Říjen 2015

12. Stopa

31. října 2015 v 21:46 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Další díl je tady :) Doufám, že si užíváte prázdniny :)

Wattpad


12. Stopa

Běžela jsem tak rychle, jak jsem jen se zavázanýma očima a nevědomstí, kde jsem, mohla. Opatrně jsem vyskočila na skálu a zastavila se. Vtáhla jsem trochu vzduchu a poté se znovu rozběhla na sever.

Vběhla jsem na malou loučku nebo mýtinu, soudě podle slunečního svitu, který na mě bez ustání dopadal. Znovu jsem se rozběhla na její konec, než mě zastavil ruka kolem pasu a donutila mě zastavit.

Odolala jsem nutkání se ohnat a podvolila se. Veškerý pohyb kolem ustal a Eleazar ode mě odstoupil.
"Kdo?"

"Carlisle a Esmé," odpověděla jsem jistě a ukázala směrem, odkud jsem cítila jejich vůni. "A taky Edward."
"Musím tě zklamat-"

"Neřekla jsem, že je tady," přerušila jsem ho s úsměvem. "Probíhal tudy, aby matl okolní vůně. Slíbil jsi mu, že se Tanya bude držet dál?"

Kolem se tiše roznesl smích a tmavý šátek mi sklouzl z očí, když ho Eleazar rychle rozvázal. Zamrkala jsem čistě ze zvyku a usmála se na Esmé, která spolu s Carlislem stála opodál. Otočila jsem se k Eleazarovi a pozdvihla obočí.

"Prošla jsem testem?"
"Bez debat," mrkl na mě a jemně mě poplácal po rameni. "Neměl jsem tušení, že se v tobě skrývá takový stopař."

Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Vzala jsem mu šátek z ruky a obratně mu jím zavázala oči. Odtančila jsem ke Carlisleovi a vklouzal do jeho připraveného objetí. Nechala jsem se jemně líbnout na čelo a otočila se k Eleazarovi.

"Dám ti celou minutu," prohodil nonšalatně, jakoby mi tím prokazoval kdovíjakou službu a vytrhl ze země jednu sedmikrásku.
"Jak šlechetné," zacukrovala jsem a rozběhla se.

Když jsem kolem něj proletěla, sebrala jsem mu květinu z napřažené dlaně a co nejrychleji a nejtišeji prostupovala houstnoucím lesem.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla jsem pod Eleazarovým šíleným tréninkovým plánem už šest měsíců. Trénovali jsme denodenně a já se pod jeho neustálým komandováním kupodivu lepšila. Ač jsem mohla jeho metody nenávidět sebevíc, opravdu byl skvělý učitel.

První tři měsíce pro mě byly víceméně o tom samém - zatnout zuby a pokusit se Eleazara nezabít. Což nebylo tak nesplnitelné vzhledem k tomu, že jsem ho nikdy nemohla dostat na záda, tak jak se to dařilo jemu.

Ale přesně jak předvídal, byla jsem bojovník. Odmítala jsem se vzdát, přestože mi to kolikrát přišlo na mysl. V těchhle chvílích mě Edward nebo někdo jiný z rodiny vždy podržel a já jim nemohla ukázat vděk jiným způsobem než tím, že jsem zatnula zuby a snažila se.

Po prvních třech měsících jsem už byla zběhlá v Eleazarových metodách a uměla se celkem efektivně bránit. Tedy na můj vkus. Podle mého učitele jsem stále spoléhala na to, že mi někde v patách bude někdo z Cullenů a zasáhne, když bude nejhůř.

Ani jsem nemusela nijak reagovat, protože v tu chvíli se na něj Rose vrhla a doslova ho složila k zemi. Což bylo zprvu hodně povzbuzující a uspokojivé, jenže když jsem v ten večer šla spát - do Edwardovy náruče - uvědomila jsem si, že měl tak trochu pravdu.

S menšími obtížemi se mi podařilo přemluvit většinu rodiny, že y měli jet domů a nechat mě tu s Eleazarem. Ten k mému překvapení nebyl z toho nápadu plně unešený, jak sjem předpokládala. Takže jsme se nakonec dohodli na kompromisu.

Zatímco Alice, Jasper, Emmett a Rose zamířili s protesty domů, Edward si vydupal svou přítomnost tady. Carlislea a Esmé jsem se ani nepokoušela přemlouvat, aby odjeli, protože jsem jim na očích viděla, že by se mi to v žádném případě nepovedlo.

Do mého tréninku se spolu s Cullenovými také začali více zapojovat Kate a Irina a k nevelkému překvapení i Tanya. Tedy pokud byl našemu tréninku přítomen i Edward, jinak se moc neukazovala. Carmen byla Eleazarova stálá posila již od začátku, takže nebylo překvapením, když se rozhodla mi pomoct s technikou.

Během toho půl roku jsem si dokázala vyvinout vlastní techniku boje, která vyhovovala mé menší, ale mrštnější postavě. Stále jsem nedokázala dostat Eleazara na lopatky, jako se mi to povedlo při našem prvním setkání, ale pevně jsem věřila, ež se mi to jednou podaří.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Proskočila jsem dalším křovím a pokusial se přenést svůj pach na několikero stromů, abych od sebe odvedla pozornost. Snažila jsem se využít každé metody a techniky, jenž mi Eleazar driloval do hlavy.

Když jsem ucítila jeho pach z jihu, jak se neomylně blíží mým směrem, rychle jem se znovu vydala na cestu. Nebyl tak rychlý, jako Edward, ale znala jsem jeho pravidla hry. Neměl zájem se se mnou honit po lese.

Chtěl, abych se ho nějak zbavila nebo ho zneškodnila a já se rozhodla to zkusit. Vyběhla jsem na nejbližší skálu a rozhlédla se po okolí. Rychle jsem zavřela oči a natáhla se po mé síle, která se trochu zdrženlivě a líně natáhla zpět.

Otevřela jsem oči a položila jemně zářící ruce s bílou mlhou na skálu pod sebou. Využila jsem Edwardovy poznámky, že má síla nosí můj pach a může svést z cesty, když ji využiji a dostanu na nějakou hmotnou věc.

Nechala jsem ji stáhnout a vydechla. Vstala jsem a zakryla stále svítící bílou mlhou několika větvemi poblíž. Kriticky jsem se na své dílo podívala a v duchu doufala, že mi na to Eleazar skočí a já budu mít trochu času nepozorovaně zmizet.

Vyletěla jsem opačným směrem a skryla se ve větvích vysokého stromu, z něhož bylo na místo, kde jsem před okamžikem byla, velmi dobře vidět. Zatajila jsem dech a čekala.

Během dvou minut, jsem zaslechla pohyb a dychtivě se naklonila kupředu. Křoví poblíž označeného místa se jemně zachvělo a já přimhouřila oči. Tohle rozhodně nevypadalo jako Eleazar a já rychle vyskočila výš.

Ve stejnou chvíli se objevila ruka, která mě chtěla stáhnout dolů a já nemrhala čas a přeskočila na další strom, z něhož jsem rychle sjela na zem a rozběhla se.

Bezpečně jsem za sebou slyšela jeho kroky a věděla jsem, že musím začít hrát nefér, protože v přímém boji jsem neměla nejmenší šanci.

Proto jsem se chytila první nízké větve, ke které jsem se přiblížila a výmykem skočila přímo za Elazara. Ten se samozřejmě otočil a než jsem ho stihla odkopnout, pustil se se mnou do boje na blízko.

Po několika marných pokusech, ale zato vytrvalém boji, jsem skončila na zemi s jeho rukama varovně obtočenýma kolem mého krku. Několikrát jsem praštila do země, na znamení toho, že se vzdávám a když povolil stisk, padla jsem na zadek.

"Nebylo to špatné," okomentoval to a já se zašklebila a přijala jeho napřaženou ruku. "Mohlo to být lepší, ale nečekal jsem, že vydržíš tak dlouho."

"Ty víš, jak člověka potěšit," hekla jsem a oprášila ze sebe hlínu.
"To mě mrzí," dostalo se mi s potutelným úsměvem.

"Ale nemrzí," praštila jsem ho do ramene.
"Měli bysme vyrazit," upozornil mě.

Přikývla jsem a společně jsme se vydali zpět k jejich domu. Cítila jsem se plná nadšení a když jsme se dostali až k domu, málem jsem vběhla do Edwardovy náruče. Jenže pak se mou silou prohnal podivný pocit.

Eleazar udělal pár kroků, než si všiml, že ho nenásleduju. Stejně jsem nejdřív s hrůzou zaběhla pohledem k Edwardovi, jenž se v patách s ostatními okamžitě vydal za námi. Zhluboka jsem se nadechla a vytřeštila oči před náporem, který má síla vyvíjela.

"Erin?"
"Co se děje?"
"-stalo, když jste-"

"Erin!"
Zlomila jsem se v pase a pevně se objala, když jsem pocítila, jak mě k sobě vtáhla.


Viděla jsem tu dívku, jak se znovu snaží bezmocně dostat z mlhy, ovšem měla už jakýsi podivně jasnější tvar... Než jsem se jí ale stihla dotknout, celý výjev přede mnou se změnil.

uviděla jsem kus vysoké boty, neodmyslitelně patřící nějakému muži...
"-někde budou. Určitě to byl Cullen-"

"Nebuď si jistý-"
Rychle jsem se po své síle natáhla a bezpečně se v ní obalila...


Prudce jsem se posadila a s rukou na krku zalapala po dechu. Naprosto zbytečně, samozřejmě, ale konečně jsem neměla pocit, jako bych se dusila.

Ve stejném okamžiku mi na rameni přistála ruka a já jejího majitele od sebe okamžitě odhodila a v obraném jsem vyskočila na nohy s vyceněnými zuby a varovným zavrčením.

"Říkal jsem vám, ať na ni nesaháte!," varovně po nich střelil pohledem Eleazar, načež jsem se okamžitě uklidnila a narovnala se.
"Erin-"

"Někdo tu je. Nějaký upír- nebo dva, já nevím. Viděla jsem je na té skále, kde jsem nechala stopu," přerušila jsem Eleazara.
Všichni se na mě podívali stejně zmateným pohledem a já rychle přistoupila k Edwardovi.

"Ty jsi to přece viděl?"
"Vůbec jsem tvé myšlenky v tu dobu neslyšel. Když jsi zkolabovala, úplně jsi mě odřízla," vysvětlil starostlivě a já se na něj překvapeně podívala.

"Můžu ti to předvést?," zeptala jsem se tedy okamžitě s jistou naléhavostí.
Místo odpovědi vzal mé ruce do svých a přikývl. Zavřela jsem oči a znovu přehrála celou vzpomínku od chvíle, kdy jsem se natáhla po své síle.

Když jsem oči otevřela, Edward měl obočí zkroucené obavami a pevně stisknuté rty. Trochu vyděšeně jsem zapátrala v jeho očích a nijak se neuklidnila, když mi jemně pohladil ruce. Poté se otočil k ostatním.

"Demetri a Felix. Jsou u té skály, kde Erin a Eleazar cvičili. Podle toho, jak zkoumali tu skálu, se tu zanedlouho objeví," řekl a způsobil zcela očividně rozruch.

"Proboha! Co tu chějí-"
"Musíme ji nějak schovat-"

"-nemůžeme tu přece jen tak stát."
"Je si jistá, že jsou to oni?"

"Co jsou zač?," zeptala jsem se opatrně a trochu se stáhla, když jsem se setkala s rozzuřeným a patrně vyděšeným obličejem Tanyi.
"Volturiovi," sykla.

Rozšířili se mi oči a podívala jsem se zoufale ke Carlisleovi, který k nám okamžitě přišel a poskytl mi útočiště ve svém objetí. Vděčně jsem se k němu přitiskla a pozorovala jeho a Eleazarovy pokusy získat si pozornost ostatních.

"Dost!," vykřikla ke všeobecnému překvapení Irina, jež většinou byla tichá a uzavřenější. "Tohle nikam nevede. Už jsou tady, tak pracujme s tím, co máme."

"Irina má pravdu," přikývl Carlisle a otočil se k Eleazarovi, po jehož boku stála poněkud opařená Carmen. "Je mi líto, že jsem vaši rodinu dostal do takovéto situace. Stále ještě můžeme odejít a potkat je někde po cestě. Jsem si jistý, že nebudou hledat podrobnosti, pokud jim řeknete, že jsme tu byli na rodinné návštěvě před třemi měsíci."

"Nesmysl Carlisle," zavrtěl hlavou Eleazar. "Jste naše rodina, nevyženeme vás pryč. Navíc jsem si více než jist, že Erinin pach už má Demetri dávno nastudovaný."

Ztrápeně jsem se podívala na Carlislea a otevřela ústa, ale než ze mě stihla vyjít nějaká omluva, přerušil mě Edward.
"Není to tvoje vina, Erin. Mohli nás potkat kdykoliv, jednou by se to stalo."

"Edward má pravdu," otočil se ke mně okamžitě Carlisle a pozvedl mi prstem bradu, když pochopil, na co jsem myslela. "Za tohle nemůžeš a já ti slibuju, že to bude v pořádku."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Přestože se mi to zdálo jako věčnost, když jsme postávali u krbu v obýváku, byo to pouhých pět minut, než se ozvalo zabušení na dveře. Edward i Carlisle si stoupli přede mě a Esmé. Děvčata mezitím posedávala nepřítomně u krbu.

Eleazar ruku v ruce s Carmen zamířil ke dveřím, aby přivítal příchozí. Nechala jsem Esmé, aby mě chytila za ruku a zadržela dech.

"Felixi, Demetri," prohodil konverzačně Eleazar a napůl pootevřel dveře, takže na nás nebyl výhled. "Co vás k nám přivádí?"

"Eleazare, Carmen," donselo se mu strohé odpovědi. "Myslím, že víš, proč tu jsme. Rádi bychom mluvili s vašimi přáteli, ne s vámi."

Bylo zcela jasné, že mu nabízí únikový východ. Dejte nám je a vás necháe na pokoji. Vzhledem k tomu, jak se obraně nakrčil Edward i Carlisle, jsem si jeho postoj přečetla správně.

"Carlisle i zbytek jeho rodiny jsou tu vždy vítáni. Třebaže to v Itálii může fungovat jinak, tady rodina znamená nejvíc," řekl Elazar a přestože jeho slova jasně ukazovala, co si myslí, jeho hlas neztratil nic na dřívější zdvořilosti.

"Výborně," protáhl druhý hlas. "Tak nás ušetři prbémů a pusť nás dovnitř, ať si o tom můžeme s vaší rodinou promluvit."
Viděla jsem, jak nám carmen věnvoala rychlý a ujišťující úsměv, načež Eleazar neochotně otevřel dveře a nechal do místnosti vstoupit dva cizince.

Oba to byli velcí a urostlí muži, na sobě stejný tmavý plášť s jakýmsi erbem, jenž jsem předpokládala, že bude patřit Volturijské královské rodině. Bezděčně prolétli očima pokoj a jejich oči se zastavily na mě, než přeskočily ke Carlisleovi.

"Carlisle, jaké potěšení se znovu setkat," pronesl s napodobeninou upřímného úsměvu první z nich a potřásl si s ním rukou.
"Demetri," oplatil Carlisle obezřetně a kývl i na druhého z nich. "Felixi. Co vás přivádí na Aljašku?"

"Jeden ze starých přátel nás měl v Itálii navštívit, ovšem nedorazil. Byli jsme se jistit, že naše pozvání nebudeme muset opakovat," odpověděl Demetri a přesunul pohled na mě.
"To je mi líto," odpověděl Carlisle a jemně mi položil ruku na kříž. "Dovol mi představit ti mou dceru - Erin."

Nejistě jsem mu věnovala nervózní úsměv a podala mu ruku, kterou k mému překvapení uchopil a políbil mě na její hřbet.

"Rád poznávám nejmladší Cullenovou. Musím říct, že jsi musela být nádherná již jako člověk, nicméně nesmrtelnost ti sluší více," řekl sametově a k mé úlevě odstoupil.

"Aro nedostal žádnou zprávu o novém členovi tvé rodiny, Carlisle," ozval se Felix a přeměřil si mě pohledem. "A krása neznamená žádnou výjimku."

Jemně jsem zčervenala a nechala se jemně odsunout za Edwardem, když si mě oba Volturiovi se zájmem prohlédli.
"Aro ví nejlépe, že není nejlepší cestovat s novorozenými přes oceán. Nechtěli jsme riskovat žádné porušení zákona," vysvětlil trpělivě Carlisle.

"Jistě, zákon," přikývnul Demetri ale poukázal mým směrem. "Novorozená? Na to mi přijde velice krotká. Ovšem vaše péče a... stravování pravděpodobně musí dělat divy."

"I přesto si nemyslím, že by byl dobrý nápad s Erin cestovat-"
"Myslím, že dvě cesty letadlem nebudou až takový problém," přerušil ho poněkud netrpělivěji Demetri a pozdvihl obočí. "Aro se s vámi chtěl setkat tak jako tak."

"Je snad nějaký problém?," zeptal se ho Edward.
Felix a Demetri si vyměnili pohled, než se otočili k Edwardovi, který se zamračil ještě dříve, než mu stihl odpovědět.

"Pouze zdvořilostní návštěva," odtušil Demetri a znovu se otočil ke Carlisleovi. "Na staré přáteě se přece nemá zapomínat."

Jasnou výhružku jsem v tomhle oznámení slyšela i já. Byla jsem vděčná, že mě k sobě Edward tiskl tak pevně, že jsem se nemohla viditelně otřást. Byla jsem si jistá, že to, co Demetri vypustil z pusy, rozhodně nebylo to, co si myslel.

"Felixi," otočil se na svého společníka Demetri. "Zavolej Heidi, ať nám rezervuje víc míst v letadle."
Rozšířily se mi oči a podívala jsems e na Edwarda, který sbalil ruce v pěst. Carlilse i Esmé se na ně spolu s ostatními otočili.

"To nemůžeš myslet vážně, Demetri," ozvala se Carmen. "Je novorozená, cestovat mezi lidmi je dost nebezpečné pro upíra, natož-"

"Carmen," otočil se k ní s dalším predátorským úsměvem. "Nevyjádřil jsem se dost jasně? Aro si výslovně přeje , aby alespoň někteří členové Cullenovic rodiny přijeli na návštěvu. Nemyslím si, že byste ocenili, kdyby byl nucen přijet z Voltery sem?"

Všichni ztichli a já se bezradně zadívala na Volturiovi. Nebylo nic naplat.

"A je to nutné?," zeptala jsem se, čímž jsem si vysloužila jejich maximální pozornost. "Chci říct - pokud mě potřebuje Aro vidět, nemusí kvůli tomu odjíždět všichni."
Demetri se usmál a natáhl ruku.

"Rádi tě doprovodíme."
"V žádném případě!," odstrčil poněkud hruběji jeho ruku Edward a stoupl si přede mě. "Jedu s ní."
"Jedeme všichni," opravil ho Eleazar.

"Je mi líto," otočil se k nám Felix a schoval svůj telefon. "Ovšem v letadle máme pouze tři další místa."

11. Spáleniště

25. října 2015 v 18:32 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Po dlouhých odpoledních praxích se k vám znovu vracím s dalším dílem. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho a doufám, že se do Erin dokážu vžít jako dřív :)

Wattpad


11. Spáleniště

"Musíš jí cítit, vnímat ji, jak tebou proplouvá... Nech se v ní ztratit, pokud ji přijmeš a nebudeš s ní bojovat, bude se ona chovat stejně.."
Zhluboka jsem se nadechla a znovu zavřela oči. Snažila jsem se svou mysl donutit zaměřit se na jemnou sílu, která mi vibrovala pod povrchem kůže.

"Cítím ji," okomentovala jsem tiše.
"Výborně," pochválila mě Kate a přistoupila blíž. "Když se s ní spojíš natolik, že ji budeš vnímat jako kousek sebe, budeš schopná ji vypustit."

Přikývla jsem. Cítila jsem, jak se líně pohybuje v mých žilách a pokusila jsem se po ní ve své mysli natáhnout a dotknout se jí. Ovšem ve chvíli, kdy jsem se jí dotkla, se mi před očima bíle zablesklo a objevila se přede mnou silueta dívky, která byla doslova ztracená v bílém kouři, takže jí nebylo vidět do obličeje.

Když ke mně zběsile natáhla obě ruce, prudce jsem uskočila a otevřela oči. Rozhlédla jsem se kolem sebe a otočila se kolem své osy, ve snaze najít tu dívku. Nakonec jsme se bezradně otočila zpět ke Kate a Edwardovi.

"Tomu říkám pokrok," řekla Kate a několikrát zamrkala.
"Viděli jste něco?," zeptala jsem se okamžitě.

"Jen bílou mlhu nebo kouř, co ti na chvíli vystřelil z konečků prstů," odpověděla mi Kate, zatímco Edward se na mě ustaraně díval.
"Viděla jsem nějakou dívku - myslím tím, když jsem se dotkla své schopnosti," vysvětlila jsem, když jsem se podívala na Kate, "jakoby ji v sobě má síla věznila. Zpanikařila jsem a pustila ji."

"Takže má formu?"
"Formu?," nechápala jsem.
"Myslím, že jsem o tom slyšela. Tvá schopnost na sebe dokáže vzít určitou podobu - formu. Teď už se s ní musíš jenom spojit."

"Nevypadala nijak nadšeně."
"Myslím, že to pro dnešek stačí," vložil se do naší debaty Edward a pak vrhl mým směrem škodolibý pohled. "Eleazar se těší na vaši další hodinu."

Měl jediné štěstí, že stihl utéct dřív, než se mi dostal pod ruce. Byla jsem si ale naprosto jistá, že mé varovné zavrčení k němu dolehlo.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Vůbec se nesnažíš."
"Snažím!"
"V tom případě musíš víc, tohle ti život nezachrání."

Zavrčela jsem na něj a prudce ho kopla do břicha. Udělala pár kroků zpět, ale než jsem se mohla cítit spokojeně dost dlouho, byla jsem znovu na zemi a nemohla se hnout pod vahou jeho těla, které mě k zemi pevně přišpendlilo.

"Pusť mě!," zaječela jsem na něj a marně se pokusila vykroutit z jeho sevření.
"Tak bojuj," sykl na zpět a bez dalšího slova mi zmizel z dohledu.

Ostražitě jsem se postavila na nohy a rozhlédla se kolem sebe. Zkušebně jsem nasála všechny okolní pachy a bedlivě se soustředila na každé prasknutí větvičky, které se tu ozvalo.

Rozběhla jsem se doleva, odkud se ozvaly tiché kroky a vyskočila na nejbližší strom, přestože jsem věděla, že tahle malá výhoda mi bude celkem k něčemu. Obzvlášť, pokud se jednalo o Eleazara, který se snad narodil v boji.

Opatrně jsem postupovala lesem a následovala jemné zvuky, jenž indikovaly, že je někde poblíž. Seskočila jsem ze smrku, na němž jsem se uchytila, když jsem zjistila, že jsou přede mnou stromy, do jejichž korun bych lezla opravdu těžko.

Jistě, nejspíš bych pouze odstranila nadbytečn větve, ale ztratila bych tím čas a taky bych se prozradila. Odfrkla jsem si a doufala, že to Eleazar ocení, protože mi bylo jasné, že tuhle cestu zvolil právě kvůli tomu.

Vzpomněla jsem si na jeho komentář, který mi řekl při včerejším tréninku. "Jsi opice," a na můj naštvaný a zároveň nechápavý pohled pokračoval, "držíš se ve stromech a slezeš dolů jen, pokud je to nutné."

Musela jsem uznat, když jsem seskočila dolů, že měl celkem pravdu. Vyhýbala jsem se veškerým větvičkám a pokusila se nadělat naprosté minimum hluku. Stejně jsem cítila, že pokud Eleazar vážně bude chtít, tak mě najde bez menšího zaváhání.

Zavrčela jsem téměř okamžitě, jakmile jsem zahlédla jeho postavu v dáli. Znovu jsem se rozběhla a snažila se potlačit své zvířecí instinkty a myslet logicky. Přesně jak mi to nakázal.
Téměř jsme to zvládla, než se točil vítr a já ucítila nasládlou vůni krve. Dost blízko.

Prudce jsem se zastavila a nasála vzduch ze severu. Musela jsem přivřít oči nad tou lahodnou vůní a olízla si rty. Už neexistoval trénink a rozhodně ne má racionální část. Jediné, co jsem zase viděla před sebou, byl obrázek mě sklánějící se nad krční tepnou hlupáka, který se rozhodl jít na procházku.

Bez dalšího otálení jsme se rozběhla a čím blíž jsem k té osobě byla, tím víc jsem slyšela, jak mu buší srdce a pohání sladkou krev jeho organismem. Zavrčela jsem a vyskočila na blízký strom, abych se ztratila tomu člověku z dohledu.

Ve chvíli, kdy jsem se dostala do koruny, mě udeřila do břicha pšst, která mě okamžitě poslala zpět k zemi. Zavrčela jsem, ale než jsem stihla se na útočníka vrhnout, byla jsem odhozena dobrých patnáct metrů dál od něj.

Vyšvihla jsem se na nohy a pustila se s ním do boje, protože jediné, co v mé mysli vytnulo, byl obrázek cizého upíra, jak pije krev oběti, která byla moje. Udělala jsem výpad a mrštila svou pěst, jež se ovšem setkala se vzduchem.

Otočila jsem se kolem své osy, když mi upír zmizel z dohledu a vyzývavě zavrčela. Neměla jsem chuť si tu s ním hrát na schovávanou.

V okamžiku, kdy jsem to chtěla vzdát a vrhnout se za svou obětí, jsem ucítila krev. Nebyla tolik lahodná, ale byla... dostupnější. Protože jsem cítila jak vychází z těla a roztéká se do sněhu. Otočila jsem hlavu na sever a zpět na jih.

Rozběhnout se na sever by znamenalo, že bych musela lovit, pravděpodobně i bojovat o svou kořist a musela bych uběhnout dalších třicet kilometrů. Jih by znamenal pouhých sedmnáct kilometrů a oběť, která by se nebránila.

Olízla jsem si rty a rozběhla se na jih. Spěšně jsem uhýbala stormům a keřům, snažila se nevydávat žádný zvuk a pečlivě skenovala okolí. Ovšem po upírovi jako by se slehla zem a čím blíž jsem byla ke zdroji potravy, tím méně jsem svoje okolí pozorovala.

Vtrhla jsme na mýtinu, z níž se ta lahodná vůně šířila a zastavila se na místě, když jsem uviděla spoušť, která tu byla. Na spoustě míst hořel oheň a byly v něm hozené mrtvoly zvířat, zcela očividně vysátých upírem.

Moje žízeň se zcela vypařila při pohledu mrtvoly kolem. Naježila jsme se a vycenila zuby před hrozícím nebezpečím. Opatrně jsem obcházely všechna spáleniště, aniž bych se přiblížila k ohni víc, než by bylo nutné.

"Co to sakra je?," zašeptala jsem a podívala se na mrtvolu medvěda před sebou.
"Spáleniště," ozval se plochý hlas za mnou a já se prudce otočila.
"Co to sakra je?!," zopakovala jsem tentokrát zvýšeným hlasem.

"Jenom se zbavuju mrtvol," odpověděl s klidem Eleazar a hodil do ohně další mrtvolu. "Pokud sis jistě všimla, ten muž, po kterém jsi chtěla vystartovat, sem občas jezdí a kontroluje populaci medvědů, lišek a další zvěře. Bylo by trochu podezřelé, kdyby tu našel tolik zvířat se stejnou ranou na krku a zcela bez krve. Nemám pravdu?"

Polkla jsem a pokusila se uvolnit svůj napjatý postoj.
"Taky jsi mi to mohl říct dřív a nečekat, až tě tady najdu s..."
"Mrtvolami nebo," odmlčel se a vytáhl malý fialový předmět, "zapalovačem?"

Okamžitě jsem od něj odstoupila a skoro vykřikla, když jsem vrazila do dalších mrtvol, jež byly naskládané na hromádce.
"Tohle je zase jedna z tvých úžasných metod mě něco naučit?," zeptala jsem se s menší panikou a mávla rukou kolem. "Protože jestli jo, tak bys měl vědět, že takovýhle věci na mě prostě nefungují a nic mě nenaučí. Jenom vyděsí."

"Vlastně jsem v to přesně doufal," překvapil mě a otočil zapalovačem, jenž se okamžitě rozhořel. "Protože oheň je ve skutečnosti to, čeho by se měl každý upír bát víc, než čehokoliv jiného. Takže ano, vlastně si myslím, že to na tebe funguje."

Zavrtěla jsem hlavou a zasekla se, když jsem si všimla hedvábné látky u jednoho z medvědů.Věděla jsem přesně, odkud ta látka pochází.

"Kde je Rose?"
"Cože?"

Roztřesenou rukou jsem ukázala na kus látky na zemi a odstoupila od něj. Podíval se směrem, kterým jsem ukázala a vytáhl ohořelou šálu zpod zvířete.

"Tohle je její?," zeptal se.
"Panebože," zašeptala jsem a svezla se k zemi. "Co je tohle za lekci?! Kde je Rose?! Tys jí-"

Nedokončila jsem a přestože jsem už nebyla schopná zvracet, byla jsem si jistá, že kdybych mohla, udělala bych to. Takhle jsem si jenom dala ruku před pusu a snažila se zastavit nechutný pocit, který se mi tvořil v hrdle.

"Erin, uklidni se," promluvil ke mně tiše a zvedl dlaně, aby mě uklidnil.
"Ne, ne, ne," zatřásla jsem hlavou a položila hlavu do dlaní. "Proč tohle děláš? Já se přece snažila, proč jsi to udělal, proč-"

"Erin, Rose je v pořádku, tohle je nedorozumění-"
"Nesahej na mě!," vyjela jsem hystericky a odkopla ho od sebe, když jsem pocítila lehký dotek na rameni.
"Erin, poslouchej mě-"

Prudce jsem se postavila a vytrhla mu kousek její šály z rukou, načež zareagoval tím, že se mě znovu pokusil dotknout.
To už jsem nevydržela a rozběhla se směrem k jejich domu. Naprosto jsem zapomněla na to, že jsem po cestě téměř potkala člověka. Zcela jsem ignorovala vůni krve, která mě doprovázela, když jsem kolem toho místa znovu probíhala.

Nemyslela jsem na nic jiného, než že se musím dostat domů. Potřebovala jsem se ujistit, že je Rose v pořádku a hlavně... naživu.Jedna věc byla, že mě o tom Eleazar přesvědčoval, ale mohla jsem mu ještě vůbec věřit?

Sama jsem byla překvapená z rychlosti, kterou jsem dokázala disponovat. Byla jsem si téměř jistá, že takhle rychle jsem ještě nikdy neběžela.

Přeskočila jsem jednu ze skal a rozběhla se k domu, v němž bylo opravdu málo lidí. Cullenovi i zbytek Denalijských vyrazil ráno na lov, zatímco já s Eleazarem jsme se odpojili pro můj trénink a pozdější lov.

Vrazila jsem do domu a nadechla se. Cítila jsem nesmírnou úlevu, když jsem rozeznala Rosaliinu květinovou vůni a padla na koberec uprostřed obýváku.
"Erin? Už jste- Zatraceně! Rose!"

Matně jsem si uvědomila, že mě Emmett zvedl ze země a ptá se mě na něco, když do místnosti vešla Rose, se zmateným pohledem.
"Děje se něco?," zeptala se a pohledem přelétla přes celou místnost, jakoby hledala něco, co tu bylo špatně.

"Rose," zašeptala jsem nevěřícně a vyškubla se Emmettovi.
"Erin jsi v po-"

Nemohla jsem udělat nic jiného, než se ujistit, že je to opravdu ona, takže jsem rychle přeletěla místnost a zavěsila se jí kolem krku. Pevně jsem ji stiskla, abych se přesvědčila, že nezmizí a rozbrečela se.

"Hej, všechno je v pořádku Erin," zabroukala a objala mě nazpět. Třebaže trochu šokovaně a zmateně. "Co se děje? Tady jsi v bezpečí- Emmete? Kam jdeš?"
"Zabít toho pitomce," zavrčel a vystřelil z domu dřív, než jsme stihly cokoliv udělat.

Ne že bych toho byla schopná. Odmítla jsem se Rose pustit a trvalo jí patnáct minut, než mě přemluvila k tomu, abychom se přesunuli do jejich společné ložnice s Emmettem.

Jemně se spolu se mnou posadila na postel a prohrábla mi vlasy. Když se pokusila vstát, pevně jsem zachytila svou ruku v její halence, která se natrhla pod mým silným stiskem.
"Promiň- nechoď pryč... prosím, nechod pryč," zavzlykala jsem, naprosto neschopná se ovládat.

"Erin, nikam nejdu - dívej," mávla rukou směrem k nočnímu stolku, "támhle mám kapesníčky, jenom je vezmu a jsem u tebe. Celou dobu mě budeš mít na očích, dobře?"

Neochotně jsem přikývla a spustila ruce do klína a zarazila se, zatímco Rose hledala kapesníčky v šuplíku. Zírala jsem na ohořelou látku ve svých rukou a neodvážila se ani hnout.

"Tak dívej, mám- Co to máš v rukou?," zeptala se mě jemně.
Nebránila jsem se, když mi rozevřela pěsti a vzala svůj šátek do rukou.

"Proboha," zašeptala a objala mě. "Ty sis myslela, že Eleazar...? Omlouvám se, ztratila jsem tu šálu při lovu. Emmett si zase hrál a mrštil po mně toho medvěda. Ta šála se roztrhla a zůstala tam. Nevěděla jsem, že tě bude chtít vzít na spáleniště. Omlouvám se, musíš být tak vyděšená."

"Promiň," otřásla jsem se a podívala se na ni. "Já nevím, proč jsem si to myslela. Když Eleazar začal mluvit o ohni a strachu, já jsem viděla tu šálu-"

Zavrtěla jsem hlavou a znovu se jí zavěsila kolem krku.
"Bude to v pořádku."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Cítíš se líp?"
"O hodně. Děkuju Rose."

Usmála se a bezmyšlenkovitě přepnula program v televizi. Pohodlně jsem se opřela o čelo postele a pohodlně se uložila na polštáře. Mrkla jsem pohledem na hodiny a zpět na Rose.

"Neměla bych-"
"Ne. Emmett to beze mě jednu noc přežije. A pochybuju, že chceš celý zbytek dne poslouchat Edwarda, který se bude pokoušet s tebou mluvit a číst ti z hlavy," přerušila mě a natáhla ke mně ruku s pěti laky. "Který?"

"Ten fialový," poradila jsem jí a s malým úsměvem sledovala, jak zručně lakuje svoje nehty.
Mrkla jsem zpět na obrazovku a poté se prudce posadila. S odhodlaným výrazem jsem se vymotala z přikrývek a začala si obouvat tenisky, které Rose odložila k nohám postele.

"Kam míříš?," zeptala se trochu překvapeně a oklepala ruce, aby lak uschnul rychleji.
"Jdu zpátky. Musím trénovat," odvětila jsem a pevně zavázala tkaničky.
"Erin, nemusíš tam hned jít. Jsem si jistá, že to Eleazar pochopí."

"Já vím. Ale taky vím, že chci být silnější Rose. Vidíš, jak málo mi stačí k tomu, abych se roztříštila na milion kousků a ztratila koncentraci. Má pravdu, jestli chci být silná a jít před Volturiovi, musím cvičit."
"Tak fajn."

"Vážně?," otočila jsem se na ni překvapená s jejím pohotovým souhlasem.
"Pod jednou podmínkou..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Neměl jsem o tom nejmenší tušení, to přece víte."
"To sakra ale neznamená, že to na ni takhle vybalíš!"
"Emmette-"

"Ne, Edwarde! Víš, že mám pravdu - tohle byla zatím ta největší pitomost, která se v tom jeho pitomým mozku zrodila!"
Podívaly jsme se na sebe s Rose a protočily očima. Naprosto očekávaně na spáleništi stáli proti sobě Eleazar a Edward spolu s Tanyou a Emmettem. Zrychlili jsme krok, když se Emmett začal nebezpečně naklánět k Eleazarovi.

"Emmette!," křikla jsem na něj, když začal vrčet.
K mému překvapení okamžitě přestal a otočil se mým směrem. Stejně jako zbytek osazenstva.
"Erin-"

"V pohodě," zastavila jsem oba bratry dřív, než se pustili do výslechu.
Otočila jsem se k Eleazarovi a zkřížila ruce na hrudi. Chápavě se na mě podíval a já v jeho očích zahlédla něco jako hrdost a taky spokojenost.

"Měl jsi pravdu," přiznala jsem a sledovala jeho zmatení. "Fungovalo to na mě. Ale nic to nemění na tom, že tvoje výukové metody nesnáším."
"O tom jsem nepochyboval ani v nejmenším. Omlouvám se - opět," odpověděl.

"Ty s ním chceš znovu trénovat?," zeptal se mě nevěřícně Edward a já se na něj zamračila.
"Chci," potvrdila jsem a přerušila Eleazara dřív, než stihl něco říct. "Ale mám svoje podmínky."
"Souhlasím s nimi předem."

Pozvedla jsem obočí a pak pokrčila rameny. Pro mě za mě. Udělala jsem k němu pár kroků, když mě k sobě jemně otočil Emmett.
"Jsi si jistá? Jak se s ním můžeš teď cítit bezpečně?"

"Jednoduše," usmála jsem se a mrkla na blondýnku za sebou, která si Eleazara přeměřila děsivým pohledem, jenž ho donutil o krok ustoupit.
"Rose mi bude krýt záda."

10. Mistr

18. října 2015 v 23:00 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Ahoj,
tak se znovu vrací povídka Andělé a Démoni. Popravdě jsem musela (hodně) oprášit svou paměť a znovu se dostat do děje. Doufám, že se mé psaní zlepšilo a že tu stále jsou čtenáři, kteří trělivě počkal na další část. Tady je! :)

WATTPAD


10. Mistr

"Už nám volala Tanya," prohodil Carlisle s pohledem upřeným na Edwarda v zrcátku. "Měla starost jestli dorazíš."
Velmi tiché zavrčení mě donutilo oteřit oči a úkosem pohlédnout na svého bratra. Jemně jsem pootočila hlavu k oknu, abych zakryla svůj pobavený úšklebek.

"Nemusím se na tebe koukat, abych tě slyšel," protáhl frustrovaně, aniž by se na mě podíval.
Protočila jsem očima a pak se prudce posadila s pohledem upřeným z okna. Někdo kolem nás proběhl a podle rychlosti to určitě nebyl člověk.

"Viděl jsi to?," zeptala jsem se Edwarda a očima pročesávala krajinu kolem sebe.
Byla jsem si naprosto jistá, že jsem venku zaznamenala pohyb. Mohli to být Denalijští, ale ti přece věděli, že k nim jedeme a neměli by důvod nám jít naproti. Nebo běžet.

"Díval jsem se na druhou stranu," zavrtěl hlavou a přesunul se blíž ke mně. "Upír?"
"Myslím, že jo," přiznala jsem váhavě a zkousla si ret.

Naklonila jsem se kupředu, když jsem znovu viděla něco proběhnout, když jsem ucítila, jak se Edward vedle mě pohnul a pokusil se mě chytit kolem pasu, aby mě přitáhl blíž.
"Zatraceně. To nemyslí vážně. Eleaza-"

Dveře vedle mě se prudce otevřely a než jsem stihla cokoliv podniknout, byla jsem doslova vytažena a vržena párem silných rukou do lesa vedle silnice.

Vzdáleně jsem slyšela Edwardův výkřik a náhlé skřípění brzd. Vykopla jsem ve chvíli, kdy se ke mně upír znovu přiblížil a rychle vyskočila na nohy, abych se mohla lépe bránit.

Vycenila jsem zuby a varovně zavrčela, když se kolem mě prohnala stejně vysoká hnědovláska a vrhla se na mě. Zablokovala jsem její kopnutí svou nohou a oplatila jí laskavost podobným útokem. Napřáhla jsem se pěstí, ale než se stihla srazit s jejím obličejem, zmizela mi z dohledu.

Znovu jsem se otočila a vykopla nohou přímo do jejího břicha, jenže jsem nepočítala s její obratností, takže jsem se ocitla na zádech, když mi podkopla druhou nohu.

Odkulila jsem se dřív, než mi stihla dupnout nohou na hrudník a výkopem jí podtrhla nohy. Na chvíli ztratila rovnováhu a já se otočila za pachem druhého upíra, který mě vytáhl z auta.

Uviděla jsem ho jít volným tempem směrem k Jasperovi, Rose, Emmetovi a Alice, kteří právě vystupovali z druhého vozu, zřejmě poplašeni tím, že jsme je nenásledovali.

Okamžitě jsem se rozběhla, ale hnědovláska mi skočila na záda a strhla mě na zem. Využila jsem svou sílu, protože jsem jako novorozená měla výhodu a odhodila ji pár metrů za sebe. Sebrala jsem se ze země a rozběhla se směrem k cizímu upírovi, který beze spěchu pokračoval v cestě.

Vypustila jsem další zavrčení, aniž bych přemýšlela nad tím, že by možná bylo lepší na sebe neupozornit a zaútočit. Ovšem vztek, jenž mi propaloval chladné žíly, měl jiné plány. Chtěl souboj a chtěl ho okamžitě.

Ve chvíli, kdy se ke mně otočil, už jsem mu skočila po krku, připravená mu odtrhnout hlavu. Proto jsem byla překvapená, když mě velmi lehce odhodil za sebe a než jsem se stihla zvednout ze země, už mě z ní zvedal sám.

Vypáčila jsem se z jeho sevření a bezúspěšně se pokusila mu vrazit pěstí, kterou šikovně zablokoval a sevřel své ruce kolem mě. Frustrovaně jsem vykopla nohou a zamířila kolenem do jeho rozkroku, ale než jsem stihla zasadit ránu, pustil mě a odstrčil od sebe.

Znovu jsem se pokusila ho praštit, ale pokaždé, když jsem se k němu přiblížila, mě zablokoval a odstrčil metr od sebe. S dalším divokým zavrčením, jsem se mu opět bezhlavě vrhla po krku, ale při jeho dalším jistém zablokování, jsem uhnula na opačnou stranu, než mě instinkt vybízel.

Sice jsem se vyhnula jeho ráně, ale prakticky jsem mu nabídla svůj krk, což se příčilo celé mé upírské povaze, takže jsem ho od sebe rychle odkopla dobrých dvacet metrů. Letmým nasáním vzduchu jsem ucítila, že jsou Cullenovi bezpečně za mnou a vrhla jsem se vpřed. Dorazit ho.

Jenže jakmile jsem udělala dva kroky, Jasper mě držel bezpečně v náručí, ruce kolem mě pevně obtočené. Nebránila jsem se nijak aktivně, ale jasně jsem dala najevo svou nespkojenost jemným zavrčením jeho směrem.

Upír, jenž na mě zaútočil, byl stále na zemi a s celkem příjemně překvapeným výrazem na mě teď zíral. Obezřetně jsem ho sledovala a vycenila na něj zuby. Mohl to být pouze trik, tak proč Jasper nic nedělá, proč-
"Přeskočilo ti Eleazare?!"

Škubla jsem sebou nad hlasitým výkřikem Emmetta, který se vynořil za mnou a strčil do upíra, který se právě zvedl ze země, až musel udělat tři kroky zpět, aby nabral rovnováhu.
"Emmette - to stačí," přerušil ho klidně Carlisle, jenž k nám v patách s Esmé a Edwardem zamířil od druhého auta. "Ovšem souhlasím s tebou v tom, že tohle bylo poněkud přehnané."

Zcela jasně mířil poslední větu na Eleazara, který se jemně usmál jeho směrem a poté se rozešel ke mně a Jasperovi.
"Na vašem místě bych se ke mně teď nepřibližovala," procedila jsem skrze zaťaté zuby a snažila se uklidnit.

K mému překvapení se opravdu zastavil a zdvihl ruce na znamení míru. Ve stejnou chvíli se mu po boku objevila hnědovlasá upírka, která mi věnovala omluvný pohled a políbila Eleazara na tvář.

"Omlouvám se," pronesl upřímně, ale přesto jsem neupustila ze svého napjatého postoje. "To ode mě bylo opravdu nevhodné. Jsem Eleazar, tohle je má žena Carmen - ty musíš být Erin."
Pozvedla jsem obočí. To myslí vážně?

"Eleazar má své chvilky, kdy je víc dítě, než dospělý," řekl Edward v odpověď na mou otázku a vrhl výmluvný pohled na jeho španělské přátele.
"Jasně," ušklíbla jsem se a podívala se na Jaspera. "Můžeš mě pustit prosím?"

S obezřetnným výrazem tak učinil a na moje povytažené obočí o krok dozadu ustoupil. Otočila jsem se čelem k páru a s jemně napřaženou rukou znovu udělal krok vpřed - tedy chtěla jsem, ovšem nakonec jsem nedokázala zpomalit na lidskou rychlost, takže se kolem mě obmotaly znovu Jasperovy ruce.

"Podání rukou už se nedělá?," sykla jsem za sebe, což mi okamžitě dodalo svobodu.
"Erin," podala jsem Eleazarovu ruku a když ji pevně stiskl, dodala jsem. "A chtěla bych říct, že mě těší, ale nejsem si jistá, jestli se to hodí říct někomu, kdo se mě pokouší zabít."

Od srdce se zasmál a pevně mi stiskl ruku.
"Mrzí mě, že jsem udělal špatný dojem, niña."
"Na to my moje znalost španělštiny stačí," podotkla jsem.

S úsměvem odstoupil a nechal mi potřást rukou s Carmen.
"Hermosa," vřele se usmála a vzápětí odpověděla na mou němou otázku. "To znamená krásná. Omlouvám se, síla zvyku."
"V pořádku a ehm.. děkuju," odpověděla jsem.

Vzhlédla jsem, když se mi kolem paží obmotala ruka a podívala se do Carlisleovy mírně zachmuřené tváře. Na můj pohled se pokusil jemně usmát.

"Jsem si víc než jist, Carlisle, že tvá nejmladší bude Ara velmi zajímat. Docela bych tipoval, že stejnou měrou, jako ho zajímá Alice s Edwardem," přerušil náš moment Elezara s pohledem upřeným na mě.

Nejsitě jsem se podívala na Edwarda, který stál vedle mě a chytila ho za ruku, jež mi v ujištění jemně stiskl. Se strachem a zároveň zvědědavě jsem se podívala zpět na Eleazara, který mě teď zkoumal stejně zvídavým pohledem.

"Jak to myslíš?," zeptala jsem se.
"Myslím, že tohle je konverzace, kterou bysme mohli probrat v našem domě."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Tanya, Kate a Irina jsou ještě na lovu," oznámil Eleazar, když otevřel dveře a galantně nás nechal projít dovnitř. "Můžete si odložit kufry do pokojů. Erin, Carmen ti-"
"Není třeba," přerušil ho Edward a upřeně se na něj zadíval. "Erin může spát v mém pokoji."

"Potřebuješ spát?," zcela ignoroval jeho narážku Eleazar a znovu se na mě zkoumavě zadíval.
"Ne tak moc, jako normální člověk, ale ano," připustila jsem, když jsem se pohledem na Carlislea ujistila, že to můžu prozradit.

"Mám dojem, že to bude souviset s tvou schopností," podotkl a přiložil do krbu, třebaže oheň nebyl absollutně třeba.
"Jak víš, co mám za schopnost?," zeptala jsem se podezřívavě a založila ruce na prsou.
Zasmál se a posadil se na pohovku vedle Carmen, která se o něj opřela. Máchl rukou kolem k posezení a kývl na nás.

"Nestyďte se," pobídl nás.
Následovala jsem ostatní a přestože jsem nechtěla být nezdvořilá a i když jsem věděla, že se tahle konverzace bude týkat mě, nemohla jsem si pomoci a zamířila jsem co nejdál od Eleazara. Chápavě se na mě podíval.

"Opravdu mě mrzí, že jsem zanechal špatný první dojem. Nicméně pozitivní zprávou je, že pravděpodobně nebudeš tak nezvladatelná, jako většina novorozených."

S kamenným pohledem jsem odmítala věnovat pozornost komukoliv jinému, než jemu.
"A má schopnost...?," změnila jsem téma a vyčkávavě se na něj zadívala.

"Jak víš - nebo předpokládám, že ti Carlisle či Edward osvětlil - má schopnost nemá příliš velký rozsah a dokážu jen velmi matně a vzdáleně rozeznat upíří talent," vysvětlil. "Ovšem musím přiznat, že je z tebe cítit velká moc. A to přitahuje Volturiovi víc, než celá jejich armáda. O těch si jistě slyšela?"

"Bohužel."
Kysele se usmál a přikývnul.

"Kdysi jsem býva členem jejich gardy, než jsem poznal Carmen a rohodl se pro jiný život. Jsou to manipulativní bastardi, kteří se opravdu nezastaví před ničím. Bohužel, na nějakou revoltu vůči jejich vládě, je nás příliš málo, oproti jejich počtu."

"Takže v jejich gardě mají hodně talentů?," zeptala jsem se.
"Poze v užším kruhu - královské gardě. Doprovází Ara a jeho bratry všude. V té mají všichni nějakou schopnost. Právě díky tomu se jich valná většina upírů bojí a žije stranou."

"Proč by chtěl mě?"
Nejistě se podíval na Carlislea a Edwarda, než se otočil ke mně. Carmen mu povzbudivě stiskla ruku.

"Tvůj dar ještě není vyvinutý. Ty nejsilnější se tvoří delší dobu a dělají z běžného upíra výjimečného. Počkej," zstavil mě, když viděl, že se na něco chci zeptat. "Možná si nemyslíš, že je tvůj dar silný nebo bůhvíjak úžasný, ale věř mi... Pracoval jsem pro Volturiovi dlouho a živil jsem se tím, že jsem poznával talenty."

Chápala jsem ho. Ale nedokázalo to zmírnit strach, který jsem pociťovala z návštěvy Itálie. Vděčně jsem se usmála na Alice, která seděla vedle mě a chytila mě za ruku.

"Musíte být opravdu opatrní, až ji půjdete představit do Volterry. Už teď si Aro myslí, že tvoříš vlastní armádu výjimečných upírů proti jeho rodině," podotkl Eleazar a otočil se ke Carlisleovi.
"Jsem si toho vědom," odpověděl a podíval se mi do očí. "Nenechám nikoho, aby ti ublížil."

"Kdo komu ubližuje?," ozval se zvoniý hlas od dveří, které se prudce otevřely a dovnitř vešly tři mladé ženy.
"Kate," oslovil ji s širokým úsměvem Eleazar. "Máme návštěvu - tohle je Erin."

Všechny tři se okamžitě otočily ke mně a já se rozpačitě postavila, abych se s nimi přivítala. Kate se usmála a nechala si potřást rukou.
"Vypadáš nádherně," poznamenala.

"Ehm," vypadlo ze mě inteligentně a Kate se jenom zasmála a objala mě.
"Čistě tradice. Každý nový upír v rodině musí slyšet, že vypadá nádherně," vysvětlila.

"No jistě. Tradice, co vymýšlíš ty," obrátila očima v sloup dívka za ní a s poněkud nezaujatým pohledem si mě prohlížela.
Tipovala jsem ji na Tanyu, protože pohledem stále klouzala k Edwardovi, ovšem měla v sobě dostatek slušnosti, aby počkala, než se poznáme. Stejně ke mně ale jako první přišla dívka vedle ní s poněkud plaším pohledem, než Kate.

"Irina, těší mě Erin," usmála se a podala mi ruku.
"Zajímavý výběr jmen," poznamenala jsem a obě jsme se zasmály.

"Tanya."
"Erin."

Hrála jsem s ní divadlo slušnosti a poté ji uhnula, když se zcela jasně chtěla přivítat s Edwardem, který mi věnoval nepříjemný pohled. Usmála jsem se v odpověď a zamířila ke svému kufru, abych si ho odnesla do pokoje.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Takže - co přesně jste si udělaly s Rosalie?," zeptal se mě Eleazar, když jsme ještě to odpoledne vyrazili sami na loučku trénovat.
"Nic," protočila jsem očima a uhnula jeho výpadu. "Prostě mě nemá ráda. Konec diskuze."

Tajuplně se usmál a než jsem se nadála, byla jsem znovu položená na lopatkách. Podrážděně jsem zavrčela, ale přijala jeho napřaženou ruku a nechala se vytáhnout. Ani už jsem se neobtěžovala ze sebe setřást špínu - na to už jsem moc dobře věděla, že brzy skončím znovu na zemi.

"Nebuď tak nabručená, každý se učí. Byl bych překvapený, kdyby se ti povedlo mě dostat na záda," prohodil a provokativně zahýbal obočím.
"Už jsem tě jednou dostala," připomněla jsem mu naše setkání se sladkým psměvem, který zmizel s jeho další větou.

"Pouze proto, že jsem nečekal, že dokážeš přemýšlet logicky při boji."
Naštvaně jsem zavrčela a vrhla se na něj. Jednoduše mi uhnul a kopnul mě do zad, takže jsem padla obličejem do bahna pod sebou. Vyskočila jsem na nohy a nakrčila se, připravená k výpadu.

"Nenecháš si to ani vysvětlit?," dráždil dál a přikrčil se také. "Většina novorozených myslí pouze na dvě věci - zabít a uhasit žízeň. Tys dokázala vypnout svou zvířecí touhu a použilas taktiku. Novorození nejsou schopni tohle ovládat a bezhlavě se vrhají do boje. Jejich jedinou výhodou je síla. Proto se tě snažím naučit j nevyužívat. Než se naděješ, deset let uplyne a ty budeš stejně silná, jako každý normální upír a všechny tvá předešlá síla přijde vniveč."

Na chvíli jsem se zastvila a viditelně klidnější přikývla. Měl pravdu, samozřejmě, to ale neměnilo nic na tom, že pokud do mě bude rýt, budu poslušné štěňátko, co bude dělat kotoul za pamlsek a podrbání na bříšku.

"A teď - koncentruj se a dostaň mě na zem."
Ukázalo se, že to se mu opravdu lehčeji řeklo, než já jsem byla schopná udělat.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Edwarde, myslíš, že by- ehm.. pardon. Ruším?," zastavila jsem se v půli kroku, když jsem na sedačce v našem pokoji uviděla Edwarda a Tanyu, která měla svou ruku mimochodem položenou na jeho koleni.
"Erin," přivítal mě Edward a pokud jsem já zaznamenala, že zněl úlevně, Tanya tom nepochybně věděla taky.

"Tak abych šla," prohodila a snažila se u toho vypadat naprosto nedotknutě.
"To vážně nemusíš...," namítla jsem chabě a okamžitě zmlkla, pod Edwardovým vražedným pohledem, který Tanya, otočená k němu zády, nemohla vidět.

"V pořádku," mávla rukou a vytvořila jakýsi úsměv na své nádherné tváři. "Určitě si toho máte spoustu co povědět. Poznat se a tak."
"My spolu nechodíme," ujistila jsem ji a spokojeně sledovala Edwardovu zachmuřenou tvář, která se rozjasnila, jakmile se Tanya nadějně otočila.

"Jak říká Erin," potvrdil má slova s mírným úsměvem.
"Vážně jsi skvělý bratr," usmála se na něj a otočila se ke mně mnohem příjemněji, než kdy předtím. "Edward je úžasný, nemám pravdu?"

"To jistě," přikývla jsem a zadržela smích.
"Dobrou noc," mrkla na mě a zamávala Edwardovi, než vytančila na chodbu.
"Děkuju," ozval se sladce z pohovky a svalil se na ni.

Tiše jsem se zasmála a skočila vedle něj. Jemně jsem mu odtáhla ruku, jíž si zakryl obličej a vrhla na něj omluvný úsměv. Zakroutil očima, ale posunul se a udělal mi místo ve svém náručí, kam jsem se pohodně stulila.
"Co jsi mi to chtěla říct?," zeptal se mě tiše a přetáhl přes nás deku.

"Jen mě napadlo, že bys mohl jít zítra trénovat se mnou a možná... kdyby to Kate nevadilo-"
"Nevadí," ozvalo se pobaveně z pokoje vedle nás a já se začervenala, zatímco se Edward uchechtl.

"Díky Kate," houkla jsem na ni.
"Nemáš zač."
"Co máš v plánu?," usmál se na mě Edward a odhrnul mi vlasy z tváře.

"Nic konkrétního," pokrčila jsem rameny a zavrtala se mu pod bradu. "Ale myslím, že Kate ovládá svou schopnost na principu, který ovládám taky."
"Jsem si jistý, že jsi to Kate mohla říct osobně," škádlil mě schválně zvýšeným hlasem.

"Vzkaž svému bratrovi, že pokud se bude chovat i nadále takhle, mileráda mu demonstruju, jak skvěle ovládám svou schopnost."
Ďábelsky jsem se usmála, když Edward nejprve ztuhnul a pak si povzdechl. Neměla jsem pochyb, že Kate budu prostě milovat. A už jsem se nemohla dočkat, jak dostane Edwarda na zadek.

Jemné praštění do ruky, které jsem čekala, mi za to naprosto stálo.

Epilog

11. října 2015 v 16:36 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Tak je to tady! Je to neuvěřitelné, ale už jsou to dva roky, co jsem poprvé vydala kapitolu k Půlnočnímu slunci - první části. Byla to má první povídka, takže je jasné, že jsem se s jejím psaním zlepšovala a za vaší podpory jsem byla schopná jít dál a nepřestat psát.
Chtěla bych poděkovat všem čtenářům, kterří mě nepřestali sledovat a pohánět kupředu. A zároveň bych chtěla poděkovat své největší inspiraci "koučce" v mém spisovatelském umu a mé nejmilejší sestřence. Tenhle Epilog bych jí chtěla věnovat a doufám, že stejně jako ona, i vy mě budete nadále sledovat a číst mé další příběhy!

WATTPAD

Epilog

"Přesně před dvěma lety se uskutečnila druhá kouzelnická válka. Mnozí z vás bojovali, někteří o ní pouze slyšeli, ale všichni jsme jí byli ovlivněni. Rád bych v dnešním dni vzdal hold všem padlým kouzelníkům a čarodějkám, jež bez mrknutí oka bojovali za naši kouzelnickou společnost."

Potlesk, který se roznesl halou byl bouřlivý. Ostatně jako při většině projevů, které vedl schopný řečník, jímž Draco Malfoy nepopiratelně byl. Jemně pozvedl ruku, aby si opět získal pozornost a pročistil si hrdlo.

"Ztratili jsme mnoho výborných bojovníků, duelantů, bystrozorů, studentů, ale především spoustu dobrých přátel a blízkých osob. Je mi líto, že tu dnes po mém boku nestojí žena mého života, Samantha. Přesto jsem si jistý, že by mě v mých slovech podpořila. Děkuji za vaši pozornost a doufám, že si slavnost užijete."

V místnosti se znovu rozezněl bouřlivý aplaus a za chápavých pohledů celého osazenstva Draco Malfoy sešel z pódia. Jistým krokem zamířil k zadní části haly a zdvořile odpovídal na otázky kouzelníků a čarodějek, jež ho po cestě zastavovaly.

"Draco," zastavil ho Kingsley. "Skvělý proslov."
"Děkuji, pane ministře," ušklíbl se a přijal nabízenou ruku. "Musím přiznat, že jsem nečekal tak velkou účast. Obzvlášť po posledním soudu..."

"Pokud vím, byl nakonec i tvůj otec zbaven viny a jeho poslední rok v Azkabanu uteče rychle. Harry si s tím dal celkem práce..."
"Pravda. Připomeňte mi poslat paní Potterové obří dárkový koš."

Oba muži si vyměnili malý úsměv.
"Je mi líto, že vás tu musím opustit Kingsley, ale ještě mám jisté povinnosti," omluvil se Draco a kývl směrem k zadním dveřím, v nichž netrpělivě postával černovlasý muž.

"Chápu," přikývnul Kingsley a poté na něj mrknul. "A nezdráhejte se mne informovat, až přijde ta chvíle."
"Nemějte obavy," protáhl kysele blonďák a za smíchu svého staršího kolegy se vydal pryč.

"Pane Blacku," načal konverzaci slušným tónem a natáhl k němu ruku. "Jsem rád, že jste to přeci jen stihl."
"Malfoyi," dostalo se mu drsnější odpovědi, ale přesto mu jeho ruku stiskl. "Nemysli si, že jsem přišel poslouchat tvoje čistokrevný kecy. Jsem tu jen kvůli Sam."

"Alespoň na něčem se shodneme," povytáhl obočí mladší muž a společně s Blackem vešel do soukromé místnosti.
"Potřebuju panáka. Skotskou nebo Ohnivou whisky?," optal se a aniž by čekal na odpověď, vytáhl dvě skleničky z baru a do každé nalil rundu.

S nalitými drinky se přesnul k pohovce, na níž se uvelebil Sirius a posadil se k němu.
"Začínáš pít až moc brzo," odfrkl si Black a hodil do sebe nabízený pohár.
"Spíš jsem s tím měl začít už dřív," pronesl temně Malfoy a následoval Blackova příkladu.

Sirius jim bez dalšího slova nalil znovu a chvíli pouze v tichosti seděli a zírali do planoucího krbu. Sirius se s temným pobavením uchechtl, když si mladší z mužů začal netrpělivě podupávat nohou a kontrolovat hodinky na levé ruce.
"Myslím, že to nezvládnu," řekl frustrovaně Malfoy a odložil pohár aby si volnou rukou mohl prohrábnout vlasy.

"Na to už je celkem pozdě."
"Je to prostě zatraceně brzo! Nemělo se to stát ještě aspoň další týden..."

"Tyhle věci se nedají předpovědět," odporoval mu Sirius a hodil do sebe zbatek skleničky.
Na chvíli se odmlčel a po krátkém zaváhaní dodal.
"Celkem mě překvapuje, že jsi ještě naživu."

"Moc bych to nepovažoval za štěstí."
"A bude hůř."
"Díky. Vy jste vážně ta nejlepší podpora v celým kouzelnickým světě," prohodil Draco ironicky a kopl do sebe svou skotskou.

"Chlapče, tohle sis měl rozmyslet dřív, než-"
"Pane Malfoyi! Pane Malfoyi!! Už je to tady! Musíte se okamžitě přemístit!," přerušil je vpádem do pokoje jeden z hostících číšníků.

Malfoy, pokud to šlo ještě víc zbledl a Sirius mu do ruky okamžitě vložil plnou skleničku, jež do sebe bez váhání kopl. Poté ho chytil za ramena a rychle ho vymanévroval z místnosti. Spěšným krokem zamířili do přemisťovací místnosti a s hlasitým PRÁSK zmizeli.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Konečně jste tady! Už se čeká jenom na vás!," vtáhla Malfoye do dlouhé chodby okamžitě madame Pomfreyová.

"Hodně štěstí Malfoyi!," houkl na něj Sirius, zatímco se v klidu přesunul na jednu ze židliček a přitáhl si do klína časopis.
Draco nervózně polknul a snažil se vnímat všechny rady, které na něj chrlila bradavická ošetřovatelka, zatímco kráčeli prázdnou chodbou k obřím dveřím.

"Tohle si teď-"
"ÁÁÁ!"
Vytřeštěně se otočil na usmívající se čarodějku a donutil se zeptat.

"To byla-?"
"Přesně tak. A jestli si okamžite něpohnete, tak začne bez vás."

Když zazněl další výkřik, spěšně následoval instrukce a společně s ošetřovatelkou vešel do místnosti.
"Malfoyi! Kde se zatraceně flákáš, ty idiote?!," vykřikla na něj okamžitě žena na lůžku mezi steny bolesti.

"Okouzlující jako vždy Sam," odvětil ploše a přesunul se k jejímu boku. "Taky tě rád vidím, drahá manželko."
"Sklapni!," zavyla bolestí a okamžitě stiskla jeho nabízenou ruku. "Nenávidím tě ty zatracenej parchante!"

"To ji přejde," uklidňovala ho s úsměvem sestřička, jež stála na druhé straně a opatrně otírala zpocené čelo pacientky.
Ten pouze němě přikývnul a zkřivil obličej bolestí, když se nehty jeho manželky pevně zabodly do jeho dlaně. Pokusil se ji povzbudit lehkým hlazením po vlasech a snažil se uklidnit svě vlastní divoce bušící srdce.

"Tak paní Malfoyová, myslím, že se můžete připravit a při další kontrakci se na to vrhneme," pronesla madame Pomfreyová a usmála se na budoucí mladé rodiče naproti sobě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Je perfektní."
"Naštěstí ti není vůbec podobná."

"Po mně zdědila mozek, Harperová."
"Malfoyová," opravila ho s unaveným úsměvem a nechala se jemně políbit.

"Tak kdepak mám svoji vnučku?," vtrhnul do pokoje s velkou kyticí a plyšákem Sirius, zářící od ucha k uchu.
"Jak ti je?," otočil se starostlivě k dceři a položil květinu do vázy na stole.

"Mnohem líp," pronesla s úsměvem a jemně posunula spící novorozeně jeho směrem. "Chceš si ji pochovat?"
S přehnanou opatrností si vzal malou holčičku do náruče a jemně s ní kolébal. Oba manželé ho se šťastnými úsměvy pozorovali a všichni zbystřili, když se malý uzlíček začal vrtět a jemně kňourat.

Když se ji Sirius pokusil uklidnit a podal jí svůj prst, kolem kterého okamžitě sevřela malou pěstičku, spokojeně vypískla a otevřela oči.
Sam s pochopením jemně položil svou ruku na otcovu a když na ni stočil svůj pohled, v němž se třpytily slzy, přikývla. Několikrát zamrkal, než jí oplatil úsměv a zeptal se.

"Tak.. jak se tahle princezna jmenuje?"
Oba se na sebe podívali, než Sam nakonec váhavě odpověděla.

"Přemýšlela jsem o tom a... Prvně jsem chtěla zvolit Ericu, ale nechci, aby pokaždé, když se podíváš na svou vnučku, smutnil za mámu," pronesla opatrně, " takže jsme se s Dracem rozhodli, abys ji pojmenoval ty."
"Opravdu?," pronesl dojatě. "Nechci ti brát privilegium pojmenovat svou dceru, Sam."

"Nemějte obavy, tohle nebude jediné dítě- Au!," ušklíbl se Malfoy, ale zmlkl, když ho praštila do ramene.
"Jsem si jistá," pronesla k otci. "A ty radši zmlkni. Rozvodové papíry mám pořád na stole."
Všichni tři se zasmáli a Sirius svůj pohled stočil na malou holčičku ve svém náručí.

"Tak vítej v téhlé šilené rodině, Hayley."

48. Hayley

10. října 2015 v 19:46 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

Poslední kapitola, na níž už naváže pouze Epilog! :)

48. Hayley


"Sam?... Sam - otevři oči..."

Zkušebně jsem zamrkala a posadila se. Necítila jsem žádnou bolest v břiše, takže jsem okamžitě stočila pohled dolů a překvapeně si přejela po čistě bílé košili. Znovu jsem zmateně zvedla pohled a rozhlédla se po místnosti, která mi přišla podezřele známá.

Byla to útulně zařízená ložnice, s menší manželskou postelí, na níž jsem seděla. Kolem stěn byl poskládán vkusný nábytek z borovicového dřeva. Naproti mně bylo okno zatažené závěsy, takže jsem neměla tušení, jestli je den nebo noc.

Opatrně jsem přehodila nohy přes okraj postele a zkušebně se postavila na nohy.
"Haló? Je tu někdo?," zavolala jsem nahlas, ale jedinou odpovědí mi byla vlastní ozvěna.

Podezřívavě jsem se zamračila a zamířila ke dveřím. Potřebovala jsem zjistit, kde to sakra jsem a co se to děje. Zatáhla jsem za kliku, ale dveře se neotevřely. Zkusila jsem to větší silou, ale se stejným výsledkem. Byla jsem tu zamčená.

Otočila jsem se a zamířila k toaletnímu stolku - někde tu musel být klíč a tohle mi přišlo jako dobrý úkryt. Posadila jsem se a začala se přehrabovat v jednotlivých šuplících. Byla tu spousta papírů, ale klíč nikde.
"Zatraceně," zaklela jsem frustrovaně a praštila do stolu.

Trhla jsem sebou, když se rámeček s fotografií, jež ležel na vrcholku, svalil na zem a sklo se roztříštilo po desce stolu. Opatrně jsem ho zvedla, oprášila zbylé střípky pryč a vytáhla fotografii.

Prudce jsem vtáhla vzduch, oči se mi zaplnily slzami a ruce rzoklepaly takovou silou, že mi fotografie vypadla z rukou. Chytila jsem se za hruď a pokusila jsem se uklidnit zběsilý tlukot svého srdce.

Znovu jsem otevřela šuplík a prolistovala dokumenty i dopisy v něm. Všechny byly pro jednoho adresáta - Ericu Elisabeth Harperovou. Hodila jsem je zpět do šuplíku a zabouchla ho.

Tohle byl vtip. Hodně hloupej vtip. Dvěma kroky jsem se dostala k oknu a roztrhla závěsy. Chytila jsem se za parapet, když mě uvítal výhled na naši malou předzahrádku a nekonečné pásy francouzských lesů.
"Sam?"

Prudce jsem se otočila a zavrtěla hlavou. Ne, tohle všechno je jenom sen. Nemůžu být u nás doma ve Francii, tenhle dům byl zničený a později vypálený Smrtijedy. A máma... Ta už tu taky není.

Odstoupila jsem od okna a zkusně si probrala kapsy, ovšem hůlku jsem nenašla. Rozhlédla jsem se po mámině ložnici a sebrala menší nožík, který vždy měla položený pod květináčem vedle skříně. Pevně jsem stiskla kov v ruce a zamířila ke dveřím.

Když jsem se natáhla po klice, zámek klapnul a dveře se pomalu pootevřely. Obraně jsem zvedla nůž před sebe a odstrčila dveře dokořán. V chobě nikdo nebyl a za dveřmi se nikdo schovávat nemohl, protože s menším třísknutím narazily do stěny.

"Haló? Je tu někdo? Ozvěte se!," zkusila jsem znovu zavolat.

Dole se ozval menší hluk a já se kousla do rtu. Ze všech pravidel, které mi vtloukali do hlavy, bylo nejdůležitější na sebe nepřitáhnout pozornost a neprozradit se nepřátelům. A já právě prozradila, že jsem tu sama a kde přesně se nacházím.

Co nejtiššeji jsem tedy seběhla ze schodů a zamířila do kuchyně, odkud jsem slyšela syčet sporák a valila se z ní vůně koláče. Přimhouřila jsem oči a opatrně vešla do místnosti.

U plotny, zády ke mně, stála žena s delšími blonďatými vlasy, v padnoucím laboratorním plášti a hůlkou kontrolovala průběh vaření. Zavřela jsem oči a doufala, že se probudím, ovšem když jsem je znovu otevřela, stále byla přede mnou a prozpěvovala si písničku od Sudiček.

"Mami?," šeptla jsem.
"Za chvíli bude jídlo, můžeš si sednout."

Omámeně jsem se svezla na židli a nůž schovala za opasek svých džínů. Nebyla bych schopná ho na ni použít, i kdyby na mě teď zaútočila.

Nadskočila jsem leknutím, když trouba zapískala a máma z ní vytáhla koláč. Opatrně ho položila na linku, vytáhla z formy a mávnutím ruky ho poslala na stůl.

"Dezert až po večeři," broukla mým směrem a dalším mávnutím ruky se přede mnou objevily dvě misky s polévkou.
Zírala jsem na stůl a poté pomalu zvedla pohled, zrovna když máma odložila svůj pracovní hábit a posadila se ke stolu vedle mě. Jakoby se nis nestalo, vzala lžičku a pustila se do jídla.

Stále jsem na ni zírala a nemohla svůj hlas donutit k poslušnosti, aby se jí na něco zeptal. Aby mi mohla vysvětlit, co se to tu děje.

Zcela očividně si všimla, že nenásleduju jejího příkladu a odložila lžičku vedle talíře. Ustaraně se na mě podívala a chytila mě za ruku.
"Všechno v pořádku Sam?"

Němě jsem sklonila pohled a zadívala se na naše propletené ruce. Pevně jsem ji stiskla, abych se ujistila, že se nerozpustí v mlze, že nezmizí. Byla jsem překvapená, protože její ruka byla opravdová. Pevná a hřála lidským teplem.
"Opravdu je ti dobře?," ozvala se a jemně mi přejela palcem po hřbetu ruky.

"Co se to děje?," zašeptala jsem a zvedla pohled.
"Co by se mělo dít?," zeptala se opatrně a druhou rukou mi sáhla na čelo. "Nevypadá to, že máš teplotu. Motá se ti hlava nebo-"
"Jsme mrtvá?"

Překvapeně se na mě podívala. Potom se usmála a zavrtěla hlavou. Vstala od stolu a vytáhla mě na nohy. Opatrně jsem ji následovala a odmítala pustit její ruku z mého sevření. Nezdálo se, že by s tím měla problém.

Opatrně mě provedla chodbou a mě se známým žalem svíralo hrdlo, když jsem procházela tolik známým domem. Otevřela dveře do obýváku a já se překvapeně zastavila.
"Tati?," šeptla jsem směrem k postavě u krbu, jež byla ke mně otočena zády.

Na mé zvolání zvedl hlavu od dokumentů ve své ruce a natočil se naším směrem. Věnoval nám úsměv a položil papíry na stolek. Přistoupil k nám a pevně mě objal.

Přitiskla jsem se k němu a nechala se zaplavit pocitem bezpečí, který ve mně vyvolala jeho náruč. Zasmál se mé reakci a já se nechala obklopit rytmickými vibracemi, které se nesly jeho hrudníkem. Zavřela jsem oči a nechala stéct slzu, když mě jako už mnohokrát políbil na temeno hlavy.

"Všechno v pořádku, princezno?," zeptal se jemně škádlivým hlasem, ale nadále mě nepouštěl.
"Kazím rodinný okamžik?"

Okamžitě jsem se odtáhla od Siriuse a otočila se po hlase. Ve dveřích se povýšeně opíral Draco, s rukama pevně založenýma na hrudi. Jediné, co prozrazovalo jeho klid a pohodlí byly láskyplné jiskry v očích.
"Draco? Co tu...," zavrtěla jsem naprosto zmatená hlavou.

Draco se usmála a přítáhl si mě do náruče. Položil mi svou dlaň na tvář a já se nechala jemně políbit. Lehce se o mně opřel čelem a s náznakem úsměvu mi dal letmý polibek na kořen nosu.
"Chybělas mi," zamumlal a afektovaně mi prohrábl vlasy.

"Ty mě taky," vydechla jsem okamžitě a pevně obmotala ruce kolem jeho krku, abych se ujistila, že je skutečný.
"Asi vám necháme trochu prostoru. Nemám pravdu?," ozvala se po chvíli laskavě máma.

"Jistě," připustil Sirius poněkud váhavě. "Koukej se chovat slušně Malfoyi, tohle je pořád náš dům a moje dcera."
"Samozřejmě, pane," ozvala se bezprostřední odpověď a já strnula. Odskočila jsem od Draca, který mi věnoval zmatený pohled a chytil mě za ruce.

"Ne. Neodcházejte," zavrtěla jsem vehementně hlavou.
Otočila jsem se k rodičům a znovu se mi málem podlomily kolena. Oba stály na kraji pohovky - táta jemně objímal mámu, která měla své ruce obmotané kolem jeho pasu. Bylo to přesně, jako každá má tajná představa.

A to bylo přesně ono.
"Tohle není skutečnost. Tohle se mi jenom zdá nebo... jsem mrtvá. Umřela jsem?," zeptala jsem se nahas a vyčkávavě se na ně podívala.

"Nejsi mrtvá," usmála se smutně máma. "Ale můžeš být."
"Cože?," vyhrkla jsem a cítila, jak se mi prudce rozbušilo srdce. "Chceš, abych umřela?"

"Ne, broučku. To bych si nikdy nepřála," okamžitě mě ujistila a jeden pohled do jejích očí mi to potvrdil.
"Tak jak to myslíš? Co se to děje?"

"Tohle je mezisvět. Tvoje magie ho pro tebe stvoří, když jsi ve smrtelném nebezpečí a můžeš zůstat. Ovšem zemřeš, to je podmínka," odpověděla máma.
"Tohle je jako tvůj vlastní ráj. Tím se lišíme od mudlů - náš posmrtný život si určujeme a vytváříme sami," vysvětlil mi Sirius.

"Nechci tě znovu ztratit mami," zamrkala jsem, abych zahnala slzy. "Ale nemůžu je nechat samotné."
"Nemusíš odejít," zavrtěla jemně hlavou a pomalu ke mně přešla. "Můžeš tu být s námi. Šťastná a s rodinou - tak jak sis to vždycky přála."

"Mami?," ozval se za mnou rozespalý hlásek.
Překvapeně jsem sledovala mámu, jak ode mě odstoupila a zjemnila výraz ve své tváři. Obešla mě a zamířila ke dveřím, v nichž stála malá holčička.

"Broučku, jaktože ještě nespíš?," hubovala ji jemně, když k ní došla a pokusila se ji zvednout.
Ona se jí ale se smíchem vyhnula a s medvídkem v ruce ke mně přitančila. Chytila mě za ruku a nespokojeně se ke mně otočila, když jsem ji nenásledovala.

"Chci pohádku," zamručela a zamračila se.
"Zlatíčko, Sam tu s námi teď něco řeší-"

"Ale ona mi to slíbila!," dupla si naštvaně a poté se ke mně s širokým úsměvem otočila. "Řekni mámě, že mám pravdu."
Nevěřícně a šokovaně jsem zvedla pohled k mámě, která se na mě opatrně koukala a poté ode mě jemně odtáhla moji... sestru.

"Hayley, víš co jsem ti říkala. Když budeš pořád vylézat z postele, Sam za tebou nepůjde."
"Promiň," zafňukala a nechala se zvednout.

"Do postýlky s tebou," zacukrovala máma a polechtala ji na bříšku.
"A s pohádkou," zazpívala se smíchem Hayley.
Sledovala jsem, jak odešly ze dveří a jejich veselý smích je prováze až do prvního patra. Bezmocně jsem se otočila k tátovi a Dracovi.

"Nemusíš odcházet," připomněl mi znovu jemně Sirius.
"Tady můžeme být taky šťastní," přidal se Draco.

Přikývla jsem a otočila se ve chvíli, kdy máma prošla dveřmi. Pročistila jsem si hrdlo a zeptala se.
"Můžu jít za ní?"
"Jistě broučku," usmála se a políbila mě na tvář.

Rozklepaně jsem se vydala ke schodům, když mě zastavil mámin hlas.
"Zlatíčko... Musíš se rozhodnout, jestli tu s námi zůstaneš nebo se vrátíš."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Co ti trvalo tak dlouho?," vypískla na mě Hayley ve chvíli, kdy jsem vešla do jejího malého pokojíčku.

Překvapeně jsem se rozhlédla po místnosti, která v době, kdy náš dům stál, sloužila jako mámina pracovna a kancelář.
Teď byly po světle žlutých stěnách různé veselé animace zvířátek, jež se předbíhaly v závodě kolem pokoje. Všude byly poházené hračky, panenky a plyšová zvířátka. Nábytek byl v světlé barvě a se zaoblenými rohy, aby si nemohla ublížit.

"Pojď mi číst," zafňukala a poklepala na místo vedle sebe v posteli.
Přikývla jsem a posadila se k čelu postele. Vzala jsem si od ní knihu pohádek a zatímco jsem hledala příslušnou stranu, ona se mi jemně stočila k boku a objala mě kolem pasu.

Jemně jsem si ji posunula k sobě a objala ji zpět. Knihu jsem si položila na nohy a pokusila se nerozbrečet, když jsem si všimla, na které pohádce měla malou růžovou záložku.
"Přečte Obraceč času? Prosííím," pronesla zpěvavě a vrhla na mě prosebný pohled.

"Pokud chceš," zašeptala jsem.
"Máma říká, že už ho znám nazpaměť," prohlásila hrdě a přitáhla si medvídka blíž k sobě.
"O tom nepochybuju..."

xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Opatrně jsme zavřela knihu, abych nevzbudila spící Hayley a položila ji jemně na polštář. Dekou jsem ji opatrně přikryla a zabalila ji do ní. Opatrně jsem jí políbila na tvář a ucítila slzy, které si našly cestu ven.

"Omlouvám se."

47. Na ostří nože

4. října 2015 v 22:48 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

Wattpad


47. Na ostří nože

"Je to zlý?"
"Ještě horší," potvrdil mé obavy a přesunul se k jedné ze skříní, z níž vytáhl tašku.

Já sama jsem vytáhla zpod postele vlastní batoh, v němž jsem si schovala pár zbraní. Vzala jsem dva menší nožíky a strčila si je za opasek. Jeden delší jsem opatrně zasunula do svých vysokých šněrovacích bot a zamračila se, když jsem nemohla najít poslední věc.

"Nemáš náhradní dýku se stříbrnou čepelí?," zeptala jsem se automaticky a otočila se na něj, když se zastavil.
"Mělo by mě děsit, že tohle bereš jako rutinní záležitost," řekl vážně, ale podal mi menší dýku. "Nepoužij ji na Remuse."
"Ani mě nenapadne."

Rychle jsme přes sebe přehodili pláště a spěšně zamířili do haly v přízemí, kde se shromáždila početná skupina členů Řádu. Úspěšně jsem ignorovala jejich pohledy a pochybné narážky na mou osobu. Na to teď nebyl čas.

"Tak jo, klid prosím," ujal se slova Sirius a pokračoval až ve chvíli, kdy na něm byly všechny oči v sále a mrtvolné ticho kolem. "Teď už nám jde o všechno. Zvoráme tuhle bitvu a žádnou další šanci to napravit už nedostaneme. Chci abyste bojovali ze všech sil a pokud to bude nutné... použijte nepromíjitelnou. Ministerstvo vás za to nebude žalovat."

Po těchto slovech se spousta z nich otočila mým směrem a věnovala mi nepříjemný úšklebek. Nemusela jsem odezírat ze rtů a pochopila jsem, co si o mně myslí.

"Nicméně buďte opatrní a sledujte své okolí. Kolem vás bude spousta kouzelníků a čarodějek z našich řad, kterým ještě nebylo ani sedmnáct."
Davem to znovu zašumělo a Sirius zvedl ruku, aby je umlčel.

"Takže berte v potaz to, že za nás bojují děti. Bojují statečně a v mnohem větším počtu, než my dospělí. Všichni víte, že by to mělo být naopak a že není správné, aby za vyškolené kouzelníky bojovali jejich potomci. Tak jim pomozte, zachraňte je! Naším cílem je zvítězit, protože právě jim chceme dát budoucnoust, kterou nám vzali!"

Následovalo souhlasné mručení a většina z nich se pohnula směrem z místnosti. Rychle jsem zaujala Siriusovu pozornost a ten znovu všechny donutil zastavit a poslouchat.
"Ještě moment strpení prosím. Děkuju. Sam," otočil se zpět ke mně, spolu s ostatními.

"Měla bych jít první. Stačí mi-"
"Co ta tu vůbec dělá?"
"Od kdy máme poslouchat Smrtijedy?"

"Siriusi!"
"A DOST!," zakřičel Sirius a všechny umlčel. Pochopila jsem jeho vyčkávavý pohled.

"Jsem na vaší straně a vždycky jsem byla. Ať se vám to líbí nebo ne. Vím, že mi nevěříte, ale na tom teď pramálo záleží. Když se přemístím první, můžu způsobit rozruch a upoutat jejich pozornost ke mně, když je na mou hlavu teď vypsaná slušná odměna a dát vám šanci zaútočit první. Stačí mi jedna minuta - když se přemístíte potom, bude to pro všechny snazší," vysvětlila jsme v kostce, o co mi jde.

Chvíli bylo naprosté ticho, než Sirius přikývnul.
"Sam má pravdu," připustil váhavě, hlas protkaný obavami a přistoupil ke mně. "Musíš na sebe být opatrná. Bradavické štíty jsou svrženy, takže se přemísti co nejblíž to jde. A jen abys věděla-"

"Naprosto se mnou nesouhlasíš a nelíbí se ti to," přerušila jsem ho s jemnou odpovědí a konejšivě ho chytila za ruku. "Budu dělat, co je v mých silách."
"Za chvíli se sejdeme," usmál se povzbudivě a políbil mě na čelo.

Nerada jsem opustila místnost a vyšla do ještě chladného květnového rána. Zhluboka jsem se nadechla a přeměnila své oblečení na Smrtijedské. Stáhla jsem si masku do čela a přemístila se.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Čekala jsem toho spoustu.

Několik desítek zraněných na obou stranách, stále bojující duelanty, poničený nábytek a vázy, možná i pár rozbitých oken. Nikdy jsme si ale nepředstavovala tu spoušť, která se nabídla mým očím, když jsem se přemístila doprostřed Bradavického nádvoří.

Z dříve honosného hradu se přímo před mýma očima stávaly ruiny, všude vládl chaos, na spoustě míst hořelo. Kolem pobíhalo nespočet lidí různého věku a z různých stran barikády. Kouzla létala všemi směry a v tratolišti krve, které bylo snad všude umírali další lidé.

Bylo to pár vteřin, ale já se rychle oklepala, protože jsem věděla, že minuta, jež jsem požadovala od Řádu, rychle ubíhala. Rozběhla jsem se k prvnímu místu, kde bylo víc Smrtijedů, než členů Řádu.

"Konečně! Odsekni jim cestu a-"
"Mdloby na tebe! Expelliarmus! Sectumsempra! Diffindo! Bombarda maxima!," ani jsem ho nenechala dokončit větu a vypálila jsem na ně každou kletbu, jež mě zrovna napadla.

Když se ti Smritjedi, které jsem nezasáhla, oklepali z prvotního šoku, okamžitě se do mě s výkřiky zrádce! Pustili. Bylo jich proti mně osm, ale bylo vidět, že jsou to teprve nováčci, protože zdaleka nepoužívali tolik nebezpečná kouzla, jako jejich starší kolegové. Navíc to vysvětlovalo, proč se rozhodli pustit do skupinky mrizmorských páťáků.

Ovšem byla jsem příjemně překvapená, když se ke mně bradavičtí žáci připojili a bez jakýchkoliv pochybností začali bojovat po mém boku. Jakékoliv poznámky, které jsem dřív měla k Mrzimoru zcela umřely na mém jazyku při pohledu na to, s jakou vervou se pustili do Smrtijedů. A vyhrávali.

Ve stejnou chvíli se všude začaly ozývat zvuky přemístění a po celé délce hradu se začali objevovat členové Řádu, což spoustu Smrtijedů překvapilo. Přesně jak jsme plánovali.

"Expulso! Mdloby na tebe!," odstranila jsem z cesty posledního Smrtijeda a stáhla si masku. Věnovala jsem udýchaným páťákům široký úsměv a kývla na ně.

"Skvělá práce děcka! Potřebuju pomoct," vydechla jsem a schovala masku do pláště. Všichni se na mě nejistě podívali. "Vím, že mi nevěříte, ale já jsem na vaší straně. Každopádně potřebuju laskavost. Neviděli jste tu někde Ginny Weasleyovou?"

"Ty jsi Sam?," vypísklo nadšeně jedno z děvčat a oči se jí vzrušením rozšířily.
"Jo, to jsem já," přiznala jsem opatrně a překvapeně zamrkala.

"Třetí patro. Naproti obří soše čarodějnice. Bojovala tam s Nevillem a Střelenkou."
"Díky," kývla jsem a rozběhla se tím směrem.

Tak to vypadalo, že Ginny se tu opravdu postarala o to, aby moje pověst neutrpěla škody. A vzhledem k tomu, že se k Voldemortovi vůbec nic nedostalo, to dělala pěkně šikovně. Uhnula jsem několika kouzlům a vrhala omračovací kouzla na každého Smrtijeda, který se objevil poblíž mě.

Nikdy jsem nebyla radši, že jsem byla navyklá na spoustu schodů; ať už u Siriuse nebo u Harperových. Brzy jsem bez námahy zdolala dvě patra a schovala se za jednu ze soch, abych zhodnotila situaci.

Dívka z mrzimoru měla pravdu - všichni tři tu bojovali s bandou Smrtijedů, ale k mé smůle byly mí "kolegové" otočení ke mně. Nebyla šance, že bych se k nim připlížila a poslala jim kletbu do zad.

Rychle jsme mrkla nahoru a prosila zakladatele Bradavic, aby se na mě nezlobili. Neverbálně jsem poslala Bombardo na lustr, jenž stěží visel na jednom z dříve pevných řetězů. Ten okamžitě povolil a než stihli Smrtijedi cokoliv udělat, padl na pět z nich a další byli nuceni odskočit pryč.

Vyletěla jsem ze své skrýše a metala jednu omračovací kletbu za druhou. Spolu s jejich pomocí byli brzy všichni Smrtijedi spoutaní a v bezvědomí na zemi. Udýchaně jsem se opřela o stěnu a vykouzlila úsměv, když mě Ginny pevně sevřela k náručí.

"Sam, zatraceně, tys mě tak vyděsila! Zbláznila ses riskovat svůj život, skákat před cizí kletby, přemisťovat se zraněná a s další osobou nebo změnou své podoby, abys-"
"Taky tě ráda vidím," hekla jsem a odtáhla se. "Ale potřebujeme-"

"Ginny co- BĚŽ OD NÍ!"
Obě jsme překvapeně stočily pohled k blížícím se osobám. Ron s napřaženou hůlkou a v patách mu byli Harry s Hermionou.

"Rone ne-," začala Hermiona a marně se pokusila ho chytit za rukáv.
"Diffindo!"

Neměla jsem kam uhnout a štít už bych vykouzlit nedokázala, tak jsem odstrčila Ginny z cesty a dala před sebe rukou, do níž se mi kouzlo zabodlo a rozřízlo mi kůži.
"Rone!," křikla po něm Ginny a okamžitě mi ránu zacelila dalším kouzlem.

Když se napřáhl pravděpodobně k dalšímu útoku, stoupl si přede mě Neville a hůlku mu jednoduše vytrhl z ruky.
"Vy jste se asi zbláznili! Hermiono, zkontroluj, jestli je nemá pod Imperiem nebo-"

"Promerlina zmlkni!," vybuchla jsem konečně a odstrčila z cesty Ginny i Nevilla. "Jsi na mě naštvaný, nenávidíš mě a nejradši bys mě viděl mrtvou. Nemám s tím problém. Vlastně je mi to absolutně jedno, co si myslíš. Ale teď chvíli poslouchej. Jsem na vaší straně - vždycky jsem byla - ovšem neměla jsem takový štěstí, abych mohla vyrůstat na správný straně barikády. Jsem vrah a opovrženíhodná osobnost, o tom nepochybuju, ale právě teď - bojujeme spolu. Vyrovnej se s tím."

Otočila jsem se k Nevilovi, jenž mi bezeslov podal Ronovu hůlku a já ji opět vrátila svému majiteli.
"Můžeš mě znovu uřknout nebo konečně spolkneš svou nenávist vůči mně a pohneme se dál," řekla jsem mu a ani se nepokusila vytáhnout svou vlastní hůlku.

"Tos byla ty," promluvila Hermiona dřív, než Ron stihl cokoliv udělat a všichni jsme se na ni otočili. "Tys změnila svou podobu na mou, abys odlákala stopaře a u Malfoyů... Odzbrojilas Bellatrix, abys mě zachránila. Snažila ses nás odtamtud dostat, viď?,"

Jenom jsem šokovaně přikývla, přestože mi mělo být jasné, že si to nejdřív dohromady spojí Hermiona. K mému překvapení a pravděpodobně i k překvapení všech se mi vrhla do náruče a děkovala mi. Jemně jsem ji poplácala po zádech a poté se odtáhla.

"No," odkašlal si Harry a vykouzlil na tváři úsměv. "Myslím, že je načase najít další viteál."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Zničilas pohárek?," zeptala jsem se Hermiony nevěřícně cestou ke Komnatě nejvyšší potřeby.
"Ano. Ve skutečnosti to nebylo vůbec těžké. Stačilo mi-"
"Chcípni Malfoyi! Crucio!"

Moje nohy se automaticky rozběhly, když jsem uslyšela výkřik Crabbeho. Na chodbě, do níž jsme doběhla, se mezitím Draco statečně držel a bojoval se svými dříve nejlepšími přátely. Okamžitě jsem vytasila hůlku, ale než jsem stihla vypálit, otočili se ke mně.

"Tady je ta mrcha! A jsou s Potterem!," křikl a jako na povel se k nám začali přemisťovat Smrtijedi.
Znovu se rozpoutala další bitva, která byla snad ještě nemilosrdnější, než jakákoliv předchozí. Tihle byli zkušenější, možná i dvojnásobně starší než my a uměli se velmi dobře ohánět hůlkami. Odzbrojila jsem dalšího soupeře a zpracovala plán B.

"Ginny!," křikla jsem na dívku, která se okamžitě otočila a já ji neverbálně poslala myšlenku.
Volavka. Kývla a já jsem se dvěma kroky přesunula k Dracovi a přehodila si jeho ruku přes rameno.
"Musíme běžet," zašeptala jsem mu do ucha a zaštítila nás.

"Jak jinak," zasípal, ale postavil se pevněji na nohy.
Vypustila jsem další Bombardu a rozběhla se s Dracem do další chodby. Za běhu nás poněkud neochotně následovalo Trio a pokud jsem správně slyšela další dva Smrtijedi.

"Kde je Komnata nejvyšší potřeby?," křikla jsem na Harryho.
"Před námi," houkl na mě a prudce otevřel dveře, jež se znenadání objevily.

Všichni jsme ho rychle následovali dovnitř a poslouchali dunění kleteb, které se odrazily neškodně od dveří. Opřela jsem Draca o jeden ze stolů a spolu s ostatními se rozhlédla kolem sebe.
Místnost byla plná kdejakých krámů, postavených do obrovskýh hromad a kolem bylo několik spletitých cest.

"Výborně! To teď sbíráme Smrtijedy na potkání?," zavrčel Ron nevrle naším směrem.
Zamračila jsem se, ale nijak to nekomentovala. Věděla jsem, kdo to udělá za mě.
"Pokud tě to uklidní lasičko, ani já nejsem zcela nadšený z tvé společnosti," odsekl naprosto očekávaně Draco.

"Ty-"
"Musíme jít," přerušila začínající hádku Hermiona. "Dveře se nezavřely úplně, můžou se tu objevit každou chvíli."
"Má pravdu," přikývla jsem a znovu přešla k Dracovi.

Zacelila jsem mu viditelné rány a doufala, že mu to trochu uleví od bolesti vepsané v jeho obličeji. Oba jsme se očima pouze ujistili, že je ten druhý v pořádku a znovu se dostali do bojového módu. Jako obvykle.

Neušli jsme snad ani patnáct metrů, když se nám do zad vrhlo první zaklínadlo. Hermiona ho bezmyšlenkovitě zaštítila. Rychle jsem se rozhlédla, protože Trio zrychlovalo a já neměla zájem je ztratit.

"Počkejte!," křikla jsem, když byli daleko před námi. Spěšně se k nám vrátili a Hermiona věnovala Dracovi ustaraný pohled. "Jenom vás zpomalujeme. Je tu rozcestí, vyberte si cestu a my půjdeme tou druhou."
"Mohli by vás chytit-"

"Stejně jako vás," utnula jsem Harryho. "A myslím, že vy jste o něco důležitější než já s Dracem. Zase se potkáme. Takhle máme víc šancí, věřte mi."
"To je pitomej nápad," sykl Harry a nervózně si prohrábl vlasy, než se mi pevně podíval do očí. "Ale dává to smysl."

"Harry to-"
"Ne Hermi - Sam má pravdu. Takhle máme větší šance. Jdeme vpravo."

"Jasný," kývla jsem a zatímco oni rychle zmizeli za zatáčkou, my s Dracem jsme se pomalu plahočili druhým směrem.
"Víš, že nás zabijí," vydechl těžce Draco a já se pod ztíženou vahou prohnula.

"Páni. To by mě nenapadlo," odsekla jsem automaticky a zastavila se, když před námi už nebyla žádná cesta. Poze obří hromada harampádí. Slepá ulička.
"Slepá ulička. Aspoň že jsi Pottera poslala správnou cestou," usmál se jízlivě Draco a s mou pomocí se opřel o jednu polici s knihami, která se nápadně prohnula pod jeho vahou.

"Jo to jsem celá já," ušklíbla jsem se a vytáhla hůlku.
"Ty Sam," začal najednou vážně, takže jsem se k němu překvapeně otočila. "Když už se odtud nedostanem-"

"Promerlina," zaúpěla jsem a nevesele, se slzami v očích, se zasmála. "Nechceš mi teď vyznat lásku, že ne, ty idiote?"
"Když to pojmeš takhle," zasmál se a rozkašlal. Okamžitě jsem byla u něj. "Víš, byl jsem to já-"

"Kdo mě málem uškrtil. Jo, já vím," zašeptala a podala mu ruku s přívěskem měsíce. "Koukám, že si náš svatební slib plnil doslova."

Než se zmohl na další složitou argumentaci, políbila jsem ho. Vložila jsem do polibku vše, co jsem v tu chvíli cítila a ignorovala mé slzy, jež mu máčely obličej. Odtáhla jsem se a pohladila ho po tváři.
"Teď můžu klidně zemřít," usmál se unaveně.

Zaslechla jsem dunivé kroky a připravená se otočila s hůlkou na pozoru. Obalila jsem kolem nás štít a postavila se před Draca tak, aby mohl zaútočit, ale k němu neproniklo žádné kouzlo.

"Mdloby na tebe!," vypálila jsem ve chvíli, kdy se Goylova hlava spolu s jeho objemným tělem objevila v mém zorném poli.
Byla jsem překvapená, že mou kletbu dokázal vykrýt. A taky jsem byla překvapená z toho, že uměl vcelku slušně bojovat.

"Uhni mi z cesty!," štěkl po mně a poslal mi další Crucio.
"Jestli ho chceš zabít, musíš se dostat přese mě!," zaječela jsem na něj nepříčetně a poslala mu žihadlovou kletbu.

Zakňučel bolestí, když proti ní nestihl zvednout štít, ale se stejnou razancí mi poslal Cruciatus, kterému jsem se zase nestihla vyhnout já. Bolestne jsem vykřikla a padla k zemi; hůlku jsem odmítala i přes bolest pustit.

Když kouzlo ukončil, ležela jsem na zemi a pokoušela se sebrat, protože jsem věděla, že Draco proti němu v tomhe stavu nemá žádnou šanci. Svou pozvednutou hůlku namířila na Draca, který jak jsem si všimla byl odzbrojený.
"Ne!," chtěla jsem zakřičet, ale vyšlo ze mě jakési chraplavé zašeptání.

Draco ke mně stočil svůj pohled. Smířený, uklidňující a libující konec bolesti. Pokusila jsem se natáhnout ruku, ale byla jsem stále ještě slabá. Obzvlášť po kletbě, co mi znovu ničila nervy.

"Avada-"
"Expelliarmus! Mdloby na tebe!"

Nikdy jsem neslyšela Ronův hlas radši a třebaže by to později nepřiznal, i Draco vypadal šťastně. Než jsem mrkla, Hermiona mi přiložila k pstům pohárek s protibolestivým lektvarem a já se během pár vteřin cítila o mnoho lépe.
"Díky," zachraptěla jsem a s její pomocí se zvedla.

"Není čas. Musíme zmizet. Ten pitomec Crabbe vyčaroval Zložár," křikl naším směrem Harry a hodil mi koště, jež jsem automaticky zachytila.
Co nejrychleji jsem se přesunula k Dracovi. Nasedla jsem na koště a s mou menší pomocí za mě nasedl i Draco. Umístila jsem jeho ruce na svůj pas a poručila mu.

"Drž se pevně."
"Vůbec ne panovačná."
"No snad to tvoje ego přežije," zacukrovala jsem, ale ucítila, jak se jeho paže kolem mě obmotaly pevněji a odrazila se od země.

Prolétavali jsme kolem dalšího harampádí a vyhýbali se prostupujícímu ohni. Snažila jsem se držet za Harrym, jenže byl rychlejší, protože za sebou neměl další váhu a nemusel si dávat pozor při každé zatáčce, kterou provedl.

"Aquamenti!," křikla jsem, když se přede mnou zavřela ohnivá stěna a rychle proletěla volným místem a otřásla se nad teplotou a pocitem, že se pečeme zaživa.

"Otevři ty dveře Harry!," uslyšela jsem Ronův výkřik zleva a úlevně vydechla, když se před nái objevil východ.

Všichni jsme proletěli dveřmi a vymleli se v chodbě, do níž jsme v takové rychlosti vletěli. Harry nezaváhal ani vteřinu a zabouchl kouzlem dveře. Ozval se příšerý jekot a výbuch. Poté byl naprostý klid a Všichni jsme vyčerpaně nabírali dech.
"Crabbe mluvil o nějakých smrtijedech tvé babičky. Jdou sem z levého křídla," oznámila okamžitě Hermiona a já si povzdechla.

"Běžte," poradila jsem jim a ignorovala jejich vytřeštěné pohledy. "Věřte mi, zvládnem to. Odlákáme je dolů, tam bude někdo z Řádu a pomůže nám."
"Vezmeme severní schody," chytil se mého plánu Ron.

"Přesně tak," potvrdila jsem a těžce se postavila na nohy.
"Hodně štěstí," popřál mi Harry a všichni tři se vydali na sever.

Otočila jsem se k hromádce neštěstí v podobě svého manžela. Vytáhla jsem ho na nohy a donutila ho se mnou trochu spolupracovat, když jsme se dostali ke schodům.
"Draco!," hekla jsem, když zničehonic ztěžknul a jednu jsem mu vrazila.

"Au," pronesl vzdáleným hlasem. Byla bych radši, kdyby na mě zakřičel.
"Támhle je hala. Musíme se dostat k ní."
"Chyťte je!"

Neměla jsem na vybranou a pustila Draca, jenž se sesunul na zem a otočila se s hůlkou v ruce k útočníkům. Zaštítila jsem nás a celkem snadno se zbavila dvou mladých Smrtijedů.

"Fajn Draco, můžem-"
"Ne tak rychle."

Prudce jsem se otočila za hlasem a vytřeštila oči, když jsem dostala ránu do břicha. Eleanor mě chytila za ramena a přitáhla si mě k sobě, aby mi mohla šeptat do ucha.

"Vy jste si prostě nemohli dát pokoj. Museli jste si hrát na hrdiny, když o to nikdo nestál. Ale věř mi holčičko, nikdo - NIKDO, nemůže počítat s tím, že mu projde něco, co by mi mohlo ublížit. Doufala jsem, že nebudeš tak měkká, jako tvoje matka."

Vpletla mi ruku do vlasů a skoro láskyplně mě pohladila po tváři. Zamrkala jsem na ni, protože jsem se snažila rozeznat tu tupou bolest v břiše a zároveň poslouchat její slova.
"Neměla ses mi plést do cesty," pronesla s jedovatým úsměvem a odstoupila ode mě.

Zakymácela jsem se a pokusila se po jí chytit, když se mi roztřepaly kolena, jenže ona už byla dalších pět metrů přede mnou. Pohlédla jsem dolů, když mě znovu zachvátil tupá bolest, která se jakoby teprve začala ozývat.

Šokovaně jsem se zadívala na známou rukojeť dýky, jak se leskne v potůčku krve kolem mého břicha. Moje babička mě totiž nepraštila, pobodala mě.

Sesunula jsem se k zemi dřív, než jsem se stihla vzpamatovat. Opřela jsem si tvář o chladnou zem a mírumilovně zavřela oči. Zvuk v okolí se ztlumil a já stočila pohled k dýce, jež mi ironicky daroval Sirius.

Naposledy jsem zaslechla výkřik mého jména a zavřela jsem oči.