47. Na ostří nože

4. října 2015 v 22:48 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

Wattpad


47. Na ostří nože

"Je to zlý?"
"Ještě horší," potvrdil mé obavy a přesunul se k jedné ze skříní, z níž vytáhl tašku.

Já sama jsem vytáhla zpod postele vlastní batoh, v němž jsem si schovala pár zbraní. Vzala jsem dva menší nožíky a strčila si je za opasek. Jeden delší jsem opatrně zasunula do svých vysokých šněrovacích bot a zamračila se, když jsem nemohla najít poslední věc.

"Nemáš náhradní dýku se stříbrnou čepelí?," zeptala jsem se automaticky a otočila se na něj, když se zastavil.
"Mělo by mě děsit, že tohle bereš jako rutinní záležitost," řekl vážně, ale podal mi menší dýku. "Nepoužij ji na Remuse."
"Ani mě nenapadne."

Rychle jsme přes sebe přehodili pláště a spěšně zamířili do haly v přízemí, kde se shromáždila početná skupina členů Řádu. Úspěšně jsem ignorovala jejich pohledy a pochybné narážky na mou osobu. Na to teď nebyl čas.

"Tak jo, klid prosím," ujal se slova Sirius a pokračoval až ve chvíli, kdy na něm byly všechny oči v sále a mrtvolné ticho kolem. "Teď už nám jde o všechno. Zvoráme tuhle bitvu a žádnou další šanci to napravit už nedostaneme. Chci abyste bojovali ze všech sil a pokud to bude nutné... použijte nepromíjitelnou. Ministerstvo vás za to nebude žalovat."

Po těchto slovech se spousta z nich otočila mým směrem a věnovala mi nepříjemný úšklebek. Nemusela jsem odezírat ze rtů a pochopila jsem, co si o mně myslí.

"Nicméně buďte opatrní a sledujte své okolí. Kolem vás bude spousta kouzelníků a čarodějek z našich řad, kterým ještě nebylo ani sedmnáct."
Davem to znovu zašumělo a Sirius zvedl ruku, aby je umlčel.

"Takže berte v potaz to, že za nás bojují děti. Bojují statečně a v mnohem větším počtu, než my dospělí. Všichni víte, že by to mělo být naopak a že není správné, aby za vyškolené kouzelníky bojovali jejich potomci. Tak jim pomozte, zachraňte je! Naším cílem je zvítězit, protože právě jim chceme dát budoucnoust, kterou nám vzali!"

Následovalo souhlasné mručení a většina z nich se pohnula směrem z místnosti. Rychle jsem zaujala Siriusovu pozornost a ten znovu všechny donutil zastavit a poslouchat.
"Ještě moment strpení prosím. Děkuju. Sam," otočil se zpět ke mně, spolu s ostatními.

"Měla bych jít první. Stačí mi-"
"Co ta tu vůbec dělá?"
"Od kdy máme poslouchat Smrtijedy?"

"Siriusi!"
"A DOST!," zakřičel Sirius a všechny umlčel. Pochopila jsem jeho vyčkávavý pohled.

"Jsem na vaší straně a vždycky jsem byla. Ať se vám to líbí nebo ne. Vím, že mi nevěříte, ale na tom teď pramálo záleží. Když se přemístím první, můžu způsobit rozruch a upoutat jejich pozornost ke mně, když je na mou hlavu teď vypsaná slušná odměna a dát vám šanci zaútočit první. Stačí mi jedna minuta - když se přemístíte potom, bude to pro všechny snazší," vysvětlila jsme v kostce, o co mi jde.

Chvíli bylo naprosté ticho, než Sirius přikývnul.
"Sam má pravdu," připustil váhavě, hlas protkaný obavami a přistoupil ke mně. "Musíš na sebe být opatrná. Bradavické štíty jsou svrženy, takže se přemísti co nejblíž to jde. A jen abys věděla-"

"Naprosto se mnou nesouhlasíš a nelíbí se ti to," přerušila jsem ho s jemnou odpovědí a konejšivě ho chytila za ruku. "Budu dělat, co je v mých silách."
"Za chvíli se sejdeme," usmál se povzbudivě a políbil mě na čelo.

Nerada jsem opustila místnost a vyšla do ještě chladného květnového rána. Zhluboka jsem se nadechla a přeměnila své oblečení na Smrtijedské. Stáhla jsem si masku do čela a přemístila se.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Čekala jsem toho spoustu.

Několik desítek zraněných na obou stranách, stále bojující duelanty, poničený nábytek a vázy, možná i pár rozbitých oken. Nikdy jsme si ale nepředstavovala tu spoušť, která se nabídla mým očím, když jsem se přemístila doprostřed Bradavického nádvoří.

Z dříve honosného hradu se přímo před mýma očima stávaly ruiny, všude vládl chaos, na spoustě míst hořelo. Kolem pobíhalo nespočet lidí různého věku a z různých stran barikády. Kouzla létala všemi směry a v tratolišti krve, které bylo snad všude umírali další lidé.

Bylo to pár vteřin, ale já se rychle oklepala, protože jsem věděla, že minuta, jež jsem požadovala od Řádu, rychle ubíhala. Rozběhla jsem se k prvnímu místu, kde bylo víc Smrtijedů, než členů Řádu.

"Konečně! Odsekni jim cestu a-"
"Mdloby na tebe! Expelliarmus! Sectumsempra! Diffindo! Bombarda maxima!," ani jsem ho nenechala dokončit větu a vypálila jsem na ně každou kletbu, jež mě zrovna napadla.

Když se ti Smritjedi, které jsem nezasáhla, oklepali z prvotního šoku, okamžitě se do mě s výkřiky zrádce! Pustili. Bylo jich proti mně osm, ale bylo vidět, že jsou to teprve nováčci, protože zdaleka nepoužívali tolik nebezpečná kouzla, jako jejich starší kolegové. Navíc to vysvětlovalo, proč se rozhodli pustit do skupinky mrizmorských páťáků.

Ovšem byla jsem příjemně překvapená, když se ke mně bradavičtí žáci připojili a bez jakýchkoliv pochybností začali bojovat po mém boku. Jakékoliv poznámky, které jsem dřív měla k Mrzimoru zcela umřely na mém jazyku při pohledu na to, s jakou vervou se pustili do Smrtijedů. A vyhrávali.

Ve stejnou chvíli se všude začaly ozývat zvuky přemístění a po celé délce hradu se začali objevovat členové Řádu, což spoustu Smrtijedů překvapilo. Přesně jak jsme plánovali.

"Expulso! Mdloby na tebe!," odstranila jsem z cesty posledního Smrtijeda a stáhla si masku. Věnovala jsem udýchaným páťákům široký úsměv a kývla na ně.

"Skvělá práce děcka! Potřebuju pomoct," vydechla jsem a schovala masku do pláště. Všichni se na mě nejistě podívali. "Vím, že mi nevěříte, ale já jsem na vaší straně. Každopádně potřebuju laskavost. Neviděli jste tu někde Ginny Weasleyovou?"

"Ty jsi Sam?," vypísklo nadšeně jedno z děvčat a oči se jí vzrušením rozšířily.
"Jo, to jsem já," přiznala jsem opatrně a překvapeně zamrkala.

"Třetí patro. Naproti obří soše čarodějnice. Bojovala tam s Nevillem a Střelenkou."
"Díky," kývla jsem a rozběhla se tím směrem.

Tak to vypadalo, že Ginny se tu opravdu postarala o to, aby moje pověst neutrpěla škody. A vzhledem k tomu, že se k Voldemortovi vůbec nic nedostalo, to dělala pěkně šikovně. Uhnula jsem několika kouzlům a vrhala omračovací kouzla na každého Smrtijeda, který se objevil poblíž mě.

Nikdy jsem nebyla radši, že jsem byla navyklá na spoustu schodů; ať už u Siriuse nebo u Harperových. Brzy jsem bez námahy zdolala dvě patra a schovala se za jednu ze soch, abych zhodnotila situaci.

Dívka z mrzimoru měla pravdu - všichni tři tu bojovali s bandou Smrtijedů, ale k mé smůle byly mí "kolegové" otočení ke mně. Nebyla šance, že bych se k nim připlížila a poslala jim kletbu do zad.

Rychle jsme mrkla nahoru a prosila zakladatele Bradavic, aby se na mě nezlobili. Neverbálně jsem poslala Bombardo na lustr, jenž stěží visel na jednom z dříve pevných řetězů. Ten okamžitě povolil a než stihli Smrtijedi cokoliv udělat, padl na pět z nich a další byli nuceni odskočit pryč.

Vyletěla jsem ze své skrýše a metala jednu omračovací kletbu za druhou. Spolu s jejich pomocí byli brzy všichni Smrtijedi spoutaní a v bezvědomí na zemi. Udýchaně jsem se opřela o stěnu a vykouzlila úsměv, když mě Ginny pevně sevřela k náručí.

"Sam, zatraceně, tys mě tak vyděsila! Zbláznila ses riskovat svůj život, skákat před cizí kletby, přemisťovat se zraněná a s další osobou nebo změnou své podoby, abys-"
"Taky tě ráda vidím," hekla jsem a odtáhla se. "Ale potřebujeme-"

"Ginny co- BĚŽ OD NÍ!"
Obě jsme překvapeně stočily pohled k blížícím se osobám. Ron s napřaženou hůlkou a v patách mu byli Harry s Hermionou.

"Rone ne-," začala Hermiona a marně se pokusila ho chytit za rukáv.
"Diffindo!"

Neměla jsem kam uhnout a štít už bych vykouzlit nedokázala, tak jsem odstrčila Ginny z cesty a dala před sebe rukou, do níž se mi kouzlo zabodlo a rozřízlo mi kůži.
"Rone!," křikla po něm Ginny a okamžitě mi ránu zacelila dalším kouzlem.

Když se napřáhl pravděpodobně k dalšímu útoku, stoupl si přede mě Neville a hůlku mu jednoduše vytrhl z ruky.
"Vy jste se asi zbláznili! Hermiono, zkontroluj, jestli je nemá pod Imperiem nebo-"

"Promerlina zmlkni!," vybuchla jsem konečně a odstrčila z cesty Ginny i Nevilla. "Jsi na mě naštvaný, nenávidíš mě a nejradši bys mě viděl mrtvou. Nemám s tím problém. Vlastně je mi to absolutně jedno, co si myslíš. Ale teď chvíli poslouchej. Jsem na vaší straně - vždycky jsem byla - ovšem neměla jsem takový štěstí, abych mohla vyrůstat na správný straně barikády. Jsem vrah a opovrženíhodná osobnost, o tom nepochybuju, ale právě teď - bojujeme spolu. Vyrovnej se s tím."

Otočila jsem se k Nevilovi, jenž mi bezeslov podal Ronovu hůlku a já ji opět vrátila svému majiteli.
"Můžeš mě znovu uřknout nebo konečně spolkneš svou nenávist vůči mně a pohneme se dál," řekla jsem mu a ani se nepokusila vytáhnout svou vlastní hůlku.

"Tos byla ty," promluvila Hermiona dřív, než Ron stihl cokoliv udělat a všichni jsme se na ni otočili. "Tys změnila svou podobu na mou, abys odlákala stopaře a u Malfoyů... Odzbrojilas Bellatrix, abys mě zachránila. Snažila ses nás odtamtud dostat, viď?,"

Jenom jsem šokovaně přikývla, přestože mi mělo být jasné, že si to nejdřív dohromady spojí Hermiona. K mému překvapení a pravděpodobně i k překvapení všech se mi vrhla do náruče a děkovala mi. Jemně jsem ji poplácala po zádech a poté se odtáhla.

"No," odkašlal si Harry a vykouzlil na tváři úsměv. "Myslím, že je načase najít další viteál."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Zničilas pohárek?," zeptala jsem se Hermiony nevěřícně cestou ke Komnatě nejvyšší potřeby.
"Ano. Ve skutečnosti to nebylo vůbec těžké. Stačilo mi-"
"Chcípni Malfoyi! Crucio!"

Moje nohy se automaticky rozběhly, když jsem uslyšela výkřik Crabbeho. Na chodbě, do níž jsme doběhla, se mezitím Draco statečně držel a bojoval se svými dříve nejlepšími přátely. Okamžitě jsem vytasila hůlku, ale než jsem stihla vypálit, otočili se ke mně.

"Tady je ta mrcha! A jsou s Potterem!," křikl a jako na povel se k nám začali přemisťovat Smrtijedi.
Znovu se rozpoutala další bitva, která byla snad ještě nemilosrdnější, než jakákoliv předchozí. Tihle byli zkušenější, možná i dvojnásobně starší než my a uměli se velmi dobře ohánět hůlkami. Odzbrojila jsem dalšího soupeře a zpracovala plán B.

"Ginny!," křikla jsem na dívku, která se okamžitě otočila a já ji neverbálně poslala myšlenku.
Volavka. Kývla a já jsem se dvěma kroky přesunula k Dracovi a přehodila si jeho ruku přes rameno.
"Musíme běžet," zašeptala jsem mu do ucha a zaštítila nás.

"Jak jinak," zasípal, ale postavil se pevněji na nohy.
Vypustila jsem další Bombardu a rozběhla se s Dracem do další chodby. Za běhu nás poněkud neochotně následovalo Trio a pokud jsem správně slyšela další dva Smrtijedi.

"Kde je Komnata nejvyšší potřeby?," křikla jsem na Harryho.
"Před námi," houkl na mě a prudce otevřel dveře, jež se znenadání objevily.

Všichni jsme ho rychle následovali dovnitř a poslouchali dunění kleteb, které se odrazily neškodně od dveří. Opřela jsem Draca o jeden ze stolů a spolu s ostatními se rozhlédla kolem sebe.
Místnost byla plná kdejakých krámů, postavených do obrovskýh hromad a kolem bylo několik spletitých cest.

"Výborně! To teď sbíráme Smrtijedy na potkání?," zavrčel Ron nevrle naším směrem.
Zamračila jsem se, ale nijak to nekomentovala. Věděla jsem, kdo to udělá za mě.
"Pokud tě to uklidní lasičko, ani já nejsem zcela nadšený z tvé společnosti," odsekl naprosto očekávaně Draco.

"Ty-"
"Musíme jít," přerušila začínající hádku Hermiona. "Dveře se nezavřely úplně, můžou se tu objevit každou chvíli."
"Má pravdu," přikývla jsem a znovu přešla k Dracovi.

Zacelila jsem mu viditelné rány a doufala, že mu to trochu uleví od bolesti vepsané v jeho obličeji. Oba jsme se očima pouze ujistili, že je ten druhý v pořádku a znovu se dostali do bojového módu. Jako obvykle.

Neušli jsme snad ani patnáct metrů, když se nám do zad vrhlo první zaklínadlo. Hermiona ho bezmyšlenkovitě zaštítila. Rychle jsem se rozhlédla, protože Trio zrychlovalo a já neměla zájem je ztratit.

"Počkejte!," křikla jsem, když byli daleko před námi. Spěšně se k nám vrátili a Hermiona věnovala Dracovi ustaraný pohled. "Jenom vás zpomalujeme. Je tu rozcestí, vyberte si cestu a my půjdeme tou druhou."
"Mohli by vás chytit-"

"Stejně jako vás," utnula jsem Harryho. "A myslím, že vy jste o něco důležitější než já s Dracem. Zase se potkáme. Takhle máme víc šancí, věřte mi."
"To je pitomej nápad," sykl Harry a nervózně si prohrábl vlasy, než se mi pevně podíval do očí. "Ale dává to smysl."

"Harry to-"
"Ne Hermi - Sam má pravdu. Takhle máme větší šance. Jdeme vpravo."

"Jasný," kývla jsem a zatímco oni rychle zmizeli za zatáčkou, my s Dracem jsme se pomalu plahočili druhým směrem.
"Víš, že nás zabijí," vydechl těžce Draco a já se pod ztíženou vahou prohnula.

"Páni. To by mě nenapadlo," odsekla jsem automaticky a zastavila se, když před námi už nebyla žádná cesta. Poze obří hromada harampádí. Slepá ulička.
"Slepá ulička. Aspoň že jsi Pottera poslala správnou cestou," usmál se jízlivě Draco a s mou pomocí se opřel o jednu polici s knihami, která se nápadně prohnula pod jeho vahou.

"Jo to jsem celá já," ušklíbla jsem se a vytáhla hůlku.
"Ty Sam," začal najednou vážně, takže jsem se k němu překvapeně otočila. "Když už se odtud nedostanem-"

"Promerlina," zaúpěla jsem a nevesele, se slzami v očích, se zasmála. "Nechceš mi teď vyznat lásku, že ne, ty idiote?"
"Když to pojmeš takhle," zasmál se a rozkašlal. Okamžitě jsem byla u něj. "Víš, byl jsem to já-"

"Kdo mě málem uškrtil. Jo, já vím," zašeptala a podala mu ruku s přívěskem měsíce. "Koukám, že si náš svatební slib plnil doslova."

Než se zmohl na další složitou argumentaci, políbila jsem ho. Vložila jsem do polibku vše, co jsem v tu chvíli cítila a ignorovala mé slzy, jež mu máčely obličej. Odtáhla jsem se a pohladila ho po tváři.
"Teď můžu klidně zemřít," usmál se unaveně.

Zaslechla jsem dunivé kroky a připravená se otočila s hůlkou na pozoru. Obalila jsem kolem nás štít a postavila se před Draca tak, aby mohl zaútočit, ale k němu neproniklo žádné kouzlo.

"Mdloby na tebe!," vypálila jsem ve chvíli, kdy se Goylova hlava spolu s jeho objemným tělem objevila v mém zorném poli.
Byla jsem překvapená, že mou kletbu dokázal vykrýt. A taky jsem byla překvapená z toho, že uměl vcelku slušně bojovat.

"Uhni mi z cesty!," štěkl po mně a poslal mi další Crucio.
"Jestli ho chceš zabít, musíš se dostat přese mě!," zaječela jsem na něj nepříčetně a poslala mu žihadlovou kletbu.

Zakňučel bolestí, když proti ní nestihl zvednout štít, ale se stejnou razancí mi poslal Cruciatus, kterému jsem se zase nestihla vyhnout já. Bolestne jsem vykřikla a padla k zemi; hůlku jsem odmítala i přes bolest pustit.

Když kouzlo ukončil, ležela jsem na zemi a pokoušela se sebrat, protože jsem věděla, že Draco proti němu v tomhe stavu nemá žádnou šanci. Svou pozvednutou hůlku namířila na Draca, který jak jsem si všimla byl odzbrojený.
"Ne!," chtěla jsem zakřičet, ale vyšlo ze mě jakési chraplavé zašeptání.

Draco ke mně stočil svůj pohled. Smířený, uklidňující a libující konec bolesti. Pokusila jsem se natáhnout ruku, ale byla jsem stále ještě slabá. Obzvlášť po kletbě, co mi znovu ničila nervy.

"Avada-"
"Expelliarmus! Mdloby na tebe!"

Nikdy jsem neslyšela Ronův hlas radši a třebaže by to později nepřiznal, i Draco vypadal šťastně. Než jsem mrkla, Hermiona mi přiložila k pstům pohárek s protibolestivým lektvarem a já se během pár vteřin cítila o mnoho lépe.
"Díky," zachraptěla jsem a s její pomocí se zvedla.

"Není čas. Musíme zmizet. Ten pitomec Crabbe vyčaroval Zložár," křikl naším směrem Harry a hodil mi koště, jež jsem automaticky zachytila.
Co nejrychleji jsem se přesunula k Dracovi. Nasedla jsem na koště a s mou menší pomocí za mě nasedl i Draco. Umístila jsem jeho ruce na svůj pas a poručila mu.

"Drž se pevně."
"Vůbec ne panovačná."
"No snad to tvoje ego přežije," zacukrovala jsem, ale ucítila, jak se jeho paže kolem mě obmotaly pevněji a odrazila se od země.

Prolétavali jsme kolem dalšího harampádí a vyhýbali se prostupujícímu ohni. Snažila jsem se držet za Harrym, jenže byl rychlejší, protože za sebou neměl další váhu a nemusel si dávat pozor při každé zatáčce, kterou provedl.

"Aquamenti!," křikla jsem, když se přede mnou zavřela ohnivá stěna a rychle proletěla volným místem a otřásla se nad teplotou a pocitem, že se pečeme zaživa.

"Otevři ty dveře Harry!," uslyšela jsem Ronův výkřik zleva a úlevně vydechla, když se před nái objevil východ.

Všichni jsme proletěli dveřmi a vymleli se v chodbě, do níž jsme v takové rychlosti vletěli. Harry nezaváhal ani vteřinu a zabouchl kouzlem dveře. Ozval se příšerý jekot a výbuch. Poté byl naprostý klid a Všichni jsme vyčerpaně nabírali dech.
"Crabbe mluvil o nějakých smrtijedech tvé babičky. Jdou sem z levého křídla," oznámila okamžitě Hermiona a já si povzdechla.

"Běžte," poradila jsem jim a ignorovala jejich vytřeštěné pohledy. "Věřte mi, zvládnem to. Odlákáme je dolů, tam bude někdo z Řádu a pomůže nám."
"Vezmeme severní schody," chytil se mého plánu Ron.

"Přesně tak," potvrdila jsem a těžce se postavila na nohy.
"Hodně štěstí," popřál mi Harry a všichni tři se vydali na sever.

Otočila jsem se k hromádce neštěstí v podobě svého manžela. Vytáhla jsem ho na nohy a donutila ho se mnou trochu spolupracovat, když jsme se dostali ke schodům.
"Draco!," hekla jsem, když zničehonic ztěžknul a jednu jsem mu vrazila.

"Au," pronesl vzdáleným hlasem. Byla bych radši, kdyby na mě zakřičel.
"Támhle je hala. Musíme se dostat k ní."
"Chyťte je!"

Neměla jsem na vybranou a pustila Draca, jenž se sesunul na zem a otočila se s hůlkou v ruce k útočníkům. Zaštítila jsem nás a celkem snadno se zbavila dvou mladých Smrtijedů.

"Fajn Draco, můžem-"
"Ne tak rychle."

Prudce jsem se otočila za hlasem a vytřeštila oči, když jsem dostala ránu do břicha. Eleanor mě chytila za ramena a přitáhla si mě k sobě, aby mi mohla šeptat do ucha.

"Vy jste si prostě nemohli dát pokoj. Museli jste si hrát na hrdiny, když o to nikdo nestál. Ale věř mi holčičko, nikdo - NIKDO, nemůže počítat s tím, že mu projde něco, co by mi mohlo ublížit. Doufala jsem, že nebudeš tak měkká, jako tvoje matka."

Vpletla mi ruku do vlasů a skoro láskyplně mě pohladila po tváři. Zamrkala jsem na ni, protože jsem se snažila rozeznat tu tupou bolest v břiše a zároveň poslouchat její slova.
"Neměla ses mi plést do cesty," pronesla s jedovatým úsměvem a odstoupila ode mě.

Zakymácela jsem se a pokusila se po jí chytit, když se mi roztřepaly kolena, jenže ona už byla dalších pět metrů přede mnou. Pohlédla jsem dolů, když mě znovu zachvátil tupá bolest, která se jakoby teprve začala ozývat.

Šokovaně jsem se zadívala na známou rukojeť dýky, jak se leskne v potůčku krve kolem mého břicha. Moje babička mě totiž nepraštila, pobodala mě.

Sesunula jsem se k zemi dřív, než jsem se stihla vzpamatovat. Opřela jsem si tvář o chladnou zem a mírumilovně zavřela oči. Zvuk v okolí se ztlumil a já stočila pohled k dýce, jež mi ironicky daroval Sirius.

Naposledy jsem zaslechla výkřik mého jména a zavřela jsem oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama