11. Spáleniště

25. října 2015 v 18:32 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Po dlouhých odpoledních praxích se k vám znovu vracím s dalším dílem. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho a doufám, že se do Erin dokážu vžít jako dřív :)

Wattpad


11. Spáleniště

"Musíš jí cítit, vnímat ji, jak tebou proplouvá... Nech se v ní ztratit, pokud ji přijmeš a nebudeš s ní bojovat, bude se ona chovat stejně.."
Zhluboka jsem se nadechla a znovu zavřela oči. Snažila jsem se svou mysl donutit zaměřit se na jemnou sílu, která mi vibrovala pod povrchem kůže.

"Cítím ji," okomentovala jsem tiše.
"Výborně," pochválila mě Kate a přistoupila blíž. "Když se s ní spojíš natolik, že ji budeš vnímat jako kousek sebe, budeš schopná ji vypustit."

Přikývla jsem. Cítila jsem, jak se líně pohybuje v mých žilách a pokusila jsem se po ní ve své mysli natáhnout a dotknout se jí. Ovšem ve chvíli, kdy jsem se jí dotkla, se mi před očima bíle zablesklo a objevila se přede mnou silueta dívky, která byla doslova ztracená v bílém kouři, takže jí nebylo vidět do obličeje.

Když ke mně zběsile natáhla obě ruce, prudce jsem uskočila a otevřela oči. Rozhlédla jsem se kolem sebe a otočila se kolem své osy, ve snaze najít tu dívku. Nakonec jsme se bezradně otočila zpět ke Kate a Edwardovi.

"Tomu říkám pokrok," řekla Kate a několikrát zamrkala.
"Viděli jste něco?," zeptala jsem se okamžitě.

"Jen bílou mlhu nebo kouř, co ti na chvíli vystřelil z konečků prstů," odpověděla mi Kate, zatímco Edward se na mě ustaraně díval.
"Viděla jsem nějakou dívku - myslím tím, když jsem se dotkla své schopnosti," vysvětlila jsem, když jsem se podívala na Kate, "jakoby ji v sobě má síla věznila. Zpanikařila jsem a pustila ji."

"Takže má formu?"
"Formu?," nechápala jsem.
"Myslím, že jsem o tom slyšela. Tvá schopnost na sebe dokáže vzít určitou podobu - formu. Teď už se s ní musíš jenom spojit."

"Nevypadala nijak nadšeně."
"Myslím, že to pro dnešek stačí," vložil se do naší debaty Edward a pak vrhl mým směrem škodolibý pohled. "Eleazar se těší na vaši další hodinu."

Měl jediné štěstí, že stihl utéct dřív, než se mi dostal pod ruce. Byla jsem si ale naprosto jistá, že mé varovné zavrčení k němu dolehlo.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Vůbec se nesnažíš."
"Snažím!"
"V tom případě musíš víc, tohle ti život nezachrání."

Zavrčela jsem na něj a prudce ho kopla do břicha. Udělala pár kroků zpět, ale než jsem se mohla cítit spokojeně dost dlouho, byla jsem znovu na zemi a nemohla se hnout pod vahou jeho těla, které mě k zemi pevně přišpendlilo.

"Pusť mě!," zaječela jsem na něj a marně se pokusila vykroutit z jeho sevření.
"Tak bojuj," sykl na zpět a bez dalšího slova mi zmizel z dohledu.

Ostražitě jsem se postavila na nohy a rozhlédla se kolem sebe. Zkušebně jsem nasála všechny okolní pachy a bedlivě se soustředila na každé prasknutí větvičky, které se tu ozvalo.

Rozběhla jsem se doleva, odkud se ozvaly tiché kroky a vyskočila na nejbližší strom, přestože jsem věděla, že tahle malá výhoda mi bude celkem k něčemu. Obzvlášť, pokud se jednalo o Eleazara, který se snad narodil v boji.

Opatrně jsem postupovala lesem a následovala jemné zvuky, jenž indikovaly, že je někde poblíž. Seskočila jsem ze smrku, na němž jsem se uchytila, když jsem zjistila, že jsou přede mnou stromy, do jejichž korun bych lezla opravdu těžko.

Jistě, nejspíš bych pouze odstranila nadbytečn větve, ale ztratila bych tím čas a taky bych se prozradila. Odfrkla jsem si a doufala, že to Eleazar ocení, protože mi bylo jasné, že tuhle cestu zvolil právě kvůli tomu.

Vzpomněla jsem si na jeho komentář, který mi řekl při včerejším tréninku. "Jsi opice," a na můj naštvaný a zároveň nechápavý pohled pokračoval, "držíš se ve stromech a slezeš dolů jen, pokud je to nutné."

Musela jsem uznat, když jsem seskočila dolů, že měl celkem pravdu. Vyhýbala jsem se veškerým větvičkám a pokusila se nadělat naprosté minimum hluku. Stejně jsem cítila, že pokud Eleazar vážně bude chtít, tak mě najde bez menšího zaváhání.

Zavrčela jsem téměř okamžitě, jakmile jsem zahlédla jeho postavu v dáli. Znovu jsem se rozběhla a snažila se potlačit své zvířecí instinkty a myslet logicky. Přesně jak mi to nakázal.
Téměř jsme to zvládla, než se točil vítr a já ucítila nasládlou vůni krve. Dost blízko.

Prudce jsem se zastavila a nasála vzduch ze severu. Musela jsem přivřít oči nad tou lahodnou vůní a olízla si rty. Už neexistoval trénink a rozhodně ne má racionální část. Jediné, co jsem zase viděla před sebou, byl obrázek mě sklánějící se nad krční tepnou hlupáka, který se rozhodl jít na procházku.

Bez dalšího otálení jsme se rozběhla a čím blíž jsem k té osobě byla, tím víc jsem slyšela, jak mu buší srdce a pohání sladkou krev jeho organismem. Zavrčela jsem a vyskočila na blízký strom, abych se ztratila tomu člověku z dohledu.

Ve chvíli, kdy jsem se dostala do koruny, mě udeřila do břicha pšst, která mě okamžitě poslala zpět k zemi. Zavrčela jsem, ale než jsem stihla se na útočníka vrhnout, byla jsem odhozena dobrých patnáct metrů dál od něj.

Vyšvihla jsem se na nohy a pustila se s ním do boje, protože jediné, co v mé mysli vytnulo, byl obrázek cizého upíra, jak pije krev oběti, která byla moje. Udělala jsem výpad a mrštila svou pěst, jež se ovšem setkala se vzduchem.

Otočila jsem se kolem své osy, když mi upír zmizel z dohledu a vyzývavě zavrčela. Neměla jsem chuť si tu s ním hrát na schovávanou.

V okamžiku, kdy jsem to chtěla vzdát a vrhnout se za svou obětí, jsem ucítila krev. Nebyla tolik lahodná, ale byla... dostupnější. Protože jsem cítila jak vychází z těla a roztéká se do sněhu. Otočila jsem hlavu na sever a zpět na jih.

Rozběhnout se na sever by znamenalo, že bych musela lovit, pravděpodobně i bojovat o svou kořist a musela bych uběhnout dalších třicet kilometrů. Jih by znamenal pouhých sedmnáct kilometrů a oběť, která by se nebránila.

Olízla jsem si rty a rozběhla se na jih. Spěšně jsem uhýbala stormům a keřům, snažila se nevydávat žádný zvuk a pečlivě skenovala okolí. Ovšem po upírovi jako by se slehla zem a čím blíž jsem byla ke zdroji potravy, tím méně jsem svoje okolí pozorovala.

Vtrhla jsme na mýtinu, z níž se ta lahodná vůně šířila a zastavila se na místě, když jsem uviděla spoušť, která tu byla. Na spoustě míst hořel oheň a byly v něm hozené mrtvoly zvířat, zcela očividně vysátých upírem.

Moje žízeň se zcela vypařila při pohledu mrtvoly kolem. Naježila jsme se a vycenila zuby před hrozícím nebezpečím. Opatrně jsem obcházely všechna spáleniště, aniž bych se přiblížila k ohni víc, než by bylo nutné.

"Co to sakra je?," zašeptala jsem a podívala se na mrtvolu medvěda před sebou.
"Spáleniště," ozval se plochý hlas za mnou a já se prudce otočila.
"Co to sakra je?!," zopakovala jsem tentokrát zvýšeným hlasem.

"Jenom se zbavuju mrtvol," odpověděl s klidem Eleazar a hodil do ohně další mrtvolu. "Pokud sis jistě všimla, ten muž, po kterém jsi chtěla vystartovat, sem občas jezdí a kontroluje populaci medvědů, lišek a další zvěře. Bylo by trochu podezřelé, kdyby tu našel tolik zvířat se stejnou ranou na krku a zcela bez krve. Nemám pravdu?"

Polkla jsem a pokusila se uvolnit svůj napjatý postoj.
"Taky jsi mi to mohl říct dřív a nečekat, až tě tady najdu s..."
"Mrtvolami nebo," odmlčel se a vytáhl malý fialový předmět, "zapalovačem?"

Okamžitě jsem od něj odstoupila a skoro vykřikla, když jsem vrazila do dalších mrtvol, jež byly naskládané na hromádce.
"Tohle je zase jedna z tvých úžasných metod mě něco naučit?," zeptala jsem se s menší panikou a mávla rukou kolem. "Protože jestli jo, tak bys měl vědět, že takovýhle věci na mě prostě nefungují a nic mě nenaučí. Jenom vyděsí."

"Vlastně jsem v to přesně doufal," překvapil mě a otočil zapalovačem, jenž se okamžitě rozhořel. "Protože oheň je ve skutečnosti to, čeho by se měl každý upír bát víc, než čehokoliv jiného. Takže ano, vlastně si myslím, že to na tebe funguje."

Zavrtěla jsem hlavou a zasekla se, když jsem si všimla hedvábné látky u jednoho z medvědů.Věděla jsem přesně, odkud ta látka pochází.

"Kde je Rose?"
"Cože?"

Roztřesenou rukou jsem ukázala na kus látky na zemi a odstoupila od něj. Podíval se směrem, kterým jsem ukázala a vytáhl ohořelou šálu zpod zvířete.

"Tohle je její?," zeptal se.
"Panebože," zašeptala jsem a svezla se k zemi. "Co je tohle za lekci?! Kde je Rose?! Tys jí-"

Nedokončila jsem a přestože jsem už nebyla schopná zvracet, byla jsem si jistá, že kdybych mohla, udělala bych to. Takhle jsem si jenom dala ruku před pusu a snažila se zastavit nechutný pocit, který se mi tvořil v hrdle.

"Erin, uklidni se," promluvil ke mně tiše a zvedl dlaně, aby mě uklidnil.
"Ne, ne, ne," zatřásla jsem hlavou a položila hlavu do dlaní. "Proč tohle děláš? Já se přece snažila, proč jsi to udělal, proč-"

"Erin, Rose je v pořádku, tohle je nedorozumění-"
"Nesahej na mě!," vyjela jsem hystericky a odkopla ho od sebe, když jsem pocítila lehký dotek na rameni.
"Erin, poslouchej mě-"

Prudce jsem se postavila a vytrhla mu kousek její šály z rukou, načež zareagoval tím, že se mě znovu pokusil dotknout.
To už jsem nevydržela a rozběhla se směrem k jejich domu. Naprosto jsem zapomněla na to, že jsem po cestě téměř potkala člověka. Zcela jsem ignorovala vůni krve, která mě doprovázela, když jsem kolem toho místa znovu probíhala.

Nemyslela jsem na nic jiného, než že se musím dostat domů. Potřebovala jsem se ujistit, že je Rose v pořádku a hlavně... naživu.Jedna věc byla, že mě o tom Eleazar přesvědčoval, ale mohla jsem mu ještě vůbec věřit?

Sama jsem byla překvapená z rychlosti, kterou jsem dokázala disponovat. Byla jsem si téměř jistá, že takhle rychle jsem ještě nikdy neběžela.

Přeskočila jsem jednu ze skal a rozběhla se k domu, v němž bylo opravdu málo lidí. Cullenovi i zbytek Denalijských vyrazil ráno na lov, zatímco já s Eleazarem jsme se odpojili pro můj trénink a pozdější lov.

Vrazila jsem do domu a nadechla se. Cítila jsem nesmírnou úlevu, když jsem rozeznala Rosaliinu květinovou vůni a padla na koberec uprostřed obýváku.
"Erin? Už jste- Zatraceně! Rose!"

Matně jsem si uvědomila, že mě Emmett zvedl ze země a ptá se mě na něco, když do místnosti vešla Rose, se zmateným pohledem.
"Děje se něco?," zeptala se a pohledem přelétla přes celou místnost, jakoby hledala něco, co tu bylo špatně.

"Rose," zašeptala jsem nevěřícně a vyškubla se Emmettovi.
"Erin jsi v po-"

Nemohla jsem udělat nic jiného, než se ujistit, že je to opravdu ona, takže jsem rychle přeletěla místnost a zavěsila se jí kolem krku. Pevně jsem ji stiskla, abych se přesvědčila, že nezmizí a rozbrečela se.

"Hej, všechno je v pořádku Erin," zabroukala a objala mě nazpět. Třebaže trochu šokovaně a zmateně. "Co se děje? Tady jsi v bezpečí- Emmete? Kam jdeš?"
"Zabít toho pitomce," zavrčel a vystřelil z domu dřív, než jsme stihly cokoliv udělat.

Ne že bych toho byla schopná. Odmítla jsem se Rose pustit a trvalo jí patnáct minut, než mě přemluvila k tomu, abychom se přesunuli do jejich společné ložnice s Emmettem.

Jemně se spolu se mnou posadila na postel a prohrábla mi vlasy. Když se pokusila vstát, pevně jsem zachytila svou ruku v její halence, která se natrhla pod mým silným stiskem.
"Promiň- nechoď pryč... prosím, nechod pryč," zavzlykala jsem, naprosto neschopná se ovládat.

"Erin, nikam nejdu - dívej," mávla rukou směrem k nočnímu stolku, "támhle mám kapesníčky, jenom je vezmu a jsem u tebe. Celou dobu mě budeš mít na očích, dobře?"

Neochotně jsem přikývla a spustila ruce do klína a zarazila se, zatímco Rose hledala kapesníčky v šuplíku. Zírala jsem na ohořelou látku ve svých rukou a neodvážila se ani hnout.

"Tak dívej, mám- Co to máš v rukou?," zeptala se mě jemně.
Nebránila jsem se, když mi rozevřela pěsti a vzala svůj šátek do rukou.

"Proboha," zašeptala a objala mě. "Ty sis myslela, že Eleazar...? Omlouvám se, ztratila jsem tu šálu při lovu. Emmett si zase hrál a mrštil po mně toho medvěda. Ta šála se roztrhla a zůstala tam. Nevěděla jsem, že tě bude chtít vzít na spáleniště. Omlouvám se, musíš být tak vyděšená."

"Promiň," otřásla jsem se a podívala se na ni. "Já nevím, proč jsem si to myslela. Když Eleazar začal mluvit o ohni a strachu, já jsem viděla tu šálu-"

Zavrtěla jsem hlavou a znovu se jí zavěsila kolem krku.
"Bude to v pořádku."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Cítíš se líp?"
"O hodně. Děkuju Rose."

Usmála se a bezmyšlenkovitě přepnula program v televizi. Pohodlně jsem se opřela o čelo postele a pohodlně se uložila na polštáře. Mrkla jsem pohledem na hodiny a zpět na Rose.

"Neměla bych-"
"Ne. Emmett to beze mě jednu noc přežije. A pochybuju, že chceš celý zbytek dne poslouchat Edwarda, který se bude pokoušet s tebou mluvit a číst ti z hlavy," přerušila mě a natáhla ke mně ruku s pěti laky. "Který?"

"Ten fialový," poradila jsem jí a s malým úsměvem sledovala, jak zručně lakuje svoje nehty.
Mrkla jsem zpět na obrazovku a poté se prudce posadila. S odhodlaným výrazem jsem se vymotala z přikrývek a začala si obouvat tenisky, které Rose odložila k nohám postele.

"Kam míříš?," zeptala se trochu překvapeně a oklepala ruce, aby lak uschnul rychleji.
"Jdu zpátky. Musím trénovat," odvětila jsem a pevně zavázala tkaničky.
"Erin, nemusíš tam hned jít. Jsem si jistá, že to Eleazar pochopí."

"Já vím. Ale taky vím, že chci být silnější Rose. Vidíš, jak málo mi stačí k tomu, abych se roztříštila na milion kousků a ztratila koncentraci. Má pravdu, jestli chci být silná a jít před Volturiovi, musím cvičit."
"Tak fajn."

"Vážně?," otočila jsem se na ni překvapená s jejím pohotovým souhlasem.
"Pod jednou podmínkou..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Neměl jsem o tom nejmenší tušení, to přece víte."
"To sakra ale neznamená, že to na ni takhle vybalíš!"
"Emmette-"

"Ne, Edwarde! Víš, že mám pravdu - tohle byla zatím ta největší pitomost, která se v tom jeho pitomým mozku zrodila!"
Podívaly jsme se na sebe s Rose a protočily očima. Naprosto očekávaně na spáleništi stáli proti sobě Eleazar a Edward spolu s Tanyou a Emmettem. Zrychlili jsme krok, když se Emmett začal nebezpečně naklánět k Eleazarovi.

"Emmette!," křikla jsem na něj, když začal vrčet.
K mému překvapení okamžitě přestal a otočil se mým směrem. Stejně jako zbytek osazenstva.
"Erin-"

"V pohodě," zastavila jsem oba bratry dřív, než se pustili do výslechu.
Otočila jsem se k Eleazarovi a zkřížila ruce na hrudi. Chápavě se na mě podíval a já v jeho očích zahlédla něco jako hrdost a taky spokojenost.

"Měl jsi pravdu," přiznala jsem a sledovala jeho zmatení. "Fungovalo to na mě. Ale nic to nemění na tom, že tvoje výukové metody nesnáším."
"O tom jsem nepochyboval ani v nejmenším. Omlouvám se - opět," odpověděl.

"Ty s ním chceš znovu trénovat?," zeptal se mě nevěřícně Edward a já se na něj zamračila.
"Chci," potvrdila jsem a přerušila Eleazara dřív, než stihl něco říct. "Ale mám svoje podmínky."
"Souhlasím s nimi předem."

Pozvedla jsem obočí a pak pokrčila rameny. Pro mě za mě. Udělala jsem k němu pár kroků, když mě k sobě jemně otočil Emmett.
"Jsi si jistá? Jak se s ním můžeš teď cítit bezpečně?"

"Jednoduše," usmála jsem se a mrkla na blondýnku za sebou, která si Eleazara přeměřila děsivým pohledem, jenž ho donutil o krok ustoupit.
"Rose mi bude krýt záda."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama