40. Šance

2. září 2015 v 22:44 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Moc děkuju za podporu na Wattpadu - jste skvělí! :)

40. Šance

"Vůbec nechápu, co si o sobě ten podvraťák myslí."
"Pane Harpere, opravdu je mi líto, že se pan Black chová-"
"Naprosto mimo jeho pravomoce? Slečno Trebbletová, tohle už mohlo být dávno vyřešeno!"

Položila jsem příbor zpět na stůl a odkašlala si. Oba se na mě podívali, i když ve tváři mého děděčka byla jistá iritace.
"Když dovolíš... mohla bych mu to jít vysvětlit sama. Jsem si jistá, že pokud to potřebuje nejen písemně, ale i formálně, bude ochoten mě vyslechnout," vkročila jsem do konverzace.

"Nejsem si jistý, že je tohle dobrý nápad Samantho," utnul moji myšlenku a zamračil se.
"Já si myslím," vstoupila do jídelny Eleanor, "že je to výborný nápad. Ostatně - nikdo nemohl počítat s hladkým průběhem, což?"

Pevně jsem pod stolem zkřížila prsty a modlila se ke všem bohům. Marcello si lehce poklepával o opěrku své židle a na tváři se mu objevil zamyšlený výraz. S nevrlým odfrknutím se ke mně otočil.
"Javier tě doprovodí. Dvacet minut."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nervózně jsem si upravila oblečení a zhluboka se nadechla. Nasadila jsem nicneříkající masku a následovala Trebbletovou k domu číslo 12. Tohle byl bezpochyby špatný nápad. Zástupkyně zazvonila na nově přimontovaný zvonek a netrpělivě si podupávala nohou.

Pohrdavě jsem se na ni zadívala a natočila jsem se směrem k Javierovi. Ten mě naprosto ignoroval a skenoval pohledem okolí pro případnou hrozbu.

Donutila jsem se nereagovat, když se dveře otevřely a objevil se v nich překvapený Remus. Jakmile přejel pohledem po všech přítomných, rozešel se mým směrem s milým úsměvem na rtech. Ve chvíli, kdy byl metr ode mě, se přede mě postavil Javier a hůlkou mu namířil na obličej.

"Sam?," otočil se ke mně opatrně Remus.
"Hůlku máš mířit na hruď, ne na obličej, pitomče," ucedila jsem ledově k Javierovi, který svou hůlku přesunul a nedal najevo, že by se ho má slova dotkla.
"Je v domě pan Black?," ozvala se netrpělivě Trebbletová.

Remus zacouval do domu a otevřel nám dveře. Zástupkyně se vedle něj prohnala, zatímco já ji pomalu a s Javierem v patách následovala. Remusovým směrem jsem nevyslala žádný další pohled.
Zběžně jsem prošla dalším nitroklidem a zaštítila si mysl. Uklidnila jsem se a zamířila známou chodbou ke kuchyni, z níž se pomalu začal ozývat hluk.

"...uklidníte pane Blacku, jsem si jistá-"
"Jestli jste sem přišla kvůli tomu, abyste se mi tu vysmívala, můžete se okamžitě otočit a vypadnout z mýho domu!"
"To nebude třeba," řekla jsem věcně.

Místnost ztichla a všechny oči se obrátily na mě. Překvapení bylo znát v každém obličeji. Byl to již měsíc, co jsem byla pryč a přesto se na mě všichni dívali, jako na mimozemšťana.

Na jednu stranu jsem se tomu nemohla divit - u Harperových mi zcela vyhodili šatník a vyměnily jej za to nejdražší a nejnovější kouzelnické oblečení. Každý den jsem musela být perfektně upravená, s větší vrstvou make-upu, než jsem byla zvyklá a s kouřově namalovanými stíny. Vypadala jsem jinak - jako bych nějméně o pět let zestárla a... ztemněla. Pro to nebylo jiné slovo.

Udržela jsem neutrální obličej a potlačila veškeré pocity, jenž se draly na povrch, když se Siriusova tvář rozzářil a zamířil ke mně. Otočila jsem hlavu, čemuž nepřikládal žádný důraz. Ovšem jeho výraz se změnil v momentu, kdy si přede mě opět stoupnul Javier a odstrčil ho.

"Vypadni mi z cesty!," zavrčel na něj.
Javier se na něj pouze nevzrušeně podíval a zkřížil ruce na hrudi. Trebbletová se nechutně usmála a zamířila k Siriusovi.
"Je mi líto, pane Blacku," odpověděl bez známky lítosti, "ale jistě víte, že Samantha není ve vaší péči a při posledním soudu-"

"Který jste zfingovali!," křikl na ni Sirius naštvaně a zastavil ho Remus, který ho pevně chytil za rameno.
"Slečna Harperová-"
"Sam by s takovou pitomostí nesouhlasila. Takže si laskavě seberte svýho pošahanýho kamaráda a vypadněte z mýho domu. A vzkažte Harperovým, že vyvolávat soudy bez vědomí účastněné, je nezákonné!," ohnal se po ní okamžitě a zatnul ruce v pěst.

"Ve skutečnosti jsem o ten soud zažádala já," oznámila jsem mu a děkovala, že Javier ještě stojí přede mnou.
"Cože?," zeptal se zmateně Sirius a já se donutila ke klidu, když Javier ustoupil za mě.
"Slyšels správně. Já jsem zažádala soud o konečné rozhodnutí svěření do péče," pokračovala jsem netečně a zadívala se na něj. "Mimochodem - myslím, že jediný, kdo kdy zažádal o soud za cizí osobu, jsi byl ty."

Ticho, které nastalo, bylo šokované. Když se nikdo ani nehnul, přikývla jsem si pro sebe a otočila se k Javierovi, ignorujíc všechny kolem.
"Měli bychom se zastavit u Gringottových, potřebujeme převést hotovost," řekla jsem mu. "A informuj Travise, že pokud se hodlá poflakovat po Příčné, místo své práce, že si může začít hledat jinou."

Stále bez jakékoliv odezvy od Řádu a s přikývnutím od Javiera, jsem se obrátila k Trebbletové.
"Pokud je to všechno-"
"Počkej," probudil se z transu Sirius a s podivným výrazem přešel ke mně.
"Ano?"

"Co se děje, Sam?"
"Co by se mělo dít?," opáčila jsem nevzrušeně a pozvedla obočí.
"Tohle," máchl rukou a potřásl hlavou, "tohle nejsi ty."
Chladně jsem se usmála a dala ruce v bok.

"Ty vůbec nevíš, kdo jsem. Nikdy jsi to nevěděl a já už jsem prostě měla po krk téhle hry na rodinku," vysvětlila jsem suše a pokusila se nevnímat tu bolest v jeho očích.
"Sam... Ubližují ti? Nutí tě dělat něco proti tvé vůli? Protože my ti můžeme pomoct - my ti pomůžeme!," naléhal na mě s náznakem zoufalství.

"Nikdo mě nic nenutí dělat, nikdo mi neubližuje," odsekla jsem. "A teď, když dovolíš, musím jít domů."
Tak. Výborně. Teď jsem se mohla konečně nenávidět natolik, abych proti sobě i otočila hůlku. Donutila jsme se ani nemrknout, protože jsem si byla jistá, že bych se mu vrhla do náruče a vykašlala se na ceý svůj plán.
"Sam-"

"Tady jsi," ozval se za mnou hlas Draca Malfoye a já se přinutila k úsměvu.
"Malfoyi! Vypadni z mého-"
Siriusův hlas se naprosto vytratil, když se Malfoy pár kroky dostal ke mně, volnou rukou mě objal kolem pusu a políbil mě na čelo. A samozřejmě, že tohle mu nestačilo.

"Jaký jsi měla den, miláčku?"
Donutila jsem se k dalšímu úsměvu.
"Byly i lepší," odpověděla jsem pravdivě a odolala pokušení ho uřknout.
"Co to má znamenat?," zeptal se ledově Sirius.

Malfoy se povýšeně usmál a hodil mu na stůl obálku s pečetí. Remus, který byl nejblíž, ji otevřel a šokovaně rozšířil oči nad jejím obsahem. Sirius mu ji netrpělivě vytrhl z ruky a já se mentálně připravila na výbuch, který okamžitě nastal.
"SVATBA?! Nejste ani zasnoubení! Tohle já nedovolím, ty drzej malej spratku!," rozkřičel se Sirius a nedaleko se roztříštila další váza.

"Myslím, že tohle není vaše starost," utnul ho chladně Draco a pevně mě k sobě přitiskl. "Zásnubní večírek je dnes, svatba bude v říjnu. Rád bych konstatoval, že tímto nejste mezi zvanými hosty."
"Ty parchante," zasyčel na něj Sirius a oči se mu zaleskly.

Než na něj stihl vytáhnout hůlku, do místnosti vešel Brumbál, Snape a za nimi snad všichni mí přátelé. Byl konec letních prázdnin, samozřejmě, že tu ještě byli.
"Siriusi? Odlož prosím svou hůlku, jsem si jist-"

"My už odcházíme," přerušila jsem ho ostřeji, než jsem zamýšlela a potlačila začervenání.
Otočila jsem se k Dracovi a zavěsila se do něj způsobem, který mu jasně naznačoval, že chci odejít. Ten se ušklíbl a kývnul na všechny přítomné.

"Máš pravdu," a s nechutným úsměvem pokračoval, "co by to bylo za zásnubní večírek bez snoubenců?"
Bez dalšího pohledu jsem zamířila z místnosti, bez ohledu na to, jestli mě bude následovat nebo ne. Nemohla jsem tu být už ani minutu. Vyrazila jsem z domu a přešla ulici, kde jsem se opřela o strom a snažila se nerozbrečet.

Naštěstí se dveře téměř okamžitě otevřely a Trebbletová, Malfoy i Javier vyšli ven. Zástupkyně se ihned přemístila, pravěpodobně k nám domů, aby jim sdělila tu radostnou novinu, že mě teď můj otec nenávidí, jako první.

Malfoy a Javier přešli ke mně. Odmítala jsem se na svého snoubence podívat a chytila se Javiera, který nás přemístil do haly domu mých prarodičů. Tohl nebyl můj domov a já si přála, abych to mohla všechno zabalit.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Na naše drahé snoubence - Draca a Samanthu."
Všichni pozvedli číše v náznaku přípitku a hovor se znovu vesele rozběhl dál. Odložila jsem svůj pohár a vstala, když mě vyzval k tanci.

Vlnily jsme se v rytmu spolu s několika dalšími tanečními páry a zatímco já se snažila splynout s davem, Malfoy se pokoušel o pravý opak. Neustále dělal složité otočky a házel úsměvy do všech stran, zatímco já měla pocit, že budu zvracet.

A to jsem radši nechtěla myslet na dnešní noc. Protože jsme udělali dohodu a stvrdili ji neporušitelným slibem. A já, ač sebevíc znechucená, jsem nehodlala ze svého plánu ustoupit, když už jsem do něj dala tolik.

Takže jsem se přetvařovala, jak nejlépe jsem dovedla s viteálem na hlavě a místností plnou smrtijedů. Můj život prostě nemohl být lepší.
"Pokud se tu nudíš, měl bych pár nápadů," ozvalo se mi sametově do ucha a já se pokusila neotřást.

"Ples bude za chvíli končit. Ale pokud jsi tak nadržený, myslím, že ti Parkinsonová s radostí roztáhne nohy," ucedila jsem s patentovaným úsměvem.
Sykla jsem, když mě k sobě pevně přitáhnul a stiskl. Znovu se predátorsky usmál a nahnul se blíž. Nesnášela jsem tohle divadlo, ale věděla jsem, že nemám jinou možnost.

Opětovala jsem jeho polibek a nadávala si za to, že nebyl tak nechutný, za jaký jsem ho považovala. Snažila jsem se uklidnit tím, že je to pouze fyzická reakce, ale nějak jsem tušila, že se obelhávám. A to mě děsilo nejvíc.

Kolem nás se ozval potlesk a Malfoy mě provedl celým sálem až k jeho rodičům a mým opatrovníkům, jenž se vesele bavili mezi sebou. Tedy - tak vesele, jak jen to smrtijedi umí.
"Ach, Sam!," zvolala Narcissa, když mě uviděla a vytáhla mě ze spárů svého syna. "Zrovna jsem tě chtěla hledat, abychom si mohly promluvit."

"Jen běžte," odmávla nás Eleanor a spolu s Marcellem a Malfoyem starším se přesunuli k Dracovi.
Násedovala jsem ji tedy do jednoho z prázdných salónků, zvědavá a trochu vyděšená z toho, co může chtít. Když zavřela dveře a zajistila je kouzly, moc mi to na klidu nepřidalo.

"Nechtěla jsem tě vyděsit," promluvila jemně, když si všimla mého výrazu.
"A o čem jste se mnou chtěla mluvit?," zeptala jsem se přímo a snažila se neznít tak zvědavě.
"Víš...," začala a věnovala mi malý úsměv. "Ať už si myslíš o Dracovi cokoliv, rozhodně vím, že se k tobě nebude chovat... nepatřičně."

Zrůžověla jsem, když jsem is uvědomila, kam tahle konverzace vede. Chápavě se na mě podívala a pokračovala.
"On není špatný... Já sama bych si přála, aby vše mohlo být jinak a já ho mohla před celým světem ochránit. Jednou tohle pochopíš, až budeš matka."
Přikývla jsem, neschopna odpovědět.

"Ale na to je ještě brzy. Takže," sáhla do kapsy hábitu a podala mi lahvičku s lektvarem. "Je proti otěhotnění. Vím, že tvoje babička se o to vůbec nestará a doufá, že budete mít dítě co nejdřív, ale já si nemyslím, že by to bylo pro vás dobré."
"Děkuju," pronesla jsem upřímně a vypila lektvar naráz.

"Věř mi, záleží mi na mém synovi i na tobě. Mám pocit, že ty ho můžeš zachránit. A taky myslím, že bude nejlepší, když... tuhletu situaci budeme moci oddálit."
Oddálit. Ne, naprosto vyloučit.

"Chtěla jsem tě poprosit, aby ses ho snažila pochopit a dala mu šanci," zadívala se na mě nadějně.
"Pokusím se," odpověděla jsem pravdivě a nadskočila, když začalay odbíjet hodiny.

Narcissa odemknula dveře a nechala mě projít. Když jsem z dálky uviděla, jak se ke mně blíží Malfoy, skoro jsem se rozutekla pryč. Narcissa mi jemně položila ruku na rameno, jako by to vycítila a zašeptala.
"Neublíží ti."

Ani jsem se nepokoušela o odpověď a doufala, že má pravdu. Přijala jsem jeho rámě, když ke mně přišel a rozešel se směrem k schodišti. Snažila jsem se rozptýlit rozhlížením po Malfoyově sídle, ale nějak jsem se nedokázala uklidnit. Ani trochu.

A už vůbec ne, když otevřel dveře do svého pokoje a stejně jako jeho matka je zajistil ochrannými kouzly, jakmile byly bezpečně zavřené.

"Vím, co jsem řekl," ozval se po chvíli ticha a já se udržela, abych nenadskočila nad zvukem jeho hlasu, "ale... nejsem si úplně jist, že bych chtěl, abys otěhotněla už dnes..."

Srdce se mi prudce rozbušilo. Tohle bylo moje východisko. Mohla jsem to skončit a alespoň odložit, když jsem si vzpomněla na Narcissina slova. Zavřela jsem oči a donutila se zhluboka nadechnout, než jsem se k němu otočila čelem.
"Doufám, že toho nebudu litovat.," řekla jsem a na jeho zmatený pohled pokračovala. "Chci ti dát šanci a... ehm... tvoje matka mi dala lektvar proti početí. Bude fungovat až do svatby."

Chvíli na mě zkoumavě koukal, než ke mně přešel a překvapivě jemně si mě přitáhl. Políbil mě na krk a opřel naše čela o sebe.
"Jsem parchant," zašeptal samolibě a já se ušklíbla.

"Máš to vytetováno na předloktí," vydechla jsem a bezděčně po něm přejela prsty.
Semkl rty a přikývl.

"Můžeš si myslet, co chceš, ale já nejsem násilník. Nehodlám tě svázat provazy nebo použít Imperius."
"Vážně romantický," neodpustila jsem si popíchnutí.
"Říkej si, co chceš," zasmál se tiše a přesunul nás k posteli, "ale kdybys mě nenáviděla tak moc, jak říkáš, netřepala by ses při mém pohlazení," přejel mi rukou od krku přes hrudník, "při mém polibku."

Na stvrzení svých slov mě políbil a já se poddala. Protože měl pravdu. I když jsem se za to - i jeho - nenáviděla. Nebránila jsem se, když nám postupně mizely části oděvů a nechala jsem ho určovat tempo.

Pokusila jsem se ho nenávidět, když mi slíbal slzy, které si v průběhu našly cestu ven. Snažila jsem se v sobě najít ty pocity, které jsem k němu cítila do chvíle, než se za námi zavřely dveře jeho pokoje. Ale nemohla jsem.

Byl pozorný, přestože jsem neměla s čím tuhle chvíli porovnat, cítila jsem to. Nešlo mu jen o vlastní uvolnění a požitek, a to mě mátlo. Tady, ve svém vlastním království, se nebál a neskrýval se za ledovou masku a krutá slova.

Tahle noc se na nás podepsala. Uvědomili jsme si to oba ráno, když jsme se probouzeli v objetí a bez jakýchkoliv nenávistných poznámek.
A já zjistila, že můj plán měl zásadní trhlinu; nepočítal s Dracem Malfoyem, který mi pomalu obracel život vzhůru nohama.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Brumbálova pracovna!," sykla jsem a vhodila do ohniště kousek Letaxu.
Trvalo mi další tři týdny, než jsem se mohla pohybovat po domě bez ochranky. Potřebovala jsem dobrý plán, abych mohla Brumbálovi poslat korunku ke zničení. Konečně jsem našla chvíli, kdy nikdo nebyl v obýváku a u jediného krbu, který byl napojen na Letaxovou síť.

Věděla jsem, že musím postupovat rychle, aby mě tu nikdo neobjevil. Harperovi mě nechtěli pustit zpět do Krásnohůlek a zařídili mi domácí učitele. Jedinou výhodou bylo, že jsem mohla kouzlit mimo školu.

Vytvořila jsem tedy falešný viteál, který jsem položila zpět do své šperkovnice, až jsem se ujistila, že se nedá tak lehce vystopovat a vypadá na chlup přesně, jako originál. Nemohla jsem si dovolit, aby se zjistilo, že je viteál zničen, protože to by mi zajistilo okamžitou smrt.

Plameny vyžehly a zazelenaly se. Úlevně jsem se natáhla k obálce s korunkou a vhodila ji do ohně. Přesně v okamžik, kdy zmizela a zelené plameny se stahovaly zpět, se dveře obýváku prudce otevřely a dovnitř se vřítil rozběsněný Marcello.

"Ty malá mrcho! Crucio!," nestihla jsem nijak zareagovat, takže jsem padla k zemi a rozkřičela se pod náporem bolesti.
"Věděl jsem, že se ti nedá věřit! Komu si posílala ten dopis?! Odpověz!," rozkřičel se na mě a ukončil svůj Cruciatus.
"Mně se nebudeš muset zodpovídat. Tvůj osud nechám na Temném pánovi," slíbil zlomyslně a chytil mě pod loktem.

Nedokázala jsem se bránit, když jsem pocítila prudkou bolest v břiše po přemístění. Moje vidění bylo zakalené, když mě táhl kruhem smrtijedů, kde mě hodil na podlahu pod nohy svého pána. Tohle byl můj konec.
"Zabij ho, má drahá," zasyčel Voldemort a já si pevně obtočila paže kolem břicha, které pulsovalo.

"Jistě, můj pane," ozval se povědomý hlas a paprsek fialového světla zasáhl mužskou postavu, která se s výkřikem svezla k zemi.
Nedokázala jsem zadržet vlastní výkřik, když jsem v té osobě rozpoznala Denise. Teprve v tu chvíli jsem přilákala pozornost Voldemorta a jeho červené oči se zabodly do mě a mého dědečka, jenž se okamžitě svezl na zem.

"Můj pane," pronesl uctivě a ignoroval mě.
"Marcello, co tě k nám přivádí... s tvojí vnučkou?," zeptal se s náznakem zvědavosti chladně a spolu se svým hadem přešel k nám.

"Můj pane, rozhodl jsem se ji přivést, abys ji potrestal. Podstrkovala Řádu informace a dnes posílala Brumbálovi zprávu," obvinil mě.
Zavřela jsem oči pod dalším náporem bolesti a tiskla si břicho. V kruhu Smrtijedů se ozýval rozruch a já znovu otevřela oči, abych uviděla, jak na mě míří Voldemortova hůlka.

"Můj pane," přiběhl zničehonic další Smrtijed, jenž si strhl masku a padl na kolena vedle mě.
"Draco?," natočil Voldemort hlavu a sklonil hůlku.
Zadržela jsem dech a opřela se o Malfoye, když jsem bolestí ani neviděla. Ten mě hrubě chytil a roztřeseným hlasem promluvil.

"Má snoubenka posílala dopis mně. Než... než jsem ho stihl dočíst celý, shořel, když... se přerušilo spojení, ovšem...," odmlčel se a donutil mě se rozbalit z klubička. "Tahle krev... to bylo mé dítě, můj pane. Samantha byla těhotná."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama