43. Plány

13. září 2015 v 18:29 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

Další část je i na Wattpadu!

43. Plány


"Zbláznil ses?!"

"Vypadám, že mám na výběr?!"

Posadila jsem se na pohovku bez další odpovědi. Měl svým způsobem pravdu - jaký výběr jsme my dva kdy měli? Povzdechla jsem si a znaveně se opřela.

"Kdo o tom ještě ví?," zeptala jsem se.

"Jen ty," odpověděl okamžitě a pak se odmlčel. "Možná, že Severus něco tuší."

Přikývla jsem - to mu bylo podobné. Snape měl vždycky o všem přehled. Tím pádem by to měl vědět i Brumbál. Proč tedy vypadal tak klidně?

"Proč mlčíš?!," vybuchl po chvíli, kdy na mě pronikavě zíral.

"Co chceš, abych řekla?"

"Neptáš se, jak to chci provést nebo kdy... to mám uskutečnit-"

"Ani ne," odpověděla jsem sarkasticky, "ale ty mi to určitě řekneš viď?"

"Musím to udělat do konce školního roku, jinak..."

"Tě zabije."

Podíval se na mě s šokovaným pohledem v očích a já se cítila trochu špatně, že jsem to na něj takhle vybalila. Natáhla jsem se a za ruku ho strhla na pohovku vedle sebe. Byl pořád v takovém šoku, že se ani nebránil nebo trousil uštěpačné poznámky.

"Chceš ho zabít? Ne počkej," chytila jsem ho za rukáv, když se začal zvedat. "Tohle je důležitý - Draco, chceš ho zabít?"

Zíral na mě, jako kdybych mluvila v cizím jazyce. Pozvedla jsem obočí.

"Ne," zašeptal a sklopil pohled.

Sama pro sebe jsem si přikývla a pustila jeho ruku.V tom okamžiku zvedl pohled a vyčkávavě se na mě zadíval.

"To je všechno?"

"A co bys chtěl? Dort s nápisem "Umím udělat vlastní rozhodnutí"?," prohodila jsem, vložila do tónu náležitou porci ironie a vstala.

"Počkej! Musíš mi pomoct."

"Ne, to vážně nemusím," zamračila jsem se a mávnutím hůlky zvedla knihovnu.

"Dlužíš mi to."

Zatnula jsem ruce v pěst a napočítala do tří. Samozřejmě, že bude myslet jako Zmijozel. A i když jsem si to nerada připouštěla, měl pravdu. Dlužila jsem mu to. On zachránil život mě a teď se karta obrací. Otočila jsem se s rukama pevně v bok.

"A jak to mám podle tebe udělat? Mám nakráčet na schůzi Smrtijedů, poklonit se a říct, že by bylo lepší, kdyby se na takový hloupý plán vykašlal nebo mám snad navrhnout sebe? Jak si to představuješ Malfoyi?," vypálila jsem na něj.

"Máš pocit, že jsem se k něčemu podobnýmu hlásil?," štěkl po mně.

"Rozhodně víc, než já," odsekla jsem.

Semkl rty a zúžily se mu nenávistně oči.

"Od tebe to vážně sedí! Jenom jsi mě využila, aby sis mohla hrát na hrdinku a posílat si psaníčka s Brumbálem, zatímco jsi spoléhala na to, že ti pak budu zachraňovat krk!"

"No páni, koukejme kdo promluvil! Hlavně že ty sis mě vzal proto, že mě tak příšerně miluješ! Vůbec nic o mě nevíš - zatímco ty sis žil svůj pohádkovej život, někteří bojovali o svůj život!"

"A jak tak koukám perfektně ti to vyšlo, co?"

Šokovaně jsem odstoupila, když mě jeho slova doslova zasáhla. Rychle jsem zahnala slzy a rozkřičela se.

"Dej mi pokoj! Jsi jenom zatracenej parchant Malfoyi a zbabělec! Ale jasně - "všichni si ušpiňte ruce, jen když já z toho vyjdu jako vítěz a nebudu muset dělat vůbec nic"! A co, že ostatní mají city, že jsou to taky lidi. Máš úplnou pravdu! Já už jsem přece někoho zabila, co je další mrtvola na mém seznamu!"

Se švihnutím hůlky jsem znovu hodila knihovnu na zem a otočila se na podpatku. Vyletěla jsem z místnosti dřív, než se dokázala nadechnout k odpovědi. Prudce jsem vběhla do pokoje pro hosty a zamkla se.

Pevně jsem zavřela oči, když se ozvalo zaklepání na dveře. Podivně jemné vzhledem k situaci, jež se odehrála před malou chvíli.

"Harp- Sam. Otevři..."

"Nech mě být," vzlykla jsem zničeně a seslala na dveře další kouzla.

"Sam... To jsme neměl říkat, omlouvám se - otevři dveře, prosím-"

"Kašlu ti na tvoje omluvy," zaječela jsem a hodila nejbližší vázu na dveře. "Mám tě po krk. Mám po krk celý tvý rodiny. Nenávidím tě, slyšíš?! Nenávidím!"

Nechápala jsem, proč se necítím spokojeně, když jsem uslyšela vzdalující se kroky, které značily jeho odchod.

Svezla jsem se na zem a došly mi síly. Takhle tedy vypadá absolutní dno, pomyslela jsem si, když jsem si schovala obličej do dlaní a stulila se do sebe, tělo třesoucí se hlubokým žalem.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Samantho!"

Rozmrzele jsem vstala a položila knihu na noční stolek. Pevně jsem kolem sebe stáhla župan a mrzutě se rozešla do obýváku. Mrkla jsem na budík, jenž ukazoval půl dvanácté večer a povzdechla si. Profesor Snape si prostě uměl vybrat čas na návštěvu.

Vzala jsem za obě kliky a otevřela dveře do místnosti.

"Pokud je to ten idiot, tak s ním-"

Šokovaně jsem se zastavila, s rukama stále na klikách a přestala dýchat. Snape se skláněl nad mrtvolně bledou postavou Malfoye, z jehož hrudníku v malých potůčcích odkapávala krev na koberec.

"Přineste lektvar na tišení bolesti a proti jizvám."

Spustila jsem ruce a jako omámená jsem pomalými kroky zamířila k osobám před sebou. Zírala jsem do tváře svého manžela, jehož oči byly semknuté a obklopené tmavými kruhy. Rty mu volně přecházely do modré barvy a ofina se mu lepila potem k čelu.

Vypadal jako nějaká zastaralá malba padlého anděla. Namáhavě jsem polkla a natáhla ruku-

"Sam!," štěkl po mně Snape, když zvedl pohled. "Ty lektvary. Draco je potřebuje právě teď."

Rychle jsem se zvedla a rozběhla se do vedlejší místnosti, kde jsem ve spěchu lovila z kabinetu lektvary, o něž mě Snape požádal. Spěšně jsem prohlédla štítky a vzala dva z nich, zatímco jsem si neverbálně přivolala obvazy.

Rozběhla jsem zpět do obýváku a před Dracem padla na kolena. Vzala jsem opatrně jeho hlavu do svých dlaní a položila si ji do klína. Oba lektvary jsem mu vnutila do úst, zatímco mu Snape zaceloval a obvazoval rány.

Zadržovala jsem slzy, když jsem si vzpomněla jak jsem se k němu v poslední době chovala a co jsem mu vyčetla. Shrnula jsem mu ofinu z čela a ledovým kapesníkem, jenž mi přinesla skřítka, mu otřela čelo.

"Co se stalo?," zašeptala jsem a přinutila se podívat Snapeovi do očí.

"Pan Potter," procedil a přitáhl poslední obvaz na jeho hrudníku.

"Cože?"

"Řekněme, že se do jeho rukou dostala jistá kniha, v jejímž obsahu byly zaznačeny kletby, které se neměly dostat do rukou žádného ze studentů."

"Vaše kniha?," hádala jsem a změřila Dracovi tep. Zpomalený.

"Bohužel," potvrdil. "Našel jsem ho v umývárně, jak klečí nad Dracem. Zcela očividně neměl ponětí, co ta kletba dělá. To ho ovšem neomlouvá."

"Takže se pohádali a začali po sobě vrhat kouzla?," zeptala jsem se a sledovala, jak se zvedá a míří ke krbu.

"To je nejpravděpodobnější verze. Ještě jsem zaslechl vaše jméno, takže pravděpodobně byla hájena vaše čest," oznámil mi a nabral Letax do dlaně. "Postarejte se o něj, já musím za Potterem."

Než jsem stihla otevřít pusu a jakkoliv protestovat, zmizel v zelených plamenech. Bezradně jsem se podívala na nehybnou postavu na svém klíně.

"Vydrž, Draco. Maxi? Mohla bys mi s ním pomoci...?"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"...Sam?"

Zvedla jsem pohled od knihy a mrštila ji na stůl. Vyskočila jsem ze svého křesla u manželské postele a zkontrolovala mu tep a teplotu. S úlevou jsem se vedle něj posadila a zamračila se na něj.

"Pitomče!"

"Taky tě rád vidím," zašklebil se a zavřel oči.

"Bolí tě hlava?"

"Ne. Jen jako by mi v ní probíhalo stádo hipogryfů."

Protočila jsem očima nad jeho všudypřítomnou uštěpačností a podala mu lektvar, zatímco se opatrně posadil. Vděčně ho přijal a vypil najednou.

"Moc se nehýbej, ať se ti nerozšklebí jizvy," informovala jsem ho a pozvedla obočí. "Tak? Můžeš mi říct, proč se můj drahý manžel bije v umývárně?"

Odfrkl se a rozkašlal se. Marně jsem se snažila potlačit instinkt mu pomoci a podala mu další lektvar. Bez váhání ho vypil a opřel se do polštářů, s jednou rukou pevně kolem svého hrudníku.

"Drahá manželko," začal afektovaně a doplnil to úšklebkem. "Opravdu je nutné, abych se ti svěřoval s každou sekundou, kterou trávím mimo tvé pole působnosti."

"Budu ti to předčítat na pohřbu."

Potěšilo mě, když se mu na tváři objevil nepatrný úsměv. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a vstala.

"Jdu ti něco udělat na večeři. Opovaž se vylézt z té postele!"

Byla jsem skoro u dveří, když se znovu ozval jeho hlas, plný ironie a sarkazmu.

"Páni, takhle se chováš ke všem lidem, co jsou na pokraji smrti? No to mě těší, že o mě máš tak velké mínění. Opravdu, lepší manželku jsem si nemohl přát. Dal bych si kuřecí satté špízy- ne počkej, chtěl bych hovězí kari s pravou italskou omáčkou. Nebo-"

"Zmlkni nebo to bude žrádlo pro psa."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zvedla jsem se z křesla, když jsem zaslechla spuštění letaxové sítě a pomalu se rozešla k obýváku. Tiše jsem otevřela dveře a vstoupila do místnosti. Chvíli jsme na sebe zírali.

"Já... Sam-já nemohl... Snape..."

Věděla jsem, co chce říct. Přeci jen jsem stále byla členkou řádu. Rychle jsem k němu přešla a zavěsila se mu kolem krku. Vteřinu jen překvapeně stál, než si mě přitáhl blíž a drtil mě v objetí. Smrtijedská maska mu vyklouzla z prstů.

"Já vím," zašeptala jsem a jeho objetí se zpevnilo. "Nebyla to tvá vina. Snape ví, co dělá."

"Zabil ho."

"Já vím, Draco" zopakovala jsem a zavřela oči, přejíc si, aby všechno zmizelo.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Tohle je špatnej nápad," zopakovala jsem snad po sté a upravila si šaty.

"Je to ten nejlepší plán, s kterým jsme v tuhle situaci mohli přijít," odporoval mi Draco a podal mi mou kabelku.

"Nenávidím se," řekla jsem svému odrazu v zrcadle.

"Vítej v klubu," ušklíbl se Draco a vrátil se ke čtení knihy.

Hodila jsem na sebe plášť a pečlivě schovala hůlku do pouzdra u opasku. Znovu jsem zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle a zamaskovala Znamení zla na levém předloktí. Otočila jsem se k Dracovi, který mě zastavil zdvižením ruky.

"Probírali jsme to tisíckrát, nemusíš to opakovat znovu. Všechno je do detailu promyšlené a máme únikové plány," pronesl klidně a přetočil stránku.

"Jasně, protože naše plány vždycky fungujou tak zatraceně skvěle," pronesla jsem frustrovaně a povzdechla si. "Promiň. Máš pravdu. Přesto - kdybych se do půl hodiny neozvala-"

"Něco se stalo a používáme nouzový plán. Já vím," ujistil mě nevzrušeně.

Protočila jsem očima a zamířila ke krbu. Vhodila jsme Letax dovnitř a vstoupila do zelených plamenů. Jeho vykřiknuté "Hodně štěstí" mi burácelo v uších. Neměj obavy, pomyslela jsem si a vystoupila na Příčné ulici.

Nechala jsem se vést davem a poté odbočila na prázdnější uličku, z níž jsem se přemístila. Zhluboka jsem se nadechla a zamířila k domu před sebou. Opatrně jsem zaťukala na dveře a rozhlédla se po okolí.

"Sam!," ozval se mi u ucha výkřik a než jsem se stihla vzpamatovat, drtila mě Ginny v náručí.

"Ahoj," usmála jsem se na ni, když se odtáhla.

"Jsem ráda, že jsi dorazila," usmála se a chytila mě za ruku.

Společně jsme se prodrali až do kuchyně, kde paní Weasleyová dělala poslední svatební koláčky. Když se otočila, aby zjistila, kdo přišel, úsměv ji při pohledu na mně mírně zakolísal. Nenechala jsme se vyvést z míry a usmála se.

"Dobrý den, paní Weasleyová."

"Ahoj, Sam," odpověděla poněkud strnuleji a otočila se k Ginny. "Mohla bys přinést další květiny z obýváku? Někdo převrhl vázu. Měla by jich tam ještě být spousta."

"Jasně mami," houkla a táhla mě k vedlejšímu pokoji.

Doslova mě strčila dovnitř a otočila se ke mně.

"Zajistíš dveře?," zeptala se mě a odstoupila.

Váhavě jsem vytáhla hůlku a poslala na ni několik diskrétních a zamykacích kouzel. Schovala jsem hůlku a ztuhla v pohybu, když mě pevně chytila za předloktí. Levé předloktí.

"Chtěla jsi se mnou mluvit?," pokusila jsem se znít nevzrušeně a změnit téma.

Nepustila mou ruku a vědoucně se na mě zadívala. Nepochybovala jsem, že ví, když mi vyhrnula rukáv o něco výš. Zavřela jsem oči a neslyšně si povzdechla. Na tohle jsem rozhodně neměla čas.

"Vím, že máš Znamení, Sam," promluvila jemně a s klidem. "A taky vím, co máš v plánu."

Prudce jsem otevřela oči a překvapeně se na ni zadívala.

"Potřebuješ způsobit rozruch, že jo? Ukázat našim, že jsi na Temné straně a chránit nás."

"Jak tohle víš?," zašeptala jsem a vymanila ruku z jejího sevření.

Smutně se usmála a objala se rukama. Přistoupila k oknu a zadívala se na stan, z něhož se ozývala hudba a smích.

"Protože jsi stejná jako Harry," řekla a já nechápavě zamrkala. "Snažíš se všechny ochránit a sama se stavíš do nebezpečí."

"Harry...?"

"Rozešli jsme se, ale o to tu nejde," prohodila s hraným nezaujetím. "Pomůžu ti. Udělat rozruch, myslím."

"Nemusíš-"

"Chci," přerušila mě pevně a vytáhla hůlku. "Máš plán?"

"Máme. Objevím se tam v masce, zaútočím a Draco pošle falešný signál, takže se sem Smrtijedi přemístí dřív, než bylo v plánu. Podali jsme Kingsleymu echo, bystrozoři jsou už tady," vysvětlila jsem a na její pobavený pohled jsem dodala. "Co?"

"Níc," protáhla s ďábelským úsměvem. "Takže Draco-"

"Na to fakt není čas Ginny," přerušila jsem ji a mrkla na hodinky. Pět minut.

Přikývla a já vytáhla svou Smrtijedskou masku. Rychle jsem k ní přešla a pevně jsme se objaly. Hůlkou jsem si vypálila na povrch Znamení zla a věnovala jí poslední smutný úsměv.

"Nesmíš to nikomu říct, Ginny. Ani Siriusovi, ani Harrymu. Mrzí mě to," řekla jsem a nasadila si masku.

"Já jen doufám, že víš, co děláš."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Vtrhla jsem do stanu v patách s Ginny, která měla na tvíři krvavý šrám a vypálila těsně vedle mě netopýří kletbu.

"Smrtijed! Chyťte ho!," zakřičela z plných plic.

Fungovalo to skvěle. Ve stejnou chvíli, kdy se všichni natáhli pro hůlky se do stanu začali přemisťovat Smrtijedi a strhla se bitva snad na každém centimetru volného prostoru.

Začala jsem metat lehké kletby poblíž členů řádu a zesilovala jsem pouze jejich intenzitu, aby to vypadalo, že na ně pužívám nebezpečné kletby. Jednu z nich jsem mrštila přímo Kingsleymu do hrudi.

Ten ji hravě odstranil a poslal mi další lehkou zpět. Věděl o tom a měla jsem ho pod Neporušitelným slibem, takže jsem měla jistotu, že se o tom Sirius nedozví. Bohužel tím, že jsem na něj právě zaútočila, jsem si získala pozornost dalších členů Řádu.

Vyhnula jsem se vlně kleteb, přeskočila stůl, který jsem svrhla, aby kletby vrazily do něj a minuly mě. Vyskočila jsem na nohy a zamířila k východu, jenž mi k mé hrůze zatarasil Remus se Siriusem. Oba po mně okamžitě vypálili a já se zaštítila.

Rozběhla jsem se a pokusila se uhnout vlevo, když mě Remusova ruka pevně zachytila. Promiň Remusi, pomyslela jsem si lítostivě, když jsem mu vrazila pěst s prstýnkem z vlkodlačího stříbra do hrudi.

Vykřikl a pustil mě, když ho zasáhl jako šok vlkodlačí jed. Pro efekt jsem ho kopla do holeně a uskočila kouzlu, které Sirius naštvaně vypálil.

Snažila jsem se mu vracet jeho kouzla s menší razancí, protože jsem mu nechtěla ublížit, ovšem musela jsem začít i s těžšími kletbami, protože on na mě nešel zrovna zlehka.

"Repulso!," křikla jsem a celkem překvapeně jsem sledovala, jak snadno se mu vyhnul.

"Expelliarmus!"

Jeho kouzlo jsem zaštítila lehce a překvapeně otočila hlavu, když mě neverbální kletba řízla přes masku až do obličeje. V duchu jsem si zanadávala nad svou amatérskou chybou a vrátila mu kletbu zpět.

Naprosto očekávaně se jí vyhnul a vrhnul na mě další tři. S námahou jsem se jim vyhnula a rozhodla se ukončit tuhle bitvu. Věděla jsem, že teď ho ztratím nadobro, ale musela jsem to udělat. Mrštila jsem jeho směrem Cruciatus a když se napřahoval k další kletbě, strhla jsem si masku.

Vlasy se mi v tmavých vlnách spustily po zádech a já na něj zaměřila chladný pohled. Fungovalo to perfektně. Ztuhnul na místě a já ho spěšně odzbrojila.

"Sam-"

"Mdloby na tebe!," odhodila jsem ho stranou a bez dalšího zdržení vyběhla ze stanu, odkud jsem se přemístila přímo před náš dům.

Pevně jsem se chytila za bok, kam mě zasáhlo jedno ze Siriusových kouzel a tiše jsem zanadávala, když se mi na rukou objevila krev. Odkulhala jsem do domu a než jsem si stihla otevřít dveře obýváku, prudce se otevřely přímo přede mnou.

Zvedla jsem pohled a překvapeně zamrkala, když jsem viděla Dracův nadšený obličej. Nechala jsem ho, aby mi pomohl do místnosti.

"Objevil si obraceč času?," navrhla jsem a svalila se na pohovku.

"Něco lepšího. Vím, kde je další viteál."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama