46. Vidět srdcem

27. září 2015 v 23:50 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

Wattpad


46. Vidět srdcem

Navracet se zpátky k vědomí se pěkně popisuje opravdu jenom v knížkách. Ve skutečnosti je vám snad ještě hůř, než před tím, co jste omdleli. A to by člověk řekl, že už jsem si na to zvykla. S menší námahou jsem otevřela oči a byla ráda, že mě neuvítalo žádné intenzivní světlo.

Zmateně jsem těkala pohledem, protože jsem neměla nejmenší tušení, kde se zrovna nacházím. Ovšem reflexy byly všudypřítomné. Uslyšela jsem jemné otevření dveří a okamžitě se zvedla do sedu, snažíc se nahmat hůlku.

S čím jsem nepočítala, byla příšerná a neustávající bolest, která proudila v každém z mých nervů. Nezačala jsem křičet snad jen proto, že jsem měla plno práce s tím se nezadusit vlastní krví a zvratky.

Matně jsem vnímala dva páry rukou, co mě přidržovaly, odhrnovaly vlasy z čela a postavily přede mě kbelík. Pak už jsem jen odevzdaně zvracela a vykašlávala všechen obsah žaludku.
"-potrvá dlouho?"

"Nemůžu si být jistá. Opravdu moc nepomohlo její přemístění - navíc s další osobou."

Vyplivla jsem další krev a odstrčila od sebe kýbl. Nebo spíš jsem naznačila, že už ho před sebou dál nepotřebuju. Byla jsem vděčná, když mě opřeli zpět do peřin. Ruku jsem automaticky obtočila kolem břicha, přičemž mi to nepřineslo žádnou úlevu, nýbrž další bolest v nervových zakončeních.

"Sam? Slyšíš mě? Jsem tu já, madame Pomfreyová a Remus Lupin."
"Slyším," hlesla jsem a bolestně zasténala.

"Byla jsi zasažena kletbou - to jistě víš. Jak se cítíš?"
"Bylo mi i líp," procedila jsem skrze zkousnutý ret. "Jaktože jsem ještě naživu?"

Neviděla jsem rovně, jak jsem se třásla bolestí a i když jsem měla zamlžené oči, velmi dobře jsem postřehla mrtvolné ticho, jež následovalo. Zaměřila jsem se na Remuse, protože jsem věřila, že mi nebude lhát.

"Nemáme nejmenší tušení," pronesl tiše a díval se na mě s nechutnou dávkou sympatie.
"Asi jsem si to zasloužila," hekla jsem a strnula. Zvedla jsem ruku a několikrát si s ní zamávala před obličejem.

"Sam, co se děje?," ozvala se z leva madame Pomfreyová.
Útrpně jsem zavřela oči, stejně bylo zbytečné je mít otevřené.
"Nic nevidím."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Je to pravděpodobně pouze dočasné. Nerv je intaktní, žádné viditelné poškození."
"Jenom jsem slepá."

Ani jsem nemusela vidět, abych si představila její našpulený výraz plný nesouhlasu. Neměla jsem sílu se omlouvat; neexistovala snad jediná buňka v mém těle, která by nebyla v ohni.

Znovu mi změřila teplotu a vyměnila ledov obklad. Měl pramalý účinek, ale neměla jsem to srdce jí to říct. Obzvlášť, když jsem věděla, jak moc je zoufalá z toho, že mi nemůže nijak pomoci. Já se cítila taky bezmocná.

"Tvoje nervy se pomalu regenerují. Možná se ti to nezdá, ale lepší se to," stiskla mi ruku a jemně promluvila. "Vyspi se."
Přikývla jsem, ale necítila jsem se unavená natolik, abych usnula. Stočila jsem se do klubíčka a objala se rukama.

Neměla jsem nejmenší tušení, co bych teď měla dělat se sebou, natož jak vrátit věci do normálnu nebo zabít Voldemorta... Stiskla jsem pevně zuby, když se mým tělem přehnal další třes. Vypadala jsem jako feťák, co postrádá svoji dávku nebo-

"Sam? Jsi vzhůru?"
Můžu ho ignorovat. Nebude vědět, že spím.
"Jsem," zachraptěla jsem s bolestným podtónem.
Do hajzlu.

Přitáhla jsem si nohy blíž k tělu, abych mu udělala místo na posteli, protože jsem neměla nejmenší tušení, jestli je v místnosti nějaká židle. Než jsem si uvědomila, že si může bez problému jednu vyčarovat.

Přesto jsem byla příjemně překvapená, když se postel prohnula pod jeho vahou. Sedl si ode mě poměrně daleko, ale nemohla jsem ho z toho obviňovat. Mohla jsem být vůbec ráda, že se tu za mnou objevil a nepokouší se mě zabít.

"Měl bych se ti omluvit," rozhodl se nakonec začít těžce a já překvapeně zamrkala a sevřela ruce v pěst, když mi před očima bolestně problesklo.

"Nemusíš se za nic omlouvat," zašeptala jsem a nedokázala tak úplně zastavit zasténání.
"Mám zavolat-"

"Ta mi nepomůže," přerušila jsem ho odevzdaně.
"A co ta láhev s lektvarem...?"
"Byla jenom jedna."

Byl v šoku a doufala jsem, že v tom typu, kdy po mně nezačne křičet. Hlava mě bolela i bez toho. Málem jsem vyletěla z kůže, když mě váhávě chytil za ruku. Vděčně jsem ji stiskla, než si svůj úmysl stihl rozmyslet a rozbrečela se.

"Omlouvám se, co si kvůli mně musel zažít. Všechno jsem zvorala, ale přísahám, že jsem nikdy nikomu nechtěla ublížit! Máš pravdu, taky už nevím, kdo vlastně jsem," vysypala jsem ze sebe mezi vzlyky.

Tahle bolest, ta psychická, byla ještě horší, než jakákoliv kletba, co by mě mohla zasáhnout. Protože jsem věděla, že si tohle zasloužím. Za to, co jsem provedla, k čemu jsem se upsala a kolika lidem jsem za tu dobu stihla ublížit.

"Sam, zatraceně," zabručel jemně a přitáhl si mě do náruče. "Tohle je prostě- Nedokážu ti to vysvětlit. Není to pro mě lehký se zase vrátit do starých kolejí..."

"To po tobě ani nemůžu chtít. Všechno jsem zpackala," mumlala jsem do jeho ramene a pevně se ho držela.
"Ale no tak. Ššš," jemně se mnou pohupoval. "Vím, že to zvládneme, jen neříkám, že to bude lehký. Ale... bože-když jsem tě měl v náručí, stejně jako Ericu-"

Nedokončil větu a já ho v pochopení stiskla pevněji. Usmál se do mých vlasů a políbil mě na temeno hlavy.
"Jak-," začala jsem a párkrát vydechla, než mě přešla další závrať, abych mohla znovu promluvit. "Jaktože ta kletba..."

Nedokončila jsem, protože jsem tušila, že bude vědět, na co myslím. Jemně ztuhnul a pohladil mě po zádech.
"Mám jenom takovou domněnku..."

"Pověz mi ji," zaprosila jsem jako malá holka, což u něj vyloudilo krátký smích.
"Myslím, že to byla tvoje máma."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Stále nic?"
"Ne."
"Ts-ts. Nemusíš na mě být hned drzá, mladá dámo."

"Omlouvám se, madame Pomfreyová. Já jen... už toho mám plný zuby. A možná..."
"Ano?"
"Možná se s tím opravdu nedá nic udělat."

Byla jsem v Siriově domě tři měsíce a jediná změna byla v mých nervech. Ty se opravdu regenerovaly a já už byla téměř plně funkční. Chyběla mi jen jediná věc. Můj zrak.

Madame Pomfreyová měla určitou teorii, protože jakk sama řekla, spousta nervů se soustředí v očích a kletba je zasáhla pravděpodobně nejfatálněji. Ovšem, jak mi každý den bez přestání opakovala, všechny nervy v mém těle se regenerují a je jen otázkou času, kdy s tím začnou i oči.

Ztrácela jsem nervy. Nesnášela jsem tu slabost, kterou jsem cítila při každém nejistém kroku i pohybu. Neustále jsem potřebovala doprovod, dohled a pomoc při každé činnosti, jež se dřív zdála naprosto banální.

Proto jsem byla nesmírně ráda, když mě navštívila Tonksová - teď už Lupinová! - s jejich malým synkem Teddym. Přestože jsem ho nikdy neviděla, věděla jsem, že je přímo perfektní. Bylo to dítě - rád se smál, hrál s ia vypouštěl divokou magii kolem sebe.

Na což jsem reagovala perfektně já. Má magie se uzdravovala a načerpávala novou energii a být kolem Teddyho bylo osvěžující. Všichni tři jsme byli metamorfomágové a já se s nimi cítila ve spojení.

Sirius e po našem usmíření na nějaký čas ukliil do povzdálí. Nebrala jsem si to příliš k srdci, protože jsem věděla, že máme stejnou povahu a potřebuje nějaký čas na to, aby všechno řádně zpracoval.

Remus v tomto ohledu jeho pozici dokázal perfektně nahradit. Dokázal mi pomoci s nejběžnějšími úkony, aniž bych při tom potřebovala svůj zrak. Vrátil mi do rukou mou hůlku a zkusil se mnou pár kouzel.

Stále jsem si zvykala normálně fungovat, ale byl to pokrok. Většinu času jsem trávila v posledním patře, kde jsem se procházela, cvičila nebo poslouchala hudbu. Věděla jsem, že dole jsou zasedání Řádu a i když všichni z nich věděli o útoku u Malfoyových, stále mi nedůvěřovali.

Pevně jsem věřila, že se něco konečně změní. Potřebovala jsem se znovu postavit na nohy a pomoci Řádu. A najít Draca... Doufala jsem, že na to ještě není pozdě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Pomalu Teddy, musíš být opatrný," nabádala jsem batole.
"Pff!," zaprskal a zatleskal ručičkama.

Povzdechla jsem si a položila jednu z jeho hraček na zem. Zaslechla jsem zašustění a automaticky vymrštila ruku, když jsem pocítila, jak něco letí mým směrem. A opravdu. Zachytila jsem dřevěné chrastítko těsně předtím, než mi stihla rozbít nos.

"Teddy!," ozvalo se zhrozeně od dveří.
"Klid, Tonksová," ujistila jsem ji s jemným úsměvem a položila další hračku na zem. "Nic mi není."

"Ale mohlo by," pronesla a podle tónu hlasu se otočila na svého syna. "Tohle se nedělá Teddy! Mohls tetě Sam ublížit!"
"Mama!," přišla veselá odpověď a podle zvuku, který následoval, dostala Dora ránu, určenou mně.

"Vážně bych chtěla mít tvoje reflexy," povzdechla si.
"No jistě," zasmála jsem se a vstala.

"Ale jo," tvrdila dál. "Já se pomalu zabiju na rovným povrchu se zdravýma očim a ty slepá..."
Zasekla se a viditelně znervózněla.
"Promiň, Sam-"

"V pohodě," utnula jsem ji rychle a nabídla další úsměv. "Co říkáš Teddy na to, kdyby si s tebou teta Sam něco zahrála?"
Nadšený smích, který následoval mi potvrdil mou domněnku. Ještě nebyl natolik unavený, aby si šel lehnout. Udělala jsem krok vpřed a pocuchala mu vlásky.

"Mám tam skočit?"
"Ne, já to zvládnu," ujistila jsem ji a zamířila opatrně ke dveřím.

Vyšla jsem na chodbu a vydala se po známé trase do svého pokoje. Tuhle cestu už jsem absolvovala tolikrát, že nebylo možné, abych netrefila. Otevřela jsem dveře a zamířila ke stolu, na němž jsem včera nechala ležet několik barevných tyčinek.

Proto jsem překvapeně odskočila, když se mé prsty dotkly měkké látky. Znovu jsem se natáhla a vzala látku do rukou.

Měla jsem být opatrnější. Ve chvíli, kdy jsem ji poměřovala v ruku, se mi z nich vyškubla a vyletěla do vzduchu. Odstoupila jsem a vrazila do skříně, která se zakymácela. Než jsem stihla vykřiknout o pomoc, obtočila se mi pevně kolem krku a stáhla se.

Strachem a nedostatkem kyslíku se mi široce rozšířily oči a přestože jsem nic neviděla, cítila jsem jak nervy v nich pracují. Rukama jsem zašátrala po látce a pokusila se ji strhnout z mého krku nebo alespoň uvolnit její pevný stisk. Marně.

Praštila jsem alespoň do skříně, abych vyvolala nějaký zvuk a doufala, že se po mně půjde Tonksová podívat. Znovu jsem bezmocně škubala s látkou, ale jediné, čeho jsem docílila bylo ještě větší utažení.

To už jsem se svezla k zemi, když mi nohy vypověděly službu. Ruce mi pomalu ochabovaly a mé pokusy o uvolnění začaly být hodně pomalé. Snažila jsem se marně nasát vzduch a před očima mi skákaly podivné šedé a bílé skvrny.

Nedokázala jsem se bránit, když se mi u úst objevila láhev s lektvarem. Snažila jsem se uhnout hlavou, ale byla jsem příliš slabá a když se šála povolila, nemohla jsme zareagovat jinak. Zalapala jsem po vzduchu ve stejné chvíli, kdy se lahvička otevřela a její tekutina se mi vlila do krku.

"Sam!"
Rozkašlala jsem se a lapala po vzduchu, zatímco mi lektvar neúprosně procházel krkem. Kolem ramen mě chytily pevné ruce.

"Sam! Zatraceně! Zavolej Pomfreyovou Doro!," křikl Sirius a praštil mě pořádně mezi lopatky, když jsem nebyla schopná nabrat do plic vzduch.

Tělem mi probíhala panika. Máem jsem umřela a někdo to udělala schválně. Byl to nějaký jed? Kolik času mi ještě zbývá? Znovu jsem zakuckala, ale vtáhla vzduch, když mě Sirius znovu neúprosně praštil.

Zhluboka jsem dýchala a soustředila se jen na to, aby mě zase přešla závrať.
"Za chvíli přijde madame Pomfryová. Slyšíš Sam? Bude to dobrý," mumlal. "Sakra - Remusi, co to bylo za lektvar?"

"Nemám tušení-"
"Do hajzlu, musíme-"

Otevřela jse bezcílně oči a znovu tuhla. Neodvážila jsem se pohnout a zadržela dech. I když mé plíce protestovaly a nutně si vyžadovaly další kyslík.
"Sam?! Sakra, neblbni holka, dýchej!"

Natáhla jsem ruku a položila ji na jeho obličej. Měla jsem před očima pouze matný obrys, který se ale čím dál tím víc rozjasňoval. Přicházely do něj barvy a tvary, stíny...

"-kde je? Remusi-"
"Tímhle se nikam nedostanem-"

Nadechla jsem se a zcela okouzleně se zasmála a otevřela oči. Dívala jsem se do jejich ustaraných tváří a oba si vyměnili ustaraný pohled.
"Myslíš, že to byl nějaký toxin?"
"To nám řekne, Pomfreyová až-"

"Zatraceně," vydechla jsem a strhla na ně pozornost.
"Co?," otočil se ke mně okamžitě Sirius.
"Pro merlina!," vzlykla jsem šťastně a znovu se přes slzy usmívala. "Vidím tě! Vidím vás oba, zase vidím, tati-"

Vrhla jsem se mu kolem krku a oba jsme brečeli a smáli se ve stejnou chvíli. Zvedla jsem pohled ke stropu a posílala své díky k nebi. Pro mámu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Nejsem si jistá, že-"
"Musím něco dělat. Už jsem strávila nicneděláním až příliš mnoho času," utnula jsem ji a oblékla si tričko.

"Sam, měla by ses šetřit, tohle bylo závažné. A já vím, že jsem ti říkala, že máš věřit a dát tomu čas, ale tohle bylo prostě-"
"Madame Pomfreyová, prosím," otočila jsem se k ní a chytla její ruce. "Opravdu jsem vám nesmírně vděčná za to, jak jste se o mě postarala, ale musíte mi v tomhle věřit."

Skepticky se na mě podívala, tak jsem okamžitě použila štěněčí oči. Zcela proti své vůli se na mě musela usmát a dramaticky si povzdechla. Nadšeně jsem ji objala a natáhla se po hůlce.
Vyběhla jsem do patra a zamířila do svého pokoje, kde jsem začala házet do tašky potřebné vybevní, když mi pohled znovu přistál na šátku, který zůstal na mé podlaze ležet.

Znovu se mi zastavilo srdce, když jsem ho zvedla a důkladně si ho prohlédla. Oči se mi zaplnily neprolitými slzami a já si šátek pevně obmotala kolem ruky. Několikrát se zatřepal, než se scvrkl, změnil formu a pomalu se obtočil kolem mého zápěstí.

"Sam?," ozval se Sirius ode dveří.
"Ano?," otočila jsme se k němu; tašku hozenou přes rameno.

"Útočí na Bradavice."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama