18. Pohřbené a zatracené

18. prosince 2015 v 15:01 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


18. Pohřbené a zatracené

"Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?"
"Není lepší způsob to zjistit, než to zkusit."

Zhluboka jsem se nadechla a pevně se začala soustředit na své zamknuté myšlenky. Cítila jsem lehkou přítomnost na pokraji svého vědomí a trochu neochotně pustila Javiera do své mysli.

Byla jsem zprvu velmi překvapená, když mi vysvětlil, jak jeho síla funguje. Byl schopen se dostat do něčí mysli a zpracovat v ní to, co potřeboval. O to víc jsem byla překvapená, když mi sdělil, že se mnou to nebude nic lehkého.

Můžeš nás přenést do vzpomínek, kdy tě naprosto vytlačila?
Na chvíli jsem se zamyslela a zběžně jsem přehrála její výstup, když jsme sem dorazili.
Třeba tenhle?

Jistě, pronesl zamyšleně v mé hlavě a já se nepříjemně oklepala, což zatřepalo s obrazem. Omlouvám se, přítomnost cizí mysli může být poněkud matoucí a nepříjemná.

Jo, souhlasila jsem a dodala, když se mi do mysli dostal Edward nebo mi hrál s emocemi Jasper, nebylo to tak intenzivní...
Chápu.

Tiše jsem sledovala, jak prochází jednotlivé momenty a přemýšlela, co v nich hledá. Odpověď přišla vzápětí.
Můžeš mi ukázat další chvíle, kdy se něco podobného stalo?
Bezeslov jsem mu předhodila vzpomínku, kdy jsem zachytila svou pěvkyni a bez milosti zmasakrovala celou vesnici.

Byla jsem ráda, když to nekomentoval a pouze se na vzpomínku díval od chvíle, kdy byla ve vedoucí pozici Ona.
Dobře. Soustřeď se na svou vlastní mysl, uklidni se - jakmile budeš mít svou vlastní mysl pod kontrolou, budeš mít před ní výhodou. Já ti ji pomůžu chytit.

Znovu jsem se nadechla a vyčistila si mysl tak nejlépe, jak jsem v danou chvíli dovedla. Na jeho souhlasné kývnutí jsem jí pustila a soustředila veškerou svou sílu na to, abych jí zachytila.

Cítila jsem, jak se Javier snaží o to samé a docela dobře se mu daří ji zahnat do kouta v mé mysli. Ovšem v okamžiku, kdy jsem se k ní přiblížila i já, moje stěny jakoby spadly a ona převálcovala mou i jeho zároveň.

Matně jsem ucítila, jak vystoupil z mé mysli a vlastnoručně ji zahnala zpět do nejhlubšího kouta v mé mysli. Zavrčela jsem, když jsem fyzicky pocítila cizí přítomnost ve své blízkosti a prudce otevřela oči.

Zasténala jsem a zuřivě začala mrkat, když mě oslepilo denní světlo. Přehodila jsem si přes oči ruku a překvapeně si uvědomila, že sedím na zemi, přestože jsem si byla jistá, že než jsme začali, stáli jsme oba proti sobě.

"To nešlo úplně dobře, co?," zavtipkovala jsem chabě a zamžourala na jeho mírně zamračenou postavu.
"To ne," připustil. "Nicméně jsem přišel na to, proč se ti ji nedaří udržet pod kontrolou."

"Vážně?"
Přikývl a na chvíli zaváhal.

"Nejsem si jist, jak to podat... Zkrátka - vypadá to, že ty se proti ní sama nemůžeš jako upír postavit. Kdokoliv jiný ji dokáže okamžitě zastavit, bez ohledu na to, v jaké je zrovna podobě. To mě donutilo přemýšlet nad tím, že to tak úplně nebude tvá síla..."

"Jak to myslíš?," zeptala jsem se pomalu a přijala jeho nataženou ruku.
"Myslím tím, že je možné... že se nějakým způsobem tvůj lidský život promítá do toho upířího a tvé tělo a mysl se s tím nedokáže poprat."

"A co s tím mám dělat?"
"Mám další nápad," pronesl poněkud neochotně.

"A vzhledem k tomu, jak se tváříš, se mi nebude líbit," dodala jsem mu odvahu. "Ale taky moc dobře víš, že já moc možností nemám a je třeba, abych ji dostala pod kontrolu. To snad chápeš."

"Tak jo," přikývl a podíval se mi zpříma do očí. "Potřebuješ mít tu nejhorší vzpomínku, jakou budeš schopna vyhledat. Něco, co tě zaručeně srazí na kolena, z čeho budeš brečet, budeš ponížená a taky... kde budeš člověkem."

Zavřela jsem oči a odvrátila pohled. Objala jsem se rukama a neochotně rozlepila víčka, čelíc realitě. Odevzdaně jsem přikývla a spustila ruce k bokům.

"Tak to nemusím hledat dlouho," oznámila jsem.
"Dobře, mysli na ni," poručil mi a postavil se přede mně.

"Vlezeš mi zase do hlavy?," zeptala jsem se nejistě.
"Ne," dal mi ruce na ramena a zatvářil se provinile. "Mrzí mě to."

Než jsem se ho stihla zeptat, co tím mysli, doslova mě vtlačil do vzpomínky a já na chvíli bolestně viděla pouze černo, než jsem spadla na zadek.


"To jsi mě nemohl varovat?," sykla jsem a postavila se na nohy.
"Děje se něco Erin?," ozvalo se za mnou jemně a já se překvapeně otočila.

Oči se mi komicky rozšířily, když jsem si uvědomila, kdo přede mnou stojí.
"Paní Danielsova?," zašeptala jsem a dostal se mi přívětivý úsměv.

"Měla bys utíkat na autobus," řekla a postavila noty na klavír.
"Jo to bych asi měla," vysoukala jsem ze sebe a vzala svou tašku. "Nashledanou."

Byla jsem téměř u dveří, když na mě zavolala.
"Tak příští týden Erin! A všechno nejlepší k patnáctinám - měla jsi je ve středu viď?"
"Jo," pokusila jsem se o úsměv a zamávala. "Děkuju, ale už... už musím."

Vyletěla jsem z budovy a rozběhla se na nedalekou zastávku autobusu, který během pár vteřin vyjel ze zatáčky. Zaplatila jsem za lístek a celá rozklepaná se posadila co nejvíc dozadu. Vyděšeně jsem přeletěla pohledem po všech cestujících a zavřela oči.

Cos to sakra udělal, Javiere.

Vystoupila jsem na konečné zastávce a vydala se stále známou cestou k domu, v němž to všechno začalo. Otevřela jsem dveře a zula si boty. Zavřela jsem oči a setřela slzu, která mi stekla po tváři. Vešla jsem do obýváku a jemně položila ruku na máminu, která sebou trhla, ale jakmile mě uviděla, usmála se.

"Broučku, neslyšela jsem tě přijít," řekla mi.
"Udělám ti oběd jo?," řekla jsem a otočila se, než jsem se před ní stihla rozpadnout na milion kousků.

V kuchyni jsem automaticky hodila těstoviny do hrnce a po několika minutách, kdy jsem se dívala na hodiny, jsem je odstavila a zalila omáčkou. V okamžiku, kdy jsem sahala po příborech se vchodové dveře prudce otevřely a já se rychle vydala do obýváku s věděním, co uvidím.

Na moment jsem úplně zkoprněla, když jsem uviděla, jak ji shodil na zem a kopl do ní, ale poté jsem se na něj vrhla. Chytila jsem ho za napřaženou ruku a pokusila se ho odtáhnout od mámy.

"Přestaň si na mě dovolovat, ty malá potvoro," zařval na mě a smýkl se mnou o zem.

Praštila jsem se do hlavy a silně se roztřásla nad sílou té vzpomínky. Opatrně jsem si sáhla za krk a ucítila krev. Než jsem stihla udělat cokoliv, chytil mě za lokty a vytáhl mě.

"Tohle si odneseš!," zasyčel.
Nechala jsem se zase propadnout do temnoty a snažila se ignorovat mámin zoufalý a prosebný výkřik.

Tohle ti musí stačit Javiere, prosím...

"Vstávej! Prober se, ty malá děvko!"

Odevzdaně jsem otevřela oči a nechala se znova vyhodit z auta na chladnou trávu. Tentokrát jsem se ale okamžitě zvedla a pokusila se o útěk, v čemž mi téměř neviditelná síla bránila a já se zkousnutým jazykem zavzlykala a podvolila se slovům, která se mi drala na jazyk.

"Co po mně chceš?"
"Ničíš mi život a tvé matce taky! Ale já tě naučím..."

Chytil mě za košili a praštil mě o dveře auta. Kopla jsem ho do holeně, prosmýkla jsem se kolem něj a po krajnici se rozběhla co nejrychleji pryč. Ve chvíli, kdy mě dostihl a podkopl mi nohy, jsem se víceméně nechala odtáhnout do trávy a přála si, aby byl konec.

Znovu jsem se bezvýsledně bránila - kopala jsem a kousala, než jsem se začala dusit krví, která se mi shromažďovala v plicích, kterou mi protrhlo žebro.

"Nech mě být, prosím," rozbrečela jsem se naplno, zatímco on ze mě strhával oblečení.

Zasmál se a hrubě mě políbil. Kousla jsem ho a dostala facku, ze které se mi zatmělo před očima. I přesto jsem odmítla prosit, to už bych nedokázala a ve chvíli, kdy se mi v uších rozezněl jeho smích, jsem konečně omdlela...


Otevřela jsem oči a zbytečně lapala po vzduchu. Jakmile jsem zaostřila na osobu vedle sebe, okamžitě jsem ho praštila a kdyby ode mě neodskočil, zřejmě by nedostal jen jednu ránu. Hrozivě jsem na něj zavrčela a sevřela ruce v pěst.

"Erin, vím, že jsi naštvaná a já neměl žádné právo něco takového udělat a je mi to líto."
Ignorovala jsem ho a dál vrčela, tišeji. Jako raněné zvíře v posledním tažení.

"Nedokážu si představit, jak bych se na tvém místě choval, ale dovol mi říct, že kdybych tě předem varoval, nic by nefungovalo, protože bys o tom podvědomě věděla," mluvil klidně a dál přede mnou couval.

"A tohle má být jako omluva?!," zasyčela jsem a skočila po něm.

Přestože byl starší a fyzicky zdatnější, hnal mě vztek, bolest a zrada. Během pár vteřin jsem ho přimáčkla ke stromu a rukou mu varovně stiskla krk.

"Dovol mi tedy poslední myšlenku, než tohle dokončíš," zasípal a podíval se na mě. "Prosím."
"Pět vteřin."
"Tvé tváře."

Zamrkala jsem překvapeně a poté zúžila oči a praštila s ním o strom, který se nebezpečně zakymácel.
"Co to má být za hloupou hru?!"
"Nečervenáš se," odpověděl prostě.

Měla jsem v plánu ho znovu o ten strom praštit, když mi došel význam jeho slov. Stáhla jsem ruku z jeho krku a sáhla si na mokré tváře.

Bylo jasné že jsem plakala a pravděpodobně se červenala, ale nyní nebylo po stopách z mých očí kromě vlhkých stop na líčkách ani stopy. A vzhledem k tomu, do jaké temnoty jsem se před tím propadla, jsem musela i omdlít.

"Fungovalo to?," zašeptala jsem s neskrývanou nadějí v hlase.
"Vyzkoušej to," řekl prostě, zatímco si masíroval krk.

Věnovala jsem mu rychlý pohled, kterým jsem se ujistila, že jsem mu nijak závažně neublížila a otočila se. Neměla jsem nejmenší chuť se mu za svou náhlou agresi omlouvat, protože si ji zasloužil.

Zavřela jsem oči a představila si ji. Když se nic nestalo, zkusila jsem to znova, tentokrát více naléhavěji. Stále bez odezvy. Pokusila jsem se vší silou prorazit obranné valy, ale nic se nestalo. Úlevně jsem se zasmála - byla jsem v bezpečí.

"Dokud ji výslovně nevypustíš ven, už ji neuvidíš," osvětlil Javier.
"Jak se ti to povedlo?," zeptala jsem se a otočila se.

"Mně ne," zakroutil hlavou a věnoval mi jeden ze svých vzácných úsměvů, kterými obdařoval Jolene. "To bylo celé tvá práce."
Stále jsem se na něj nedůvěřivě a naštvaně dívala. Přikývla jsem a on si povzdechl.

"Je mi jasné, že mi jen tak neodpustíš, takže - pokud je tu něco, co bych mohl udělat, aby ses cítila lépe...," rozpřáhl ruce.
Už jsem chtěla zavrtět hlavou, když jsem si vzpomněla na jeho hádku s Tobym.

"Vlastně tu něco je," začala jsem pomalu a pohlédla mu do očí. "Kdo je Kathryn?"

Na chvíli zcela ztuhnul, než ke mně otočil ztemnělou tvář s uštvanýma očima. Neochotně mi pokynul směrem k domu a já ho automaticky následovala.

"Kde jsi slyšela její jméno?," zeptal se, když jsme se usadili u krbu.
"Ten den, kdy Toby odešel. Než jsem odpadla, tak jste se hádali a já slyšela její jméno," přiznala jsem a zaváhala. "To kvůli ní se s Tobym tak nemusíte?"

Hořce se zasmál a zakroutil hlavou.
"Nemusíme?," odfrkl si. "To je slabé slovo."

"Tak co se stalo? Nevěřím, že by Toby-," namítla jsem, abych byla ostře přerušena.
"Tak bys měla děvče!"
Zmlkla jsem a pozvedla obočí v jasném gestu. Zadíval se do ohně, ale pokračoval.

"Kathryn... byla má dcera. Tehdy jsme byli ještě lidé a bydleli jsme v Oklahomě. Já, Jolene a Kathy v našem malém domečku. Nebylo to nic moc, ale bylo to naše. Když jí bylo sedmnáct, potkala Tobyho a začali spolu chodit. Nikdy jsem proti tomu nic neměl - zdál se mi jako fajn kluk, ale zřejmě jsem se spletl."

Na chvíli se odmlčel, ztracen ve vzpomínce a já se neodvažovala ho přerušit.

"Oznámili nám, že se budou brát, když jim bylo devatenáct. Všechno bylo naplánováno, zaplaceno a já jsem byl pyšný na svou dceru, třebaže jsem ji nechtěl vidět vdanou tak mladou. Jenže... den před svatbou se spolu prý šíleně pohádali, co jsme slyšeli od jejich přátel," prohrábl si vlasy a v očích se mu nepřátelsky zalesklo. "Ten hajzlík odvolal svatbu - zničehonic a Kathryn přišla domů v hrozném stavu. Ubrečená, opilá - zamkla se v pokoji a odmítala odejít z pokoje. Myslel jsem, že ji to do rána přejde, ale když jsem se za ní byl podívat, byla pryč. Během pár hodin, kdy jsme obvolali její přátele i policii, se k nám zastavil šerif a sdělil nám, že Kathy v noci odjela svým autem a narazila do svodidel. Byla na místě mrtvá, nikdo jí nemohl pomoci."

Němě jsem zírala na jeho zničenou a unavenou tvář, v níž se pojednou promítalo několik emocí zároveň. Natáhla jsem se přes stolek a stiskla mu ruku. Překvapeně, ale s vděkem se na mě podíval. Po chvíli jsem se odtáhla, protože mi bylo jasné, že se mu má další slova nebudou líbit.

"Je mi líto vaší dcery, Javiere. Vím, že to pro tebe i pro Jolene muselo být těžké, ale...," zkousla jsem si ret a jemně pokračovala. "Jsi si jistý, že to celé byla Tobyho chyba? Chci říct, pokud s jistotou nevíš, proč se rozešli-"

"Nepotřebuju znát detaily! Viděl jsem, v jakém stavu přišla má holčička domů! Nikdy nebudeš matka, tak tomu nemůžeš rozumět!"

Trhla jsem sebou a přikývla na znamení, že chápu. Povzdechl si a prohrábl si vlasy.
"Omlouvám se, to jsem neměl říkat," promluvil poté.

"V pořádku," kývla jsem. "Jen... možná bys měl zvážit, jestli nechceš slyšet i druhou verzi stejného příběhu. A i když by jen potvrdila tvou domněnku... Musíš vědět, že Toby nedonutil Kathryn vzít klíčky od auta a vyjet s alkoholem v krvi na silnici."

"Cením si tvého názoru, ale opravdu si myslím, že by ses v tom neměla víc vrtat," odpověděl striktně a já se smutně usmála.
"A jak jste se stali upíry?," změnila jsem okamžitě téma, načež se poněkud uvolnil.

"Někdo zaútočil na náš dům - mysleli jsme, že jsou to zloději. V tu dobu u nás byl Toby. Bylo to jen pár dní po tom... po tom co... Chtěl nám vyjádřit soustrast, jenže jsme se hádali, když se zezdola ozvalo rozbití skla a Jolenin výkřik. Oba jsme vběhli do pokoje a uviděli dva upíry, co se snažili ji zabít. Jistě - tehdy jsme nevěděli, že jsou to upíři. Okamžitě jsme se tedy na jednoho vrhnul, ovšem byl jsem pro něj malá překážka a zakousl se do mě. Ten druhý pustil Jolene a vrhl se na Tobyho, protože měl pravděpodobně sladší krev, než ona. Nicméně, Toby je zastavil svou schopností - naneštěstí až poté, co ho zbil, ten druhý. Bylo to neuvěřitelné," zavrtěl hlavou a hořce se usmál. "Nepřeměnili ho - ležel tam ve vlastní krvi dva dny a držel ty dva upíry pod zámkem, než má proměna skončila a já ho proměnil také, protože bastard nebo ne - nikdo si nezaslouží tak trpět."

"Jak jsi...," zeptala jsem se obdivně.

"Dokázal odolat nutkání ho zabít?," usmál se na mě hrdě. "Nikdy jsem nezabil nevinného člověka. Cením si toho stejně jako si cení Carlisle toho, že nezabil nikoho. Prostě to asi nemám v sobě. Neměl jsem nutkání ho zabít, jen ho zachránit, protože ač to přiznávám nerad, zachránil mě i Jolene."

"Vidíš, že nemůže být tak špatný," dodala jsem a vysloužila si jeho zamračení.
"Myslím, že tvého pokoušení mé trpělivosti mám pro dnešek dost," řekl rozhodně a vstal.

"Já tvého narušování soukromí taky," zacukrovala jsem zpět, čímž jsem si vysloužila letmé nadzvihnutí koutků.
"Pochopil jsem."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Tohle byl hloupej nápad. Jolene myslím, že to otočím a radši zmizím, tohle nemůže vyjít, já-"
"Budeš v naprostém pořádku. Už je to měsíc a půl, ano? Vedeš si skvěle. Já a Javier budeme nablízku a já ti slibuju, že se nic nestane. Tak se uklidni a pojďme."

Neochotně jsem se nechala vést přes parkoviště k obrovskému nákupnímu středisku a snažila se zbytečně nepanikařit. Jolene měla pravdu, bylo načase se pokusit normálně žít.

Věnovala jsem jí drobný úsměv a zhluboka se nadechla, když jsme vešli do obchodního domu, přesně, jak mě instruoovala.

Bude lepší, když už dopředu budeš vše cítit, aby tě nějaký pach nerozhodil v pozdější době. Takhle budeš rovnou vědět, jestli je vše v pořádku nebo se otočíme a zkusíme to jindy.

Byla jsem připravená na milion různých pachů a vůni, které mě udeří do nosu, takže jsem nebyla překvapená, když se tomu tak i stalo. Přestože jsem nad sebou měla naprostou kontrolu a od chvíle, kdy jsem ji zamkla hluboko uvnitř, jsem neměla s lidskou krví problém, stále jsem měla strach.

"Nesnáším čočky," zamumlala neslyšně ke mně a zamrkala.
Usmála jsem se jejím blátivě hnědým očím a mrkla na ni svýma zlatýma.

"Vždycky máš na výběr," pronesla jsem vesele, což ji donutilo se přestat mračit.
"Tenhle obchod budeš prostě zbožňovat," řekla mi a chytila mě za ruku.

Nakonec po hodině strávené prohlížením různých druhá oblečení, kosmetiky a doplňků, jsem musela uznat, že má pravdu. Tenhle obchod byl vážně úžasný. Obzvlášť, když jsem dokázala udržet od lidí dostatečný odstup a přitom působit v pohodě a přátelsky.

"Ještě si skočím pro náušnice," houkla mým směrem Jolene, hodila na pokladnu další pár kalhot a zmizela za rohem.
Zavrtěla jsem hlavou nad jejím chováním a vrátila se k obdivování kosmetiky. Odkašlání za mnou mě donutilo se otočit. Mile jsme se usmála na prodavačku, která se začervenala, ale profesionálně se usmála zpět.

"Mohu vám s něčím pomoci, slečno?," zeptala se.
Téměř jsem zavrtěla hlavou, když mě zaujalo cosi na druhém konci uličky.

"Vlastně ano," usmála jsem se a ukázala na konec chodby. "Poradíte mi, kterou barvu?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama