Září 2015

46. Vidět srdcem

27. září 2015 v 23:50 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

Wattpad


46. Vidět srdcem

Navracet se zpátky k vědomí se pěkně popisuje opravdu jenom v knížkách. Ve skutečnosti je vám snad ještě hůř, než před tím, co jste omdleli. A to by člověk řekl, že už jsem si na to zvykla. S menší námahou jsem otevřela oči a byla ráda, že mě neuvítalo žádné intenzivní světlo.

Zmateně jsem těkala pohledem, protože jsem neměla nejmenší tušení, kde se zrovna nacházím. Ovšem reflexy byly všudypřítomné. Uslyšela jsem jemné otevření dveří a okamžitě se zvedla do sedu, snažíc se nahmat hůlku.

S čím jsem nepočítala, byla příšerná a neustávající bolest, která proudila v každém z mých nervů. Nezačala jsem křičet snad jen proto, že jsem měla plno práce s tím se nezadusit vlastní krví a zvratky.

Matně jsem vnímala dva páry rukou, co mě přidržovaly, odhrnovaly vlasy z čela a postavily přede mě kbelík. Pak už jsem jen odevzdaně zvracela a vykašlávala všechen obsah žaludku.
"-potrvá dlouho?"

"Nemůžu si být jistá. Opravdu moc nepomohlo její přemístění - navíc s další osobou."

Vyplivla jsem další krev a odstrčila od sebe kýbl. Nebo spíš jsem naznačila, že už ho před sebou dál nepotřebuju. Byla jsem vděčná, když mě opřeli zpět do peřin. Ruku jsem automaticky obtočila kolem břicha, přičemž mi to nepřineslo žádnou úlevu, nýbrž další bolest v nervových zakončeních.

"Sam? Slyšíš mě? Jsem tu já, madame Pomfreyová a Remus Lupin."
"Slyším," hlesla jsem a bolestně zasténala.

"Byla jsi zasažena kletbou - to jistě víš. Jak se cítíš?"
"Bylo mi i líp," procedila jsem skrze zkousnutý ret. "Jaktože jsem ještě naživu?"

Neviděla jsem rovně, jak jsem se třásla bolestí a i když jsem měla zamlžené oči, velmi dobře jsem postřehla mrtvolné ticho, jež následovalo. Zaměřila jsem se na Remuse, protože jsem věřila, že mi nebude lhát.

"Nemáme nejmenší tušení," pronesl tiše a díval se na mě s nechutnou dávkou sympatie.
"Asi jsem si to zasloužila," hekla jsem a strnula. Zvedla jsem ruku a několikrát si s ní zamávala před obličejem.

"Sam, co se děje?," ozvala se z leva madame Pomfreyová.
Útrpně jsem zavřela oči, stejně bylo zbytečné je mít otevřené.
"Nic nevidím."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Je to pravděpodobně pouze dočasné. Nerv je intaktní, žádné viditelné poškození."
"Jenom jsem slepá."

Ani jsem nemusela vidět, abych si představila její našpulený výraz plný nesouhlasu. Neměla jsem sílu se omlouvat; neexistovala snad jediná buňka v mém těle, která by nebyla v ohni.

Znovu mi změřila teplotu a vyměnila ledov obklad. Měl pramalý účinek, ale neměla jsem to srdce jí to říct. Obzvlášť, když jsem věděla, jak moc je zoufalá z toho, že mi nemůže nijak pomoci. Já se cítila taky bezmocná.

"Tvoje nervy se pomalu regenerují. Možná se ti to nezdá, ale lepší se to," stiskla mi ruku a jemně promluvila. "Vyspi se."
Přikývla jsem, ale necítila jsem se unavená natolik, abych usnula. Stočila jsem se do klubíčka a objala se rukama.

Neměla jsem nejmenší tušení, co bych teď měla dělat se sebou, natož jak vrátit věci do normálnu nebo zabít Voldemorta... Stiskla jsem pevně zuby, když se mým tělem přehnal další třes. Vypadala jsem jako feťák, co postrádá svoji dávku nebo-

"Sam? Jsi vzhůru?"
Můžu ho ignorovat. Nebude vědět, že spím.
"Jsem," zachraptěla jsem s bolestným podtónem.
Do hajzlu.

Přitáhla jsem si nohy blíž k tělu, abych mu udělala místo na posteli, protože jsem neměla nejmenší tušení, jestli je v místnosti nějaká židle. Než jsem si uvědomila, že si může bez problému jednu vyčarovat.

Přesto jsem byla příjemně překvapená, když se postel prohnula pod jeho vahou. Sedl si ode mě poměrně daleko, ale nemohla jsem ho z toho obviňovat. Mohla jsem být vůbec ráda, že se tu za mnou objevil a nepokouší se mě zabít.

"Měl bych se ti omluvit," rozhodl se nakonec začít těžce a já překvapeně zamrkala a sevřela ruce v pěst, když mi před očima bolestně problesklo.

"Nemusíš se za nic omlouvat," zašeptala jsem a nedokázala tak úplně zastavit zasténání.
"Mám zavolat-"

"Ta mi nepomůže," přerušila jsem ho odevzdaně.
"A co ta láhev s lektvarem...?"
"Byla jenom jedna."

Byl v šoku a doufala jsem, že v tom typu, kdy po mně nezačne křičet. Hlava mě bolela i bez toho. Málem jsem vyletěla z kůže, když mě váhávě chytil za ruku. Vděčně jsem ji stiskla, než si svůj úmysl stihl rozmyslet a rozbrečela se.

"Omlouvám se, co si kvůli mně musel zažít. Všechno jsem zvorala, ale přísahám, že jsem nikdy nikomu nechtěla ublížit! Máš pravdu, taky už nevím, kdo vlastně jsem," vysypala jsem ze sebe mezi vzlyky.

Tahle bolest, ta psychická, byla ještě horší, než jakákoliv kletba, co by mě mohla zasáhnout. Protože jsem věděla, že si tohle zasloužím. Za to, co jsem provedla, k čemu jsem se upsala a kolika lidem jsem za tu dobu stihla ublížit.

"Sam, zatraceně," zabručel jemně a přitáhl si mě do náruče. "Tohle je prostě- Nedokážu ti to vysvětlit. Není to pro mě lehký se zase vrátit do starých kolejí..."

"To po tobě ani nemůžu chtít. Všechno jsem zpackala," mumlala jsem do jeho ramene a pevně se ho držela.
"Ale no tak. Ššš," jemně se mnou pohupoval. "Vím, že to zvládneme, jen neříkám, že to bude lehký. Ale... bože-když jsem tě měl v náručí, stejně jako Ericu-"

Nedokončil větu a já ho v pochopení stiskla pevněji. Usmál se do mých vlasů a políbil mě na temeno hlavy.
"Jak-," začala jsem a párkrát vydechla, než mě přešla další závrať, abych mohla znovu promluvit. "Jaktože ta kletba..."

Nedokončila jsem, protože jsem tušila, že bude vědět, na co myslím. Jemně ztuhnul a pohladil mě po zádech.
"Mám jenom takovou domněnku..."

"Pověz mi ji," zaprosila jsem jako malá holka, což u něj vyloudilo krátký smích.
"Myslím, že to byla tvoje máma."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Stále nic?"
"Ne."
"Ts-ts. Nemusíš na mě být hned drzá, mladá dámo."

"Omlouvám se, madame Pomfreyová. Já jen... už toho mám plný zuby. A možná..."
"Ano?"
"Možná se s tím opravdu nedá nic udělat."

Byla jsem v Siriově domě tři měsíce a jediná změna byla v mých nervech. Ty se opravdu regenerovaly a já už byla téměř plně funkční. Chyběla mi jen jediná věc. Můj zrak.

Madame Pomfreyová měla určitou teorii, protože jakk sama řekla, spousta nervů se soustředí v očích a kletba je zasáhla pravděpodobně nejfatálněji. Ovšem, jak mi každý den bez přestání opakovala, všechny nervy v mém těle se regenerují a je jen otázkou času, kdy s tím začnou i oči.

Ztrácela jsem nervy. Nesnášela jsem tu slabost, kterou jsem cítila při každém nejistém kroku i pohybu. Neustále jsem potřebovala doprovod, dohled a pomoc při každé činnosti, jež se dřív zdála naprosto banální.

Proto jsem byla nesmírně ráda, když mě navštívila Tonksová - teď už Lupinová! - s jejich malým synkem Teddym. Přestože jsem ho nikdy neviděla, věděla jsem, že je přímo perfektní. Bylo to dítě - rád se smál, hrál s ia vypouštěl divokou magii kolem sebe.

Na což jsem reagovala perfektně já. Má magie se uzdravovala a načerpávala novou energii a být kolem Teddyho bylo osvěžující. Všichni tři jsme byli metamorfomágové a já se s nimi cítila ve spojení.

Sirius e po našem usmíření na nějaký čas ukliil do povzdálí. Nebrala jsem si to příliš k srdci, protože jsem věděla, že máme stejnou povahu a potřebuje nějaký čas na to, aby všechno řádně zpracoval.

Remus v tomto ohledu jeho pozici dokázal perfektně nahradit. Dokázal mi pomoci s nejběžnějšími úkony, aniž bych při tom potřebovala svůj zrak. Vrátil mi do rukou mou hůlku a zkusil se mnou pár kouzel.

Stále jsem si zvykala normálně fungovat, ale byl to pokrok. Většinu času jsem trávila v posledním patře, kde jsem se procházela, cvičila nebo poslouchala hudbu. Věděla jsem, že dole jsou zasedání Řádu a i když všichni z nich věděli o útoku u Malfoyových, stále mi nedůvěřovali.

Pevně jsem věřila, že se něco konečně změní. Potřebovala jsem se znovu postavit na nohy a pomoci Řádu. A najít Draca... Doufala jsem, že na to ještě není pozdě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Pomalu Teddy, musíš být opatrný," nabádala jsem batole.
"Pff!," zaprskal a zatleskal ručičkama.

Povzdechla jsem si a položila jednu z jeho hraček na zem. Zaslechla jsem zašustění a automaticky vymrštila ruku, když jsem pocítila, jak něco letí mým směrem. A opravdu. Zachytila jsem dřevěné chrastítko těsně předtím, než mi stihla rozbít nos.

"Teddy!," ozvalo se zhrozeně od dveří.
"Klid, Tonksová," ujistila jsem ji s jemným úsměvem a položila další hračku na zem. "Nic mi není."

"Ale mohlo by," pronesla a podle tónu hlasu se otočila na svého syna. "Tohle se nedělá Teddy! Mohls tetě Sam ublížit!"
"Mama!," přišla veselá odpověď a podle zvuku, který následoval, dostala Dora ránu, určenou mně.

"Vážně bych chtěla mít tvoje reflexy," povzdechla si.
"No jistě," zasmála jsem se a vstala.

"Ale jo," tvrdila dál. "Já se pomalu zabiju na rovným povrchu se zdravýma očim a ty slepá..."
Zasekla se a viditelně znervózněla.
"Promiň, Sam-"

"V pohodě," utnula jsem ji rychle a nabídla další úsměv. "Co říkáš Teddy na to, kdyby si s tebou teta Sam něco zahrála?"
Nadšený smích, který následoval mi potvrdil mou domněnku. Ještě nebyl natolik unavený, aby si šel lehnout. Udělala jsem krok vpřed a pocuchala mu vlásky.

"Mám tam skočit?"
"Ne, já to zvládnu," ujistila jsem ji a zamířila opatrně ke dveřím.

Vyšla jsem na chodbu a vydala se po známé trase do svého pokoje. Tuhle cestu už jsem absolvovala tolikrát, že nebylo možné, abych netrefila. Otevřela jsem dveře a zamířila ke stolu, na němž jsem včera nechala ležet několik barevných tyčinek.

Proto jsem překvapeně odskočila, když se mé prsty dotkly měkké látky. Znovu jsem se natáhla a vzala látku do rukou.

Měla jsem být opatrnější. Ve chvíli, kdy jsem ji poměřovala v ruku, se mi z nich vyškubla a vyletěla do vzduchu. Odstoupila jsem a vrazila do skříně, která se zakymácela. Než jsem stihla vykřiknout o pomoc, obtočila se mi pevně kolem krku a stáhla se.

Strachem a nedostatkem kyslíku se mi široce rozšířily oči a přestože jsem nic neviděla, cítila jsem jak nervy v nich pracují. Rukama jsem zašátrala po látce a pokusila se ji strhnout z mého krku nebo alespoň uvolnit její pevný stisk. Marně.

Praštila jsem alespoň do skříně, abych vyvolala nějaký zvuk a doufala, že se po mně půjde Tonksová podívat. Znovu jsem bezmocně škubala s látkou, ale jediné, čeho jsem docílila bylo ještě větší utažení.

To už jsem se svezla k zemi, když mi nohy vypověděly službu. Ruce mi pomalu ochabovaly a mé pokusy o uvolnění začaly být hodně pomalé. Snažila jsem se marně nasát vzduch a před očima mi skákaly podivné šedé a bílé skvrny.

Nedokázala jsem se bránit, když se mi u úst objevila láhev s lektvarem. Snažila jsem se uhnout hlavou, ale byla jsem příliš slabá a když se šála povolila, nemohla jsme zareagovat jinak. Zalapala jsem po vzduchu ve stejné chvíli, kdy se lahvička otevřela a její tekutina se mi vlila do krku.

"Sam!"
Rozkašlala jsem se a lapala po vzduchu, zatímco mi lektvar neúprosně procházel krkem. Kolem ramen mě chytily pevné ruce.

"Sam! Zatraceně! Zavolej Pomfreyovou Doro!," křikl Sirius a praštil mě pořádně mezi lopatky, když jsem nebyla schopná nabrat do plic vzduch.

Tělem mi probíhala panika. Máem jsem umřela a někdo to udělala schválně. Byl to nějaký jed? Kolik času mi ještě zbývá? Znovu jsem zakuckala, ale vtáhla vzduch, když mě Sirius znovu neúprosně praštil.

Zhluboka jsem dýchala a soustředila se jen na to, aby mě zase přešla závrať.
"Za chvíli přijde madame Pomfryová. Slyšíš Sam? Bude to dobrý," mumlal. "Sakra - Remusi, co to bylo za lektvar?"

"Nemám tušení-"
"Do hajzlu, musíme-"

Otevřela jse bezcílně oči a znovu tuhla. Neodvážila jsem se pohnout a zadržela dech. I když mé plíce protestovaly a nutně si vyžadovaly další kyslík.
"Sam?! Sakra, neblbni holka, dýchej!"

Natáhla jsem ruku a položila ji na jeho obličej. Měla jsem před očima pouze matný obrys, který se ale čím dál tím víc rozjasňoval. Přicházely do něj barvy a tvary, stíny...

"-kde je? Remusi-"
"Tímhle se nikam nedostanem-"

Nadechla jsem se a zcela okouzleně se zasmála a otevřela oči. Dívala jsem se do jejich ustaraných tváří a oba si vyměnili ustaraný pohled.
"Myslíš, že to byl nějaký toxin?"
"To nám řekne, Pomfreyová až-"

"Zatraceně," vydechla jsem a strhla na ně pozornost.
"Co?," otočil se ke mně okamžitě Sirius.
"Pro merlina!," vzlykla jsem šťastně a znovu se přes slzy usmívala. "Vidím tě! Vidím vás oba, zase vidím, tati-"

Vrhla jsem se mu kolem krku a oba jsme brečeli a smáli se ve stejnou chvíli. Zvedla jsem pohled ke stropu a posílala své díky k nebi. Pro mámu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Nejsem si jistá, že-"
"Musím něco dělat. Už jsem strávila nicneděláním až příliš mnoho času," utnula jsem ji a oblékla si tričko.

"Sam, měla by ses šetřit, tohle bylo závažné. A já vím, že jsem ti říkala, že máš věřit a dát tomu čas, ale tohle bylo prostě-"
"Madame Pomfreyová, prosím," otočila jsem se k ní a chytla její ruce. "Opravdu jsem vám nesmírně vděčná za to, jak jste se o mě postarala, ale musíte mi v tomhle věřit."

Skepticky se na mě podívala, tak jsem okamžitě použila štěněčí oči. Zcela proti své vůli se na mě musela usmát a dramaticky si povzdechla. Nadšeně jsem ji objala a natáhla se po hůlce.
Vyběhla jsem do patra a zamířila do svého pokoje, kde jsem začala házet do tašky potřebné vybevní, když mi pohled znovu přistál na šátku, který zůstal na mé podlaze ležet.

Znovu se mi zastavilo srdce, když jsem ho zvedla a důkladně si ho prohlédla. Oči se mi zaplnily neprolitými slzami a já si šátek pevně obmotala kolem ruky. Několikrát se zatřepal, než se scvrkl, změnil formu a pomalu se obtočil kolem mého zápěstí.

"Sam?," ozval se Sirius ode dveří.
"Ano?," otočila jsme se k němu; tašku hozenou přes rameno.

"Útočí na Bradavice."

45. Odpouštím

26. září 2015 v 23:30 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

Wattpad


45. Odpouštím

"Sam!"
"Ginny?," vyhrkla jsem překvapeně a přiskočila ke krbu, z níž na mě koukala hlava mé přítelkyně. "Co se děje?"

"Zaslechla jsem je plánovat. Ron mluvil o ministerstvu - prý se tam chystají zítra; nějaká žena tam má soud, chtějí použt mnoholičný lektvar a vniknout tam."
"Do hajzlu," zaklela jsem a zkousla si ret. "Nedá se nic dělat, musíme se přizpůsobit. Moc děkuju Ginny!"

"Od toho tu jsem," pronesla nonšalantně a mrkla na mě.
"No jasně," usmála jsem se. "Buď na sebe opatrná."
"Ty taky."

Odstoupila jsem od praskajícího krbu a vzala do ruky prášek s letaxem. Přemístila jsem se krbem do Dracovy soukromé komnaty a úlevně vydechla, když jsem ho uviděla v místnosti.
"Máme-"

"-problém. Jinak by ses tu neobjevila," doplnil mě, aniž by zdvihl oči a dál na něčem pracoval u svého pracovního stolu.
"To si o mě myslíš tak- Co to sakra je?!," zeptala jsem se, kdy žjsem k němu přišla a nakoukla mu přes rameno.

Na stole měl rozloženo několik zkumavek a přísad do lektvarů. Kolem toho všeho bylo někoik plně popsaných, počmáraných pergamenů a doplňoval to šálek kouzelnické kávy v jednom rohu.
Natáhla jsem se zvědavě pro nejbližší pergamen a čím víc jsem si ho pročítala, tím víc se mi rozšiřovaly oči nad jeho obsahem. Vzhlédla jsem a šokovaně na Draca hleděla.

"Jak-"
"Složitě. A nejspíš to nebude stoprocentně fungovat. Je to prototyp, jak jistě vidíš. Je poněkud nestabilní a neodměřený. Může být toxický nebo-"

Umlčela jsem ho polibkem a odložila jsem pergamen zpět na stůl. Překvapeně ztuhl, než si mě k sobě přitáhl a polibek opětoval. Když jsme se konečně odtáhli, samolibě se usmál s rukama položenýma na mém pase.

"Pokud mě čeká taková odměna pokaždé, když se mi něco podaří, pak mi jich dlužíš nejmíň tisíc za každý den."
"To jistě," odfrkla jsem si, ale usmála se. "A teď k věci. Chystají se jít na ministerstvo už zítra, potřebuju se tam nějak dostat; ale tak, abych nebyla nápadná."

"Tak na to mám jeden skvělý plán..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Paní Malfoyová, kdybyste byla tak laskavá-"
"Pravděpodobně jste mi nerozuměl. Tohle se musí vyřešit okamžitě."
"Ovšemže, ale musíte chápat-"

"Já to chápu naprosto perfektně. Chcete vidět jak? Chápu to tak, že na naší zahradě se objevuje pravidelně každých deset minut nějaká sova s dopisem, jež je určen ministerstvu. Takže jistě chápete vy mé rozhořčení."

Pohodlně jsem se roztahovala na saténovém křesle a upravovala si dokonalou manikúru. I když jsem zprvu proti tomuhle plánu protestovala, začala jsem si to docela užívat. Úředník, který se mnou měl celou záležitost vyřizovat už byl tak vynervovaný, až mi ho bylo skoro líto. Skoro.

"Takže?," zopakovala jsem chladně a pohlédla na něj.
"Hned to zařídím," pronesl bázlivě a téměř se přikrčil pod mým tvrdým pohledem.

"Výborně," usmála jsem se nebezpečně, až se skoro otřásl a vstala. "To by bylo vše. Doufám, že to budete schopni vyřešit do doby, než se vrátím domů. Což by mělo být kolem druhé odpoledne."
"Žádný problém."

Odešla jsem bez rozloučení rychlým krokem z místnosti a práskla za sebou dveřmi. Udělat dojem byl základ. Nyní jsem se mohla legitimně pohybovat po ministerstvu a nebudu působit dojmem, že jsem se tu ocitla náhodou. Alibi je nejdůležitější.

"První patro! Okamžitě běž za nimi!!!"
Rychle jsem uhnula běžícímu Smrtijedovi a druhého zastavila kouzlem. Naštvaně se ke mně otočil a namířil na mě hůlku. Stáhla jsem si rukáv a vytáhla hůlku. To ho viditelně uklidnilo.

"Co se děje?," štěkla jsem.
"Je tu Potter a ta jeho banda," odsekl hlasem, jenž jsem nepoznávala a snažil se zbavit mých neviditelných pout.

"Fajn," ucedila jsem a propustila ho. "Beru si pravé křídlo s výtahy a volám Draca. Kryjte schody a levou část."

Přikývla a rozběhl se určeným směrem. Spěšně jsem změnila své oblečení na Smrtijedské a stáhla si do čela masku. Rozběhla jsem se k výtahům a doufala, že se opravdu rozhodli s ním jet. Tím bych jim mohla dát trochu času.

Během okamžiku se skutečně dveře otevřely a Harry po mně vypálil kletbu v okamžiku, kdy mě uviděl. Prudce jsem odskočila a byla příjemně překvapená jeho reflexy. Lehce jsem mu hodila kletbu na zpět.

Rozběhli se a já je pomaleji následovala, zatímco jsem zablokovala výtahy, aby se do nich Smrtijedi nemohli dostat. Metala jsem kletby tak, abych nenápadně, ovšem efekttivně odhazovala z cesty jednoho Smrtijeda po druhém.

A pk mě napadla skvělá myšlenka. Tedy v tu chvíli mi určitě přišla skvělá. Zaběhla jsem za roh a soustředěně přeměnila svou postavu na Hermioninu.

Srdce mi málem vyletělo z hrudi, když mě za loket chytil Smrtijed a otočil mě k sobě. Úlevně jsem si oddechla, když jsem v něm poznala Draca a on si sundal masku. Bylo vidě, že je rozčilený.

"Co to děláš?," sykl na mě a zpevnil svůj stisk, až jsem zasyčela bolestí. Byla jsem si jistá, že tam budou zítra modřiny.
"Co myslíš?," odsekla jsem zpět a vysmekla se mu.

"Tohle je sebevražda!"
"No někdo tuhle zatracenou práci udělat musí," štěkla jsem po něm a mrštila kletbu.

Rozběhla jsem se a nevnímala výkřik mého jména. Metala jsem kletby do všech strana a snažila se na sebe strhnout co nejvíce pozornosti, obzvláště stopařů. Neměla jsem tušení, jestli budu schopná jim utéct, ale jakmile jsem jich za sebou měla deset, začala jsem se přemisťovat.

Godrikův důl, matoucí kouzlo, štít, přemístit... Příčná ulice, štít, matoucí kouzlo, přemístit... Quiberonské hřiště, rovnou přemístit...Deanův les, matoucí kouzlo, zpomalující kouzlo, přemístit... Francouzské lesy.

Vrhla jsem dozadu deset kleteb najednou a rozběhla se do hloubi lesů. Měla jsem výhodu v tom, že jsem tyhle lesy znala. Máma mě sem brávala na vyjížďky s Nadějí, když jsem byla ještě malá. Zatřepala jsem hlavou, abych vypudila všechny myšlenky a schovala se za strom.

Zaposlouchala jsem se do zvuků v okolí a pokusila se zjistit, kolik z nich mě následovalo až sem. Změnila jsem svou stopu, seslala další matoucí kouzla a poslala patrona Dracovi. Snad mě anjde dřív, než oni...

"Confringo! Támhle je!"
Uhnula jsem stranou a jednoduchým Aquamenti zastavila letící oheň.

"Expelliarmus! Mdloby na tebe! Diffindo! Colligotero! Sectumsempra!," spustila jsem okamžitě za běhu a skákala zpoza jednoho stromu za další a úspěšně se vyhýbala jejich kletbám.

Byla jsem ráda, když jsem po chvíli slyšela míň hlasů a více výkřiků bolesti. Usmála jsem se a vyhnula se další kletbě.
"Crucio!"

Odskočila jsem a vyhnula se mučící kletbě, ovšem zakopla jsem o kořen strom a těžce padla na zem. Odkutálela jsem se za strom a oddechla si, když další kletba nezpečně dopadla na místo, kde jsme ještě před chvíli klečela.

"Do hajzlu," zaklela jsem, když jsem viděla svůj nepřirozeně zkroucený a natékající kotník.
Bolestně jsem se zašklebila, když jsem na něj došlápla a celou nohou mi projela bolestivá křeč. Natiskla jsem se na strom, zaštítila se a horečně přemýšlela nad plánem B.

"Expulso! Crucio!," zakřičeli na mě další dva smrtijedi a já se schoulila co nejvíc to šlo.

Rukou mi projela bolest, když mě seklo řezací zaklínadlo a já si zkousla ret, abych nevykřikla. Chytila jsem pevněji hůlku a poslala na ně další kletby, kterým se ale vyhnuli a poslali mi dlaší nazpět.

Odskočila jsem od kmene, když se přede mě jeden z nich přemístil a pustila se s ním do boje. Bylo to jednoduché, ale jakmile se přiblížil i ostatní a zahnali mě do kouta, začala jsem mít opravdu obavy.

Na kotník jsem nemohla došlápnout, aniž by mi z něj nevystřelila příšerná bolest; levá ruka mi jen tak bezvládně visela u těla a ta, v níž jsem držela hůlku se začala chvět pod náporem kleteb v mém štítu.

Když můj štít zablikal a vypařil se, srdce se mi málem zastavilo. Vypustila jsem několik dalšíhc zuřivých kleteb, které trefily pouze jednoho z nich, ale naštěstí ho poslali do mdlob. Ovšem další tři z nich na mě bez přestání útočili.

"Colligotero!"
Bolestně jsem vykřikla a padla na kolena, když se mi otevřela hluboká rána těsně pod klíční kostí.
"Expelliarmus!"

Hůlka mi vylétla z rukou a já přestala dýchat. Tady jsem to měla. Za to, jak jsem byla sebevražedně odvážná. Nebylo úniku. Pomalu se ke mně přiblížily a já zavřela oči.
"Avada-"

Ozvala se hlasitá rána, kteá mě donutila otevřít oči. Smrtijed, co mě chtěl zabít se bezvádně skácel k zemi a druhý z nich ho brzy následoval, když se šokovaně otočil a díval se na Smrtijeda, který zaútočil na vlastní řady.

"Zrádce!," zaječel poslední z nich a pustil se do něj.

Zvedla jsem ruku a neverbálně na něj vyslala klopýtací kouzlo. Bylo totiž jediné, které jsem ještě byla přes naprosté vysílení schopna vyprodukovat. Naštěstí to ode mě nečekal a vletěl tak přímo do náruče Mdloby.

Svěsila jsem zakrvácenou ruku a přitlačila ji na stále krvácející ránu pod krkem. Během okamžiku vedle mě klečel a zvedl mi hlavu. S unaveným úsměvem jsem mu stáhla masku a zadívala se do jeho šedých očí, v nichž se zračily obavy.

"Zbláznila ses?," sykl na mě, když mě očima celou proskenoval.
"Jo asi jo," hekla jsem ironicky a přeměnila se zpět do své podoby.

"Musíme zmizet, než se tu někdo objeví," řekl mi a zastavil mi krvácení na ruce a hrudi. Stejně jsem bolestivě zasténala a pevně se chytila jeho předloktí, když se mi zamotala hlava.
"Změň jim paměť," vydechla jsem těžce a opřela se rukama o chladnou zem, když se vzdálil.

Snažila jsem se udržet při vědomí, takže jsem poslouchala Dracův melodický hlas, kterým zaklínal stopaře. Ani jsem si nevšimla, že skončil, dokud mě nezvedl do náruče a pevně k sobě nepřitiskl. Opřela jsem se o něj a pokusila se potlačit závrať.

"Přemístím nás domů."
"Asi budu zvracet," oznámila jsem mu mdle.

"Ať tě to ani nenapadne. Tenhle oblek mě stál dvanáct tisíc," zavrčel bez jakékoliv zášti a já se usmála do jeho ramene.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Další dva měsíce pro nás byly hodně hektické. Po tom fiasku na ministerstvu Voldemort potrestal všechny Smrtijedy hned na další schůzce.

Já sama jsem byla teprve vyléčená z mé malé eskapády, která ale, jak se zdálo, pomohla Triu uniknout. Když jsme se přemístili domů, okamžitě jsem zvracela - přseně jak jsem Draca varovala. Naštěstí mimo jeho oblek.

Když jsem se s jeho pomocí dostala do domu, čekal na mě další poprask v podobě Snapea, jenž mě sjel jako malou holku. A popravdě; věděla jsem, že si to zasloužím, ale kdyby se situace opakovala, udělala bych to znovu.

Jak řekl Snape - byla jsem prostě příšerná smíšenina Nebelvíra a Zmijozela. A občas prostě vyhrála moje "pitomější stránka". Děkuji, pane profesore.

Ani ne dvě hodiny na to nás svolal a všichni jsme si odnesli další šrámy a poničené nervy od tolika Cruciatů, že jsme je po několika přestali počítat. Když jsme si navzájem léčili s Dracem rány, oba jsme si slíbili, že se na chvíli stáhneme do pozadí a přestaneme být tak nápadní. Což nám samozřejmě Snape také uštěpačně vytkl.

Museli jsme ale znovu něco podniknout. Věděla jsem to já, Draco i Snape. Nikdy jsem ale nečekala, že to bude až tak závratné...

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Vítej na naší párty!," přivítala mě Bellatrixina děsivě nadšená tvář, jakmile jsem vystoupila z Malfoyovic krbu.
Chystala jsem se cosi odseknout, ovšem jakákoliv urážka mi odumřela na jazyku při pohledu na zmučenou Hermionu ležící na podlaze. Nedala jsem na sobě nic znát a donutila se na ni usmát.

"Bello. Jaké překvapení," prohodila jsem směrem k čarodějce schoulené na zemi a vydala se bez dalšího zájmu k Dracovi.

Lehce jsem ho políbila na důkaz že jsem tu s ním a nechala se pevně obejmout kolem pasu. Bella mezitím potřeštěně tančila po pokoji a občas mrštila kletbu na Hermioni, jež už neměla sílu ani vykřiknout.

Zoufale jsem přemýšlela, jak se z téhle situace dostat, když se zničehonic v sále objevili Rons s Harrym. Jakékoliv další uvažování bylo zničeno pod salvou kleteb a zaklínadel z obou stran barikády.

"Ani hnout!," zaječela na ně Bellatrix, když vytáhla Hermionu za vlasy a přiložila jí čepel dýky pod krk. "Nebo téhle šmejdce podříznu tepnu jako praseti na porážce!"

Nikdo neměl pochyb, že to udělá. Stiskla jsem hůlku a zatímco veškerá pozornost byla zaměřena na Bellu, věděla jsem, že jeden pár očí se dívá jinam.

Pohlédla jsem na Draca a jemně kývla hlavou. Vytřeštil oči a bezhlesně opakoval dvě slova. Nedělej to. Odvrátila jsem od něj pohled; byla jsem rozhodnutá.
"Expelliarmus!," křikla jsem na Bellu a té překvapením vyletěl nůž z ruky.

Během vteřiny se rozpoutal hotový chaos, který měl alespoň u Belly jediný cíl. Zabít mě. Rychle narala svou ztracenou rovnováhu a pustila se se mnou do souboje; Hermiona dávno zapomenutá a bezpečně odklizená v Ronově náručí.

V tu chvíli se ozvalo několikaré přemístění a já jsem byla ráda, že se Dracovi podařilo někoho kontaktovat. Dávala jsem si dobrý pozor na Bellatrixina kouzla, takže jsem prakticky nevnímala okolí, což se mi během vteřiny vymstilo.

Neslyšela jsem kouzlo, pouze jsem viděla fialový paprsek, ktterý mířil kamsi za mě. Mrkla jsem tím směrem a uviděla záda Siriuse, který právě bojoval s Luciusem a kletbu tak neviděl. Bez přemýšlení jsem se přemístila před něj a marně se pokusila vykouzlit štít.

Kletba do mě narazila v celé síle a mrštila mě na Siriuse, který klopýtnul a společně jsme se svalili na zem. Zhrozeně jsem si uvědomila, jak kletba prostupuje nejen mým, ale i Siriusovým tělem. Pohlédla jsem na útočníka a chtělo se mi brečet nad tou ironií.

Jistěže mě proklela má drahá babička, kteá se tu merlin-ví-kdy zjevila. Teď měla na tváři potěšený úsměv a já to pochopila. Tohle byla její pomsta za smrt Marcella. Zakašlala jsem, když jsem pocítila jak se mi prudce rozbušilo srdce a donutila se otevřít oči.

Eleanor se natahovala k další kletbě. Spousta lidí z Řádu tu bojovala se Smrtijedy a já v záblesku viděla, jak Harry, Ron, Hermiona a Dobby s hlasitým prásk mizí. Vyhledala jsem očima Draca a naposledy se na něj podívala.

Všechno se to stalo během několika málo vteřin, ale čaas neúprosně tikal. Chmátla jsem po Siriusovi, který se překvapením ani nebránil a přemístila nás.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Dopadli jsme na měkkou trávu a i když jediné, co jsem opravdu chtěla, bylo lehnout si na zem a navždy usnout, donutila jsem se posadit na kotníky. Sirius se konečně probral z šoku a pokusil se mě odstrčit, ovšem kletba působila i na něj.

Vytáhla jsem lahvičku s lektvarem, který mi před týdnem dal Draco a odzátkovala ji.
"Okamžitě mě pusť!"
"Promiň!," zasyčela jsem a neverbálně ho spoutala.

Snažil se bránit, ale moje odhodlání přebilo jeho sílu. Přitiskla jsem mu lahvičku ke rtům a donutila ho vypít její obsah. Neměl na výběr a když konečně polkl poslední lok, pustila jsem ho a vyčerpaně se svezla na zem. Zvládla jsem to.

Téměř jsem nevnímala, když se mi pod krkem objevila hůlka a stěží jsem rozuměla, co na mě křičí. Bolest mě zmáhala a přesně, jak jsem předpokládala drtila nerv po nervu. Nedělala jsem si iluze; viděla jsem, co nerviničící kletba dokáže na vlastní oči.

"-podala jed! Naprosto neuvěřitelné, ale tohle ti neprojde, ne když-"
Vzdáleně jsem uslyšela zvuk přemístění a upřímně zadoufala, že je to někdo z Řádu. Nebo alespoň Smrtijed, co to se mnou rychle skoncuje a nepředhodí mě Voldemortovi.

"Co to děláš-"
"Zmlkni! Sam - slyšíš mě? Co je to za kletbu?"

Věděla jsem, že ten hlas odněkud znám a že muví přímo ke mně, ale nedokázala jsem odpovědět. Pokusila jsem se zhluboka nadechnout, ale pouze jsem se šíleně rozkašlala a naprosto očekávaně začala plivat kolem sebe krev.

"Co to-"
"Nerviničící kletba."

To byl Sirius a zněl... překvapeně? Bylo to příliš vzádlené na to, abych mohla ještě odlišit jejich hlasy nebo tóny a chtěla jsem jen, aby už mě zatraceně dorazili. Ale ještě jsem něco potřebovala. Rozklepanou rukou jsem se natáhla a chytila Siriuse za hábit.

Zvedla jsem hlavu marně se snažila zaostřit přes zakalující zrak. Kletba postupovala zatraceně rychle; rychleji, než jsem kdy viděla.

"Pro-promiň," hekla jsem a znovu se rozkašlala, ovšem přese všechno jsem odmítla pustit jeho hábit. "Od-pusť... mi to... pochopíš... mrzí.. mě to-o..."

Vyčerpaně jsem se sunula k zemi, ale dopadla jsem pouze do jeho náruče. Vnímala jsem vibrace jeho hlasu a slova mi nedávaly smysl. Ještě na chvíli musím být vzhůru, pomyslela jsem si a donutila znovu otevřít oči.

"-ani to nezkoušej!... ne takhle... znovu nechci... Sam!"

Usmála jsem se, když jsem zachytila to jediné slovo, které pro mě mělo tu největší hodnotu, než jsem se poddala bezvědomí. Odpouštím....

44. Starý příběh

18. září 2015 v 21:26 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

Sleduj mě na Wattpadu, pošli příběh, napiš zprávu :)

44. Starý příběh

"...Severus zajistí Bradavice. Jako nový ředitel bude mít dohled nad všemi studenty. Alecto, Amycusi - vy nastupujete jako noví profesoři. Pokuste se naší nadějné budoucnosti vtlouct do hlavy to, že by se měli začít chovat jako čistokrevní čarodějové a ne se plazit u nohou mudlomilům a mudlovským šmejdům."

Zmínění Smrtijedi hlasitě odpověděli a poděkovali za důvěru svého Pána, zatímco zbytek se krčil nebo těkal pohledem po místnosti. Nikdo nechtěl dostat úkol, který by zahrnoval uvést se do nebezpečí nebo - v některých případech - svou rodinu.

"Draco a Samantha nám pomůžou naverbovat mladší členy," prohlásil a zaměřil svůj krvavý pohled na nás.
Draco mi pod stolem stisknul ruku a já jeho stisk opětovala. Naše tváře ovšem nic neprozrazovaly. Proto jsem se musela držet, abych překvapeně nezamrkala, když se naproti nám ozvala Narcissa.

"Můj pane," získala si jeho pozornost a i přesto, že se bála, udržela oční kontakt.
"Narcisso?"
"Můj pane, nebylo by moudré, kdyby mohli oba dostudovat v Bradavicích a tvé plány vykonávat zde?"

Ani jsem se na Draca nemusela podívat, abych věděla, jak moc tuhle myšlenku oba oceňujeme. Snažila jsem se udržet prázdný výraz, přestože jsem cítila, jak mi srdce buší rychleji s nově nalezenou nadějí.

"Nemyslím si, že výuka by byla pro naše nejmladší příliš nutná," oznámil jí chladně a natočil hlavu na stranu, "ovšem... Pokud je to opravdu tvé nejhlubší přání, má drahá. Přeci jen jste mi ty a vaše rodina v poslední době prokázala mnoho laskavostí..."

"Děkuji, můj pane," odvětila Narcissa tiše, přesto její hlas zněl úlevně.
"Jsem si jist," pokračoval Voldemort, aniž by jí věnoval další pozornost a upřel svůj zrak zpět na Draca, "že mě již nezklamete?"

Podpořila jsem ho jemným stisknutím ruky, které opětoval svou jemně třesoucí. Jeho hlas však nezaváhal.
"Jistě, můj pane."

"Výborně," pokývl bezvýrazně azabodl svůj pohled do mě. "Nyní, když zde není žádná hrozba pro vaše vzdělaní a volný čas, nemohu se dočkat novinek o nejnovějším přírůstku do Malfoyovic rodu."

"Můj pane," začala jsem a poprvé docenila Dracovu stálou přítomnost vedle mě. "Z lékařského hlediska je to ještě příliš životu nebezpečné. Po tak... drastickém potratu... potřebuje moje magie čas na regeneraci."
To očekávaně vzbudilo rozruch a poněkud nepěkné úšklebky od pár mužských elementů u stolu. Ty ovšem smetl jediný pohled Voldemorta. Díval se na mě s jakousi děsivou sympatií.

"Ani nemohu vyjádřit, jak moc mě mrzí, že jsem takovému činu nemohl zabránit, má drahá," pronesl ke mně a otočil se k Eleanor, jež seděla na konci stolu. "Proto doufám, že se podobná situace nebude již opakovat a své pochybnosti budete nejprve hlásit mně osobně, než přejdete k vašemu vlastnímu... řešení."

"Ano, pane," ozvalo se sborově z mnoha stran a Voldemort spokojeně kývl.
"Můžete jít. Severusi, na slovíčko."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Měla bys jít spát."
"Musím to dodělat," odvětila jsem, aniž bych spustila oči od stohu papírů před sebou.

Nemusela jsem se na něj ani podívat a věděla jsem, že protáčí očima, když vstoupil dvěma kroky do místnosti a položil své ruce přímo přede mě na stůl.
"Všechno máš připravené už skoro tři týdny; vypočítané do posledních detailů, takže opravdu pochybuju, že to musíš dodělat," prohodil škádlivě.

"Draco, tohle prostě musí vyjít," pozvedla jsem k němu pohled a vážně se na něj zadívala.
"Tvůj právník to má všechno dopředu připravené. Stejně jako ty," podotkl protáhle a pozvedl obočí. "takže se můžeš přestat strachovat."

"Pokud mi právě naznačuješ, že všechno dobře dopadne právě díky mému právníkovi, který čistě náhodou je ten nejlepší z celé Anglie a zajistils ho právě ty," ušklíbla jsem se a srovnala papíry do složky. "Pak tě musím zklamat; žádnou pochvalu nebo poplácání po rameni ode mě nečekej."

"Nuže pro začátek bych si představoval masáž-"
"Pitomče," praštila jsem ho do ramene a zamračila se na něj, i když mi cukaly koutky.
Odstoupil od stolu a znovu se upravil. Pozvedla jsem obočí a obdržela oslnivý úsměv.

"Nebo můžeš přeskočit masáž a rovnou se vrhnout na manželské povinnosti," navrhl nonšalantně a opřel se o židli za sebou.
Téměř jsem se usmála, když se mi hlavou prohnala temná myšlenka a zamračila jsem se. Všiml si změny v mém výrazu a přestal se taky usmívat.

"Na co myslíš?"
"Víš, to co říkal...," začala jsem opatrně.
"Nedělej si s tím starosti. Myslím, že se můžeme v klidu držet naší historky s rekonvalescencí," přerušil mě klidně.

"Nevadí ti to?"
"Cože?," zeptal se mě překvapeně a já se kousla do rtu.
"Chci říct... Opravdu se nemyslím, že by bylo moudré teď mít dítě."

Otevřel pusu, když si to rozmyslel a pokřiveně se na mě usmál. Podezřívavě jsem přimhouřila oči.
"Co?"
"Takže přiznáváš, že se mnou cheš mít dítě," pronesl vítězoslavně a otočil se k odchodu.

"Cože? To jsem... to jsem neřekla. Ne takhle!," protestovala jsem chabě.
"Jistěže," odpověděl se smíchem a vyšel ze dveří.

S povzdechem jsem si složila hlavu na stůl a odfrkla si. Což byla chyba, kterou jsem si uvědomila ve chvíli, kdy se všechny dokumenty snesly na zem okolo stolu. Jediné pozitivum bylo, že Draco již nebyl v místnosti.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Znáte protokol, pane Carrole?," zeptala jsem se svého právníka příkře namísto přivítání a pročítala si znovu své složky.
"Samozřejmě, paní Malfoyová," dostalo se mi kyselé odpovědi, doprovázené polohlasnou mumlanou nadávkou.
"Prosím?," zeptala jsem se a zvedla pohled.

Pro efekt jsem se zastavila, což ho donutilo zastavit se hned vedle mě. Pozvedla jsem obočí a zaklapla své desky.
"K vašim službám madam," prohodil s naučeným úsměvem.

Vrátila jsem mu jeden neupřímný nazpátek a vrazila mu do náruče svůj stoh složek, pod jejichž vahou se k mému pobavení podlomil. Rychle ale nabyl svou rovnováhu a následoval mě do malé místnosti vedle advokátní.

Pozorovala jsem ho, jak si pročítá jednotlivé složky a spisy a byla jsem ráda, že je komentoval víceméně kladně. To mi při procesu bude nahrávat. Věděla jsem, co pro mě bude největší problém, jemuž budu muset bezpodmínečně čelit.

Když si výrazně odkašlal, odtrhla jsem pohled od krbu a zadívala se na něj. Za těch jedenáct měsíců jsem si již zvykla chovat se jako paní Malfoyová, takže můj kamenný pohled byl samozřejmě na místě.

"Všechny dokumenty i důkazní materiály jsou legální. Tohle pro nás bude velmi snadný proces," řekl a já viděla, jak mu v hlavě šrotuje, kolik peněz z toho dostane.
"To bych vám radila," usadila jsem ho. "Nehodlám prohrát."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Pane Blacku, posaďte se prosím," uvedl ho ministerský notář Clarke do místnosti.

Donutila jsem svou tvář, aby neprojevila žádnou emoci a takticky jsem ho ignorovala, dokud se neobjevil v mém zorném poli. Zvedla jsem k němu pohled a vstala ze svého místa. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda, že ho tentokrát nedoprovází Remus.

"Paní Malfoyová," dostalo se mi tvrdě a v jeho hlase zněla výzva.
"Otče," kontrolovala jsem stejným tónem.

Posadili jsme se naproti sobě a já si v halvě znovu procházela, proč tohle všechno dělám. Stálo mi to za to? Věděla jsem, že se na mě bude dívat skrze prsty, že mě za tohle bude nenávidět. Tohle byla cena, kterou jsem musela zaplatit.

"Co bylo tak naléhavého, že nemohlo počkat ani den k vyřízení? Mám dost práce," oznámil chladně více mým směrem než notářovým.

"Chyba jistě není na straně mé klientky," vložil se do toho arogantně můj právník. "Paní Malfoyová vám informaci o rozuzlení dědictví pana Reguluse Blacka zaslala již před třemi týdny."

Vyslal jeho směrem nepříjemný pohled, ale nijak to nekomentoval. S jasným výrazem se otočil ke Clarkovi. Te si odkašlal, nasadil brýle na nos a přitáhl si k sobě listiny, co měl na stole.

"Paní Malfoyová zažádala naše oddělení, aby prošetřilo pozůstalosti pana Reguluse Blacka a podala návrh o svůj podíl na tomto majetku, dále-"

"Jaký podíl? Omlouvám se, že narušuji váš výklad, ale v tomto případě paní Malfoyvoá pravděpodobně nedostala můj úřední dopis. Pak by jistě věděla, že v domě a rodině Blacků již není vítána."

Zachovala jsem chladnou tvář; neměla jsem na výběr. Měla bych už být zvyklá na to, že si trhám své srdce na milion kousků. Statečně jsem přemohla slzy a kývla na svého právníka.

"To má klientka nepopírá. Ovšem nevylučuje ji to z pokrevní linie; zákon o čistokrevných rodech, sbírky 58 kouzelnického zákona. Jako všichni pokrevní příbuzní i ona má právo zažádat o dědíctví po pozůstalém."

"Regulus je mrtvý již dlouho. Tohle není o dědictví. Jen je to další věc, kterou chce zničit. Doufám, že jsi na sebe hrdá, protože se ti to perfektně daří."
Ne nejsem!, chtělo se mi křičet, ale musela jsem se držet. Tuhle cestu jsem si zvolila sama. Musím nést zodpovědnost.

"Pokud mé záznamy neklamou - paní Malfoyová zjistila teprve před pár lety, že je vaší dcerou, což samozřejmě bránilo jejím právům. Je pouze logické, že se jich dožaduje nyní. A k vašemu předešlému argumentu - jak všichni dobře víme, i vy jste byl vaší rodinou vyděděn a stále pobíráte všechna práva starobylého rodu Blacků," ohradil se okamžitě Carrol.

Jedno se Carrolovi muselo nechat - parchant nebo ne, byl to zatraceně dobrý právník, co věděl, jaké "knoflíky má zmáčknout", aby někoho naštval. Sirius přímo běsnil a bylo to na něm moc dobře vidět.

"Vážení," přerušil je notář a sundal své brýle. "Přečetl jsem všechny informace shromážděné k tomuto případu a dospěl jsem k názoru, že musím dát za pravdu paní Malfoyové. Má nárok na věci pana Reguluse Blacka."

Sirius se na něj chvíli nevěřícně díval, než zatřepal hlavou a otočil ke mně svůj rozpálený pohled. Čekala jsem, co bude následovat.
"Jediné štěstí, že tohle Erica nemusí vidět."

S tou jedinou větou se otočil a vystřelil z místnosti, zatímco můj právník vyřizoval všechny administrativní úkony za mě. Ironicky jsem si pomyslela, že se opravdu můžu nenávidět každým dnem víc a víc.
"...děkujeme za spolupráci."

Otočila jsem se s umělým úsměvem k notáři a potřásla si s ním rukou. Převzala jsem od svého právníka seznam s věcmi, které Regulus zanechal a byli stále na Grimmaudově náměstí, v trezoru nebo jiném místě, jež Blackům patřilo.

Přesto ať jsem hledala sebevíc, jedinou položku, po níž jsem opravdu toužila, na seznamu nebyla k nalezení. Zamračila jsem se a vzhlédla ke Carrolovi.
"Kde je Regulusův medailonek? S vyrytými iniciály, zlato od skřetů?"

"Tohle jsou všechny věci, které po vašem zesnulém strýci zbyly. Pokud se něco nenachází na seznamu, byl předmět již zničen nebo prodán. Zde mé služby končí, paní Mafoyová. Přeji hezký zbytek dne a pozdravujte manžela," usmál se neupřímně a sebral svoji aktovku.

"Němejte obavy, pane Carrole," odpověděla jsem s mrazivým úsměvem, který celkem úspěšně ignoroval.

Tiše jsem si zanadávala, když jsem v místnosti osaměla a posbírala své věci. Nedalo se nic dělat. Musela jsem se jít prohrabat Regulusovými věcmi a doufat, že se náhrdelník pouze někde založil. Potlačila jsem zasténání, když jsem si uvědomila, kde budu muset hledat.

Vyšla jsem z místnosti a téměř se srazila s osobou, která se vynořila na chodbě. Vzhlédla jsem a donutila se k " milému" úsměvu.
"Ach, paní Malfoyová, nemýlím se?," zeptala se přesládle Umbridgeová.
"Paní zástupkyně," odpověděla jsem. "Jaké milé překvapení."

"Nápodobně má drahá. Když dovolíte, spěchám na jeden soud, ale bylo velmi příjemné se s vámi konečně setkat. Ráda jsem poznala Luciusovu snachu," zvonivě se zasmála, až se celá otřásla ve svém odporném růžovém kostýmku.

Přesně v ten okamžik mou pozornost upoutalo cinkání kovu a můj pohled sjel na malý medailonek na jejím krku. Regulův medailonek.

"Pozdravujte pana Malfoye. Opravdu spěchám," pronesla nadřazeně a rychle cupitala na svým malých nožičkách k átriu.
Zoufale jsem se opřela o zeď a jen tak zírala do prázdna. Tomuhle se opravu říká zákon schválnosti. Právě jsem si znenáviděla svého otce ještě víc, než bylo třeba a naprosto kvůli ničemu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Má ho Umbridgeová Draco. Všechno je v háji," vydechla jsem v okamžiku, kdy jsem se krbem přenesla do Bradavic, do soukromého pokoje pro primuse.
"Vidělas ho?," zeptal se mě okamžitě a zaklapl rozečtenou knihu, aniž by se obtěžoval založit si stranu, kde skončil.

"Jo," přikývla jsem a svalila se k němu na pohovku. "Měla ho na krku."
"Musíme ho dostat," pronesla jsem svou myšlenku nahlas, když dlouho neodpovídal.

Zvedl pohled a přikývnul. Vědoucně jsem se usmála, když jsem si přečetla jeho výraz a pohodlně se uvelebila.
"Máš plán," konstatovala jsem.

"Samozřejmě," přitakal afektovaně. "Způsobím tu rozruch, aby se musela evakuovat, alespoň část hradu a prohledala se kvůli Potterovi. Takže jako první budou uset odejít Nebelvíři. Musíš se dostat na Grimmauldovo náměstí zároveň s Weasleyovou a prozradit jí, kde je medailonek. O zbytek se musí postarat ona."

Obdivně jsem pískla a obdařila ho malým úsměvem. Věnoval mi jeden ze svých upřímných a přitáhl si mě k sobě.
"Zasloužím si odměnu?"
"Jistě," vydechla jsem a chytila jeho obličej do dlaní.

Přiblížila jsem se k němu a těsně před tím, než se naše rty spojily jsem se odtáhla a položila mu palec na rty.
"Až bude tvůj plán úspěšný, tak tě odměním."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Ucítila jsem pálení na své levé ruce a připravená vkročila ke krbu. Během pár vteřin se mi v ruce objevil malý pergamen. Roztrhla jsem obálku.

Lasička je na cestě. Buď opatrná.

S hlubokým nádechem jsem vstoupila do zelených plamenů a překvapivě snadno vystoupila na Příčné ulici. Spěšně jsem se přemístila, aniž bych se zdržovala hledáním klidné ulice a objevila se na Grimmauldově náměstí.

Dlouhými kroky jsem přešla ulici a zaklepala na dveře. V ruce jsem pevně tiskla své povolení od Clarcka. Neměla jsem ponětí, kdo mi přijde otevřít, takže jsem byla překvapená, když se v nich objevil Krátura.

"Paní Malfoyová," ozval se překvapivě uctivě a uklonil se. "Krátura doprovodí paní do domu. Přeje si paní něco od Krátury?"
"Zaveď mě k mému otci," rozkázala jsem autoritativně.

"Jistě, má paní," vyhrkl a zavřel za mnou dveře. "Následujte prosím Kráturu."
Hrála jsem si na Smrtijedku, ale přece jneom jsem měla meze. Nehodlala jsem vniknout do Siriusova domu, sebrat nějaké věci a odejít, bez jeho svolení. Tedy, spíš vědomí.

Krátura otevřel dveře do jedné z knihoven, v níž byl naštěstí pouze Sirius, který se při zvuku dveří otočil. Jeho pohled se z přátelského okamžitě změnil na nepřístupný, když mě uviděl ve dveřích. Postavil se ke mně čelem a založil si ruce na hrudi.

"Co tu chceš?"
Páni.
"Přišla jsem si jen pro pár věcí," řekla jsem klidně a podala mu listinu, na níž se ani nepodíval.

"Celkem mě překvapuje," pronesl, "že jsi mi to dokonce přišla oznámit. Jak šlechetné."
"Nechci se hádat," oznámila jsem a otočila se k odchodu.
"Vezmi si to třeba vše. Hlavně se už nevracej zpět."

Pokusila jsem se nezakolísat ve své chůzi. Marně. Naštěstí mě naprosto ignoroval. Propustila jsem Kráturu, jakmile jsmevyšli na chodbu a spěšně se vydala hledat Ginny. Rychle jsem procházela očima místnosti a úlevně vydechla, když jsem ji zahlédla v jedné z knihoven.

Vletěla jsem do místnosti, zavřela dveře a zabezpečila je.
"Sam! Co tu-"

Pevně jsem ji stiskla v objetí a zadržela slzy. Bez dalších slov mě objala zpět a pět minut mě jen jemně hladila po zádech. Když jsem se od ní konečně odtáhla, usmála jsem se na ni.
"Promiň. Mám už toho plný zuby."

"Nedivím se," přitakala chápavě a zvědavě se na mě podívala. "Jsem si jistá, že poplach ve škole nebyl náhodou."
"Znáš mě," mrkla jsem na ni a zvážněla. "Potřebuju, aby se trio dozvědělo o jednom medailonku..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Drž se," šeptla mi Ginny do ucha, když jsem vyšla z knihovny.
"Ty taky," odpověděla jsem stejně potichu a znovu skryla své pocity za masku.

Zamířila jsem po schodišti zpět dolů a mířila ke knihovně, kde jsem předpokládala, že Sirius stále bude, když jsem zaslechla jeho hlas z obýváku. Otočila jsem se tedy tím směrem a ztuhla v pohybu, když jsem slyšela několik hlasů, co odpovídalo.

Útrpně jsem si povzdechla vešla pouzě do vstupu, odkud jsem navázala oční kontakt s Remusem, který na mou přítomnost upozornil Siriuse. Jeho vyloženě nepřátelský pohled upoutal zbytek osazenstva, jež se při pohledu na mě zatvářili neobyčejně znechuceně.

Během okamžiku mi do obličeje mířila hůlka a já překvapeně zvedla pohled, abych zjistila jejího majitele. Zamračila jsem se, protože mě to mohlo napadnout.

"Co tu chceš?," štěkl po mě Ron a nesnížil svou ruku.
"Po tom ti nic není," odvětila jsem chladně a podívala se na hůlku a zpět na něj. "A ocenila bych, dybys na mě přestal mířit. Jak vidíš, nejsem ozbrojená, neútočím na tebe, takže nevidím jediný důvod, proč je tvá hůlka stále vytažená."

Jeho pohled ztvrdl a stisk na hůlce se zpevnil. Otevřel pusu k další nadávce, když k nám přešel Remus a sklonil jeho hůlku.
"Prosím, Rone. Tohle opravud není nutné," řekl mu důrazně a otočil se ke mně. "Můžeme si promluvit vedle?"

Přikývla jsem a zpozorněla, když nás následoval i Sirius. Opět jsme se dostali do malé knihovničky vedlé obýváku a Remus zajistil dveře. Nenápadně jsem se narovnala.

"Co si bereš?," vypálil na mě okamžitě Sirius, dřív než mohl Remus cokoliv říct. Ten mu také věnoval patřičně naštvaný pohled.

Bezeslov jsem mu podala knihu a přívěsek. Nechtěla jsem si odnést nic, ale potřebovala jsem záminku, abych mohla mluvit s Ginny. Ale kdy už jse měla tu možnost se v Regulusových věceh prohrabat, našla jsem ideální.

Vzala jsem pohádkovou knihu Obraceč času a malého vlka s šedýma očima na přívěsku. Doufala jsem, že aspoň jede z nich pochopí mou němou zprávu. Ale vzhledem k tomu, jak si Sirius pouze odfrkl a téměř mi předměty mrštil nazpět, jsem s tím příliš nepočítala.

"Fajn," řekl lhostejně a zabodl do mě svůj pohled. "Dufám, že se už podobná situace s pozůstalostmi nebude opakovat. Řeknu ti to jasně - nehodlám mít nic společného se Smrtijedy. Takže odejdi a už se nevracej. Vyjádřil jsem se jasně?"
"Naprosto," odvětila jsem ploše.

Když se k ničemu dalšímu neměnili, pochopila jsem to jako svoje vyprovození. Těsně u dveří mě zastavila Remusova slova.

"Ten příběh jsem měl rád jako malý kluk. Stále si ty slova pamatuju, jako říkanku. "Až Naději spatříš znovu, bude to za řekou Styx-"
"-tam kde Merlin sprostí tě viny, jak rád tě pozná a ty odvětíš: "Já tebe víc"," doplnila jsem bez dechu, stále stejně bezbarvým hlasem, přestože mi srdce prudce bušilo.

Jen jsem natočila hlavu a přestože se Remusův výraz nějak nezměnil, jeho oči svítily nadějí. Donutila jsem se ke klidu.
"Naschledanou," pronesla jsem a odešla z domu, abych nevybuchla štěstím už tam. Bylo načase, aby zasvitlo slunce i nám.

43. Plány

13. září 2015 v 18:29 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

Další část je i na Wattpadu!

43. Plány


"Zbláznil ses?!"

"Vypadám, že mám na výběr?!"

Posadila jsem se na pohovku bez další odpovědi. Měl svým způsobem pravdu - jaký výběr jsme my dva kdy měli? Povzdechla jsem si a znaveně se opřela.

"Kdo o tom ještě ví?," zeptala jsem se.

"Jen ty," odpověděl okamžitě a pak se odmlčel. "Možná, že Severus něco tuší."

Přikývla jsem - to mu bylo podobné. Snape měl vždycky o všem přehled. Tím pádem by to měl vědět i Brumbál. Proč tedy vypadal tak klidně?

"Proč mlčíš?!," vybuchl po chvíli, kdy na mě pronikavě zíral.

"Co chceš, abych řekla?"

"Neptáš se, jak to chci provést nebo kdy... to mám uskutečnit-"

"Ani ne," odpověděla jsem sarkasticky, "ale ty mi to určitě řekneš viď?"

"Musím to udělat do konce školního roku, jinak..."

"Tě zabije."

Podíval se na mě s šokovaným pohledem v očích a já se cítila trochu špatně, že jsem to na něj takhle vybalila. Natáhla jsem se a za ruku ho strhla na pohovku vedle sebe. Byl pořád v takovém šoku, že se ani nebránil nebo trousil uštěpačné poznámky.

"Chceš ho zabít? Ne počkej," chytila jsem ho za rukáv, když se začal zvedat. "Tohle je důležitý - Draco, chceš ho zabít?"

Zíral na mě, jako kdybych mluvila v cizím jazyce. Pozvedla jsem obočí.

"Ne," zašeptal a sklopil pohled.

Sama pro sebe jsem si přikývla a pustila jeho ruku.V tom okamžiku zvedl pohled a vyčkávavě se na mě zadíval.

"To je všechno?"

"A co bys chtěl? Dort s nápisem "Umím udělat vlastní rozhodnutí"?," prohodila jsem, vložila do tónu náležitou porci ironie a vstala.

"Počkej! Musíš mi pomoct."

"Ne, to vážně nemusím," zamračila jsem se a mávnutím hůlky zvedla knihovnu.

"Dlužíš mi to."

Zatnula jsem ruce v pěst a napočítala do tří. Samozřejmě, že bude myslet jako Zmijozel. A i když jsem si to nerada připouštěla, měl pravdu. Dlužila jsem mu to. On zachránil život mě a teď se karta obrací. Otočila jsem se s rukama pevně v bok.

"A jak to mám podle tebe udělat? Mám nakráčet na schůzi Smrtijedů, poklonit se a říct, že by bylo lepší, kdyby se na takový hloupý plán vykašlal nebo mám snad navrhnout sebe? Jak si to představuješ Malfoyi?," vypálila jsem na něj.

"Máš pocit, že jsem se k něčemu podobnýmu hlásil?," štěkl po mně.

"Rozhodně víc, než já," odsekla jsem.

Semkl rty a zúžily se mu nenávistně oči.

"Od tebe to vážně sedí! Jenom jsi mě využila, aby sis mohla hrát na hrdinku a posílat si psaníčka s Brumbálem, zatímco jsi spoléhala na to, že ti pak budu zachraňovat krk!"

"No páni, koukejme kdo promluvil! Hlavně že ty sis mě vzal proto, že mě tak příšerně miluješ! Vůbec nic o mě nevíš - zatímco ty sis žil svůj pohádkovej život, někteří bojovali o svůj život!"

"A jak tak koukám perfektně ti to vyšlo, co?"

Šokovaně jsem odstoupila, když mě jeho slova doslova zasáhla. Rychle jsem zahnala slzy a rozkřičela se.

"Dej mi pokoj! Jsi jenom zatracenej parchant Malfoyi a zbabělec! Ale jasně - "všichni si ušpiňte ruce, jen když já z toho vyjdu jako vítěz a nebudu muset dělat vůbec nic"! A co, že ostatní mají city, že jsou to taky lidi. Máš úplnou pravdu! Já už jsem přece někoho zabila, co je další mrtvola na mém seznamu!"

Se švihnutím hůlky jsem znovu hodila knihovnu na zem a otočila se na podpatku. Vyletěla jsem z místnosti dřív, než se dokázala nadechnout k odpovědi. Prudce jsem vběhla do pokoje pro hosty a zamkla se.

Pevně jsem zavřela oči, když se ozvalo zaklepání na dveře. Podivně jemné vzhledem k situaci, jež se odehrála před malou chvíli.

"Harp- Sam. Otevři..."

"Nech mě být," vzlykla jsem zničeně a seslala na dveře další kouzla.

"Sam... To jsme neměl říkat, omlouvám se - otevři dveře, prosím-"

"Kašlu ti na tvoje omluvy," zaječela jsem a hodila nejbližší vázu na dveře. "Mám tě po krk. Mám po krk celý tvý rodiny. Nenávidím tě, slyšíš?! Nenávidím!"

Nechápala jsem, proč se necítím spokojeně, když jsem uslyšela vzdalující se kroky, které značily jeho odchod.

Svezla jsem se na zem a došly mi síly. Takhle tedy vypadá absolutní dno, pomyslela jsem si, když jsem si schovala obličej do dlaní a stulila se do sebe, tělo třesoucí se hlubokým žalem.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Samantho!"

Rozmrzele jsem vstala a položila knihu na noční stolek. Pevně jsem kolem sebe stáhla župan a mrzutě se rozešla do obýváku. Mrkla jsem na budík, jenž ukazoval půl dvanácté večer a povzdechla si. Profesor Snape si prostě uměl vybrat čas na návštěvu.

Vzala jsem za obě kliky a otevřela dveře do místnosti.

"Pokud je to ten idiot, tak s ním-"

Šokovaně jsem se zastavila, s rukama stále na klikách a přestala dýchat. Snape se skláněl nad mrtvolně bledou postavou Malfoye, z jehož hrudníku v malých potůčcích odkapávala krev na koberec.

"Přineste lektvar na tišení bolesti a proti jizvám."

Spustila jsem ruce a jako omámená jsem pomalými kroky zamířila k osobám před sebou. Zírala jsem do tváře svého manžela, jehož oči byly semknuté a obklopené tmavými kruhy. Rty mu volně přecházely do modré barvy a ofina se mu lepila potem k čelu.

Vypadal jako nějaká zastaralá malba padlého anděla. Namáhavě jsem polkla a natáhla ruku-

"Sam!," štěkl po mně Snape, když zvedl pohled. "Ty lektvary. Draco je potřebuje právě teď."

Rychle jsem se zvedla a rozběhla se do vedlejší místnosti, kde jsem ve spěchu lovila z kabinetu lektvary, o něž mě Snape požádal. Spěšně jsem prohlédla štítky a vzala dva z nich, zatímco jsem si neverbálně přivolala obvazy.

Rozběhla jsem zpět do obýváku a před Dracem padla na kolena. Vzala jsem opatrně jeho hlavu do svých dlaní a položila si ji do klína. Oba lektvary jsem mu vnutila do úst, zatímco mu Snape zaceloval a obvazoval rány.

Zadržovala jsem slzy, když jsem si vzpomněla jak jsem se k němu v poslední době chovala a co jsem mu vyčetla. Shrnula jsem mu ofinu z čela a ledovým kapesníkem, jenž mi přinesla skřítka, mu otřela čelo.

"Co se stalo?," zašeptala jsem a přinutila se podívat Snapeovi do očí.

"Pan Potter," procedil a přitáhl poslední obvaz na jeho hrudníku.

"Cože?"

"Řekněme, že se do jeho rukou dostala jistá kniha, v jejímž obsahu byly zaznačeny kletby, které se neměly dostat do rukou žádného ze studentů."

"Vaše kniha?," hádala jsem a změřila Dracovi tep. Zpomalený.

"Bohužel," potvrdil. "Našel jsem ho v umývárně, jak klečí nad Dracem. Zcela očividně neměl ponětí, co ta kletba dělá. To ho ovšem neomlouvá."

"Takže se pohádali a začali po sobě vrhat kouzla?," zeptala jsem se a sledovala, jak se zvedá a míří ke krbu.

"To je nejpravděpodobnější verze. Ještě jsem zaslechl vaše jméno, takže pravděpodobně byla hájena vaše čest," oznámil mi a nabral Letax do dlaně. "Postarejte se o něj, já musím za Potterem."

Než jsem stihla otevřít pusu a jakkoliv protestovat, zmizel v zelených plamenech. Bezradně jsem se podívala na nehybnou postavu na svém klíně.

"Vydrž, Draco. Maxi? Mohla bys mi s ním pomoci...?"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"...Sam?"

Zvedla jsem pohled od knihy a mrštila ji na stůl. Vyskočila jsem ze svého křesla u manželské postele a zkontrolovala mu tep a teplotu. S úlevou jsem se vedle něj posadila a zamračila se na něj.

"Pitomče!"

"Taky tě rád vidím," zašklebil se a zavřel oči.

"Bolí tě hlava?"

"Ne. Jen jako by mi v ní probíhalo stádo hipogryfů."

Protočila jsem očima nad jeho všudypřítomnou uštěpačností a podala mu lektvar, zatímco se opatrně posadil. Vděčně ho přijal a vypil najednou.

"Moc se nehýbej, ať se ti nerozšklebí jizvy," informovala jsem ho a pozvedla obočí. "Tak? Můžeš mi říct, proč se můj drahý manžel bije v umývárně?"

Odfrkl se a rozkašlal se. Marně jsem se snažila potlačit instinkt mu pomoci a podala mu další lektvar. Bez váhání ho vypil a opřel se do polštářů, s jednou rukou pevně kolem svého hrudníku.

"Drahá manželko," začal afektovaně a doplnil to úšklebkem. "Opravdu je nutné, abych se ti svěřoval s každou sekundou, kterou trávím mimo tvé pole působnosti."

"Budu ti to předčítat na pohřbu."

Potěšilo mě, když se mu na tváři objevil nepatrný úsměv. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a vstala.

"Jdu ti něco udělat na večeři. Opovaž se vylézt z té postele!"

Byla jsem skoro u dveří, když se znovu ozval jeho hlas, plný ironie a sarkazmu.

"Páni, takhle se chováš ke všem lidem, co jsou na pokraji smrti? No to mě těší, že o mě máš tak velké mínění. Opravdu, lepší manželku jsem si nemohl přát. Dal bych si kuřecí satté špízy- ne počkej, chtěl bych hovězí kari s pravou italskou omáčkou. Nebo-"

"Zmlkni nebo to bude žrádlo pro psa."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zvedla jsem se z křesla, když jsem zaslechla spuštění letaxové sítě a pomalu se rozešla k obýváku. Tiše jsem otevřela dveře a vstoupila do místnosti. Chvíli jsme na sebe zírali.

"Já... Sam-já nemohl... Snape..."

Věděla jsem, co chce říct. Přeci jen jsem stále byla členkou řádu. Rychle jsem k němu přešla a zavěsila se mu kolem krku. Vteřinu jen překvapeně stál, než si mě přitáhl blíž a drtil mě v objetí. Smrtijedská maska mu vyklouzla z prstů.

"Já vím," zašeptala jsem a jeho objetí se zpevnilo. "Nebyla to tvá vina. Snape ví, co dělá."

"Zabil ho."

"Já vím, Draco" zopakovala jsem a zavřela oči, přejíc si, aby všechno zmizelo.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Tohle je špatnej nápad," zopakovala jsem snad po sté a upravila si šaty.

"Je to ten nejlepší plán, s kterým jsme v tuhle situaci mohli přijít," odporoval mi Draco a podal mi mou kabelku.

"Nenávidím se," řekla jsem svému odrazu v zrcadle.

"Vítej v klubu," ušklíbl se Draco a vrátil se ke čtení knihy.

Hodila jsem na sebe plášť a pečlivě schovala hůlku do pouzdra u opasku. Znovu jsem zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle a zamaskovala Znamení zla na levém předloktí. Otočila jsem se k Dracovi, který mě zastavil zdvižením ruky.

"Probírali jsme to tisíckrát, nemusíš to opakovat znovu. Všechno je do detailu promyšlené a máme únikové plány," pronesl klidně a přetočil stránku.

"Jasně, protože naše plány vždycky fungujou tak zatraceně skvěle," pronesla jsem frustrovaně a povzdechla si. "Promiň. Máš pravdu. Přesto - kdybych se do půl hodiny neozvala-"

"Něco se stalo a používáme nouzový plán. Já vím," ujistil mě nevzrušeně.

Protočila jsem očima a zamířila ke krbu. Vhodila jsme Letax dovnitř a vstoupila do zelených plamenů. Jeho vykřiknuté "Hodně štěstí" mi burácelo v uších. Neměj obavy, pomyslela jsem si a vystoupila na Příčné ulici.

Nechala jsem se vést davem a poté odbočila na prázdnější uličku, z níž jsem se přemístila. Zhluboka jsem se nadechla a zamířila k domu před sebou. Opatrně jsem zaťukala na dveře a rozhlédla se po okolí.

"Sam!," ozval se mi u ucha výkřik a než jsem se stihla vzpamatovat, drtila mě Ginny v náručí.

"Ahoj," usmála jsem se na ni, když se odtáhla.

"Jsem ráda, že jsi dorazila," usmála se a chytila mě za ruku.

Společně jsme se prodrali až do kuchyně, kde paní Weasleyová dělala poslední svatební koláčky. Když se otočila, aby zjistila, kdo přišel, úsměv ji při pohledu na mně mírně zakolísal. Nenechala jsme se vyvést z míry a usmála se.

"Dobrý den, paní Weasleyová."

"Ahoj, Sam," odpověděla poněkud strnuleji a otočila se k Ginny. "Mohla bys přinést další květiny z obýváku? Někdo převrhl vázu. Měla by jich tam ještě být spousta."

"Jasně mami," houkla a táhla mě k vedlejšímu pokoji.

Doslova mě strčila dovnitř a otočila se ke mně.

"Zajistíš dveře?," zeptala se mě a odstoupila.

Váhavě jsem vytáhla hůlku a poslala na ni několik diskrétních a zamykacích kouzel. Schovala jsem hůlku a ztuhla v pohybu, když mě pevně chytila za předloktí. Levé předloktí.

"Chtěla jsi se mnou mluvit?," pokusila jsem se znít nevzrušeně a změnit téma.

Nepustila mou ruku a vědoucně se na mě zadívala. Nepochybovala jsem, že ví, když mi vyhrnula rukáv o něco výš. Zavřela jsem oči a neslyšně si povzdechla. Na tohle jsem rozhodně neměla čas.

"Vím, že máš Znamení, Sam," promluvila jemně a s klidem. "A taky vím, co máš v plánu."

Prudce jsem otevřela oči a překvapeně se na ni zadívala.

"Potřebuješ způsobit rozruch, že jo? Ukázat našim, že jsi na Temné straně a chránit nás."

"Jak tohle víš?," zašeptala jsem a vymanila ruku z jejího sevření.

Smutně se usmála a objala se rukama. Přistoupila k oknu a zadívala se na stan, z něhož se ozývala hudba a smích.

"Protože jsi stejná jako Harry," řekla a já nechápavě zamrkala. "Snažíš se všechny ochránit a sama se stavíš do nebezpečí."

"Harry...?"

"Rozešli jsme se, ale o to tu nejde," prohodila s hraným nezaujetím. "Pomůžu ti. Udělat rozruch, myslím."

"Nemusíš-"

"Chci," přerušila mě pevně a vytáhla hůlku. "Máš plán?"

"Máme. Objevím se tam v masce, zaútočím a Draco pošle falešný signál, takže se sem Smrtijedi přemístí dřív, než bylo v plánu. Podali jsme Kingsleymu echo, bystrozoři jsou už tady," vysvětlila jsem a na její pobavený pohled jsem dodala. "Co?"

"Níc," protáhla s ďábelským úsměvem. "Takže Draco-"

"Na to fakt není čas Ginny," přerušila jsem ji a mrkla na hodinky. Pět minut.

Přikývla a já vytáhla svou Smrtijedskou masku. Rychle jsem k ní přešla a pevně jsme se objaly. Hůlkou jsem si vypálila na povrch Znamení zla a věnovala jí poslední smutný úsměv.

"Nesmíš to nikomu říct, Ginny. Ani Siriusovi, ani Harrymu. Mrzí mě to," řekla jsem a nasadila si masku.

"Já jen doufám, že víš, co děláš."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Vtrhla jsem do stanu v patách s Ginny, která měla na tvíři krvavý šrám a vypálila těsně vedle mě netopýří kletbu.

"Smrtijed! Chyťte ho!," zakřičela z plných plic.

Fungovalo to skvěle. Ve stejnou chvíli, kdy se všichni natáhli pro hůlky se do stanu začali přemisťovat Smrtijedi a strhla se bitva snad na každém centimetru volného prostoru.

Začala jsem metat lehké kletby poblíž členů řádu a zesilovala jsem pouze jejich intenzitu, aby to vypadalo, že na ně pužívám nebezpečné kletby. Jednu z nich jsem mrštila přímo Kingsleymu do hrudi.

Ten ji hravě odstranil a poslal mi další lehkou zpět. Věděl o tom a měla jsem ho pod Neporušitelným slibem, takže jsem měla jistotu, že se o tom Sirius nedozví. Bohužel tím, že jsem na něj právě zaútočila, jsem si získala pozornost dalších členů Řádu.

Vyhnula jsem se vlně kleteb, přeskočila stůl, který jsem svrhla, aby kletby vrazily do něj a minuly mě. Vyskočila jsem na nohy a zamířila k východu, jenž mi k mé hrůze zatarasil Remus se Siriusem. Oba po mně okamžitě vypálili a já se zaštítila.

Rozběhla jsem se a pokusila se uhnout vlevo, když mě Remusova ruka pevně zachytila. Promiň Remusi, pomyslela jsem si lítostivě, když jsem mu vrazila pěst s prstýnkem z vlkodlačího stříbra do hrudi.

Vykřikl a pustil mě, když ho zasáhl jako šok vlkodlačí jed. Pro efekt jsem ho kopla do holeně a uskočila kouzlu, které Sirius naštvaně vypálil.

Snažila jsem se mu vracet jeho kouzla s menší razancí, protože jsem mu nechtěla ublížit, ovšem musela jsem začít i s těžšími kletbami, protože on na mě nešel zrovna zlehka.

"Repulso!," křikla jsem a celkem překvapeně jsem sledovala, jak snadno se mu vyhnul.

"Expelliarmus!"

Jeho kouzlo jsem zaštítila lehce a překvapeně otočila hlavu, když mě neverbální kletba řízla přes masku až do obličeje. V duchu jsem si zanadávala nad svou amatérskou chybou a vrátila mu kletbu zpět.

Naprosto očekávaně se jí vyhnul a vrhnul na mě další tři. S námahou jsem se jim vyhnula a rozhodla se ukončit tuhle bitvu. Věděla jsem, že teď ho ztratím nadobro, ale musela jsem to udělat. Mrštila jsem jeho směrem Cruciatus a když se napřahoval k další kletbě, strhla jsem si masku.

Vlasy se mi v tmavých vlnách spustily po zádech a já na něj zaměřila chladný pohled. Fungovalo to perfektně. Ztuhnul na místě a já ho spěšně odzbrojila.

"Sam-"

"Mdloby na tebe!," odhodila jsem ho stranou a bez dalšího zdržení vyběhla ze stanu, odkud jsem se přemístila přímo před náš dům.

Pevně jsem se chytila za bok, kam mě zasáhlo jedno ze Siriusových kouzel a tiše jsem zanadávala, když se mi na rukou objevila krev. Odkulhala jsem do domu a než jsem si stihla otevřít dveře obýváku, prudce se otevřely přímo přede mnou.

Zvedla jsem pohled a překvapeně zamrkala, když jsem viděla Dracův nadšený obličej. Nechala jsem ho, aby mi pomohl do místnosti.

"Objevil si obraceč času?," navrhla jsem a svalila se na pohovku.

"Něco lepšího. Vím, kde je další viteál."

42. Paní Malfoyová

9. září 2015 v 18:13 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

Wattpad



42. Paní Malfoyová

"Maxi, měla bych se převléct," konstatovala jsem, když jsem si kriticky prohlížela svatební šaty v zrcadle.
"Slečně šaty velmi sluší," odporovala mi skřítka a připnula mi závoj. "Paní Erica je měla mít na své svatbě, ale nechala je Maxi, aby je šetřila pro slečnu, až se bude vdávat. Maxi splnila svůj slib."

Zvedla jsem pohled a znovu se kriticky přeměřila v zrcadle. Pevně jsem stiskla kytici a sklopila pohled.
"Jsem si jistá, že si máma můj svatební den nepředstavovala takhle."

"Paní Erica by byla šťastná, kdyby viděla slečnu ve svatebním. Byla by hrdá, Maxi si je jistá."
Rychle odspěchala ke šperkovnici, aby mi nasadila perlové náušnice. Znovu jsem se tedy posadila, aby měla lepší přístup a nechala ji pracovat.

Byla by hrdá na to, že se z její dcery stala vražedkyně? O tom jsem opravdu pochybovala.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nakonec jsem se začala stresovat až těsně předtím, než jsem měla jít uličkou ke svému snoubenci. I kdybych byla natolik hloupá a pokusila se utéct, zachytily by mě stráže, jež byly všude kolem, aby zajistily bezpečí a soukromí před reportéry a tiskem.

Tím, že jsem svým přičiněním nechala "zabít" svého dědečka mi bylo jasné, že k oltáři půjdu sama. Rozhodně jsem neměla v úmyslu jakkoliv kontaktovat mou babičku ode dne, kdy zemřel.

Znovu jsem se zhluboka nadechla a pokusila se přimět ztuhlé nohy k pohybu. Tak moc jsem se soustředila na dýchání, že jsem málem vyletěla z kůže, když si mě zavěsil na rámě profesor Snape. Vytřeštila jsem oči.

"Nezírejte tak," zavrčel, "bylo mi jasné, že se pokusíte utéct nebo zkolabujete, když tu zůstanete dlouho sama."

"Tak to je od vás vážně milý, že si o mě děláte takové starosti a povedete mě k oltáři," ucedila jsem tiše, když se rozezněla hudba a Snape mě donutil k pohybu.

"Alespoň spolupracujte natolik, že budete chodit. Tuhle činnost byste měla ovládat již od svých dvou let naprosto perfektně. A usmějte se."
"Od vás to sedí," zasyčela jsem na půl úst a vytvořila jakýsi vzdáleně připomínající úsměv.

Prošli jsme v klidném tempu, které překvapivě bez problémů a do rytmu udával Snape a já ignorovala všechny blesky fotoaparátů a nadšené mumlání kolem sebe. Snažila jsem se udržet v sobě včerejší večeři.

Musela jsem uznat, když jsme se blížili k Malfoyovi, že mu to opravdu slušelo. A vypadal... no asi tak nadšeně jako já, ovšem uměl to zahrát mnohem lépe. Což jsem mu krutě záviděla. Po jeho bocích stáli dva svědci, jenž jsme v životě neviděla.

Snape mě bez okolků "odevzdal" Malfoyovi a odešel na své místo. Šťastný to člověk, pomyslela jsem si a vracela Malfoyovi jeho drtivý stisk rukou.
"Drazí čistokrevní kouzelníci a čarodějky, sešli jsme se zde..."

Naprosto jsem vypla a reagovala pouze, kdy jsem musela monotónně zopakovat slib. Přála jsem si, abychom to už konečně měli za sebou, když jsme si navlékali snubní prsteny. Nápis na jejich vnitřní straně byl prostě a jednoduše irnický. Usque ad lunarem globum et retro. - Na měsíc a zpátky.

"Samantho Lily Harperová-Blacková, berete si zde přítomného Draca Luciuse Malfoye a slibujete mu svou věrnost, oddanost a lásku před Merlinem a zároveň se svazujete svou duší i magií?"

Ne...
"Ano beru," pronesla jsem nahlas.

"Děkuji," přikývl oddávající a otočil se k Malfoyovi. "Draco Luciusi Malfoyi, berete si zde přítomnou Samanthu Lily Harperovou-Blackovou a slibujete jí svou věrnost, oddanost a lásku před Merlinem a zároveň se svazujete duší a magií?"

Řekni ne...
"Ano beru," pronesl stejně hlasitě.
"Můžete políbit nevěstu."

Povinně jsme se políbili a za dalšího aplaudování jsme ruku v ruce, nyní již jako šťastní novomanželé, procházeli uličkou zpět. Přesto jen pár přítomných vědělo, že je tohle pouze fraška.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Řekněte mi, že všechna setkání takhle neprobíhají," vydechla jsem těžce a pomohla profesorovi do křesla.

Zatnul zuby a natáhl se po lektvaru, jenž jsme mu podala z lékarničky a svalila se na pohovku naproti. Hodil ho do sebe a s úlevou se opřel. Zavřel oči a pár minut jsme jen seděli v tichu, jenž narušovalo pouze praskání dřeva v krbu.

"Opravdu na tohle chcete slyšet odpověď?," ozval se tiše a promnul si spánky.
"Ani ne," hekla jsem a chytila se za bok, z něhož mi stále ještě tekla potůčkem krev.
"Dejte mi chvíli a-"

"Severusi, potřebuji s tebou mluvit na ošetřovně," přerušil ho hlas madame Pomfreyové přicházející z krbu.
Frustrovaně se postavil na nohy, ale než zmizel, otočila se lékouzelnice ještě ke mně.

"Sam, jsi v pořádku?," ozvala se starostlivě a i přesto, že to muselo být náročné se mě pokoušela z dálky zkoumat.
"Jasně," usmála jsem se křečovitě a zdvihla palec, který se šíleně třepal.

"To vidím," zamračila se, "profesor Brumbál mě požádal, abych ti vyřídila, že by s tebou rád mluvil."
"Děkuju," odpověděla jsem a počkala, než Snape zmizel a poté se odletaxovala krbem do ředitelny.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Chtěl jste se mnou mluvit, pane profesore?," zeptala jsem se unaveně a bez zeptání se svalila do křesla naproti němu.
Ustaraně se na mě podíval a vykouzlil přede mnou sklenici s vodou. Tu jsem do sebe vděčně hodila a s lepším pocitem se pohodlněji uvelebila.

"Spíše mne zajímalo, jak se ti daří."
Pozvedla jsem obočí a polkla jakékoliv nelibé poznámky, jež se mi hrnuly na jazyk. Místo toho jsem si prohrábla vlasy a těžce vnímala chladný kov na levém prsteníčku.

"Tak nejlépe, jak jen to jde," odpověděla jsem s pokrčením ramen.
"Vím, že to pro tebe není lehké," přikývnul vážně. "Ale ať tomu budeš věřit nebo ne, měl jsem o tebe obavy. Od vaší svatby s panem Malfoyem přeci jen uběhlo jíž sedm týdnů..."

"Věřte mi - kdybych měla čas se s vámi nějak spojit, tak to udělám, Ovšem posledních několik týdnů jsem si procházela tvrdou smrtijedskou školou pro nováčky," pronesla jsem temně a nevědomky si masírovala levé předloktí.

"Vím, vím," mrkl na mě, "Severus mě informoval."

Jak jinak, pomyslela jsem si, ale nahlas pouze přikývla. Věděla jasem, že mě jeho další slova nepotěší, když nasadil vážný výraz nakombinovaný s úsměvem milého starouška z domova důchodců.

"A nebyl jsem jediný, kdo si o tebe dělal obavy," začal a já přesně věděla, kam tím směřuje. "Tisk bohužel sleduje snad každý tvůj krok, takže všichni z Řádu byli informováni o situaci a někteří mají starosti. Sirius se po tobě ptal."

"Se vší úctou řediteli, k tomuhle jsem se vyjádřila už před svatbou. Jediná šance, jak neumřít a nedostat do nebezpečí někoho z mých blízkých, je držet se dál a hrát Smrtijedku. Takže moje odpověď je stále stejná," promluvila jsem poněkud nevrleji.

"Sam, nemyslím si, že je dobré-"
"Opravdu bych byla ráda, kdybyste to nechal na mě. Jsem svéprávná a o některých věcech si prostě chci rozhodovat sama."

"Rád by se s tebou setkal."
"Jak už jsem říkala, je to příliš-," zadrhla jsem se, když jsem si uvědomila, že se neptal, ale oznamoval. "To nemyslíte vážně?! On je tady?!"

Zatnula jsem ruce v pěst a okamžitě se zamaskovala krycími kouzly. Nepotřebovala jsem, aby mě ještě viděl zmlácenou. Brumbál vstal a takticky mi zabarikádoval všechny únikové cesty.

V ten okamžik se dveře do ředitelny otevřely a já útrpně zavřela oči. Překvapeně jsem svůj pohled opět zvedla, když jsem zaslechla dva páry botou, než mě to trklo. Samozřejmě, že s ním přijde i Remus.

Oba se zastavili pár metrů od nás a já si co nejpovýšeněji stoupla a narovnala ramena. Úspěšně jsem ignorovala vystřelující bolest ze zad. V posledních měsících jsem ale už byla zvyklá na ledacos a tohle mě nemohlo rozdělit.

"Sam-," začal Sirius a já věděla, že musím pokračovat ve své nemilosrdné hře.
"Paní Malfoyová," opravila jsem ho chladně a levou rukou si upravila vlasy.

Chvíli na mě koukal, než zatřepal hlavou a udělal pár kroků mým směrem.
"Sam, nemusíš nic hrát. Brumbál mi vše vysvětlil," řekl a na jeho tváři se zformoval malý úsměv.

Střelila jsem pohledem k Brumbálovi, ale byla jsem odhodlaná se nevzdat tak rychle. Nasadila jsem neupřímný úsměv a založila si ruce na prsou. Schválně tak, aby odhaloval moje Znamení zla. Musela jsem jednat rychle, protože mi docházely možnosti.

Viditelně zaváhal a já už si připravila rychlé rozloučení, když mě z boku zasáhlo odhalující kouzlo. To byla od Brumbála podpásovka. Znovu jsem se opřela o židli za sebou a pokusila se přemoci nevolnost. Prozatím úspěšně.

Otevřela jsem oči a vyslala Brumbálovým pohledem velice čitelný vzkaz. Omluvně se na mě usmál, ale já to ignorovala.
"Jediná věc," začala jsem ploše. "Tohle byla jediná věc, o kterou jsem vás žádala. Opravdu jsem toho chtěla tolik?"

"Sam-"
"Ne! Tohle je přesně to, co jsem nechtěla, aby se stalo."

"Někdy je lepší znát pravdu."
"A někdy taky ne. Protože ta pravda může někoho uvést do nebezpečí. Nebo někoho zabít," odsekla jsem.

Nastalo ticho, které přerušil těžkým povzdechem Brumbál a mě trochu bodl povit viny, když jsem viděla, jak staře najednou vypadal. Přesunul se za svůj stůl a přidal k němu dvě židle. Pochopila jsem a posadila se na nejbližší z nich.

Sirius a Remus mě brzy následovali. Remus takticky přenechal místo vedle mě svému příteli a sám si sedl dozadu. Sirius mě propaloval pohledem a bylo na něm vidět, že doslova touží se mě na něco zeptat.

"Vím, kde je další," řekla jsem a ignorovala okolí.
Pokusila jsem se do svého oznámení vložit jasnou otázku, kterou mi naštěstí Brumbál zodpověděl.
"Remus i Sirius jsou zasvěceni do Viteálů," přikývnul.

"Trezor Lestrangeových. Je to malý pohárek, měl na sobě mrzimorský znak. Ještě pracuju na tom, jak se k němu nepozorovaně dostat. Jejich trezor je velmi dobře hlídaný a pochybuju, že miBellatrix dá volný vstup ke svému majteku," osvětlila jsem a vytáhla hůlku.

Jednoduše jsem vykouzlila kopii, která se vznášela pár centimetrů nad stolem. Vichni si ho opatrně prohlédli, když začal blikat a já kouzlo ukončila. Potřebovala jsem se konečně ošetřit a zastavit krvácení.

"Sam, madame Pomfreyová-"
"Já ji ošetřím," přerušil Brumbála Sirius a podíval se na mě.

Nevzrušeně jsem kývla. Bylo mi celkem jedno kdo mě ošetří. Dokud si s tím někdo pohne.
"V tom případě mě jistě omluvít, ještě musím něco zařídit," tleskl rukama ředitel a odletaxoval se pryč.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Měl bys mě nenávidět," utnula jsem patnáctiminutové ticho, kdy mi Sirius zaceloval a obvazoval rány.
"Oba byste měli," dodala jsem a nezvedla pohled.

"To je hloupost Sam," odporoval mírně Remus. "Tohle přece nebyla tvá chyba. Neměla jsi na výběr."
"Mohla jsem umřít," odfrkla jsem si. "Aspoň bych se nestala zbabělcem potetovaným nadoživotí."

"Takhle nemluv," vkročil do toho tiše Sirius a opatrně mi obvázal dlaň. "Ty nejsi jako oni."
"Ale jsem," vyhrkla jsem se slzami na krajíčku. "Někoho jsem zabila."

Vzhlédla jsem, když Sirius přestal obvazovat. Namáhavě jsem polkla, když jsem se setkala s jeho smutnýma očima. Proto jsem překvapeně zamrkala, když mě volnou rukou pohladil po tváři.

"Pokud to bylo nezbytné, abys přežila... Nemůžu tě z toho vinit. Měl jsem tu být pro tebe. Měla jsi být na Grimmauldově náměstí se mnou a s... Ericou. Mrzí mě to."
Zavrtěla jsem hlavou a nechala spadnout první slzy.

"Nedokázala... nedokázala jsem se mu postavit. Nejsem jako ty a máma. Nevěděla jsem, co mám dělat...já-"
Přerušil mé hysterické blábolení jedním rychlým objetím a já se podvolila tak dlouho zadržovaným emocím. A poprvé po několika měsících se cítila bezpečně. V náručí svého otce.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Musím už jít."
"Já vím."
Povzdechla jsem si a konečně se vymotala z jeho náručí.

Seděli jsme tu a povídali si několik hodin, i když mi to příšlo pouze jako pár minut. Přestože jsem se nechtěla vracet k Malfoyovi do "malého domku", jenž jsme dostali jako svatební dar, neměla jsem na výběr.

Přehodila jsem přes sebe plášť a kouzlem se upravila. Otočila jsem se k nim a smutně se usmála.
"Nemůžeme se vídat, ani si psát. A pro mou i vaši bezpečnost... tohle setkání se nikdy nestalo a my se nevídáme."

"Je to ještě horší, než to zní," užklíbl se bez radosti Sirius.
Přikývla jsem a pevně objala Remuse, než jsem se otočila k otci.

"Mrzí mě to."
"Mě taky."

Objali jsme se a já zaplašila další slzy. Odtáhla jsem se a zamířila ke krbu, když jsem se znovu otočila.
"Byla to Chloe," na jeho nechápavý výraz jsem pokračovala. "To ona na mámu poslala nerviničící kletbu. Viděla jsem to na vlastní oči."

"Ta podlá mrcha," zajiskřilo se mu v očích a pevně stiskl hůlku.
"Můžeme vydat zatykač," navrhl Remus.
"Není třeba. Už jsem se o to postarala," pronesla jsem ploše a sledovala, jak se jim ve výrazu objevuje pochopení.

"Máma by to pochopila."
"Kéžby," zašeptala jsem a zamířila do sídla.
"Sam," zastavil mě znovu Siriusův hlas.
"Dávej na sebe prosím pozor."

Zavrtěla jsme hlavou a otočila se.
"To ti nemůžu slíbit," šeptla jsem a vstoupila jsem do zelených plamenů.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Zlato? Jsem doma," zahalekala jsem s ironickým úsměvem a hodila kabát na nedaleký věšák.
"Malfoyi?," zopakovala jsem podrážděně, když se mi automaticky nedostalo obvyklého uštěpačného comebacku.

Pevně jsem chytila hůlku a pomalu procházela místnosti, zatímco jsem volala Malfoyovo jméno. Pomalu jsem začala propadat menší panice, když jsem ho nikde nemohla najít, než jsem narazila na knihovnu.

Většina knih byla rozházena po zemi, stůl byl převržený a váza s květinou rozbitá na drahém koberci odkudsi ze severní Ameriky. Rozhlédla jsem se po celém pokoji a zaměřila se na blonďatou postavu opřenou o krb.

"Co se tu sakra stalo?!"
"Co myslíš?," odsekl, aniž by se na mě podíval.

"Skvělý," prohodila jsem sarkasticky a pomalu urovnávala spoušť kolem sebe.
"Co to děláš?!," křikl na mě a já patrně zvedla pohled.

"Uklízím," pronesla jsem pomalu a postavila znovu seskládanou vázu na stolek.

Zadívala jsem se na něj pozorněji, když jsem si všimla jeho rozcuchaného účesu, neupravené košile a uštvaného pohledu v očích. Pomalu jsem k němu zamířila ruce mírně od těla, abych mu dala na vědomí, že přicházím v míru.

"Co se děje?," zašeptala jsem, když jsem k němu došla a schovala hůlku zpět do hábitu.
"Jsem v háji. Nedokážu to," pronesl zničeně a prsty si vjel do vlasů.

"Co nedokážeš?," neodolala jsem a zeptala se.
Chvíli jsme na sebe jen hleděli, než donutil svůj hlas k poslušnosti a doslova mi svou odpovědí zmrazil krev v žilách.


"Mám zabít Brumbála."

41. Zabij nebo budeš zabit

6. září 2015 v 19:28 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Další část je tady!


41. Zabij nebo budeš zabit

Hned po Dracově prohlášení se spustil hotový rozruch. Několik Smrtijedů vypálilo naším směrem pár kleteb, jeden z nich k nám rychlým krokem zamířil a měla jsem pocit, že jsem slyšela křičet moji babičku.

"Ticho!," přerušil je s blýskajícíma se očima Voldemort, zašítil kletby a všichni očekávaně ztichli.
Bylo na něm vidět, že si užívá své nadvlády a moci. Začal kolem nás chodit v kruhu a co chvíli se Nagini otřela o naše nohy. Znovu jsem bolestně zamrkala a v jakémsi polosedu mě držela pouze Dracova paže.

"Tohle je velmi závažné obvinění Marcello," pronesl naoko přemýšlivě a pohrával si s hůlkou.
"Můj pane, mou povinností je-"

"Marcello tvou povinností je mi sloužit. A víš co znamená mi sloužit? Poslouchat mé příkazy a dodržovat pavidla, což," ledabyle máchl hůlkou ke mně, "nezahrnuje zabíjení tvých vlastních dědiců. Čisté krve."

Další šeptání Smrtijedů zastavil zvednutím ruky. Pohladil hada po hlavě a zadíval se vyčkávavě na Marcella.
"To bych si nikdy nedovolil! Viděl jsem ji-"

"Co přesně si viděl? Nějaký dopis, který tvá vnučka vhodila do krbu. Máš nějaký důkaz, že to byly informace o našich setkáních? Nebo snad... že je určen Brumbálovi?"
"Ne úplně, můj pane," přiznal zdráhavě.

"Takže jsi na svou vlastní krev použil Cruciatus, aniž by ses přesvědčil..."
Hrajte divadlo. Lehce jsem sebou trhla, když se mi Snapeův hlas ozval v hlavě. Jemně jsem zvedla hlavu a zadívala se na siluetu Smrtijeda přede mnou. Byl to on?

Nemůžu vás odtud dostat, pokud na mě budete pouze zírat. Draco za vás právě riskuje život, to nejmenší, co pro něj můžete udělat, je hrát to s ním.

Pevně jsem stáhla ruce kolem svého břicha, dokud mi nevytryskly slzy bolesti a zhroutila se na Malfoyovou hruď. Ten mě objal a třásl se spolu se mnou. Když jsem znovu zachytila Snapeův pohled na jeho přikývnutí jsem se rozbrečela hlasitěji.

To samozřejmě přilákalo pozornost zbytku osazenstva. Zatnula jsem v pěstech Malfoyův hábit a hluboce se rozeštkala.
"Je mrtvý... Draco je mrtvý... Naše deťátko..."
"V pořádku Sam... Bude to v pořádku."

Nezněl nejistě - byl dobrým hercem. V jeho hlase probíhaa zuřivost naměřená na Marcella a zároveň uklidnění mířené na mě.
"Nezachránila jsem ho... je mrtvý a je to moje vina... omlouvám se!"

To už jsme získali i Voldemortovu pozornost a já jen doufala, že nás nezabije kvůli tomu, že ho přerušujeme. Natočil k nám hlavu a z jeho očí zmizel fanatický lesk a nahradil ho pouze jakýsi lhostejný výraz.

"Odveď svou snoubenku k Mungovi, Draco. Přišli jsme o jednoho čistokrevného kouzelníka, další ztráty již nechceme," promluvil a poté se otočil zpět k Marcellovi. "A co se týče tebe... Porušil jsi pravidla, je načase, abys za své činy nesl plnou zodpovědnost."

"Můj pane," ozval se uctivě Snape a strhl si masku. "Když dovolíte, postaral bych se o slečnu Harperovou. Mé lektvary-"
"Budou nepochybně výborné a mnohem dostupnější, než u lékouzelníků. Výborně Severusi."

"Ovšem," zastavil ho na půli cesty k nám. "Rád bych, abys všem předvedl, že takovéto chování tu nebudeme tolerovat."
"Můj pane," ozvala se dychtivě Bellatrix a div se nepřerazila, aby mu padla k nohám. "Když dovolíte, já se o něj postarám, vím přesně-"

"Vím, Bello," utnul ji. "Pro tebe, má nejdražší, mám jinou práci. Severus si tuto čest vysloužil tím, že do našich řád přivedl novou členku. Proto, jak jistě chápeš, tuhle práci musím nechat na něj."
Horlivě mu přikyvovala a rozzářila se jako vánoční stromeček, když ji nazval nejdražší a svěřil jí další úkol. Snape přikývnul a s napřaženou hůlkou zamířil k Marcellovi.

"Crucio!," pronesl lhostejně.
Zavřela jsem oči a snažila se ignorovat výkřiky bolesti, zatímco se o mě znovu pokoušely mdloby. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla mimo, ale když jsem otevřela oči, Voldemort zrovna seslal na Marcella Avadu a k jeho nehybnému tělu přišla Eleanor.

Sundala si masku, uklonila se svému pánovi a naprosto ignorovala fakt, že muž před ní jí zabil manžela.
"Jsem si jist, že další takový incident se nebude opakovat. Ale přesto pro klid nás všechny, si ji k sobě vezme Severus a postará se o ni," oznámil jí i Snapeovi a otočil se ke mně a Dracovi.

"Jsem si jist, že mohu udělat výjimku a z dnešního setkání tě mohu omluvit, abys strávil čas se svou snoubenkou. Ujisti se, že o ni bude dobře postaráno."

Tak, aby co nejdříve znovu otěhotněla a mohla porodit pokračovatele Malfoyovic a Harperovic rodu, dodala jsem si v myšlenkách a vyčerpaně zavřela oči. Vnímala jsem, že mě někdo zdvihá ze země. Při přenášení jsem se konečně podvolila spánku.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Otevřela jsem oči a mrkala do oslepujícího světla. Pokusila jsem se posadit, když mě zastavila prudká bolest v podbřišku. Než jsem stihla znovu spadnout, zachytil mě pár silných rukou, dal za mě polštář a opřel mě o něj.

Zamrkala jsem, abych zaostřila na tmavou postavu před sebou a zhluboka se nadechla.

"Máte štěstí, ztratila jste jen něco přes třičtvrtě litru krve. Všechny vaše orgány jsem zkontroloval a prověřil, jestli nemáte vnitřní krvácení. Pravděpodobně kromě dostatečné kapacity inteligence v mozku, není nikde žádný problém," oznámil kousavě Snape a posadil se na židli vedle postele, na níž jsem ležela.

Automaticky jsem si položila ruku na břicho a rozhlédla se kolem.
"Je tu Malfoy?"
"Ne, již odešel," oznámil mi odměřeně. "Vysvětlite mi už, co tohle mělo znamenat?"

Rozšířily se mi oči a prudce jsem zatřásla hlavou.
"To není tak, jak to vpyadá. Já nejsem... teda nebyla jsem..."

"To mi neříkáte žádné novinky," přerušil mě a na můj zmatený pohled pokračoval. "Mluvil jsem s Narcissou již v době, kdy jste byla vybrána jako potencionální snoubenka. Což mě přivádí k další otázce - jak vás napadla taková pitomost?"

"Neměla jsem na výběr. Dozvěděla jsem se o dalších dvou viteálech a jeden jsem-"
"Poslala řediteli. Vím, už o něj bylo postaráno."
Pak mě napadla nebezpečná myšlenka a trochu vystrašeně jsem se zeptala.

"Ví o tom... že je zničený?"
"Ne."
Úlevně jsem vydechla a přivřela na chvíli oči.

"Opravdu jste přišla o rozum, když jste souhlasila s tím dělat špeha pro Řád," zamračil se a podal mi lektvar.
"Musela jsem něco udělat," argumentovala jsem a vypila ho, "svatba s Malfoyem bylo jediné východisko a- Počkat, kde se vůbec vzalo tolik krve?"

Zatvářil se kysele a bylo vidět, že se drží, aby neprotočil očima.
"Pátý ročník lektvarů, slečno Harperová. Lektvar proti početí s kletbou Cruciatus nereaguje velmi... mírumilovně. Máte štěstí, že vám to nezničilo vaječníky."

Naprosto proti všemu jsem se lehce zasmála. Jeho zamračení mi nemohlo zkazit náladu.
"Pardon. Nikdy jste se se mnou nebavil o dětech nebo tak. Je to divný," vysvětlila jsem.

"Odpočiňte si. Než vás napadne další skvělý plán, jak se nechat zabít. Během několika dnů jste se dostala do víc problémů, než je schopen Potter za celý rok."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Jak se cítíte?"
Mohutně jsem zívla a protáhla se. Opatrně jsem vylezla z postele a když jsem udělala pár kroků, vítězně jsem se na něj usmála.

"Neříkejte, že fajn. Dal jsem vám lektvar proti bolesti. Ačkoliv jsem sadista, nesnesl bych vaše fňukání ceý večer."
Protočila jsem očima a posadila se za jídelní stolek. Zvědavě jsem se rozhlédla po zařízení domu a zeptala se.

"Kde to vlastně jsme?"
"V domě mé matky na Tkalcovské ulici," odpověděl a položil na stůl talíře s jídlem.

S chutí jsem se pustila do těstovin a vychutnávala si každé sousto. Otočila jsem se k lahvičce, která ležela vedle sklenice s vodou. Položila jsem příbor a zkoumavě ji k sobě přitáhla. Jakmile jsem uviděla zelené zbarvení, šokovaně jsem se na Snapea podívala.

"Neříkal jste náhodou, že nejste sadista? Tohle je totiž hodně sadistický," oznámila jsem a posunula láhev jeho směrem.
"Pán zla si nás předvolal," řekl jako by to mohlo všechno vysvětlit.

Mohlo. Vysvětlovalo.
"Takže potřebuju sehrát další divadýlko na to, jaká jsem chudinka, aby mě nezabil?," zeptala jsem se přímo a neochotně si k sobě přitáhla láhev s lektvarem.

"Teoreticky," odpověděl upřímně. "Nejsem si jist, co bude mít Temný pán v plánu, takže se snažte udržovat slušnou konverzaci a neprovokovat. A pokud to půjde, pokuste se nás tři nezabít."
"Tři?"

"Nedělejte hloupou. Draco Malfoy riskoval svůj život, aby vás zachránil. Mohl tam klidně stát a nechat vás umřít. To by nebyla pro Smrtijeda žádná novinka. Vy jste v něm ovšem zcela zadupala jeho zmijozelskou stránku a nechala ho postavit svou hlavu na špalek."

"Cože?," zeptala jsem se mírně naštvaně. "To se mu mám omluvit za to, že dobrovolně svedl všechno na těhotenství, které si vymyslel? Nebo za to, že se ve chvilkovém pomatení smyslů změnil na dobráka? Tohle se mnou nemá nic společnýho. Já ho k tomu nenutila a on to určitě nedělal-"

"Samozřejmě že to dělal kvůli vám. Co jiného jste si myslela?"
Zírali jsme na sebe ještě další minutu, než jsem se odevzdaným výrazem vypila celý obsah lahve. Znechuceně jsem se otřásla a zadržela zasténaní, když mým tělem projela bolest.

"Zatraceně," zavrčela jsem mezi zatnutými zuby. "Nezvládnu ani chodit, natož jít na další setkání."
"To je účel," oznámil mi suše a vytáhl mě na nohy.
"Připravte se, nebude to příjemné. Když se budete držet mého vedení, možná přežijeme."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Můj pane," pronesl klidně Snape okamžitě po přemístění.
Neklesl na kolena pouze z důvodu, že mě musel přidržovat, abych se mu nezhroutila na zem. Bylo to ponižující, ovšem ta bolest byla tak příšerná, že jsem byla ráda, že ještě nekřičím.

"Severusi," přivítal ho lhostejně, "jsem rád, že jsi přivedl Samanthu. Jak se cítíš?"
Ptal se naprosto bez zájmu, ale já koutkem oka viděla Eleanor, jak klečí kousek vedle něj.

"Bylo mi i lépe," odpověděla jsem a snažila se do svého hlasu vloudit trochu hysterie.
To mu pravděpodobně jako odpověď i důkaz stačilo, protože se otočil k mé babičce a hůlkou jí naznačila, aby vstala.

"Nezabiju tě," oznámil jí, jako by mluvil o počasí, "Nebylo by dobré, kdyby se kvůli tobě musela Samantha vrátit k Blackovi. Je přeci v našem zájmu, aby další generace měla... řekněme příznivé podmínky."

S tím ji propustil dalším mávnutím ruky a pohladil svého mazlíčka, načež se otočil k nám. S úsmevěm, z něhož běhal mráz po zádech se posadil do křesla na vyvýšeném místě.

"A nyní, jako poslední bod dnešního dne - rád bych vám představil naši novou členku. Původně jsem chtěl Samanthu přizvat do našich řad až po jejich svatbě s Dracem, ovšem... okolnosti nás nutí jednat rychleji."

Srdce se mi prudce rozbušilo, když nás dalším kouzelm donutil dojít až k němu. Tady propustil Snapea a já se pokusila kleknout, ovšem bolest v podbřišku mi to velmi ztěžovala. Teprve, když jsem se konečně dostala na zem a pozvedla oči, se znovu ozval jeho hlas.

"Nebylo nutné, aby sis klekala, má drahá. Úkol, který pro tebe mám by se z této pozice prováděl těžko. Povstaň," prohodil se samolibým úsměvem.
Bastard, pomyslela jsem si a zatnula zuby. Znovu jsem se zvedla a pokusila se sebou nešvihnout zpět na zem. Tohle rozhodně nebyl dobrý nápad.

Voldemort luskl prsty a dveře sálu se otevřely. Dovnitř vešli dva Smrtijedi, kteří mezi sebou táhli bezvládnou postavu dalšího z nich. Když přišli blíž, srdce se mi rozletělo třikrát rychleji. Byla to smrtijedka. Chloe.

Hodili ji na zem a při každém neohrabaném pokusu vstát, ji Voldemort líně shodil zpět na zem. Po chvilce, kdy to vzdala, se otočil ke mně.
"Jistě ji znáš, mám pravdu."

Přikývla jsem a pevně stiskla hůlku.
"Co možná něvíš, je to, že se díváš do tváře vraha své matky."

Šokovaně jsem zalapala po dechu a automaticky na ni namířila hůlku. Chloe zvedla pohled a ve mně se vařila krev, když se i přes bolest donutila jedovatě ušklíbnout.

Najednou se mi to všechno vybavilo. Jakmile nás Marcello přemístilo, Denise zabila fialová kletba. Voldemort jí nařídil ho zabít Nerviničící kletbou - stejnou kletbou, jež zabila mou mámu.
"Zabij ji," přikázal mi a s očekáváním se pohodlně rozvalil na svém trůnu.

Podívala jsem se na ni s nenávistí, kterou jsem již dlouho k nikomu necítila. Ale věděla jsem, že ji zabít nechci, nebyla jsem vrah nebo... nebo byla?

Zabijte ji. Těžce jsem polkla, když se mi ozval Snapeův hlas v hlavě. Nemáte čas na plán. Pokud chcete přežít, zabijte ji.
Omlouvám se, mami, pomyslela jsem si s letmým pohledem ke stropu. Pevně jsem stiskla hůlku a namířila ji na její hruď.

"Nezabiješ mě," zasmála se Chloe, poté rozkašlala a vyplivla krev na podlahu. "Ty jsi naprosto zbabělá a... čistá nato, abys to udělala. Ty přece nejsí záporná postava. Obě to víme. Tohle ty nedokážeš, Sammy."

"Avada kedavra!," pronesla jsem bez mrknutí.

Šokovaně se jí rozšířily oči a během vteřiny padla mrtvá zpět na podlahu. Její oči, nyní bez života se na mě dívaly jako na vraha, jímž jsem byla. Nechala jsem hůlku poklesnout a soustředila se na to, aby mě přešla závrať.

"Věděl jsem, že linie Harperů má stále ještě schopné kouzelníky," zasyčel Voldemort potěšeně, načež mu Nagini zasyčela něco do ucha. "Nyní přijmeš Znamení. Poklekni."

Neměla jsem na výběr. Navíc, pomyslela jsem si, když jsem se znovu těžce dostávala do pozice, už jsem někoho zabila. Tedy někoho dalšího. Byla jsem vrahem a zlověstné tetování na mé ruce mi to bude nadosmrti připomínat.

Voldemort vstal a v závěsu se svým hadem ke mně přišel. Kouzlem mě donutil zvednout ruku, kterou pevně chytil do své ledové a vytáhl hůlku.
"Můj pane," ozval se Snape a přistoupil k nám.

"Nesouhlasíš snad Severusi?," zeptal se ho podezřívavě Voldemort.
"Ne, ovšem...," odmlčel se.
"Ovšem co?," zeptal se ho netrpělivě, zatímco drtil mou ruku v pevném sevření.

"Myslím, že by bylo dobré, uklidnit situaci. Mohl bych ji přivést k Brumbálovi a společně tvrdit, že se dostala ze spárů její rodiny. Tím bychom mohli vytvořit iluzi, že je na jejich straně. Jsem si jistý, že ji ti krvezrádci přijmou mezi sebe bez mrknutí oka."

Následující ticho mi vyvolávalo husí kůži. Teď by nás klidně mohl zabít oba. Ulevilo se mi při jeho dalších slovech.

"Moudré uvažování, Severusi," pronesl zaujatě. "Je ti ovšem jasné, že ji nemůžu nechat odejít, jako by dnešek neexistoval. Nyní patří mezi nás, což dokázal zabitím té mudlovské šmejdky. Co tedy navrhuješ?"

"Dočasné znamení zla. Až bude situace natolik klidná, že již nebude potřeba se přetvařovat, může dostat pravé Znamení," odpověděl jasně a stoicky klidně.
"Nikdy nebudu litovat, že jsem tě přizval do našich řad, Severusi," přikývl a rukou mu naznačil, že se má vzdálit.

"Samantho Lily Harperová-Blacková, čistokrevná dědičko rodu Harperů a Blacků, slibuješ mi své služby, naprostou oddanost a loajalitu? Přísaháš, že budeš vždy jednat v našem zájmu a za jakékoliv těžké prohřešky či zradu zaplatíš svým životem?"

"Přísahám."

Špička jeho hůlky se mi zabodla do předloktí a rukou mi projela šílená bolest, zatímco se mi na kůži rýsovalo tetování. Během dalších pár vteřin bolest zmizela a na předloktí se mi skvěla trvalá známka mého rozhodnutí.

Když mě propustil ze svého ledového sevření, lebka s hadem se zeleně rozzářili a zmizely. Já jsem i pod kůži velmi dobře cítila jejich přítomnost.

Voldemort zkušebně vyvolal iluzi setkání a tetování se okamžitě objevilo, spolu s nepříjemnou pálivou bolestí. Všichni jsme se chytili za levou ruku a Voldemort se spokojeně ušklíbl. Ze vzduchu vykouzlil Smrtijedskou masku a podal mi ji.

Vzala jsem si ji, znovu vstala a zařadila se po Snapeově boku do kruhu. Podívala jsem se na svou ruku, která byla celá rudá a pálila. Tohle nebylo pouze tetování, bylo to vypálení přímo do kůže a pach spáleného masa moc nepřidával k mé nevolnosti.

"Odejděte! Další setkání bude brzy!"
Všichni Smrtijedi se začali přemisťovat pryč a já automaticky přistoupila ke Snapeovi, jenž mě chytil za ruku a přemístil nás do svého domu. Odstoupila jsem od něho a opřela se o kuchyňskou linku, zatímco jsem všechno vstřebávala.

"Mrzí mě to."
Zakývala jsem hlavou, jakože ho slyším a rozumím. Bylo mi špatně. Ne ze zranění, ale z toho co jsem provedla. Když se mi konečně zvedl žaludek, rychle jsem se rozběhla do koupelny a vyzvracela se.

Vděčně jsem přijmula jeho pomoc, v podobě odhrnutí vlasů a ledového kapesníku za krk. Když jsem konečně ze sebe dostala všechno jídlo i žaludeční šťávy, postavila jsem se s jeho pomocí na nohy a zamířila k umyvadlu.

Postříkala jsem si obličej studenou vodou. Nemělo to valný efekt na mou psychiku, ale uklidnilo to můj rozbouřený žaludek. Zadívala jsem se na sebe do zrcadla a jen okrajově vnímala Snapeovu přítomnost.

Vůbec jsem nechtěla věřit, v co jsem se změnila. Až když jsem drtila prsty umyvadlo, otočil mě k sobě. Ne tak prudce, aby se mi znovu zvedl žaludek, ale natolik, abych ho začala vnímat.


"Nebudu vám říkat, že to bude v pořádku nebo že vaše chování bylo správné. Ale bylo to nezbytné pro vaše přežití. Minulost už nezměníme, slečno Harperová, ale pro naši budoucnost existuje ještě spousta věcí, které můžeme udělat správně."

40. Šance

2. září 2015 v 22:44 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Moc děkuju za podporu na Wattpadu - jste skvělí! :)

40. Šance

"Vůbec nechápu, co si o sobě ten podvraťák myslí."
"Pane Harpere, opravdu je mi líto, že se pan Black chová-"
"Naprosto mimo jeho pravomoce? Slečno Trebbletová, tohle už mohlo být dávno vyřešeno!"

Položila jsem příbor zpět na stůl a odkašlala si. Oba se na mě podívali, i když ve tváři mého děděčka byla jistá iritace.
"Když dovolíš... mohla bych mu to jít vysvětlit sama. Jsem si jistá, že pokud to potřebuje nejen písemně, ale i formálně, bude ochoten mě vyslechnout," vkročila jsem do konverzace.

"Nejsem si jistý, že je tohle dobrý nápad Samantho," utnul moji myšlenku a zamračil se.
"Já si myslím," vstoupila do jídelny Eleanor, "že je to výborný nápad. Ostatně - nikdo nemohl počítat s hladkým průběhem, což?"

Pevně jsem pod stolem zkřížila prsty a modlila se ke všem bohům. Marcello si lehce poklepával o opěrku své židle a na tváři se mu objevil zamyšlený výraz. S nevrlým odfrknutím se ke mně otočil.
"Javier tě doprovodí. Dvacet minut."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nervózně jsem si upravila oblečení a zhluboka se nadechla. Nasadila jsem nicneříkající masku a následovala Trebbletovou k domu číslo 12. Tohle byl bezpochyby špatný nápad. Zástupkyně zazvonila na nově přimontovaný zvonek a netrpělivě si podupávala nohou.

Pohrdavě jsem se na ni zadívala a natočila jsem se směrem k Javierovi. Ten mě naprosto ignoroval a skenoval pohledem okolí pro případnou hrozbu.

Donutila jsem se nereagovat, když se dveře otevřely a objevil se v nich překvapený Remus. Jakmile přejel pohledem po všech přítomných, rozešel se mým směrem s milým úsměvem na rtech. Ve chvíli, kdy byl metr ode mě, se přede mě postavil Javier a hůlkou mu namířil na obličej.

"Sam?," otočil se ke mně opatrně Remus.
"Hůlku máš mířit na hruď, ne na obličej, pitomče," ucedila jsem ledově k Javierovi, který svou hůlku přesunul a nedal najevo, že by se ho má slova dotkla.
"Je v domě pan Black?," ozvala se netrpělivě Trebbletová.

Remus zacouval do domu a otevřel nám dveře. Zástupkyně se vedle něj prohnala, zatímco já ji pomalu a s Javierem v patách následovala. Remusovým směrem jsem nevyslala žádný další pohled.
Zběžně jsem prošla dalším nitroklidem a zaštítila si mysl. Uklidnila jsem se a zamířila známou chodbou ke kuchyni, z níž se pomalu začal ozývat hluk.

"...uklidníte pane Blacku, jsem si jistá-"
"Jestli jste sem přišla kvůli tomu, abyste se mi tu vysmívala, můžete se okamžitě otočit a vypadnout z mýho domu!"
"To nebude třeba," řekla jsem věcně.

Místnost ztichla a všechny oči se obrátily na mě. Překvapení bylo znát v každém obličeji. Byl to již měsíc, co jsem byla pryč a přesto se na mě všichni dívali, jako na mimozemšťana.

Na jednu stranu jsem se tomu nemohla divit - u Harperových mi zcela vyhodili šatník a vyměnily jej za to nejdražší a nejnovější kouzelnické oblečení. Každý den jsem musela být perfektně upravená, s větší vrstvou make-upu, než jsem byla zvyklá a s kouřově namalovanými stíny. Vypadala jsem jinak - jako bych nějméně o pět let zestárla a... ztemněla. Pro to nebylo jiné slovo.

Udržela jsem neutrální obličej a potlačila veškeré pocity, jenž se draly na povrch, když se Siriusova tvář rozzářil a zamířil ke mně. Otočila jsem hlavu, čemuž nepřikládal žádný důraz. Ovšem jeho výraz se změnil v momentu, kdy si přede mě opět stoupnul Javier a odstrčil ho.

"Vypadni mi z cesty!," zavrčel na něj.
Javier se na něj pouze nevzrušeně podíval a zkřížil ruce na hrudi. Trebbletová se nechutně usmála a zamířila k Siriusovi.
"Je mi líto, pane Blacku," odpověděl bez známky lítosti, "ale jistě víte, že Samantha není ve vaší péči a při posledním soudu-"

"Který jste zfingovali!," křikl na ni Sirius naštvaně a zastavil ho Remus, který ho pevně chytil za rameno.
"Slečna Harperová-"
"Sam by s takovou pitomostí nesouhlasila. Takže si laskavě seberte svýho pošahanýho kamaráda a vypadněte z mýho domu. A vzkažte Harperovým, že vyvolávat soudy bez vědomí účastněné, je nezákonné!," ohnal se po ní okamžitě a zatnul ruce v pěst.

"Ve skutečnosti jsem o ten soud zažádala já," oznámila jsem mu a děkovala, že Javier ještě stojí přede mnou.
"Cože?," zeptal se zmateně Sirius a já se donutila ke klidu, když Javier ustoupil za mě.
"Slyšels správně. Já jsem zažádala soud o konečné rozhodnutí svěření do péče," pokračovala jsem netečně a zadívala se na něj. "Mimochodem - myslím, že jediný, kdo kdy zažádal o soud za cizí osobu, jsi byl ty."

Ticho, které nastalo, bylo šokované. Když se nikdo ani nehnul, přikývla jsem si pro sebe a otočila se k Javierovi, ignorujíc všechny kolem.
"Měli bychom se zastavit u Gringottových, potřebujeme převést hotovost," řekla jsem mu. "A informuj Travise, že pokud se hodlá poflakovat po Příčné, místo své práce, že si může začít hledat jinou."

Stále bez jakékoliv odezvy od Řádu a s přikývnutím od Javiera, jsem se obrátila k Trebbletové.
"Pokud je to všechno-"
"Počkej," probudil se z transu Sirius a s podivným výrazem přešel ke mně.
"Ano?"

"Co se děje, Sam?"
"Co by se mělo dít?," opáčila jsem nevzrušeně a pozvedla obočí.
"Tohle," máchl rukou a potřásl hlavou, "tohle nejsi ty."
Chladně jsem se usmála a dala ruce v bok.

"Ty vůbec nevíš, kdo jsem. Nikdy jsi to nevěděl a já už jsem prostě měla po krk téhle hry na rodinku," vysvětlila jsem suše a pokusila se nevnímat tu bolest v jeho očích.
"Sam... Ubližují ti? Nutí tě dělat něco proti tvé vůli? Protože my ti můžeme pomoct - my ti pomůžeme!," naléhal na mě s náznakem zoufalství.

"Nikdo mě nic nenutí dělat, nikdo mi neubližuje," odsekla jsem. "A teď, když dovolíš, musím jít domů."
Tak. Výborně. Teď jsem se mohla konečně nenávidět natolik, abych proti sobě i otočila hůlku. Donutila jsme se ani nemrknout, protože jsem si byla jistá, že bych se mu vrhla do náruče a vykašlala se na ceý svůj plán.
"Sam-"

"Tady jsi," ozval se za mnou hlas Draca Malfoye a já se přinutila k úsměvu.
"Malfoyi! Vypadni z mého-"
Siriusův hlas se naprosto vytratil, když se Malfoy pár kroky dostal ke mně, volnou rukou mě objal kolem pusu a políbil mě na čelo. A samozřejmě, že tohle mu nestačilo.

"Jaký jsi měla den, miláčku?"
Donutila jsem se k dalšímu úsměvu.
"Byly i lepší," odpověděla jsem pravdivě a odolala pokušení ho uřknout.
"Co to má znamenat?," zeptal se ledově Sirius.

Malfoy se povýšeně usmál a hodil mu na stůl obálku s pečetí. Remus, který byl nejblíž, ji otevřel a šokovaně rozšířil oči nad jejím obsahem. Sirius mu ji netrpělivě vytrhl z ruky a já se mentálně připravila na výbuch, který okamžitě nastal.
"SVATBA?! Nejste ani zasnoubení! Tohle já nedovolím, ty drzej malej spratku!," rozkřičel se Sirius a nedaleko se roztříštila další váza.

"Myslím, že tohle není vaše starost," utnul ho chladně Draco a pevně mě k sobě přitiskl. "Zásnubní večírek je dnes, svatba bude v říjnu. Rád bych konstatoval, že tímto nejste mezi zvanými hosty."
"Ty parchante," zasyčel na něj Sirius a oči se mu zaleskly.

Než na něj stihl vytáhnout hůlku, do místnosti vešel Brumbál, Snape a za nimi snad všichni mí přátelé. Byl konec letních prázdnin, samozřejmě, že tu ještě byli.
"Siriusi? Odlož prosím svou hůlku, jsem si jist-"

"My už odcházíme," přerušila jsem ho ostřeji, než jsem zamýšlela a potlačila začervenání.
Otočila jsem se k Dracovi a zavěsila se do něj způsobem, který mu jasně naznačoval, že chci odejít. Ten se ušklíbl a kývnul na všechny přítomné.

"Máš pravdu," a s nechutným úsměvem pokračoval, "co by to bylo za zásnubní večírek bez snoubenců?"
Bez dalšího pohledu jsem zamířila z místnosti, bez ohledu na to, jestli mě bude následovat nebo ne. Nemohla jsem tu být už ani minutu. Vyrazila jsem z domu a přešla ulici, kde jsem se opřela o strom a snažila se nerozbrečet.

Naštěstí se dveře téměř okamžitě otevřely a Trebbletová, Malfoy i Javier vyšli ven. Zástupkyně se ihned přemístila, pravěpodobně k nám domů, aby jim sdělila tu radostnou novinu, že mě teď můj otec nenávidí, jako první.

Malfoy a Javier přešli ke mně. Odmítala jsem se na svého snoubence podívat a chytila se Javiera, který nás přemístil do haly domu mých prarodičů. Tohl nebyl můj domov a já si přála, abych to mohla všechno zabalit.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Na naše drahé snoubence - Draca a Samanthu."
Všichni pozvedli číše v náznaku přípitku a hovor se znovu vesele rozběhl dál. Odložila jsem svůj pohár a vstala, když mě vyzval k tanci.

Vlnily jsme se v rytmu spolu s několika dalšími tanečními páry a zatímco já se snažila splynout s davem, Malfoy se pokoušel o pravý opak. Neustále dělal složité otočky a házel úsměvy do všech stran, zatímco já měla pocit, že budu zvracet.

A to jsem radši nechtěla myslet na dnešní noc. Protože jsme udělali dohodu a stvrdili ji neporušitelným slibem. A já, ač sebevíc znechucená, jsem nehodlala ze svého plánu ustoupit, když už jsem do něj dala tolik.

Takže jsem se přetvařovala, jak nejlépe jsem dovedla s viteálem na hlavě a místností plnou smrtijedů. Můj život prostě nemohl být lepší.
"Pokud se tu nudíš, měl bych pár nápadů," ozvalo se mi sametově do ucha a já se pokusila neotřást.

"Ples bude za chvíli končit. Ale pokud jsi tak nadržený, myslím, že ti Parkinsonová s radostí roztáhne nohy," ucedila jsem s patentovaným úsměvem.
Sykla jsem, když mě k sobě pevně přitáhnul a stiskl. Znovu se predátorsky usmál a nahnul se blíž. Nesnášela jsem tohle divadlo, ale věděla jsem, že nemám jinou možnost.

Opětovala jsem jeho polibek a nadávala si za to, že nebyl tak nechutný, za jaký jsem ho považovala. Snažila jsem se uklidnit tím, že je to pouze fyzická reakce, ale nějak jsem tušila, že se obelhávám. A to mě děsilo nejvíc.

Kolem nás se ozval potlesk a Malfoy mě provedl celým sálem až k jeho rodičům a mým opatrovníkům, jenž se vesele bavili mezi sebou. Tedy - tak vesele, jak jen to smrtijedi umí.
"Ach, Sam!," zvolala Narcissa, když mě uviděla a vytáhla mě ze spárů svého syna. "Zrovna jsem tě chtěla hledat, abychom si mohly promluvit."

"Jen běžte," odmávla nás Eleanor a spolu s Marcellem a Malfoyem starším se přesunuli k Dracovi.
Násedovala jsem ji tedy do jednoho z prázdných salónků, zvědavá a trochu vyděšená z toho, co může chtít. Když zavřela dveře a zajistila je kouzly, moc mi to na klidu nepřidalo.

"Nechtěla jsem tě vyděsit," promluvila jemně, když si všimla mého výrazu.
"A o čem jste se mnou chtěla mluvit?," zeptala jsem se přímo a snažila se neznít tak zvědavě.
"Víš...," začala a věnovala mi malý úsměv. "Ať už si myslíš o Dracovi cokoliv, rozhodně vím, že se k tobě nebude chovat... nepatřičně."

Zrůžověla jsem, když jsem is uvědomila, kam tahle konverzace vede. Chápavě se na mě podívala a pokračovala.
"On není špatný... Já sama bych si přála, aby vše mohlo být jinak a já ho mohla před celým světem ochránit. Jednou tohle pochopíš, až budeš matka."
Přikývla jsem, neschopna odpovědět.

"Ale na to je ještě brzy. Takže," sáhla do kapsy hábitu a podala mi lahvičku s lektvarem. "Je proti otěhotnění. Vím, že tvoje babička se o to vůbec nestará a doufá, že budete mít dítě co nejdřív, ale já si nemyslím, že by to bylo pro vás dobré."
"Děkuju," pronesla jsem upřímně a vypila lektvar naráz.

"Věř mi, záleží mi na mém synovi i na tobě. Mám pocit, že ty ho můžeš zachránit. A taky myslím, že bude nejlepší, když... tuhletu situaci budeme moci oddálit."
Oddálit. Ne, naprosto vyloučit.

"Chtěla jsem tě poprosit, aby ses ho snažila pochopit a dala mu šanci," zadívala se na mě nadějně.
"Pokusím se," odpověděla jsem pravdivě a nadskočila, když začalay odbíjet hodiny.

Narcissa odemknula dveře a nechala mě projít. Když jsem z dálky uviděla, jak se ke mně blíží Malfoy, skoro jsem se rozutekla pryč. Narcissa mi jemně položila ruku na rameno, jako by to vycítila a zašeptala.
"Neublíží ti."

Ani jsem se nepokoušela o odpověď a doufala, že má pravdu. Přijala jsem jeho rámě, když ke mně přišel a rozešel se směrem k schodišti. Snažila jsem se rozptýlit rozhlížením po Malfoyově sídle, ale nějak jsem se nedokázala uklidnit. Ani trochu.

A už vůbec ne, když otevřel dveře do svého pokoje a stejně jako jeho matka je zajistil ochrannými kouzly, jakmile byly bezpečně zavřené.

"Vím, co jsem řekl," ozval se po chvíli ticha a já se udržela, abych nenadskočila nad zvukem jeho hlasu, "ale... nejsem si úplně jist, že bych chtěl, abys otěhotněla už dnes..."

Srdce se mi prudce rozbušilo. Tohle bylo moje východisko. Mohla jsem to skončit a alespoň odložit, když jsem si vzpomněla na Narcissina slova. Zavřela jsem oči a donutila se zhluboka nadechnout, než jsem se k němu otočila čelem.
"Doufám, že toho nebudu litovat.," řekla jsem a na jeho zmatený pohled pokračovala. "Chci ti dát šanci a... ehm... tvoje matka mi dala lektvar proti početí. Bude fungovat až do svatby."

Chvíli na mě zkoumavě koukal, než ke mně přešel a překvapivě jemně si mě přitáhl. Políbil mě na krk a opřel naše čela o sebe.
"Jsem parchant," zašeptal samolibě a já se ušklíbla.

"Máš to vytetováno na předloktí," vydechla jsem a bezděčně po něm přejela prsty.
Semkl rty a přikývl.

"Můžeš si myslet, co chceš, ale já nejsem násilník. Nehodlám tě svázat provazy nebo použít Imperius."
"Vážně romantický," neodpustila jsem si popíchnutí.
"Říkej si, co chceš," zasmál se tiše a přesunul nás k posteli, "ale kdybys mě nenáviděla tak moc, jak říkáš, netřepala by ses při mém pohlazení," přejel mi rukou od krku přes hrudník, "při mém polibku."

Na stvrzení svých slov mě políbil a já se poddala. Protože měl pravdu. I když jsem se za to - i jeho - nenáviděla. Nebránila jsem se, když nám postupně mizely části oděvů a nechala jsem ho určovat tempo.

Pokusila jsem se ho nenávidět, když mi slíbal slzy, které si v průběhu našly cestu ven. Snažila jsem se v sobě najít ty pocity, které jsem k němu cítila do chvíle, než se za námi zavřely dveře jeho pokoje. Ale nemohla jsem.

Byl pozorný, přestože jsem neměla s čím tuhle chvíli porovnat, cítila jsem to. Nešlo mu jen o vlastní uvolnění a požitek, a to mě mátlo. Tady, ve svém vlastním království, se nebál a neskrýval se za ledovou masku a krutá slova.

Tahle noc se na nás podepsala. Uvědomili jsme si to oba ráno, když jsme se probouzeli v objetí a bez jakýchkoliv nenávistných poznámek.
A já zjistila, že můj plán měl zásadní trhlinu; nepočítal s Dracem Malfoyem, který mi pomalu obracel život vzhůru nohama.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Brumbálova pracovna!," sykla jsem a vhodila do ohniště kousek Letaxu.
Trvalo mi další tři týdny, než jsem se mohla pohybovat po domě bez ochranky. Potřebovala jsem dobrý plán, abych mohla Brumbálovi poslat korunku ke zničení. Konečně jsem našla chvíli, kdy nikdo nebyl v obýváku a u jediného krbu, který byl napojen na Letaxovou síť.

Věděla jsem, že musím postupovat rychle, aby mě tu nikdo neobjevil. Harperovi mě nechtěli pustit zpět do Krásnohůlek a zařídili mi domácí učitele. Jedinou výhodou bylo, že jsem mohla kouzlit mimo školu.

Vytvořila jsem tedy falešný viteál, který jsem položila zpět do své šperkovnice, až jsem se ujistila, že se nedá tak lehce vystopovat a vypadá na chlup přesně, jako originál. Nemohla jsem si dovolit, aby se zjistilo, že je viteál zničen, protože to by mi zajistilo okamžitou smrt.

Plameny vyžehly a zazelenaly se. Úlevně jsem se natáhla k obálce s korunkou a vhodila ji do ohně. Přesně v okamžik, kdy zmizela a zelené plameny se stahovaly zpět, se dveře obýváku prudce otevřely a dovnitř se vřítil rozběsněný Marcello.

"Ty malá mrcho! Crucio!," nestihla jsem nijak zareagovat, takže jsem padla k zemi a rozkřičela se pod náporem bolesti.
"Věděl jsem, že se ti nedá věřit! Komu si posílala ten dopis?! Odpověz!," rozkřičel se na mě a ukončil svůj Cruciatus.
"Mně se nebudeš muset zodpovídat. Tvůj osud nechám na Temném pánovi," slíbil zlomyslně a chytil mě pod loktem.

Nedokázala jsem se bránit, když jsem pocítila prudkou bolest v břiše po přemístění. Moje vidění bylo zakalené, když mě táhl kruhem smrtijedů, kde mě hodil na podlahu pod nohy svého pána. Tohle byl můj konec.
"Zabij ho, má drahá," zasyčel Voldemort a já si pevně obtočila paže kolem břicha, které pulsovalo.

"Jistě, můj pane," ozval se povědomý hlas a paprsek fialového světla zasáhl mužskou postavu, která se s výkřikem svezla k zemi.
Nedokázala jsem zadržet vlastní výkřik, když jsem v té osobě rozpoznala Denise. Teprve v tu chvíli jsem přilákala pozornost Voldemorta a jeho červené oči se zabodly do mě a mého dědečka, jenž se okamžitě svezl na zem.

"Můj pane," pronesl uctivě a ignoroval mě.
"Marcello, co tě k nám přivádí... s tvojí vnučkou?," zeptal se s náznakem zvědavosti chladně a spolu se svým hadem přešel k nám.

"Můj pane, rozhodl jsem se ji přivést, abys ji potrestal. Podstrkovala Řádu informace a dnes posílala Brumbálovi zprávu," obvinil mě.
Zavřela jsem oči pod dalším náporem bolesti a tiskla si břicho. V kruhu Smrtijedů se ozýval rozruch a já znovu otevřela oči, abych uviděla, jak na mě míří Voldemortova hůlka.

"Můj pane," přiběhl zničehonic další Smrtijed, jenž si strhl masku a padl na kolena vedle mě.
"Draco?," natočil Voldemort hlavu a sklonil hůlku.
Zadržela jsem dech a opřela se o Malfoye, když jsem bolestí ani neviděla. Ten mě hrubě chytil a roztřeseným hlasem promluvil.

"Má snoubenka posílala dopis mně. Než... než jsem ho stihl dočíst celý, shořel, když... se přerušilo spojení, ovšem...," odmlčel se a donutil mě se rozbalit z klubička. "Tahle krev... to bylo mé dítě, můj pane. Samantha byla těhotná."