38. Nepodceňuj nepřítele (I/II)

23. srpna 2015 v 19:47 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Tak jsem zase zpět a přínáším vám nový díl - tentokrát delší a proto rozdělený na dvě části. Dál bych vás chtěla informovat, že mě a mé povídky můžete najít i na wattpadu, kam je pomalu přidávám. :)

38. Nepodceňuj nepřítele

"Měla byste se převléct."
Přistála přede mnou kupička tmavého oblečení.
"Máte už jen deset minut. Převlečte se."

Nevěnovala jsem mu žádný pohled, ale odpověděla jsem.
"Nikam nechci."
"Pochopitelně," odtušil a mrsknul mi hábit do klína. "To ovšem nemění nic na tom, že je vaše účast nutná."

"Budou tam?"
Semkl rty a přikývnul. Nenávistně se mi blýsklo v očích a sevřela jsem látku pevně mezi prsty.
"To už tam nechci vůbec."

"A dost!," třískl s těžkou knihou na svůj pracovní stůl.
Zvedla jsem k němu naprosto nezaujatě pohled. Naše postoje poprvé za celou dobu, co se známe, byly zcela vyměněné.

"Vaše matka je mrtvá."
Šokovaně jsem k němu zvedla pohled a odhodila kabát.
"Jak můžete-"

"Jednoduše. Je to pravda. Holý fakt, na němž absolutně nic nezměníme - ani vy, ani já. To ovšem neznamená, že budete do konce života sedět zavřená v mé laboratoři. Vy totiž netruchlíte slečno Harperová; jste v apatii. A já už ji nehodlám snášet. Takže se zvedněte, seberte se a převlečte se na pohřeb, na němž musíme být do pěti minut."

Vyskočila jsem ze své stoličky, která se zaduněním dopadla na zem.
"Nemáte právo-"

"Nemám," potvrdil suše a založil si ruce na hrudi. "A třebaže vás to šokuje - i když jsem překvapen, že po takové době, co mě znáte, tomu tak je - tak mě to vůbec nezajímá. Právě teď se tu chováte jako nevychovaný spratek, co mu vzali hračku. Takhle vás jistě vaše matka nevychovala."

"Nemluvte o mojí mámě!," štěkla jsem po něm.
"Zřejmě je to nutné," odsekl. "Protože když vám to nemůže říct ona, někdo musí."
"Je mrtvá!"

"Správně. Což vede k mé nejlogičtější otázce - jste mrtvá?"
Ohromeně jsem na něj zírala neschopná slova.

"Ušetřím vás bolesti hlavy, jenž by vám přemýšlení mohlo způsobit a odpovím si sám - ne, nejste. A dokud jste živá, tak musíte pokračovat v tom, co vaše matka začala a uctít její památku. To je to nejlepší, co pro ni můžete udělat."

Zírali jsme na sebe další minutu, než jsem uhnula pohledem a sebrala oblečení, položené na stole. Bez dalšího slova jsem zmizela v koupelně s pořádným třísknutím dveří.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Proč je tu tolik lidí?," pronesla jsem šeptem, zatímco jsem se snažila udržet se Snapem krok.
"Vaše matka byla významná osobnost - nejen jako členka Řádu a rodu Harperových. Její lékouzelnické výsledky byly známé po celém světě," odpověděl bezvýrazně a provázel mě mezi několika řadami lidí kupředu.

"Slečno Harperová," přiskočila ke mně zčistajasna Rita Holoubková. "Byla smrt vaší matky nehodou nebo vraždou? A jak se cítite-"
"Uhněte ženská," zavrčel na ni Snape a odstrčil ji nedbale stranou.

Vyděšeně jsem se otočila, když kolem nás začaly blýskat fotoaparáty a škrábat bleskobrky. Pevně, ale přesto neviditelně pro kamery, jsem se chytila Snapea a nechala se táhnout k předním místům, určeným rodině.

"Říkal jsem, že musíme odejít dřív. Ani si nestěžujte," procedil mezi zuby a odstrkoval lidi z cesty.
"Nestěžuju," sykla jsem zpět.

Po nekonečně dlouhé době jsme se konečně ocitnuli v první řadě a mně se opět zamotala hlava, když jsem uviděla před sebou honosnou rakev zaskládanou tunami květin. Lektvarista mě pevně zachytil, než jsem se stihla natáhnout a odmanévroval mě k Siriusovi, Remusovi a Brumbálovi.

"Jak se cítíš?," otočil se ke mně starostlivě Remus, zatímco se ti tři začali v tichosti bavit.
"Fajn," zalhala jsem nepřesvědčivě a posadila se na určené místo, aniž bych mu dala šanci odpovědět.

Plně jsem ignorovala cvakání foťáků, šeptané hovory za mnou a soustředila se na to, abych se tu nerozsypala na milion kousíčků.

Když se ozvala pochmurná pohřební hudba, všichni utichli a povstali. Sirius si stoupl hned vedle mě a nevěnoval mi žádný pohled. Snažila jsem se necítit raněně a uhnula pohledem kamsi za něj, směrem k rakvi a druhé řadě smutečních lavic.

Doslova se ve mně začala vařit krev, když jsem zahlédla své prarodiče. Zatnula jsem ruce v pěst a ovládla svůj výraz, pokud by se rozhodli podívat mým směrem. Oni ovšem naprosto lhostejnými výrazy příjimali kondolence od opozdilců, jenž se vraceli na svá místa.

Znovu jsem se zadívala vpřed a vděčně stiskla ruku, jenž mi Sirius nabídl. Znovu zacvakala spousta foťáků, zatímco se bystrozoři marně snažili novináře i s jejich přístroji vystrnadit.

"Posaďte se prosím," pronesl kouzelně zesíleným hlasem hlavní řečník a začal s projevem. "Loučíme se zde..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Prkenně jsem vstala a následovala Siriuse pryč z pohřebního sálu, když se zničehonic zastavil a postavil přede mně. Zvedla jsem pohled a nenávistně zazírala na kouzelníky před sebou.

"Jaká škoda, že setkání s naším zetěm musí probíhat v tak... politovánihodné situaci," pronesl můj skvělý děděček a přidal samolibý úsměv.

"Výborně. Tak teď pokračujte do toho vašeho smrtijedskýho sídla a nechte mě a mou dceru na pokoji," odpověděl chladně Sirius.
Eleanor se usmála a vyzývavě se na mě zadívala.

"Ne na dlouho."
Oba odešli doprovázeni několika novináři, jenž se jim nalepili na paty hned u vchodu.
"Co to mělo znamenat?," otočila jsem se k Siriusovi nechápavě.
"Vysvětlím ti to doma."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"To nemyslí vážně?"
"Naprosto."
Nevěřícně jsem hleděla na pergamen před sebou a zhroutila se do křesla.

"A bohužel," ozval se od dveří Snapův hlas, "je jejich obžaloba zcela v souladu se zákoníkem má podložené důkazy."
"Nehádejte se," vydechla jsem unaveně, než se stihli začít přít a položila si obličej do dlaně.

Snape k mému překvapení pouze kývnul, vyslal Siriusovým směrem nepříjemný pohled a vstoupil spolu s Brumbálem a Kingsleym do místnosti. Všichni se posadili a já útrpně přivřela oči.
"Řekněte to na rovinu - nemáme moc šancí, že?," zeptala jsem se a prolomila ticho, jež nastalo.

"Je mi to líto-," začal Kingsley, kterého okamžitě přerušil Sirius.
"Tohle jim jen tak neprojde. Jejich obvinění je naprosto absurdní a navíc poté, co předvedli na prvním soudu, přece nemůžou chtít Sam do péče."

Nikdo mu neodpověděl a mě spadlo srdce až do žaludku. Mohli. Stejně jsem se odhodlala znovu promluvit.
"Můžu to nějak hodit na sebe? Disciplinární řízení nebo tak...?"

"Probrali jsme všechny možnosti. V zákoníku jsou kličky, kterých si právníci Harperových bezpochyby všimnou a použijí je proti Siriusovi. I když bys celou vinu hodila na sebe - že jsi utekla sama a nikdo tě k tomu nenavedl, Sirius bude stejně souzen za bezohlednost a vystavení rizika," odpověděl mi Kingsley.

"A když jste určen mým mentorem...?," obrátila jsem se ke Snapeovi, jenž zavrtěl hlavou.
"Pán zla to zahrnul v potaz. Slíbil jsem to vaší matce, jenže slib zanikl ve chvíli, kdy zemřela. A i přesto, kdybych vás do péče získal já, musel bych vás dát Harperovým."

A naprosto očekávaně - Sirius vybuchl.
"Tohle je naprostá pitomost, nemůžete..."

Znovu jsem si pročetla obžalobu a počkala, než Sirius doventiluje svůj vztek. Odevzdaně jsem vzhlédla a odložila pergamen zpět na stůl.
"Co z toho můžeme vytěžit my?"

Kolem se rozhostilo ticho, než se Snape a Sirius vzpamatovali a ve stejnou chvíli začali argumentovat.
"Naprosto ne! Je to nebezpečné, Sam a-"
"Vy jste vážně sebevrah. Tohle není hra na písečku-"

"Pokud je to opravdu tvé přání," přerušil je oba Brumbál s vážným výrazem. "Pak bychom tvou pomoc v Řádu ocenili."
"To nemyslíte vážně Brumbále?," ozval se jako první Kingsley a otočil se k řediteli. "Je jí teprve šestnáct, nemůže-"

"Právěže ano," pousmál se na mě ředitel. "Nejnižší věková hranice pro vstup do Řádu je právě šestnáct let a informace, jež by získala Sam by mohly být pro naše účely klíčové-"
"Absolutně ne!," zakřičeli Snape a Sirius dohromady.

"Pánové, prosím," uklidnil je oba a obrátil se zpět ke mně. "Pokud je to tvé přání-"
"Je ještě dítě," namítl naštvaně Sirius a praštil do stolu.
"Technicky vzato, Siriusi," podíval se na něj zpoza svých brýlí. "Během pár dní už bude souzena jako dospělá čarodějka a ty na ni plně ztratíš nárok."

"Omlouvám se," dodal ke mně s ustaraným pohledem.
"Právě proto," zavrtěla jsem hlavou, "nemáme jinou možnost. Chci vstoupit do Řádu."
"Pak mi nezbývá nic jiného, než vás pánové poprosit, abyste nás nechali se Samanthou o samotě."

S těmi slovy se na něj Kingsley a Snape opět vrhli, zatímco Sirius se natočil ke mně a vzal mě za ruku.
"Víš, že to nemusíš dělat," pokusil se změnit můj názor.
"Promiň, ale musím," odporovala jsem jemně.

"Mámy by si to-"
"-nepřála. Jo, já vím," dokončila jsem se smutným úsměvem. "Ale je to správný. A pokud nějak můžu pomoct - tak to udělám. Nebudu tam sedět na zadku a snášet jejich teror."

"Právě o to mi jde," zamračil se náhle. "Oni jsou vážně nebezpeční. Jsou to smrtijedi, Sam. Já je sice znal pouze z Eričina vyprávění, ale... Viděl jsem zranění, jaká si od nich z domu přinesla do školy. Tohle už opravdu není žádná hra."

"Taky jsem slyšela," řekla jsem opatrně. "A myslím, že se smrtijedskými praktikami jsem seznámena zblízka už hodně dlouho."
"Siriusi," přerušil nás Brumbál.

Se zdráháním vyšel z místnosti a jakmile se za ním pevně zaklaply dveře, ředitel na ně seslal několik diskrétních a zamykacích kouzel. Pokynul mi do křesel před krbem a posadil se naproti mně.

"Nebudu ti nijak lhát - není to bezpečné ani lehké poslání. Ale pro jejich účely tě potřebují naživu," sdělil mi a sledoval moji reakci.

Pouze jsem přikývla. Nechají mě naživu. Nějak jsem v tom neviděla žádnou pozitivní věc, když jsem měla žít pod střechou smrtijedů.
"Podala bys mi prosím svoji ruku s hůlkou?," požádal mě a natáhl ke mně svou vlastní.

Vytáhla jsem z hábitu svou hůlku a podala mu ruku. Poklepal mi na předloktí a z jeho hůlky vystřelil tenký namodralý paprsek, jenž se mi vpil do kůže a zasvítil lehce vyobrazený fénix. Zamával křídly a bezhlesně zatrylkoval, načež se rozplynul.

"Je tu jedna věc, kterou bychom potřebovali..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama