19. (Ne)spřízněni krví

20. prosince 2015 v 21:19 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


19. (Ne)spřízněni krví

Opatrně jsem dopnula zip na své cestovní tašce a rozhlédla se po svém pokoji. S nostalgickým úsměvem jsem přešla k oknu a přejela prsty po hedvábném zelenostříbrném závěsu.

"Víš, že tu můžeš zůstat, viď?," ozvalo se mi jemně za zády.
"Já vím," přikývla jsem a s drobným úsměvem se otočila. "Ale tohle chci udělat, potřebuju to udělat. Přeci jen..."

"... jsou tvá rodina," doplnila mě Jolene a s dramatickým povzdechnutím rozpřáhla ruce. "Tak pojď naposledy obejmout svou macechu."
Zasmála jsem se a přitiskla ji k sobě.

"Víš moc dobře, že ty i Javier jste pro mě taky jako rodina. Navíc...," smutně jsem se ušklíbla. "Ještě ani nevím, jestli mě vůbec budou chtít vidět, natož vrátit vše do starých kolejí."

"Podívej," řekla přísně a chytila mě pevně za ramena. "Nikdy to nebude, jako dřív. Změnila ses - všichni se mění. Ale jak znám Carlislea, nepustí tě už nikdy z dohledu."

"Doufám, že máš pravdu," řekla jsem nakonec a natáhla se po své tašce, kterou mi vytrhla z ruky.
"Tak mě nech pro tebe ještě něco udělat," řekla a bylo na ní vidět, že kdyby mohla, tak pláče. Tak jak jsem ani já již nemohla.

"Počkej," zastavila jsem ji u dveří a nejistě si zkousla ret. "Myslíš, že... no - je to v pohodě?"
Jen se usmála s pozvednutým obočím a položila mou tašku na zem. Udělala ke mně pár kroků a dovedla mě před zrcadlo vedle postele. Podívala jsem se na svůj a její odraz a sledovala její mateřský úsměv.

"Je to v naprostém pořádku. A pokud tohle," řekla a vzala pramen mých vlasů, který mi vypadl z culíku, do rukou, "nepřesvědčí Cullenovi o tom, že je všechny miluješ, tak nevím co."

"No já nevím," stále jsem váhala. "Možná jsem to neměla dělat a měla počkat, jak to dopadne-"
"A dost," přerušila mě rázně. "Je to perfektní. Vypadáš nádherně, jako bys mu z oka vypadla."

Setkala jsem se v zrcadle s jejím pohledem a nechala ji rozpustit mi vlasy. Opatrně je prohrábla nechala mi je spadnout volně kolem obličeje. Zírala jsem na své čistě blonďaté vlasy a nyní bez problému viděla v zrcadle to, co Jolene.
Carlislea.

"Jsem ráda, že jsi to pochopila," poškádlila mě naposledy, než mě chytila za ruku, vzala mou tašku a vyrazila se mnou z domu.

Na verandě už čekal Javier, který se tak snažil nedat na sobě najevo své emoce, že každá z nich byla v jeho tváři perfektně čitelná. Otočil se k nám a věnoval mi nucený kamenný výraz.

"Máš všechno sbaleno?," zeptal se.
"Určitě," řekla jsem a usmála se. "A kdyby ne, tak to tu na mě počká."

Podíval se na mě a v jeho očích byla vepsaná úleva. Pustila jsem Joleninu ruku a objala Javiera, který mi po chvilce objetí vrátil. Zamrkala jsem neexistující slzy a polkla knedlík v krku, když jsem se od něj odtáhla.

"Budete mi chybět," řekla jsem a podívala se na Jolene, "opravdu."
"Ty nám taky," usmála se Jolene a hodila poslední tašku do auta.
"Jeď opatrně," řekl Javier a předal mi klíčky od auta. "A žádný autonehody, jasný?"

"Přinejhorším to svedu na svého učitele," mrkla jsem na něj a poté zvážněla. "Moc děkuju za všechno, co jste pro mě udělali. Neskutečně si toho vážím a nedovedu popsat, jak moc to pro mě znamená."

"Kdykoliv Erin, to přece víš," ujistila mě Jolene a objala Javiera kolem pasu.
"Hned, jakmile ty peníze vydělám, pošlu vám je," řekla jsem a otevřela dveře od svého černého Jaguára.

"To se opovaž!," zamračila se na mě s pobavením v hlase Jolene. "To je dárek k narozeninám!"
Podívala jsem se na oba s dojatým úsměvem a donutila se promluvit.
"Děkuju, že jste si vzpomněli."

"Na takové věci se nezapomíná."
"Zatím naschledanou," prohodila jsem těžce.
"Naschledanou," řekli oba důrazně a já vlezla do auta, než jsem stihla změnit své rozhodnutí.

Pečlivě jsem se připoutala, otočila klíčkem v zapalování a pustila rádio i s GPS navigací, do níž mi Javier zadal souřadnice, podle nichž bych měla najít Cullenovi. Rychle jsme zařadila a rozjela se, když jsem projížděla, zamávali jsme si a já zatroubila, než jsem rychle vyjela lesní cestou směrem k dálnici.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Pokud se Javier nemýlil, tak se všichni přestěhovali do městečka Forks, poblíž Seattlu. Jela jsem po silnici předepsanou rychlostí. Ani ne kvůli tomu, že si to přál Javier, ale spíše kvůli tomu, že mi to dodávalo čas přemýšlet.
Měla jsem strach.

Samozřejmě, že ano, když jsem od nich prakticky utekla před jedenácti lety s napůl vyřčeným odůvodněním, které jsem jim předala skrze Eleazara.

Odbočovala jsem z hlavní silnice ze Seattlu na Forks, když jsem za sebou zaregistrovala dvě vozidla. Kombík za mnou měl očividně svá nejlepší léta za sebou, k čemuž jsem zprvu přičítala nerovné přejíždění kdesi uprostřed vozovky.

Ovšem změnila jsem názor, když se černý džíp za nimi, zničehonic rozjel, ale nikoliv proto, aby předjel, ale aby do nich vrazil. Jen díky upířím instinktům jsem své auto stáhla bezpečně pryč ze silnice a zastavila na kraji vozovky, než mě stihlo starší auto smést s sebou.

Okamžitě jsem vytáhla svůj mobil, spěšně vyťukala číslo na šerifa a pak jako ve zpomaleném záběru sledovala, jak džíp vytlačil kombík ze silnic a ten bez jakékoliv šance zabrzdit narazil do stromu vedle.
"Šerif Swan, jak vám-"

"Jsem na sjezdu k Forks, právě jsem se stala svědkem autonehody. Dva muži, kolem dvaceti v černém džípu s Washingtonskou poznávací značkou KYV 091, vytlačili jeden kombík z vozovky a ujíždějí směrem k Forks," přerušila jsem šerifa a co nejrychlejším lidským hlasem jsem mu osvětlila situaci.

"Blíží se říkáte? Jedou po hlavní, že jo?," odpověděl šerif hrubým hlasem a zdálky jsem slyšela bouchnutí dveří od auta.
"Ano, měl byste je mít ve městě během pár minut," potvrdila jsem a rychle vytáhla lékárničku z auta a zamířila ke kombíku.

"Zavolám vám záchranku slečno, počkejte tam na ně a prozatím-"
"Postarám se o ně, než přijede záchranka," znovu jsem ho přerušila a vnitřně se připravila, když se zápach krve dostal do mého nosu. "Můj otec je lékař."

"Výborně," odpověděl a uslyšela jsem zvuk sirény, kterou zapnul. "Jsem jim na stopě, musím končit. Brzy u vás bude kolega a sanitka."

S tím jsem zavěsila a schovala mobil do kapsy. Rychlými kroky jsem se dostala ke kombíku a prohlédla si zničenou kapotu, z níž se pomalu začalo kouřit.

"Haló? Jste v pořádku? Můžete se hýbat? Sanitka tu bude každou chvíli," zvolala jsem rovnou a pokusila se jemně otevřít dveře spolujezdce.

Když se ani nehnuly, obezřetně jsem se rozhlédla kolem a dvířka vytrhla na bok, aby to vypadalo, že se zničily při nárazu. Opatrně jsem položila lékárničku a nakoukla dovnitř.
"Jste v- mami?!"

Vytřeštila jsem oči a musela o pár kroků odstoupit, když jsem ji tam uviděla. Jenom jsem na ni pár vteřin zírala, než vypustila bolestný vzdech a její oční víčka se zatřepaly, jako by nabírala vědomí. Těžce jsem polkla a nahmatala velmi slabý puls na jejím krku.

Mrkla jsem přes její nehybnou postavu na druhé sedadlo a ztuhla jsem. V hlavě mi problesklo milion nechutných vzpomínek a já se donutila okamžitě uklidnit, když jsem uviděla tolik nenáviděnou tvář muž, který stál za celým mým zničeným životem.

Nemohla jsem se splést, přestože jeho tvář byla skoro celá pokrytá krví, jeho vlasy byly protkané šedinami a celkově působil zestárle. O víc, než těch 12 let, kdy jsem ho viděla naposledy. Když jsem zachytila pach alkoholu a drog v jeho krvi, znechuceně jsem pochopila proč.

Nedokázala jsem se ho dotknout a tak jsem se jen zaposlouchala do okolí a nevěděla jsem, co cítit, když jsem uslyšela jeho tlučící srdce. Nenávistně jsem na něj zírala, než jsem ucítila roztřesené prsty na rukávu své košile.

Stočila jsem pohled ke své matce, která vypadala stejně zničeně a zuboženě jako David, přestože jsem v její krvi žádné drogy ani alkohol necítila. Její tvář lemovaly vrásky a vypadala ještě hubenější, než kdy dřív.

Dívala se na mě nepřítomným pohledem, který mi jasně naznačil, že má přinejmenším lehký otřes mozku.
"Nehýbej se. Vytáhnu tě z auta," zašeptala jsem k ní, aniž bych se snažila zakrýt to, že jsem ji poznala.

Opatrně jsem ji vytáhla z auta, ale přesto nedokázala udržet několik bolestných vzdechů, ač jsem se snažila být co nejopatrnější při jejím vytahování. Odtáhla jsem ji kousek dál od auta při myšlence, že by mohlo začít hořet a nedokázala se přinutit k tomu, abych to stejné udělala pro Davida.

Položila jsem ji na zem a hlavu ji bezpečně amatérsky zafixovala ve své bundě. Rychle jsme přejela pohledem po jejím těle a zastavila se na krvácející ráně na břiše. Vytáhla jsem z lékárničky obvaz a polkla jedovaté sliny v ústech. Na to nebyl čas.

"Bude to dobrý mami, budeš v pohodě," blábolila jsem, zatímco jsem jí obvázala ránu na břiše a nechtěla přemýšlet nad tím, jak moc je to špatné, když jsem uviděla černomodré modřiny na její světlé kůži.

Byla jsem si jistá, že ty na břiše způsobila autonehoda, protože pás na její straně byl prakticky vylomený a nejspíš se odtrhl při nárazu a ona padla na palubní desku. Což znamenalo jediné - vnitřní krvácení.

Po celém jejím těle byly další řezné rány, modřiny, otisky bot a dokonce i kruhy vypálené cigaretami. Vztekle jsem vrhla pohledem k autu a zavrčela, než jsem se stihla uklidnit.

"Jsi tady," ozvalo se tichým a slabým hlasem a já se opět otočila k mámě.
V jejích očích se leskly slzy a jedna z jejích třepajících se rukou se natahovala směrem ke mně. Neodolala jsem a vzala téměř bezvládnou dlaň do své a políbila její hřbet. Usmála jsem se na ni a v duchu křičela. Kde je ta zatracená sanitka?!

"Jasně že jsem," zašeptala jsem nazpět.
"Miláčku... mu-musíš se o ni... postarat," promluvila namáhavě a oči měla rozšířené. "Musíš..."
"O koho mami?," zeptala jsem se zmateně.

"Erin... přece. Musíš se... o Erin.. pos-tarat," vydechla s vědoucným úsměvem, který mě donutil nechápavě zamrkat.
"To jsem já, mami. Já - Erin," promluvila jsem naléhavě a upustila od svého stisku, když se jí bolestně zkřivila tvář.

"Postarej... se o Erin, Silver," rozkašlala se a na jejích rtech se objevila krev. "Mu-musíš jí říct... mrzí... mě... to."
"Ale já jsem Erin," zopakovala jsem důrazně a v očích mě štípaly slzy, které se už nemohly dostat ven.

"Řekni to... Erin... Silver, pros-ím," zasípala a do dlaně mi vložila svůj stříbrný náhrdelník.
"Odpustila ti mami. Erin ti už dávno odpustila," řekla jsem roztřeseným hlasem.

Rty se jí roztáhly do obřího úsměvu a ona přikývla. Několikrát zamrkala a já už dopředu věděla, co se stane. Její srdce zpomalovalo, z očí jí mizel lesk a život. Její ruce ztěžkly v mých a musela jsem se nutit nezavřít oči a zůstat s ní, dokud se poslední roztřesený nádech nestal jen ozvěnou.

Opatrně jsem se natáhla a sklopila její oční víčka. Ruce jsem jí položila na její hruď a s přívěskem v ruce od ní poodstoupila. Rozevřela jsem svou dlaň a spěšně si přívěsek strčila do kapsy u riflí. Na tohle nebyl čas.

V dálce jsem slyšela sirény, což mě probralo ze zírání na mé zkrvavené ruce. Otočila jsem se k autu a upírsky přešla k řidičově straně a vypáčila dveře stejným způsobem jako prve. Třásla jsem se. Ne strachem. Zlobou.

Přešla jsem k němu a doslova ho shodila z auta na zem. Ani se nepohnul, byl v hlubokém bezvědomí. Což se dalo čekat, protože jeho pravá stehenní tepna byla roztržená a krev z ní utíkala již jen v malých, přesto pravidelných vlnách.

Naprosto odproštěná od emocí jsem si stáhla pásek z džínů a svázala mu nohu několik centimetrů nad ránou. V ten okamžik se ze zatáčky od Forks vyřítilo auto šerifa doprovázené houkající sanitkou.

Ve stejný okamžik jsem uslyšela, jak se Davidovo srdce zcela zastavilo. V tu chvíli už u nás byli záchranáři, jenž se k němu okamžitě sklonili a jede z nich mě opatrně zabalil do deky a odtáhl pryč od té scény, kde mě posadil k mému autu.

"Slečno, byla jste účastníkem autonehody?," zeptal se mě okamžitě postarší záchranář a posvítil mi do očí.
"Ne," řekla jsem popravdě a sledovala, jak spolu šerif a jeho zástupce zakrývají tělo mé matky, zatímco ostatní záchranáři po sobě křičí povely, aby nastartovaly Davidovo srdce.

"Shaune, jak to s ní vypadá?," ozval se hlas, s nímž jsem před patnácti minutami mluvila přes telefon.
"Šok," odpověděl mu prostě. "Dalo se to čekat, s lidmi to zamává, navíc s dětmi."
"Znovu nabít - na 300! Pal!"

"Jsem Charlie Swan a vy jste?," zastínil mi výhled na Davida šerif a já se donutila vzhlédnout do jeho očí, které se zaleskly jakýmsi pochopením a poté menším překvapením.

"Tak další Cullenová? Váš táta je doktor Carlisle, viďte?," řekl milým hlasem, přestože bylo vidět, že na něco takového není uzpůsobený.
"Erin," zašeptala jsem a potřásla mu rukou. "Je... je tady?"

Starostlivě se zamračil a obezřetně se podíval na saniťáka vedle sebe. Ten pokrčil rameny a vrazil mi do rukou čokoládovou tyčinku.

"Zmatení je běžné, jakmile jí stoupne cukr-"
"Ne, jsem v pohodě," přerušila jsem ho a pročistila si hrdlo. "Byla jsem teď u našich známých na delší dobu a už jsem ho dlouho neviděla."

Na to se šerif Swan usmál a přikývl. Než stihl něco dodat, uslyšela jsem záchranáře za ním, jak balí své věci.
"Muž, mezi 40-50 lety. Těžké poranění hrudníku, hlavy a páteře. Předávkování amfetaminem, čas smrti - 12 hodin 13 minut."

Neměla jsem tušení, co s tou informací dělat. A nevěděla jsem, co si o sobě myslet, když jediné, co jsem cítila byla obrovská úleva, že zemřel. Tupě jsem zírala před sebe, než si nade mnou odkašlal šerif.

"Tak já vás hodím do nemocnice k tátovi," navrhl zcela nesvůj a přesto rozhodný, v očividné snaze zaměřit mou pozornost na něco jiného.
"Co moje auto?," zeptala jsem se.

"Joey ho vezme," kývl na svého kolegu, který vzal mé klíčky a nasedl do vozu.
"Můžu si vzít tašku?," zeptala jsem se stále v šoku a poděkovala Joeymu, který mi ji podal z předního sedadla.

"Tak pojď," usmál se otcovsky Charlie a ani neprotestoval, když jsem vrátila zakrvácenou deku a vlezla do jeho auta a tím mu zcela jistě zašpinila sedadla.

"Omlouvám se," řekla jsem a málem vyletěla z kůže, když se natáhnul, aby mi připnul bezpečnostní pás.
"Neměj obavy, všechno bude v pořádku," promluvil ke mně, jako k malému dítěti.

Vyjel na silnici a já ve zpětném zrcátku sledovala, jak za námi pomalu jede auto, ale poté odbočil na jakousi jinou cestu. Pan Swan si všiml mého zmatení a rychle mě ujistil.

"Jede s ním na stanici, aby ti ho registroval a nedošlo k pomýlení při identifikaci," vysvětlil a já si v hlavě domyslela zbytek. Budu muset vypovídat.

"Znala jsi je?," zeptal se po chvíli ticha, ale naštěstí ho v tu chvíli přerušil zvonící mobil. "Omlouvám se. - Šerif Swan, prosím?... Cože?!... Ano jistě a je v pořádku?!... Jsem na cestě, Nashle."

Nejistě jsem se na něj podívala, když zapnul sirény a šlápnul na plyn. Musel si můj výraz správně přečíst, když na chvíli pustil oči z vozovky a mrkl na mě. Jeho výraz poněkud zjemněl.

"Omlouvám se, moje dcera... je v nemocnici, nějaký idiot jí vrazil do auta a málem ji smetl v procesu. Asi to nebude vážné..."
"Chápu," usmála jsem se na něj a mělo to okamžitý efekt.

Vrátil mi úsměv zpět a jeho srdce se rozbušilo rychleji. Přesně takhle to působilo na všechny ostatní. Charlie Swan ale stále vypadal profesionálně a během několika dalších minut jsem prosvištěli městem k malé nemocnici.

Nutno podotknout, že třeba měl strach o svou dceru, vyskočil z auta, pomohl mi z něj a zavedl mě na příjem. V tu chvíli jsem ho rychle ujistila, že budu v pořádku a tátu najdu a on se mi ohledně vyšetřování může ozvat později.

Jedna milá sestřička mi dokonce půjčila svetr a odvedla mě do malé koupelny na sesterně, kde jsem ze sebe vděčně smyla krev a převlékla se. Věděla jsem, že na sobě tu krev budu cítit - a všichni ostatní upíři také, ale dokud byla viditelně pryč, cítila jsem se lépe.

Vyšla jsem ze sesterny a ještě jednou jí poděkovala, než jsem se vydala na cestu do prvního patra ke Carlisleově kanceláři.

Jak jsem procházela nemocnicí a vyhýbala se všem vozíkům, zraněným, nemocným i policistům, teprve jsem si uvědomila, že je možné, že bude Carlisle někde poblíž a ne ve své kanceláři. Odchytila jsem tedy nejbližšího doktora a zeptala se ho.

"Ale jistě - zrovna chystá zpět na ambulanci. Určitě ho ještě najdeš v jeho pracovně," odpověděl s milým úsměvem postarší lékař.
"Děkuju," usmála jsem se a ignorovala jeho zrůžovění.

Přikývl a oba jsme se rozešli na opačnou stranu. S každým krokem se moje nervozita zvětšovala a já se donutila neotočit se a utéct jako malá holka. Jemně jsem prsty přejela po cedulce vedle dveří s jeho jménem a zaklepala.

"Jen pár minut Bille," ozval se jeho hlas zevnitř a mně se stáhlo hrdlo.

Ignorovala jsem svou mysl, která na mě křičela, ať z toho vycouvám a vzala jsem za kliku. Vešla jsem do jeho kanceláře a pustila dveře, které se ihned automaticky zavřely. Stál ke mně zády a skládal různé složky, nástroje a očividně byl do práce natolik zabraný, že neregistroval upíra za sebou.

"Bille, opravdu jen minu-," začal a otočil se.

Strnul a chvíli jsme na sebe jen zírali. Měla jsem touhu vypustit něco jako "Překvapení, máte mě zpět", ale na vtipkování jsem se vůbec necítila. Položil složky za sebe, aniž by ze mě spustil oči, jako bych se mohla každou chvíli rozplynout.

"Erin?," zašeptal s tolika emocemi proloženými v jednom slově, že jsem se zmohla jen na přikývnutí.

Viděla jsem, jak zkoumá každý milimetr mého těla a hledá každou změnu. Jak se mu rozšířily oči, když si prohlédl mé vlasy. Než se konečně zabodly do mých a uviděla jsem v nich pýchu, hrdost a nevyslovené štěstí.

"Erin," zopakoval.

Tentokrát už jsem se nedokázala udržet já. Usmála jsem se a udělala krok jeho směrem, ale on zcela ignoroval lidskou stránku a během vteřiny mě držel tak pevně v náručí a já se poprvé, za dlouhou dobu zase cítila zcela v bezpečí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama