15. Ona

20. listopadu 2015 v 18:50 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Další díl je na světě! :)

WATTPAD

15. Ona

"Nečekal jsem, že prospí celý let."
"Běžně tak dlouho nespí, Carlisle..."
"Erin? Budeme přistávat... Erin, broučku?"

Netrpělivě a v polospánku jsem odstrčila ruku, která mě lehce hladila po rameni a unaveně se zavrtala hlouběji do deky.
"Erin!"

Rozlepila jsem víčka a zamračila se na Edwarda, který ze mě strhl deku a tvářil se nanejvýš spokojeně. Zavrčela jsem na něj a posadila se. Protáhla jsem se a podívala jsem se z okýnka a překvapeně zamrkala.
"To jsem prospala celý let?," zeptala jsem se a vděčně od Carlislea přijala svou bundu.

Oba se na sebe rychle podívali, což mě donutilo otráveně přimhouřit oči a zlostně na ně zazírat. Carlisle se omluvně usmál a objal mě kolem ramen, abychom mohli v poklidu vystoupit z letadla. Ve stejnou chvíli zazvonil Edwardovi mobil a on se s teatráním protočením oči na chvíli omluvil a zmizel pro zavazadla.

"Máš nějakou teorii," obvinila jsem Carlislea, "tak se o ni se mnou poděl."

"Řekl bych, že tvá síla tě používá jako svůj zdroj napájení," zcela očividně zlehčil plnohodnotnou verzi a já pozdvihla obočí, "Zatím jsi byla vždy unavená, když jsi použila svou schopnost. Po dobu tréninku s Eleazarem, kdy ti nedovolil ji používat jsi spala sotva pětkrát."

Zkrabatila jsem obočí, když jsem se nad tím zamyslela a musela jsem připustit, že jeho teorie dává smysl.
"Všichni přijeli," oznámil Edward, který se k nám připojil u paty schodiště a předal nám naše zavazadla.
"Nemuseli se obtěžovat," povzdechla jsem si a hodila si batoh na záda.

"Měli starost," usmál se Carlisle.
"Já vím," přikývla jsem a zadržela dech, když jsem ucítila několik lidí u příletové haly, zatímco jsme rychlým krokem mířili k parkovišti.

Edward si okamžitě stoupl vedle mě a já jsem mu věnovala podrážděný pohled. Hlídal mě Carlisle, nepotřebovala jsem další chůvu.
"Jsi v pořádku?," zeptal se starostlivě Edward a otevřel mi dveře od auta.

"Proč bych nebyla?," odvětila jsem a pak protočila očima, když jsem pochopila, že si zase jednou přečetl moje myšlenky. "Pusť to z hlavy."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Erin! Ještě, že jste v pořádku-"
"Carlisle, co Aro-"
"-nebyly potíže, Edwarde?"

Opravdu jsme sotva stihli vystoupit z auta a rozejít se k domu, když se na nás vrhla nejen naše rodina, ale i Denalijští. Trpělivě jsme jim odpovídali na jejich dotazy a zpětně je ujišťovali, že se nemají čeho obávat. Alespoň prozatím.
"Erin?"

Otočila jsem se k Eleazarovi a můj úsměv zmizel ve chvíli, kdy jsem si všimla jeho výrazu. Na jeho kývnutí hlavy jsem ho následovala. Cestou jsem na okamžik chytila Carlisleovu ruku, abych ho uvědomila o tom, že odcházím s Eleazarem.

Pokračovala jsem teprve tehdy, když vzhlédl a s malým úsměvem kývnul. Rychle jsem obešla dům a vydala se za Eleazarem hlouběji do lesa za jejich pozemkem. Z jeho mlčení jsem usoudila, že se nemůže jednat o nic dobrého.

Jen co jsme byli dostatečně daleko od domu, aby nás nikdo neslyšel, se zničehonic otočil a zaútočil na mě. Okamžitě jsem zareagovala vlastním útokem a doslova jsem cítila, jak se mi v celém těle rozlil upíří adrenalin.

Frustrovaně jsem zavrčela a vycenila zuby, když se mi pokusil obmotat ruce kolem krku a zuřivě jsem po něm vykopla. Samozřejmě, že s tím počítal a brzy jsem byla na zemi, se zápěstími ve svěráku jeho rukou.

"Erin!," štěkl po mně a já se okamžitě pokusila uklidnit, když jsem si uvědomila, že na něj bez přestání vrčím a téměř cvakám zuby.
"Pusť!," sykla jsem po chvíli a marně se pokoušela vykroutit z jeho sevření.

Byla jsem ráda, když tak učinil a rychle jsem od něj odskočila, masírujíc si zápěstí. Třebaže mě nebolelo. Byl to čistě reflex. Zkoumavě se na mě díval a já si připadala jako pod rentgenovým zářením.

"Použila jsi sílu."
Konstatování.

"Nechtěla jsem," bránila jsem se chabě a zaťala ruce v pěst. "Zaútočila na Edwarda a já se ji jenom pokusila zneškodnit. Neměla jsem tušení, že se moje síla prostě... rozhodne, že zaútočí."
"Aro o ní ví."

"Nepovídej!"
"Erin... Uklidni se," promluvil obezřetně.

Rychle jsem uvolnila sevřené ruce a pokusila se zastavit rozčilený třes v mém těle. Bezúspěšně. S rozšířenýma očima jsem k němu vzhlédla.

"Co se to děje?," zašeptala jsem se zcela evidentní hrůzou v mém hlase.
"Nemám tušení," odpověděl pomalu a lehkým krokem s dlaněmi napřaženými se ke mně vydal. "Ale určitě na to přijdeme. Nejspíš to má spojitost s tvou-"

"-schopností," dokončila jsem za něj přesvědčeně a pokračovala. "Při zpáteční cestě jsem celou dobu spala. Viděl jsi mě předtím - když jsme tu půl roku trénovali, šla jsem spát sotva pětkrát a to jen na čtyři hodiny."
"Spánek je tvá poslední starost, Erin," upozornil mě a vážně se na mě zadíval. "Začínáš být agresivní."

"Nebyli jsme na lovu."
"Oba moc dobře víme, že to na tvůj stav nemá vliv."

Měl pravdu, takže jsem pouze přikývla a ve snaze se znovu koncentrovat, protřepala hlavu. Ještě jednou jsem se pro jistotu ujistila, že jsem za svou silou pevně zavřela své mentální bloky a nemá šanci se znovu uvolnit.

"Pomůže to, když půjdeme lovit?," zeptala jsem se bez jakékoliv stopy naděje v mém hlase.
"Pravděpodobně pouze zmírní příznaky. Ovšem nezbývá nic, než to zkusit."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když jsme se o tři hodiny později s Eleazarem vraceli zpět k jejich domu, cítila jsem se lépe. Pod povrchem byla stále ta dřívější zuřivost, nicméně ne tak hmatatelná jako předtím. A podle toho, jak mě Eleazar stále sledoval, jsem nebyla jediná, kdo si to uvědomoval.

V tichosti jsme vpluli do domu, kde se zbytek členů rodiny vesele bavil. Edward hrál na klavír, kde mu společnost dělala Tanya s Irinou. Alice s Jasperem se společně s Carmen a Kate smáli u karet. Carlisle s Esmé něco tiše rozebírali a Rose s Emmettem podle tlumeného chichotání byli spolu na pokoji v patře.

"Odpočiň si," pošeptal mi do ucha Eleazar a pohladil mě po rameni.

S náznakem úsměvu jsem přikývla a zamířila do pokoje, který jsem sdílela s Edwardem. Jen co jsem za sebou zaklapla dveře, jsem se svalila na postel a zamyšleně zírala do stropu. Stále jsem cítila jemné chvění, které mi vibrovalo pod kůží.

"Erin?," ozvalo se zvenčí po zaklepání.
"Pojď dál," zahučela jsem a udělala na posteli místo.

Emmett opatrně nakoukl dovnitř a věnoval mi jeden ze svých zubatých úsměvů, než vklouzl do pokoje a praštil dveřmi. Zezdola se dostalo Esméino pohoršené "Emmette!", následované smíchem ostatních.

"Kam jste tak zmizeli?"
"Lovit," odpověděla jsem jednoduše a podívala se na něj. "Potřebuješ něco?"
"Já ne," zavtipkoval, ale poté zvážněl. "Opravdu jsi v pořádku? Zdáš se mi být trochu podrážděnější, než obvykle."

"Jasně že jo," povzdychla jsem si a vydala se k oknu, kde jsem se opřela o rám. "Jen... prostě si nejsem jistá, co si mám myslet o své síle. Nikdy jsem to takhle hluboce nezkoumala, ale když jsem se vrhla na Jane... Bylo to prostě, jako by tam byl někdo se mnou a ovládal mě tělo."

"No páni," odpověděl pomalu a pak se zazubil. "Trošku schizofrenik?"
"Emmette!," zaúpěla jsem a napůl se usmála jeho nezvladatelnému řehotu. "Že já ti vůbec-"

Zasekla jsem se a napůl vdechla vůni, která se nesla s jihozápadním větrem. Otočila jsem se a otevřela okno, když jsem ji ucítila znovu.

"Erin!"

Zavrčela jsem na Emmetta a srazila ho do kouta, když se mě pokusil zachytit. Okamžitě jsem vyskočila z okna a nedbajíc na výkřiky mého jména, jsem se rozletěla po té lahodné vůni.

Téměř okamžitě jsem věděla, že mě začali pronásledovat i ostatní obyvatelé domu. Rozběhla jsem se o to rychleji a zavrčela jsem, když se ke mně jeden z nich nebezpečně rychle přibližoval. Cítila jsem svou sílu, jak tvrdě mlátila do mých mentálních štítů.

Věděla jsem, že bych to neměla dělat, ale upír ve mně byl silnější. Vypustila jsem ji na svobodu a pokusila se ignorovat zoufalé volání mého jména. Přidala jsem v běhu, přestože bylo jasné, že se mi pronásledovatelé někde zastavili.

Žíznivě jsem se usmála, když jsem v dáli před sebou spatřila muže, který pečlivě obhlížel mrtvoly dvou medvědů, jenž se ještě nestihly spálit. Vycenila jsem zuby a vyletěla na nejbližší strom, aby neměl šanci mě spatřit. Když jsem byla v dostatečné výšce, vrhla jsem se skokem dolů, připravená ho zabít.

Ovšem během seskoku se mi před očima začaly mihnout obrazy naší rodiny a nakonec zoufalé volání mého jména. Nedokázala jsem prostě zmizet, ale změnila jsem trajektorii a dopadla těsně za správce lesa. Ani on to nemohl neslyšet.

Sklopila jsem pohled a pevně zapřela ruce do země. Uslyšela jsem šokované zalapání po dechu a jeho zrychleně bijící srdce, způsobené leknutím. Pohnul se z místa.

"Jste v pořádku, slečinko?"

Měl jemný francouzský přízvuk a trochu hrubší hlas, zjevně zničená plíce cigaretami, kterými zapáchal. Soudě podle jeho těžce bijícího srdce už měl dávno po padesátce a pravděpodobně těsně před infarktem, pokud ho něco takhle znovu vyděsí.

"Naprosto," vydechla jsem poslední vzduch a předstírala dýchání.
"No a odkud jste se tu tak vynořila. Teda, neslyšel jsem vás vůbec přijít a nikde jsem neviděl auto," zjevně si poškrábal vlasy a rozhlédl se kolem. "Kde jsou vaši rodiče?"

"Utečte," bylo vše, co jsem mu řekla.
"Prosím?," zeptal se viditelně zmateně a udělal ke mně krok. "Heleďte, nejspíš jste se trochu praštila do hlavy. Tak se ničeho nebojte, já vás hodím tady do nejbližšího města a tam se o vás už postarají."

Zavrtěla jsem hlavou a odsunula jsem se od něj. Nevěděla jsem, jestli se mám začít smát nebo brečet hysterií, která ve mně zavládla, když nedal na mou radu a místo útěku se ke mně znovu přiblížil.

"Říkám vám, tady žádný medvědi už nejsou, nemusíte se obávat. A kdyby jo, mám tu svou pušku," zasmál se s přátelským chrapotem.

Okamžitě jsem ho chytila za ruku, kterou ke mně natáhl a pevně ji stiskla. Ne upírsky, ale dostatečně pevně, aby to pocítil. Odolávala jsem nutkání ho prostě stáhnout na zem a zakousnout se mu do krční tepny.

"Páni," zahučel, "vy máte teda stisk. A úplně mrznete. Pojďte se mnou, než tu chytíte zápal plic."
Nahnul se ke mně.
"Omlouvám se," zašeptala jsem.

"Za co se-"
Zatáhla jsem za jeho ruku a když byl dostatečně blízko, srazila mu vaz. Hladově jsem se natáhla k jeho krku a začala jsem hltavě pít jeho krev. Odhodila jsem jeho mrtvolu a jistě se postavila na nohy.

Zamrkala jsem a zadívala se na své zkrvavené ruce a poté stočila pohled do jeho mrtvých stařeckých modrých. Necítila jsem nic, vůbec nic.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Seděla jsme na jednom z pokácených kmenů smrku, kolena položená pod bradou a zírala do dálky. Netrvalo to dlouho, kdy jsem cítila, jak spojení mezi mnou a silou kolabuje. Věděla jsem, že brzy bude zpět a tím pádem se ke mně dostanou ostatní.

Postavila jsem se, když se ke mně jako bumerang vrátila má schopnost a doslova hladově mě vysává, stejně jako jsem já vysávala toho muže. Byla silnější a hlavně spokojená, protože tohle bylo to, co chtěla. Lidskou krev a ne nějakou pitomou náhražku.

Slyšela jsem jejich kroky a stejně jako se ke mně přibližovali oni, stejně tak se mi navracely všechny mé vzpomínky, pocity a vina.

Ale byla to ONA, kdo se dostával k mému vědomí. Já byla daleko pod touhle maskou, zabarikádována stejně, jako jsem to provedla jí. Zahnaná do kouta a užíraná vinou a strachem. Tohle jsem nebyla já, přestože jsem všechno viděla a cítila.

V popředí mé mysli, teď byla dívka, která mě prosila o pomoc, jen aby mě zničila.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Erin."
Obezřetné, tiché zavolání. Carlisle.

Chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem, uvězněná i se svými myšlenkami, takže mě nemohl najít ani Edward. Byla jsem v pasti a ONA to moc dobře věděla.
"Všechno bude v pořádku-"

"Ne."
Nepoznávala jsem svůj vlastní hlas, který odpovídal a zoufale se snažila ujmout vlády nad svým tělem.
"Nejsem jako vy."

S tímhle pronášením se otočila a já zoufale bušila na dveře, za nimiž jsem byla zamčená. Viděla jsem výrazy ve tváři Cullenových. Proč to děláš?

Chráním tě.
Před čím?! Jsou má rodina-
Nejsou!

"Kate!"

Eleazarův výkřik upoutal nejen mou, ale i její pozornost. Pokusila se odrazit Kateiin útok, ale já z posledních sil zadržela své ruce, takže se v půli cesty zastavili. Kate toho bez zaváhání využila a vpustila do mých žil elektřinu. Vykřikly jsme obě dvě.

"Zbláznil ses! Ubližuješ-," vyletěl okamžitě Edward
"Ne," okřikl ho Eleazar a já se na něj vděčně i přes bolest podívala. "Tohle přece nebyla Erin."

Získávala jsem pomalu kontrolu a vděčně padla do Jasperovy náruče na pokraji mdlob. Kate okamžitě zastavila svůj elektrický proud a já se se pomalu dávala dohromady. Zavřela jsem oči a přála si, aby tohle všechno byla jen noční můra.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Viděla jsem ji."
Eleazar se na mě podíval a na chvíli upustil ze svého bojového postoje. Vážně přikývl a složil ruce k bokům.

"Měl jsi pravdu," polkla jsem a odtrhla od něj pohled. "Nevím, co po mně chce, ale je agresivní. Nedokážu ji zadržovat věčně."
"Jsou to tři měsíce, co se objevila. Máš nad ní kontrolu," opravil mě. "Vedeš si skvěle."

Smutně jsem se usmála a chytila jsem ho za ruku.
"A právě proto jsem tě požádala, abychom trénovali daleko od domu," řekla jsem a odhodlaně se na něj podívala. "Musím odejít."

"Ne," zavrtěl hlavou a pevně mě chytil. "To je hloupost. My ti pomůžeme, dokážeš ji ovládnout-"
"Přesně - já ji ovládnu, ne vy. Proto musím odejít, musím se s ní naučit žít sama."

"Je mi líto," zamračil se a sevřel mě. "Ale slíbil jsem Carlisleovi, že ti pomůžu se zlepšit a že tě ochráníme. Nemůžu tě nechat utéct."
"Pak se omlouvám i já," zašeptala jsem a zvedla svůj krvavě rudý pohled.

Vypustila jsem ji a sledovala, jak znehybňuje Eleazara. Nechtěla jsem ho zabít, ale nemohla jsem ho omráčit. Takhle jsem dostala minimálně hodinový náskok a dle napůl prosebného a napůl zoufalého pohledu to věděl i Eleazar.

"Vyřiď jim, že to není jejich chyba a že je miluju," zašeptala jsem rozhodně a rozběhla se pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama