13. Pekelný let

8. listopadu 2015 v 18:36 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Moc děkuji za vaši neustálou podporu, hlasy i komentáře! Moc to pro mě znamená! :) Doufám, že se mi další část podaří napsat co nejdřív, ale začíná čtvrtletní písemkové období, takže nemůžu nic slíbit. :)

WATTPAD



13. Pekelný let

"Nemůžeme si dovolit zmizet."
"Já vím, Edwarde"

"A oni nám určitě nedají víc času na "návštěvu" Voltery."
"Edwarde-"

"Erin nemůže letět v letadle s lidmi, to je prostě-"
"Edwarde! Myslíš, že tohle všechno nevím?"

Přikrčila jsem se na zadním sedadle ještě víc a zpětným zrcátkem se podívala na velkou černou dodávku, jež se držela těsně za naším autem. Přestože měli kouřová skla, viděla jsem potutelné úsměvy obou Arových bodyguardů.
"Erin?"

Odtrhla jsem pohled od dodávky a podívala se na Edwarda, jenž se ke mně ze sedadla jemně natočil, aby nebudil pozornost našich pronásledovatelů. Ustaraně se na mě podíval a poté mi podal malý přívěsek.

Opatrně jsem si ho vzala a několikrát ho zkoumavě převrátila v ruce. Byla to malá liška na řetízku, podobná té, kterou jsem potkala v lese, když jsme sem před půl rokem dorazili. Jemně jsem se usmála a vzhlédla.
"Proč přesně mi ji dáváš?," zeptala jsem se a zapnula si ho na krk.

"Až budeme v letadle," začal a povzbudivě mi stiskl ruku, kterou jsem položila vedle řadící páky, když jsem ztuhnula, "budeš potřebovat něco, na co se upneš, abys nemyslela na lidi kolem sebe. Když se budeš dostatečně soustředit, můžeš je vytěsnit z hlavy."

"Co když to nedokážu?," vyslovila jsem svojí obavu a sledovala, jak si mezi sebou vyměnili rychlý pohled.
"Budeme hned vedle tebe, Erin," ujistil mě Carlisle a mrkl do zpětného zrcátka. "To, že nás donutili jet neznamená, že nebudeme hrát podle vlastních pravidel."

"Pro vás to zní jednoduše!," nedokázala jsem udržet svou paniku spojenou s hněvem pod pokličkou.
Pohladila jsem lišku, která se na dlouhém řetízku snesla až pod má žebra a soustředěně zavřela oči. Zbytečně jsem vydechla a znovu otevřela oči, abych uhnula pohledem k ubíhající krajině kolem.

"Nedokážu to ovládnout. Když ucítím krev, nemůžu jinak, než se za tím rozběhnout a hasit žízeň. A to jsou ode mě ti lidé daleko vzdálení," dodala jsem, když se oba odhodlávali mě přerušit. "Nezvládnu s nimi být v jednom letadle tak dlouho."

"Ale ano, zvládneš," odpověděl přesvědčivě Edward a znovu se ke mně otočil. "Během půlroku jsi udělala neuvěřitelné pokroky a začínáš se kontrolovat."
"Víme, že tohle pro tebe nebude lehké Erin a opravdu nás mrzí, že si tím budeš muset projít," dodal Carlisle, zcela provinilým hlasem.

"Není to tvá chyba," řekla jsem.
"Ani tvoje," dostalo se mi okamžité odpovědi.

Pochybovačně jsem se na oba podívala, když jsem si vzpomněla na můj pokus zmást Eleazara mou pachovou stopu na skále, která vedla pouze k tomu, že mě Demetri rychleji vystopoval.

"Zastavili by se u Denalijských tak jako tak," přerušil tok mých myšlenek záhy Edward s mírným zamračením. "Nelhala jsem, když jsem říkal, že by se to jednou stejně stalo. Jsou to až příliš dobří stopaři."
"Ale problémy máte kvůli mně, ne jim," poznamenala jsem.

"Aro je jeden velký problém," zachmuřil se Edward a na chvíli vyhlédl z okna, takže jsem svou pozornost obrátila ke Carlisleovi.

"Edwarde," prohodil tiše, načež se otočil ke mně. "Edward má ovšem v něčem pravdu - našli by si nás tak jako tak a my bychom se museli ve Volteře ukázat z nějakého dalšího pro nás neznámého důvodu. Zvládneme to."
"Doufám, že máš pravdu."
Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Dobře," řekl Carlisle, když zaparkoval poblíž ranveje a otočil se k nám. "Edwarde, zůstaňte s Erin v autě, než vyřídím naše letenky."
"Je to bezpečné?," zeptala jsem se a střelila pohledem k Volturiovým, kteří vyskočili ze své dodávky.

Carlisle mi jemně stiskl rameno a kývl na Edwarda. S tím odepnul pás a vylezl z auta. Úzkostlivě jsem sledovala jeho přechod k budově, kde se k němu připojili Demetri s Felixem a nepřestala jsem sledovat vchod, i když už dávno zmizeli v hale.

"Není tu moc lidí," konstatoval Edward a já o něj letmo zavadila pohledem a překvapeně zamrkala. Opravdu je tu hledal podle pachu.
"To mě moc neuklidňuje," podotkla jsem a znovu se soustředila na budovu před námi.

"Bude v pořádku," ujistil mě. "Nemůžou se o nic pokusit kolem tolika svědků a navíc mám jejich myšlenky přečtené."
To mě trochu uklidnilo, přestože jsem stále byla ostražitá. Když po téměř patnácti minutách konečně vyšli ven, všichni zamířili přímo k nám a já se jala Edwardova příkladu a pomalu vystoupila z auta.

Trochu jsem čekala, že mě do nosu uhodí nekonečné množství pachů a vůní, ovšem i přes silný zápach paliva, olejů a dalších leteckých kapalin, jsem velmi jasně cítila krev. Donutila jsem se dál nedýchat a raději přiznat, že mi to není příjemné, než si hrát na hrdinku a někoho zabít.

Edward byl okamžitě po mém boku a s rukou kolem pasu si mě k sobě přitáhl. Byla jsem za to vděčná. Přestože jsem necítila potřebu se na někoho vrhnout, stále jsem toho upíra vzadu v hlavě cítila. Připravený vyletět v okamžiku, kdy spatří kořist. Spěšně jsem si nasadila černé brýle, abych skryla své oči.

"Naše letadlo právě tankuje, stevardi vám vaše tašky odnesou, můžete klidně zamířit na palubu," pronesl Demetri s cynickým úsměvem, když se k nám přiblížil na doslech.
"Ještě promluvíme s pilotem a můžeme vyrazit," oznámil ploše Felix a oba dva se otočili zpět k budově, před jejíž vchodem čekal kapitán letadla.

Otočila jsem se od nich, když jsem i přes zadržený dech zřetelně slyšela jeho bušící srdce a klidný dech. Edward mě v odpověď přitiskl víc k sobě a převzal od Carlislea pár zavazadel do své volné ruky.
Okamžitě jsem se natáhla po jednom v jeho ruce, aby nevypadal příliš nápadně a já se měla čeho chopit. S pochopením mi předal můj batoh a vydali jsme se k přistavenému soukromému letadlu na ranveji 52.

Kolem našeho letadla procházelo asi pět lidí. Definitivně lidé, podle způsobu, jakým jsem byla natěsnaná mezi Carlislem a Edwardem. Především ale kvůli hořící bolesti v mém krku.

Byla jsem nesmírně vděčná, že mě Eleazar již od začátku učil lidským zvykům a jejich způsobům, jinak bych neměla nejmenší šanci vypadat alespoň pro lidské oko věrohodně. Nutila jsem se k letmým pohybům hrudníku a ramen k imitaci dýchaní a občas zamrkala, i když to přes brýle nebylo nutné.

Téměř u letadla se k nám odkudsi přiřítil jakýsi mladík, očividně ochotný nám pomoci se zavazadly. Cítila jsem jeho prudce bušící srdce - nejen díky adrenalinu, ale i tomu, jak jsme vypadali.
Přirození predátoři... láká je na nás všechno... tvůj hlas, tvá vůně, tvůj vzhled...

"Vezmu vám vaše zavazadla, pane Cullene," přispěchal ke Carlisleově, který mu spěšně podal svá zavazadla.
"Děkuji," odpověděl slušně a chytil mě za ruku.
"Ukažte slečinko," otočil se ke mně druhý z nich a zcela nečekaně se objevil přede mnou.

Podala jsem mu svůj batoh a pokusila se o úsměv.
"Děkuji," vydechla jsem poslední zásobu kyslíku a neodvažovala se nabrat další.

Což bylo jedině dobře, protože mladík přede mnou se jemně začervenal a srdce se mu prudce rozbušilo. Edward zavrčel tak tiše, že by ho lidské ucho neslyšelo a kdybych zrovna neměla nutkání tomu mladíkovi roztrhnout tepnu, smála bych se Edwardově přehnané reakci.

"Ne-nemáte zač," vykoktal s dalším úsměvem a vzdálil se.

Samozřejmě ne bez toho, aniž by se po mně několikrát neotočil, čímž si vysloužil další neslyšné zavrčení od Edwarda. Bez dalšího zdržení jsme všichni tři vešli do letadla, které (přestože jsem v žádném ještě neletěla) vypadalo velice předraženě a honosně.

"Prosím, vaše místa budou v zadní části letadla, pane Cullene," vyšla z kabiny okamžitě mladá letuška a se zarděním zkontrolovala palubní lístky, které jí Carlisle podal.
"Děkuji, slečno," usmál se upřímně, když mu je podala nazpět a vysloužil si další začervenání a rozpačitý úsměv.

"Následujte mne," prohodila již celkem profesionálně a já se rychle odsunula, aby se o mě náhodou neotřela, načež mi věnovala úsměv, jelikož si myslela, že to dělám pouze ze zdvořilosti. Ach, kdyby věděla...

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Přeji vám příjemný let, kdybyste něco potřebovali, stačí zavolat," rozloučila se s úsměvem a přešla do přední části letadla.

Nadechla jsem se až v okamžiku, kdy Edward pevně zavřel dveře a stoupnul si před ně. Byla jsem vděčná, že byli Demetri s Felixem natolik štědří a přidělili nám nejzadnější místnost v letadle, takže tudy nechodil nikdo z personálu, pokud jsme si to vysloveně nepřáli.

Přesto mě udeřila spousta pachů, které mě lechtaly v krku. Namáhavě jsem polkla, posadila se a objala se kolem pasu.
"Tohle nezvládnu," zasyčela jsem mezi pevně zatnutými zuby a sama sobě zněla jako ztýrané zvířátko.
"Ale ano zvládneš," promluvil přesvědčivě Carlisle a klekl si přede mě.

Opatrně mi sundal z očí brýle a já vzhlédla do jeho teplých karamelových očí. Jasně jsem viděla své stále ještě napůl rudé oči, v nichž se pomalu třpytily slzy pod utrpením, které mi působily lidé nicnetušící v přídi letadla.

"Holčičko," zašeptal něžně Carlisle, jakmile si všiml, že nemám daleko k tomu, abych se rozbrečela a posadil se vedle mě. "Všechno bude v pořádku."

Neprotestoval, když jsem se mu prakticky vrhla na klín a pevně se zavrtala pod jeho bradu. Jen kolem mě obtočil své paže a přitáhl si mě blíž. Zavřela jsem oči a ignorovala bolest v krku. Opatrně jsem své prsty obtočila kolem přívěsku a dávala si dobrý pozor, abych ho neponičila.
Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

A to jsem si myslela, že proměna je peklo. Nebylo to peklo, ale dalo by se to tomu přirovnat.

Bylo to nejdelších jedenáct hodin mého života. Mezi jednotlivými výbuchy šíleného vzteku, kdy mě oba dva museli pevně držet na místě, abych se nepokusila prorazit dveře po momenty, kdy jsem jen ležela schoulená jednomu z nich v náručí a útrpně brečela. Díky bohu za zvukotěsné dveře.

Věděla jsem, že je to pro ně ještě větší utrpení mě pozorovat, než bylo pro mě přežít cestu. Byla jsem sobecká, ale nedokázala jsem se ovládat, když jsem měla v dosahu tolik lidí poprvé za celou dobu, kdy jsem se stala upírkou.

Jakmile ovšem letadlo přistálo, věděla jsem, že to nejhorší je teprve přede mnou. Znovu jsem si nasadila brýle a za pár minut se v našich dveřích objevila letuška, která nás poprvé přivítala na palubě.
"Všechno v pořádku?," zeptala se mile a věnovala všem další profesionální úsměv.

Jistě, po cestě ani jeden z nás neprahl po žádné z jejich služeb. Já byla ráda, že jsem byla schopná se ovládat alespoň natolik, abych jim nezničila celé vybavení a nezabila je.

"Jistě, děkujeme," odpověděl Carlisle s dalším úsměvem. "Pokud bych vás ale mohl o něco poprosit, slečno?"
"Samozřejmě," odpověděla poněkud dychtivě.

"Mohla byste nás odvést jako poslední? Má dcera prodělala zákrok na sítnicích oka a já bych byl nerad, kdyby musela procházet v takovém davu. Znáte to - někdo omylem zvedne více loket," pronesl s tím známým podmanivým hlasem, jenž jsem slyšela používat Demetriho.

Slečna se okamžitě zarděla a přikývla. Přestože byla mírně skleslá a vrhala letmý pohled mým směrem, když Carlisle zmínil slovo "dcera".
"To nebude problém," dodala ještě slovní odpověď a s dalším úsměvem zmizela zpět na chodbě.

Podívala jsem se z okýnka a sledovala několik cestujících našeho letadla, jak se připravují k obrovskému zástupu lidí, čekajících před hlavní halou letiště.
"Tak tohle rozhodně nezvládnu," oznámila jsem ztuhle a dál pozorovala masy lidí, jak spěchají po Florentském letišti.

"Nebudeme tudy procházet. Felix a Demetri zařídili auta, co nás odtud okamžitě odvezou," uklidnil mě Carlisle.
"Nemyslím, že to je náš jediný problém," řekla jsem upřímně a podívala se na něj.
Jen mi v odpověď povzbudivě stiskl ruku a naši další konverzaci přerušila letuška.

"Všichni cestující již vystoupili, pane Cullene," oslovila ho.
"Děkujeme," odpověděl.

Edward šel jako první hned za letuškou, abych k ní neměla tak blízko, což od něj bylo milé a zároveň neskutečně frustrující. Pevně jsem se držela Carlislea za ruku a odmítala jsem se ho pustit, i když jsme nastoupily do další černé dodávky Volturiových.

Počasí ve Florencii bylo nádherné, přestože nesvítilo sluníčko. S čímž samozřejmě museli počítat, protože jinak bychom se tu nemohli ukázat před tolika lidmi.

Jeli jsme poměrně nebezpečně vysokou rychlostí, ale jak jsme si všimla, pro upíry to bylo naprosto přirozené. Věděla jsem, jak rád jezdí Emmett i Edward a dokonce i děvčata rychlými vozy daleko přes povolenou rychlost.
Usmála jsem se nad tou myšlenkou a opřela se o Edwardovo rameno s rukou stále propletenou s Carlislem.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Cesta do Voltery netrvala snad ani hodinu. Oproti letu letadlem to byla ale neskutečná rychlost. A nejspíš i proto, že v autě byli samí upíři a v rychlosti, kterou jsme po silnici uháněli, jsem neměla šanci zachytit pach nějakého člověka.

To se ovšem změnilo, když jsme přijeli do Voltery, po jejíž ulicích procházely davy místních i turistů a zcela očividně to tu žilo, neboť bylo něco málo po poledni a přestože slunce nesvítilo, počasí bylo stále příjemné.

Naštěstí jsem si s tím nemusela příliš lámat hlavu, když jsme vyjeli na náměstí a poté vjeli do podzemní garáže, která nejspíše patřila pouze Volturiovým. Na parkovišti stálo několik vozů, všechny naprosto identické tomu našemu.
Následovala jsem Edwarda z vozu a nervózně nadskočila, když mě Carlisle objal kolem ramen.

"Já věděl, že to zvládneš," zopakoval jemně a políbil mě na temeno hlavy.
"Pořád si myslím, že to nejtěžší máme před sebou," zašeptala jsem zpět a ostražitě sledovala řidiče našeho vozu, jak mizí v nějaké chodbě.

"Zvládneme to. Nepustíme tě z dohledu," slíbil mi.
"Šli pro Heidi," zamumlal Edward s pohledem upřeným na chodbu, kde zmizeli upíři.
"To je kdo?," zašeptala jsme nazpět.

"Jejich... lovkyně potravy," vyplivl to slovo Edward. "Přivádí sem na prohlídku dav turistů a poté je odvede do jejich připravené jídelny."
"Panebože," vydechla jsem a přivřela oči. "Jsou tu nějací lidé?"

"S velkou pravděpodobností je nepotkáme," uklidnil mě Edward a otočil se ke mně s mírným úsměvem.
"Navíc tu s tebou budeme celou dobu, takže se není čeho bát," přidal se Carlisle.
V tu chvíli se do garáže vřítilo další auto, jenž smykem zabrzdilo vedle nás a vystoupili z něho Demetri s Felixem.

"Tak - jaký byl let?," prohodil rádoby nenuceným tónem Demetri, ovšem v jeho očích se skrývala škodolibost.
"Poklidně," zchladil ho Carlisle se stále jistým zdvořilým hlasem. "Jsem si jist, že bychom si to užili více, kdyby na palubě nebylo tolik lidí a kdybychom mohli přijet až ve chvíli, kdy bude má dcera schopna cestovat."

"Myslím, že to zvládla bez újmy na zdraví," prohodil bezstarostně a mrkl na mě. "Jak se ti líbí ve Volteře."
"Myslím, že je to trochu větší, než by bylo potřeba," odpověděla jsem po pravdě svůj názor v trochu jemnější verzi, než jsem zamýšlela.

"To se ti může zdát, protože jsi tu poprvé. Tahle stavba je pro naši společnost nutná, vzhledem k počtu upírů, jež se tu nachází," odvětil s úsměvem.
"To nepochybně," vložil se do toho Edward, čímž si vysloužil nepříliš milý pohled od Felixe.

"Heidi!," zvolala Demetri s širokým úsměvem a já se otočila k ženě, jež k nám kráčela.
Byla to vyšší blondýnka s rudě zbarvenými duhovkami, což by mě tu opravdu nemělo překvapovat, když tu nikdo z nich není vegetarián. Bylo na ní doslova vidět, že si užívá jakoukoliv pozornost, která se jí může dostat.

"Demetri, Felixi," pozdravila s jakousi parodií na úsměv, načež se otočila k nám.
"Carlisle, Edwarde," znovu pozdravila a když spočinula pohledem na mě, mírně se zarazila.

Prohlédla si mě od hlavy až k patě a jemně zatnula čelist. K mému překvapení se Edward vedle mě tvářil neskutečně samolibě a Demetri se rozesmál.
"Ale no tak drahá, někdo tě občas musí svou krásou předčit," sdělil jí a ja šokovaně zamrkala.

Předčit krásou? Otočila jsem se nevěřícně k Edwardovi, který se jen hrdě usmál a mrkl na Heidi. Ta se očividně vzpamatovala natolik, aby mohla být nepříjemná.
"Nejsem si jistá, že bych tu někde měla záznam o nějakém novém upírovi, Carlisle," oznámila a dál mi nevěnovala žádný pohled a dělala, jako bych ani neexistovala.

"Také ještě nebyl čas, jelikož je má dcera změněná teprve sedm měsíců," odpověděl jí a ochranitelsky si mě k sobě přimkl. "Takže bych vás rád představil Heidi - tohle je Erin, má nejmladší dcera."
"Těší mě," pronesla lhostejně a otočila se na patě se zvoláním. "Aro na vás již čeká."

Zdráhavě jsem ji následovala a snažila se necítit jako uvězněná, protože Demetri s Felixem šli před námi, zatímco za nás se připojili další dva upíři z jejich gardy. Celkový jejich postoj naznačoval, že tu velí oni a neměli bychom zkoušet utéct.

Procházeli jsme spletitými chodbami, jež bych si jako člověk zaručeně nepamatovala. Což, jak jsem si uvědomila, by pravděpodobně důvod, proč tohle místo zvolili. Aby jim jejich lidské oběti neměli kam utéct, když je sem přivedou.

Cesta se zdála být nekonečná, když jsme konečně stanuli před nádhernými a velkými dveřmi, jež nepochybně vedli do místnosti, kde sídlí nejvyšší z Volturiových. Heidi otevřela dvojité dveře a my ji v těsném závěsu následovali.

Byl to prostorný sál, s menší vyvýšenou náhražkou pódia, na němž stály tři královsky zdobené trůny. V každém z nich seděl jeden muž, ovšem Ara jsem nemohla přehlédnout. Vstal v okamžiku, kdy mě zahlédl a dychtivost v jeho tváři mi naháněla hrůzu."Má drahá - vítej ve Volteře!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luce | E-mail | Web | 19. listopadu 2015 v 16:02 | Reagovat

Máš veľmi pekný dizajn a aj poviedka je pekná. :-) Prečítala som si iba pár viet, ale určite si myslím, že by si mala písať ďalšie a ďalšie príbehy, lebo na to máš talent.

2 Romadůr | 20. listopadu 2015 v 9:26 | Reagovat

Moc děkuju! :)Psaní je rozhodně něco, v čem jsem se našla, takže o další příběhy se nebojím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama