16. Zachránce

29. listopadu 2015 v 21:59 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

16. Zachránce

Jak dlouho by jste dokázaly žít sami? Bez jakékoliv lidské společnosti, vřelého slova a teplého objetí?

Podle vědců je to na pováženou - někteří lidé zvládají samotu lépe než jiní, ale přesto se všichni shodnou na stejném. Člověk potřebuje žít ve společnosti a odkázán sám na sebe by dlouho psychicky nevydržel i ten největší samotář na světě.

Člověk je totiž v hloubi duše také jakési zvířátko, byť jen o něco málo vyspělejší než jiní savci. A jeho primární potřeba? Držet se ve smečce a nevyhynout.

Ale být tím nejsilnějším a prakticky nezničitelným predátorem vám tyhle priority zpřeháže. Protože jako upír nemáte potřebu se držet ve smečce, protože se musíte dokázat o sebe postarat sami a taky se nemusíte spoléhat na nikoho jiného. A když nemůžete ani umřít či se rozmnožovat, těžko vás bude zajímat, jestli je někdo poblíž...

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

3457.

Na den přesně jsem si v hlavě zabudovala kalendáře a mentálně odškrtávala každý uběhnutý den s pečlivostí hodináře.

3457.

Přesně tolik dní uplynulo od chvíle, kdy jsem znehybnila Eleazara a utekla od Cullenových, abych se sama poprala se svým osudem. A neuplynula vteřina, kdy bych si nevyčítala, co jsem udělala nebo to nechtěla zabalit a pokusit se je najít.

Ale vytrvala jsem. Musela jsem.

Protože i přesto, že jsem se držela na uzdě a téměř eliminovala náhodné zavraždění člověka, který se ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě, jsem si nevěřila. Věděla jsem totiž, že JI držím pod pokličkou opravdu čistě silou vůle.

Slíbila jsem si, že pokud se někdy ke Cullenovým vrátím, budu mít vše plně pod kontrolou. Což jsem - vzhledem k tomu, že jsem před pěti minutami začala pronásledovat svou oběť - rozhodne neměla.

Byla jsem čistá už třičtvrtě roku. Tentokrát jsem si byla jistá, že už to zvládnu. Měla jsem nad NÍ kontrolu a cítila jsem se sebejistě, jako už dlouho ne. Tedy do chvíle, než se otočil jižní vítr a mě do nosu praštila ta nejkrásnější vůně, jakou jsem kdy cítila.

Okamžitě jsem se po ní vydala a matně si vybavovala Carlisleova slova. Nechtěla jsem tomu věřit, ale můj nos mě neklamal. Tohle byla ona. Moje pěvkyně.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Bodlo mě u srdce, když jsem se dostala do blízké vzdálenosti a uviděla ji.

Byla to teprve malá dívka, sotva třináct let s nádhernými kaštanovými vlasy, jež jí v kaskádách spadaly až těsně nad zadek. Vesele se smála, zatímco utíkala po malé lesní pěšině směrem k domovu.

Nedokázala jsem se zastavit, ne když byla tak blízko. Spolu s upírem se do popředí dostala ONA a než jsem se zmohla k jakékoliv formě protestu, skláněla jsem se nad ječící dívkou a prorazila její jemnou kůži svými tesáky.

Jako feťák, co dostal svoji dávku, jsem hltavě pila její krev a nepřestala jsem, dokud v ní nezbyla ani kapka. Nestihla jsem ani odložit její mrtvolu, když se zdálky ozval srdceryvný ženský výkřik.

"Kira! Pequeña hija!"

Zvedla jsem svůj rudý pohled a zabodla ho do kaštanových uslzených očí matky děvčátka, s krví stále stékající po mé čelisti. Zastavila se naproti mně, s rukou na srdci a druhou roztřeseným prstem ukazovala na mě.

"La asesina !"

Vycenila jsem zuby a bez váhání se po ní vrhla. Byla jsem již příliš ztracená v nádherné chuti krve, kterou jsem ochutnala a nemohla jsem přestat. Třebaže tahle krev nechutnala tak dobře, jako její dcery, nepolevila jsem.

Odhodila jsem její mrtvolu ze svého sevření a s ďábelským úsměvem jsem ladným krokem prošla branou do malé vesničky, jejíž obyvatelé měli své životy sečtené.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Víš, proč tu jsme."
"Vím."

"Nehodláš utíkat, bránit se, vyhrožovat?"
"Ne. Zasloužím si to."

Smích. Neodvážila jsem se otočit a stále jsem zírala do horizontu, objímajíc se zkrvavenýma rukama.
"Neměj strach, udělíme ti rychlou smrt, když jsi nekladla odpor a chápeš rozsah svého činu."
Zavřela jsem oči. Omlouvám se, Carlisle, že jsem nebyla tak silná...

Ucítila jsem za sebou rychlý pohyb a potlačila jsem svoje instinkty, které na mě křičely, abych se pohnula. Kolem krku se mi skoro něžně obmotaly dvě paže, ale než stihly začít utahovat a odtrhnout mi hlavu od těla, celá váha za mnou zmizela s obřím nárazem další postavy.

Šokovaně jsem otevřela oči a prudce se otočila. Němě jsem zírala na scénu před sebou, kde jakýsi černovlasý upír zneškodnil a pomalu zapaloval oba členy Arovy ochranky. Zatnula jsem ruce v pěst a praštila neznámého do hrudi, až musel o pár kroků ustoupit, aby nabral rovnováhu.

"Zbláznil ses?!," křikla jsem na něj.

"Cože? To tobě snad přeskočilo!," obvinil mě a já se donutila netvářit tak překvapeně, když jsem se setkala se stejně krvavým pohledem.

"Neměl ses do toho vůbec plést," sykla jsem a otočila se.
"Víš," křikl a doběhl mě, "prosté "díky" by mi stačilo."

"Máš pravdu," otočila jsem se na něj s falešným úsměvem. "Děkuju."
"Nemá-"

"Děkuju za to, žes musel svůj nos strkat do záležitostí, do nichž ti ale vůbec nic není. Děkuju za to, že jsi mi všechno zkazil. A co nejvíc - děkuju za to, že jsi mi zkazil jedinou příležitost s tím něco udělat!," poslední větu jsem na něj křičela tak silně, že ptáci v okolí zběsile odletěli ze svých hnízd.

K mému překvapení se pouze zasmál a prohrábl si vlasy.
"Taky mě těší. Jsem Toby," natáhl ke mně ruku.

Podívala jsem se na ruku a zpět na něj.
"Pokud jsi to nepochopil, tak ti to vyhláskuju - vypadni!"

Otočila jsem se na patě a stále naštvaná proběhla rychle vyvražděnou vesnicí, která nyní byla pustá a nezvykle tichá. Cítila jsem za sebou jeho přítomnost, takže jsem se znovu naštvaně otočila a zlostně na něj zazírala.

"Proč mě pronásleduješ?!"

"No, jsem celkem zvědavý, co máš v plánu, když jsi se tu očividně chtěla nechat zabít," pokrčil rameny a rozhlédl se kolem sebe. "Tvoje práce?"

Semkla jsem rty a přikývla. Obdivně zapískal, přešel k mrtvole jednoho z mužů a sebral mu ze zápěstí hodinky. Vytřeštila oči a znechuceně se dívala, jak si je připnul na své zápěstí.

"Rolexky jsem teda už pěkně dlouho neviděl," podotkl a zaťukal na ně, načež se vítězně usmál. "A fungují."

"Panebože," praštila jsem se do čela a zoufale se sesunula na zem. "Pokud jsi chtěl hodinky, měl jsi počkat, až mě ti dva zabijí, odejdou a pak si je vzít."

"Ale to bych nebyl gentleman a nezachránil tě."
"Nechtěl jsi mě zachránit, ty idiote. A ani mě neznáš," podotkla jsem.

"Pravda," připustil beze studu. "Ale ti pitomci by všechno vzali a ty hodinky už bych neviděl. Takže jsem tě zachránil čistě ze sobeckých důvodů, pokud se díky tomu budeš cítit líp, že jsi naživu."

Zavrčela jsem na něj a ignorovala jeho pobavené uchechtnutí. Výborně, alespoň jeden z nás se tímhle královsky baví.
"Odkud vůbec jsi, princezno?"

Otočila jsem k němu hlavu a přimhouřila oči.

"To tě nemusí vůbec zajímat!," štěkla jsem, upřela pohled před sebe, jako uražené děcko a dodala. "A neříkej mi princezno."

"Promiň, princezno, ale dokud mi neřekneš tvoje jméno...," ušklíbl se, prohodil v jasném gestu rukama a mrkl na mě.
"Erin," zavrčela jsem jeho směrem a ignorovala jeho samolibý úsměv.

"Děkuju princezno."
"Hej! Řekla jsem ti svoje jméno," obvinila jsem ho a vyskočila naštvaně na nohy.
"A kdo říkal, že ti tak přestanu říkat, když mi to povíš?," usmál se sladce a prošel kolem mě.

Nevěřícně jsem se za ním otočila a zaklapla čelist, jež se mi překvapením otevřela. Zamrkala jsem a přešla k němu, když zvedl jednu z žen ze země.

"Co to děláš?"
"Zahlazuju stopy," řekl s pohledem, kterým mi jasně naznačoval, že jsem úplný idiot.
"To jsem pochopila," ucedila jsem a vážně se na něj zadívala. "Ale proč mi pomáháš?"

"Nepomáhám," bránil se a zapálil uprostřed oheň. "Když sem přijdou Volturiovi - a s nimi samozřejmě Demetri a Felix - tak zachytí mou stopu a budu mít co vysvětlovat. Takže si raději ušetřím tu námahu, kterou by mě to jistě stálo najít nový úkryt a raději tu trochu uklidím."

To vlastně dávalo smysl. Bez dalšího slova a zaváhání jsem mu pomohla všechny důkazy spálit. Pracovali jsme bok po boku. Prvních deset minut v naprosté tichosti a já si začala říkat, že nebude až tak špatný, ale poté znovu otevřel ústa.

"Tákže - co taková pěkná holka jako ty, dělá sama v lese?," zeptal se se svým pravděpodobně působivým flirtujícím hlasem.

"Jestli mě tímhle otřepaným způsobem zveš na rande - tak zapomeň," usadila jsem ho a zapálila další oheň.
"Ranilas mé city," pronesl a teatrálně se chytil za srdce. "Stejně mi neodoláš."

Odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. Ale i pře svou otrávenost se musela maličko usmát - možná to byl pitomec, ale aspoň jsem na chvíli byla zase sama sebou a ne jedno obří klubíčko deprese.

"Vidím snad úsměv na té chladné ledové tváři?," zamrkal šokovaně a padl přede mě na kolena. "Dovolte mi uctít tento vzácný moment a přijměte mé dary."

Vzal mou ruku a navlékl mi na ní obyčejný zlatý náramek. Podívala jsem se za něj a útrpně přivřela oči.

"Řekni mi, že ho před dvaceti vteřinami neměla na ruce."
"Stejně už ho potřebovat nebude."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Co tě vlastně vede k tomu, že si hraješ na myslivce?"
"Opravdu se mě na to musíš ptát, uprostřed sousta?," zeptala jsem se a znovu se sklonila ke krku srnky.

"Jsem zvědavý," pokrčil rameny a naklonil hlavu na stranu. "Čeká na tebe někde v dáli nějaký princ, co by tě odmítl za svou paní, kdybys vypila člověka? Protože pokud sis nevšimla - to už jsi udělala."

"Páni - děkuji za skvělou připomínku, bez tebe bych o tom neměla ani tušení."

"Vím, jsem nenahraditelný," protáhl, ale pak zvážněl. "Tak kdopak na tebe čeká? Protože věř mi - tenhle výraz jsem už na někom viděl. To odhodlání udělat něco, co je naprosto proti tvé osobnosti..."

"Vážně?," odložila jsem mrtvé zvíře a otočila se k němu. "A na kom?"
"Nejdřív odpověz ty."
"Abys mi pak nic neřekl? Ani mě nenapadne."

Viditelně se napjal a jeho rysy ztvrdly. Najednou už jsem si nebyla jistá, že to byl tak dobrý nápad. Ale na druhou stranu jsem zjistila, že není tak tvrdej jak vypadá a pod tou arogantní slupkou může být nějaký charakter.

"Můj otec," řekl tiše po chvíli.

Nemusela jsem se mu dívat do očí, abych věděla, že mluví pravdu. Přikývla jsem a odtrhla od něj pohled, abych mu dodala jakousi napodobeninu soukromí.

"Moje rodina," odpověděla jsem též a zamyslela se. "Jsou to vegetariáni. Zachránili mě potom, co jsem málem umřela. Párkrát jsem... párkrát jsem ujela, ale oni mě i přesto brali, protože nehledě na to, kolikrát jsem ujela, vždycky jsem se snažila být lepší a potlačit upíra ve mně."

Smutně jsem se pro sebe usmála, když jsem si uvědomila, že jsem citovala Carlisleova slova a potřásla hlavou.

"Jsou skvělí, lepší rodina než ta, kterou jsem měla předtím. Kromě mojí mámy...," zavrtěla jsem hlavou. "Jenže pak se... něco stalo a já už tam s nimi nemohla zůstat. Nekontroluju se a ubližuju ostatním lidem."

"Takže ses rozhodla, že si budeš hrát na Mauglího a "divoké pralesy" tě vycvičí?," popíchl mě.
"To bys nepochopil," semkla jsem pevně rty a vstala ze země. Snažila jsem se nemyslet na Rosalie, když zmínil poznámku o Mauglím. Marně.

"Princezno - máme věčnost," zasmál se svému vtipu a já se po chvíli tiše přidala.

"Jsi pitomec," okomentovala jsem to a společně jsme se vydali na sever. "Víš, jde prostě o to, že si na tohle musím přijít sama. Nemůžu mít za sebou stále někoho, kdo mě bude čtyřiadvacet hodin hlídat, abych neskočila na prvního člověka, kterého uvidím."

"Takže... vegetariáni?," zeptal se a na mé přikývnutí pokračoval. "No o tom jsem teda někdy slyšel. Ale ještě jsem se nikdy s nikým takovým nesetkal."

"Věř mi - kromě mé rodiny a přátel o nikom jiném nevím," potvrdila jsem jeho domněnku.
"Jen abys věděla - já teda neabstinuju."
"Všimla jsem si."

Věnoval mi oslnivý úsměv a začal si vesele prozpěvovat jakousi melodii.
"A ty... ehm... ty jsi tu sám...?," zeptala jsem se zvědavě po chvíli a překvapivě se mi dostalo okamžité odpovědi.

"Víceméně. Nejsem moc populární mezi ostatními upíry. Mí... stvořitelé se mnou měli menší rozepři, takže jsme se rozhodli jít každý svou vlastní cestou," oznámil s nepřesvědčivým úsměvem.

Věděla jsem, že za jeho slovy je daleko složitější příběh, ale nehodlala jsem na něj tlačit. Protože upřímně - ani já jsem mu neříkala celou pravdu, nehledě na to, že jsem ani nezmiňovala žádná jména.

"Kolik ti vlastně je?"
Usmála jsem se a hodila na něj koketní pohled.

"Upírsky, lidsky nebo kombinovaně?"
"Matiku ze základky zvládám, ale můžeš mi to všechno pěkně popsat," usmál se v odpověď.

"No proměnili mě v patnácti a upírem jsem už jedenáct let, takže mi je už vlastně šestadvacet" zašklebila jsem se, což u něj vyvolalo smích.

"Mě přeměnili, když mi bylo devatenáct a upírem jsem patnáct let - což ze mě dělá perspektivního mládence ve svých nejlepších třicátých létech," zakmital obočím a já se smíchem zavrtěla hlavou.

Chystal se něco dodat, když se před námi ozval zvuk bitvy a oba jsme naráz strnuli. Vykročila jsem tím směrem s bojovným postavením, když se mi kolem pasu obmotala jeho ruka a trhla se mnou vzad.

"Co blázníš?," zasyčel mi do ucha a neochotně mě pustil, když jsem se v jeho náručí nepřestala kroutit.
"Někdo tam bojuje. Co když potřebují naši pomoc?," šeptla jsem nazpět a pohnula se znovu kupředu.

"Zatracení samaritáni," zaslechla jsem jeho šepot, ale i přesto mě následoval.
Když jsme se co nejtišeji dostali k mýtince a odhrnuli před námi stojící keře, naskytla se nám opravdu šílená podívaná.

Zcela očividně to byly dva znepřátelené upírské klany a vzhledem k tomu, jak agresivně do sebe šli, rozhodně se muselo stát něco, co je donutilo jednat tak agresivně. Na zemi kolem bojujících upírů už leželo několik mrtvol jejich přátel se skelnýma rudýma očima.

Zaváhala jsem a na chvíli si říkala, že jsem možná měla Tobyho poslechnout a nemíchat se do toho. Jenže v ten okamžik k nám pod nohy přiletěl nějaký upír a jen co nás zahlédl, se vrhl mým směrem. Než stihl udělat třeba jen krok, Toby ho už odhodil přes celý prostor.

Tím jsme k sobě nalákali pozornost a dříve upíři, co se chtěli navzájem zmasakrovat, našli společný cíl - mě a Tobyho.

Pustila jsem se do boje se stejnou vervou, jako Toby a odrážela jsem své útočníky tak, aniž bych jim nějak smrtelně ublížila. Což se zdálo jako něco, co by pro mě oni neudělali, vzhledem k tomu, jak agresivně se do mě pouštěli poté, co se postavili zpět na nohy.

Držela jsem se pod kontrolou do chvíle, než se mi kolem krku obtočila ruka a moje síla naprosto vyletěla. Bílá mlha mi doslova vystřelila z hrudi a během okamžiku kolem mě leželo pět paralyzovaných upírů. V ten okamžik se zastavil veškerý pohyb a já věděla, že jsem v loji.

Někteří upíři se hnuli mým směrem, ale najednou se zastavili a jediné, co se na jejich těle pohybovalo, byly zběsilé zorničky. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zastavila svůj pohled na Tobym, který měl jednu ruku napřaženou ve vzduchu.

Zmrazil všechny upíry v pohybu. Neměla jsem nejmenší tušení, že Toby má nějakou sílu, ale když jsem tohle uviděla, byla jsem opravdu překvapená. A také jsem chápala, proč se do žádné společnosti nechce začleňovat.

Tímhle by zcela jistě přilákala pozornost Volturiových a vzhledem k tomu, že dokázal zastavit třicet dva upírů zaráz, by ho Aro bral jako největší poklad do své sbírky. Střelil ke mně pohledem a pozdvihnul obočí nad těly, která ležela pode mnou.

Zavřela jsem oči a uklidnila se. Když jsem oči znovu otevřela, bílá mlha se bezpečně stáhla zpět a já ji okamžitě zamčela. Dnešek opravdu nebyl můj den.

"Doufám, že souhlasíš, abychom se vzdálili a nechali je vyřešit své problémy?," zeptal se sarkasticky a bez problémů procházel kolem ztuhlých upírů.

"Jo to bude asi nejlepší," vydechla jsem a rozběhla se spolu s ním pryč z mýtiny. Chvíli jsem vydržela mlčet, než mě moje zvědavost znovu předběhla a já se zeptala.

"Jak dlouho je to dokáže udržet? A znehybnil jsi je všechny prostě jenom tak, že jsi na to myslel?"
"Ano," připustil zdráhavě, ale nenatočil ke mně svůj pohled. "Asi tak na tři hodiny. Plus mínus."
"Páni."

Zašklebil se a podíval se na mě.
"Koukej Erin - tohle není moc obdivuhodná věc a já se ji snažím nepoužívat a držet se v tajnosti a inkognito před Volturiovými, jestli mě chápeš."

"To mi povídej."
Poté se nečekaně škodolibě usmál a podíval se mi zpříma do očí.
"Ale zdá se, že já svou schopnost alespoň dokážu ovládnout tak, jak chci."

Zamračila jsem se a odmítala odpovědět.
"Možná vím o někom, kdo by ti mohl pomoct," prohodil bezvýrazně a já se na něj nadějně podívala.
"Koho?"

"Mé stvořitele."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama