Prosinec 2015

21. Další Cullenová

30. prosince 2015 v 22:02 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Tak tu přináším předSilvestrovkou kapitolu! :)

WATTPAD

21. Další Cullenová

Konečně jsem si vybalila všechny věci a úhledně je poskládala do šatníku, skříní a poliček, když mi zazvonil mobil. Přešla jsem ke své kabelce a podívala se na číslo volajícícho. Šerif Swan.

"Dobrý večer, pane Swane, můžu vám být nápomocná?," zeptala jsem se mile a ignorovala téměř neslyšitelné zavrčení z Edwardova pokoje.

"Dobrý večer, Erin. Omlouvám se, že ruším tak pozdě, ale na stanici jsi nechala vzkaz, že bys ráda věděla, kdy se bude konat pohřeb účastníků té autonehody, je to tak?," odpověděl unaveně profesním hlasem.
"Nerušíte a ano, to jsem chtěla."

"Nevolal bych tak pozdě, kdyby to nemělo důvod. Paní Callová převzala obě těla a postarala se o všechny patřičnosti důležité k pohřbu," oznámil mi, ale z jeho hlasu bylo poznat, že to není všechno.

"Můžu jí nějak pomoci? Už na stanici jsem se zmínila, že nebude problém, abych nějakou část ceremoniálu uhradila," navrhla jsem, aby se rozpovídal.

"To nebude nutné. Volám hlavně z důvodu, že se ten pohřeb bude konat již zítra a podle naléhavosti tvého vzkazu jsem pochopil, že by ses ráda účastnila."

Nedokázala jsem okamžitě odpovědět, když na mě dolehla tíha jeho slov. Jak to najednou všechno znělo až velmi reálně.
"Erin? Jsi tam?," ozvalo se nejistě z druhé strany.

"Ano, jistě," odpověděla jsem okamžitě. "Moc vám děkuju, pane Swane. Byl byste tak hodný a nadiktoval mi místo a přesný čas?"

"Samozřejmě - pošlu ho na váš fax; ještě jsem na stanici, tak by to u vás mělo být každým okamžikem," řekl a namačkal něco na klávesnici.

"Ještě jednou děkuju - i za to, že jste kvůli mně zůstal přesčas," poděkovala jsem upřímně a vydala se do Carlisleovy pracovny, kde byl fax.

"No... nejsem tu úplně přesčas a věř mi, že to nemá co do činění s touhle věcí," pronesl trochu rozpačitě a já se vědoucně usmála.

Jemně jsem zaklepala na Carlisleovy dveře a na jeho tiché vyzvání vstoupila do místnosti. Rychle jsem poukázala na telefon a poté na fax. Carlisle se usmál a přikývl, než začal znovu psát lékařské zprávy.

"Bella už vás vyhodila?," zeptala jsem se důvtipně a vzala papír s vytištěnými informacemi. "Jak se jí daří mimochodem?"
"Dobře, dobře," odpověděl s rádoby zaměstnaným hlasem. "Podívej, už budu muset jít..."

"V pořádku, pozdravujte Bellu," řekla jsem a tázavě se podívala na mračícího se Edwarda, který bez zaklepání vtrhl do místnosti a zíral na mě.

"Určitě, pozdravuj doma a poděkuj svému otci za to, jak se mi postaral o Bells," řekl pan Swan a Carlisle poslal mým směrem jemný úsměv a kývl.
"Určitě," usmála jsem se a ignorovala Edwarda. "Děkuju za ten fax, jsem ráda, že jste mi zavolal."

"Rádo se stalo, zatím nashle, Erin," rozloučil se.
"Dobrou noc, pane Swane a nezůstaňte tam moc dlouho," rozloučila jsem se mile a prudce uhnula Edwardovi, který se vrhl mým směrem, ve snaze mi vytrhnout telefon.

Zavěsila jsem stejně jako šerif a vrhla kárající pohled Edwardovým směrem.
"Přeskočilo ti?," zeptala jsem se a složila papír se souřadnicemi k místnímu kostelu v Seattlu.
"Tys mluvila s Bellou?," zeptal se s těžce potlačovanou zlobou.

"Ne," odpověděla jsem pomalu a pátravě se na něj zadívala. "Mluvila jsem s jejím otcem, což si z našeho telefonátu jistě poznal. Pokud tedy Bella tajně neoplývá sytým mužským basbarytonem."

"Nechci, abys s ní mluvila," řekl a neznělo to jako požadavek nebo rada. Spíš rozkaz.
"Prosím?," zeptala jsem se vzpurně a založila si ruce na hrudi.

Jasně jsem viděla, jak zatnul ruce v pěst a přesto, že jsem se s ním nechtěla hádat hned první den, co jsem zpět, nehodlala jsem mu v ničem ustoupit. Neměla jsem nejmenší tušení, co tohle všechno má znamenat a proč se chová tak divně.

"Prosím, Erin," řekl nakonec a podíval se na mě zpod řas.

Pustila jsem ruce dolů a zmateně sledovala jak rychle vyskočil z okna a rozeběhl se do noci. Udělala jsem krok směrem k oknu, když mě opatrně zadržela Carlisleova ruka kolem pasu. Neochotně jsem se k němu otočila s jasnou otázkou v očích.

"Nejsem v pozici, v níž bych měl právo ti tohle vysvětlit. Dej mu čas, tohle je Edwardova věc a jsem si jist, že se o ni s tebou brzy podělí," řekl jemně a já ho trochu víc ochotněji následovala k pohovce, na níž jsme se spolu usadili.

"Co má proti té Belle?," zeptala jsem se a pozvedla obočí. "No tak, to snad není žádné tajemství. Něco se s ním děje a kdykoliv řeknu její jméno, tak vypadá, že mě každou chvíli odhodí pět metrů od sebe."

Carlisle dál mlčel a já se na něj výmluvně podívala.
"Je do ní zamilovaný, to vidím i já, takže pochybuju, že mi prozradíš nějaké velké tajemství, když mi k tomu řekneš podrobnosti," oznámila jsem a na jeho mírně překvapený pohled jsem se usmála.

"No, zdá se, že jsi mnohem lepší pozorovatel, než kdokoliv z nás," připustil opatrně s občasným pohledem k lesu, v němž zmizel Edward.

"Jak to myslíš?," zeptala jsem se a poté se mi na tváři usadil vědoucí pohled. "Jen mi neříkej, že tohle trvá už delší dobu."

Carlisleovo ticho bylo výmluvnější, než jakákoliv slova.
"A to ji ještě nikam nepozval?," zeptala jsem se a mírně se zamračila jeho váhavému pohledu.
"Bella je jeho pěvkyně."

Oči se mi rozšířily a než jsem se stihla zadržet, vyhrkla jsem.
"Jak to dokáže vydržet?"
"Nikdy bych jí neublížil," ozvalo se za mnou tiše a já vnitřně proklela svou nesoustředěnost.

Otočila jsem se k Edwardovi, který stál opřený o dveře se vzdáleným pohledem upřeným kamsi do dálky. Povzdechla jsem si a stiskla Carlisleovu ruku s výrazem, který mu jasně říkal, že to vyřeším sama.

Oba jsme vstali a zatímco Carlisle se vrátil zpět ke své práci, já jsem vyrazila ze dveří a chytila Edwarda za ruku. K mému překvapení se nijak nebránil a prošel se mnou celé patro. Proto se překvapeně zastavil, když jsem ho pustila a zastavila se před jeho dveřmi.

"Nepozveš mě dovnitř?," zeptala jsem se lehce škádlivě, když na mě celou minutu jen koukal.

Jen přikývl, otevřel dveře a nechal mě vstoupit jako první. Usmála jsem se a rozhlédla se po jeho pokoji, který na rozdíl od mého postrádal postel. Bez delšího otálení jsem sebou plácla na jeho sedačku a poklepala na místo vedle sebe.
"Nemám chuť se o tom bavit," oznámil mi, ale přesto se vedle mě posadil.

"Taky nemusíme," řekla jsem a udělala jsem si pohodlí na jeho natažené noze. Vytáhla jsem z kapsy papír s adresou a podala mu ji. "Hodil bys mě tam?"

Původně jsem plánovala tam jít sama, ale cítila jsem, že Edward potřebuje den volna a taky jsem zjistila, že bych byla radši, kdyby mě někdo mohl odvést.
"Víš, Erin...," začal a prohrábl si vlasy.

"Aha jasně," pochopila jsem a vzala si papír z jeho ruky. "Zeptám se Carlislea."
"Ne, že bych tě tam nechtěl vzít.." ...ale musím se ujistit, že je Bella v pořádku.
"Netvař se tak zkroušeně, já to nějak přežiju," ujistila jsem ho s úsměvem.

Zavřela jsem oči a relaxovala, když do svého sterea vložil klavírní skladby. Nechala jsem se unášet Debussyho uměním a psychicky se připravovala na další den.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Mohla bych si vzít taky volno," navrhla znovu Esmé a já už nedokázala zadržet frustrovaný povzdech a protočení oči.

"Opravdu - pojede Carlisle. Nikdo jiný tam se mnou být nemusí. Šla bych sama, ale vy chcete mít jistotu, že budu v pořádku a já vás chci trochu uklidnit," řekla jsem jí a zatvářila se povzbudivě, když se na mě stále nejistě dívala. "Vážně."

Mrkla jsem na Carlislea a letmo Esmé objala. Když jsem se vydala do garáže, slyšela jsem Carlisleovo jemné přesvědčování a Esméiny obavou podepsané katastrofické scénáře. Hodila jsem svou tašku do auta a usedla na místo spolujezdce, doufajíc, že to Carlisle vyřídí brzy a mi ten pohřeb v klidu stihneme. Tedy, alespoň konečnou ceremonii. Nechtěli jsme být moc viděni.

Vytáhla jsem svůj mobil a podívala se na přijatou zprávu od Edwarda

V pořádku? E.

S úsměvem jsem vyťukala odpověď a strčila klíčky do zapalování, abych Carlislea popohnala.

Neměj obavy, jsem v pořádku. Jak se držíš ty? E.

S pobaveným úsměvem, jsem nakonec zprávy dala taktéž svou iniciálu a uchechtla se, když jsem si uvědomila, jak těžké to budu mít s ním a Emmettem. Mávla jsem na Carlislea, když konečně vešel do garáže a z jeho pohledu jsem pochopila, že mu to dalo zabrat Esmé uklidnit.

"Přece ví, že se mi nemůže nic stát," řekla jsem tiše, když zavřel dveře od auta a já si byla jistá, že mě Esmé nemůže slyšet.
"Ví, ale to ji neodradí od toho si o tebe dělat starosti," řekl s úsměvem a oba jsme se připoutali.

"Vážně je to v pohodě, že nepůjdeš do nemocnice?," zeptala jsem se na jiné téma a byla ráda, když nijak neprotestoval. Vyjel z garáže a rychle zamířil do Seattlu.

"Jistěže ne. Mám tu tolik odpracovaných přesčasů, že bych byl velmi překvapen, kdyby mi nedali na půl dne volno," řekl a usmál se.

Zasmála jsem se a vytáhla mobil, když mi znovu zazněla zpráva v kapse u saka.

Bylo i líp... Ale všechno je v pořádku. -Edward

Samolibě jsem se usmála, protože i přesto, že o Belle se mnou nechtěl mluvit, byl jenom člověk - alespoň v mysli - a potřeboval se o to s někým podělit. Bella byla v pořádku a Edward se od ní snažil držet co nejdál.

"Edward?"
"Hm?"
"Byl to Edward?," zetpal se Carlisle znovu a já přikývla, když se mi slova vzpříčila v hrdle při pohledu na rozsáhlý hřbitov.

Carlisle dál řídil mlčky a zastavil na parkovišti u velké brány, z níž vycházeli smuteční hosté. Snažila jsem se nehledat v tom davu nějakou známou tvář a ve snaze se uklidnit pohlédla zpět na Carlislea vedle sebe.

"Nemusíš tam jít," řekl jemně a stiskl mi ruku.
"Musím," odpověděla jsem a mrkla ven. "Počkáš tu na mě?"

Viděla jsem jeho zaváhání a tiše ho očima prosila. Neochotně kývnul, pohladil mě po tváři a dal mi pusu na čelo, než jsem vyskočila z auta s kyticí v ruce a zabouchla za sebou dveře.

Rychle jsem zamířila k rozptylové loučce a nasadila si černé brýle. Postupovala jsem rychle, abych tu nikoho nepotkala a taky abych to měla co nejrychleji za sebou. Když jsem uviděla na kraji trávníku položenou máminu fotku, zpomalila jsem svůj krok.

Položila jsem kytici slunečnic vedle dalších svíček a květin a na chvíli se zadívala do obzoru, než jsem pohledem zabloudila zpět k fotce. Nebyla nijak stará, nanejvýš tři roky, ale já jsem přesto viděla jinou ženu než tu, kterou jsem viděla jako člověk.

"Znala jste ji?"
Opatrně jsem se otočila k příchozí ženě a zavrtěla hlavou. Rozhodla jsem se nezničit naše krytí. Teď jsem byla Cullenová a mou podobnost s Carlislem nešlo zaměnit.

"Jsem-"
"-Erin Cullenová, vím," odpověděla za mě a přistoupila blíž; černé brýle stále zakrývající její zrudlé oči od pláče. Rozpačitě se usmála a podala mi ruku. "Omlouvám se, ani jsem se nepředstavila. Jsem Tiffany. Tiffany Callová."

Potřásla jsem jí jako v mrákotách rukou a na chvíli jsme společně stanuly v tichu.
"Vy jste ji znala?," načala jsem konverzaci a snažila se na ni netlačit.

"Ano, dříve," zaváhala a prudce zamrkala pod brýlemi. "Chci říct - byly jsme si velmi blízké, když jsme byly děti a poté na střední i vysoké. Bydleli jsme hned vedle sebe. Byla to má první nejlepší přítelkyně."

S tím vytáhla kapesník z tašky a hlasitě se vysmrkala. Jen jsem přikývla a nechala ji chvíli, aby se sebrala a pokračovala ve vyprávění.

"Neviděla jsem ji od té chvíle, kdy si vzala za manžela Davida. Byla jsem u ní snad jen tehdy, když byla s Cooperem a narodil se malý Stephen. To už je let."

Povídejte mi o tom. Snažila jsem se tvářit neutrálně, což se mi kupodivu dařilo.
"Myslím, že měla ještě dceru, pokud se nemýlím. Tedy samozřejmě až po té... nešťastné události."
"Po jaké události?," zeptala jsem se opatrně a snažila se neznít příliš hrubě.

"Liz potratila. Tedy, to mi alespoň došlo z jejího dopisu, který mi poslala, než mi přestala psát úplně. Než zemřel Cooper. Psala o tom, jak moc jí Silver chybí...," vysvětlila a popotáhla. "Kéž bych věděla, co mi tak usilovně chtěla říct, když sem jela."

"Jela za vámi?," zeptala jsem se a jen stěží odstranila nevěřícnost z mého hlasu.
"Ano, volala mi," řekla a zněla trochu jistěji. "Říkala, že je to důležité a že se to týká její dcery."

Srdce jsem měla až v krku z toho, co mi řekla. Věděla o mně? Nebo o Cullenových? Co máma potřebovala tak moc vědět od téhle ženy? Znala nás taky?

"Ach tak," řekla jsem neutrálně. "Vy tu v Seattlu bydlíte?"
"Ne," zavrtěla hlavou a schovala kapesníky. "Bydlím se synem v La Push."

Přikývla jsem. Stále mi to nedávalo smysl, takže jediným logickým rozhodnutím bylo se zeptat Carlislea. Třebaže to povede k dalším nepříjemným otázkám, jimž bych se raději vyhnula. Donutila jsme se k úsměvu a znovu jí podala ruku.

"Upřímnou soustrast, paní Callová. Budu muset jít, můj otec na mě již čeká," řekla jsem a dodala. "Ráda jsem vás poznala."
"Děkuji, já tebe taky," zopakovala tiše a poté, co přijala mou ruku se opět otočila k louce a začala tiše plakat.

Co nejrychleji jsem rázovala přes celé pohřebiště a snažila se uklidnit. Nejen, že setkání s paní Callovou mi nedalo žádnou útěchu nebo odpovědi, ale místo toho jsem teď měla v hlavě mnohem větší zmatek a spousty dalších nezodpovězených otázek.

Opatrně jsem obešla skupinku opálených chlapců a rozhodla se jim nevěnovat úsměv, když jsem si všimla, jak na mě kouká postarší muž na vozíku. Vypadali jako indiáni a já tipovala, že jsou právě z La Push, jenž zmiňovala paní Callová.

Když jsem konečně vklouzla na sedadlo spolujezdce, celá skupina se již dávno vydala na místo, kde jsem nechala paní Callovou.
"V pořádku?," zeptal se starostlivě Carlisle, když odtrhl pohled od odcházející skupinky.

"Znáš je?," ignorovala jsem jeho otázku a kývla jsem jejich směrem.
"Ano," nezaváhal s odpovědí, za což jsem byla ráda. "Jsou z La Push. Máme s nimi uzavřenou dohodu. Vědí o nás - o upírech - a hodlají nás tolerovat tak dlouho, dokud nebudeme na jejich území lovit."
"Jako-?"

"Ano, lidi," přikývl a na chvíli složil ruce z volantu. "Erin, musíš mi slíbit, že budeš opatrná. Vím, že nechceš, abychom ti byli neustále v patách nebo tě čtyřiadvacet hodin denně pozorovali, ale potřebuju vědět, že jsi v bezpečí. Slib mi, že nepůjdeš na jejich území a budeš se od nich držet dál. I od lidí tady. Nemůžeme si dovolit na sebe upoutat tolik pozornosti."

"Carlisle, já vím. Jen-"

"Omlouvám se, Erin, ale jinak to nejde," zněl opravdu utrápeně a já se natáhla, abych mu mohla stisknout ruku. "Nechci ti tím nijak ubližovat, jen je to tak lepší. Nemůžeme si dovolit strhnout na sebe pozornost. A kdyby se k nám dostal nějaký člověk příliš blízko, mohl by se vše dozvědět a pak by po nás šli Volturiovi. Přinejmenším."

"Chápu," uznala jsem, třebaže se mi ta myšlenka příčila.
"Děkuju," usmál se a nastartoval. "Všechno v pořádku?"
"Jo," zalhala jsem přesvědčivě. "Všechno v pořádku."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Střední nakonec nebyla tak špatná.

Popravdě jsem ani nečekala, že mě přijmou tak laxně, když se v takovém malém městečku sotva něco stane. Ale byla jsem Cullenová a všechny počáteční nadšené pohledy chlapců i žárlivé pohledy dívek skončily v momentě, kdy mě na každém kroku doprovázel jeden z bratrů.

Až na Jaspera, čehož jsem litovala, protože jsem s ním cítila jakési spojení, stejně jako v době, kdy jsem ještě měla svou schopnost. K mému překvapení měl Jasper s lidmi mnohem větší problém, než já. Bylo mi ho docela líto.

Třebaže jsem všechny kluky měla ráda, připadalo mi jejich bratrské ochraňování spíš otravné, než užitečné. Proto jsem byla nadšená z toho, že budu ve stejné třídě, jako Alice.

Byla jsem ráda, že jsem "zapadla" a byla pro všechny po pár týdnech stejně neviditelná, jako zbytek mé rodiny. I když jsem občas stále zahlédla nějaký ten zamilovaný pohled mým směrem, ignorovala jsem to. A rozhodně jsem to skrývala před kluky.

Proto jsem se doslova přilepil k Alice, jelikož se začal blížit jarní ples a já nehodlala být kdekoliv poblíž těmhle individuím. Carlisle mi stejně slíbil, že pojedeme ten víkend na lov. Naštěstí.

Jako obvykle jsem tedy následovala Alice do výtvarné třídy a opět jsme si zabrali nejzadnější místa s výhledem na školní pozemky. Opatrně jsme si natáhli plátna a když nám dala učitelka volnost při výběru námětu, otočili jsme plátna naproti sobě a začaly malovat portrét té druhé.

Nanesla jsem větší vrstvu barvy a podívala se na Alice.
"Udělám tě abstraktnější a barevnější, co ty na to?," než jsem větu dokončila, rozplácla jsem barvu na plátně a přesnými pohyby malovala.

"Stejně bys to udělala," zasmála se tiše, ale stejně upoutala pozornost dvou dívek vedle nás. Ty okamžitě sklopily pohledy a začal tiše pomlouvat Alicino oblečení. "Já volím černobílou krásu."

Zavrtěla jsem hlavou a udělala pár kontur tuží, než jsem ztišila hlas na úroveň, kterou nikdo kromě Alice nemohl slyšet.
"Co se s Edwardem dneska děje?," zeptala jsem se, aniž bych viditelně hnula rty.

"Všichni Belliny nápadníci ji chtějí pozvat na ples a on žárlí," osvětlila s unešeným pohledem a dál klidně malovala.
"A tobě to.. nevadí?"

"Jistěže ne. Nakonec spolu budou žít šťastně až navěky. Viděla jsem to," pokrčila bezstarostně rameny a poté se zahleděla do plátna, aniž by malovala.

Nejistě jsem se rozhlédla po třídě, ale naštěstí už nám nikdo nevěnoval pozornost. Úlevně jsem vydechla, když se po půl minutě probrala ze svého transu a věnovala mi rozzářený pohled.

"Cos viděla?," zeptala jsem se zvědavě.
"Ále," uchechtla se. "Edward konečně dostal rozum."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"To snad není pravda," zamumlala jsem, když jsem uviděla na parkovišti Edwarda. A mini kolonu aut, kterou vytvořil.

Otočila jsem se k Alice a pozvedla obočí, zatímco Rose s Emmettem zamířili k džípu. Oba jeli do města a všichni bychom se do Volva stejně nevešli. Alice se na druhou stranu jen zvonivě zasmála a pevně si chytila Jaspera.

"Myslela jsem, že když jsi říkala, že "dostal rozum", tak se tak i stalo," zavrčela jsem potichu a ignoroval ublížený pohled od Alice.

Naprosto jsem ignorovala Edwardův samolibý pohled a nastoupila na sedadlo spolujezdce. Když i Alice a Jasper byli usazeni a auto zavřené, zavrčela jsem na něj a Alice pozdvihla obočí, než zašvitořila.

"Pokud se během deseti vteřin nerozjedeš, Bella ti naprosto rozmačká zadek Volva."
Edward se uchechtl a dřív, než Bella stihla nastartovat svůj náklaďáček, se rozjel a bezpečně nás vezl domů.

"Za tohle Bella nebude ráda," promluvila okamžitě Alice, jakmile jsme najeli na silnici.
"Ne, tohle neudělám, Alice. To je absurdní."

Zmateně jsem mrkla na Edwarda, na Alice a pak frustrovaně zasténala.
"Nechápu, jak to s nimi můžeš vydržet, Jaspere," postěžovala jsem si a dál zírala z okna.

Ozval se pobavený smích od Alice i Edwarda, zatímco Jasper ke mně vyslal stejně otrávený pohled a pozvedl obočí. Chápavě jsem přikývla a usmála se na něj, když se očividně uvolnil a vypadal hned lépe.

Edward nás během pár minut dopravil domů a já nebyla vůbec překvapená, když jsem viděla Carlisleovo i Esméino auto před domem.

Rychle jsme všichni vystoupili a já pohlédla na zamračenou oblohu. Podívala jsem se na Alice s jasnou otázkou v očích a ona s šibalským úsměvem přikývla.

"Bude pršet," zavrčela jsem a vešla do domu v patách s mými sourozenci.
"Nebude jenom pršet," zářila Alice. "Dnes bude bouřka."

Nechápavě jsem se podívala na ni a pak na ostatní, kteří se tvářili stejně nadšeně. Edward se na mě usmál a nepochybně chtěl začít vysvětlovat, co to bude znamenat pro nás, když do pokoje vešli Carlisle s Esmé a v rukou nesli-

"Pálky? Co chcete dělat?," zeptala jsem se lehce podezíravě, když jsem si všimla i dresů v krabici, jenž měl Carlisle v podpaží.

"Baseball," mrkl na mě Jasper a očividně si vzal svůj i Alicin dres, protože oba rychle zamířili nahoru do pokoje.
"Emmet a Rose přijdou až na hřiště," informoval oba Edward, zatímco od Esmé s díky přijal svůj vlastní.

"Hřiště, baseball...? O co tu jde?," zeptala jsem se stále nechápavě a pak zavrtěla hlavou s nevěřícným výrazem. Vy chcete hrát?"
"Vítej v týmu," prohlásil Edward a narazil mi na hlavu baseballovou čapku.

S povzdechem jsem vyletěla do pokoje s oblečením od Esmé a rychle se převlékla. Musela jsem ale přiznat, že jsem byla jemně zvědavá o co půjde, když jsem je následovala na louku, podstatně daleko od domu.

V dáli se ozval hrom, který doprovodil blesk a já podezíravě sledovala jak se na sebe bratři uculili. Jejich "hřiště" bylo vyšlapané a zjevně tu nehráli poprvé.

V dálce jsem uviděla blížící se postavy Emmetta a Rose. Emmett poskakoval a kdybych neměla tak dobrý zrak, skoro bych ho tipovala na malou opici z cirkusu. Zatímco Rose šla jako by přecházela přehlídkové molo.

Otočila jsem se ke klukům, kteří se hádali o první míček a po chvíli mě k sobě přitáhl Edward.
"Hraju s Erin," prohodil a Alice se na něj zamračila a vyšpulila rty.
"Podvodníku," usadila ho a já se na ni zmateně podívala.

"Koukej Alice, já to nikdy nehrála, nemůžeš čekat, že v tom budu dobrá," namítla jsem, zatímco mi věnovala pohled, který jasně ukazoval, že nechápe, jak s ní můžu být spřízněná.

"Výborně," přerušil Carlisle jakoukoliv diskuzi. "Edward, Erin, Esmé a já - proti vám čtyřem?"
"Perfektní," výskl Emmett a prohrábl mi můj dlouho splétaný cop na hlavě. "Prcka strčím do kapsy."

"To se ještě uvidí," naježila jsem se okamžitě s bojovnou náladou a sledovala, jak se po jeho tváří rozlívá maniacký úsměv.
"Výborně," zopakoval Carlisle a všichni se vydali na svá místa.

Opatrně jsem došla na domácí metu. Když jsem viděla Emmetta, který poskakuje na rohu hřiště a jako nadhazovač si proti mně stoupla Rose, veškerá odvaha být pálkařem mě přešla.

"Jen klid," zazubil se za mnou v přikrčení Jasper se svou chytačskou lapačkou.
"Jasně, to se ti povídá," ucedila jsem a pevně sevřela pálku, když jsem viděla, jak se na mě Rose chystá.
"Můžeme?," křikl na nás z druhé strany Edward, který byl připravený bojovat s Emmettem.

Kývla jsem a zaujala postoj. Nade mnou se zablýsklo a ve stejnou chvíli Rose hodila míček mým směrem. Napřáhla jsem se a udeřila míček s tak ohlušující ranou, že jsem byla jedině ráda, že zrovna zahřmělo.

Na nic jsem nečekala a rozběhla se na první metu, zatímco kluci vběhli do lesa, kam jsem tušila, že míček odletěl. Byla jsem za třetí metou, když jsem uviděla Emmetta, který hodlá nahrát Jasperovi. Rozběhla jsem se o to rychleji a sklouznula na poslední metu vteřinu před tím, než mě stihl Jasper vyoutovat.

"Bod!," křikl Carlisle a s hrdým úsměvem mi ukázal zdvižené palce.

Zakřenila jsem se a vyskočila na nohy. S domýšlivým úsměvem jsem předala pálku Alice a zaujala další pozici. Nade mnou zahřmělo a já se připravená utkat se s Emmettem přikrčila.

Miluju bouřku.

20. Důvěra (2/2)

24. prosince 2015 v 19:27 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
"Erin!," rozzářil se Emmet a já se zamračila, když se rozešel mým směrem.
"Nevěděla jsem, že je tak těžké mi v něčem věřit," oznámila jsem poněkud chladněji, než jsem zamýšlela.

"Vzhledem k tomu, jakým způsobem jsi se rozhodla vyřešit své problémy, tak jsi ten poslední člověk, který by nás měl poučovat o důvěře," ozval se ostře Jasper.
To bolelo.

"Nejspíš," souhlasila jsem, ale můj hlas neubíral na zlosti.
"Nehádejte se, prosím. Jaspere, to nebylo nutné," zasáhl Edward, když si všiml jasně napjaté atmosféry mezi mnou a Jasperem.
"Edwarde-," začal Jasper, pěsti zaťaté.

"Nech ho," řekla jsem Edwardovi a založila si ruce na hrudi. Pramalá ochrana před city, které na mě útočily ze všech stran. "Zasloužila jsem si to. Koneckonců má pravdu - utekla jsem jako zbabělec a nic vám neřekla. Ale věřte tomu, že jsem měla své důvody. Nedělala jsem nic z toho jen proto, abych vám ublížila. Snažila jsem se vás ochránit před sebou samotnou."

Chvíli na mě jen koukali, ovšem jeden pohled do Jasperových nedůvěřivých očí mi byl dostatečnou nápovědou. Zavrtěla jsem hlavou a napůl se smutně usmála.

"Změnila jsem se, vím to. Vidím to na sobě stejně, jako to na mně vidíte vy. Ale nezměnila jsem se tak moc, abyste ve mně neviděli tu samou Erin, co před jedenácti lety. Opravdu jsem tvrdě dřela, abych byla schopná se k vám vrátit jako jedna z vás. Ale očividně to byl špatný nápad."

Otočila jsem se a upírsky vyletěla z budovy. Snažila jsem se ignorovat bolest na hrudi, která fantomizovala mé city. Možná, že Jasper měl pravdu a já už opravdu nebyla stejný člověk, kterému můžou důvěřovat.
Nesnášela jsem se za to, jak moc mě to bolelo. Jedenáct let, a stále jsem se přes to nemohla dostat.

"Erin, počkej!"
"Edwarde," povzdechla jsem si a otočila se na něj, s pohledem obezřetně upřeným na Jaspera, který k nám s Emmettem pomalu kráčel.

"Ne, prosím, vyslechni mě," naléhal a já neochotně přikývla.
"Poslouchám."

"Vím, že to tak nevypadá, ale jsme všichni šťastní, že jsi se vrátila. Není to o tom, že bychom ti nedůvěřovali, ale máme o tebe strach a chceme, abys byla v bezpečí. Pochop prosím, že jsme tě neviděli dlouhou dobu a když jsi od nás odcházela, byla jsi úplně jiný člověk."

Pronesl to jednoduše, věcně. Neobviňoval mě, že jsem utekla. Nehledal na mém dřívějším i nynějším já žádné chyby. A zněl upřímně.
Přeběhla jsem nejistě pohledem mezi všemi bratry a povzdechla si.

"Chápu," řekla jsem zdráhavě. "Ale chápejte i vy mě. Utekla jsem pryč, protože jsem věděla, že by to takhle dál nešlo. Vy byste mě stále podporovali, ale já bych uklouzla znovu."
"Erin-"

"Emmette, víš, že mám pravdu. Uklouzla bych - věděla jsem to já a věděli jste to vy. Potřebovala jsem se jí zbavit a být normální. Nebo alespoň tak normální, jak jen to v upířím světě jde. A to se mi povedlo. Když jsem se jí konečně zbavila, už nebylo těžké si udržet čistý štít. Je to jako bych to konečně byla já," vysvětlila jsem a vyčkávavě se na ně podívala.

Znovu nastalo ticho, v němž mě všichni tři pozorovali a já se snažila něco vyčíst z jejich výrazů. Marně.
"Omlouvám se," přerušil ticho překvapivě Jasper.
Podívala jsem se na něj a zamrkala.

"Nemusíš," odpověděla jsem jemně. "Protože jsi měl pravdu. Utekla jsem, proto nejsou výmluvy. Samozřejmě, že mi nemůžete důvěřovat."

"Můžeme," opravil mě s přátelštějším tónem, což mě trochu uklidnilo. "Kdyby to byl kdokoliv jiný, nehodlal bych zajet zpátky na márnici a ujistit se, že je všechno v pořádku. Ale byl to David a já vím z nás všech nejlíp, jaké to je, se chtít pomstít."

Pohled mi okamžitě ztvrdl, čehož si všimli a já se nesnažila to nijak zamaskovat.
"Máš pravdu. A jak jsem říkala, taky jsem nad tím přemýšlela. Ale neudělala jsem to. Nemohla jsem. Já už taková být nechci," zašeptala jsem se sklopeným pohledem a rukama obtočenýma kolem těla.

"Proto jsme přece tady," řekl Jasper s očividnou nabídkou míru.
Usmála jsem se a objala ho a byla jsem příjemně překvapená, když nezaváhal ani na vteřinu a pevně mě objal zpět.
"Tak vyrážíme domů ne?," zazubil se Emmett, když jsem se napůl odtáhla s Jasperova objetí.

Zasmála jsme se, ale zavrtěla hlavou.
"Vy běžte - já se musím zastavit v motelu a pobalit věci, než se k vám vydám."

"Půjdeme s tebou," navrhl okamžitě Edward a na můj nejistý pohled pozvedl obočí. "Pomůžeme ti zabalit a ty nám můžeš předvést, jak skvělá řidička jsi."
"Ty máš auto?," ozval se s absolutní nevěřícností Emmett a já se zamračila, když jsem pochopila, že to myslí vážně.
"Představ si to," odpověděla jsem ironicky a rozběhla se do lesa.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"No, mohla sis vzít lepší pokoj," konstatoval okamžitě Emmett, když se protáhl přede mnou do mého pokoje a rychle po něm sbíral mé věci, které háze do jedné z cestovek na zemi u postele.

"Potřebovala jsem někde zůstat, ne zabydlet se v pětihvězdičkovém hotelu. Stejně tu nic z toho nepoužívám, tak na co bych platila víc, než je třeba?," zeptala jsem se a trpělivě se na něj dívala, jak běhá po pokoji a hází mi věci do tašky.

"Můžeš to aspoň trochu poskládat, než to tam hodíš?," zeptala jsem se frustrovaně a zamračila se na Jaspera s Emmettem, kteří jen postávali u dveří a ani se nesnažili zamaskovat svůj smích.

Moje slova vyšla naplat, protože Emmett, jen zvýšil rychlost a moje oblečení a věci byly ještě zmuchlanější, než předtím. Útrpně jsem si povzdechla a shodila ze sebe zkřehlou mikinu z lovu.

Natáhla jsem se pro červený svetr, přehozený přes židli, když mě pod loktem chytil Jasper a zkoumavě se zadíval na mou ruku.

"Odkud máš ty jizvy?," zeptal se a veškerá pozornost se znovu obrátila na mě.
"Dlouhý příběh," řekla jsem trochu upjatě a rychle se oblékla. "Ty máš své a já taky."
"Někdo tě napadl?," zeptal se nazlobeně, ale já pochopila, že to není namířeno na mě.

"Tak nějak," připustila jsem a zvážněla, když se na mě stále dívali. "Tak jo. Dost jsem bojovala, nebylo to snadný... předtím."
"Nemusíš se stydět za jizvy," uklidnil mě Edward s milým úsměvem.
"Ale musím," odporovala jsem s hořkým úsměvem.

Vzala jsem Jasperovu ruku a vyhrnula mu rukáv. Přejela jsme po jeho jizvách, které vypadali ještě hrozivěji, než když jsem je viděla poprvé. Podívala jsem se mu do očí a našla ho dívat se na mě zvláštním, rezervovaně zvědavým pohledem.

"Tyhle," řekla jsem a přejela po jeho ruce. "Jsou tvým důkazem, že jsi byl silný. Že jsi dokázal přežít spoustu útoků a dokázal si z nich vyváznout."

Poodstoupila jsem a odhrnula si vlasy z krku, na němž se táhly dvě zkřížené jizvy, jako připomínka chvíle, kdy jsem byla jen vlásek od smrti. Všichni se na ně s hrůzou a vinou vepsanou ve tvářích dívali.

"Nekoukejte tak," řekla jsem jemně a přehodila vlasy zpět na své místo, abych se necítila tak zranitelně. "Moje jsou jiné. Moje akorát ukazují, jak moc slabá jsem byla."

"Slabá? Dokázala jsi se dostat ze situace, kdy ti někdo chtěl utrhnout hlavu," vyhrkl Emmett a omluvně se na mě podíval, když po něm Jasper a Edward střelili zlostným pohledem. "Omlouvám se."

"Není za co," řekla jsem a strčila si pramen vlasů za ucho, zatímco jsem ze země zvedla jednu z tašek. "A není tak úplně, jak si myslíš."

Vyšla jsem z pokoje a oni mě okamžitě následovali. Beze slova jsme naložili mé tašky do kufru a já si vlezla na své místo řidiče a hodila klíčky do zapalování. Počkala jsem, než si všichni posedali v autě a pro okrasu se všichni zapnuli, než jsem vyjela na silnici.

"Nebyla jsem... nebyla jsem silná," řekla jsem s očima pevně upřenýma na vozovce. "Ve skutečnosti to byly nejhorší momenty v mém životě. Měla jsem umřít."
"Erin-"

"Tohle neříkej!"
"Je to tak," přerušila jsem je ostře, abych si získala jejich plnou pozornost. "Chtěla jsem se nechat zabít."

Trvalo vteřinu, než to zpracovali a opět se pustili do diskuze, v níž jsem byla já ta správná a nic takového jsem si nezasloužila.
"Proč jsi to chtěla udělat?," zeptal se nakonec tiše Jasper, když se konečně všichni dostatečně vyventilovali.

"Protože už jsem dál nemohla," odpověděla jsem zdrceně a pevně sevřela volant. "Doleva?"
Na Edwardovo přikývnutí jsem zatočila na lesní cestu, která vedla kamsi do lesů, kde pravděpodobně postavili svůj dům. Daleko od lidí.

"Omlouvám se," řekla jsem. "Ale nedalo se to vydržet. Neměla jsme kontrolu nad ničím, co jsem dělala. Byly chvíle, kdy prostě přebrala kontrolu a já nemohla dělat nic jiného, než pozorovat, jak někoho zabíjí. Vím... že to není žádná omluva a o to se ani nesnažím. Je má zodpovědnost... Ale už jsem nevěděla, co dělat dál. Byla jsem zoufalá a když tak jednou zase převzala vládu nad mým tělem a zabila je... Nechtěla jsem pokračovat. Přála jsem si zemřít. V tu dobu mě našli členové Arovy stráže. Skoro mě zabili, ale nakonec se jim to nepovedlo a já utekla pryč."

Čekala jsem, co mi na to řeknou tentokrát. Jestli mě nějak odsoudí a pokoušela jsme se psychicky připravit na to, že mě už nikdy nebudou chtít vidět.
"Mrzí mě to, Erin," řekl Edward a stáhl mi jednu ruku z volantu, aby ji mohl pevně stisknout ve svých dlaních.

"To nebyla tvoje vina Edwarde," řekla jsem a mrkla na kluky ve zpětném zrcátku. "Nikoho z vás."
"Mohli jsme tě ochránit," řekl Jasper se stejně sebeobviňujícím tónem, jako Edward.
"Ne, to nemohli," odporovala jsem jemně. "Byla to moje volba a nebyl zrovna nejlepší. Ale dosáhla jsem toho, co jsem chtěla. Je pryč a já jsem dokázala zase fungovat."

"To je víc, než očividné," řekl Edward a na můj nechápavý pohled pokračoval. "Nemůžu ti číst myšlenky."
"Cože?," zeptala jsem se šokovaně.

"Nevím, jak se to stalo, ale je to tak... Už v nemocnici jsem tě neslyšel, ale myslel jsem si, že je to prostě proto, že jsi byla dlouho pryč a nesoustředím se... Ale teď, když jsme tu v klidu a nic mě neruší, stejně slyším jenom Emmetta a Jaspera.

Přibrzdila jsem a vjela na příjezdovou cestu, zatímco jsem všichni v tichosti zpracovávali celou situaci. Odepnula jsem si pás a nejistě přejela pohledem po prostorném domě, který byl před námi. Kluci si všimli mého ticha a Edward mi znovu v ujištění stiskl ruku.
"Bude to v pořádku," řekl a já s drobným úsměvem přikývla.

Vystoupili jsme z auta a já ho už ze zvyku zkontrolovala a zamkla. Jasper a Emmett mi zatím vzali tašky a všichni jsme vykročili ke vchodovým dveřím.

Ty se ve chvíli, kdy jsme stáli pět metrů od nich rozletěly a než jsem se nadála, měla jsem plnou náruč Alice, která nadšením nedokázala přestat poskakovat spolu se mnou.
"Já viděla, že přijdeš a jednou se k nám vrátíš!," vypískla a znovu mě pevně objala.

"Ahoj Alice," pozdravila jsem a se zavřenýma očima ji objala ještě pevněji. "Chybělas mi."
"Já vím," pronesla naprosto škádlivým tónem, ale její oči byl dojaté. "Ty mě taky."

S širokým úsměvem, který mi Alice vyloudila na tváři jsme se odtáhli a já se otočila ke dveřím. Na chvíli jsem zaváhala, když jsem uviděla Esmé, která stála na zápraží a Carlisle ji držel kolem ramen, protože vypadala, že by to sama nedokázala.

Udělala jsem jejím směrem pár kroků, ale ona se spěšně vytrhla z Carlisleova držení a stáhla si mě do náruče; její tělo se otřásalo vzlyky bez slzy. Mé oči se také naplnily slzami, jež se nemohou dostat ven a objala jsem ji zpět.
"Ach, broučku... Erin - tolik jsi mi chyběla... tolik holčičko moje."

"Já vím, omlouvám se... taky jsi mi chyběla... promiň."
Obě jsme tam jen stály v náručí té druhy a stále opakovaly to stejné. Všimla jsem si, když kolem prosvištěli různé pachy, že ostatní šli do domu a nechali nás venku - relativně o samotě. Byla jsem jim vděčná.

Když mě konečně pustila ze svého železného sevření, odtáhla se jen natolik, aby mi prsty mohla prohrábnout vlasy a přejet po tvář - jako by se snažila zapamatovat si každý centimetr mého obličeje. Jako bych měla znovu zmizet.
"Erin," zopakovala mé jméno s takovou dávkou něhy, kterou jsem si jistě nezasloužila.

"Já vím," řekla jsem a usmála jsem se, přestože mé oči stále zářily neprolitými slzami.
"Vítej doma," řekla s pohledem, který mi sdělil, že na tuhle chvíli čekala dlouho.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nebyla jsem nijak překvapená stylem, který v domě panoval. Bylo tam převážně spousta bílé, moderně zařízené a bylo na tom vidět, že je to Esméina práce. Některé prvky byl prostě jako její rukopis.

Celá místnost dýchala novotou a obýváku vévodil větší krb. Milovala jsem prosklená okna, která byly nejspíš typický prvek, stejně jako v domě, kde bydleli předtím. Nebyla jsem nijak překvapená, když jsem zahlédla kousek kuchyně. Esmé byla vždy perfekcionista.

Na pohovkách byl usazen zbytek rodiny, ale nespěchali na mě, ani se nezačali okamžitě vyptávat, za což jsem jim byla vděčná. Vydala jsem se k nim, když ze schodů sešla dolů Rosalie. Obě jsme se na sebe chvíli dívaly, než ode mě odtrhla pohled a stoupla si k prosklenému oknu; daleko ode mě.

Snažila jsem se necítit ublíženě - na druhou stranu, neodešla z místnosti, což jsem považovala za plus. Posadila jsem se na volnou sedačku a byla ráda, když si ke mně nikdo nepřisedl, ale zároveň nebyli tak daleko, abych se cítila osamoceně.
"Nevěděla jsem, že řídíš," řekla Esmé, zcela očividně se snažíc naladit co nejpřátelštější atmosféru.

"Ne moc dlouho," připustila jsem.
"Všimla jsem si, že ještě nemá oježděné pneumatiky nebo-"
"Proboha Esmé! Nemusíme dělat zdvořilostní konverzaci," přerušila ji Rose a přešla k nám. "Proč ses vrátila?"
"Rose!," ozvalo se hlasitě.

"Upřímně?," přerušila jsem jejich protesty na její osobu. "Nikdy jsem vás nepřestala brát jako rodinu. Přiznávám, že jsem nezvolila zrovna nejvhodnější způsob, jak se s celou situací vypořádat, ale nemůžu říct, že bych litovala toho, že jsem odešla."

"Utekla," opravila mě Rose a stejně jako já ignorovala pohledy ostatních.
"To nepopírám," řekla jsem klidně a sledovala jak se její vztek mísí se šokem.
"Pomáhali jsme ti!," obvinila mě a já z jejích slov slyšela něco víc.

"Važím si toho. A vím, že jsi naštvaná, protože jsme spolu konečně začaly vycházet a já utekla. Takže přijímám tvou omluvu, třebaže to nebylo tvé selhání, co mě donutilo se tak rozhodnout," řekla jsem a sledovala její výraz.

Podle toho, jak se beze slova posadila vedle Emmetta jsem měla pravdu. Dávala si to za vinu a aby se necítila tak zranitelně, pokusila se to všechno hodit na mě. Proto jsem se na ni nezlobila a musela jsem utnout i ostatní, co se na ni obořili.

"Není to nic osobního, ale vy byste mi nedokázali pomoct," řekla jsem a pokračovala, když jsem viděla vzdorné výrazy na tvářích mých bratrů. "Myslím to vážně. Bylo to všechno o mé hlavě. Jak jsem říkala klukům... nebylo to nic zábavného nebo snadného."

Zavřela jsem oči a přetáhla svoje vlasy na stranu, aby byly vidět moje jizvy. Okamžitě se ozvalo zalapání po dechu, které patřilo Esmé a Alice vypískla. Donutila jsme se otevřít oči a nedat na sobě nic znát.

"Než se zeptáte - nebojovala jsem. Ne v tu dobu. Našli mě Volturiovi, když mi jednou zase utekla. Byla jsem připravená zemřít, protože moje vědomí s tím bylo smířené. Nemohla jsem se na sebe ani podívat, nedokázala jsem to zastavit a v tu dobu mi to přišlo jako vysvobození. Nepovedlo se jim to; na poslední chvíli je zabil Toby - jeden upír co mě dovedl ke Campbellovým," shrnula jsem znovu svou historii.

"Campbellovi?," ozval se Carlisle a já se na něj podívala. "Myslíš Javiera?"
Usmála jsem se a přikývla.
"Přesně tak," potvrdila jsem. "Ukázal mi způsob, jak ji dostat pod kontrolou a pomohl mi ji zabarikádovat ve své mysli. Nemůžu používat svou schopnost, ale takhle je to bezpečnější. Pro všechny."

Skončila jsem zcela jasně svůj příběh a přehodila si vlasy zpět na krk, abych se vyhnula litujícímu pohledu Esmé. Podívala jsem se po jejich tvářích a zatím jsem byla překvapená, že všechno berou s takovým klidem.
"Měla jsem zavolat," zopakovala jsem tu větu snad posté tenhle den.

"Ne," zavrtěla Esmé hlavou a natáhla se ke mně, aby mi mohla stisknout ruku. "Jsi pořád naše dcera a na tom se nikdy nic nezmění."
Zamrkala jsem a v očích se mi znovu zaleskly slzy. Esmé také vypadala dojatě, ale podívala se na mě překvapeně a s jasnou otázku.

"Nemůžu," odpověděla jsem a všichni ostatní se na mě nechápavě podívali.
"Od té chvíle...," zasekla jsem se a po chvíli pokračovala. "Prostě už to nedokážu. Javier mě upozornil, že se to může stát. Nečervenám se, nepláču... Už si ani nepamatuju, jaké je to spát."
"Mrzí mě to. Dělalo tě to tebou," pronesla mateřsky Esmé, ale já ztuhla.

"Ne, dělalo to ze mě člověka a já byla zranitelná," pronesla jsem ostřeji a stáhla svou ruku z její.
Donutila jsem se uklidnit a pokračovala.
"Omlouvám se. Jednou mě napadli když jsem spala. Není to nic příjemného a já na to nevzpomínám v dobrém."
"Je mi-"

"Ne, v pořádku. Nevědělas to," odbyla jsem její omluvu s drobným úsměvem a trochu si poposedla. "Pokud... vám to nebude vadit, asi bych si šla na chvíli lehnout. Byl to dlouhý den."
"Jistě zlatíčko," usmála se Esmé a vzala mě kolem pasu.
"Vezměte Erin tašky," nařídila Emmettovi a Jasperovi, zatímco mě vedla ke schodišti.

Následovala jsem ji do prvního patra a dveří na konci chodby, vedle - jak se zmínila - Edwardovi a jejich ložnice. Opatrně jsem vešla do nádherně zařízeného pokoje.

Byl v různých odstínech tyrkysové a modré a vévodila mu velká postel s nebesy. Nábytek byl laděný do antického stylu a z celé atmosféry na mě dýchal oceán a pobřeží. Musela jsem se usmát a prsty přejet po lávové lampě, která dělala odrazy na jediné bílé stěně v pokoji.

"Líbí se ti?," zeptala se opatrně Esmé a já se k ní s nadšeným výrazem otočila.
"Je perfektní, děkuju," řekla jsem upřímně a nechala se obejmout.
Kluci mezitím složily mé tašky k nohám postele a s pobaveným výrazem - Emmett naprosto vyřehtaný - opustili pokoj.

"Nechám tě vybalit. Kdybys něco potřebovala, stačí zavolat," řekla a pohladila mě po tváři, než zmizela na chodbě a já zůstala sama.

Sama, ale přece ne osamělá. Teď už ne.

20. Důvěra (1/2)

24. prosince 2015 v 19:26 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

Veselé Vánoce vám všem! Jako malý dárek jsem pro vás nachystala extra dlouhou kapitolu! :)

20. Důvěra

"Měli jsme o tebe takový strach. Snažili jsme se tě najít, ale," zavrtěl hlavou a kousek se odtáhl se smutným úsměvem. "Zdá se, že zahlazovat stopy tě Eleazar naučil velmi dobře."

"Omlouvám se, že jsem vás tak vyděsila - mrzí mě to," zkousla jsem si ret, než jsem se na něj pevně podívala. "Ale neomlouvám se za to, že jsem utekla. Bylo to tak lepší a já prostě musela pryč."

Podle očekávání se zatvářil ublíženě a já jsem očekávala jeho zlobu. Proto jsem byla překvapená, když pouze přikývl a přestože ode mě odstoupil, nepouštěl mou ruku ze svého sevření.

"Zrovna jsem přijela a chtěla jsem- děje se něco?," zeptala jsem se, když se mu na čele vytvořila malá vráska.
"Erin... stalo se něco?," zeptal se s obezřetně a v jeho očích se objevil výraz, který jsem už několikrát viděla, než jsem zmizela.

Bylo v něm pochopení a zároveň jasná zpráva - že se nebude zlobit, pokud se něco stalo a všechno spolu můžeme spravit.

"Ne," odpověděla jsem rázně. "Proč by se něco mělo stát?!"
"Omlouvám se," řekl. "Jen jsem-"

"Ucítil krev a hned si myslel, že jsem to byla já!," dokončila jsem prudce a vyprostila své ruce z jeho.
"Ne, Erin," zopakoval a já se snažila necítit vinná za výraz, který jsem na jeho tvář dosadila.

"To je jedno," řekla jsem a prohrábla si vlasy. "Asi to nebyl nejlepší nápad. Měla jsme nejdřív prostě zavolat a ne tě tu tak přepadnout."

Když jsem se otočila, abych se odtud co nejrychleji dostala, chytil mě za zápěstí. A přestože má slova byla přesně mířená, byla jsem ráda, že mě nenechal utéct. Protože ač bylo těžké si to přiznat, nechtěla jsem opravdu odejít. Ne znova.

"Počkej, prosím," zastavil mě. "Opravdu jsem to nemyslel nijak zle. Mám o tebe jen starost a když jsi byla pryč..."
"Já vím," povzdechla jsem si, otočila se a znovu ho chytila za ruku. "Já se omlouvám. Nechtěla jsem tak vyletět. Jen jsem se opravdu snažila a když už jsem konečně čistá, tak jsem prostě doufala, že mě tak uvidíš taky."

"Taky je to pravda," usmál se, i když jsem viděla jeho výraz na mém slově konečně. "Jsem na tebe hrdý, Erin, opravdu. Jen je to opravdu zvláštní tě mít po dlouhé době konečně doma."

"Taky jsem od vás nechtěla pryč, ale už to jinak nešlo. Tohle jsem si potřebovala vyřídit sama a nepotřebovala jsem vaši pomoc."
Litovala jsem těch slov hned, jak jsem je vyslovila. Carlisleův výraz mě v tom pouze utvrdil.

"Chápu," pronesl sebeobviňujícím tónem. "Jak jsi jí dokázala dostat pod kontrolu?"
"Těžce," připustila jsem a dodala. "Ale všechno je v pořádku. Já jsem v pořádku."
"To jsem rád. A jak se ti to povedlo?"

"Prostě se mi to povedlo," pronesla jsem ostře a povzdechla si. "Je dobře chráněná a nic z toho, co se stalo, se už nebude opakovat. Můžeš to prosím nechat plavat a důvěřovat mi?"

"Samozřejmě," souhlasil okamžitě, třebaže byl zvědavý.
"Děkuju," vydechla jsem a uvolnila svůj napjatý postoj.

"Doktore Cullene, na ambulanci už- o-omlouvám se, nechtěla jsem rušit," zasekla se okamžitě sestřička, která doslova vběhla do kanceláře, celá udýchaná.
"V pořádku Melanie," usmál se Carlisle a já se musela hodně snažit, abych se nesmála její reakci.

Celá se zarděla a vykoktala něco o tom, že mají na příjmu shon a bylo by dobré, kdyby se tam Carlisle vrátil, než se otočila na patě a vyběhla pryč.

"No tak já asi půjdu, máš dost práce," řekla jsem, zatímco na sebe rychle přehodil lékařský plášť a vzal své desky ze stolu.
"Zavolám Edwardovi, může tě vyzvednout," navrhl Carlisle a sahal po telefonu.

"Ne to je v pohodě," zavrtěla jsem hlavou. "Pojedu do motelu."
"Neblázni," řekl jemně. "Všichni budou rádi, že tě uvidí a o svůj pokoj se nemusíš bát - Alice a Esmé pokaždé zařizují pokoj i pro tebe."

Polkla jsem knedlík v krku a snažila se nesesypat. Obě dvě čekaly, že se vrátím. Usmála jsem se na něj, ale stejně zavrtěla hlavou.

"Ne Carlisle, opravdu pojedu do motelu," řekla jsem. "Opravdu se na to dnes necítím a myslím, že nejsem připravená na to kvantum otázek, které jistě všichni máte. Navíc se musím zastavit na policejní stanici pro auto a sepsat výpověď."

"Stalo se něco? Můžu klidně skončit dřív a hodit tě tam," nadhodil starostlivě.
"Děkuju, ale zvládnu to sama. Byla jsem svědkem autonehody - od toho ta krev," vysvětlila jsem a necítila se moc špatně.

Ve skutečnosti jsem mu nelhala. Ne doslova - jen jsem neřekla celou pravdu. Chvíli se na mě jen díval a já přemýšlela, jestli na mě poznal, že mu neříkám tak úplně všechno a jestli mi na to hodlá něco říct či mi odporovat.
"Vyprovodím tě," navrhl nakonec a já přikývla, načež jsem ho následovala z jeho kanceláře do rušné chodby nemocnice.

Provedl mě znovu zpět celou halou, ale díky svému bílému plášti jsme snadno procházeli přeplněnými chodbami. Tentokrát jsme na příjmu odbočily vlevo a prošli další chodbou, která vedla k lůžkům. V té chvíli jsem uslyšela Edwardův hlas.
"V tom případě... doufám, že ti nevadí zklamání."

Když jsme zahnuli za roh, okamžitě jsem chytila Carlislea za plášť a stáhla ho zpět, než stihl upozornit na naši přítomnost. Na chodbě tam proti sobě stál Edward a jakási dívka s kaštanovými vlasy a ladícíma hnědýma očima. Oba se na sebe mračili, než přerušila ticho, očividně se snažíc vypadat tak vyrovnaně, jak to jen v přítomnosti mého nádherného bratra šlo.

"Proč ses vůbec obtěžoval?," zeptala se ho mrazivě.
V tu chvíli jsem poprvé na Edwardově tváři uviděla jinou bolest, než fyzickou. A byla jsem zmatená do chvíle, než jsem ho slyšela zašeptat jedno jediné slovo.

"Nevím."
S tím od ní vykročil naším směrem a já najednou opravdu nevěděla, zda to byl dobrý nápad. Carlisle mě jemně chytil pod loktem, protože si zjevně vyčetl z mých očí úmysl utéct a jemně se usmál.

Raději jsem nezkoušela se usmát nazpět, protože by z toho nevzniklo nic jiného, než podivná grimasa. V ten okamžik Edward vyšel zpoza rohu a očividně chtěl něco říct, než se jeho pohled zastavil na mě.

V jeho očích byl ten stejný úžas a šok, který jsem viděla na Carlisleovi. Několikrát zamrkal, než natáhl svou ruku a přejel mi jemně po tváři.

"Erin?," zeptal se nevěřícně. "Co...?"
"Jo, já vím," řekla jsem a krátce se usmála. "Opravdu jsem měla zavolat. Tohle byl fakt špatnej ná-"

Nestihla jsem dopovědět větu, protože mě Edward přimáčkl k sobě a šťastně se smál, zatímco se mnou pohupoval. Okamžitě jsem ho objala zpět a na tváři se mi objevil opravdový úsměv. Jemně jsem ho poplácala po zádech a on se odtáhl.

"Kde jsi byla?," zeptal se nakonec a zvážněl.
"To je dlouhá příběh, který vám řeknu, ale teď musím jít za šerifem-"
"Co s ním potřebuješ?," zeptal se ostře, až jsem zamrkala.

"Sepsat výpověď. A taky svoje auto," oznámila jsem pomalu a dívala se na jeho reakci. "Je v tom problém?"
"Ne," odpověděl až příliš rychle a mrkl na chodbu, kterou zmizela dívka, s níž se bavil. Soudě dle jeho reakce to dělal nevědomky.

"Výborně," řekla jsem a otočila se ke Carlisleovi. "Zavolám ti."
"Počkej!," zastavil mě Edward, když jsem se otočila. "Odvezu tě na stanici a pak tě hodím domů-"

"Edwarde," přerušila jsem ho rázně. "Potřebuju tam jít sama, pak se tu na chvíli aklimatizovat, než se k vám vydám. Já vím, že je to ode mě praštěné něco takového žádat po tom, co jsem utekla, ale já... já opravdu teď potřebuju být sama. Než si to všechno v hlavě srovnám a promyslím, jak vám to všechno řeknu, ano?"

"Dobře," souhlasil trochu otráveně s velmi dobře skrývanou váhavostí Edward, než se na mě přísně zadíval. "Večer zavolej."

Protočila jsem očima, ale věnovala jim oběma úsměv.
"Jasně," přitakala jsem. "Tak zatím ahoj."
"Zatím, Erin," usmál se Carlisle a chytil Edwarda, který vypadal, že chce něco dodat, za ruku.

Rychle jsem se rozešla směrem k východu a když jsem zahlédla tu stejnou dívku, s níž se bavil Edward vedle pana Swana, který měl svou ruku položenou téměř na jejích zádech, chápavě jsem se usmála.

Tak tohle byla ta zraněná dívka, kterou přivezli do nemocnice. A dokonce šerifova dcera - Edward si tedy uměl vybrat. Zrychlila jsem krok a rychle je dostihla.

"Pane Swane," zavolala jsem, když jsem byla pár kroků od nich, abych je nevyděsila.
Oba se otočili a já se vnitřně usmála nad tím, jak si byli podobní. Musela jsem si v hlavě rychle přepracovat svůj názor na Edwarda. Ten kluk má opravdu dobrý vkus, kdo by to byl řekl.

"Slečno Cullenová," pronesl dobrosrdečně šerif. "Tak jste našla otce?"
"Ano," usmála jsem se. "Jen jsem se s nimi přišla pozdravit, než si pojedu pro auto a sepsat výpověď. Nevadilo by vám, kdybych se s vámi svezla na stanici?"

"Ale jistěže ne, jen tu Bellu- teda, to jsem," zavrtěl hlavou a pyšně se usmál, než Bellu jemně postrčil mým směrem. "Moje způsoby. Tohle je Bella, moje dcera. Bello, tohle je... ehm..."
"Erin," doplnila jsem ho a natáhla k ní ruku. "Erin Cullenová."

Podala mi ruku a snažila se tvářit nadšeně, ale byla z toho jen podivná vynucená grimasa, takže jsem okamžitě dodala.
"Edwardova sestra. Prakticky mě vychoval jako malou, když byl Carlisle v práci a Esmé příliš unavená, aby mě zvládala."
Byla jsem ráda, když jí to očividně zvedlo náladu a stiskla mi ruku.

"Bella, těší mě," řekla a zrůžověla s tušením, že vím, na co myslela.
"Tak si naskočte děvčata," ozval se vesele pan Swan a otevřel Belle zadní dveře.

Počkala jsem, než se usadila a usmála se na jejího otce, když mi je také otevřel. Poté nastoupil i on a rychle prokličkoval mezi několika desítkami aut zaparkovaných před nemocnicí, než vyjel na jemně zasněženou silnici.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Tak nějak jsem nebyla překvapená, když jsem uviděla, jak se blížíme k policejní stanici a odepnula si pás, když zastavil.
"Omlouvám se, ale nebude ti vadit, když ten protokol sepíše můj zástupce?," zeptal se a starostlivě mrkl na Bellu, která podřimovala vzadu.

"V pořádku," usmála jsem se. "Děkuju za odvoz a vzkažte Belle, ať je jí brzo lépe."
"Spolehni se," mrkl. "Poděkuj za mne Edwardovi... Bella mi říkala, že ji vytáhl zpod dodávky."
"Vyřídím. Zatím nashle."

"Hezký den, Erin a nashle!"
Mávla jsem na něj, když vyjížděl z příjezdové cesty a otočila se k budově, před níž parkovala dvě policejní auta a můj černý jaguár. Odolala jsem touze do něj okamžitě naskočit a odjet a vydala se dovnitř.

Prošla jsem malou chodbičkou a nechala se jednou z recepčních odvést do kanceláře zástupce šerifa. Naštěstí si mne pamatoval a vyřízení protokolu tak zabralo pouze chvíli. Byla jsem stručná, popsala jsem vše, co jsem uviděla a za půl hodiny jsem měla zpátky v rukou klíčky od svého auta.

Rychle jsem zmizela z kanceláře a vyšla na čerstvý vzduch. Dnešek byl opravdu šílený a náročný. Přešla jsem ke svému autu, odemkla ho, ale než jsem nastoupila, sáhla jsem do kapsy u džínů. Vytáhla jsem z ní mámin náhrdelník a po chvilce váhání si ho nasadila na krk.

Jemně jsme ho pohladila a ještě jednou se podívala na policejní zprávu, kterou jsem měla v ruce. Zvědavě jsem se podívala do spisu a překvapeně zamrkala, když jsem uviděla osobu, které se měla postarat o identifikaci těl na márnici a jejich následný převoz na hřbitov.

Máma očividně přijela do Forks za někým, koho už před tím znala - soudě podle dokumentů, co našla policie v její tašce, hledala někoho jménem Tiffany Callová.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

S úlevou jsem padla na postel ve svém motelovém pokoji a rozhlédla se. Byl to malý, nicméně útulně zařízený prostor se základním zařízením. Poté, co jsem odjela ze stanice, jsem zvažovala, že pojedu rovnou ke Cullenovým, ale rychle jsem to zamítla.

Opravdu jsem ještě nevěděla, co jim chci říct a navíc jsem toho měla v hlavě až příliš. Schovala jsem všechny dokumenty z policejní stanice na dno své cestovní tašky a nedokázala se přimět cítit špatně, že před nimi chci něco tajit. Koneckonců - byla to má matka, a je pouze na mě, jak se s takovými informacemi vypořádám.

Zavrtěla jsem hlavou a vstala z postele. Po dnešním adrenalinovém zážitku bude nejlepší, když se uklidním a budu si zase jistá sama sebou. Přehodila jsem přes sebe teplou mikinu a vyrazila ven z pokoje. Bylo načase si jít zalovit.

Obešla jsem motel poté, co jsem se ujistila, že je vše bezpečně zamčeno a mé auto stále na stejném parkovacím místě a vyběhla do nedalekého lesa.

Věděla jsem, že se musím dostat opravdu daleko, abych tu nepřilákala žádnou pozornost a také abych nebyla blízko lidí. Ať už jsem si věřila víc, než kdy předtím, nikdy jsem neriskovala lovit poblíž místa, kde byli lidé. To bylo jedno z mých nepsaných pravidel a já ho nehodlala porušovat. Nikdy.

Vyběhla jsem na jeden z kopců a rozhlédla se po krajině. Bylo tu nádherně a okolní sníh tomu dodával jen patřičný důraz. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla; nasávala jsem tu vůni a hledala jsem nejbližší stádo srnců.

Jemně jsem zavrčela, když jsem zachytila jejich pach severně ode mě a nechala se vést instinkty. Byla jsem dostatečně daleko od civilizace a předem jsem zkontrolovala oblast, abych si byla stoprocentně jistá, že tu nikoho nepotkám.

Proběhla jsem rychle hustým lesem a bez váhání se tiše a ladně vrhla na nejbližšího z nich. Již dávno jsem pochopila, že musím vylepšit svou techniku a nevrátit se z lovu se zakrváceným nebo roztrhaným oblečením.

Stálo mě to spousta pilování a trpělivosti, než jsem se naučila na zvíře nezaútočit se slepou žíznivostí, ale zabít ho tak, aniž bych přitom vypadala jako sériový vrah nebo řezník, co právě přišel z jatek.

Vypila jsem ještě jednu srnku a většího jelena, než jsem si sama sobě odsouhlasila, že jsem dostatečně bezpečná, abych se vrátila do motelu.

Na zpáteční cestě jsem se ještě proběhla po okolí, protože jsem si při běhání nádherně uklidňovala mysl a to bylo podle Javiera nejlepším základem k tomu, abych si vybudovala sebejistotu nad obří zdí, kterou jsem v hlavě vybudovala na svoji ochranu.

Byla jsem pár kilometrů od motelu, když mi zazvonil telefon a já se pobaveně usmála, když jsem si přečetla volajícího a zdvihla ho.
"Ahoj Jolene," protáhla jsem a ironicky dodala. "Co se stalo s "zavolej, až se tam trochu usadíš a budeš mít čas", hm?"

"Dobrý večer Erin," ozvalo se mi stejně protaženým hlasem, nad nímž jsem se musela usmát. "No to jsem nevěděla, že ti odteď musím dát rezervaci předem, abych měla tu čest s tebou mluvit. Tak se omlouvám, že mám starost a chci vědět, jak to všechno probíhá."

"Ne, to já se omlouvám Jolene," povzdechla jsem si a promasírovala spánky. Bez účinku. "Vlastně to šlo... no nevím, byl to docela dlouhý den."
"Stalo se něco?," zeptala se okamžitě se starostí v hlase. "Jsi v pořádku?"

"Jak se to vezme," ušklíbla jsem se a začala vysvětlovat, než by se rozhodla mě znovu přerušit. "Než jsem stihla přijet do města, stala se tu autonehoda. Ne se mnou! V tom autě... byla tam máma a... David..."
"To snad ne," ozvalo se mrazivě.

"Bohužel," usmála jsem se trpce a pokračovala. "Nicméně, pokusila jsem se jim pomoci - oběma. Ale nepřežili to. Odvezli mě do nemocnice, kde Carlisle pracuje a vím, že mě budeš chtít zabít, ale na chvíli jsem opravdu chtěla utéct-"
"Erin!," sykla pohoršeně.

"Já vím! Ale neutekla jsem, jasný?," ujistila jsem ji. "Každopádně jsi měla pravdu. Byl nadšený... a já taky. Potkala jsem i Edwarda a oba chtěli, abych se s nimi vrátila k nim... domů. Ale já se na to dneska prostě necítila. Obzvlášť potom, co se stalo dopoledne..."

"Dej si tolik času, kolik jen potřebuješ. Jsem si jistá, že to pochopí."
"Jo, já vím," usmála jsem se a zastavila se, když jsem ucítila cizí upíří pach. "Koukej, jsem ráda, že jsi zavolala, ale musím už jít."

"Děje se něco?," zeptala se obezřetně, ale nakonec si povzdechla. "Víš co, radši mi to neříkej. Nemáš zač, že jsem zavolala. Utíkej udělat, co potřebuješ, ale potom mi alespoň napiš SMS, že jsi v pořádku a nic se ti nestalo, jasné?"
"Samozřejmě," protočila jsem očima. "Měj se a pozdravuj Javiera."
"Budu, drž se a zatím!"

Položila jsem telefon a strčila ho do kapsy, zatímco jsem rychle nasála vůni. Zamrkala jsem a opravila se - několik vůní. Bylo to více pachů najednou a já si nebyla jistá, kdo to je. Obrnila jsem se proti všemu, co by se mohlo stát a vyrazila jsem za tím pachem.

Celkem překvapivě jsem ho následovala až na druhý konec města a zůstala zkoprněle stát. Dovedl mě před místní márnici, což podle mého úsudku mohlo znamenat jediné.

Pevně jsem zaťala zuby a donutila se alespoň zčásti uklidnit. Zopakovala jsem si jako mantru Javierova slova, že násilím nejen že nic nevyřeším, ale ještě by to mohlo osvobodit ji a pak toho budu po zbytek svého života litovat.

Potřásla jsem hlavou a donutila se po sobě zahlazovat svůj pach, který by mě okamžitě prozradil. Proplížila jsem se do budovy a zamířila po čichu do nejvzdálenější a nejchladnější místnosti v celé hale.

Byla jsem opravdu zklamaná, když jsem zjistila, že mě mé instinkty nezradily a měla jsem pravdu, Přímo přede mnou stál Jasper, Emmet a Edward. Zcela očividně měli otevřený jediný chladící box a soudě dle jejich výrazů, zkoumali tělo před sebou.

Ani jsem nemusela jít blíž a věděla jsem přesně, na čí tělo se to koukají. Přešla jsem k nim a začala vnímat jejich konverzaci, kterou jsem do té doby naprosto ignorovala ve svém šokovaném a ztuhlém stavu mysli.

"Nejsou tu vidět žádné otisky zubů ani jedu," zamumlal Jasper a položil Davidovu ruku na jeho hruď.
"Ani nic zvláštně zlomeného nebo sraženého," dodal tiše Edward, zatímco Emmett se mračil na mrtvolu a měl ruce pevně sevřené v pěst.

"Dobře mu tak," zavrčel.
Nic mu na to neodpověděli a Edward se po chvíli podíval na Jaspera.
"Myslíš, že ho chtěla zabít?"

"Jo chtěla," řekla jsem a vešla do místnosti. "Nemáte tušení, jak moc jsem ho chtěla zabít."

19. (Ne)spřízněni krví

20. prosince 2015 v 21:19 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


19. (Ne)spřízněni krví

Opatrně jsem dopnula zip na své cestovní tašce a rozhlédla se po svém pokoji. S nostalgickým úsměvem jsem přešla k oknu a přejela prsty po hedvábném zelenostříbrném závěsu.

"Víš, že tu můžeš zůstat, viď?," ozvalo se mi jemně za zády.
"Já vím," přikývla jsem a s drobným úsměvem se otočila. "Ale tohle chci udělat, potřebuju to udělat. Přeci jen..."

"... jsou tvá rodina," doplnila mě Jolene a s dramatickým povzdechnutím rozpřáhla ruce. "Tak pojď naposledy obejmout svou macechu."
Zasmála jsem se a přitiskla ji k sobě.

"Víš moc dobře, že ty i Javier jste pro mě taky jako rodina. Navíc...," smutně jsem se ušklíbla. "Ještě ani nevím, jestli mě vůbec budou chtít vidět, natož vrátit vše do starých kolejí."

"Podívej," řekla přísně a chytila mě pevně za ramena. "Nikdy to nebude, jako dřív. Změnila ses - všichni se mění. Ale jak znám Carlislea, nepustí tě už nikdy z dohledu."

"Doufám, že máš pravdu," řekla jsem nakonec a natáhla se po své tašce, kterou mi vytrhla z ruky.
"Tak mě nech pro tebe ještě něco udělat," řekla a bylo na ní vidět, že kdyby mohla, tak pláče. Tak jak jsem ani já již nemohla.

"Počkej," zastavila jsem ji u dveří a nejistě si zkousla ret. "Myslíš, že... no - je to v pohodě?"
Jen se usmála s pozvednutým obočím a položila mou tašku na zem. Udělala ke mně pár kroků a dovedla mě před zrcadlo vedle postele. Podívala jsem se na svůj a její odraz a sledovala její mateřský úsměv.

"Je to v naprostém pořádku. A pokud tohle," řekla a vzala pramen mých vlasů, který mi vypadl z culíku, do rukou, "nepřesvědčí Cullenovi o tom, že je všechny miluješ, tak nevím co."

"No já nevím," stále jsem váhala. "Možná jsem to neměla dělat a měla počkat, jak to dopadne-"
"A dost," přerušila mě rázně. "Je to perfektní. Vypadáš nádherně, jako bys mu z oka vypadla."

Setkala jsem se v zrcadle s jejím pohledem a nechala ji rozpustit mi vlasy. Opatrně je prohrábla nechala mi je spadnout volně kolem obličeje. Zírala jsem na své čistě blonďaté vlasy a nyní bez problému viděla v zrcadle to, co Jolene.
Carlislea.

"Jsem ráda, že jsi to pochopila," poškádlila mě naposledy, než mě chytila za ruku, vzala mou tašku a vyrazila se mnou z domu.

Na verandě už čekal Javier, který se tak snažil nedat na sobě najevo své emoce, že každá z nich byla v jeho tváři perfektně čitelná. Otočil se k nám a věnoval mi nucený kamenný výraz.

"Máš všechno sbaleno?," zeptal se.
"Určitě," řekla jsem a usmála se. "A kdyby ne, tak to tu na mě počká."

Podíval se na mě a v jeho očích byla vepsaná úleva. Pustila jsem Joleninu ruku a objala Javiera, který mi po chvilce objetí vrátil. Zamrkala jsem neexistující slzy a polkla knedlík v krku, když jsem se od něj odtáhla.

"Budete mi chybět," řekla jsem a podívala se na Jolene, "opravdu."
"Ty nám taky," usmála se Jolene a hodila poslední tašku do auta.
"Jeď opatrně," řekl Javier a předal mi klíčky od auta. "A žádný autonehody, jasný?"

"Přinejhorším to svedu na svého učitele," mrkla jsem na něj a poté zvážněla. "Moc děkuju za všechno, co jste pro mě udělali. Neskutečně si toho vážím a nedovedu popsat, jak moc to pro mě znamená."

"Kdykoliv Erin, to přece víš," ujistila mě Jolene a objala Javiera kolem pasu.
"Hned, jakmile ty peníze vydělám, pošlu vám je," řekla jsem a otevřela dveře od svého černého Jaguára.

"To se opovaž!," zamračila se na mě s pobavením v hlase Jolene. "To je dárek k narozeninám!"
Podívala jsem se na oba s dojatým úsměvem a donutila se promluvit.
"Děkuju, že jste si vzpomněli."

"Na takové věci se nezapomíná."
"Zatím naschledanou," prohodila jsem těžce.
"Naschledanou," řekli oba důrazně a já vlezla do auta, než jsem stihla změnit své rozhodnutí.

Pečlivě jsem se připoutala, otočila klíčkem v zapalování a pustila rádio i s GPS navigací, do níž mi Javier zadal souřadnice, podle nichž bych měla najít Cullenovi. Rychle jsme zařadila a rozjela se, když jsem projížděla, zamávali jsme si a já zatroubila, než jsem rychle vyjela lesní cestou směrem k dálnici.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Pokud se Javier nemýlil, tak se všichni přestěhovali do městečka Forks, poblíž Seattlu. Jela jsem po silnici předepsanou rychlostí. Ani ne kvůli tomu, že si to přál Javier, ale spíše kvůli tomu, že mi to dodávalo čas přemýšlet.
Měla jsem strach.

Samozřejmě, že ano, když jsem od nich prakticky utekla před jedenácti lety s napůl vyřčeným odůvodněním, které jsem jim předala skrze Eleazara.

Odbočovala jsem z hlavní silnice ze Seattlu na Forks, když jsem za sebou zaregistrovala dvě vozidla. Kombík za mnou měl očividně svá nejlepší léta za sebou, k čemuž jsem zprvu přičítala nerovné přejíždění kdesi uprostřed vozovky.

Ovšem změnila jsem názor, když se černý džíp za nimi, zničehonic rozjel, ale nikoliv proto, aby předjel, ale aby do nich vrazil. Jen díky upířím instinktům jsem své auto stáhla bezpečně pryč ze silnice a zastavila na kraji vozovky, než mě stihlo starší auto smést s sebou.

Okamžitě jsem vytáhla svůj mobil, spěšně vyťukala číslo na šerifa a pak jako ve zpomaleném záběru sledovala, jak džíp vytlačil kombík ze silnic a ten bez jakékoliv šance zabrzdit narazil do stromu vedle.
"Šerif Swan, jak vám-"

"Jsem na sjezdu k Forks, právě jsem se stala svědkem autonehody. Dva muži, kolem dvaceti v černém džípu s Washingtonskou poznávací značkou KYV 091, vytlačili jeden kombík z vozovky a ujíždějí směrem k Forks," přerušila jsem šerifa a co nejrychlejším lidským hlasem jsem mu osvětlila situaci.

"Blíží se říkáte? Jedou po hlavní, že jo?," odpověděl šerif hrubým hlasem a zdálky jsem slyšela bouchnutí dveří od auta.
"Ano, měl byste je mít ve městě během pár minut," potvrdila jsem a rychle vytáhla lékárničku z auta a zamířila ke kombíku.

"Zavolám vám záchranku slečno, počkejte tam na ně a prozatím-"
"Postarám se o ně, než přijede záchranka," znovu jsem ho přerušila a vnitřně se připravila, když se zápach krve dostal do mého nosu. "Můj otec je lékař."

"Výborně," odpověděl a uslyšela jsem zvuk sirény, kterou zapnul. "Jsem jim na stopě, musím končit. Brzy u vás bude kolega a sanitka."

S tím jsem zavěsila a schovala mobil do kapsy. Rychlými kroky jsem se dostala ke kombíku a prohlédla si zničenou kapotu, z níž se pomalu začalo kouřit.

"Haló? Jste v pořádku? Můžete se hýbat? Sanitka tu bude každou chvíli," zvolala jsem rovnou a pokusila se jemně otevřít dveře spolujezdce.

Když se ani nehnuly, obezřetně jsem se rozhlédla kolem a dvířka vytrhla na bok, aby to vypadalo, že se zničily při nárazu. Opatrně jsem položila lékárničku a nakoukla dovnitř.
"Jste v- mami?!"

Vytřeštila jsem oči a musela o pár kroků odstoupit, když jsem ji tam uviděla. Jenom jsem na ni pár vteřin zírala, než vypustila bolestný vzdech a její oční víčka se zatřepaly, jako by nabírala vědomí. Těžce jsem polkla a nahmatala velmi slabý puls na jejím krku.

Mrkla jsem přes její nehybnou postavu na druhé sedadlo a ztuhla jsem. V hlavě mi problesklo milion nechutných vzpomínek a já se donutila okamžitě uklidnit, když jsem uviděla tolik nenáviděnou tvář muž, který stál za celým mým zničeným životem.

Nemohla jsem se splést, přestože jeho tvář byla skoro celá pokrytá krví, jeho vlasy byly protkané šedinami a celkově působil zestárle. O víc, než těch 12 let, kdy jsem ho viděla naposledy. Když jsem zachytila pach alkoholu a drog v jeho krvi, znechuceně jsem pochopila proč.

Nedokázala jsem se ho dotknout a tak jsem se jen zaposlouchala do okolí a nevěděla jsem, co cítit, když jsem uslyšela jeho tlučící srdce. Nenávistně jsem na něj zírala, než jsem ucítila roztřesené prsty na rukávu své košile.

Stočila jsem pohled ke své matce, která vypadala stejně zničeně a zuboženě jako David, přestože jsem v její krvi žádné drogy ani alkohol necítila. Její tvář lemovaly vrásky a vypadala ještě hubenější, než kdy dřív.

Dívala se na mě nepřítomným pohledem, který mi jasně naznačil, že má přinejmenším lehký otřes mozku.
"Nehýbej se. Vytáhnu tě z auta," zašeptala jsem k ní, aniž bych se snažila zakrýt to, že jsem ji poznala.

Opatrně jsem ji vytáhla z auta, ale přesto nedokázala udržet několik bolestných vzdechů, ač jsem se snažila být co nejopatrnější při jejím vytahování. Odtáhla jsem ji kousek dál od auta při myšlence, že by mohlo začít hořet a nedokázala se přinutit k tomu, abych to stejné udělala pro Davida.

Položila jsem ji na zem a hlavu ji bezpečně amatérsky zafixovala ve své bundě. Rychle jsme přejela pohledem po jejím těle a zastavila se na krvácející ráně na břiše. Vytáhla jsem z lékárničky obvaz a polkla jedovaté sliny v ústech. Na to nebyl čas.

"Bude to dobrý mami, budeš v pohodě," blábolila jsem, zatímco jsem jí obvázala ránu na břiše a nechtěla přemýšlet nad tím, jak moc je to špatné, když jsem uviděla černomodré modřiny na její světlé kůži.

Byla jsem si jistá, že ty na břiše způsobila autonehoda, protože pás na její straně byl prakticky vylomený a nejspíš se odtrhl při nárazu a ona padla na palubní desku. Což znamenalo jediné - vnitřní krvácení.

Po celém jejím těle byly další řezné rány, modřiny, otisky bot a dokonce i kruhy vypálené cigaretami. Vztekle jsem vrhla pohledem k autu a zavrčela, než jsem se stihla uklidnit.

"Jsi tady," ozvalo se tichým a slabým hlasem a já se opět otočila k mámě.
V jejích očích se leskly slzy a jedna z jejích třepajících se rukou se natahovala směrem ke mně. Neodolala jsem a vzala téměř bezvládnou dlaň do své a políbila její hřbet. Usmála jsem se na ni a v duchu křičela. Kde je ta zatracená sanitka?!

"Jasně že jsem," zašeptala jsem nazpět.
"Miláčku... mu-musíš se o ni... postarat," promluvila namáhavě a oči měla rozšířené. "Musíš..."
"O koho mami?," zeptala jsem se zmateně.

"Erin... přece. Musíš se... o Erin.. pos-tarat," vydechla s vědoucným úsměvem, který mě donutil nechápavě zamrkat.
"To jsem já, mami. Já - Erin," promluvila jsem naléhavě a upustila od svého stisku, když se jí bolestně zkřivila tvář.

"Postarej... se o Erin, Silver," rozkašlala se a na jejích rtech se objevila krev. "Mu-musíš jí říct... mrzí... mě... to."
"Ale já jsem Erin," zopakovala jsem důrazně a v očích mě štípaly slzy, které se už nemohly dostat ven.

"Řekni to... Erin... Silver, pros-ím," zasípala a do dlaně mi vložila svůj stříbrný náhrdelník.
"Odpustila ti mami. Erin ti už dávno odpustila," řekla jsem roztřeseným hlasem.

Rty se jí roztáhly do obřího úsměvu a ona přikývla. Několikrát zamrkala a já už dopředu věděla, co se stane. Její srdce zpomalovalo, z očí jí mizel lesk a život. Její ruce ztěžkly v mých a musela jsem se nutit nezavřít oči a zůstat s ní, dokud se poslední roztřesený nádech nestal jen ozvěnou.

Opatrně jsem se natáhla a sklopila její oční víčka. Ruce jsem jí položila na její hruď a s přívěskem v ruce od ní poodstoupila. Rozevřela jsem svou dlaň a spěšně si přívěsek strčila do kapsy u riflí. Na tohle nebyl čas.

V dálce jsem slyšela sirény, což mě probralo ze zírání na mé zkrvavené ruce. Otočila jsem se k autu a upírsky přešla k řidičově straně a vypáčila dveře stejným způsobem jako prve. Třásla jsem se. Ne strachem. Zlobou.

Přešla jsem k němu a doslova ho shodila z auta na zem. Ani se nepohnul, byl v hlubokém bezvědomí. Což se dalo čekat, protože jeho pravá stehenní tepna byla roztržená a krev z ní utíkala již jen v malých, přesto pravidelných vlnách.

Naprosto odproštěná od emocí jsem si stáhla pásek z džínů a svázala mu nohu několik centimetrů nad ránou. V ten okamžik se ze zatáčky od Forks vyřítilo auto šerifa doprovázené houkající sanitkou.

Ve stejný okamžik jsem uslyšela, jak se Davidovo srdce zcela zastavilo. V tu chvíli už u nás byli záchranáři, jenž se k němu okamžitě sklonili a jede z nich mě opatrně zabalil do deky a odtáhl pryč od té scény, kde mě posadil k mému autu.

"Slečno, byla jste účastníkem autonehody?," zeptal se mě okamžitě postarší záchranář a posvítil mi do očí.
"Ne," řekla jsem popravdě a sledovala, jak spolu šerif a jeho zástupce zakrývají tělo mé matky, zatímco ostatní záchranáři po sobě křičí povely, aby nastartovaly Davidovo srdce.

"Shaune, jak to s ní vypadá?," ozval se hlas, s nímž jsem před patnácti minutami mluvila přes telefon.
"Šok," odpověděl mu prostě. "Dalo se to čekat, s lidmi to zamává, navíc s dětmi."
"Znovu nabít - na 300! Pal!"

"Jsem Charlie Swan a vy jste?," zastínil mi výhled na Davida šerif a já se donutila vzhlédnout do jeho očí, které se zaleskly jakýmsi pochopením a poté menším překvapením.

"Tak další Cullenová? Váš táta je doktor Carlisle, viďte?," řekl milým hlasem, přestože bylo vidět, že na něco takového není uzpůsobený.
"Erin," zašeptala jsem a potřásla mu rukou. "Je... je tady?"

Starostlivě se zamračil a obezřetně se podíval na saniťáka vedle sebe. Ten pokrčil rameny a vrazil mi do rukou čokoládovou tyčinku.

"Zmatení je běžné, jakmile jí stoupne cukr-"
"Ne, jsem v pohodě," přerušila jsem ho a pročistila si hrdlo. "Byla jsem teď u našich známých na delší dobu a už jsem ho dlouho neviděla."

Na to se šerif Swan usmál a přikývl. Než stihl něco dodat, uslyšela jsem záchranáře za ním, jak balí své věci.
"Muž, mezi 40-50 lety. Těžké poranění hrudníku, hlavy a páteře. Předávkování amfetaminem, čas smrti - 12 hodin 13 minut."

Neměla jsem tušení, co s tou informací dělat. A nevěděla jsem, co si o sobě myslet, když jediné, co jsem cítila byla obrovská úleva, že zemřel. Tupě jsem zírala před sebe, než si nade mnou odkašlal šerif.

"Tak já vás hodím do nemocnice k tátovi," navrhl zcela nesvůj a přesto rozhodný, v očividné snaze zaměřit mou pozornost na něco jiného.
"Co moje auto?," zeptala jsem se.

"Joey ho vezme," kývl na svého kolegu, který vzal mé klíčky a nasedl do vozu.
"Můžu si vzít tašku?," zeptala jsem se stále v šoku a poděkovala Joeymu, který mi ji podal z předního sedadla.

"Tak pojď," usmál se otcovsky Charlie a ani neprotestoval, když jsem vrátila zakrvácenou deku a vlezla do jeho auta a tím mu zcela jistě zašpinila sedadla.

"Omlouvám se," řekla jsem a málem vyletěla z kůže, když se natáhnul, aby mi připnul bezpečnostní pás.
"Neměj obavy, všechno bude v pořádku," promluvil ke mně, jako k malému dítěti.

Vyjel na silnici a já ve zpětném zrcátku sledovala, jak za námi pomalu jede auto, ale poté odbočil na jakousi jinou cestu. Pan Swan si všiml mého zmatení a rychle mě ujistil.

"Jede s ním na stanici, aby ti ho registroval a nedošlo k pomýlení při identifikaci," vysvětlil a já si v hlavě domyslela zbytek. Budu muset vypovídat.

"Znala jsi je?," zeptal se po chvíli ticha, ale naštěstí ho v tu chvíli přerušil zvonící mobil. "Omlouvám se. - Šerif Swan, prosím?... Cože?!... Ano jistě a je v pořádku?!... Jsem na cestě, Nashle."

Nejistě jsem se na něj podívala, když zapnul sirény a šlápnul na plyn. Musel si můj výraz správně přečíst, když na chvíli pustil oči z vozovky a mrkl na mě. Jeho výraz poněkud zjemněl.

"Omlouvám se, moje dcera... je v nemocnici, nějaký idiot jí vrazil do auta a málem ji smetl v procesu. Asi to nebude vážné..."
"Chápu," usmála jsem se na něj a mělo to okamžitý efekt.

Vrátil mi úsměv zpět a jeho srdce se rozbušilo rychleji. Přesně takhle to působilo na všechny ostatní. Charlie Swan ale stále vypadal profesionálně a během několika dalších minut jsem prosvištěli městem k malé nemocnici.

Nutno podotknout, že třeba měl strach o svou dceru, vyskočil z auta, pomohl mi z něj a zavedl mě na příjem. V tu chvíli jsem ho rychle ujistila, že budu v pořádku a tátu najdu a on se mi ohledně vyšetřování může ozvat později.

Jedna milá sestřička mi dokonce půjčila svetr a odvedla mě do malé koupelny na sesterně, kde jsem ze sebe vděčně smyla krev a převlékla se. Věděla jsem, že na sobě tu krev budu cítit - a všichni ostatní upíři také, ale dokud byla viditelně pryč, cítila jsem se lépe.

Vyšla jsem ze sesterny a ještě jednou jí poděkovala, než jsem se vydala na cestu do prvního patra ke Carlisleově kanceláři.

Jak jsem procházela nemocnicí a vyhýbala se všem vozíkům, zraněným, nemocným i policistům, teprve jsem si uvědomila, že je možné, že bude Carlisle někde poblíž a ne ve své kanceláři. Odchytila jsem tedy nejbližšího doktora a zeptala se ho.

"Ale jistě - zrovna chystá zpět na ambulanci. Určitě ho ještě najdeš v jeho pracovně," odpověděl s milým úsměvem postarší lékař.
"Děkuju," usmála jsem se a ignorovala jeho zrůžovění.

Přikývl a oba jsme se rozešli na opačnou stranu. S každým krokem se moje nervozita zvětšovala a já se donutila neotočit se a utéct jako malá holka. Jemně jsem prsty přejela po cedulce vedle dveří s jeho jménem a zaklepala.

"Jen pár minut Bille," ozval se jeho hlas zevnitř a mně se stáhlo hrdlo.

Ignorovala jsem svou mysl, která na mě křičela, ať z toho vycouvám a vzala jsem za kliku. Vešla jsem do jeho kanceláře a pustila dveře, které se ihned automaticky zavřely. Stál ke mně zády a skládal různé složky, nástroje a očividně byl do práce natolik zabraný, že neregistroval upíra za sebou.

"Bille, opravdu jen minu-," začal a otočil se.

Strnul a chvíli jsme na sebe jen zírali. Měla jsem touhu vypustit něco jako "Překvapení, máte mě zpět", ale na vtipkování jsem se vůbec necítila. Položil složky za sebe, aniž by ze mě spustil oči, jako bych se mohla každou chvíli rozplynout.

"Erin?," zašeptal s tolika emocemi proloženými v jednom slově, že jsem se zmohla jen na přikývnutí.

Viděla jsem, jak zkoumá každý milimetr mého těla a hledá každou změnu. Jak se mu rozšířily oči, když si prohlédl mé vlasy. Než se konečně zabodly do mých a uviděla jsem v nich pýchu, hrdost a nevyslovené štěstí.

"Erin," zopakoval.

Tentokrát už jsem se nedokázala udržet já. Usmála jsem se a udělala krok jeho směrem, ale on zcela ignoroval lidskou stránku a během vteřiny mě držel tak pevně v náručí a já se poprvé, za dlouhou dobu zase cítila zcela v bezpečí.

18. Pohřbené a zatracené

18. prosince 2015 v 15:01 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


18. Pohřbené a zatracené

"Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?"
"Není lepší způsob to zjistit, než to zkusit."

Zhluboka jsem se nadechla a pevně se začala soustředit na své zamknuté myšlenky. Cítila jsem lehkou přítomnost na pokraji svého vědomí a trochu neochotně pustila Javiera do své mysli.

Byla jsem zprvu velmi překvapená, když mi vysvětlil, jak jeho síla funguje. Byl schopen se dostat do něčí mysli a zpracovat v ní to, co potřeboval. O to víc jsem byla překvapená, když mi sdělil, že se mnou to nebude nic lehkého.

Můžeš nás přenést do vzpomínek, kdy tě naprosto vytlačila?
Na chvíli jsem se zamyslela a zběžně jsem přehrála její výstup, když jsme sem dorazili.
Třeba tenhle?

Jistě, pronesl zamyšleně v mé hlavě a já se nepříjemně oklepala, což zatřepalo s obrazem. Omlouvám se, přítomnost cizí mysli může být poněkud matoucí a nepříjemná.

Jo, souhlasila jsem a dodala, když se mi do mysli dostal Edward nebo mi hrál s emocemi Jasper, nebylo to tak intenzivní...
Chápu.

Tiše jsem sledovala, jak prochází jednotlivé momenty a přemýšlela, co v nich hledá. Odpověď přišla vzápětí.
Můžeš mi ukázat další chvíle, kdy se něco podobného stalo?
Bezeslov jsem mu předhodila vzpomínku, kdy jsem zachytila svou pěvkyni a bez milosti zmasakrovala celou vesnici.

Byla jsem ráda, když to nekomentoval a pouze se na vzpomínku díval od chvíle, kdy byla ve vedoucí pozici Ona.
Dobře. Soustřeď se na svou vlastní mysl, uklidni se - jakmile budeš mít svou vlastní mysl pod kontrolou, budeš mít před ní výhodou. Já ti ji pomůžu chytit.

Znovu jsem se nadechla a vyčistila si mysl tak nejlépe, jak jsem v danou chvíli dovedla. Na jeho souhlasné kývnutí jsem jí pustila a soustředila veškerou svou sílu na to, abych jí zachytila.

Cítila jsem, jak se Javier snaží o to samé a docela dobře se mu daří ji zahnat do kouta v mé mysli. Ovšem v okamžiku, kdy jsem se k ní přiblížila i já, moje stěny jakoby spadly a ona převálcovala mou i jeho zároveň.

Matně jsem ucítila, jak vystoupil z mé mysli a vlastnoručně ji zahnala zpět do nejhlubšího kouta v mé mysli. Zavrčela jsem, když jsem fyzicky pocítila cizí přítomnost ve své blízkosti a prudce otevřela oči.

Zasténala jsem a zuřivě začala mrkat, když mě oslepilo denní světlo. Přehodila jsem si přes oči ruku a překvapeně si uvědomila, že sedím na zemi, přestože jsem si byla jistá, že než jsme začali, stáli jsme oba proti sobě.

"To nešlo úplně dobře, co?," zavtipkovala jsem chabě a zamžourala na jeho mírně zamračenou postavu.
"To ne," připustil. "Nicméně jsem přišel na to, proč se ti ji nedaří udržet pod kontrolou."

"Vážně?"
Přikývl a na chvíli zaváhal.

"Nejsem si jist, jak to podat... Zkrátka - vypadá to, že ty se proti ní sama nemůžeš jako upír postavit. Kdokoliv jiný ji dokáže okamžitě zastavit, bez ohledu na to, v jaké je zrovna podobě. To mě donutilo přemýšlet nad tím, že to tak úplně nebude tvá síla..."

"Jak to myslíš?," zeptala jsem se pomalu a přijala jeho nataženou ruku.
"Myslím tím, že je možné... že se nějakým způsobem tvůj lidský život promítá do toho upířího a tvé tělo a mysl se s tím nedokáže poprat."

"A co s tím mám dělat?"
"Mám další nápad," pronesl poněkud neochotně.

"A vzhledem k tomu, jak se tváříš, se mi nebude líbit," dodala jsem mu odvahu. "Ale taky moc dobře víš, že já moc možností nemám a je třeba, abych ji dostala pod kontrolu. To snad chápeš."

"Tak jo," přikývl a podíval se mi zpříma do očí. "Potřebuješ mít tu nejhorší vzpomínku, jakou budeš schopna vyhledat. Něco, co tě zaručeně srazí na kolena, z čeho budeš brečet, budeš ponížená a taky... kde budeš člověkem."

Zavřela jsem oči a odvrátila pohled. Objala jsem se rukama a neochotně rozlepila víčka, čelíc realitě. Odevzdaně jsem přikývla a spustila ruce k bokům.

"Tak to nemusím hledat dlouho," oznámila jsem.
"Dobře, mysli na ni," poručil mi a postavil se přede mně.

"Vlezeš mi zase do hlavy?," zeptala jsem se nejistě.
"Ne," dal mi ruce na ramena a zatvářil se provinile. "Mrzí mě to."

Než jsem se ho stihla zeptat, co tím mysli, doslova mě vtlačil do vzpomínky a já na chvíli bolestně viděla pouze černo, než jsem spadla na zadek.


"To jsi mě nemohl varovat?," sykla jsem a postavila se na nohy.
"Děje se něco Erin?," ozvalo se za mnou jemně a já se překvapeně otočila.

Oči se mi komicky rozšířily, když jsem si uvědomila, kdo přede mnou stojí.
"Paní Danielsova?," zašeptala jsem a dostal se mi přívětivý úsměv.

"Měla bys utíkat na autobus," řekla a postavila noty na klavír.
"Jo to bych asi měla," vysoukala jsem ze sebe a vzala svou tašku. "Nashledanou."

Byla jsem téměř u dveří, když na mě zavolala.
"Tak příští týden Erin! A všechno nejlepší k patnáctinám - měla jsi je ve středu viď?"
"Jo," pokusila jsem se o úsměv a zamávala. "Děkuju, ale už... už musím."

Vyletěla jsem z budovy a rozběhla se na nedalekou zastávku autobusu, který během pár vteřin vyjel ze zatáčky. Zaplatila jsem za lístek a celá rozklepaná se posadila co nejvíc dozadu. Vyděšeně jsem přeletěla pohledem po všech cestujících a zavřela oči.

Cos to sakra udělal, Javiere.

Vystoupila jsem na konečné zastávce a vydala se stále známou cestou k domu, v němž to všechno začalo. Otevřela jsem dveře a zula si boty. Zavřela jsem oči a setřela slzu, která mi stekla po tváři. Vešla jsem do obýváku a jemně položila ruku na máminu, která sebou trhla, ale jakmile mě uviděla, usmála se.

"Broučku, neslyšela jsem tě přijít," řekla mi.
"Udělám ti oběd jo?," řekla jsem a otočila se, než jsem se před ní stihla rozpadnout na milion kousků.

V kuchyni jsem automaticky hodila těstoviny do hrnce a po několika minutách, kdy jsem se dívala na hodiny, jsem je odstavila a zalila omáčkou. V okamžiku, kdy jsem sahala po příborech se vchodové dveře prudce otevřely a já se rychle vydala do obýváku s věděním, co uvidím.

Na moment jsem úplně zkoprněla, když jsem uviděla, jak ji shodil na zem a kopl do ní, ale poté jsem se na něj vrhla. Chytila jsem ho za napřaženou ruku a pokusila se ho odtáhnout od mámy.

"Přestaň si na mě dovolovat, ty malá potvoro," zařval na mě a smýkl se mnou o zem.

Praštila jsem se do hlavy a silně se roztřásla nad sílou té vzpomínky. Opatrně jsem si sáhla za krk a ucítila krev. Než jsem stihla udělat cokoliv, chytil mě za lokty a vytáhl mě.

"Tohle si odneseš!," zasyčel.
Nechala jsem se zase propadnout do temnoty a snažila se ignorovat mámin zoufalý a prosebný výkřik.

Tohle ti musí stačit Javiere, prosím...

"Vstávej! Prober se, ty malá děvko!"

Odevzdaně jsem otevřela oči a nechala se znova vyhodit z auta na chladnou trávu. Tentokrát jsem se ale okamžitě zvedla a pokusila se o útěk, v čemž mi téměř neviditelná síla bránila a já se zkousnutým jazykem zavzlykala a podvolila se slovům, která se mi drala na jazyk.

"Co po mně chceš?"
"Ničíš mi život a tvé matce taky! Ale já tě naučím..."

Chytil mě za košili a praštil mě o dveře auta. Kopla jsem ho do holeně, prosmýkla jsem se kolem něj a po krajnici se rozběhla co nejrychleji pryč. Ve chvíli, kdy mě dostihl a podkopl mi nohy, jsem se víceméně nechala odtáhnout do trávy a přála si, aby byl konec.

Znovu jsem se bezvýsledně bránila - kopala jsem a kousala, než jsem se začala dusit krví, která se mi shromažďovala v plicích, kterou mi protrhlo žebro.

"Nech mě být, prosím," rozbrečela jsem se naplno, zatímco on ze mě strhával oblečení.

Zasmál se a hrubě mě políbil. Kousla jsem ho a dostala facku, ze které se mi zatmělo před očima. I přesto jsem odmítla prosit, to už bych nedokázala a ve chvíli, kdy se mi v uších rozezněl jeho smích, jsem konečně omdlela...


Otevřela jsem oči a zbytečně lapala po vzduchu. Jakmile jsem zaostřila na osobu vedle sebe, okamžitě jsem ho praštila a kdyby ode mě neodskočil, zřejmě by nedostal jen jednu ránu. Hrozivě jsem na něj zavrčela a sevřela ruce v pěst.

"Erin, vím, že jsi naštvaná a já neměl žádné právo něco takového udělat a je mi to líto."
Ignorovala jsem ho a dál vrčela, tišeji. Jako raněné zvíře v posledním tažení.

"Nedokážu si představit, jak bych se na tvém místě choval, ale dovol mi říct, že kdybych tě předem varoval, nic by nefungovalo, protože bys o tom podvědomě věděla," mluvil klidně a dál přede mnou couval.

"A tohle má být jako omluva?!," zasyčela jsem a skočila po něm.

Přestože byl starší a fyzicky zdatnější, hnal mě vztek, bolest a zrada. Během pár vteřin jsem ho přimáčkla ke stromu a rukou mu varovně stiskla krk.

"Dovol mi tedy poslední myšlenku, než tohle dokončíš," zasípal a podíval se na mě. "Prosím."
"Pět vteřin."
"Tvé tváře."

Zamrkala jsem překvapeně a poté zúžila oči a praštila s ním o strom, který se nebezpečně zakymácel.
"Co to má být za hloupou hru?!"
"Nečervenáš se," odpověděl prostě.

Měla jsem v plánu ho znovu o ten strom praštit, když mi došel význam jeho slov. Stáhla jsem ruku z jeho krku a sáhla si na mokré tváře.

Bylo jasné že jsem plakala a pravděpodobně se červenala, ale nyní nebylo po stopách z mých očí kromě vlhkých stop na líčkách ani stopy. A vzhledem k tomu, do jaké temnoty jsem se před tím propadla, jsem musela i omdlít.

"Fungovalo to?," zašeptala jsem s neskrývanou nadějí v hlase.
"Vyzkoušej to," řekl prostě, zatímco si masíroval krk.

Věnovala jsem mu rychlý pohled, kterým jsem se ujistila, že jsem mu nijak závažně neublížila a otočila se. Neměla jsem nejmenší chuť se mu za svou náhlou agresi omlouvat, protože si ji zasloužil.

Zavřela jsem oči a představila si ji. Když se nic nestalo, zkusila jsem to znova, tentokrát více naléhavěji. Stále bez odezvy. Pokusila jsem se vší silou prorazit obranné valy, ale nic se nestalo. Úlevně jsem se zasmála - byla jsem v bezpečí.

"Dokud ji výslovně nevypustíš ven, už ji neuvidíš," osvětlil Javier.
"Jak se ti to povedlo?," zeptala jsem se a otočila se.

"Mně ne," zakroutil hlavou a věnoval mi jeden ze svých vzácných úsměvů, kterými obdařoval Jolene. "To bylo celé tvá práce."
Stále jsem se na něj nedůvěřivě a naštvaně dívala. Přikývla jsem a on si povzdechl.

"Je mi jasné, že mi jen tak neodpustíš, takže - pokud je tu něco, co bych mohl udělat, aby ses cítila lépe...," rozpřáhl ruce.
Už jsem chtěla zavrtět hlavou, když jsem si vzpomněla na jeho hádku s Tobym.

"Vlastně tu něco je," začala jsem pomalu a pohlédla mu do očí. "Kdo je Kathryn?"

Na chvíli zcela ztuhnul, než ke mně otočil ztemnělou tvář s uštvanýma očima. Neochotně mi pokynul směrem k domu a já ho automaticky následovala.

"Kde jsi slyšela její jméno?," zeptal se, když jsme se usadili u krbu.
"Ten den, kdy Toby odešel. Než jsem odpadla, tak jste se hádali a já slyšela její jméno," přiznala jsem a zaváhala. "To kvůli ní se s Tobym tak nemusíte?"

Hořce se zasmál a zakroutil hlavou.
"Nemusíme?," odfrkl si. "To je slabé slovo."

"Tak co se stalo? Nevěřím, že by Toby-," namítla jsem, abych byla ostře přerušena.
"Tak bys měla děvče!"
Zmlkla jsem a pozvedla obočí v jasném gestu. Zadíval se do ohně, ale pokračoval.

"Kathryn... byla má dcera. Tehdy jsme byli ještě lidé a bydleli jsme v Oklahomě. Já, Jolene a Kathy v našem malém domečku. Nebylo to nic moc, ale bylo to naše. Když jí bylo sedmnáct, potkala Tobyho a začali spolu chodit. Nikdy jsem proti tomu nic neměl - zdál se mi jako fajn kluk, ale zřejmě jsem se spletl."

Na chvíli se odmlčel, ztracen ve vzpomínce a já se neodvažovala ho přerušit.

"Oznámili nám, že se budou brát, když jim bylo devatenáct. Všechno bylo naplánováno, zaplaceno a já jsem byl pyšný na svou dceru, třebaže jsem ji nechtěl vidět vdanou tak mladou. Jenže... den před svatbou se spolu prý šíleně pohádali, co jsme slyšeli od jejich přátel," prohrábl si vlasy a v očích se mu nepřátelsky zalesklo. "Ten hajzlík odvolal svatbu - zničehonic a Kathryn přišla domů v hrozném stavu. Ubrečená, opilá - zamkla se v pokoji a odmítala odejít z pokoje. Myslel jsem, že ji to do rána přejde, ale když jsem se za ní byl podívat, byla pryč. Během pár hodin, kdy jsme obvolali její přátele i policii, se k nám zastavil šerif a sdělil nám, že Kathy v noci odjela svým autem a narazila do svodidel. Byla na místě mrtvá, nikdo jí nemohl pomoci."

Němě jsem zírala na jeho zničenou a unavenou tvář, v níž se pojednou promítalo několik emocí zároveň. Natáhla jsem se přes stolek a stiskla mu ruku. Překvapeně, ale s vděkem se na mě podíval. Po chvíli jsem se odtáhla, protože mi bylo jasné, že se mu má další slova nebudou líbit.

"Je mi líto vaší dcery, Javiere. Vím, že to pro tebe i pro Jolene muselo být těžké, ale...," zkousla jsem si ret a jemně pokračovala. "Jsi si jistý, že to celé byla Tobyho chyba? Chci říct, pokud s jistotou nevíš, proč se rozešli-"

"Nepotřebuju znát detaily! Viděl jsem, v jakém stavu přišla má holčička domů! Nikdy nebudeš matka, tak tomu nemůžeš rozumět!"

Trhla jsem sebou a přikývla na znamení, že chápu. Povzdechl si a prohrábl si vlasy.
"Omlouvám se, to jsem neměl říkat," promluvil poté.

"V pořádku," kývla jsem. "Jen... možná bys měl zvážit, jestli nechceš slyšet i druhou verzi stejného příběhu. A i když by jen potvrdila tvou domněnku... Musíš vědět, že Toby nedonutil Kathryn vzít klíčky od auta a vyjet s alkoholem v krvi na silnici."

"Cením si tvého názoru, ale opravdu si myslím, že by ses v tom neměla víc vrtat," odpověděl striktně a já se smutně usmála.
"A jak jste se stali upíry?," změnila jsem okamžitě téma, načež se poněkud uvolnil.

"Někdo zaútočil na náš dům - mysleli jsme, že jsou to zloději. V tu dobu u nás byl Toby. Bylo to jen pár dní po tom... po tom co... Chtěl nám vyjádřit soustrast, jenže jsme se hádali, když se zezdola ozvalo rozbití skla a Jolenin výkřik. Oba jsme vběhli do pokoje a uviděli dva upíry, co se snažili ji zabít. Jistě - tehdy jsme nevěděli, že jsou to upíři. Okamžitě jsme se tedy na jednoho vrhnul, ovšem byl jsem pro něj malá překážka a zakousl se do mě. Ten druhý pustil Jolene a vrhl se na Tobyho, protože měl pravděpodobně sladší krev, než ona. Nicméně, Toby je zastavil svou schopností - naneštěstí až poté, co ho zbil, ten druhý. Bylo to neuvěřitelné," zavrtěl hlavou a hořce se usmál. "Nepřeměnili ho - ležel tam ve vlastní krvi dva dny a držel ty dva upíry pod zámkem, než má proměna skončila a já ho proměnil také, protože bastard nebo ne - nikdo si nezaslouží tak trpět."

"Jak jsi...," zeptala jsem se obdivně.

"Dokázal odolat nutkání ho zabít?," usmál se na mě hrdě. "Nikdy jsem nezabil nevinného člověka. Cením si toho stejně jako si cení Carlisle toho, že nezabil nikoho. Prostě to asi nemám v sobě. Neměl jsem nutkání ho zabít, jen ho zachránit, protože ač to přiznávám nerad, zachránil mě i Jolene."

"Vidíš, že nemůže být tak špatný," dodala jsem a vysloužila si jeho zamračení.
"Myslím, že tvého pokoušení mé trpělivosti mám pro dnešek dost," řekl rozhodně a vstal.

"Já tvého narušování soukromí taky," zacukrovala jsem zpět, čímž jsem si vysloužila letmé nadzvihnutí koutků.
"Pochopil jsem."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Tohle byl hloupej nápad. Jolene myslím, že to otočím a radši zmizím, tohle nemůže vyjít, já-"
"Budeš v naprostém pořádku. Už je to měsíc a půl, ano? Vedeš si skvěle. Já a Javier budeme nablízku a já ti slibuju, že se nic nestane. Tak se uklidni a pojďme."

Neochotně jsem se nechala vést přes parkoviště k obrovskému nákupnímu středisku a snažila se zbytečně nepanikařit. Jolene měla pravdu, bylo načase se pokusit normálně žít.

Věnovala jsem jí drobný úsměv a zhluboka se nadechla, když jsme vešli do obchodního domu, přesně, jak mě instruoovala.

Bude lepší, když už dopředu budeš vše cítit, aby tě nějaký pach nerozhodil v pozdější době. Takhle budeš rovnou vědět, jestli je vše v pořádku nebo se otočíme a zkusíme to jindy.

Byla jsem připravená na milion různých pachů a vůni, které mě udeří do nosu, takže jsem nebyla překvapená, když se tomu tak i stalo. Přestože jsem nad sebou měla naprostou kontrolu a od chvíle, kdy jsem ji zamkla hluboko uvnitř, jsem neměla s lidskou krví problém, stále jsem měla strach.

"Nesnáším čočky," zamumlala neslyšně ke mně a zamrkala.
Usmála jsem se jejím blátivě hnědým očím a mrkla na ni svýma zlatýma.

"Vždycky máš na výběr," pronesla jsem vesele, což ji donutilo se přestat mračit.
"Tenhle obchod budeš prostě zbožňovat," řekla mi a chytila mě za ruku.

Nakonec po hodině strávené prohlížením různých druhá oblečení, kosmetiky a doplňků, jsem musela uznat, že má pravdu. Tenhle obchod byl vážně úžasný. Obzvlášť, když jsem dokázala udržet od lidí dostatečný odstup a přitom působit v pohodě a přátelsky.

"Ještě si skočím pro náušnice," houkla mým směrem Jolene, hodila na pokladnu další pár kalhot a zmizela za rohem.
Zavrtěla jsem hlavou nad jejím chováním a vrátila se k obdivování kosmetiky. Odkašlání za mnou mě donutilo se otočit. Mile jsme se usmála na prodavačku, která se začervenala, ale profesionálně se usmála zpět.

"Mohu vám s něčím pomoci, slečno?," zeptala se.
Téměř jsem zavrtěla hlavou, když mě zaujalo cosi na druhém konci uličky.

"Vlastně ano," usmála jsem se a ukázala na konec chodby. "Poradíte mi, kterou barvu?"

17. Účel světí prostředky

11. prosince 2015 v 23:16 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

17. Účel světí prostředky


"Takže - tví stvořitelé..."
"Přísahám, jestli se na ně ještě jednou během naší cesty zeptáš, tak opravdu budu ignorovat fakt, že jsi holka, a utrhnu ti hlavu," zavrčel a zrychlil krok.

"Ale neutrhneš," praštila jsem ho do ramene, když jsem ho dohnala.
"A proč jsi tím tak jistá?"

"Protože kdybys to chtěl udělat, už bych dávno byla mrtvá," vysvětlila jsem.
"Vážně by mě zajímalo, proč jsem byl takový pitomec a s tímhle souhlasil," zamračil se.

"Dovol mi podotknout, že to byl čistě tvůj nápad," usmála jsem se jízlivě a zasmála se, když na mě zavrčel. "Hned se nečerti."
"Znám tě teprve pět hodin a už tě mám plný zuby."

"Alespoň tě to motivuje k lepším výkonům. Kdy tam dorazíme?"
"Dvacet minut. Plus mínus," zahučel a snažil se vypadat v pohodě, i přes rostoucí napětí, viditelné v jeho těle.

"Počkej," zastavila jsem ho a počkala, než se na mě podíval. "Pokud s nimi nějak... nevycházíš, tak tam nemusíme jít. Chci říct, udělal jsi toho pro mě za dnešek dost - třebaže mě tím štveš. Ale... nechci ti přidělávat starosti."

"Koukni princezno - mě rádi nemají, ale na tom teď nezáleží. Třebaže máme mezi sebou rozpory, jsou to skvělí lidé. Nebo upíři. Co tím chci říct je to, že pokud někdo potřebuje pomoc a je to v jejich silách, tak to udělají."

Přikývla jsem, třebaže mě to nijak zvlášť neuklidnilo. Ale Toby s tímhle zašel dost daleko na to, abych z toho vycouvala, takže jsem se za něj znovu rychle zařadila a pokračovala v cestě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Netrvalo to ani dvacet minut, než nás Toby dostal na malou, pro lidské oči nepatrnou lesní stezku, jež nás zavedla před mohutné mramorové hradby, vysoké nejméně pět metrů. Uprostřed byla neméně impozantní brána.

"Páni."
"Trochu si potrpí na okázalostech."
"Trochu," zopakovala jsem nevěřícně a rozhlédla se kolem, zatímco Toby zamířil k bráně.

"Umíš lézt po skalách?," zeptal se jakoby mimochodem a pohlédl na vršek brány.
"To nemyslíš vážně!," sykla jsem po něm a nervózně se rozhlédla kolem, čemuž se jen zasmál.
"Uklidni se."

"Uklidni se?! Chceš se k nim vloupat? Vážně se nedivím, že spolu moc dobře nevycházíte."
"Hele," otočil se ke mně se zamračeným výrazem ve tváři. "Pochybuju, že by mi otevřeli dveře, kdybych jim řekl, že jsem tady. A myslím, že ani nějakému upírovi, kterého v životě neviděli jen tak neotevřou."

"Pořád si myslím, že by to bylo lepší, než se tam vkrást," založila jsem ruce na hrudi a vytřeštila oči, když začal rychlými skoky zdolávat hradbu.
"Toby!"

Zatnula jsem čelist, když mě ignoroval a přeskočil na druhou stranu bez větší námahy. Povzdechla jsem si a jala se jeho příkladu. Opatrně a co nejtišeji jsem zdolala vysokou bránu a seskočila vedle něj na zem.

"Tohle je tvůj geniální plán?," zlobila jsem se a zaměřila pohled na rozlehlý dřevěný dům před námi.
"Dostal jsem nás sem nebo ne?," šeptl zpátky a s obezřetným rozhlížením, které mi na klidu nijak nepřidalo, se pomalu rozešel ke vstupním dveřím.

"Jak se vůbec jmenují?," zeptala jsem se.
"Jolene a Javier," dostalo se mi stručné odpovědi bez známky citu.

"Jsi si jistý, že tu jsou?," přešla jsem jeho strohost.
"No," zazubil se nebezpečně a mrkl na mě.

V tom okamžiku strnul, vycenil zuby a já jsem automaticky otočila a postavila se do bojového postavení. Hned na to se na mě vrhl vysoký muž a pokusil se mě shodit na zem, čemuž jsem se díky své mrštnosti bravurně vyhnula.

"Dost! Javiere, Toby!," zaječel z dálky ženský hlas a během vteřiny se mezi mě a toho upíra postavila drobnější žena a zlostně se na něj zadívala.
"Javiere! Zbláznil ses?!," vyjela po něm, ruka položená na jeho hrudi se třásla jejím vztekem.

"Já že jsem se zbláznil? Tenhle parchant se mi tu jen tak vkrade do domu, po tom všem-"
"Nevkradl jsme se sem schválně," přerušil ho neméně naštvaný Toby a dvěma kroky stál po mém boku.

"To jistě!," plivl po něm Javier a marně se snažil dostat přes svou manželku. "Pusť mě Jolene, tohle já teda trpět nebudu-"
"Uklidni se," zchladila ho Jolene.

Ještě chvíli na sebe vrhali oba muži nenávistné pohledy, načež Toby s prudkým výdechem odstoupil o krok dozadu. Na tváři jakýsi výraz nucené zdvořilosti.
"Javiere?," otočila se ke svému druhovi Jolene a pozdvihla obočí.

Ten ustoupil poněkud méně ochotněji a ze svého zamračení nijak nepolevil. V tom okamžiku jeho pohled sjel na mě a já se pokusila vypadat, alespoň trochu sebevědoměji a ne jako vyděšené dítě, které chytili s ukradeným lízátkem.

"A ty jsi?," štěkl po mě, za což si vysloužil políček od Jolene.
"Promiň drahá - návštěvy tu u nás nejsou moc zvykem," omluvila se mi s upřímným úsměvem. "Jistě tě to nepřekvapuje."

S tím vrhla významný pohled na Javiera, který upustil od svého zamračeného výrazu a pokusil se tvářit neutrálně.
"Omlouvám se," pronesla jsem trochu rozpačitě, oprášila si ruku od bláta - a pravděpodobně zaschlé krve - a podala ji směrem k Jolene, která se jí k mé velké úlevě chytila a potřásla.

"Jmenuju se Erin ehm... Cullenová," dostala jsem ze sebe po menším zaváhání a úlevně si oddechla, když se jí tvář rozzářila upřímným úsměvem. "Před 11 lety jsem byla přeměněna, jenže jsem nebyla tak úplně schopná se se vším vyrovnat a zkusila jsem to na vlastní noze - což nebyl nejlepší nápad. Tady Toby mi zachránil život a řekl mi, že byste mi mohli pomoci. Pokud vám to tedy nebude vadit."

"To víš že ne!" "V žádném případě!"
Zamrkala jsem a stáhla svou ruku pryč z Javierova dosahu. Ten úspěšně ignoroval mrazivý pohled od své ženy a ukázal na Tobyho.

"Nikdo, koho přivede ON, nemůže znamenat nic dobrého," zavrčel a jeho ozvěnou mu bylo podobné zavrčení od Tobyho.
"Javiere! Kdy už z toho konečně vyrosteš?," plísnila ho Jolene a dala si ruce v bok.

S úsměvem jsem si povšimla, že se chováním velmi podobá Esmé, přestože ztrácí její jemnost a její oči nesou karmínově rudou barvu, stejně jako Javierovy i Tobyho. Byla o něco menší postavy, než já, ovšem vzbuzovala dojmem zodpovědné a pracovité matky velmi početné rodiny.

Javier byl oproti ní obr a jeho výška byla nejméně přes dva metry. Kdyby se přestal tak mračit a vrčet, nepochybovala jsem, že je to velmi pohledný starší muž.

"Můžete se uklidnit," odsekl Toby a přerušil tak mé nestydaté prohlížení manželského páru. "Nepřišel jsem dělat problémy. Erin vypadala, že by mohla využít vaši... pomoc."

Zvědavě jsem pozvedla obočí a založila si ruce na hrudi. Toby mě opravdu nepřestával překvapovat.
"Proč bych to měl dělat?"
"Javiere-"

"Ne Jolene! Posloucháš ho? Tenhle holomek nás připravil už o spoustu věcí v našem životě a rozhodně si nezaslouží naše litování nebo pomoc-"

"Nejsem tu kvůli sobě!," křikl po něm Toby a Javier mu věnoval blýskavý pohled, který ho donutil se uklidnit a ztlumit hlas. "Zřejmě to byl špatný nápad sem jít."

Otočil se na patě a vyrazil k bráně. Zoufale jsem se za ním otočila a rychle v sobě svedla vnitřní bitvu. Třebaže by mi mohl Javier pomoci, nemohla jsem přece nechat Tobyho jen tak odejít, po tom všem, co pro tohle podnikl.

"Děkuju vám, že jste nás aspoň vyslechli," otočila jsem se k nim a věnovala Jolene rychlý úsměv. "Omlouvám se, že jsme obtěžovali."

S tím jsem se prudce otočila a doběhla Tobyho, který na mě překvapeně mrknul, ale nijak dál to nekomentoval. Za což jsem byla svým způsobem vděčná, protože jsem nevěděla, jak přesně bych mu to vysvětlila.
"Počkejte!," ozval se za námi Jolenin výkřik a my jsme oba automaticky poslechli.

S širokým úsměvem k nám zamířila, zatímco ignorovala naštvané zavrčení od svého druha. Došla před nás, oba si nás přeměřila svým jiskřivým pohledem a dala si ruce v bok.
"Nikdo nebude vyhazovat hosty z mého domu. Takže pro začátek, dovol mi se představit, Erin..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Nejsi dostatečně rychlá, musíš svou sílu založit na taktice. Proti běžnému upírovi bude fungovat - ti se neúčastní žádných bojů a jednají podle upířích instinktů. Ty to musíš vše potlačit a myslet jako člověk, rozumíš mi?"

Přikývla jsem a pokusila se uklidnit vyburcované tělo. Otevřela jsem oči a zaujala bojový prostor naproti Javierovi, který se s jemným kývnutím pustil do boje.

Vyrazila jsem na levou stranu a na poslední chvíli se sehnula s pokusem ho přes sebe přehodit, čemuž se ale vyhnul a obtočil mi ruku kolem pasu. Prudce jsem se vytrhla a jeho ruku vykroutila do úhlu, pod kterým byl nucen padnout na kolena.

Toho ovšem okamžitě využil a podrazil mi nohy, čímž jsem pustila jeho ruku a během chvíle jsem měla zápěstí pevně zachycené nad svou hlavou a marně jsem se vzmítala. Naprosto jsem ztuhla, když volnou ruku položil na můj bok, aby zastavil mé zběsilé škubání.

Než jsem se stihla dát dohromady, vyletěla na povrch a jedním rychlým švihem zápěstí od nás Javiera odhodila. Rozběhla se k němu, ale v půli cesty se zničehonic zastavila a když jsem matně zahlédla její rozmazanou tvář, viděla jsem v ní strach.

Nemohla se hýbat.

"Jste v pořádku?"
Posadila jsem se a otočila se na Tobyho, jenž stál opodál s rukou napřaženou směrem k ní. Vyzařovala z něj velká síla, ale v jeho obličeji se zračilo mírné napětí. Nejspíš ho to stálo dost sil, aby ji udržel.

"Věděl jsem, že budeš něčím výjimečná," přešel k nám Javier a Tobymu poděkoval strohým kývnutím, načež se zaměřil zpět na mě. "A očividně jsi ještě nepřišla na to, jak se svým darem plně naložit."

"Není to tak jednoduché," zvedla jsem se a zatnula pěsti. "Zkoušela jsem všechno a stejně se jí vždycky povede mi uniknout a udělat... něco takového."

"Vypadá to, že se problémům prostě vyhnout nedokážeš," adresoval posměšně Javier Tobymu, jenž jen protočil očima, ale tentokrát se mu ruka mírně zachvěla.

"Dokážeš ji udržet?," zeptala jsem se úzkostně.
"Neměj obavy," procedil skrz zuby. "Poradil jsem si i s větší přesilou."

"Ale nebojoval si svou silou proti jiné," podotkl Javier a zatímco přešel k ní, podíval se na Tobyho s jistým znepokojením. "Zvládneš ji držet ještě chvíli?"

Toby jen zatnul zuby a trhaně přikývl. Rychle jsem přešla k Javierovi, který si ji soustředivě prohlížel a netrpělivě na něj pohlédla.

"Víš, jak ji zastavit?," zeptala jsem se konečně.
"Mám nápad," poupravil mě a promnul si bradu. "Ale nemusí být stoprocentně funkční."

"Fajn," kývla jsem odhodlaně, proklepala si ruce a vyčistila hlavu. "Co mám dělat?"
"Takhle to nepůjde," zavrtěl hlavou a chytil mě pod loktem. "Nemůžeš se jí postavit, dokud zase nebudeš v plné kontrole a nezamkneš ji bezpečně ve své hlavě."

Spěšně se mnou poodešel k Tobymu, jehož ruka se viditelně třepala a na tváři měl bolestně zkroucený výraz.
"Pusť ji chlapče," promluvil tiše Javier.

Toby se na chvíli váhavě podíval na mě a poté svou ruku stáhl. Zaklopýtal a Javier ho zachytil, než stihl spadnout na zem. Já jsem se postoupila o tři kroky vpřed a odhodlaně jsem se na ni zadívala. Tak pojď zpět.

Rozběhla se a než do mě stihla vrazit a zaútočit, pevně jsem si v hlavě srovnala všechny myšlenky a spěšně ji skryla před světem. O krok jsem pod tím náporem zacouvala a chytila se za hruď, do níž mi mlha vrazila.

Tuhle část jsem absolvovala tolikrát, že nebylo možné, abych ji udělala špatně. Ještě jsem se ujistila, že jsou všechny dveře pevně zamčené a otočila se ke svým dvěma společníkům. Javier odstoupil od Tobyho, ale po očku sledoval, jestli je v pořádku.

"Zdá se, že tohle už máš dávno natrénováno," podotkl a když jsem neochotně přikývla, pokračoval. "Musíš být schopná se odprostit od všech myšlenek, zaměřit se pouze na ni a převzít kontrolu."

Přikývla jsem a zavřela oči. Vypudila jsem z hlavy všechny myšlenky a soustředila svou pozornost výhradně na ni. Než jsme se ale stihla přesunout k tomu, abych se ji pokusila dostat pod kontrolou, vzedmula se a prorazila můj chabý štít.

"Toby!"
"Mám ji!"

Zaklopýtala jsem a tentokrát se nedokázala udržet na nohou. Padla jsem na jedno koleno a zapřela se dlaněmi o zem, abych nabrala ztracenou rovnováhu. Nejenom fyzicky. Zhluboka jsem se nadechla a postavila se.

"Pusť ji," vydechla jsem těžce Tobyho směrem a znovu si vyčistila mysl.

Když se proti mně znovu rozběhla, zachytila jsem ji ještě předtím, než do mě stihla narazit, ovšem vzalo mi to víc síly a já se musela hodně snažit, abych se z toho nesložila. Pokoušela jsem se dát dohromady, zatímco se ti dva zaníceně bavili.

Trhla jsem sebou, když se jejich hlasy zvýšily a začali se opravdu hádat. Zavrtěla jsem hlavou a udělala vratký krok jejich směrem, ovšem oba byli příliš zabraní do sebe, než aby mi věnovali pozornost.

"... ještě potřeboval mít na svědomí?!"
"Vysvětlil jsem vám to! Nemohl jsem... je mi líto, že to tak dopadlo... Kathryn-"
"Kathryn z toho vynech!"

Odhodlaně jsem udělala další krok, rozhodnutá si mezi ně i stoupnout, kdyby se do sebe chtěli pustit jinak, než slovně. Jenže s mým dalším krokem se mi zamotala hlava a já se bezvládně svezla na zem.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zatřásla jsem hlavou, abych odstranila to otravné bzučení v mých uších, když jsem si uvědomila, že je to jakýsi konstantní zvuk ne v mé hlavě, ale v okolí. Namáhavě jsem rozlepila těžká oční víčka a zamrkala.

Pomalu a s co největší opatrností jsem se zvedla do sedu a potěšeně zjistila, že se mi nijak nemotá hlava a cítím se vlastně dobře. Až na tu žízeň, ale v poslední době jsem nebyla zvyká na nic jiného, než pálivou bolest v krku.
"Tak už jsi vzhůru."

Leknutím jsem nadskočila a otočila se doprava za hlasem. Javier seděl v rozložitém křesle, před sebou obří knihu. Nezvedl od ní pohled, ani když jsem se na něj podívala a vypadal podezřele vyrovnaně.
"Co se stalo?," zeptala jsem se a promnula si spánky, ve snaze si vzpomenout na něco podstatného.

"Po tom, co jsi ji zachytila, jsi odpadla," oznámila a vzhlédl od knihy, kterou zaklapl. "Na tři dny. Což by pravděpodobně nebylo nic neobvyklého - koneckonců, spousta lidí má podobnou reakci a upadne do kómatu, pokud své tělo přetíží. Co mě ale zaráží - jak je možné, že upír upadne do kómatu?"

Namáhavě jsem polkla a odtrhla od něj pohled. Moc dobře jsem věděla, že jsem v háji. S povzdechem odložil knihu i brýle, které stejně nepotřeboval a sloužili mu pouze jako ozdoba a zadíval se mi do očí.

"Nehodlám tě soudit nebo tě předat Volturiovým," uklidnil mě. "Ale je ti doufám jasné, že ti nemůžu nijak pomoci, pokud mi přesně neřekneš, jak tvá schopnost funguje."

Stále jsem neodpovídala a zakroutila hlavou. Myslela jsem na to, jaké by to bylo, kdyby mi opravdu byl schopný pomoci a já se mohla vrátit zpět ke své rodině.

"Chvíli jsem uvažoval, že zavoláme Carlisleovi."
Podívala jsem se na něj a soudě dle jeho výrazu by to opravdu udělal. Uhnula jsem pohledem a zhluboka se nadechla.

"Nechci působit problémy," řekla jsem a rozhlédla se po místnosti. "Kde je vlastně Toby?"
Setnul pevně čelist a v jeho očích se nebezpečně blýsklo.

"Odešel."
Cože?!
"Cože?"

"Nešlo tu pouze o naše neshody," vysvětlil neochotně a prohrábl si vlasy. "Ale pokud ti mám vrátit kontrolu nad tvým tělem, pak se musím plně soustředit. A s tím klukem za zády bych to nedokázal. Doufám, že to respektuješ."

Přestože to bylo položeno konverzačním tónem, slyšela jsem jasné varování, že se o tom se mnou nehodlá dál bavit a tímto je debata uzavřená. Přikývla jsem.

"Výborně. Takže - kdy tohle všechno začalo..."