Listopad 2015

16. Zachránce

29. listopadu 2015 v 21:59 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

16. Zachránce

Jak dlouho by jste dokázaly žít sami? Bez jakékoliv lidské společnosti, vřelého slova a teplého objetí?

Podle vědců je to na pováženou - někteří lidé zvládají samotu lépe než jiní, ale přesto se všichni shodnou na stejném. Člověk potřebuje žít ve společnosti a odkázán sám na sebe by dlouho psychicky nevydržel i ten největší samotář na světě.

Člověk je totiž v hloubi duše také jakési zvířátko, byť jen o něco málo vyspělejší než jiní savci. A jeho primární potřeba? Držet se ve smečce a nevyhynout.

Ale být tím nejsilnějším a prakticky nezničitelným predátorem vám tyhle priority zpřeháže. Protože jako upír nemáte potřebu se držet ve smečce, protože se musíte dokázat o sebe postarat sami a taky se nemusíte spoléhat na nikoho jiného. A když nemůžete ani umřít či se rozmnožovat, těžko vás bude zajímat, jestli je někdo poblíž...

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

3457.

Na den přesně jsem si v hlavě zabudovala kalendáře a mentálně odškrtávala každý uběhnutý den s pečlivostí hodináře.

3457.

Přesně tolik dní uplynulo od chvíle, kdy jsem znehybnila Eleazara a utekla od Cullenových, abych se sama poprala se svým osudem. A neuplynula vteřina, kdy bych si nevyčítala, co jsem udělala nebo to nechtěla zabalit a pokusit se je najít.

Ale vytrvala jsem. Musela jsem.

Protože i přesto, že jsem se držela na uzdě a téměř eliminovala náhodné zavraždění člověka, který se ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě, jsem si nevěřila. Věděla jsem totiž, že JI držím pod pokličkou opravdu čistě silou vůle.

Slíbila jsem si, že pokud se někdy ke Cullenovým vrátím, budu mít vše plně pod kontrolou. Což jsem - vzhledem k tomu, že jsem před pěti minutami začala pronásledovat svou oběť - rozhodne neměla.

Byla jsem čistá už třičtvrtě roku. Tentokrát jsem si byla jistá, že už to zvládnu. Měla jsem nad NÍ kontrolu a cítila jsem se sebejistě, jako už dlouho ne. Tedy do chvíle, než se otočil jižní vítr a mě do nosu praštila ta nejkrásnější vůně, jakou jsem kdy cítila.

Okamžitě jsem se po ní vydala a matně si vybavovala Carlisleova slova. Nechtěla jsem tomu věřit, ale můj nos mě neklamal. Tohle byla ona. Moje pěvkyně.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Bodlo mě u srdce, když jsem se dostala do blízké vzdálenosti a uviděla ji.

Byla to teprve malá dívka, sotva třináct let s nádhernými kaštanovými vlasy, jež jí v kaskádách spadaly až těsně nad zadek. Vesele se smála, zatímco utíkala po malé lesní pěšině směrem k domovu.

Nedokázala jsem se zastavit, ne když byla tak blízko. Spolu s upírem se do popředí dostala ONA a než jsem se zmohla k jakékoliv formě protestu, skláněla jsem se nad ječící dívkou a prorazila její jemnou kůži svými tesáky.

Jako feťák, co dostal svoji dávku, jsem hltavě pila její krev a nepřestala jsem, dokud v ní nezbyla ani kapka. Nestihla jsem ani odložit její mrtvolu, když se zdálky ozval srdceryvný ženský výkřik.

"Kira! Pequeña hija!"

Zvedla jsem svůj rudý pohled a zabodla ho do kaštanových uslzených očí matky děvčátka, s krví stále stékající po mé čelisti. Zastavila se naproti mně, s rukou na srdci a druhou roztřeseným prstem ukazovala na mě.

"La asesina !"

Vycenila jsem zuby a bez váhání se po ní vrhla. Byla jsem již příliš ztracená v nádherné chuti krve, kterou jsem ochutnala a nemohla jsem přestat. Třebaže tahle krev nechutnala tak dobře, jako její dcery, nepolevila jsem.

Odhodila jsem její mrtvolu ze svého sevření a s ďábelským úsměvem jsem ladným krokem prošla branou do malé vesničky, jejíž obyvatelé měli své životy sečtené.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Víš, proč tu jsme."
"Vím."

"Nehodláš utíkat, bránit se, vyhrožovat?"
"Ne. Zasloužím si to."

Smích. Neodvážila jsem se otočit a stále jsem zírala do horizontu, objímajíc se zkrvavenýma rukama.
"Neměj strach, udělíme ti rychlou smrt, když jsi nekladla odpor a chápeš rozsah svého činu."
Zavřela jsem oči. Omlouvám se, Carlisle, že jsem nebyla tak silná...

Ucítila jsem za sebou rychlý pohyb a potlačila jsem svoje instinkty, které na mě křičely, abych se pohnula. Kolem krku se mi skoro něžně obmotaly dvě paže, ale než stihly začít utahovat a odtrhnout mi hlavu od těla, celá váha za mnou zmizela s obřím nárazem další postavy.

Šokovaně jsem otevřela oči a prudce se otočila. Němě jsem zírala na scénu před sebou, kde jakýsi černovlasý upír zneškodnil a pomalu zapaloval oba členy Arovy ochranky. Zatnula jsem ruce v pěst a praštila neznámého do hrudi, až musel o pár kroků ustoupit, aby nabral rovnováhu.

"Zbláznil ses?!," křikla jsem na něj.

"Cože? To tobě snad přeskočilo!," obvinil mě a já se donutila netvářit tak překvapeně, když jsem se setkala se stejně krvavým pohledem.

"Neměl ses do toho vůbec plést," sykla jsem a otočila se.
"Víš," křikl a doběhl mě, "prosté "díky" by mi stačilo."

"Máš pravdu," otočila jsem se na něj s falešným úsměvem. "Děkuju."
"Nemá-"

"Děkuju za to, žes musel svůj nos strkat do záležitostí, do nichž ti ale vůbec nic není. Děkuju za to, že jsi mi všechno zkazil. A co nejvíc - děkuju za to, že jsi mi zkazil jedinou příležitost s tím něco udělat!," poslední větu jsem na něj křičela tak silně, že ptáci v okolí zběsile odletěli ze svých hnízd.

K mému překvapení se pouze zasmál a prohrábl si vlasy.
"Taky mě těší. Jsem Toby," natáhl ke mně ruku.

Podívala jsem se na ruku a zpět na něj.
"Pokud jsi to nepochopil, tak ti to vyhláskuju - vypadni!"

Otočila jsem se na patě a stále naštvaná proběhla rychle vyvražděnou vesnicí, která nyní byla pustá a nezvykle tichá. Cítila jsem za sebou jeho přítomnost, takže jsem se znovu naštvaně otočila a zlostně na něj zazírala.

"Proč mě pronásleduješ?!"

"No, jsem celkem zvědavý, co máš v plánu, když jsi se tu očividně chtěla nechat zabít," pokrčil rameny a rozhlédl se kolem sebe. "Tvoje práce?"

Semkla jsem rty a přikývla. Obdivně zapískal, přešel k mrtvole jednoho z mužů a sebral mu ze zápěstí hodinky. Vytřeštila oči a znechuceně se dívala, jak si je připnul na své zápěstí.

"Rolexky jsem teda už pěkně dlouho neviděl," podotkl a zaťukal na ně, načež se vítězně usmál. "A fungují."

"Panebože," praštila jsem se do čela a zoufale se sesunula na zem. "Pokud jsi chtěl hodinky, měl jsi počkat, až mě ti dva zabijí, odejdou a pak si je vzít."

"Ale to bych nebyl gentleman a nezachránil tě."
"Nechtěl jsi mě zachránit, ty idiote. A ani mě neznáš," podotkla jsem.

"Pravda," připustil beze studu. "Ale ti pitomci by všechno vzali a ty hodinky už bych neviděl. Takže jsem tě zachránil čistě ze sobeckých důvodů, pokud se díky tomu budeš cítit líp, že jsi naživu."

Zavrčela jsem na něj a ignorovala jeho pobavené uchechtnutí. Výborně, alespoň jeden z nás se tímhle královsky baví.
"Odkud vůbec jsi, princezno?"

Otočila jsem k němu hlavu a přimhouřila oči.

"To tě nemusí vůbec zajímat!," štěkla jsem, upřela pohled před sebe, jako uražené děcko a dodala. "A neříkej mi princezno."

"Promiň, princezno, ale dokud mi neřekneš tvoje jméno...," ušklíbl se, prohodil v jasném gestu rukama a mrkl na mě.
"Erin," zavrčela jsem jeho směrem a ignorovala jeho samolibý úsměv.

"Děkuju princezno."
"Hej! Řekla jsem ti svoje jméno," obvinila jsem ho a vyskočila naštvaně na nohy.
"A kdo říkal, že ti tak přestanu říkat, když mi to povíš?," usmál se sladce a prošel kolem mě.

Nevěřícně jsem se za ním otočila a zaklapla čelist, jež se mi překvapením otevřela. Zamrkala jsem a přešla k němu, když zvedl jednu z žen ze země.

"Co to děláš?"
"Zahlazuju stopy," řekl s pohledem, kterým mi jasně naznačoval, že jsem úplný idiot.
"To jsem pochopila," ucedila jsem a vážně se na něj zadívala. "Ale proč mi pomáháš?"

"Nepomáhám," bránil se a zapálil uprostřed oheň. "Když sem přijdou Volturiovi - a s nimi samozřejmě Demetri a Felix - tak zachytí mou stopu a budu mít co vysvětlovat. Takže si raději ušetřím tu námahu, kterou by mě to jistě stálo najít nový úkryt a raději tu trochu uklidím."

To vlastně dávalo smysl. Bez dalšího slova a zaváhání jsem mu pomohla všechny důkazy spálit. Pracovali jsme bok po boku. Prvních deset minut v naprosté tichosti a já si začala říkat, že nebude až tak špatný, ale poté znovu otevřel ústa.

"Tákže - co taková pěkná holka jako ty, dělá sama v lese?," zeptal se se svým pravděpodobně působivým flirtujícím hlasem.

"Jestli mě tímhle otřepaným způsobem zveš na rande - tak zapomeň," usadila jsem ho a zapálila další oheň.
"Ranilas mé city," pronesl a teatrálně se chytil za srdce. "Stejně mi neodoláš."

Odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. Ale i pře svou otrávenost se musela maličko usmát - možná to byl pitomec, ale aspoň jsem na chvíli byla zase sama sebou a ne jedno obří klubíčko deprese.

"Vidím snad úsměv na té chladné ledové tváři?," zamrkal šokovaně a padl přede mě na kolena. "Dovolte mi uctít tento vzácný moment a přijměte mé dary."

Vzal mou ruku a navlékl mi na ní obyčejný zlatý náramek. Podívala jsem se za něj a útrpně přivřela oči.

"Řekni mi, že ho před dvaceti vteřinami neměla na ruce."
"Stejně už ho potřebovat nebude."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Co tě vlastně vede k tomu, že si hraješ na myslivce?"
"Opravdu se mě na to musíš ptát, uprostřed sousta?," zeptala jsem se a znovu se sklonila ke krku srnky.

"Jsem zvědavý," pokrčil rameny a naklonil hlavu na stranu. "Čeká na tebe někde v dáli nějaký princ, co by tě odmítl za svou paní, kdybys vypila člověka? Protože pokud sis nevšimla - to už jsi udělala."

"Páni - děkuji za skvělou připomínku, bez tebe bych o tom neměla ani tušení."

"Vím, jsem nenahraditelný," protáhl, ale pak zvážněl. "Tak kdopak na tebe čeká? Protože věř mi - tenhle výraz jsem už na někom viděl. To odhodlání udělat něco, co je naprosto proti tvé osobnosti..."

"Vážně?," odložila jsem mrtvé zvíře a otočila se k němu. "A na kom?"
"Nejdřív odpověz ty."
"Abys mi pak nic neřekl? Ani mě nenapadne."

Viditelně se napjal a jeho rysy ztvrdly. Najednou už jsem si nebyla jistá, že to byl tak dobrý nápad. Ale na druhou stranu jsem zjistila, že není tak tvrdej jak vypadá a pod tou arogantní slupkou může být nějaký charakter.

"Můj otec," řekl tiše po chvíli.

Nemusela jsem se mu dívat do očí, abych věděla, že mluví pravdu. Přikývla jsem a odtrhla od něj pohled, abych mu dodala jakousi napodobeninu soukromí.

"Moje rodina," odpověděla jsem též a zamyslela se. "Jsou to vegetariáni. Zachránili mě potom, co jsem málem umřela. Párkrát jsem... párkrát jsem ujela, ale oni mě i přesto brali, protože nehledě na to, kolikrát jsem ujela, vždycky jsem se snažila být lepší a potlačit upíra ve mně."

Smutně jsem se pro sebe usmála, když jsem si uvědomila, že jsem citovala Carlisleova slova a potřásla hlavou.

"Jsou skvělí, lepší rodina než ta, kterou jsem měla předtím. Kromě mojí mámy...," zavrtěla jsem hlavou. "Jenže pak se... něco stalo a já už tam s nimi nemohla zůstat. Nekontroluju se a ubližuju ostatním lidem."

"Takže ses rozhodla, že si budeš hrát na Mauglího a "divoké pralesy" tě vycvičí?," popíchl mě.
"To bys nepochopil," semkla jsem pevně rty a vstala ze země. Snažila jsem se nemyslet na Rosalie, když zmínil poznámku o Mauglím. Marně.

"Princezno - máme věčnost," zasmál se svému vtipu a já se po chvíli tiše přidala.

"Jsi pitomec," okomentovala jsem to a společně jsme se vydali na sever. "Víš, jde prostě o to, že si na tohle musím přijít sama. Nemůžu mít za sebou stále někoho, kdo mě bude čtyřiadvacet hodin hlídat, abych neskočila na prvního člověka, kterého uvidím."

"Takže... vegetariáni?," zeptal se a na mé přikývnutí pokračoval. "No o tom jsem teda někdy slyšel. Ale ještě jsem se nikdy s nikým takovým nesetkal."

"Věř mi - kromě mé rodiny a přátel o nikom jiném nevím," potvrdila jsem jeho domněnku.
"Jen abys věděla - já teda neabstinuju."
"Všimla jsem si."

Věnoval mi oslnivý úsměv a začal si vesele prozpěvovat jakousi melodii.
"A ty... ehm... ty jsi tu sám...?," zeptala jsem se zvědavě po chvíli a překvapivě se mi dostalo okamžité odpovědi.

"Víceméně. Nejsem moc populární mezi ostatními upíry. Mí... stvořitelé se mnou měli menší rozepři, takže jsme se rozhodli jít každý svou vlastní cestou," oznámil s nepřesvědčivým úsměvem.

Věděla jsem, že za jeho slovy je daleko složitější příběh, ale nehodlala jsem na něj tlačit. Protože upřímně - ani já jsem mu neříkala celou pravdu, nehledě na to, že jsem ani nezmiňovala žádná jména.

"Kolik ti vlastně je?"
Usmála jsem se a hodila na něj koketní pohled.

"Upírsky, lidsky nebo kombinovaně?"
"Matiku ze základky zvládám, ale můžeš mi to všechno pěkně popsat," usmál se v odpověď.

"No proměnili mě v patnácti a upírem jsem už jedenáct let, takže mi je už vlastně šestadvacet" zašklebila jsem se, což u něj vyvolalo smích.

"Mě přeměnili, když mi bylo devatenáct a upírem jsem patnáct let - což ze mě dělá perspektivního mládence ve svých nejlepších třicátých létech," zakmital obočím a já se smíchem zavrtěla hlavou.

Chystal se něco dodat, když se před námi ozval zvuk bitvy a oba jsme naráz strnuli. Vykročila jsem tím směrem s bojovným postavením, když se mi kolem pasu obmotala jeho ruka a trhla se mnou vzad.

"Co blázníš?," zasyčel mi do ucha a neochotně mě pustil, když jsem se v jeho náručí nepřestala kroutit.
"Někdo tam bojuje. Co když potřebují naši pomoc?," šeptla jsem nazpět a pohnula se znovu kupředu.

"Zatracení samaritáni," zaslechla jsem jeho šepot, ale i přesto mě následoval.
Když jsme se co nejtišeji dostali k mýtince a odhrnuli před námi stojící keře, naskytla se nám opravdu šílená podívaná.

Zcela očividně to byly dva znepřátelené upírské klany a vzhledem k tomu, jak agresivně do sebe šli, rozhodně se muselo stát něco, co je donutilo jednat tak agresivně. Na zemi kolem bojujících upírů už leželo několik mrtvol jejich přátel se skelnýma rudýma očima.

Zaváhala jsem a na chvíli si říkala, že jsem možná měla Tobyho poslechnout a nemíchat se do toho. Jenže v ten okamžik k nám pod nohy přiletěl nějaký upír a jen co nás zahlédl, se vrhl mým směrem. Než stihl udělat třeba jen krok, Toby ho už odhodil přes celý prostor.

Tím jsme k sobě nalákali pozornost a dříve upíři, co se chtěli navzájem zmasakrovat, našli společný cíl - mě a Tobyho.

Pustila jsem se do boje se stejnou vervou, jako Toby a odrážela jsem své útočníky tak, aniž bych jim nějak smrtelně ublížila. Což se zdálo jako něco, co by pro mě oni neudělali, vzhledem k tomu, jak agresivně se do mě pouštěli poté, co se postavili zpět na nohy.

Držela jsem se pod kontrolou do chvíle, než se mi kolem krku obtočila ruka a moje síla naprosto vyletěla. Bílá mlha mi doslova vystřelila z hrudi a během okamžiku kolem mě leželo pět paralyzovaných upírů. V ten okamžik se zastavil veškerý pohyb a já věděla, že jsem v loji.

Někteří upíři se hnuli mým směrem, ale najednou se zastavili a jediné, co se na jejich těle pohybovalo, byly zběsilé zorničky. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zastavila svůj pohled na Tobym, který měl jednu ruku napřaženou ve vzduchu.

Zmrazil všechny upíry v pohybu. Neměla jsem nejmenší tušení, že Toby má nějakou sílu, ale když jsem tohle uviděla, byla jsem opravdu překvapená. A také jsem chápala, proč se do žádné společnosti nechce začleňovat.

Tímhle by zcela jistě přilákala pozornost Volturiových a vzhledem k tomu, že dokázal zastavit třicet dva upírů zaráz, by ho Aro bral jako největší poklad do své sbírky. Střelil ke mně pohledem a pozdvihnul obočí nad těly, která ležela pode mnou.

Zavřela jsem oči a uklidnila se. Když jsem oči znovu otevřela, bílá mlha se bezpečně stáhla zpět a já ji okamžitě zamčela. Dnešek opravdu nebyl můj den.

"Doufám, že souhlasíš, abychom se vzdálili a nechali je vyřešit své problémy?," zeptal se sarkasticky a bez problémů procházel kolem ztuhlých upírů.

"Jo to bude asi nejlepší," vydechla jsem a rozběhla se spolu s ním pryč z mýtiny. Chvíli jsem vydržela mlčet, než mě moje zvědavost znovu předběhla a já se zeptala.

"Jak dlouho je to dokáže udržet? A znehybnil jsi je všechny prostě jenom tak, že jsi na to myslel?"
"Ano," připustil zdráhavě, ale nenatočil ke mně svůj pohled. "Asi tak na tři hodiny. Plus mínus."
"Páni."

Zašklebil se a podíval se na mě.
"Koukej Erin - tohle není moc obdivuhodná věc a já se ji snažím nepoužívat a držet se v tajnosti a inkognito před Volturiovými, jestli mě chápeš."

"To mi povídej."
Poté se nečekaně škodolibě usmál a podíval se mi zpříma do očí.
"Ale zdá se, že já svou schopnost alespoň dokážu ovládnout tak, jak chci."

Zamračila jsem se a odmítala odpovědět.
"Možná vím o někom, kdo by ti mohl pomoct," prohodil bezvýrazně a já se na něj nadějně podívala.
"Koho?"

"Mé stvořitele."

15. Ona

20. listopadu 2015 v 18:50 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Další díl je na světě! :)

WATTPAD

15. Ona

"Nečekal jsem, že prospí celý let."
"Běžně tak dlouho nespí, Carlisle..."
"Erin? Budeme přistávat... Erin, broučku?"

Netrpělivě a v polospánku jsem odstrčila ruku, která mě lehce hladila po rameni a unaveně se zavrtala hlouběji do deky.
"Erin!"

Rozlepila jsem víčka a zamračila se na Edwarda, který ze mě strhl deku a tvářil se nanejvýš spokojeně. Zavrčela jsem na něj a posadila se. Protáhla jsem se a podívala jsem se z okýnka a překvapeně zamrkala.
"To jsem prospala celý let?," zeptala jsem se a vděčně od Carlislea přijala svou bundu.

Oba se na sebe rychle podívali, což mě donutilo otráveně přimhouřit oči a zlostně na ně zazírat. Carlisle se omluvně usmál a objal mě kolem ramen, abychom mohli v poklidu vystoupit z letadla. Ve stejnou chvíli zazvonil Edwardovi mobil a on se s teatráním protočením oči na chvíli omluvil a zmizel pro zavazadla.

"Máš nějakou teorii," obvinila jsem Carlislea, "tak se o ni se mnou poděl."

"Řekl bych, že tvá síla tě používá jako svůj zdroj napájení," zcela očividně zlehčil plnohodnotnou verzi a já pozdvihla obočí, "Zatím jsi byla vždy unavená, když jsi použila svou schopnost. Po dobu tréninku s Eleazarem, kdy ti nedovolil ji používat jsi spala sotva pětkrát."

Zkrabatila jsem obočí, když jsem se nad tím zamyslela a musela jsem připustit, že jeho teorie dává smysl.
"Všichni přijeli," oznámil Edward, který se k nám připojil u paty schodiště a předal nám naše zavazadla.
"Nemuseli se obtěžovat," povzdechla jsem si a hodila si batoh na záda.

"Měli starost," usmál se Carlisle.
"Já vím," přikývla jsem a zadržela dech, když jsem ucítila několik lidí u příletové haly, zatímco jsme rychlým krokem mířili k parkovišti.

Edward si okamžitě stoupl vedle mě a já jsem mu věnovala podrážděný pohled. Hlídal mě Carlisle, nepotřebovala jsem další chůvu.
"Jsi v pořádku?," zeptal se starostlivě Edward a otevřel mi dveře od auta.

"Proč bych nebyla?," odvětila jsem a pak protočila očima, když jsem pochopila, že si zase jednou přečetl moje myšlenky. "Pusť to z hlavy."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Erin! Ještě, že jste v pořádku-"
"Carlisle, co Aro-"
"-nebyly potíže, Edwarde?"

Opravdu jsme sotva stihli vystoupit z auta a rozejít se k domu, když se na nás vrhla nejen naše rodina, ale i Denalijští. Trpělivě jsme jim odpovídali na jejich dotazy a zpětně je ujišťovali, že se nemají čeho obávat. Alespoň prozatím.
"Erin?"

Otočila jsem se k Eleazarovi a můj úsměv zmizel ve chvíli, kdy jsem si všimla jeho výrazu. Na jeho kývnutí hlavy jsem ho následovala. Cestou jsem na okamžik chytila Carlisleovu ruku, abych ho uvědomila o tom, že odcházím s Eleazarem.

Pokračovala jsem teprve tehdy, když vzhlédl a s malým úsměvem kývnul. Rychle jsem obešla dům a vydala se za Eleazarem hlouběji do lesa za jejich pozemkem. Z jeho mlčení jsem usoudila, že se nemůže jednat o nic dobrého.

Jen co jsme byli dostatečně daleko od domu, aby nás nikdo neslyšel, se zničehonic otočil a zaútočil na mě. Okamžitě jsem zareagovala vlastním útokem a doslova jsem cítila, jak se mi v celém těle rozlil upíří adrenalin.

Frustrovaně jsem zavrčela a vycenila zuby, když se mi pokusil obmotat ruce kolem krku a zuřivě jsem po něm vykopla. Samozřejmě, že s tím počítal a brzy jsem byla na zemi, se zápěstími ve svěráku jeho rukou.

"Erin!," štěkl po mně a já se okamžitě pokusila uklidnit, když jsem si uvědomila, že na něj bez přestání vrčím a téměř cvakám zuby.
"Pusť!," sykla jsem po chvíli a marně se pokoušela vykroutit z jeho sevření.

Byla jsem ráda, když tak učinil a rychle jsem od něj odskočila, masírujíc si zápěstí. Třebaže mě nebolelo. Byl to čistě reflex. Zkoumavě se na mě díval a já si připadala jako pod rentgenovým zářením.

"Použila jsi sílu."
Konstatování.

"Nechtěla jsem," bránila jsem se chabě a zaťala ruce v pěst. "Zaútočila na Edwarda a já se ji jenom pokusila zneškodnit. Neměla jsem tušení, že se moje síla prostě... rozhodne, že zaútočí."
"Aro o ní ví."

"Nepovídej!"
"Erin... Uklidni se," promluvil obezřetně.

Rychle jsem uvolnila sevřené ruce a pokusila se zastavit rozčilený třes v mém těle. Bezúspěšně. S rozšířenýma očima jsem k němu vzhlédla.

"Co se to děje?," zašeptala jsem se zcela evidentní hrůzou v mém hlase.
"Nemám tušení," odpověděl pomalu a lehkým krokem s dlaněmi napřaženými se ke mně vydal. "Ale určitě na to přijdeme. Nejspíš to má spojitost s tvou-"

"-schopností," dokončila jsem za něj přesvědčeně a pokračovala. "Při zpáteční cestě jsem celou dobu spala. Viděl jsi mě předtím - když jsme tu půl roku trénovali, šla jsem spát sotva pětkrát a to jen na čtyři hodiny."
"Spánek je tvá poslední starost, Erin," upozornil mě a vážně se na mě zadíval. "Začínáš být agresivní."

"Nebyli jsme na lovu."
"Oba moc dobře víme, že to na tvůj stav nemá vliv."

Měl pravdu, takže jsem pouze přikývla a ve snaze se znovu koncentrovat, protřepala hlavu. Ještě jednou jsem se pro jistotu ujistila, že jsem za svou silou pevně zavřela své mentální bloky a nemá šanci se znovu uvolnit.

"Pomůže to, když půjdeme lovit?," zeptala jsem se bez jakékoliv stopy naděje v mém hlase.
"Pravděpodobně pouze zmírní příznaky. Ovšem nezbývá nic, než to zkusit."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když jsme se o tři hodiny později s Eleazarem vraceli zpět k jejich domu, cítila jsem se lépe. Pod povrchem byla stále ta dřívější zuřivost, nicméně ne tak hmatatelná jako předtím. A podle toho, jak mě Eleazar stále sledoval, jsem nebyla jediná, kdo si to uvědomoval.

V tichosti jsme vpluli do domu, kde se zbytek členů rodiny vesele bavil. Edward hrál na klavír, kde mu společnost dělala Tanya s Irinou. Alice s Jasperem se společně s Carmen a Kate smáli u karet. Carlisle s Esmé něco tiše rozebírali a Rose s Emmettem podle tlumeného chichotání byli spolu na pokoji v patře.

"Odpočiň si," pošeptal mi do ucha Eleazar a pohladil mě po rameni.

S náznakem úsměvu jsem přikývla a zamířila do pokoje, který jsem sdílela s Edwardem. Jen co jsem za sebou zaklapla dveře, jsem se svalila na postel a zamyšleně zírala do stropu. Stále jsem cítila jemné chvění, které mi vibrovalo pod kůží.

"Erin?," ozvalo se zvenčí po zaklepání.
"Pojď dál," zahučela jsem a udělala na posteli místo.

Emmett opatrně nakoukl dovnitř a věnoval mi jeden ze svých zubatých úsměvů, než vklouzl do pokoje a praštil dveřmi. Zezdola se dostalo Esméino pohoršené "Emmette!", následované smíchem ostatních.

"Kam jste tak zmizeli?"
"Lovit," odpověděla jsem jednoduše a podívala se na něj. "Potřebuješ něco?"
"Já ne," zavtipkoval, ale poté zvážněl. "Opravdu jsi v pořádku? Zdáš se mi být trochu podrážděnější, než obvykle."

"Jasně že jo," povzdychla jsem si a vydala se k oknu, kde jsem se opřela o rám. "Jen... prostě si nejsem jistá, co si mám myslet o své síle. Nikdy jsem to takhle hluboce nezkoumala, ale když jsem se vrhla na Jane... Bylo to prostě, jako by tam byl někdo se mnou a ovládal mě tělo."

"No páni," odpověděl pomalu a pak se zazubil. "Trošku schizofrenik?"
"Emmette!," zaúpěla jsem a napůl se usmála jeho nezvladatelnému řehotu. "Že já ti vůbec-"

Zasekla jsem se a napůl vdechla vůni, která se nesla s jihozápadním větrem. Otočila jsem se a otevřela okno, když jsem ji ucítila znovu.

"Erin!"

Zavrčela jsem na Emmetta a srazila ho do kouta, když se mě pokusil zachytit. Okamžitě jsem vyskočila z okna a nedbajíc na výkřiky mého jména, jsem se rozletěla po té lahodné vůni.

Téměř okamžitě jsem věděla, že mě začali pronásledovat i ostatní obyvatelé domu. Rozběhla jsem se o to rychleji a zavrčela jsem, když se ke mně jeden z nich nebezpečně rychle přibližoval. Cítila jsem svou sílu, jak tvrdě mlátila do mých mentálních štítů.

Věděla jsem, že bych to neměla dělat, ale upír ve mně byl silnější. Vypustila jsem ji na svobodu a pokusila se ignorovat zoufalé volání mého jména. Přidala jsem v běhu, přestože bylo jasné, že se mi pronásledovatelé někde zastavili.

Žíznivě jsem se usmála, když jsem v dáli před sebou spatřila muže, který pečlivě obhlížel mrtvoly dvou medvědů, jenž se ještě nestihly spálit. Vycenila jsem zuby a vyletěla na nejbližší strom, aby neměl šanci mě spatřit. Když jsem byla v dostatečné výšce, vrhla jsem se skokem dolů, připravená ho zabít.

Ovšem během seskoku se mi před očima začaly mihnout obrazy naší rodiny a nakonec zoufalé volání mého jména. Nedokázala jsem prostě zmizet, ale změnila jsem trajektorii a dopadla těsně za správce lesa. Ani on to nemohl neslyšet.

Sklopila jsem pohled a pevně zapřela ruce do země. Uslyšela jsem šokované zalapání po dechu a jeho zrychleně bijící srdce, způsobené leknutím. Pohnul se z místa.

"Jste v pořádku, slečinko?"

Měl jemný francouzský přízvuk a trochu hrubší hlas, zjevně zničená plíce cigaretami, kterými zapáchal. Soudě podle jeho těžce bijícího srdce už měl dávno po padesátce a pravděpodobně těsně před infarktem, pokud ho něco takhle znovu vyděsí.

"Naprosto," vydechla jsem poslední vzduch a předstírala dýchání.
"No a odkud jste se tu tak vynořila. Teda, neslyšel jsem vás vůbec přijít a nikde jsem neviděl auto," zjevně si poškrábal vlasy a rozhlédl se kolem. "Kde jsou vaši rodiče?"

"Utečte," bylo vše, co jsem mu řekla.
"Prosím?," zeptal se viditelně zmateně a udělal ke mně krok. "Heleďte, nejspíš jste se trochu praštila do hlavy. Tak se ničeho nebojte, já vás hodím tady do nejbližšího města a tam se o vás už postarají."

Zavrtěla jsem hlavou a odsunula jsem se od něj. Nevěděla jsem, jestli se mám začít smát nebo brečet hysterií, která ve mně zavládla, když nedal na mou radu a místo útěku se ke mně znovu přiblížil.

"Říkám vám, tady žádný medvědi už nejsou, nemusíte se obávat. A kdyby jo, mám tu svou pušku," zasmál se s přátelským chrapotem.

Okamžitě jsem ho chytila za ruku, kterou ke mně natáhl a pevně ji stiskla. Ne upírsky, ale dostatečně pevně, aby to pocítil. Odolávala jsem nutkání ho prostě stáhnout na zem a zakousnout se mu do krční tepny.

"Páni," zahučel, "vy máte teda stisk. A úplně mrznete. Pojďte se mnou, než tu chytíte zápal plic."
Nahnul se ke mně.
"Omlouvám se," zašeptala jsem.

"Za co se-"
Zatáhla jsem za jeho ruku a když byl dostatečně blízko, srazila mu vaz. Hladově jsem se natáhla k jeho krku a začala jsem hltavě pít jeho krev. Odhodila jsem jeho mrtvolu a jistě se postavila na nohy.

Zamrkala jsem a zadívala se na své zkrvavené ruce a poté stočila pohled do jeho mrtvých stařeckých modrých. Necítila jsem nic, vůbec nic.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Seděla jsme na jednom z pokácených kmenů smrku, kolena položená pod bradou a zírala do dálky. Netrvalo to dlouho, kdy jsem cítila, jak spojení mezi mnou a silou kolabuje. Věděla jsem, že brzy bude zpět a tím pádem se ke mně dostanou ostatní.

Postavila jsem se, když se ke mně jako bumerang vrátila má schopnost a doslova hladově mě vysává, stejně jako jsem já vysávala toho muže. Byla silnější a hlavně spokojená, protože tohle bylo to, co chtěla. Lidskou krev a ne nějakou pitomou náhražku.

Slyšela jsem jejich kroky a stejně jako se ke mně přibližovali oni, stejně tak se mi navracely všechny mé vzpomínky, pocity a vina.

Ale byla to ONA, kdo se dostával k mému vědomí. Já byla daleko pod touhle maskou, zabarikádována stejně, jako jsem to provedla jí. Zahnaná do kouta a užíraná vinou a strachem. Tohle jsem nebyla já, přestože jsem všechno viděla a cítila.

V popředí mé mysli, teď byla dívka, která mě prosila o pomoc, jen aby mě zničila.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Erin."
Obezřetné, tiché zavolání. Carlisle.

Chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem, uvězněná i se svými myšlenkami, takže mě nemohl najít ani Edward. Byla jsem v pasti a ONA to moc dobře věděla.
"Všechno bude v pořádku-"

"Ne."
Nepoznávala jsem svůj vlastní hlas, který odpovídal a zoufale se snažila ujmout vlády nad svým tělem.
"Nejsem jako vy."

S tímhle pronášením se otočila a já zoufale bušila na dveře, za nimiž jsem byla zamčená. Viděla jsem výrazy ve tváři Cullenových. Proč to děláš?

Chráním tě.
Před čím?! Jsou má rodina-
Nejsou!

"Kate!"

Eleazarův výkřik upoutal nejen mou, ale i její pozornost. Pokusila se odrazit Kateiin útok, ale já z posledních sil zadržela své ruce, takže se v půli cesty zastavili. Kate toho bez zaváhání využila a vpustila do mých žil elektřinu. Vykřikly jsme obě dvě.

"Zbláznil ses! Ubližuješ-," vyletěl okamžitě Edward
"Ne," okřikl ho Eleazar a já se na něj vděčně i přes bolest podívala. "Tohle přece nebyla Erin."

Získávala jsem pomalu kontrolu a vděčně padla do Jasperovy náruče na pokraji mdlob. Kate okamžitě zastavila svůj elektrický proud a já se se pomalu dávala dohromady. Zavřela jsem oči a přála si, aby tohle všechno byla jen noční můra.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Viděla jsem ji."
Eleazar se na mě podíval a na chvíli upustil ze svého bojového postoje. Vážně přikývl a složil ruce k bokům.

"Měl jsi pravdu," polkla jsem a odtrhla od něj pohled. "Nevím, co po mně chce, ale je agresivní. Nedokážu ji zadržovat věčně."
"Jsou to tři měsíce, co se objevila. Máš nad ní kontrolu," opravil mě. "Vedeš si skvěle."

Smutně jsem se usmála a chytila jsem ho za ruku.
"A právě proto jsem tě požádala, abychom trénovali daleko od domu," řekla jsem a odhodlaně se na něj podívala. "Musím odejít."

"Ne," zavrtěl hlavou a pevně mě chytil. "To je hloupost. My ti pomůžeme, dokážeš ji ovládnout-"
"Přesně - já ji ovládnu, ne vy. Proto musím odejít, musím se s ní naučit žít sama."

"Je mi líto," zamračil se a sevřel mě. "Ale slíbil jsem Carlisleovi, že ti pomůžu se zlepšit a že tě ochráníme. Nemůžu tě nechat utéct."
"Pak se omlouvám i já," zašeptala jsem a zvedla svůj krvavě rudý pohled.

Vypustila jsem ji a sledovala, jak znehybňuje Eleazara. Nechtěla jsem ho zabít, ale nemohla jsem ho omráčit. Takhle jsem dostala minimálně hodinový náskok a dle napůl prosebného a napůl zoufalého pohledu to věděl i Eleazar.

"Vyřiď jim, že to není jejich chyba a že je miluju," zašeptala jsem rozhodně a rozběhla se pryč.

14. Sebekontrola

14. listopadu 2015 v 23:24 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

14. Sebekontrola

Přispěchal ze svého místa téměř okamžitě a jeho výraz připomínal malé dítě, které vidí svou vysněnou hračku poprvé na vlastní oči. Instinktivně jsem o krok ustoupila, a přestože se Aro zdál být mou reakcí nedotčený, zastavil se dva metry od nás.

"Aro," pozdravil ho zdvořile Carlisle.
"Carlisle," otočil se k němu a poněkud neochotně svou pozornost odtrhl ode mě. "Jaká čest tě opět vidět. Kolik je to již let?"

"Hodně," odpověděl Carlisle. "Ovšem nečekal jsem, že bude nutné, aby nás Demetri s Felixem ihned dopravili do Voltery."

"To jistě ne," usmál se široce Aro a znovu se ke mně otočil. "Ale rozumíš, že jsem se se jako... mluvčí našeho společenství musel ujistit, že nejsou porušena žádná pravidla. A jako tvůj dobrý přítel - nemohl jsem odolat seznámení s tvou nejmladší."

"Jsem si jist, Aro," vstoupil do debaty Edward, "že by pár let neudělalo nějaký rozdíl."
"Ach, Edwarde," věnoval mu jiskřící pohled Aro, stejně jako předtím mně. "Rád se s tebou opět setkávám. Během pár let se může stát velmi zajímavých událostí. Bezpečnost je tu přeci na prvním místě."

"To nepochybně," odtušil Edward a vysloužil si varovné zavrčení z rohu místnosti.
Aro se zasmál, jakoby mu Edward právě sdělil veselou historku a otočil se k malé blondýnce, která nás propalovala vražedným pohledem.

"Jane, miláčku," zacukroval Aro a ona jako poslušná ovečka otočila hlavu za jeho hlasem. "Násilí není třeba. Jsem si jist, že se s Carlislem a jeho dětmi dokážeme domluvit jako slušní lidé, aniž bychom si trhali hlavy."

Několik přítomných upírů se po sobě podívalo, ovšem jinak nereagovali. Já jsem nejistě mrkla na Carlislea, který se na mě povzbudivě usmál.
"Víš, Jane ti stále ještě nechce odpustit tu nemilou příhodu před pětapadesáti lety."

Podívala jsem se na Edward, který se samolibě usmál, zatímco Jane naproti němu vypadala, že po něm brzy vyletí. Neměla jsem nejmenší pochyby, že se Edwardovi nějaký způsobem podařilo zesměšnit Jane a malá blondýnka nevypadala jako někdo, kdo si ze sebe umí udělat legraci.

"Edwarde," zašeptal s jemným varováním Carlisle a Edward s přikývnutím, odtrhl pohled od Jane.
Během další vteřiny se s zkrouceným výrazem skácel k zemi a bylo na něm vidět, že se snaží nekřičet nad zjevnou bolestí. Jane, která se z dálky usmívala, využila vteřinu nepozornosti, jenž jí Edward nevědomky daroval.

"Edwarde!," vykřikla jsem a vrhla se k němu.
Než jsem se k němu stihla dostat, cítila jsem, jak se její pohled pohnul a zabodl přímo do mě. Poslední věc, kterou jsem viděla, než se můj svět scvrkl na bolestivou horskou dráhu, byl její nepříjemně krutý úsměv.

Nevěděla jsem, jestli jsem vykřikla, protože jsem necítila žádné spojení s realitou. Ovšem moje síla doslova rozrazila dveře, za nimiž jsem ji zamkla a ona ke mně natáhla své ruce z mlhy. Bez váhání jsem se po ní natáhla a bolest přestala.

Otevřela jsem oči a pomalu sledovala, jak mi z nich mizí rudá mlha, která se bezpečně uvelebila v mých zornicích. Vyskočila jsem na nohy a zavrčela jsem na Jane, jejíž úsměv jí doslova zmrzl na rtech. Dívala se na mě, jakoby viděla přízrak.

Nečekala jsem na nic a vrhla se po ní ve stejnou chvíli, kdy zavrčela a znovu se na mě pokusila udeřit svojí silou. Vyběhla mi naproti a obě jsme se pustily do boje na blízko.

Využívala jsem každou taktiku i metodu, kterou mi do hlavy driloval Eleazar a nikdy jsem mu nebyla vděčnější za to, že mi nedal možnost si oddechnout nebo přestat. Nehodlala jsem přestat už jen z důvodu, že Jane by můj život rozhodně neušetřila.

"Erin!"
Výkřik mého jména byl velice vzdálený a pevně schovaný za mlhou, jež jsem měla před očima i v celém těle. Jako bych ani neexistovala. Přesto to donutilo určitou část mozku zareagovat.

"...poslouchej Erin... kolikrát to nezvládneš... taková být nechceš. Že víš, co děláš... i pod touhle upíří maskou jsi to pořád ty... nenecháme jít... pořád budeme milovat..."

Zamrkala jsem a odhodila Jane stranou, když se pokusila vyrazit po mém krku. Okamžitě jsem se odtáhla od své síly a pevně zabarikádovala vzpírající se postavu dívky v mé hlavě.

Odskočila jsem od Jane, která se na mě pokusila znovu vrhnout a během vteřiny se objevila v Carlisleově náručí. Ten kolem mě pevně obmotal ruce, zatímco Edward si stoupl ochranitelsky přede mě a nepříčetně na Jane zavrčel.

Všechno kolem nás se poté zastavilo a já si zhrozeně uvědomila, co se stalo. Nejenže jsem se naprosto neovládla a udělala to jediné, před čím mě Eleazar varoval - vypustit svou sílu. Zaútočila jsem na Volturiovy. A nezáleželo na tom, že to byl pouze jeden jejich člen.

Zběhal jsem pohledem k Arovi a kdyby mi srdce ještě dokázalo bít, letělo by pořádný maraton. Aro totiž vypadal, že se musí nesmírně ovládat, aby zachoval svou tvář. V jeho očích byl pouze šílený vztek. Proto mě jeho další slova tak překvapila.

"Jane!," vzkřikl po blondýnce, jež sebou trhla a uklonila se před Arem, jenž tomu nevěnoval žádnou pozornost. "Pokud nevydám zcela jasný příkaz k tomu, abys použila svou moc, tak ji nepoužiješ a rozhodně nebudeš útočit na mé přátelé a hosty v našem sídle. Zostudila jsi právě jméno Volturiových, doufám, že si to uvědomuješ."

"Ale, můj pane-," přerušila ho slabým hláskem, naprosto nepodobným tomu, jímž na mě vrčela.
"Dost," pronesl do naprostého ticha nebezpečným hlasem.

Nikdo se neodvážil pohnout, neboť všichni byli přikováni na místo. Jeho garda z důvodu, že kdyby se pokusili pohnout nebo udělat něco jiného, budou potrestáni. U nás jsem se bála, že bychom nevyvázli tak lehce.

"Navrhuji, aby ses odebrala do svých komnat a dále se nezúčastnila naší sešlosti," pronesl Aro tónem otce, který trestá své dítě.
"Ale-"
"Okamžitě."

Tentokrát se neodvažovala odporovat. Jedno slovo jí k tomu stačilo.
Přikývla a rychlým krokem zamířila ke dveřím, které jí ale ale zablokovali další dva členové gardy, na něž Aro kývl hlavou. Jane se zmateně otočila a pátravě se na Ara zahleděla.

"Jsem si jist, že si drahá Erin zaslouží tvou hlubokou omluvu, Jane," vysvětlil klidným hlasem Aro.
"Tohle přece-," vyprskla Jane, aniž by na mě vrhla pohled a byla znovu přerušena Arem.

"Vztekej se, jak uznáš za vhodné Jane, ovšem tuto místnost neopustíš, dokud se za své činy neomluvíš a ne," zadržel další její protesty okamžitě, "nepokoušej se shazovat vinu na Erin. Koneckonců, jak na začátku zmínil Carlilsle, je novorozenou teprve po sedm měsíců a její sebekontrola je daleko větší, než tvá tisíciletá."

Bylo na ní jasně vidět, že splnit Arův příkaz jí není po chuti, ovšem netroufá si mu odporovat. Pomalým a aristokratickým krokem k nám zamířila. Bezostyšně ignorovala Edwarda i Carlislea a zabodla do mě pohled, v němž se třpytila touha uplatnit na mě její schopnost.

Shlédla jsem na její drobnou postavu a přimhouřila oči, aby věděla, že tyhle pocity jsou vzájemné. Natáhla ke mně ruku, kterou jsem zase já ignorovala a pozvedla jsem obočí, v jasném "opravdu si myslíš, že ti po tomhle budu důvěřovat" gestu.

Stáhla svou ruku zpět a našpulila rty.
"Omlouvám se, to ode mě bylo neomalené," dostala ze sebe plochým monotónním hlasem.

Pouze jsem na ni kývla, jakože její omluvu slyším. Já bych tedy tak slušná nebyla, kdybych otevřela ústa a nebyla jsem si jistá, na kolik je Aro v dobré náladě, aby mi další úlet prošel. Držela jsem se Edwardovy rady a držela jazyk za zuby.
"Výborně," ozval se Aro a otočil se k Jane. "Můžeš odejít."

Přikývla a uklonila se mu. Znovu se rychlým krokem vydala ke dveřím, od nichž odstoupili dva těžkotonážní upíři a odešla. Neodvážila se za sebou prásknout dveřmi, jak jsem viděla v jejích očích, když kolem procházela.
Tak dobře tu byli všichni vycvičení, poslouchat Ara na slovo.

"Má drahá," získal si znovu mou pozornost, "omlouvám se za nepříjemnosti. S Jane máme občas své neshody, ovšem beru ji jako svou dceru."
Nehodlala jsem tuhle větu komentovat.

"Nicméně doufám, že tě Janeina malá eskapáda nijak neodradila a neznechutila ti výlet do Voltery."
Ani na tohle jsem nezariskovala odpovědět.
"Musím říct, že jsem fascinován, jak vysoká tvá sebekontrola je," na okamžik zaváhal, než mým směrem dychtivě natáhl ruku, "dovolíš?"

Věděla jsem, že stejně moc na vybranou nemám a rozhodla jsem se nevyvolat žádné dalíš konflikty. Odstoupila jsem od Cullenových a přešla těch pár metrů k Arovi, jenž okamžitě sevřel ruce kolem mě, jakmile jsem byla v jeho blízkosti.

Okamžitě jsem byla vtažena do víru svých vlastních myšlenek, které čílenou rychlostí prolétávaly mojí myslí a Aro si je zběžně prohlížel. Za což jsem byla ráda, protože jsem nepotřebovala znovu do detailu vidět Davida.

Trvalo to pouze pár vteřin, než z mé mysli vystoupil a já se pokusila odstoupit, jenže stále držel mou ruku ve svém sevření.

Zíral na mě jako na svatý obrázek a já si vybavila Alicin popis, který mi naháněl hrůzu již jen z vyprávění. V tu chvíli jsem pochopila opravdovost Eleazarových slov. Aro tě bude chtít v okamžiku, kdy pozná, čeho jsi schopná a co se v tobě skrývá.

"Děkuji," pronesl s nádechem obdivu.
"Není zač. Smím... se vrátit?," zeptala jsem se opatrně a mrkla pohledem na naše stále propojené ruce.

"Ach, ovšem," zněl mírně zklamaně, ale vyhověl mému přání a odstoupil.
Zatímco kráčel ke svému trůnu, já se rychle přesunula zpět na své místo mezi Edwarda a Carlislea. Tam jsem se cítila alespoň zdánlivě v bezpečí.

"Tuším, ba jsem si dokonce téměř jist, že tvá okamžitá odpověď na mou nabídku bude záporná, ale nemohu jinak," začal, jakmile se usadila zabodl do mě svůj pohled. "Bylo by mi ctí, kdybych ti zde ve Volteře mohl nabídnout domov."
Odhodlaně jsem zvedla pohled a promluvila od ztichlé místnosti.

"Tušíš správně, Aro," pronesla jsem pevným, ale přesto zdvořilým hlasem a sledovala, jak naděje z jeho obličeje mizí. "Je mi líto, ale já jsem svou rodinu již našla."

"Jsi si opravdu jistá?," zeptal se a naklonil hlavu na stranu. "Jsem si jist, že bych mohl hrad... pozměnit vůči tvé volbě stravování, jistě bys zde nestrádala."

Cítila jsem Edwardovy prsty, které se mi pevně propletly s mými a s ujištěním je stiskla.
"Jsem si jistá," na chvíli jsem zaváhala, než jsem pokračovala. "Nemyslím si, že bych se zde cítila plně v bezpečí."

V jeho očích se mihlo několik emocí, zatímco zpracoval mou odpověď a pochopil mou narážku. Povzdechl si a přikývl.
"Chápu, má drahá," oznámil s určitým bojkotem za svými slovy. "Mrzí mě, že se takto cítíš. Plně tě chápu a respektuji tvé rozhodnutí."

I já pochopila jeho narážku. Byla jsem pro něj důležitá, stejně jako Edward a další členové jeho vnitřního kruhu. Bohužel, na tohle místo se hodila i Jane. A Aro ji nemínil ztratit, třebaže v prospěch další schopnosti.

Jane, přestože jsem jí od první chvíle z duše nenáviděla, byla talentovaná a v Arově gardě nenahraditelná osoba. Navíc spolu s ní by ztratil i Aleca a to by byla pro Volturiovy citelná ztráta.

Aro byl chytrý a nepochybovala jsem, že vrhnout se na mě jiný upír neváhala by s jeho popravou přímo před mýma očima. V jeho očích se odehrál boj a on se rozhodl. Byla jsem pro něj výjimečná, ovšem za ztrátu dvojčat bych byla chabá náhrada.

"Nezbývá mi tedy nic jiného, než tě přivítat v našem světě a popřát vám šťastnou cestu zpět do Ameriky."
"Děkujeme," odpověděl za nás Carlisle. "Bylo hezké tě zase vidět."

"Nápodobně Carlisle, příště se snad setkáme s celou vaší rodinou," odvětil Aro s fanatickým leskem v očích.
Mrkli jsme po sobě s Edwardem. Myslel na Alice.

"Snad," usmál se neurčitě Carlisle.
"Vyprovoďte naše hosty, prosím. A zavolejte Heidi."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Následovali jsme dva upíry, jenž byli označeni jako náš doprovod do garáží a já cítila, jak mi spadl obří balvan ze srdce, když jsme konečně vyšli z královské haly. Přesto jsem se bála, že je to pouhý sen a držela jsem se Carlislea, jako by na tom závisel můj život.

Cesta pryč ovšem také neproběhla bez menších obtíží. Po pěti minutách chůze si mě k sobě Carlisle pevněji přitáhl a Edward mi zašeptal do ucha. "Brýle."

Okamžitě jsem si je nasadila a zadržela dech. Snažila jsem se uklidnit, jenže čím více se hlasy, smích a tlukot srdcí přibližoval, tím hůř jsem se cítila. Snažila jsem se mermomocí získat kontrolu nad vlastním tělem.

Ve chvíli, kdy se objevily první osoby a zastavily se přímo uprostřed chodby, aby obdivovaly jakýsi obraz. Přímo před nimi stála s oslňujícím úsměvem Heidi a vykládala cosi o Francouzské revoluci a všichni turisté ji zapáleně poslouchali.

Cítila jsem, jak mě oba dva drží pevně pod lokty, abych se na někoho nevrhla a byla jsem jim za to nesmírně vděčná. Nekrmila jsem se už dobré tři dny a žízeň se na mě začínala podepisovat.

Věděla jsem, že jsem začínala být nepříjemná, když jsme se na lov nevydali dostatečně brzo a to jsem byla na zvířecí stravě. Projít kolem několika desítek lidí bylo jako nechat se dobrovolně lynčovat.

Tiše jsem zavrčela, ale nikdo z lidí se ani neuhnul, naprosto uhranuti Heidiiným osobitým kouzlem. Edward mě v odpověď pevněji chytil a všichni jsme, co nejrychleji následovali naši přidělenou stráž.

"Tohle udělala schválně," sykl Edward Carlisleovým směrem, jakmile jsme byli v bezpečné vzdálenosti. Třebaže mě stále nepouštěl.
"Edwarde..."

"Mohla projít kteroukoliv chodbou v tomhle hradě, ale ona si vybrala tu naši."
"Zvládli jsme to a to je hlavní. Nenech se vyprovokovat synu."

"Jo, nenech se vyprovokovat," usmála jsem se kysele a snažila se ignorovat pocit žízně, který ve mně náš přechod k autu vyvolal.
Na to se Edward omluvně usmál a já bez dalšího slova vklouzla do auta, zatímco za mnou zabouchl dveře. Upír, který nás vedl do podzemí podal Carlisleovi klíčky.

"Nechte auto na letišti, někdo pro něj přijde, klíčky nechte na recepci u chlapíka, co se jmenuje Clark, jasné?," zavrčel nepříjemně.
"Samozřejmě," odpověděl Carlisle a následoval Edwarda i mě do vozu.

"Jak jsem říkal - zvládla jsi to," mrkl na mě do zrcátkla Edward a já mu věnovala úšklebek.
"Ještě jsme neodletěli Edwarde, takže se neradujme předčasně."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Jen nedýchej."
Tuhle větu jsem už slyšela tolikrát a v tak krátké době, že jsem chvílemi měla chuť vrhnou se místo na lidi na Edwarda.

Volturiovi nám sice poskytli vůz, jenž nás dopravil k letišti, ovšem letadlo jsme si museli domluvit sami. Což samozřejmě nebyl problém - ať už s penězi nebo s volnými místy - ovšem museli jsme se prodrat mezi několika stovkami cestujících.

Což pro Carlislea i Edwarda žádný problém. Naopak já jsem se snažila nevrhnout se na každého, kdo kolem mě prošel. Děkovala jsem bohu za to, že byl Edward stále přilepený u mého boku a dokázala mě krotit ve chvílích, kdy jsem se skoro nechala unést.

Naštěstí se Carlisleovi podařilo dostat nás do dalšího VIP letadla a zabookovat nám místa v zadní časti letounu, kde budeme mít soukromí. A já budu alespoň trochu odříznutá od všech pachů a lahodné krvi.

Přestože mi to tak nepřipadalo, Edward mi neustále tvrdil, jak jsem se oproti prvnímu letu zlepšila. Nehledě na to, že jsem se musela prodrat plnou letištní halou a přežít několikaminutovou lekci pilota VIP letadla, jenž nás seznamoval s pravidly.

Bezpečně jsem se cítila až ve chvíli, kdy se za letuškou zaklaply dveře a my jsme zůstali sami v našem vlastním letadlovém prostoru. Svalila jsem se na malou pohovku a zavřela oči únavou a frustrací.

"Není šance, že by se mi to podařilo prospat celé, že?," zeptala jsem se a neobtěžovala se otevřít oči.
"Upřímně? Ne," odpověděl Edward s náznakem lehkého pobavení a odstrčil mi nohy, aby si mohl sednout vedle mě.

"Jsem v pohodě," ujistila jsem ho okamžitě, když jsem pochopila jeho záměr se posadit co nejblíž ke mně a hlídat mé kroky.
"Nezpochybňuji to," odpověděl diplomaticky a vytáhl knihu, soudě podle zvuku otáčených stránek.

"Stejně jsi ji už četl," prohodila jsem po chvíli ticha, které přerušovalo pouze rytmické otáčení stránek a Carlisleovo psaní lékařských zpráv.
"Ne v japonské verzi," dostala se mi odpověď.

Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Pevně jsem se stulila do klubíčka a nechala se ukolébat k spánku občasnými turbulencemi. Ani jsem necítila, když přese mě Edward přehodil deku a pouze jsem souhlasně zabroukala.

Vraceli jsme se domů a přesto, že bych se měla cítit zcela uklidněně, nějak jsem tušila, že tahle idyla nevydrží dlouho.

13. Pekelný let

8. listopadu 2015 v 18:36 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Moc děkuji za vaši neustálou podporu, hlasy i komentáře! Moc to pro mě znamená! :) Doufám, že se mi další část podaří napsat co nejdřív, ale začíná čtvrtletní písemkové období, takže nemůžu nic slíbit. :)

WATTPAD



13. Pekelný let

"Nemůžeme si dovolit zmizet."
"Já vím, Edwarde"

"A oni nám určitě nedají víc času na "návštěvu" Voltery."
"Edwarde-"

"Erin nemůže letět v letadle s lidmi, to je prostě-"
"Edwarde! Myslíš, že tohle všechno nevím?"

Přikrčila jsem se na zadním sedadle ještě víc a zpětným zrcátkem se podívala na velkou černou dodávku, jež se držela těsně za naším autem. Přestože měli kouřová skla, viděla jsem potutelné úsměvy obou Arových bodyguardů.
"Erin?"

Odtrhla jsem pohled od dodávky a podívala se na Edwarda, jenž se ke mně ze sedadla jemně natočil, aby nebudil pozornost našich pronásledovatelů. Ustaraně se na mě podíval a poté mi podal malý přívěsek.

Opatrně jsem si ho vzala a několikrát ho zkoumavě převrátila v ruce. Byla to malá liška na řetízku, podobná té, kterou jsem potkala v lese, když jsme sem před půl rokem dorazili. Jemně jsem se usmála a vzhlédla.
"Proč přesně mi ji dáváš?," zeptala jsem se a zapnula si ho na krk.

"Až budeme v letadle," začal a povzbudivě mi stiskl ruku, kterou jsem položila vedle řadící páky, když jsem ztuhnula, "budeš potřebovat něco, na co se upneš, abys nemyslela na lidi kolem sebe. Když se budeš dostatečně soustředit, můžeš je vytěsnit z hlavy."

"Co když to nedokážu?," vyslovila jsem svojí obavu a sledovala, jak si mezi sebou vyměnili rychlý pohled.
"Budeme hned vedle tebe, Erin," ujistil mě Carlisle a mrkl do zpětného zrcátka. "To, že nás donutili jet neznamená, že nebudeme hrát podle vlastních pravidel."

"Pro vás to zní jednoduše!," nedokázala jsem udržet svou paniku spojenou s hněvem pod pokličkou.
Pohladila jsem lišku, která se na dlouhém řetízku snesla až pod má žebra a soustředěně zavřela oči. Zbytečně jsem vydechla a znovu otevřela oči, abych uhnula pohledem k ubíhající krajině kolem.

"Nedokážu to ovládnout. Když ucítím krev, nemůžu jinak, než se za tím rozběhnout a hasit žízeň. A to jsou ode mě ti lidé daleko vzdálení," dodala jsem, když se oba odhodlávali mě přerušit. "Nezvládnu s nimi být v jednom letadle tak dlouho."

"Ale ano, zvládneš," odpověděl přesvědčivě Edward a znovu se ke mně otočil. "Během půlroku jsi udělala neuvěřitelné pokroky a začínáš se kontrolovat."
"Víme, že tohle pro tebe nebude lehké Erin a opravdu nás mrzí, že si tím budeš muset projít," dodal Carlisle, zcela provinilým hlasem.

"Není to tvá chyba," řekla jsem.
"Ani tvoje," dostalo se mi okamžité odpovědi.

Pochybovačně jsem se na oba podívala, když jsem si vzpomněla na můj pokus zmást Eleazara mou pachovou stopu na skále, která vedla pouze k tomu, že mě Demetri rychleji vystopoval.

"Zastavili by se u Denalijských tak jako tak," přerušil tok mých myšlenek záhy Edward s mírným zamračením. "Nelhala jsem, když jsem říkal, že by se to jednou stejně stalo. Jsou to až příliš dobří stopaři."
"Ale problémy máte kvůli mně, ne jim," poznamenala jsem.

"Aro je jeden velký problém," zachmuřil se Edward a na chvíli vyhlédl z okna, takže jsem svou pozornost obrátila ke Carlisleovi.

"Edwarde," prohodil tiše, načež se otočil ke mně. "Edward má ovšem v něčem pravdu - našli by si nás tak jako tak a my bychom se museli ve Volteře ukázat z nějakého dalšího pro nás neznámého důvodu. Zvládneme to."
"Doufám, že máš pravdu."
Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Dobře," řekl Carlisle, když zaparkoval poblíž ranveje a otočil se k nám. "Edwarde, zůstaňte s Erin v autě, než vyřídím naše letenky."
"Je to bezpečné?," zeptala jsem se a střelila pohledem k Volturiovým, kteří vyskočili ze své dodávky.

Carlisle mi jemně stiskl rameno a kývl na Edwarda. S tím odepnul pás a vylezl z auta. Úzkostlivě jsem sledovala jeho přechod k budově, kde se k němu připojili Demetri s Felixem a nepřestala jsem sledovat vchod, i když už dávno zmizeli v hale.

"Není tu moc lidí," konstatoval Edward a já o něj letmo zavadila pohledem a překvapeně zamrkala. Opravdu je tu hledal podle pachu.
"To mě moc neuklidňuje," podotkla jsem a znovu se soustředila na budovu před námi.

"Bude v pořádku," ujistil mě. "Nemůžou se o nic pokusit kolem tolika svědků a navíc mám jejich myšlenky přečtené."
To mě trochu uklidnilo, přestože jsem stále byla ostražitá. Když po téměř patnácti minutách konečně vyšli ven, všichni zamířili přímo k nám a já se jala Edwardova příkladu a pomalu vystoupila z auta.

Trochu jsem čekala, že mě do nosu uhodí nekonečné množství pachů a vůní, ovšem i přes silný zápach paliva, olejů a dalších leteckých kapalin, jsem velmi jasně cítila krev. Donutila jsem se dál nedýchat a raději přiznat, že mi to není příjemné, než si hrát na hrdinku a někoho zabít.

Edward byl okamžitě po mém boku a s rukou kolem pasu si mě k sobě přitáhl. Byla jsem za to vděčná. Přestože jsem necítila potřebu se na někoho vrhnout, stále jsem toho upíra vzadu v hlavě cítila. Připravený vyletět v okamžiku, kdy spatří kořist. Spěšně jsem si nasadila černé brýle, abych skryla své oči.

"Naše letadlo právě tankuje, stevardi vám vaše tašky odnesou, můžete klidně zamířit na palubu," pronesl Demetri s cynickým úsměvem, když se k nám přiblížil na doslech.
"Ještě promluvíme s pilotem a můžeme vyrazit," oznámil ploše Felix a oba dva se otočili zpět k budově, před jejíž vchodem čekal kapitán letadla.

Otočila jsem se od nich, když jsem i přes zadržený dech zřetelně slyšela jeho bušící srdce a klidný dech. Edward mě v odpověď přitiskl víc k sobě a převzal od Carlislea pár zavazadel do své volné ruky.
Okamžitě jsem se natáhla po jednom v jeho ruce, aby nevypadal příliš nápadně a já se měla čeho chopit. S pochopením mi předal můj batoh a vydali jsme se k přistavenému soukromému letadlu na ranveji 52.

Kolem našeho letadla procházelo asi pět lidí. Definitivně lidé, podle způsobu, jakým jsem byla natěsnaná mezi Carlislem a Edwardem. Především ale kvůli hořící bolesti v mém krku.

Byla jsem nesmírně vděčná, že mě Eleazar již od začátku učil lidským zvykům a jejich způsobům, jinak bych neměla nejmenší šanci vypadat alespoň pro lidské oko věrohodně. Nutila jsem se k letmým pohybům hrudníku a ramen k imitaci dýchaní a občas zamrkala, i když to přes brýle nebylo nutné.

Téměř u letadla se k nám odkudsi přiřítil jakýsi mladík, očividně ochotný nám pomoci se zavazadly. Cítila jsem jeho prudce bušící srdce - nejen díky adrenalinu, ale i tomu, jak jsme vypadali.
Přirození predátoři... láká je na nás všechno... tvůj hlas, tvá vůně, tvůj vzhled...

"Vezmu vám vaše zavazadla, pane Cullene," přispěchal ke Carlisleově, který mu spěšně podal svá zavazadla.
"Děkuji," odpověděl slušně a chytil mě za ruku.
"Ukažte slečinko," otočil se ke mně druhý z nich a zcela nečekaně se objevil přede mnou.

Podala jsem mu svůj batoh a pokusila se o úsměv.
"Děkuji," vydechla jsem poslední zásobu kyslíku a neodvažovala se nabrat další.

Což bylo jedině dobře, protože mladík přede mnou se jemně začervenal a srdce se mu prudce rozbušilo. Edward zavrčel tak tiše, že by ho lidské ucho neslyšelo a kdybych zrovna neměla nutkání tomu mladíkovi roztrhnout tepnu, smála bych se Edwardově přehnané reakci.

"Ne-nemáte zač," vykoktal s dalším úsměvem a vzdálil se.

Samozřejmě ne bez toho, aniž by se po mně několikrát neotočil, čímž si vysloužil další neslyšné zavrčení od Edwarda. Bez dalšího zdržení jsme všichni tři vešli do letadla, které (přestože jsem v žádném ještě neletěla) vypadalo velice předraženě a honosně.

"Prosím, vaše místa budou v zadní části letadla, pane Cullene," vyšla z kabiny okamžitě mladá letuška a se zarděním zkontrolovala palubní lístky, které jí Carlisle podal.
"Děkuji, slečno," usmál se upřímně, když mu je podala nazpět a vysloužil si další začervenání a rozpačitý úsměv.

"Následujte mne," prohodila již celkem profesionálně a já se rychle odsunula, aby se o mě náhodou neotřela, načež mi věnovala úsměv, jelikož si myslela, že to dělám pouze ze zdvořilosti. Ach, kdyby věděla...

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Přeji vám příjemný let, kdybyste něco potřebovali, stačí zavolat," rozloučila se s úsměvem a přešla do přední části letadla.

Nadechla jsem se až v okamžiku, kdy Edward pevně zavřel dveře a stoupnul si před ně. Byla jsem vděčná, že byli Demetri s Felixem natolik štědří a přidělili nám nejzadnější místnost v letadle, takže tudy nechodil nikdo z personálu, pokud jsme si to vysloveně nepřáli.

Přesto mě udeřila spousta pachů, které mě lechtaly v krku. Namáhavě jsem polkla, posadila se a objala se kolem pasu.
"Tohle nezvládnu," zasyčela jsem mezi pevně zatnutými zuby a sama sobě zněla jako ztýrané zvířátko.
"Ale ano zvládneš," promluvil přesvědčivě Carlisle a klekl si přede mě.

Opatrně mi sundal z očí brýle a já vzhlédla do jeho teplých karamelových očí. Jasně jsem viděla své stále ještě napůl rudé oči, v nichž se pomalu třpytily slzy pod utrpením, které mi působily lidé nicnetušící v přídi letadla.

"Holčičko," zašeptal něžně Carlisle, jakmile si všiml, že nemám daleko k tomu, abych se rozbrečela a posadil se vedle mě. "Všechno bude v pořádku."

Neprotestoval, když jsem se mu prakticky vrhla na klín a pevně se zavrtala pod jeho bradu. Jen kolem mě obtočil své paže a přitáhl si mě blíž. Zavřela jsem oči a ignorovala bolest v krku. Opatrně jsem své prsty obtočila kolem přívěsku a dávala si dobrý pozor, abych ho neponičila.
Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

A to jsem si myslela, že proměna je peklo. Nebylo to peklo, ale dalo by se to tomu přirovnat.

Bylo to nejdelších jedenáct hodin mého života. Mezi jednotlivými výbuchy šíleného vzteku, kdy mě oba dva museli pevně držet na místě, abych se nepokusila prorazit dveře po momenty, kdy jsem jen ležela schoulená jednomu z nich v náručí a útrpně brečela. Díky bohu za zvukotěsné dveře.

Věděla jsem, že je to pro ně ještě větší utrpení mě pozorovat, než bylo pro mě přežít cestu. Byla jsem sobecká, ale nedokázala jsem se ovládat, když jsem měla v dosahu tolik lidí poprvé za celou dobu, kdy jsem se stala upírkou.

Jakmile ovšem letadlo přistálo, věděla jsem, že to nejhorší je teprve přede mnou. Znovu jsem si nasadila brýle a za pár minut se v našich dveřích objevila letuška, která nás poprvé přivítala na palubě.
"Všechno v pořádku?," zeptala se mile a věnovala všem další profesionální úsměv.

Jistě, po cestě ani jeden z nás neprahl po žádné z jejich služeb. Já byla ráda, že jsem byla schopná se ovládat alespoň natolik, abych jim nezničila celé vybavení a nezabila je.

"Jistě, děkujeme," odpověděl Carlisle s dalším úsměvem. "Pokud bych vás ale mohl o něco poprosit, slečno?"
"Samozřejmě," odpověděla poněkud dychtivě.

"Mohla byste nás odvést jako poslední? Má dcera prodělala zákrok na sítnicích oka a já bych byl nerad, kdyby musela procházet v takovém davu. Znáte to - někdo omylem zvedne více loket," pronesl s tím známým podmanivým hlasem, jenž jsem slyšela používat Demetriho.

Slečna se okamžitě zarděla a přikývla. Přestože byla mírně skleslá a vrhala letmý pohled mým směrem, když Carlisle zmínil slovo "dcera".
"To nebude problém," dodala ještě slovní odpověď a s dalším úsměvem zmizela zpět na chodbě.

Podívala jsem se z okýnka a sledovala několik cestujících našeho letadla, jak se připravují k obrovskému zástupu lidí, čekajících před hlavní halou letiště.
"Tak tohle rozhodně nezvládnu," oznámila jsem ztuhle a dál pozorovala masy lidí, jak spěchají po Florentském letišti.

"Nebudeme tudy procházet. Felix a Demetri zařídili auta, co nás odtud okamžitě odvezou," uklidnil mě Carlisle.
"Nemyslím, že to je náš jediný problém," řekla jsem upřímně a podívala se na něj.
Jen mi v odpověď povzbudivě stiskl ruku a naši další konverzaci přerušila letuška.

"Všichni cestující již vystoupili, pane Cullene," oslovila ho.
"Děkujeme," odpověděl.

Edward šel jako první hned za letuškou, abych k ní neměla tak blízko, což od něj bylo milé a zároveň neskutečně frustrující. Pevně jsem se držela Carlislea za ruku a odmítala jsem se ho pustit, i když jsme nastoupily do další černé dodávky Volturiových.

Počasí ve Florencii bylo nádherné, přestože nesvítilo sluníčko. S čímž samozřejmě museli počítat, protože jinak bychom se tu nemohli ukázat před tolika lidmi.

Jeli jsme poměrně nebezpečně vysokou rychlostí, ale jak jsme si všimla, pro upíry to bylo naprosto přirozené. Věděla jsem, jak rád jezdí Emmett i Edward a dokonce i děvčata rychlými vozy daleko přes povolenou rychlost.
Usmála jsem se nad tou myšlenkou a opřela se o Edwardovo rameno s rukou stále propletenou s Carlislem.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Cesta do Voltery netrvala snad ani hodinu. Oproti letu letadlem to byla ale neskutečná rychlost. A nejspíš i proto, že v autě byli samí upíři a v rychlosti, kterou jsme po silnici uháněli, jsem neměla šanci zachytit pach nějakého člověka.

To se ovšem změnilo, když jsme přijeli do Voltery, po jejíž ulicích procházely davy místních i turistů a zcela očividně to tu žilo, neboť bylo něco málo po poledni a přestože slunce nesvítilo, počasí bylo stále příjemné.

Naštěstí jsem si s tím nemusela příliš lámat hlavu, když jsme vyjeli na náměstí a poté vjeli do podzemní garáže, která nejspíše patřila pouze Volturiovým. Na parkovišti stálo několik vozů, všechny naprosto identické tomu našemu.
Následovala jsem Edwarda z vozu a nervózně nadskočila, když mě Carlisle objal kolem ramen.

"Já věděl, že to zvládneš," zopakoval jemně a políbil mě na temeno hlavy.
"Pořád si myslím, že to nejtěžší máme před sebou," zašeptala jsem zpět a ostražitě sledovala řidiče našeho vozu, jak mizí v nějaké chodbě.

"Zvládneme to. Nepustíme tě z dohledu," slíbil mi.
"Šli pro Heidi," zamumlal Edward s pohledem upřeným na chodbu, kde zmizeli upíři.
"To je kdo?," zašeptala jsme nazpět.

"Jejich... lovkyně potravy," vyplivl to slovo Edward. "Přivádí sem na prohlídku dav turistů a poté je odvede do jejich připravené jídelny."
"Panebože," vydechla jsem a přivřela oči. "Jsou tu nějací lidé?"

"S velkou pravděpodobností je nepotkáme," uklidnil mě Edward a otočil se ke mně s mírným úsměvem.
"Navíc tu s tebou budeme celou dobu, takže se není čeho bát," přidal se Carlisle.
V tu chvíli se do garáže vřítilo další auto, jenž smykem zabrzdilo vedle nás a vystoupili z něho Demetri s Felixem.

"Tak - jaký byl let?," prohodil rádoby nenuceným tónem Demetri, ovšem v jeho očích se skrývala škodolibost.
"Poklidně," zchladil ho Carlisle se stále jistým zdvořilým hlasem. "Jsem si jist, že bychom si to užili více, kdyby na palubě nebylo tolik lidí a kdybychom mohli přijet až ve chvíli, kdy bude má dcera schopna cestovat."

"Myslím, že to zvládla bez újmy na zdraví," prohodil bezstarostně a mrkl na mě. "Jak se ti líbí ve Volteře."
"Myslím, že je to trochu větší, než by bylo potřeba," odpověděla jsem po pravdě svůj názor v trochu jemnější verzi, než jsem zamýšlela.

"To se ti může zdát, protože jsi tu poprvé. Tahle stavba je pro naši společnost nutná, vzhledem k počtu upírů, jež se tu nachází," odvětil s úsměvem.
"To nepochybně," vložil se do toho Edward, čímž si vysloužil nepříliš milý pohled od Felixe.

"Heidi!," zvolala Demetri s širokým úsměvem a já se otočila k ženě, jež k nám kráčela.
Byla to vyšší blondýnka s rudě zbarvenými duhovkami, což by mě tu opravdu nemělo překvapovat, když tu nikdo z nich není vegetarián. Bylo na ní doslova vidět, že si užívá jakoukoliv pozornost, která se jí může dostat.

"Demetri, Felixi," pozdravila s jakousi parodií na úsměv, načež se otočila k nám.
"Carlisle, Edwarde," znovu pozdravila a když spočinula pohledem na mě, mírně se zarazila.

Prohlédla si mě od hlavy až k patě a jemně zatnula čelist. K mému překvapení se Edward vedle mě tvářil neskutečně samolibě a Demetri se rozesmál.
"Ale no tak drahá, někdo tě občas musí svou krásou předčit," sdělil jí a ja šokovaně zamrkala.

Předčit krásou? Otočila jsem se nevěřícně k Edwardovi, který se jen hrdě usmál a mrkl na Heidi. Ta se očividně vzpamatovala natolik, aby mohla být nepříjemná.
"Nejsem si jistá, že bych tu někde měla záznam o nějakém novém upírovi, Carlisle," oznámila a dál mi nevěnovala žádný pohled a dělala, jako bych ani neexistovala.

"Také ještě nebyl čas, jelikož je má dcera změněná teprve sedm měsíců," odpověděl jí a ochranitelsky si mě k sobě přimkl. "Takže bych vás rád představil Heidi - tohle je Erin, má nejmladší dcera."
"Těší mě," pronesla lhostejně a otočila se na patě se zvoláním. "Aro na vás již čeká."

Zdráhavě jsem ji následovala a snažila se necítit jako uvězněná, protože Demetri s Felixem šli před námi, zatímco za nás se připojili další dva upíři z jejich gardy. Celkový jejich postoj naznačoval, že tu velí oni a neměli bychom zkoušet utéct.

Procházeli jsme spletitými chodbami, jež bych si jako člověk zaručeně nepamatovala. Což, jak jsem si uvědomila, by pravděpodobně důvod, proč tohle místo zvolili. Aby jim jejich lidské oběti neměli kam utéct, když je sem přivedou.

Cesta se zdála být nekonečná, když jsme konečně stanuli před nádhernými a velkými dveřmi, jež nepochybně vedli do místnosti, kde sídlí nejvyšší z Volturiových. Heidi otevřela dvojité dveře a my ji v těsném závěsu následovali.

Byl to prostorný sál, s menší vyvýšenou náhražkou pódia, na němž stály tři královsky zdobené trůny. V každém z nich seděl jeden muž, ovšem Ara jsem nemohla přehlédnout. Vstal v okamžiku, kdy mě zahlédl a dychtivost v jeho tváři mi naháněla hrůzu."Má drahá - vítej ve Volteře!"