17. Účel světí prostředky

11. prosince 2015 v 23:16 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

17. Účel světí prostředky


"Takže - tví stvořitelé..."
"Přísahám, jestli se na ně ještě jednou během naší cesty zeptáš, tak opravdu budu ignorovat fakt, že jsi holka, a utrhnu ti hlavu," zavrčel a zrychlil krok.

"Ale neutrhneš," praštila jsem ho do ramene, když jsem ho dohnala.
"A proč jsi tím tak jistá?"

"Protože kdybys to chtěl udělat, už bych dávno byla mrtvá," vysvětlila jsem.
"Vážně by mě zajímalo, proč jsem byl takový pitomec a s tímhle souhlasil," zamračil se.

"Dovol mi podotknout, že to byl čistě tvůj nápad," usmála jsem se jízlivě a zasmála se, když na mě zavrčel. "Hned se nečerti."
"Znám tě teprve pět hodin a už tě mám plný zuby."

"Alespoň tě to motivuje k lepším výkonům. Kdy tam dorazíme?"
"Dvacet minut. Plus mínus," zahučel a snažil se vypadat v pohodě, i přes rostoucí napětí, viditelné v jeho těle.

"Počkej," zastavila jsem ho a počkala, než se na mě podíval. "Pokud s nimi nějak... nevycházíš, tak tam nemusíme jít. Chci říct, udělal jsi toho pro mě za dnešek dost - třebaže mě tím štveš. Ale... nechci ti přidělávat starosti."

"Koukni princezno - mě rádi nemají, ale na tom teď nezáleží. Třebaže máme mezi sebou rozpory, jsou to skvělí lidé. Nebo upíři. Co tím chci říct je to, že pokud někdo potřebuje pomoc a je to v jejich silách, tak to udělají."

Přikývla jsem, třebaže mě to nijak zvlášť neuklidnilo. Ale Toby s tímhle zašel dost daleko na to, abych z toho vycouvala, takže jsem se za něj znovu rychle zařadila a pokračovala v cestě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Netrvalo to ani dvacet minut, než nás Toby dostal na malou, pro lidské oči nepatrnou lesní stezku, jež nás zavedla před mohutné mramorové hradby, vysoké nejméně pět metrů. Uprostřed byla neméně impozantní brána.

"Páni."
"Trochu si potrpí na okázalostech."
"Trochu," zopakovala jsem nevěřícně a rozhlédla se kolem, zatímco Toby zamířil k bráně.

"Umíš lézt po skalách?," zeptal se jakoby mimochodem a pohlédl na vršek brány.
"To nemyslíš vážně!," sykla jsem po něm a nervózně se rozhlédla kolem, čemuž se jen zasmál.
"Uklidni se."

"Uklidni se?! Chceš se k nim vloupat? Vážně se nedivím, že spolu moc dobře nevycházíte."
"Hele," otočil se ke mně se zamračeným výrazem ve tváři. "Pochybuju, že by mi otevřeli dveře, kdybych jim řekl, že jsem tady. A myslím, že ani nějakému upírovi, kterého v životě neviděli jen tak neotevřou."

"Pořád si myslím, že by to bylo lepší, než se tam vkrást," založila jsem ruce na hrudi a vytřeštila oči, když začal rychlými skoky zdolávat hradbu.
"Toby!"

Zatnula jsem čelist, když mě ignoroval a přeskočil na druhou stranu bez větší námahy. Povzdechla jsem si a jala se jeho příkladu. Opatrně a co nejtišeji jsem zdolala vysokou bránu a seskočila vedle něj na zem.

"Tohle je tvůj geniální plán?," zlobila jsem se a zaměřila pohled na rozlehlý dřevěný dům před námi.
"Dostal jsem nás sem nebo ne?," šeptl zpátky a s obezřetným rozhlížením, které mi na klidu nijak nepřidalo, se pomalu rozešel ke vstupním dveřím.

"Jak se vůbec jmenují?," zeptala jsem se.
"Jolene a Javier," dostalo se mi stručné odpovědi bez známky citu.

"Jsi si jistý, že tu jsou?," přešla jsem jeho strohost.
"No," zazubil se nebezpečně a mrkl na mě.

V tom okamžiku strnul, vycenil zuby a já jsem automaticky otočila a postavila se do bojového postavení. Hned na to se na mě vrhl vysoký muž a pokusil se mě shodit na zem, čemuž jsem se díky své mrštnosti bravurně vyhnula.

"Dost! Javiere, Toby!," zaječel z dálky ženský hlas a během vteřiny se mezi mě a toho upíra postavila drobnější žena a zlostně se na něj zadívala.
"Javiere! Zbláznil ses?!," vyjela po něm, ruka položená na jeho hrudi se třásla jejím vztekem.

"Já že jsem se zbláznil? Tenhle parchant se mi tu jen tak vkrade do domu, po tom všem-"
"Nevkradl jsme se sem schválně," přerušil ho neméně naštvaný Toby a dvěma kroky stál po mém boku.

"To jistě!," plivl po něm Javier a marně se snažil dostat přes svou manželku. "Pusť mě Jolene, tohle já teda trpět nebudu-"
"Uklidni se," zchladila ho Jolene.

Ještě chvíli na sebe vrhali oba muži nenávistné pohledy, načež Toby s prudkým výdechem odstoupil o krok dozadu. Na tváři jakýsi výraz nucené zdvořilosti.
"Javiere?," otočila se ke svému druhovi Jolene a pozdvihla obočí.

Ten ustoupil poněkud méně ochotněji a ze svého zamračení nijak nepolevil. V tom okamžiku jeho pohled sjel na mě a já se pokusila vypadat, alespoň trochu sebevědoměji a ne jako vyděšené dítě, které chytili s ukradeným lízátkem.

"A ty jsi?," štěkl po mě, za což si vysloužil políček od Jolene.
"Promiň drahá - návštěvy tu u nás nejsou moc zvykem," omluvila se mi s upřímným úsměvem. "Jistě tě to nepřekvapuje."

S tím vrhla významný pohled na Javiera, který upustil od svého zamračeného výrazu a pokusil se tvářit neutrálně.
"Omlouvám se," pronesla jsem trochu rozpačitě, oprášila si ruku od bláta - a pravděpodobně zaschlé krve - a podala ji směrem k Jolene, která se jí k mé velké úlevě chytila a potřásla.

"Jmenuju se Erin ehm... Cullenová," dostala jsem ze sebe po menším zaváhání a úlevně si oddechla, když se jí tvář rozzářila upřímným úsměvem. "Před 11 lety jsem byla přeměněna, jenže jsem nebyla tak úplně schopná se se vším vyrovnat a zkusila jsem to na vlastní noze - což nebyl nejlepší nápad. Tady Toby mi zachránil život a řekl mi, že byste mi mohli pomoci. Pokud vám to tedy nebude vadit."

"To víš že ne!" "V žádném případě!"
Zamrkala jsem a stáhla svou ruku pryč z Javierova dosahu. Ten úspěšně ignoroval mrazivý pohled od své ženy a ukázal na Tobyho.

"Nikdo, koho přivede ON, nemůže znamenat nic dobrého," zavrčel a jeho ozvěnou mu bylo podobné zavrčení od Tobyho.
"Javiere! Kdy už z toho konečně vyrosteš?," plísnila ho Jolene a dala si ruce v bok.

S úsměvem jsem si povšimla, že se chováním velmi podobá Esmé, přestože ztrácí její jemnost a její oči nesou karmínově rudou barvu, stejně jako Javierovy i Tobyho. Byla o něco menší postavy, než já, ovšem vzbuzovala dojmem zodpovědné a pracovité matky velmi početné rodiny.

Javier byl oproti ní obr a jeho výška byla nejméně přes dva metry. Kdyby se přestal tak mračit a vrčet, nepochybovala jsem, že je to velmi pohledný starší muž.

"Můžete se uklidnit," odsekl Toby a přerušil tak mé nestydaté prohlížení manželského páru. "Nepřišel jsem dělat problémy. Erin vypadala, že by mohla využít vaši... pomoc."

Zvědavě jsem pozvedla obočí a založila si ruce na hrudi. Toby mě opravdu nepřestával překvapovat.
"Proč bych to měl dělat?"
"Javiere-"

"Ne Jolene! Posloucháš ho? Tenhle holomek nás připravil už o spoustu věcí v našem životě a rozhodně si nezaslouží naše litování nebo pomoc-"

"Nejsem tu kvůli sobě!," křikl po něm Toby a Javier mu věnoval blýskavý pohled, který ho donutil se uklidnit a ztlumit hlas. "Zřejmě to byl špatný nápad sem jít."

Otočil se na patě a vyrazil k bráně. Zoufale jsem se za ním otočila a rychle v sobě svedla vnitřní bitvu. Třebaže by mi mohl Javier pomoci, nemohla jsem přece nechat Tobyho jen tak odejít, po tom všem, co pro tohle podnikl.

"Děkuju vám, že jste nás aspoň vyslechli," otočila jsem se k nim a věnovala Jolene rychlý úsměv. "Omlouvám se, že jsme obtěžovali."

S tím jsem se prudce otočila a doběhla Tobyho, který na mě překvapeně mrknul, ale nijak dál to nekomentoval. Za což jsem byla svým způsobem vděčná, protože jsem nevěděla, jak přesně bych mu to vysvětlila.
"Počkejte!," ozval se za námi Jolenin výkřik a my jsme oba automaticky poslechli.

S širokým úsměvem k nám zamířila, zatímco ignorovala naštvané zavrčení od svého druha. Došla před nás, oba si nás přeměřila svým jiskřivým pohledem a dala si ruce v bok.
"Nikdo nebude vyhazovat hosty z mého domu. Takže pro začátek, dovol mi se představit, Erin..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Nejsi dostatečně rychlá, musíš svou sílu založit na taktice. Proti běžnému upírovi bude fungovat - ti se neúčastní žádných bojů a jednají podle upířích instinktů. Ty to musíš vše potlačit a myslet jako člověk, rozumíš mi?"

Přikývla jsem a pokusila se uklidnit vyburcované tělo. Otevřela jsem oči a zaujala bojový prostor naproti Javierovi, který se s jemným kývnutím pustil do boje.

Vyrazila jsem na levou stranu a na poslední chvíli se sehnula s pokusem ho přes sebe přehodit, čemuž se ale vyhnul a obtočil mi ruku kolem pasu. Prudce jsem se vytrhla a jeho ruku vykroutila do úhlu, pod kterým byl nucen padnout na kolena.

Toho ovšem okamžitě využil a podrazil mi nohy, čímž jsem pustila jeho ruku a během chvíle jsem měla zápěstí pevně zachycené nad svou hlavou a marně jsem se vzmítala. Naprosto jsem ztuhla, když volnou ruku položil na můj bok, aby zastavil mé zběsilé škubání.

Než jsem se stihla dát dohromady, vyletěla na povrch a jedním rychlým švihem zápěstí od nás Javiera odhodila. Rozběhla se k němu, ale v půli cesty se zničehonic zastavila a když jsem matně zahlédla její rozmazanou tvář, viděla jsem v ní strach.

Nemohla se hýbat.

"Jste v pořádku?"
Posadila jsem se a otočila se na Tobyho, jenž stál opodál s rukou napřaženou směrem k ní. Vyzařovala z něj velká síla, ale v jeho obličeji se zračilo mírné napětí. Nejspíš ho to stálo dost sil, aby ji udržel.

"Věděl jsem, že budeš něčím výjimečná," přešel k nám Javier a Tobymu poděkoval strohým kývnutím, načež se zaměřil zpět na mě. "A očividně jsi ještě nepřišla na to, jak se svým darem plně naložit."

"Není to tak jednoduché," zvedla jsem se a zatnula pěsti. "Zkoušela jsem všechno a stejně se jí vždycky povede mi uniknout a udělat... něco takového."

"Vypadá to, že se problémům prostě vyhnout nedokážeš," adresoval posměšně Javier Tobymu, jenž jen protočil očima, ale tentokrát se mu ruka mírně zachvěla.

"Dokážeš ji udržet?," zeptala jsem se úzkostně.
"Neměj obavy," procedil skrz zuby. "Poradil jsem si i s větší přesilou."

"Ale nebojoval si svou silou proti jiné," podotkl Javier a zatímco přešel k ní, podíval se na Tobyho s jistým znepokojením. "Zvládneš ji držet ještě chvíli?"

Toby jen zatnul zuby a trhaně přikývl. Rychle jsem přešla k Javierovi, který si ji soustředivě prohlížel a netrpělivě na něj pohlédla.

"Víš, jak ji zastavit?," zeptala jsem se konečně.
"Mám nápad," poupravil mě a promnul si bradu. "Ale nemusí být stoprocentně funkční."

"Fajn," kývla jsem odhodlaně, proklepala si ruce a vyčistila hlavu. "Co mám dělat?"
"Takhle to nepůjde," zavrtěl hlavou a chytil mě pod loktem. "Nemůžeš se jí postavit, dokud zase nebudeš v plné kontrole a nezamkneš ji bezpečně ve své hlavě."

Spěšně se mnou poodešel k Tobymu, jehož ruka se viditelně třepala a na tváři měl bolestně zkroucený výraz.
"Pusť ji chlapče," promluvil tiše Javier.

Toby se na chvíli váhavě podíval na mě a poté svou ruku stáhl. Zaklopýtal a Javier ho zachytil, než stihl spadnout na zem. Já jsem se postoupila o tři kroky vpřed a odhodlaně jsem se na ni zadívala. Tak pojď zpět.

Rozběhla se a než do mě stihla vrazit a zaútočit, pevně jsem si v hlavě srovnala všechny myšlenky a spěšně ji skryla před světem. O krok jsem pod tím náporem zacouvala a chytila se za hruď, do níž mi mlha vrazila.

Tuhle část jsem absolvovala tolikrát, že nebylo možné, abych ji udělala špatně. Ještě jsem se ujistila, že jsou všechny dveře pevně zamčené a otočila se ke svým dvěma společníkům. Javier odstoupil od Tobyho, ale po očku sledoval, jestli je v pořádku.

"Zdá se, že tohle už máš dávno natrénováno," podotkl a když jsem neochotně přikývla, pokračoval. "Musíš být schopná se odprostit od všech myšlenek, zaměřit se pouze na ni a převzít kontrolu."

Přikývla jsem a zavřela oči. Vypudila jsem z hlavy všechny myšlenky a soustředila svou pozornost výhradně na ni. Než jsme se ale stihla přesunout k tomu, abych se ji pokusila dostat pod kontrolou, vzedmula se a prorazila můj chabý štít.

"Toby!"
"Mám ji!"

Zaklopýtala jsem a tentokrát se nedokázala udržet na nohou. Padla jsem na jedno koleno a zapřela se dlaněmi o zem, abych nabrala ztracenou rovnováhu. Nejenom fyzicky. Zhluboka jsem se nadechla a postavila se.

"Pusť ji," vydechla jsem těžce Tobyho směrem a znovu si vyčistila mysl.

Když se proti mně znovu rozběhla, zachytila jsem ji ještě předtím, než do mě stihla narazit, ovšem vzalo mi to víc síly a já se musela hodně snažit, abych se z toho nesložila. Pokoušela jsem se dát dohromady, zatímco se ti dva zaníceně bavili.

Trhla jsem sebou, když se jejich hlasy zvýšily a začali se opravdu hádat. Zavrtěla jsem hlavou a udělala vratký krok jejich směrem, ovšem oba byli příliš zabraní do sebe, než aby mi věnovali pozornost.

"... ještě potřeboval mít na svědomí?!"
"Vysvětlil jsem vám to! Nemohl jsem... je mi líto, že to tak dopadlo... Kathryn-"
"Kathryn z toho vynech!"

Odhodlaně jsem udělala další krok, rozhodnutá si mezi ně i stoupnout, kdyby se do sebe chtěli pustit jinak, než slovně. Jenže s mým dalším krokem se mi zamotala hlava a já se bezvládně svezla na zem.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zatřásla jsem hlavou, abych odstranila to otravné bzučení v mých uších, když jsem si uvědomila, že je to jakýsi konstantní zvuk ne v mé hlavě, ale v okolí. Namáhavě jsem rozlepila těžká oční víčka a zamrkala.

Pomalu a s co největší opatrností jsem se zvedla do sedu a potěšeně zjistila, že se mi nijak nemotá hlava a cítím se vlastně dobře. Až na tu žízeň, ale v poslední době jsem nebyla zvyká na nic jiného, než pálivou bolest v krku.
"Tak už jsi vzhůru."

Leknutím jsem nadskočila a otočila se doprava za hlasem. Javier seděl v rozložitém křesle, před sebou obří knihu. Nezvedl od ní pohled, ani když jsem se na něj podívala a vypadal podezřele vyrovnaně.
"Co se stalo?," zeptala jsem se a promnula si spánky, ve snaze si vzpomenout na něco podstatného.

"Po tom, co jsi ji zachytila, jsi odpadla," oznámila a vzhlédl od knihy, kterou zaklapl. "Na tři dny. Což by pravděpodobně nebylo nic neobvyklého - koneckonců, spousta lidí má podobnou reakci a upadne do kómatu, pokud své tělo přetíží. Co mě ale zaráží - jak je možné, že upír upadne do kómatu?"

Namáhavě jsem polkla a odtrhla od něj pohled. Moc dobře jsem věděla, že jsem v háji. S povzdechem odložil knihu i brýle, které stejně nepotřeboval a sloužili mu pouze jako ozdoba a zadíval se mi do očí.

"Nehodlám tě soudit nebo tě předat Volturiovým," uklidnil mě. "Ale je ti doufám jasné, že ti nemůžu nijak pomoci, pokud mi přesně neřekneš, jak tvá schopnost funguje."

Stále jsem neodpovídala a zakroutila hlavou. Myslela jsem na to, jaké by to bylo, kdyby mi opravdu byl schopný pomoci a já se mohla vrátit zpět ke své rodině.

"Chvíli jsem uvažoval, že zavoláme Carlisleovi."
Podívala jsem se na něj a soudě dle jeho výrazu by to opravdu udělal. Uhnula jsem pohledem a zhluboka se nadechla.

"Nechci působit problémy," řekla jsem a rozhlédla se po místnosti. "Kde je vlastně Toby?"
Setnul pevně čelist a v jeho očích se nebezpečně blýsklo.

"Odešel."
Cože?!
"Cože?"

"Nešlo tu pouze o naše neshody," vysvětlil neochotně a prohrábl si vlasy. "Ale pokud ti mám vrátit kontrolu nad tvým tělem, pak se musím plně soustředit. A s tím klukem za zády bych to nedokázal. Doufám, že to respektuješ."

Přestože to bylo položeno konverzačním tónem, slyšela jsem jasné varování, že se o tom se mnou nehodlá dál bavit a tímto je debata uzavřená. Přikývla jsem.

"Výborně. Takže - kdy tohle všechno začalo..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama