oči a jeho obličej se zkřivil do bolestné grimasy. Ruku si přitiskl na krvácející ránu na hlavě a pomalu se zorientovával. Sklonila jsem se k mámě a poplácala jí po tvářích. Bez odezvy.

"Sam co- Sakra. Remusi! Potřebujeme lékouzelníka!," vyštěkl s chvějícím se hlasem Sirius a opatrně mámu propustil ze svého silného sevření.
"Poppy je na cestě, ale Harry-"

"Kde je?!"
"Vyběhl za Bellatrix. Myslel si, že tě zabila..."
"Do hajzlu. To Avada mě minula při tom pádu."

Sirius rozpolceně zatěkal očima ke dveřím, za nimiž Harry zmizel a poté zpět na nehybnou postavu mámy. Lehce jsem si přitáhla její obličej do klína a počkala, než se na mě podíval.
"Jdi za ním," zašeptala jsem se slzami v očích a jemně proplétala prsty v jejích vlasech.

Vzal můj obličej do dlaní a políbil mě na čelo a k mému údivu to stejné udělal i s mámou. Než se rozběhl pryč, jemně ji vzal za ruku a cosi jí zašeptal do ucha. Spolu s dalšími dvěma bystrozory v patách pak zmizel v další místnosti.

"To bude dobrý, mami... Slyšíš? Všechno bude dobrý...," mumlala jsem bezúčelně k její nehybné tváři, za zvuků dalšího přemisťování.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Chodba před bradavickou ošetřovnou byla plná bystrozorů, učitelů (i ředitele) a většiny členů Brumbálovy armády.
"Víte něco nového?"

Kolem mě se ozval šum několika odpovědí, které jsem naprosto neregistrovala. Pevně jsem tiskla svou hůlku a koukala na Bradavické pozemky, přes okno zamlžené silným červnovým dešťěm. Hlavu jsem měla opřená o svá kolena, v jakémsi podivném klubíčku.

"Sam?," ozval se tiše Sirius a klekl si přede mě.
"Nechtěla mě tam pustit," dostala jsem ze sebe těžce.

Bezeslova si ke mně sednul a stulil si mě k sobě. Otočila jsem se a přimáčkla se k němu, zatímco mu moje slzy smáčely košili. Boj s nimi už jsem dávno vzdala. V jemných kruzích mi hladil záda a lehce se mnou pohupoval.
"Musí ji pořádně vyšetřit a zjistit co je špatně," konejšil mě šeptem.

Připadala jsem si jako malé děcko, když jsem v jeho planých a bezvýznamných slovech opravdu nacházela útěchu.
"Siriusi?," přerušila naši chvilku tiše madame Pomfreyová.
Oba jsme okamžitě vyskočili na nohy a než jsme stihli vběhnout (alespoň v mém případě) do ošetřovny, zastavila nás zdviženou dlaní.

"Erica je při vědomí a... chtěla by vás dva vidět," podívala se na nás. "Musím vás poprosit, abyste nekřičeli a nepoužívali magii. Já-"
Zadrhla se a odkašlala si, což mi na klidu nepřidalo. Několikrát zamrkala, než se podívala na Siriuse a jemně mu stiskla paži.

"Chce s vámi mluvit sama."

Lehce odstoupila od dveří a nechala nás projít do místnosti. Okamžitě nás do nosu uhodil zápach lektvarů a nemocničního prostředí. Netrpělivě jsem setřela slzy a pokusila se vypadat povzbudivě. Vzhledem k tomu, že mě Sirius musel chytit pod loktem a vést mě, abych neupadla, se mi to nedařilo.

Doslova ve mně hrklo, když jsem ji uviděla. Jakobych zase byla u Blacků poté, co nás napadli. Byla ještě bledší, než tehdy a její oči, i když otevřené a vnímající, ztrácely jakoukoliv jiskru.

Oba jsme k ní přistoupili z jedné strany lůžka, posadili se na stoličky a nechali se chytit za ruce. Jemně jsem ji chytila oběma rukama a pokusila se o úsměv.

"Jak ti je?," kuňkla jsem.
Opětovala mi nepatrný úsměv a stiskla mi ruku.
"Zlatíčko," začala vážně a v očích se jí zaleskly slzy. "Teď je mi nejlíp na světě."

"Poppy nám řekla, že nám chceš říct něco důležitého," promluvil poprvé Sirius s podivně zbarveným hlasem.
Otočila se k němu a věnovala mu jeden ze svých nejhezčích úsměvů. Jeho výraz pozbyl barvu a začal odmítavě kroutit hlavou.

"Ty víš, co to bylo za kletbu," řekla jemně, s pohledem upřeným do jeho očí.
"Nerviničící kletba," vydechl těžce.

Přikývla a otočila se ke mně. Zavrtěla jsem nechápavě hlavou a cítila další slzy, co si našly cestu ven.
"Ale na to je přece lektvar. Vařily jsme ho spolu...," začala jsem a zadrhla se, když jsem viděla její pohled. "Proč se takhle tváříte? Profesor Snape ten lektvar zná taky a určitě-"

"Sammy."
Okamžitě jsem zmlkla nad tou dětskou přezdívkou, kterou už jsem dlouhou dobu neslyšela. Věděla jsem, kdy mi takhle naposledy řekla.
"Ne," vzlykla jsem a zakroutila hlavou. "Ten lektvar ti pomůže..."

"Nebude mít účinek," zarazila mě odevzdaně. "Mé magické jádro se nemůže regenerovat kvůli kletbě a lektvar mi nemůže pomoci, protože potřebuju magii."
"Tak ti ji můžu dát já... nebo Sirius," namítla jsem chabě.

"Ty víš, že to takhle nefunguje broučku," zašeptala.
Rozvzlykala jsem se a objala ji, protože jsem nesnesla pomyšlení, že by tu už nebyla se mnou. Pevně jsem ji stiskla, když mi jemně prohrábla vlasy a políbila mě na temno hlavy, tak jak jsem byla zvyklá od Siriuse.

"Musíš být silná, Sam."
"Musí něco existovat..."

Jenom mě stiskla v odpověď a jemně se otřásla potlačovanými vzlyky. Zvedla jsem hlavu a neubránila jsem se dalším slzám, když se naše oči střetly. S úsměvem, který pro mě vždycky měla, mi jemně setřela slzy.

Nebyl to pokus je odstranit, protože jsme obě věděly, že se objeví další. Bylo to gesto útěchy. Útěchy nad něčím, co nemůžeme změnit.

"Takhle jsi naposledy plakala, když ti bylo sedm a spadla jsi z Naděje," promluvila roztřeseně, zatímco mě hladila po tváři.
Napůl jsem zavzlykala a zasmála se nad tou vzpomínkou. Vědoucně se na mě usmála a otočila se k Siriusovi.

"Nikdy jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle," začala vysvětlovat. "Přesto... Nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí. Chci, abys to věděl..."
"Nemusíš," promluvil. "Nedlužíš mi žádné vysvětlení. Protože jsi všechno zvládla i beze mě. Měl jsem tu být pro tebe. Pro vás obě."

"Vždycky jsi tu byl a je mi líto, že jsem ti neukázala, jak moc to pro mě znamená."
"Tohle jsem měl vědět před osmnácti lety. Měl jsem dokázat, že tě miluju a teď...," zakroutil hlavou.
"Ne," odvětila s úsměvem. "Nemusel jsi - já tě nikdy nepřestala milovat. A teď vím proč."

Pevně ji chytil ruku do dlaní a přitskl na její hřbet rty. Po tváři mu seběhla osamělá slza. Kterou mu opatrně setřela rukou, jež jsem uvolnila ze svého stisku.

"Proto tě žádám," řekla silným hlasem a jejich oči se setkaly. "Abys to provedl ty. Nechci tu trpět dalších pět dní, než se kletba dostane k srdci."
"Má pravdu," promluvila jsem zničeně a znovu stiskla mámě ruku.

Ta se ke mně otočila a přes slzy se usmála. Sirius přikývl a vytáhl svou hůlku. Natáhla jsem k němu ruku a on ji bezeslov stisknul. Nadechla jsem se a vypustila kousek své magie k mámě. Její vyprahlé jádro se ke mně hladově natáhlo, stejně jako k Siriusovi, jenž mou akci zopakoval.

"Miluju tě," vzlykla jsem.
Přikývla a roztřeseně mi do ruky vtiskla onyxový náhrdelník.
"Já tebe víc, Sammy."

Sirius odložil hůlku a nahnul se k mámě.
"Miluju tě. Z celého srdce, Erico."
"Miluju tě," zopakovala neméně pravdivě a láskyplně.

Naklonil se blíž a naposledy ji políbil na rozpraskané rty. Odtáhl se natolik, aby ji políbil na čelo a chytil nás obě za ruce.
"Eternis salvato," pronesl zničeně.

Oba jsme sledovali, jak v uklidňujícím rytmu prostupuje krvavě rudý plamen z jeho dlaně přímo k mámě. Obtočil se kolem její paže a neomylně zamířil k srdci. Ozvalo se poslední nadechnutí a jemné zašustění. Zavřela oči a její stisk se změnil na mrtvolně těžký.

Otočila jsem pohled od její naprosto nehybné tváře. Sirius brečel a to byl ten nejsmutnější pohled, jaký se mi mohl naskytnout. Podíval se zpět na ni a vzal její dlaně do svých.
"Sam... jen chvíli," zašeptal hlasem zničeného muže.

Přikývla jsem a jako omámená šla místnosti ke dveřím do chodby. Nemohla jsem jinak a otočila se. Za jejich zády prosvitlo slunce a vytvořil barevnou duhu, která kontrastovala s náladou uvnitř. Skláněl se nad ní a držel ji v náručí, zatímco se jeho tělo třáslo žalem.

Obrátila jsem se a vzala za kliku. Otočila jsem se, zavřela dveře a pomalu se otočila ke všem, co se shromáždili před ošetřovnou. Zvedla jsem pohled a z mé tváři byla naprosto čitelná odpověď na jejich otázku. Pevně jsem stiskla náhrdelník v ruce.

Pro všechny možná bylo překvapením, když se ke mně jako první vydal profesor Snape. Otočila jsem se k němu s uslzeným pohledem a roztřeseně se nadechla. Rychle udělal poslední dva kroky a objal mě. V životě jsem se nemohla cítit tak ztracená, jako v tu chvíli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama