12. Stopa

31. října 2015 v 21:46 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Další díl je tady :) Doufám, že si užíváte prázdniny :)

Wattpad


12. Stopa

Běžela jsem tak rychle, jak jsem jen se zavázanýma očima a nevědomstí, kde jsem, mohla. Opatrně jsem vyskočila na skálu a zastavila se. Vtáhla jsem trochu vzduchu a poté se znovu rozběhla na sever.

Vběhla jsem na malou loučku nebo mýtinu, soudě podle slunečního svitu, který na mě bez ustání dopadal. Znovu jsem se rozběhla na její konec, než mě zastavil ruka kolem pasu a donutila mě zastavit.

Odolala jsem nutkání se ohnat a podvolila se. Veškerý pohyb kolem ustal a Eleazar ode mě odstoupil.
"Kdo?"

"Carlisle a Esmé," odpověděla jsem jistě a ukázala směrem, odkud jsem cítila jejich vůni. "A taky Edward."
"Musím tě zklamat-"

"Neřekla jsem, že je tady," přerušila jsem ho s úsměvem. "Probíhal tudy, aby matl okolní vůně. Slíbil jsi mu, že se Tanya bude držet dál?"

Kolem se tiše roznesl smích a tmavý šátek mi sklouzl z očí, když ho Eleazar rychle rozvázal. Zamrkala jsem čistě ze zvyku a usmála se na Esmé, která spolu s Carlislem stála opodál. Otočila jsem se k Eleazarovi a pozdvihla obočí.

"Prošla jsem testem?"
"Bez debat," mrkl na mě a jemně mě poplácal po rameni. "Neměl jsem tušení, že se v tobě skrývá takový stopař."

Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Vzala jsem mu šátek z ruky a obratně mu jím zavázala oči. Odtančila jsem ke Carlisleovi a vklouzal do jeho připraveného objetí. Nechala jsem se jemně líbnout na čelo a otočila se k Eleazarovi.

"Dám ti celou minutu," prohodil nonšalatně, jakoby mi tím prokazoval kdovíjakou službu a vytrhl ze země jednu sedmikrásku.
"Jak šlechetné," zacukrovala jsem a rozběhla se.

Když jsem kolem něj proletěla, sebrala jsem mu květinu z napřažené dlaně a co nejrychleji a nejtišeji prostupovala houstnoucím lesem.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla jsem pod Eleazarovým šíleným tréninkovým plánem už šest měsíců. Trénovali jsme denodenně a já se pod jeho neustálým komandováním kupodivu lepšila. Ač jsem mohla jeho metody nenávidět sebevíc, opravdu byl skvělý učitel.

První tři měsíce pro mě byly víceméně o tom samém - zatnout zuby a pokusit se Eleazara nezabít. Což nebylo tak nesplnitelné vzhledem k tomu, že jsem ho nikdy nemohla dostat na záda, tak jak se to dařilo jemu.

Ale přesně jak předvídal, byla jsem bojovník. Odmítala jsem se vzdát, přestože mi to kolikrát přišlo na mysl. V těchhle chvílích mě Edward nebo někdo jiný z rodiny vždy podržel a já jim nemohla ukázat vděk jiným způsobem než tím, že jsem zatnula zuby a snažila se.

Po prvních třech měsících jsem už byla zběhlá v Eleazarových metodách a uměla se celkem efektivně bránit. Tedy na můj vkus. Podle mého učitele jsem stále spoléhala na to, že mi někde v patách bude někdo z Cullenů a zasáhne, když bude nejhůř.

Ani jsem nemusela nijak reagovat, protože v tu chvíli se na něj Rose vrhla a doslova ho složila k zemi. Což bylo zprvu hodně povzbuzující a uspokojivé, jenže když jsem v ten večer šla spát - do Edwardovy náruče - uvědomila jsem si, že měl tak trochu pravdu.

S menšími obtížemi se mi podařilo přemluvit většinu rodiny, že y měli jet domů a nechat mě tu s Eleazarem. Ten k mému překvapení nebyl z toho nápadu plně unešený, jak sjem předpokládala. Takže jsme se nakonec dohodli na kompromisu.

Zatímco Alice, Jasper, Emmett a Rose zamířili s protesty domů, Edward si vydupal svou přítomnost tady. Carlislea a Esmé jsem se ani nepokoušela přemlouvat, aby odjeli, protože jsem jim na očích viděla, že by se mi to v žádném případě nepovedlo.

Do mého tréninku se spolu s Cullenovými také začali více zapojovat Kate a Irina a k nevelkému překvapení i Tanya. Tedy pokud byl našemu tréninku přítomen i Edward, jinak se moc neukazovala. Carmen byla Eleazarova stálá posila již od začátku, takže nebylo překvapením, když se rozhodla mi pomoct s technikou.

Během toho půl roku jsem si dokázala vyvinout vlastní techniku boje, která vyhovovala mé menší, ale mrštnější postavě. Stále jsem nedokázala dostat Eleazara na lopatky, jako se mi to povedlo při našem prvním setkání, ale pevně jsem věřila, ež se mi to jednou podaří.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Proskočila jsem dalším křovím a pokusial se přenést svůj pach na několikero stromů, abych od sebe odvedla pozornost. Snažila jsem se využít každé metody a techniky, jenž mi Eleazar driloval do hlavy.

Když jsem ucítila jeho pach z jihu, jak se neomylně blíží mým směrem, rychle jem se znovu vydala na cestu. Nebyl tak rychlý, jako Edward, ale znala jsem jeho pravidla hry. Neměl zájem se se mnou honit po lese.

Chtěl, abych se ho nějak zbavila nebo ho zneškodnila a já se rozhodla to zkusit. Vyběhla jsem na nejbližší skálu a rozhlédla se po okolí. Rychle jsem zavřela oči a natáhla se po mé síle, která se trochu zdrženlivě a líně natáhla zpět.

Otevřela jsem oči a položila jemně zářící ruce s bílou mlhou na skálu pod sebou. Využila jsem Edwardovy poznámky, že má síla nosí můj pach a může svést z cesty, když ji využiji a dostanu na nějakou hmotnou věc.

Nechala jsem ji stáhnout a vydechla. Vstala jsem a zakryla stále svítící bílou mlhou několika větvemi poblíž. Kriticky jsem se na své dílo podívala a v duchu doufala, že mi na to Eleazar skočí a já budu mít trochu času nepozorovaně zmizet.

Vyletěla jsem opačným směrem a skryla se ve větvích vysokého stromu, z něhož bylo na místo, kde jsem před okamžikem byla, velmi dobře vidět. Zatajila jsem dech a čekala.

Během dvou minut, jsem zaslechla pohyb a dychtivě se naklonila kupředu. Křoví poblíž označeného místa se jemně zachvělo a já přimhouřila oči. Tohle rozhodně nevypadalo jako Eleazar a já rychle vyskočila výš.

Ve stejnou chvíli se objevila ruka, která mě chtěla stáhnout dolů a já nemrhala čas a přeskočila na další strom, z něhož jsem rychle sjela na zem a rozběhla se.

Bezpečně jsem za sebou slyšela jeho kroky a věděla jsem, že musím začít hrát nefér, protože v přímém boji jsem neměla nejmenší šanci.

Proto jsem se chytila první nízké větve, ke které jsem se přiblížila a výmykem skočila přímo za Elazara. Ten se samozřejmě otočil a než jsem ho stihla odkopnout, pustil se se mnou do boje na blízko.

Po několika marných pokusech, ale zato vytrvalém boji, jsem skončila na zemi s jeho rukama varovně obtočenýma kolem mého krku. Několikrát jsem praštila do země, na znamení toho, že se vzdávám a když povolil stisk, padla jsem na zadek.

"Nebylo to špatné," okomentoval to a já se zašklebila a přijala jeho napřaženou ruku. "Mohlo to být lepší, ale nečekal jsem, že vydržíš tak dlouho."

"Ty víš, jak člověka potěšit," hekla jsem a oprášila ze sebe hlínu.
"To mě mrzí," dostalo se mi s potutelným úsměvem.

"Ale nemrzí," praštila jsem ho do ramene.
"Měli bysme vyrazit," upozornil mě.

Přikývla jsem a společně jsme se vydali zpět k jejich domu. Cítila jsem se plná nadšení a když jsme se dostali až k domu, málem jsem vběhla do Edwardovy náruče. Jenže pak se mou silou prohnal podivný pocit.

Eleazar udělal pár kroků, než si všiml, že ho nenásleduju. Stejně jsem nejdřív s hrůzou zaběhla pohledem k Edwardovi, jenž se v patách s ostatními okamžitě vydal za námi. Zhluboka jsem se nadechla a vytřeštila oči před náporem, který má síla vyvíjela.

"Erin?"
"Co se děje?"
"-stalo, když jste-"

"Erin!"
Zlomila jsem se v pase a pevně se objala, když jsem pocítila, jak mě k sobě vtáhla.


Viděla jsem tu dívku, jak se znovu snaží bezmocně dostat z mlhy, ovšem měla už jakýsi podivně jasnější tvar... Než jsem se jí ale stihla dotknout, celý výjev přede mnou se změnil.

uviděla jsem kus vysoké boty, neodmyslitelně patřící nějakému muži...
"-někde budou. Určitě to byl Cullen-"

"Nebuď si jistý-"
Rychle jsem se po své síle natáhla a bezpečně se v ní obalila...


Prudce jsem se posadila a s rukou na krku zalapala po dechu. Naprosto zbytečně, samozřejmě, ale konečně jsem neměla pocit, jako bych se dusila.

Ve stejném okamžiku mi na rameni přistála ruka a já jejího majitele od sebe okamžitě odhodila a v obraném jsem vyskočila na nohy s vyceněnými zuby a varovným zavrčením.

"Říkal jsem vám, ať na ni nesaháte!," varovně po nich střelil pohledem Eleazar, načež jsem se okamžitě uklidnila a narovnala se.
"Erin-"

"Někdo tu je. Nějaký upír- nebo dva, já nevím. Viděla jsem je na té skále, kde jsem nechala stopu," přerušila jsem Eleazara.
Všichni se na mě podívali stejně zmateným pohledem a já rychle přistoupila k Edwardovi.

"Ty jsi to přece viděl?"
"Vůbec jsem tvé myšlenky v tu dobu neslyšel. Když jsi zkolabovala, úplně jsi mě odřízla," vysvětlil starostlivě a já se na něj překvapeně podívala.

"Můžu ti to předvést?," zeptala jsem se tedy okamžitě s jistou naléhavostí.
Místo odpovědi vzal mé ruce do svých a přikývl. Zavřela jsem oči a znovu přehrála celou vzpomínku od chvíle, kdy jsem se natáhla po své síle.

Když jsem oči otevřela, Edward měl obočí zkroucené obavami a pevně stisknuté rty. Trochu vyděšeně jsem zapátrala v jeho očích a nijak se neuklidnila, když mi jemně pohladil ruce. Poté se otočil k ostatním.

"Demetri a Felix. Jsou u té skály, kde Erin a Eleazar cvičili. Podle toho, jak zkoumali tu skálu, se tu zanedlouho objeví," řekl a způsobil zcela očividně rozruch.

"Proboha! Co tu chějí-"
"Musíme ji nějak schovat-"

"-nemůžeme tu přece jen tak stát."
"Je si jistá, že jsou to oni?"

"Co jsou zač?," zeptala jsem se opatrně a trochu se stáhla, když jsem se setkala s rozzuřeným a patrně vyděšeným obličejem Tanyi.
"Volturiovi," sykla.

Rozšířili se mi oči a podívala jsem se zoufale ke Carlisleovi, který k nám okamžitě přišel a poskytl mi útočiště ve svém objetí. Vděčně jsem se k němu přitiskla a pozorovala jeho a Eleazarovy pokusy získat si pozornost ostatních.

"Dost!," vykřikla ke všeobecnému překvapení Irina, jež většinou byla tichá a uzavřenější. "Tohle nikam nevede. Už jsou tady, tak pracujme s tím, co máme."

"Irina má pravdu," přikývl Carlisle a otočil se k Eleazarovi, po jehož boku stála poněkud opařená Carmen. "Je mi líto, že jsem vaši rodinu dostal do takovéto situace. Stále ještě můžeme odejít a potkat je někde po cestě. Jsem si jistý, že nebudou hledat podrobnosti, pokud jim řeknete, že jsme tu byli na rodinné návštěvě před třemi měsíci."

"Nesmysl Carlisle," zavrtěl hlavou Eleazar. "Jste naše rodina, nevyženeme vás pryč. Navíc jsem si více než jist, že Erinin pach už má Demetri dávno nastudovaný."

Ztrápeně jsem se podívala na Carlislea a otevřela ústa, ale než ze mě stihla vyjít nějaká omluva, přerušil mě Edward.
"Není to tvoje vina, Erin. Mohli nás potkat kdykoliv, jednou by se to stalo."

"Edward má pravdu," otočil se ke mně okamžitě Carlisle a pozvedl mi prstem bradu, když pochopil, na co jsem myslela. "Za tohle nemůžeš a já ti slibuju, že to bude v pořádku."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Přestože se mi to zdálo jako věčnost, když jsme postávali u krbu v obýváku, byo to pouhých pět minut, než se ozvalo zabušení na dveře. Edward i Carlisle si stoupli přede mě a Esmé. Děvčata mezitím posedávala nepřítomně u krbu.

Eleazar ruku v ruce s Carmen zamířil ke dveřím, aby přivítal příchozí. Nechala jsem Esmé, aby mě chytila za ruku a zadržela dech.

"Felixi, Demetri," prohodil konverzačně Eleazar a napůl pootevřel dveře, takže na nás nebyl výhled. "Co vás k nám přivádí?"

"Eleazare, Carmen," donselo se mu strohé odpovědi. "Myslím, že víš, proč tu jsme. Rádi bychom mluvili s vašimi přáteli, ne s vámi."

Bylo zcela jasné, že mu nabízí únikový východ. Dejte nám je a vás necháe na pokoji. Vzhledem k tomu, jak se obraně nakrčil Edward i Carlisle, jsem si jeho postoj přečetla správně.

"Carlisle i zbytek jeho rodiny jsou tu vždy vítáni. Třebaže to v Itálii může fungovat jinak, tady rodina znamená nejvíc," řekl Elazar a přestože jeho slova jasně ukazovala, co si myslí, jeho hlas neztratil nic na dřívější zdvořilosti.

"Výborně," protáhl druhý hlas. "Tak nás ušetři prbémů a pusť nás dovnitř, ať si o tom můžeme s vaší rodinou promluvit."
Viděla jsem, jak nám carmen věnvoala rychlý a ujišťující úsměv, načež Eleazar neochotně otevřel dveře a nechal do místnosti vstoupit dva cizince.

Oba to byli velcí a urostlí muži, na sobě stejný tmavý plášť s jakýmsi erbem, jenž jsem předpokládala, že bude patřit Volturijské královské rodině. Bezděčně prolétli očima pokoj a jejich oči se zastavily na mě, než přeskočily ke Carlisleovi.

"Carlisle, jaké potěšení se znovu setkat," pronesl s napodobeninou upřímného úsměvu první z nich a potřásl si s ním rukou.
"Demetri," oplatil Carlisle obezřetně a kývl i na druhého z nich. "Felixi. Co vás přivádí na Aljašku?"

"Jeden ze starých přátel nás měl v Itálii navštívit, ovšem nedorazil. Byli jsme se jistit, že naše pozvání nebudeme muset opakovat," odpověděl Demetri a přesunul pohled na mě.
"To je mi líto," odpověděl Carlisle a jemně mi položil ruku na kříž. "Dovol mi představit ti mou dceru - Erin."

Nejistě jsem mu věnovala nervózní úsměv a podala mu ruku, kterou k mému překvapení uchopil a políbil mě na její hřbet.

"Rád poznávám nejmladší Cullenovou. Musím říct, že jsi musela být nádherná již jako člověk, nicméně nesmrtelnost ti sluší více," řekl sametově a k mé úlevě odstoupil.

"Aro nedostal žádnou zprávu o novém členovi tvé rodiny, Carlisle," ozval se Felix a přeměřil si mě pohledem. "A krása neznamená žádnou výjimku."

Jemně jsem zčervenala a nechala se jemně odsunout za Edwardem, když si mě oba Volturiovi se zájmem prohlédli.
"Aro ví nejlépe, že není nejlepší cestovat s novorozenými přes oceán. Nechtěli jsme riskovat žádné porušení zákona," vysvětlil trpělivě Carlisle.

"Jistě, zákon," přikývnul Demetri ale poukázal mým směrem. "Novorozená? Na to mi přijde velice krotká. Ovšem vaše péče a... stravování pravděpodobně musí dělat divy."

"I přesto si nemyslím, že by byl dobrý nápad s Erin cestovat-"
"Myslím, že dvě cesty letadlem nebudou až takový problém," přerušil ho poněkud netrpělivěji Demetri a pozdvihl obočí. "Aro se s vámi chtěl setkat tak jako tak."

"Je snad nějaký problém?," zeptal se ho Edward.
Felix a Demetri si vyměnili pohled, než se otočili k Edwardovi, který se zamračil ještě dříve, než mu stihl odpovědět.

"Pouze zdvořilostní návštěva," odtušil Demetri a znovu se otočil ke Carlisleovi. "Na staré přáteě se přece nemá zapomínat."

Jasnou výhružku jsem v tomhle oznámení slyšela i já. Byla jsem vděčná, že mě k sobě Edward tiskl tak pevně, že jsem se nemohla viditelně otřást. Byla jsem si jistá, že to, co Demetri vypustil z pusy, rozhodně nebylo to, co si myslel.

"Felixi," otočil se na svého společníka Demetri. "Zavolej Heidi, ať nám rezervuje víc míst v letadle."
Rozšířily se mi oči a podívala jsems e na Edwarda, který sbalil ruce v pěst. Carlilse i Esmé se na ně spolu s ostatními otočili.

"To nemůžeš myslet vážně, Demetri," ozvala se Carmen. "Je novorozená, cestovat mezi lidmi je dost nebezpečné pro upíra, natož-"

"Carmen," otočil se k ní s dalším predátorským úsměvem. "Nevyjádřil jsem se dost jasně? Aro si výslovně přeje , aby alespoň někteří členové Cullenovic rodiny přijeli na návštěvu. Nemyslím si, že byste ocenili, kdyby byl nucen přijet z Voltery sem?"

Všichni ztichli a já se bezradně zadívala na Volturiovi. Nebylo nic naplat.

"A je to nutné?," zeptala jsem se, čímž jsem si vysloužila jejich maximální pozornost. "Chci říct - pokud mě potřebuje Aro vidět, nemusí kvůli tomu odjíždět všichni."
Demetri se usmál a natáhl ruku.

"Rádi tě doprovodíme."
"V žádném případě!," odstrčil poněkud hruběji jeho ruku Edward a stoupl si přede mě. "Jedu s ní."
"Jedeme všichni," opravil ho Eleazar.

"Je mi líto," otočil se k nám Felix a schoval svůj telefon. "Ovšem v letadle máme pouze tři další místa."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama