38. Nepodceňuj nepřítele (II/II)

23. srpna 2015 v 19:47 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
"...soud ustanovuje manžele Marcella a Eleanor Harperovi, prarodiče nezletilé, od dnešního dne zákonnými zástupci. Soud tímto zároveň ruší práva Siriuse Oriona Blacka a zbavuje ho všech závazků a povinností ve prospěch obžaloby."

Úder kladívka byl slyšet až na konci velké místnosti. Takové tu bylo ticho.
"Máte deset minut," otočila se k nám Trebbletová s potutelným úsměvem a odkráčela ke straně žalobců. Pravděpodobně jim pogratulovat k úspěchu.

Otočila jsem se k Siriusovi a nechala se obejmout. Zřejmě v blízké budoucnosti naposledy.
"Budeme se tě snažit odtamtud co nejrychleji dostat. Můj právník už pracuje na odvolání."
"Děkuju," řekla jsem upřímně a otočila se k Remusovi, Brumbálovi a Kingsleymu. "Vám všem."

Postupně mě objal Remus i Kingsley; Brumbál mě jen účastně (a hlavně pro veřejnost) popleskal po rameni a významně na mě mrknul. Otočila jsem se a vykročila ke svým prarodičům, když mě zastavila ruka na rameni.

"Slib mi, že budeš v pořádku."
Jen jsem se usmála a naposledy ho objala.
"Brzy se uvidíme, tati," zašeptala jsem.

Rychle jsem od nich odstoupila, dokud jsem k tomu ještě měla sílu. Zluboka jsem se nadechla a nasadila perfektní masku. Nemohla jsem si dovolit ani na chvíli zaváhat ve svých činech. Vyčistila jsem si mysl a zvedla své štíty nitrobrany. A doufala, že to bude stačit.

"Výborně," usmála se nepříjemně Trebbletová, když jsem k nim došla a otočila se zpět k Eleanor. "Všechny potřebné dokumenty vám naši advokáti pošlou během tří dnů. Přeji příjemnou cestu, lady Harperová."

"Děkuji, slečno Trebbletová. Byla jste k nám nesmírně laskava. S manželem si vážíme vaší ochoty a vstřícnosti," pronesla naučeně a přidala naprosto neupřímný úsměv, jež si Trebbletová ovšem špatně vyložila.

"Kdybyste něco potřebovali," začala rozzářeně, když ji přerušil Marcello.
"Děkujeme, ale už opravdu musíme jít. Potřebujeme dohnat spoustu ztraceného času s naší vnučkou."

To jistě, pomyslela jsem si kysele a překvapivě udržela klidný výraz. Nemohla jsem si dovolit udělat nějakou scénu, takže jsem je poslušně následovala. Když jsme se dostali z átria a ochranka (složená ze smrtijedů) odbyla nepříjemné reportéry, konečně jsme se mohli přemístit.

Marcello ke mně přistoupil s jedovatým úsměvem a natáhl ke mně ruku v jasném gestu. Neochotně jsem mu podala svoji, jež sevřel natolik pevně, že jsem cítila tvořící se modřiny. Zvedla jsem hlavu právě ve chvíli, kdy z místnosti vyšli Remus se Siriusem.

Věnovala jsem jim poslední pohled, než jsem pocítila nepříjemné škubnutí a uklidnila se natolik, abych neomdlela z toho pocitu.
Když jsem otevřela oči a prudce zamrkala, abych si zvykla na ostré světlo z lamp kolem cesty k domu. Spíš panství, pomyslela jsem si, když jsem si ho rychle prohlédla.

Byl to obrovský dům a již z dálky bylo vidět, jak je honosný a soudě podle lesku zlata, taky pěkně drahý. Měl asi pět pater - ovšem to byl pouze pohled zvenčí. Byl obložen zlatými i diamantovými kameny a co nezvládli pokrýt, to bylo natřeno barvou ze svijonožců. Pět tisíc galeonů za metr čtvereční.

Cesta, na níž jsme stáli byla lemovaná alejemi pečlivě zastřižených keřů a záhony s nádhernými květinami. Zahrada vykukující zpoza domu byla zase nádherně osvětlená okouzlenými světluškami. Naprosto úžasná podívaná.

Z níž mě vytrhl hlas mého dědy, který mě okamžitě po přemístění odstrčil od sebe jako kus hadru.

"Rodriguezi, nachystej mi všechny papíry, musím okamžitě vyrazit. Notte - najdi tu někde Averyho a pohlídejte zadní vchody, než vyrazíme. Drahá," otočil se k Eleanor, zatímco mě plně ignoroval. "Plně věřím, že se o tu holku postaráš. Já zatím vysvětlím to malé zpoždění."

"Jistě," přisvědčila a věnovala mi stejnou pozornost, jako její manžel. "Sejdeme se brzy."
Marcello se s dalšími třemi smrtijedy okamžitě otočil a vydal se k obrovské bráně za námi.
"Maxi!," zvolala Eleanor a rychlým tempem se rozešla k domu.

Naštvaně jsem ji následovala, když do mě strčili další dva smrtijedi, jenž stáli za mnou a pravděpodobně ode dneška byli moje osobní chůvy. Protočila jsem očima, ale šla za ní.
Ze vzduchu se během vteřiny zhmotnila malá skřítka, která musela poklusávat, aby své paní stačila. Ne že by na to nějak hleděla.

"Přeje si paní?," zeptala se bázlivě a kdyby nemusela utíkat vedle ní, jistě by si odřela nos o zem, aby jí vyjádřila svou bezmeznou úctu.
"Vezmi ty kufry a dej je do pokoje. Pokoj už je doufám nachystaný?," štěkla po ní a skřítka málem spadla.

"Samozřejmě že je. Maxi se o všechno postarala-"
"Tak vypadni," utnula ji nepříčetně a rozrazila dveře do domu.

"Tady má někdo náladu," prohodila jsem polohlasem a zastavila se, když se ke mně prudce otočila.
Nestihla jsem ani zvednout žádný štít, když mě kouzlem odhodila do vedlejšího pokoje a zamkla za sebou dveře.

"Expelliarmus!," máchla ledabyle rukou a chytila do druhé mojí hůlku.

"Doufala jsem že v sobě budeš mít víc rozumu, než ten podvraťák, co si říká tvůj otec," teatrálně si povzdechla, zatímco jsem se sesbírala na nohy. "Nedá se nic dělat, pravidla ti okamžitě ukážu."
Přilevitovala si nějakou věc z jednoho stolu a položila ji za sebe.

"Budeš dělat co se ti řekne, kdy se ti řekne a jak se ti to řekne. Jsi pokračovatelka rodu, musíš se tak chovat. Snídaně je v osm, oběd v poledne a večeře v šest - všech jídel se bez výjimky zúčastníš. Budíček je v sedm, večerka v devět večer. Prozatím tě tu budou provázet Travis a Javier; pokud budeš dostatečně poslušná, budeš se smět pohybovat po domě bez doprovodu. Nějaké otázky?"

Pozvedla jsem obočí a otevřela pusu, když mě okamžitě umlčela Silenciem a sladce se usmála.

"Naprosto očekávané, ovšem zbytečné. Tohle," pronesla a vytáhla podlouhlý předmět. "Je ohnivý bič. Možná ti o něm Erica vyprávěla. Tady nejsi u svého milovaného tatínka, takže si nedělej naděje, že se tu budeš chovat, jak jsi byla zvyklá u něj. Uděláš chybu, zaplatíš. Je to jasné?"

Jen jsem kývla, protože jsem rozhodně nebyla sebevrah. Navíc jsem ještě pořád nemohla mluvit.
"Výborně," pronesla bez emocí a otočila se. "Takže běž do pokoj a převleč se. Za deset minut odcházíme."

"Cože?," zeptala jsem se automaticky a chytila hůlku, kterou po mně mrštila.

"Na zásnubní ples Draca Malfoye," usmála se sladce a rychle mě vystrčila na chodbu k mým "bodyguardům". Otočila jsem se k nim a svým jedovatým úsměvem dokonale parodovala svoji babičku.

"Tak šup, šup. Potřebuju do svého pokoje," poručila jsem jim.

"Hej, hej!," křikla jsem po nich, když se mě okamžitě pokusili chytit pod lokty a odtáhnout. "Já vás nenávidím, vy mě nenávidíte. Na tom se určitě shodnem, ale právě teď jste mí poddaní. Takže - ukažte mi cestu k mému pokoji a chovejte se slušně nebo vás nechám vyhodit."

"Myslíš, že se bojíme hloupé holky?," zavrčel jeden z nich.
Pozvedla jsem obočí a řízla se hůlkou do ruky.

"Au," prohodila jsem rádoby překvapeně a nechala kápnout krev na podlahu pod sebe. "Právě jsem se zranila pod vaším dohledem. No jsem si jistá, že mou babičku bude zajímat, proč jste tak zatraceně nezodpovědní..."

Usmála jsem se, když mě druhý z nich zastavil.
"Chápeme," řekl s nechutí.
"Výborně," zacukrovala jsem a vydala se za prvním z nich.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"To je strašný," okomentovala jsem svoje šaty, jakmile mi do nich pomohli skřítky.
"Slečně se šaty nelíbí?," otočila se ke mně bázlivě skřítka s široce otevřenýma očima plných slz.
"Ne, ne, ne," zavrtěla jsem spěšně hlavou a otočila se k ní. "Ty jsi Maxi, že?"

"Ano. Maxi sloužila i vaší mamince. Slečna Harperová byla nejhodnější paní, jakou Maxi znala," odpověděla.
Usmála jsem se na ni a sledovala, jak se její výraz rozjasnil.

"Dovolte mi...," začala tiše, "slečna Blacková je stejně hodná, jako její maminka a je jí podobná svým chováním. I panu Siriusovi, slečno, tomu jaokby z oka vypadla."
"Děkuju," řekla jsem upřímně a podívala se znovu do zrcadla.

Na druhou stranu - nebyly špatné. Až tak moc. Možná se mi takové zdály proto, že jsem nikdy nenosila výstřih a taneční šaty. Byly vyzývavé a ve smrtijedské zelené, která se k mé nechuti perfektně hodila k mým tmavým vlasům.

Nechala jsem si je sepnout do slušivého drdolu a spustila pár pramínků na holá ramena. Nasadila jsem si mámin onyxový náhrdelník a trochu si poupravila korzet. Podívala jsem se na svůj namalovaný obličej, jež na mě koukal ze zrcadla a povzdechla si. Tohle bude dlouhý večer.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Vítejte, mí drazí přátelé. A než slavnostně zahájíme hostinu a ples, rád bych uvedl svého syna, jehož jistě všichni znáte - Draca Malfoye."

Zdvořile jsem zatleskala, když na pódium vyšla malá napodobenina Luciuse s Narcisinými rysy. Aristokraticky se postavil vedle svého otce; záda rovná jako pravítko. Neupřímně (stejně jako všichni ostatní) se usmál a pozdravil se svým okolím.

Bylo pro mě překvapením, že jsem ho neviděla teprve dva roky, a přesto vypadal opravdu dospěleji. Jeho obličej ztratil vešekerou dětskost a pod perfektně střiženým oblekem se rýsovala jeho atletická postava se širokými rameny. Dávno to nebyl ten hubený mazánek. I když...

Ale musela jsem připustit, že je opravu pohledný. S velkou nechutí, ovšem stále jsem udržela svoji tvář, narozdíl od některých potencionálních snoubenek v sále. Ty jeho směrem vrhaly koketní pohledy a neustále si spravovaly výstřihy.

"Děkuji, otče," ujal se slova mladý dědic a počkal, dokud všechna pozornost v sále nebyla na jeho osobě. "Rád bych tedy vybral tři partnerky, s kterými bych se rád seznámil blíže. Dále bych se chtěl omluvit všem dívkám, jež jsem nezvolil za vhodné jména Malfoy."

S tímto sestoupil z malého pódia a zcela neomylně se vydal k Astorii Greengrasové a předal jí malou růži. Opět jsem se přidala k potlesku a snažila se neprotočit očima nad tím, jak se jeho vyvolená dmula pýchou.

Nakonec jí políbi na hřbet ruky a zamířil na opačný konec sálu, kde se na něj dívky téměř vrhaly, nebýt ochranky, jenž mu zajistil jeho ctěný otec. Pansy Parkinsonová spokojeně převzala svou květinu a připitoměle se zachichotala, když jí políbil na tvář.

Znovu se rozezněl potlesk a když se Malfoy rozešel pro svou třetí favoritku, spousta dívek začala vzlykat, když kolem nich jen lhostejně prošel. U konce tanečního parketu se rozešel naším směrem a věnoval (pravděpodobně něco jako příjemný úsměv) komusi za mými zády.

Udržela jsem se a neodfrkla si. Za mnou samozřejmě stála Margaret Lucenzová, dcera naší zástupkyně. Vzhledem k shluku lidí kolem, jsem odstoupila do boku, abych mu udělala prostor, kterým by se mohl protáhnout, když se zničehonic zastavil.

Přímo přede mnou. Bastard.
"Samantho," promluvil slavnostně a vzal mou bezvládnou ruku, do níž vložil růži a nezapomněl mi pořezat celou dlaň.

Vzal mě vzadu za krkem a přitáhl si mě blíž. Přes všechny svoje instinkty jsem mu nevyrazila všechny zuby a nehnutě držela.
"Uvidíme se příští týden, Blacková," zasyčel mi samolibě do ucha.

Vtiskl mi ledový polibek na líčko a odtáhl se dřív, než jsem mu stihla odpovědět. Za hlučného potlesku odešel zpět do středu místnosti, přímo do náruče své matky. Během okamžiku ho obklopili Greengrasovi, Parkinsonovi a mí prarodiče.


Nikdy nebudu zpochybňovat přísloví, že vždycky může být i hůř. Nevyplácí se to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama