14. Sebekontrola

14. listopadu 2015 v 23:24 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

14. Sebekontrola

Přispěchal ze svého místa téměř okamžitě a jeho výraz připomínal malé dítě, které vidí svou vysněnou hračku poprvé na vlastní oči. Instinktivně jsem o krok ustoupila, a přestože se Aro zdál být mou reakcí nedotčený, zastavil se dva metry od nás.

"Aro," pozdravil ho zdvořile Carlisle.
"Carlisle," otočil se k němu a poněkud neochotně svou pozornost odtrhl ode mě. "Jaká čest tě opět vidět. Kolik je to již let?"

"Hodně," odpověděl Carlisle. "Ovšem nečekal jsem, že bude nutné, aby nás Demetri s Felixem ihned dopravili do Voltery."

"To jistě ne," usmál se široce Aro a znovu se ke mně otočil. "Ale rozumíš, že jsem se se jako... mluvčí našeho společenství musel ujistit, že nejsou porušena žádná pravidla. A jako tvůj dobrý přítel - nemohl jsem odolat seznámení s tvou nejmladší."

"Jsem si jist, Aro," vstoupil do debaty Edward, "že by pár let neudělalo nějaký rozdíl."
"Ach, Edwarde," věnoval mu jiskřící pohled Aro, stejně jako předtím mně. "Rád se s tebou opět setkávám. Během pár let se může stát velmi zajímavých událostí. Bezpečnost je tu přeci na prvním místě."

"To nepochybně," odtušil Edward a vysloužil si varovné zavrčení z rohu místnosti.
Aro se zasmál, jakoby mu Edward právě sdělil veselou historku a otočil se k malé blondýnce, která nás propalovala vražedným pohledem.

"Jane, miláčku," zacukroval Aro a ona jako poslušná ovečka otočila hlavu za jeho hlasem. "Násilí není třeba. Jsem si jist, že se s Carlislem a jeho dětmi dokážeme domluvit jako slušní lidé, aniž bychom si trhali hlavy."

Několik přítomných upírů se po sobě podívalo, ovšem jinak nereagovali. Já jsem nejistě mrkla na Carlislea, který se na mě povzbudivě usmál.
"Víš, Jane ti stále ještě nechce odpustit tu nemilou příhodu před pětapadesáti lety."

Podívala jsem se na Edward, který se samolibě usmál, zatímco Jane naproti němu vypadala, že po něm brzy vyletí. Neměla jsem nejmenší pochyby, že se Edwardovi nějaký způsobem podařilo zesměšnit Jane a malá blondýnka nevypadala jako někdo, kdo si ze sebe umí udělat legraci.

"Edwarde," zašeptal s jemným varováním Carlisle a Edward s přikývnutím, odtrhl pohled od Jane.
Během další vteřiny se s zkrouceným výrazem skácel k zemi a bylo na něm vidět, že se snaží nekřičet nad zjevnou bolestí. Jane, která se z dálky usmívala, využila vteřinu nepozornosti, jenž jí Edward nevědomky daroval.

"Edwarde!," vykřikla jsem a vrhla se k němu.
Než jsem se k němu stihla dostat, cítila jsem, jak se její pohled pohnul a zabodl přímo do mě. Poslední věc, kterou jsem viděla, než se můj svět scvrkl na bolestivou horskou dráhu, byl její nepříjemně krutý úsměv.

Nevěděla jsem, jestli jsem vykřikla, protože jsem necítila žádné spojení s realitou. Ovšem moje síla doslova rozrazila dveře, za nimiž jsem ji zamkla a ona ke mně natáhla své ruce z mlhy. Bez váhání jsem se po ní natáhla a bolest přestala.

Otevřela jsem oči a pomalu sledovala, jak mi z nich mizí rudá mlha, která se bezpečně uvelebila v mých zornicích. Vyskočila jsem na nohy a zavrčela jsem na Jane, jejíž úsměv jí doslova zmrzl na rtech. Dívala se na mě, jakoby viděla přízrak.

Nečekala jsem na nic a vrhla se po ní ve stejnou chvíli, kdy zavrčela a znovu se na mě pokusila udeřit svojí silou. Vyběhla mi naproti a obě jsme se pustily do boje na blízko.

Využívala jsem každou taktiku i metodu, kterou mi do hlavy driloval Eleazar a nikdy jsem mu nebyla vděčnější za to, že mi nedal možnost si oddechnout nebo přestat. Nehodlala jsem přestat už jen z důvodu, že Jane by můj život rozhodně neušetřila.

"Erin!"
Výkřik mého jména byl velice vzdálený a pevně schovaný za mlhou, jež jsem měla před očima i v celém těle. Jako bych ani neexistovala. Přesto to donutilo určitou část mozku zareagovat.

"...poslouchej Erin... kolikrát to nezvládneš... taková být nechceš. Že víš, co děláš... i pod touhle upíří maskou jsi to pořád ty... nenecháme jít... pořád budeme milovat..."

Zamrkala jsem a odhodila Jane stranou, když se pokusila vyrazit po mém krku. Okamžitě jsem se odtáhla od své síly a pevně zabarikádovala vzpírající se postavu dívky v mé hlavě.

Odskočila jsem od Jane, která se na mě pokusila znovu vrhnout a během vteřiny se objevila v Carlisleově náručí. Ten kolem mě pevně obmotal ruce, zatímco Edward si stoupl ochranitelsky přede mě a nepříčetně na Jane zavrčel.

Všechno kolem nás se poté zastavilo a já si zhrozeně uvědomila, co se stalo. Nejenže jsem se naprosto neovládla a udělala to jediné, před čím mě Eleazar varoval - vypustit svou sílu. Zaútočila jsem na Volturiovy. A nezáleželo na tom, že to byl pouze jeden jejich člen.

Zběhal jsem pohledem k Arovi a kdyby mi srdce ještě dokázalo bít, letělo by pořádný maraton. Aro totiž vypadal, že se musí nesmírně ovládat, aby zachoval svou tvář. V jeho očích byl pouze šílený vztek. Proto mě jeho další slova tak překvapila.

"Jane!," vzkřikl po blondýnce, jež sebou trhla a uklonila se před Arem, jenž tomu nevěnoval žádnou pozornost. "Pokud nevydám zcela jasný příkaz k tomu, abys použila svou moc, tak ji nepoužiješ a rozhodně nebudeš útočit na mé přátelé a hosty v našem sídle. Zostudila jsi právě jméno Volturiových, doufám, že si to uvědomuješ."

"Ale, můj pane-," přerušila ho slabým hláskem, naprosto nepodobným tomu, jímž na mě vrčela.
"Dost," pronesl do naprostého ticha nebezpečným hlasem.

Nikdo se neodvážil pohnout, neboť všichni byli přikováni na místo. Jeho garda z důvodu, že kdyby se pokusili pohnout nebo udělat něco jiného, budou potrestáni. U nás jsem se bála, že bychom nevyvázli tak lehce.

"Navrhuji, aby ses odebrala do svých komnat a dále se nezúčastnila naší sešlosti," pronesl Aro tónem otce, který trestá své dítě.
"Ale-"
"Okamžitě."

Tentokrát se neodvažovala odporovat. Jedno slovo jí k tomu stačilo.
Přikývla a rychlým krokem zamířila ke dveřím, které jí ale ale zablokovali další dva členové gardy, na něž Aro kývl hlavou. Jane se zmateně otočila a pátravě se na Ara zahleděla.

"Jsem si jist, že si drahá Erin zaslouží tvou hlubokou omluvu, Jane," vysvětlil klidným hlasem Aro.
"Tohle přece-," vyprskla Jane, aniž by na mě vrhla pohled a byla znovu přerušena Arem.

"Vztekej se, jak uznáš za vhodné Jane, ovšem tuto místnost neopustíš, dokud se za své činy neomluvíš a ne," zadržel další její protesty okamžitě, "nepokoušej se shazovat vinu na Erin. Koneckonců, jak na začátku zmínil Carlilsle, je novorozenou teprve po sedm měsíců a její sebekontrola je daleko větší, než tvá tisíciletá."

Bylo na ní jasně vidět, že splnit Arův příkaz jí není po chuti, ovšem netroufá si mu odporovat. Pomalým a aristokratickým krokem k nám zamířila. Bezostyšně ignorovala Edwarda i Carlislea a zabodla do mě pohled, v němž se třpytila touha uplatnit na mě její schopnost.

Shlédla jsem na její drobnou postavu a přimhouřila oči, aby věděla, že tyhle pocity jsou vzájemné. Natáhla ke mně ruku, kterou jsem zase já ignorovala a pozvedla jsem obočí, v jasném "opravdu si myslíš, že ti po tomhle budu důvěřovat" gestu.

Stáhla svou ruku zpět a našpulila rty.
"Omlouvám se, to ode mě bylo neomalené," dostala ze sebe plochým monotónním hlasem.

Pouze jsem na ni kývla, jakože její omluvu slyším. Já bych tedy tak slušná nebyla, kdybych otevřela ústa a nebyla jsem si jistá, na kolik je Aro v dobré náladě, aby mi další úlet prošel. Držela jsem se Edwardovy rady a držela jazyk za zuby.
"Výborně," ozval se Aro a otočil se k Jane. "Můžeš odejít."

Přikývla a uklonila se mu. Znovu se rychlým krokem vydala ke dveřím, od nichž odstoupili dva těžkotonážní upíři a odešla. Neodvážila se za sebou prásknout dveřmi, jak jsem viděla v jejích očích, když kolem procházela.
Tak dobře tu byli všichni vycvičení, poslouchat Ara na slovo.

"Má drahá," získal si znovu mou pozornost, "omlouvám se za nepříjemnosti. S Jane máme občas své neshody, ovšem beru ji jako svou dceru."
Nehodlala jsem tuhle větu komentovat.

"Nicméně doufám, že tě Janeina malá eskapáda nijak neodradila a neznechutila ti výlet do Voltery."
Ani na tohle jsem nezariskovala odpovědět.
"Musím říct, že jsem fascinován, jak vysoká tvá sebekontrola je," na okamžik zaváhal, než mým směrem dychtivě natáhl ruku, "dovolíš?"

Věděla jsem, že stejně moc na vybranou nemám a rozhodla jsem se nevyvolat žádné dalíš konflikty. Odstoupila jsem od Cullenových a přešla těch pár metrů k Arovi, jenž okamžitě sevřel ruce kolem mě, jakmile jsem byla v jeho blízkosti.

Okamžitě jsem byla vtažena do víru svých vlastních myšlenek, které čílenou rychlostí prolétávaly mojí myslí a Aro si je zběžně prohlížel. Za což jsem byla ráda, protože jsem nepotřebovala znovu do detailu vidět Davida.

Trvalo to pouze pár vteřin, než z mé mysli vystoupil a já se pokusila odstoupit, jenže stále držel mou ruku ve svém sevření.

Zíral na mě jako na svatý obrázek a já si vybavila Alicin popis, který mi naháněl hrůzu již jen z vyprávění. V tu chvíli jsem pochopila opravdovost Eleazarových slov. Aro tě bude chtít v okamžiku, kdy pozná, čeho jsi schopná a co se v tobě skrývá.

"Děkuji," pronesl s nádechem obdivu.
"Není zač. Smím... se vrátit?," zeptala jsem se opatrně a mrkla pohledem na naše stále propojené ruce.

"Ach, ovšem," zněl mírně zklamaně, ale vyhověl mému přání a odstoupil.
Zatímco kráčel ke svému trůnu, já se rychle přesunula zpět na své místo mezi Edwarda a Carlislea. Tam jsem se cítila alespoň zdánlivě v bezpečí.

"Tuším, ba jsem si dokonce téměř jist, že tvá okamžitá odpověď na mou nabídku bude záporná, ale nemohu jinak," začal, jakmile se usadila zabodl do mě svůj pohled. "Bylo by mi ctí, kdybych ti zde ve Volteře mohl nabídnout domov."
Odhodlaně jsem zvedla pohled a promluvila od ztichlé místnosti.

"Tušíš správně, Aro," pronesla jsem pevným, ale přesto zdvořilým hlasem a sledovala, jak naděje z jeho obličeje mizí. "Je mi líto, ale já jsem svou rodinu již našla."

"Jsi si opravdu jistá?," zeptal se a naklonil hlavu na stranu. "Jsem si jist, že bych mohl hrad... pozměnit vůči tvé volbě stravování, jistě bys zde nestrádala."

Cítila jsem Edwardovy prsty, které se mi pevně propletly s mými a s ujištěním je stiskla.
"Jsem si jistá," na chvíli jsem zaváhala, než jsem pokračovala. "Nemyslím si, že bych se zde cítila plně v bezpečí."

V jeho očích se mihlo několik emocí, zatímco zpracoval mou odpověď a pochopil mou narážku. Povzdechl si a přikývl.
"Chápu, má drahá," oznámil s určitým bojkotem za svými slovy. "Mrzí mě, že se takto cítíš. Plně tě chápu a respektuji tvé rozhodnutí."

I já pochopila jeho narážku. Byla jsem pro něj důležitá, stejně jako Edward a další členové jeho vnitřního kruhu. Bohužel, na tohle místo se hodila i Jane. A Aro ji nemínil ztratit, třebaže v prospěch další schopnosti.

Jane, přestože jsem jí od první chvíle z duše nenáviděla, byla talentovaná a v Arově gardě nenahraditelná osoba. Navíc spolu s ní by ztratil i Aleca a to by byla pro Volturiovy citelná ztráta.

Aro byl chytrý a nepochybovala jsem, že vrhnout se na mě jiný upír neváhala by s jeho popravou přímo před mýma očima. V jeho očích se odehrál boj a on se rozhodl. Byla jsem pro něj výjimečná, ovšem za ztrátu dvojčat bych byla chabá náhrada.

"Nezbývá mi tedy nic jiného, než tě přivítat v našem světě a popřát vám šťastnou cestu zpět do Ameriky."
"Děkujeme," odpověděl za nás Carlisle. "Bylo hezké tě zase vidět."

"Nápodobně Carlisle, příště se snad setkáme s celou vaší rodinou," odvětil Aro s fanatickým leskem v očích.
Mrkli jsme po sobě s Edwardem. Myslel na Alice.

"Snad," usmál se neurčitě Carlisle.
"Vyprovoďte naše hosty, prosím. A zavolejte Heidi."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Následovali jsme dva upíry, jenž byli označeni jako náš doprovod do garáží a já cítila, jak mi spadl obří balvan ze srdce, když jsme konečně vyšli z královské haly. Přesto jsem se bála, že je to pouhý sen a držela jsem se Carlislea, jako by na tom závisel můj život.

Cesta pryč ovšem také neproběhla bez menších obtíží. Po pěti minutách chůze si mě k sobě Carlisle pevněji přitáhl a Edward mi zašeptal do ucha. "Brýle."

Okamžitě jsem si je nasadila a zadržela dech. Snažila jsem se uklidnit, jenže čím více se hlasy, smích a tlukot srdcí přibližoval, tím hůř jsem se cítila. Snažila jsem se mermomocí získat kontrolu nad vlastním tělem.

Ve chvíli, kdy se objevily první osoby a zastavily se přímo uprostřed chodby, aby obdivovaly jakýsi obraz. Přímo před nimi stála s oslňujícím úsměvem Heidi a vykládala cosi o Francouzské revoluci a všichni turisté ji zapáleně poslouchali.

Cítila jsem, jak mě oba dva drží pevně pod lokty, abych se na někoho nevrhla a byla jsem jim za to nesmírně vděčná. Nekrmila jsem se už dobré tři dny a žízeň se na mě začínala podepisovat.

Věděla jsem, že jsem začínala být nepříjemná, když jsme se na lov nevydali dostatečně brzo a to jsem byla na zvířecí stravě. Projít kolem několika desítek lidí bylo jako nechat se dobrovolně lynčovat.

Tiše jsem zavrčela, ale nikdo z lidí se ani neuhnul, naprosto uhranuti Heidiiným osobitým kouzlem. Edward mě v odpověď pevněji chytil a všichni jsme, co nejrychleji následovali naši přidělenou stráž.

"Tohle udělala schválně," sykl Edward Carlisleovým směrem, jakmile jsme byli v bezpečné vzdálenosti. Třebaže mě stále nepouštěl.
"Edwarde..."

"Mohla projít kteroukoliv chodbou v tomhle hradě, ale ona si vybrala tu naši."
"Zvládli jsme to a to je hlavní. Nenech se vyprovokovat synu."

"Jo, nenech se vyprovokovat," usmála jsem se kysele a snažila se ignorovat pocit žízně, který ve mně náš přechod k autu vyvolal.
Na to se Edward omluvně usmál a já bez dalšího slova vklouzla do auta, zatímco za mnou zabouchl dveře. Upír, který nás vedl do podzemí podal Carlisleovi klíčky.

"Nechte auto na letišti, někdo pro něj přijde, klíčky nechte na recepci u chlapíka, co se jmenuje Clark, jasné?," zavrčel nepříjemně.
"Samozřejmě," odpověděl Carlisle a následoval Edwarda i mě do vozu.

"Jak jsem říkal - zvládla jsi to," mrkl na mě do zrcátkla Edward a já mu věnovala úšklebek.
"Ještě jsme neodletěli Edwarde, takže se neradujme předčasně."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Jen nedýchej."
Tuhle větu jsem už slyšela tolikrát a v tak krátké době, že jsem chvílemi měla chuť vrhnou se místo na lidi na Edwarda.

Volturiovi nám sice poskytli vůz, jenž nás dopravil k letišti, ovšem letadlo jsme si museli domluvit sami. Což samozřejmě nebyl problém - ať už s penězi nebo s volnými místy - ovšem museli jsme se prodrat mezi několika stovkami cestujících.

Což pro Carlislea i Edwarda žádný problém. Naopak já jsem se snažila nevrhnout se na každého, kdo kolem mě prošel. Děkovala jsem bohu za to, že byl Edward stále přilepený u mého boku a dokázala mě krotit ve chvílích, kdy jsem se skoro nechala unést.

Naštěstí se Carlisleovi podařilo dostat nás do dalšího VIP letadla a zabookovat nám místa v zadní časti letounu, kde budeme mít soukromí. A já budu alespoň trochu odříznutá od všech pachů a lahodné krvi.

Přestože mi to tak nepřipadalo, Edward mi neustále tvrdil, jak jsem se oproti prvnímu letu zlepšila. Nehledě na to, že jsem se musela prodrat plnou letištní halou a přežít několikaminutovou lekci pilota VIP letadla, jenž nás seznamoval s pravidly.

Bezpečně jsem se cítila až ve chvíli, kdy se za letuškou zaklaply dveře a my jsme zůstali sami v našem vlastním letadlovém prostoru. Svalila jsem se na malou pohovku a zavřela oči únavou a frustrací.

"Není šance, že by se mi to podařilo prospat celé, že?," zeptala jsem se a neobtěžovala se otevřít oči.
"Upřímně? Ne," odpověděl Edward s náznakem lehkého pobavení a odstrčil mi nohy, aby si mohl sednout vedle mě.

"Jsem v pohodě," ujistila jsem ho okamžitě, když jsem pochopila jeho záměr se posadit co nejblíž ke mně a hlídat mé kroky.
"Nezpochybňuji to," odpověděl diplomaticky a vytáhl knihu, soudě podle zvuku otáčených stránek.

"Stejně jsi ji už četl," prohodila jsem po chvíli ticha, které přerušovalo pouze rytmické otáčení stránek a Carlisleovo psaní lékařských zpráv.
"Ne v japonské verzi," dostala se mi odpověď.

Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Pevně jsem se stulila do klubíčka a nechala se ukolébat k spánku občasnými turbulencemi. Ani jsem necítila, když přese mě Edward přehodil deku a pouze jsem souhlasně zabroukala.

Vraceli jsme se domů a přesto, že bych se měla cítit zcela uklidněně, nějak jsem tušila, že tahle idyla nevydrží dlouho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama