44. Starý příběh

18. září 2015 v 21:26 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

Sleduj mě na Wattpadu, pošli příběh, napiš zprávu :)

44. Starý příběh

"...Severus zajistí Bradavice. Jako nový ředitel bude mít dohled nad všemi studenty. Alecto, Amycusi - vy nastupujete jako noví profesoři. Pokuste se naší nadějné budoucnosti vtlouct do hlavy to, že by se měli začít chovat jako čistokrevní čarodějové a ne se plazit u nohou mudlomilům a mudlovským šmejdům."

Zmínění Smrtijedi hlasitě odpověděli a poděkovali za důvěru svého Pána, zatímco zbytek se krčil nebo těkal pohledem po místnosti. Nikdo nechtěl dostat úkol, který by zahrnoval uvést se do nebezpečí nebo - v některých případech - svou rodinu.

"Draco a Samantha nám pomůžou naverbovat mladší členy," prohlásil a zaměřil svůj krvavý pohled na nás.
Draco mi pod stolem stisknul ruku a já jeho stisk opětovala. Naše tváře ovšem nic neprozrazovaly. Proto jsem se musela držet, abych překvapeně nezamrkala, když se naproti nám ozvala Narcissa.

"Můj pane," získala si jeho pozornost a i přesto, že se bála, udržela oční kontakt.
"Narcisso?"
"Můj pane, nebylo by moudré, kdyby mohli oba dostudovat v Bradavicích a tvé plány vykonávat zde?"

Ani jsem se na Draca nemusela podívat, abych věděla, jak moc tuhle myšlenku oba oceňujeme. Snažila jsem se udržet prázdný výraz, přestože jsem cítila, jak mi srdce buší rychleji s nově nalezenou nadějí.

"Nemyslím si, že výuka by byla pro naše nejmladší příliš nutná," oznámil jí chladně a natočil hlavu na stranu, "ovšem... Pokud je to opravdu tvé nejhlubší přání, má drahá. Přeci jen jste mi ty a vaše rodina v poslední době prokázala mnoho laskavostí..."

"Děkuji, můj pane," odvětila Narcissa tiše, přesto její hlas zněl úlevně.
"Jsem si jist," pokračoval Voldemort, aniž by jí věnoval další pozornost a upřel svůj zrak zpět na Draca, "že mě již nezklamete?"

Podpořila jsem ho jemným stisknutím ruky, které opětoval svou jemně třesoucí. Jeho hlas však nezaváhal.
"Jistě, můj pane."

"Výborně," pokývl bezvýrazně azabodl svůj pohled do mě. "Nyní, když zde není žádná hrozba pro vaše vzdělaní a volný čas, nemohu se dočkat novinek o nejnovějším přírůstku do Malfoyovic rodu."

"Můj pane," začala jsem a poprvé docenila Dracovu stálou přítomnost vedle mě. "Z lékařského hlediska je to ještě příliš životu nebezpečné. Po tak... drastickém potratu... potřebuje moje magie čas na regeneraci."
To očekávaně vzbudilo rozruch a poněkud nepěkné úšklebky od pár mužských elementů u stolu. Ty ovšem smetl jediný pohled Voldemorta. Díval se na mě s jakousi děsivou sympatií.

"Ani nemohu vyjádřit, jak moc mě mrzí, že jsem takovému činu nemohl zabránit, má drahá," pronesl ke mně a otočil se k Eleanor, jež seděla na konci stolu. "Proto doufám, že se podobná situace nebude již opakovat a své pochybnosti budete nejprve hlásit mně osobně, než přejdete k vašemu vlastnímu... řešení."

"Ano, pane," ozvalo se sborově z mnoha stran a Voldemort spokojeně kývl.
"Můžete jít. Severusi, na slovíčko."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Měla bys jít spát."
"Musím to dodělat," odvětila jsem, aniž bych spustila oči od stohu papírů před sebou.

Nemusela jsem se na něj ani podívat a věděla jsem, že protáčí očima, když vstoupil dvěma kroky do místnosti a položil své ruce přímo přede mě na stůl.
"Všechno máš připravené už skoro tři týdny; vypočítané do posledních detailů, takže opravdu pochybuju, že to musíš dodělat," prohodil škádlivě.

"Draco, tohle prostě musí vyjít," pozvedla jsem k němu pohled a vážně se na něj zadívala.
"Tvůj právník to má všechno dopředu připravené. Stejně jako ty," podotkl protáhle a pozvedl obočí. "takže se můžeš přestat strachovat."

"Pokud mi právě naznačuješ, že všechno dobře dopadne právě díky mému právníkovi, který čistě náhodou je ten nejlepší z celé Anglie a zajistils ho právě ty," ušklíbla jsem se a srovnala papíry do složky. "Pak tě musím zklamat; žádnou pochvalu nebo poplácání po rameni ode mě nečekej."

"Nuže pro začátek bych si představoval masáž-"
"Pitomče," praštila jsem ho do ramene a zamračila se na něj, i když mi cukaly koutky.
Odstoupil od stolu a znovu se upravil. Pozvedla jsem obočí a obdržela oslnivý úsměv.

"Nebo můžeš přeskočit masáž a rovnou se vrhnout na manželské povinnosti," navrhl nonšalantně a opřel se o židli za sebou.
Téměř jsem se usmála, když se mi hlavou prohnala temná myšlenka a zamračila jsem se. Všiml si změny v mém výrazu a přestal se taky usmívat.

"Na co myslíš?"
"Víš, to co říkal...," začala jsem opatrně.
"Nedělej si s tím starosti. Myslím, že se můžeme v klidu držet naší historky s rekonvalescencí," přerušil mě klidně.

"Nevadí ti to?"
"Cože?," zeptal se mě překvapeně a já se kousla do rtu.
"Chci říct... Opravdu se nemyslím, že by bylo moudré teď mít dítě."

Otevřel pusu, když si to rozmyslel a pokřiveně se na mě usmál. Podezřívavě jsem přimhouřila oči.
"Co?"
"Takže přiznáváš, že se mnou cheš mít dítě," pronesl vítězoslavně a otočil se k odchodu.

"Cože? To jsem... to jsem neřekla. Ne takhle!," protestovala jsem chabě.
"Jistěže," odpověděl se smíchem a vyšel ze dveří.

S povzdechem jsem si složila hlavu na stůl a odfrkla si. Což byla chyba, kterou jsem si uvědomila ve chvíli, kdy se všechny dokumenty snesly na zem okolo stolu. Jediné pozitivum bylo, že Draco již nebyl v místnosti.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Znáte protokol, pane Carrole?," zeptala jsem se svého právníka příkře namísto přivítání a pročítala si znovu své složky.
"Samozřejmě, paní Malfoyová," dostalo se mi kyselé odpovědi, doprovázené polohlasnou mumlanou nadávkou.
"Prosím?," zeptala jsem se a zvedla pohled.

Pro efekt jsem se zastavila, což ho donutilo zastavit se hned vedle mě. Pozvedla jsem obočí a zaklapla své desky.
"K vašim službám madam," prohodil s naučeným úsměvem.

Vrátila jsem mu jeden neupřímný nazpátek a vrazila mu do náruče svůj stoh složek, pod jejichž vahou se k mému pobavení podlomil. Rychle ale nabyl svou rovnováhu a následoval mě do malé místnosti vedle advokátní.

Pozorovala jsem ho, jak si pročítá jednotlivé složky a spisy a byla jsem ráda, že je komentoval víceméně kladně. To mi při procesu bude nahrávat. Věděla jsem, co pro mě bude největší problém, jemuž budu muset bezpodmínečně čelit.

Když si výrazně odkašlal, odtrhla jsem pohled od krbu a zadívala se na něj. Za těch jedenáct měsíců jsem si již zvykla chovat se jako paní Malfoyová, takže můj kamenný pohled byl samozřejmě na místě.

"Všechny dokumenty i důkazní materiály jsou legální. Tohle pro nás bude velmi snadný proces," řekl a já viděla, jak mu v hlavě šrotuje, kolik peněz z toho dostane.
"To bych vám radila," usadila jsem ho. "Nehodlám prohrát."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Pane Blacku, posaďte se prosím," uvedl ho ministerský notář Clarke do místnosti.

Donutila jsem svou tvář, aby neprojevila žádnou emoci a takticky jsem ho ignorovala, dokud se neobjevil v mém zorném poli. Zvedla jsem k němu pohled a vstala ze svého místa. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda, že ho tentokrát nedoprovází Remus.

"Paní Malfoyová," dostalo se mi tvrdě a v jeho hlase zněla výzva.
"Otče," kontrolovala jsem stejným tónem.

Posadili jsme se naproti sobě a já si v halvě znovu procházela, proč tohle všechno dělám. Stálo mi to za to? Věděla jsem, že se na mě bude dívat skrze prsty, že mě za tohle bude nenávidět. Tohle byla cena, kterou jsem musela zaplatit.

"Co bylo tak naléhavého, že nemohlo počkat ani den k vyřízení? Mám dost práce," oznámil chladně více mým směrem než notářovým.

"Chyba jistě není na straně mé klientky," vložil se do toho arogantně můj právník. "Paní Malfoyová vám informaci o rozuzlení dědictví pana Reguluse Blacka zaslala již před třemi týdny."

Vyslal jeho směrem nepříjemný pohled, ale nijak to nekomentoval. S jasným výrazem se otočil ke Clarkovi. Te si odkašlal, nasadil brýle na nos a přitáhl si k sobě listiny, co měl na stole.

"Paní Malfoyová zažádala naše oddělení, aby prošetřilo pozůstalosti pana Reguluse Blacka a podala návrh o svůj podíl na tomto majetku, dále-"

"Jaký podíl? Omlouvám se, že narušuji váš výklad, ale v tomto případě paní Malfoyvoá pravděpodobně nedostala můj úřední dopis. Pak by jistě věděla, že v domě a rodině Blacků již není vítána."

Zachovala jsem chladnou tvář; neměla jsem na výběr. Měla bych už být zvyklá na to, že si trhám své srdce na milion kousků. Statečně jsem přemohla slzy a kývla na svého právníka.

"To má klientka nepopírá. Ovšem nevylučuje ji to z pokrevní linie; zákon o čistokrevných rodech, sbírky 58 kouzelnického zákona. Jako všichni pokrevní příbuzní i ona má právo zažádat o dědíctví po pozůstalém."

"Regulus je mrtvý již dlouho. Tohle není o dědictví. Jen je to další věc, kterou chce zničit. Doufám, že jsi na sebe hrdá, protože se ti to perfektně daří."
Ne nejsem!, chtělo se mi křičet, ale musela jsem se držet. Tuhle cestu jsem si zvolila sama. Musím nést zodpovědnost.

"Pokud mé záznamy neklamou - paní Malfoyová zjistila teprve před pár lety, že je vaší dcerou, což samozřejmě bránilo jejím právům. Je pouze logické, že se jich dožaduje nyní. A k vašemu předešlému argumentu - jak všichni dobře víme, i vy jste byl vaší rodinou vyděděn a stále pobíráte všechna práva starobylého rodu Blacků," ohradil se okamžitě Carrol.

Jedno se Carrolovi muselo nechat - parchant nebo ne, byl to zatraceně dobrý právník, co věděl, jaké "knoflíky má zmáčknout", aby někoho naštval. Sirius přímo běsnil a bylo to na něm moc dobře vidět.

"Vážení," přerušil je notář a sundal své brýle. "Přečetl jsem všechny informace shromážděné k tomuto případu a dospěl jsem k názoru, že musím dát za pravdu paní Malfoyové. Má nárok na věci pana Reguluse Blacka."

Sirius se na něj chvíli nevěřícně díval, než zatřepal hlavou a otočil ke mně svůj rozpálený pohled. Čekala jsem, co bude následovat.
"Jediné štěstí, že tohle Erica nemusí vidět."

S tou jedinou větou se otočil a vystřelil z místnosti, zatímco můj právník vyřizoval všechny administrativní úkony za mě. Ironicky jsem si pomyslela, že se opravdu můžu nenávidět každým dnem víc a víc.
"...děkujeme za spolupráci."

Otočila jsem se s umělým úsměvem k notáři a potřásla si s ním rukou. Převzala jsem od svého právníka seznam s věcmi, které Regulus zanechal a byli stále na Grimmaudově náměstí, v trezoru nebo jiném místě, jež Blackům patřilo.

Přesto ať jsem hledala sebevíc, jedinou položku, po níž jsem opravdu toužila, na seznamu nebyla k nalezení. Zamračila jsem se a vzhlédla ke Carrolovi.
"Kde je Regulusův medailonek? S vyrytými iniciály, zlato od skřetů?"

"Tohle jsou všechny věci, které po vašem zesnulém strýci zbyly. Pokud se něco nenachází na seznamu, byl předmět již zničen nebo prodán. Zde mé služby končí, paní Mafoyová. Přeji hezký zbytek dne a pozdravujte manžela," usmál se neupřímně a sebral svoji aktovku.

"Němejte obavy, pane Carrole," odpověděla jsem s mrazivým úsměvem, který celkem úspěšně ignoroval.

Tiše jsem si zanadávala, když jsem v místnosti osaměla a posbírala své věci. Nedalo se nic dělat. Musela jsem se jít prohrabat Regulusovými věcmi a doufat, že se náhrdelník pouze někde založil. Potlačila jsem zasténání, když jsem si uvědomila, kde budu muset hledat.

Vyšla jsem z místnosti a téměř se srazila s osobou, která se vynořila na chodbě. Vzhlédla jsem a donutila se k " milému" úsměvu.
"Ach, paní Malfoyová, nemýlím se?," zeptala se přesládle Umbridgeová.
"Paní zástupkyně," odpověděla jsem. "Jaké milé překvapení."

"Nápodobně má drahá. Když dovolíte, spěchám na jeden soud, ale bylo velmi příjemné se s vámi konečně setkat. Ráda jsem poznala Luciusovu snachu," zvonivě se zasmála, až se celá otřásla ve svém odporném růžovém kostýmku.

Přesně v ten okamžik mou pozornost upoutalo cinkání kovu a můj pohled sjel na malý medailonek na jejím krku. Regulův medailonek.

"Pozdravujte pana Malfoye. Opravdu spěchám," pronesla nadřazeně a rychle cupitala na svým malých nožičkách k átriu.
Zoufale jsem se opřela o zeď a jen tak zírala do prázdna. Tomuhle se opravu říká zákon schválnosti. Právě jsem si znenáviděla svého otce ještě víc, než bylo třeba a naprosto kvůli ničemu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Má ho Umbridgeová Draco. Všechno je v háji," vydechla jsem v okamžiku, kdy jsem se krbem přenesla do Bradavic, do soukromého pokoje pro primuse.
"Vidělas ho?," zeptal se mě okamžitě a zaklapl rozečtenou knihu, aniž by se obtěžoval založit si stranu, kde skončil.

"Jo," přikývla jsem a svalila se k němu na pohovku. "Měla ho na krku."
"Musíme ho dostat," pronesla jsem svou myšlenku nahlas, když dlouho neodpovídal.

Zvedl pohled a přikývnul. Vědoucně jsem se usmála, když jsem si přečetla jeho výraz a pohodlně se uvelebila.
"Máš plán," konstatovala jsem.

"Samozřejmě," přitakal afektovaně. "Způsobím tu rozruch, aby se musela evakuovat, alespoň část hradu a prohledala se kvůli Potterovi. Takže jako první budou uset odejít Nebelvíři. Musíš se dostat na Grimmauldovo náměstí zároveň s Weasleyovou a prozradit jí, kde je medailonek. O zbytek se musí postarat ona."

Obdivně jsem pískla a obdařila ho malým úsměvem. Věnoval mi jeden ze svých upřímných a přitáhl si mě k sobě.
"Zasloužím si odměnu?"
"Jistě," vydechla jsem a chytila jeho obličej do dlaní.

Přiblížila jsem se k němu a těsně před tím, než se naše rty spojily jsem se odtáhla a položila mu palec na rty.
"Až bude tvůj plán úspěšný, tak tě odměním."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Ucítila jsem pálení na své levé ruce a připravená vkročila ke krbu. Během pár vteřin se mi v ruce objevil malý pergamen. Roztrhla jsem obálku.

Lasička je na cestě. Buď opatrná.

S hlubokým nádechem jsem vstoupila do zelených plamenů a překvapivě snadno vystoupila na Příčné ulici. Spěšně jsem se přemístila, aniž bych se zdržovala hledáním klidné ulice a objevila se na Grimmauldově náměstí.

Dlouhými kroky jsem přešla ulici a zaklepala na dveře. V ruce jsem pevně tiskla své povolení od Clarcka. Neměla jsem ponětí, kdo mi přijde otevřít, takže jsem byla překvapená, když se v nich objevil Krátura.

"Paní Malfoyová," ozval se překvapivě uctivě a uklonil se. "Krátura doprovodí paní do domu. Přeje si paní něco od Krátury?"
"Zaveď mě k mému otci," rozkázala jsem autoritativně.

"Jistě, má paní," vyhrkl a zavřel za mnou dveře. "Následujte prosím Kráturu."
Hrála jsem si na Smrtijedku, ale přece jneom jsem měla meze. Nehodlala jsem vniknout do Siriusova domu, sebrat nějaké věci a odejít, bez jeho svolení. Tedy, spíš vědomí.

Krátura otevřel dveře do jedné z knihoven, v níž byl naštěstí pouze Sirius, který se při zvuku dveří otočil. Jeho pohled se z přátelského okamžitě změnil na nepřístupný, když mě uviděl ve dveřích. Postavil se ke mně čelem a založil si ruce na hrudi.

"Co tu chceš?"
Páni.
"Přišla jsem si jen pro pár věcí," řekla jsem klidně a podala mu listinu, na níž se ani nepodíval.

"Celkem mě překvapuje," pronesl, "že jsi mi to dokonce přišla oznámit. Jak šlechetné."
"Nechci se hádat," oznámila jsem a otočila se k odchodu.
"Vezmi si to třeba vše. Hlavně se už nevracej zpět."

Pokusila jsem se nezakolísat ve své chůzi. Marně. Naštěstí mě naprosto ignoroval. Propustila jsem Kráturu, jakmile jsmevyšli na chodbu a spěšně se vydala hledat Ginny. Rychle jsem procházela očima místnosti a úlevně vydechla, když jsem ji zahlédla v jedné z knihoven.

Vletěla jsem do místnosti, zavřela dveře a zabezpečila je.
"Sam! Co tu-"

Pevně jsem ji stiskla v objetí a zadržela slzy. Bez dalších slov mě objala zpět a pět minut mě jen jemně hladila po zádech. Když jsem se od ní konečně odtáhla, usmála jsem se na ni.
"Promiň. Mám už toho plný zuby."

"Nedivím se," přitakala chápavě a zvědavě se na mě podívala. "Jsem si jistá, že poplach ve škole nebyl náhodou."
"Znáš mě," mrkla jsem na ni a zvážněla. "Potřebuju, aby se trio dozvědělo o jednom medailonku..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Drž se," šeptla mi Ginny do ucha, když jsem vyšla z knihovny.
"Ty taky," odpověděla jsem stejně potichu a znovu skryla své pocity za masku.

Zamířila jsem po schodišti zpět dolů a mířila ke knihovně, kde jsem předpokládala, že Sirius stále bude, když jsem zaslechla jeho hlas z obýváku. Otočila jsem se tedy tím směrem a ztuhla v pohybu, když jsem slyšela několik hlasů, co odpovídalo.

Útrpně jsem si povzdechla vešla pouzě do vstupu, odkud jsem navázala oční kontakt s Remusem, který na mou přítomnost upozornil Siriuse. Jeho vyloženě nepřátelský pohled upoutal zbytek osazenstva, jež se při pohledu na mě zatvářili neobyčejně znechuceně.

Během okamžiku mi do obličeje mířila hůlka a já překvapeně zvedla pohled, abych zjistila jejího majitele. Zamračila jsem se, protože mě to mohlo napadnout.

"Co tu chceš?," štěkl po mě Ron a nesnížil svou ruku.
"Po tom ti nic není," odvětila jsem chladně a podívala se na hůlku a zpět na něj. "A ocenila bych, dybys na mě přestal mířit. Jak vidíš, nejsem ozbrojená, neútočím na tebe, takže nevidím jediný důvod, proč je tvá hůlka stále vytažená."

Jeho pohled ztvrdl a stisk na hůlce se zpevnil. Otevřel pusu k další nadávce, když k nám přešel Remus a sklonil jeho hůlku.
"Prosím, Rone. Tohle opravud není nutné," řekl mu důrazně a otočil se ke mně. "Můžeme si promluvit vedle?"

Přikývla jsem a zpozorněla, když nás následoval i Sirius. Opět jsme se dostali do malé knihovničky vedlé obýváku a Remus zajistil dveře. Nenápadně jsem se narovnala.

"Co si bereš?," vypálil na mě okamžitě Sirius, dřív než mohl Remus cokoliv říct. Ten mu také věnoval patřičně naštvaný pohled.

Bezeslov jsem mu podala knihu a přívěsek. Nechtěla jsem si odnést nic, ale potřebovala jsem záminku, abych mohla mluvit s Ginny. Ale kdy už jse měla tu možnost se v Regulusových věceh prohrabat, našla jsem ideální.

Vzala jsem pohádkovou knihu Obraceč času a malého vlka s šedýma očima na přívěsku. Doufala jsem, že aspoň jede z nich pochopí mou němou zprávu. Ale vzhledem k tomu, jak si Sirius pouze odfrkl a téměř mi předměty mrštil nazpět, jsem s tím příliš nepočítala.

"Fajn," řekl lhostejně a zabodl do mě svůj pohled. "Dufám, že se už podobná situace s pozůstalostmi nebude opakovat. Řeknu ti to jasně - nehodlám mít nic společného se Smrtijedy. Takže odejdi a už se nevracej. Vyjádřil jsem se jasně?"
"Naprosto," odvětila jsem ploše.

Když se k ničemu dalšímu neměnili, pochopila jsem to jako svoje vyprovození. Těsně u dveří mě zastavila Remusova slova.

"Ten příběh jsem měl rád jako malý kluk. Stále si ty slova pamatuju, jako říkanku. "Až Naději spatříš znovu, bude to za řekou Styx-"
"-tam kde Merlin sprostí tě viny, jak rád tě pozná a ty odvětíš: "Já tebe víc"," doplnila jsem bez dechu, stále stejně bezbarvým hlasem, přestože mi srdce prudce bušilo.

Jen jsem natočila hlavu a přestože se Remusův výraz nějak nezměnil, jeho oči svítily nadějí. Donutila jsem se ke klidu.
"Naschledanou," pronesla jsem a odešla z domu, abych nevybuchla štěstím už tam. Bylo načase, aby zasvitlo slunce i nám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama