48. Hayley

10. října 2015 v 19:46 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

Poslední kapitola, na níž už naváže pouze Epilog! :)

48. Hayley


"Sam?... Sam - otevři oči..."

Zkušebně jsem zamrkala a posadila se. Necítila jsem žádnou bolest v břiše, takže jsem okamžitě stočila pohled dolů a překvapeně si přejela po čistě bílé košili. Znovu jsem zmateně zvedla pohled a rozhlédla se po místnosti, která mi přišla podezřele známá.

Byla to útulně zařízená ložnice, s menší manželskou postelí, na níž jsem seděla. Kolem stěn byl poskládán vkusný nábytek z borovicového dřeva. Naproti mně bylo okno zatažené závěsy, takže jsem neměla tušení, jestli je den nebo noc.

Opatrně jsem přehodila nohy přes okraj postele a zkušebně se postavila na nohy.
"Haló? Je tu někdo?," zavolala jsem nahlas, ale jedinou odpovědí mi byla vlastní ozvěna.

Podezřívavě jsem se zamračila a zamířila ke dveřím. Potřebovala jsem zjistit, kde to sakra jsem a co se to děje. Zatáhla jsem za kliku, ale dveře se neotevřely. Zkusila jsem to větší silou, ale se stejným výsledkem. Byla jsem tu zamčená.

Otočila jsem se a zamířila k toaletnímu stolku - někde tu musel být klíč a tohle mi přišlo jako dobrý úkryt. Posadila jsem se a začala se přehrabovat v jednotlivých šuplících. Byla tu spousta papírů, ale klíč nikde.
"Zatraceně," zaklela jsem frustrovaně a praštila do stolu.

Trhla jsem sebou, když se rámeček s fotografií, jež ležel na vrcholku, svalil na zem a sklo se roztříštilo po desce stolu. Opatrně jsem ho zvedla, oprášila zbylé střípky pryč a vytáhla fotografii.

Prudce jsem vtáhla vzduch, oči se mi zaplnily slzami a ruce rzoklepaly takovou silou, že mi fotografie vypadla z rukou. Chytila jsem se za hruď a pokusila jsem se uklidnit zběsilý tlukot svého srdce.

Znovu jsem otevřela šuplík a prolistovala dokumenty i dopisy v něm. Všechny byly pro jednoho adresáta - Ericu Elisabeth Harperovou. Hodila jsem je zpět do šuplíku a zabouchla ho.

Tohle byl vtip. Hodně hloupej vtip. Dvěma kroky jsem se dostala k oknu a roztrhla závěsy. Chytila jsem se za parapet, když mě uvítal výhled na naši malou předzahrádku a nekonečné pásy francouzských lesů.
"Sam?"

Prudce jsem se otočila a zavrtěla hlavou. Ne, tohle všechno je jenom sen. Nemůžu být u nás doma ve Francii, tenhle dům byl zničený a později vypálený Smrtijedy. A máma... Ta už tu taky není.

Odstoupila jsem od okna a zkusně si probrala kapsy, ovšem hůlku jsem nenašla. Rozhlédla jsem se po mámině ložnici a sebrala menší nožík, který vždy měla položený pod květináčem vedle skříně. Pevně jsem stiskla kov v ruce a zamířila ke dveřím.

Když jsem se natáhla po klice, zámek klapnul a dveře se pomalu pootevřely. Obraně jsem zvedla nůž před sebe a odstrčila dveře dokořán. V chobě nikdo nebyl a za dveřmi se nikdo schovávat nemohl, protože s menším třísknutím narazily do stěny.

"Haló? Je tu někdo? Ozvěte se!," zkusila jsem znovu zavolat.

Dole se ozval menší hluk a já se kousla do rtu. Ze všech pravidel, které mi vtloukali do hlavy, bylo nejdůležitější na sebe nepřitáhnout pozornost a neprozradit se nepřátelům. A já právě prozradila, že jsem tu sama a kde přesně se nacházím.

Co nejtiššeji jsem tedy seběhla ze schodů a zamířila do kuchyně, odkud jsem slyšela syčet sporák a valila se z ní vůně koláče. Přimhouřila jsem oči a opatrně vešla do místnosti.

U plotny, zády ke mně, stála žena s delšími blonďatými vlasy, v padnoucím laboratorním plášti a hůlkou kontrolovala průběh vaření. Zavřela jsem oči a doufala, že se probudím, ovšem když jsem je znovu otevřela, stále byla přede mnou a prozpěvovala si písničku od Sudiček.

"Mami?," šeptla jsem.
"Za chvíli bude jídlo, můžeš si sednout."

Omámeně jsem se svezla na židli a nůž schovala za opasek svých džínů. Nebyla bych schopná ho na ni použít, i kdyby na mě teď zaútočila.

Nadskočila jsem leknutím, když trouba zapískala a máma z ní vytáhla koláč. Opatrně ho položila na linku, vytáhla z formy a mávnutím ruky ho poslala na stůl.

"Dezert až po večeři," broukla mým směrem a dalším mávnutím ruky se přede mnou objevily dvě misky s polévkou.
Zírala jsem na stůl a poté pomalu zvedla pohled, zrovna když máma odložila svůj pracovní hábit a posadila se ke stolu vedle mě. Jakoby se nis nestalo, vzala lžičku a pustila se do jídla.

Stále jsem na ni zírala a nemohla svůj hlas donutit k poslušnosti, aby se jí na něco zeptal. Aby mi mohla vysvětlit, co se to tu děje.

Zcela očividně si všimla, že nenásleduju jejího příkladu a odložila lžičku vedle talíře. Ustaraně se na mě podívala a chytila mě za ruku.
"Všechno v pořádku Sam?"

Němě jsem sklonila pohled a zadívala se na naše propletené ruce. Pevně jsem ji stiskla, abych se ujistila, že se nerozpustí v mlze, že nezmizí. Byla jsem překvapená, protože její ruka byla opravdová. Pevná a hřála lidským teplem.
"Opravdu je ti dobře?," ozvala se a jemně mi přejela palcem po hřbetu ruky.

"Co se to děje?," zašeptala jsem a zvedla pohled.
"Co by se mělo dít?," zeptala se opatrně a druhou rukou mi sáhla na čelo. "Nevypadá to, že máš teplotu. Motá se ti hlava nebo-"
"Jsme mrtvá?"

Překvapeně se na mě podívala. Potom se usmála a zavrtěla hlavou. Vstala od stolu a vytáhla mě na nohy. Opatrně jsem ji následovala a odmítala pustit její ruku z mého sevření. Nezdálo se, že by s tím měla problém.

Opatrně mě provedla chodbou a mě se známým žalem svíralo hrdlo, když jsem procházela tolik známým domem. Otevřela dveře do obýváku a já se překvapeně zastavila.
"Tati?," šeptla jsem směrem k postavě u krbu, jež byla ke mně otočena zády.

Na mé zvolání zvedl hlavu od dokumentů ve své ruce a natočil se naším směrem. Věnoval nám úsměv a položil papíry na stolek. Přistoupil k nám a pevně mě objal.

Přitiskla jsem se k němu a nechala se zaplavit pocitem bezpečí, který ve mně vyvolala jeho náruč. Zasmál se mé reakci a já se nechala obklopit rytmickými vibracemi, které se nesly jeho hrudníkem. Zavřela jsem oči a nechala stéct slzu, když mě jako už mnohokrát políbil na temeno hlavy.

"Všechno v pořádku, princezno?," zeptal se jemně škádlivým hlasem, ale nadále mě nepouštěl.
"Kazím rodinný okamžik?"

Okamžitě jsem se odtáhla od Siriuse a otočila se po hlase. Ve dveřích se povýšeně opíral Draco, s rukama pevně založenýma na hrudi. Jediné, co prozrazovalo jeho klid a pohodlí byly láskyplné jiskry v očích.
"Draco? Co tu...," zavrtěla jsem naprosto zmatená hlavou.

Draco se usmála a přítáhl si mě do náruče. Položil mi svou dlaň na tvář a já se nechala jemně políbit. Lehce se o mně opřel čelem a s náznakem úsměvu mi dal letmý polibek na kořen nosu.
"Chybělas mi," zamumlal a afektovaně mi prohrábl vlasy.

"Ty mě taky," vydechla jsem okamžitě a pevně obmotala ruce kolem jeho krku, abych se ujistila, že je skutečný.
"Asi vám necháme trochu prostoru. Nemám pravdu?," ozvala se po chvíli laskavě máma.

"Jistě," připustil Sirius poněkud váhavě. "Koukej se chovat slušně Malfoyi, tohle je pořád náš dům a moje dcera."
"Samozřejmě, pane," ozvala se bezprostřední odpověď a já strnula. Odskočila jsem od Draca, který mi věnoval zmatený pohled a chytil mě za ruce.

"Ne. Neodcházejte," zavrtěla jsem vehementně hlavou.
Otočila jsem se k rodičům a znovu se mi málem podlomily kolena. Oba stály na kraji pohovky - táta jemně objímal mámu, která měla své ruce obmotané kolem jeho pasu. Bylo to přesně, jako každá má tajná představa.

A to bylo přesně ono.
"Tohle není skutečnost. Tohle se mi jenom zdá nebo... jsem mrtvá. Umřela jsem?," zeptala jsem se nahas a vyčkávavě se na ně podívala.

"Nejsi mrtvá," usmála se smutně máma. "Ale můžeš být."
"Cože?," vyhrkla jsem a cítila, jak se mi prudce rozbušilo srdce. "Chceš, abych umřela?"

"Ne, broučku. To bych si nikdy nepřála," okamžitě mě ujistila a jeden pohled do jejích očí mi to potvrdil.
"Tak jak to myslíš? Co se to děje?"

"Tohle je mezisvět. Tvoje magie ho pro tebe stvoří, když jsi ve smrtelném nebezpečí a můžeš zůstat. Ovšem zemřeš, to je podmínka," odpověděla máma.
"Tohle je jako tvůj vlastní ráj. Tím se lišíme od mudlů - náš posmrtný život si určujeme a vytváříme sami," vysvětlil mi Sirius.

"Nechci tě znovu ztratit mami," zamrkala jsem, abych zahnala slzy. "Ale nemůžu je nechat samotné."
"Nemusíš odejít," zavrtěla jemně hlavou a pomalu ke mně přešla. "Můžeš tu být s námi. Šťastná a s rodinou - tak jak sis to vždycky přála."

"Mami?," ozval se za mnou rozespalý hlásek.
Překvapeně jsem sledovala mámu, jak ode mě odstoupila a zjemnila výraz ve své tváři. Obešla mě a zamířila ke dveřím, v nichž stála malá holčička.

"Broučku, jaktože ještě nespíš?," hubovala ji jemně, když k ní došla a pokusila se ji zvednout.
Ona se jí ale se smíchem vyhnula a s medvídkem v ruce ke mně přitančila. Chytila mě za ruku a nespokojeně se ke mně otočila, když jsem ji nenásledovala.

"Chci pohádku," zamručela a zamračila se.
"Zlatíčko, Sam tu s námi teď něco řeší-"

"Ale ona mi to slíbila!," dupla si naštvaně a poté se ke mně s širokým úsměvem otočila. "Řekni mámě, že mám pravdu."
Nevěřícně a šokovaně jsem zvedla pohled k mámě, která se na mě opatrně koukala a poté ode mě jemně odtáhla moji... sestru.

"Hayley, víš co jsem ti říkala. Když budeš pořád vylézat z postele, Sam za tebou nepůjde."
"Promiň," zafňukala a nechala se zvednout.

"Do postýlky s tebou," zacukrovala máma a polechtala ji na bříšku.
"A s pohádkou," zazpívala se smíchem Hayley.
Sledovala jsem, jak odešly ze dveří a jejich veselý smích je prováze až do prvního patra. Bezmocně jsem se otočila k tátovi a Dracovi.

"Nemusíš odcházet," připomněl mi znovu jemně Sirius.
"Tady můžeme být taky šťastní," přidal se Draco.

Přikývla jsem a otočila se ve chvíli, kdy máma prošla dveřmi. Pročistila jsem si hrdlo a zeptala se.
"Můžu jít za ní?"
"Jistě broučku," usmála se a políbila mě na tvář.

Rozklepaně jsem se vydala ke schodům, když mě zastavil mámin hlas.
"Zlatíčko... Musíš se rozhodnout, jestli tu s námi zůstaneš nebo se vrátíš."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Co ti trvalo tak dlouho?," vypískla na mě Hayley ve chvíli, kdy jsem vešla do jejího malého pokojíčku.

Překvapeně jsem se rozhlédla po místnosti, která v době, kdy náš dům stál, sloužila jako mámina pracovna a kancelář.
Teď byly po světle žlutých stěnách různé veselé animace zvířátek, jež se předbíhaly v závodě kolem pokoje. Všude byly poházené hračky, panenky a plyšová zvířátka. Nábytek byl v světlé barvě a se zaoblenými rohy, aby si nemohla ublížit.

"Pojď mi číst," zafňukala a poklepala na místo vedle sebe v posteli.
Přikývla jsem a posadila se k čelu postele. Vzala jsem si od ní knihu pohádek a zatímco jsem hledala příslušnou stranu, ona se mi jemně stočila k boku a objala mě kolem pasu.

Jemně jsem si ji posunula k sobě a objala ji zpět. Knihu jsem si položila na nohy a pokusila se nerozbrečet, když jsem si všimla, na které pohádce měla malou růžovou záložku.
"Přečte Obraceč času? Prosííím," pronesla zpěvavě a vrhla na mě prosebný pohled.

"Pokud chceš," zašeptala jsem.
"Máma říká, že už ho znám nazpaměť," prohlásila hrdě a přitáhla si medvídka blíž k sobě.
"O tom nepochybuju..."

xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Opatrně jsme zavřela knihu, abych nevzbudila spící Hayley a položila ji jemně na polštář. Dekou jsem ji opatrně přikryla a zabalila ji do ní. Opatrně jsem jí políbila na tvář a ucítila slzy, které si našly cestu ven.

"Omlouvám se."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama