20. Důvěra (1/2)

24. prosince 2015 v 19:26 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

Veselé Vánoce vám všem! Jako malý dárek jsem pro vás nachystala extra dlouhou kapitolu! :)

20. Důvěra

"Měli jsme o tebe takový strach. Snažili jsme se tě najít, ale," zavrtěl hlavou a kousek se odtáhl se smutným úsměvem. "Zdá se, že zahlazovat stopy tě Eleazar naučil velmi dobře."

"Omlouvám se, že jsem vás tak vyděsila - mrzí mě to," zkousla jsem si ret, než jsem se na něj pevně podívala. "Ale neomlouvám se za to, že jsem utekla. Bylo to tak lepší a já prostě musela pryč."

Podle očekávání se zatvářil ublíženě a já jsem očekávala jeho zlobu. Proto jsem byla překvapená, když pouze přikývl a přestože ode mě odstoupil, nepouštěl mou ruku ze svého sevření.

"Zrovna jsem přijela a chtěla jsem- děje se něco?," zeptala jsem se, když se mu na čele vytvořila malá vráska.
"Erin... stalo se něco?," zeptal se s obezřetně a v jeho očích se objevil výraz, který jsem už několikrát viděla, než jsem zmizela.

Bylo v něm pochopení a zároveň jasná zpráva - že se nebude zlobit, pokud se něco stalo a všechno spolu můžeme spravit.

"Ne," odpověděla jsem rázně. "Proč by se něco mělo stát?!"
"Omlouvám se," řekl. "Jen jsem-"

"Ucítil krev a hned si myslel, že jsem to byla já!," dokončila jsem prudce a vyprostila své ruce z jeho.
"Ne, Erin," zopakoval a já se snažila necítit vinná za výraz, který jsem na jeho tvář dosadila.

"To je jedno," řekla jsem a prohrábla si vlasy. "Asi to nebyl nejlepší nápad. Měla jsme nejdřív prostě zavolat a ne tě tu tak přepadnout."

Když jsem se otočila, abych se odtud co nejrychleji dostala, chytil mě za zápěstí. A přestože má slova byla přesně mířená, byla jsem ráda, že mě nenechal utéct. Protože ač bylo těžké si to přiznat, nechtěla jsem opravdu odejít. Ne znova.

"Počkej, prosím," zastavil mě. "Opravdu jsem to nemyslel nijak zle. Mám o tebe jen starost a když jsi byla pryč..."
"Já vím," povzdechla jsem si, otočila se a znovu ho chytila za ruku. "Já se omlouvám. Nechtěla jsem tak vyletět. Jen jsem se opravdu snažila a když už jsem konečně čistá, tak jsem prostě doufala, že mě tak uvidíš taky."

"Taky je to pravda," usmál se, i když jsem viděla jeho výraz na mém slově konečně. "Jsem na tebe hrdý, Erin, opravdu. Jen je to opravdu zvláštní tě mít po dlouhé době konečně doma."

"Taky jsem od vás nechtěla pryč, ale už to jinak nešlo. Tohle jsem si potřebovala vyřídit sama a nepotřebovala jsem vaši pomoc."
Litovala jsem těch slov hned, jak jsem je vyslovila. Carlisleův výraz mě v tom pouze utvrdil.

"Chápu," pronesl sebeobviňujícím tónem. "Jak jsi jí dokázala dostat pod kontrolu?"
"Těžce," připustila jsem a dodala. "Ale všechno je v pořádku. Já jsem v pořádku."
"To jsem rád. A jak se ti to povedlo?"

"Prostě se mi to povedlo," pronesla jsem ostře a povzdechla si. "Je dobře chráněná a nic z toho, co se stalo, se už nebude opakovat. Můžeš to prosím nechat plavat a důvěřovat mi?"

"Samozřejmě," souhlasil okamžitě, třebaže byl zvědavý.
"Děkuju," vydechla jsem a uvolnila svůj napjatý postoj.

"Doktore Cullene, na ambulanci už- o-omlouvám se, nechtěla jsem rušit," zasekla se okamžitě sestřička, která doslova vběhla do kanceláře, celá udýchaná.
"V pořádku Melanie," usmál se Carlisle a já se musela hodně snažit, abych se nesmála její reakci.

Celá se zarděla a vykoktala něco o tom, že mají na příjmu shon a bylo by dobré, kdyby se tam Carlisle vrátil, než se otočila na patě a vyběhla pryč.

"No tak já asi půjdu, máš dost práce," řekla jsem, zatímco na sebe rychle přehodil lékařský plášť a vzal své desky ze stolu.
"Zavolám Edwardovi, může tě vyzvednout," navrhl Carlisle a sahal po telefonu.

"Ne to je v pohodě," zavrtěla jsem hlavou. "Pojedu do motelu."
"Neblázni," řekl jemně. "Všichni budou rádi, že tě uvidí a o svůj pokoj se nemusíš bát - Alice a Esmé pokaždé zařizují pokoj i pro tebe."

Polkla jsem knedlík v krku a snažila se nesesypat. Obě dvě čekaly, že se vrátím. Usmála jsem se na něj, ale stejně zavrtěla hlavou.

"Ne Carlisle, opravdu pojedu do motelu," řekla jsem. "Opravdu se na to dnes necítím a myslím, že nejsem připravená na to kvantum otázek, které jistě všichni máte. Navíc se musím zastavit na policejní stanici pro auto a sepsat výpověď."

"Stalo se něco? Můžu klidně skončit dřív a hodit tě tam," nadhodil starostlivě.
"Děkuju, ale zvládnu to sama. Byla jsem svědkem autonehody - od toho ta krev," vysvětlila jsem a necítila se moc špatně.

Ve skutečnosti jsem mu nelhala. Ne doslova - jen jsem neřekla celou pravdu. Chvíli se na mě jen díval a já přemýšlela, jestli na mě poznal, že mu neříkám tak úplně všechno a jestli mi na to hodlá něco říct či mi odporovat.
"Vyprovodím tě," navrhl nakonec a já přikývla, načež jsem ho následovala z jeho kanceláře do rušné chodby nemocnice.

Provedl mě znovu zpět celou halou, ale díky svému bílému plášti jsme snadno procházeli přeplněnými chodbami. Tentokrát jsme na příjmu odbočily vlevo a prošli další chodbou, která vedla k lůžkům. V té chvíli jsem uslyšela Edwardův hlas.
"V tom případě... doufám, že ti nevadí zklamání."

Když jsme zahnuli za roh, okamžitě jsem chytila Carlislea za plášť a stáhla ho zpět, než stihl upozornit na naši přítomnost. Na chodbě tam proti sobě stál Edward a jakási dívka s kaštanovými vlasy a ladícíma hnědýma očima. Oba se na sebe mračili, než přerušila ticho, očividně se snažíc vypadat tak vyrovnaně, jak to jen v přítomnosti mého nádherného bratra šlo.

"Proč ses vůbec obtěžoval?," zeptala se ho mrazivě.
V tu chvíli jsem poprvé na Edwardově tváři uviděla jinou bolest, než fyzickou. A byla jsem zmatená do chvíle, než jsem ho slyšela zašeptat jedno jediné slovo.

"Nevím."
S tím od ní vykročil naším směrem a já najednou opravdu nevěděla, zda to byl dobrý nápad. Carlisle mě jemně chytil pod loktem, protože si zjevně vyčetl z mých očí úmysl utéct a jemně se usmál.

Raději jsem nezkoušela se usmát nazpět, protože by z toho nevzniklo nic jiného, než podivná grimasa. V ten okamžik Edward vyšel zpoza rohu a očividně chtěl něco říct, než se jeho pohled zastavil na mě.

V jeho očích byl ten stejný úžas a šok, který jsem viděla na Carlisleovi. Několikrát zamrkal, než natáhl svou ruku a přejel mi jemně po tváři.

"Erin?," zeptal se nevěřícně. "Co...?"
"Jo, já vím," řekla jsem a krátce se usmála. "Opravdu jsem měla zavolat. Tohle byl fakt špatnej ná-"

Nestihla jsem dopovědět větu, protože mě Edward přimáčkl k sobě a šťastně se smál, zatímco se mnou pohupoval. Okamžitě jsem ho objala zpět a na tváři se mi objevil opravdový úsměv. Jemně jsem ho poplácala po zádech a on se odtáhl.

"Kde jsi byla?," zeptal se nakonec a zvážněl.
"To je dlouhá příběh, který vám řeknu, ale teď musím jít za šerifem-"
"Co s ním potřebuješ?," zeptal se ostře, až jsem zamrkala.

"Sepsat výpověď. A taky svoje auto," oznámila jsem pomalu a dívala se na jeho reakci. "Je v tom problém?"
"Ne," odpověděl až příliš rychle a mrkl na chodbu, kterou zmizela dívka, s níž se bavil. Soudě dle jeho reakce to dělal nevědomky.

"Výborně," řekla jsem a otočila se ke Carlisleovi. "Zavolám ti."
"Počkej!," zastavil mě Edward, když jsem se otočila. "Odvezu tě na stanici a pak tě hodím domů-"

"Edwarde," přerušila jsem ho rázně. "Potřebuju tam jít sama, pak se tu na chvíli aklimatizovat, než se k vám vydám. Já vím, že je to ode mě praštěné něco takového žádat po tom, co jsem utekla, ale já... já opravdu teď potřebuju být sama. Než si to všechno v hlavě srovnám a promyslím, jak vám to všechno řeknu, ano?"

"Dobře," souhlasil trochu otráveně s velmi dobře skrývanou váhavostí Edward, než se na mě přísně zadíval. "Večer zavolej."

Protočila jsem očima, ale věnovala jim oběma úsměv.
"Jasně," přitakala jsem. "Tak zatím ahoj."
"Zatím, Erin," usmál se Carlisle a chytil Edwarda, který vypadal, že chce něco dodat, za ruku.

Rychle jsem se rozešla směrem k východu a když jsem zahlédla tu stejnou dívku, s níž se bavil Edward vedle pana Swana, který měl svou ruku položenou téměř na jejích zádech, chápavě jsem se usmála.

Tak tohle byla ta zraněná dívka, kterou přivezli do nemocnice. A dokonce šerifova dcera - Edward si tedy uměl vybrat. Zrychlila jsem krok a rychle je dostihla.

"Pane Swane," zavolala jsem, když jsem byla pár kroků od nich, abych je nevyděsila.
Oba se otočili a já se vnitřně usmála nad tím, jak si byli podobní. Musela jsem si v hlavě rychle přepracovat svůj názor na Edwarda. Ten kluk má opravdu dobrý vkus, kdo by to byl řekl.

"Slečno Cullenová," pronesl dobrosrdečně šerif. "Tak jste našla otce?"
"Ano," usmála jsem se. "Jen jsem se s nimi přišla pozdravit, než si pojedu pro auto a sepsat výpověď. Nevadilo by vám, kdybych se s vámi svezla na stanici?"

"Ale jistěže ne, jen tu Bellu- teda, to jsem," zavrtěl hlavou a pyšně se usmál, než Bellu jemně postrčil mým směrem. "Moje způsoby. Tohle je Bella, moje dcera. Bello, tohle je... ehm..."
"Erin," doplnila jsem ho a natáhla k ní ruku. "Erin Cullenová."

Podala mi ruku a snažila se tvářit nadšeně, ale byla z toho jen podivná vynucená grimasa, takže jsem okamžitě dodala.
"Edwardova sestra. Prakticky mě vychoval jako malou, když byl Carlisle v práci a Esmé příliš unavená, aby mě zvládala."
Byla jsem ráda, když jí to očividně zvedlo náladu a stiskla mi ruku.

"Bella, těší mě," řekla a zrůžověla s tušením, že vím, na co myslela.
"Tak si naskočte děvčata," ozval se vesele pan Swan a otevřel Belle zadní dveře.

Počkala jsem, než se usadila a usmála se na jejího otce, když mi je také otevřel. Poté nastoupil i on a rychle prokličkoval mezi několika desítkami aut zaparkovaných před nemocnicí, než vyjel na jemně zasněženou silnici.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Tak nějak jsem nebyla překvapená, když jsem uviděla, jak se blížíme k policejní stanici a odepnula si pás, když zastavil.
"Omlouvám se, ale nebude ti vadit, když ten protokol sepíše můj zástupce?," zeptal se a starostlivě mrkl na Bellu, která podřimovala vzadu.

"V pořádku," usmála jsem se. "Děkuju za odvoz a vzkažte Belle, ať je jí brzo lépe."
"Spolehni se," mrkl. "Poděkuj za mne Edwardovi... Bella mi říkala, že ji vytáhl zpod dodávky."
"Vyřídím. Zatím nashle."

"Hezký den, Erin a nashle!"
Mávla jsem na něj, když vyjížděl z příjezdové cesty a otočila se k budově, před níž parkovala dvě policejní auta a můj černý jaguár. Odolala jsem touze do něj okamžitě naskočit a odjet a vydala se dovnitř.

Prošla jsem malou chodbičkou a nechala se jednou z recepčních odvést do kanceláře zástupce šerifa. Naštěstí si mne pamatoval a vyřízení protokolu tak zabralo pouze chvíli. Byla jsem stručná, popsala jsem vše, co jsem uviděla a za půl hodiny jsem měla zpátky v rukou klíčky od svého auta.

Rychle jsem zmizela z kanceláře a vyšla na čerstvý vzduch. Dnešek byl opravdu šílený a náročný. Přešla jsem ke svému autu, odemkla ho, ale než jsem nastoupila, sáhla jsem do kapsy u džínů. Vytáhla jsem z ní mámin náhrdelník a po chvilce váhání si ho nasadila na krk.

Jemně jsme ho pohladila a ještě jednou se podívala na policejní zprávu, kterou jsem měla v ruce. Zvědavě jsem se podívala do spisu a překvapeně zamrkala, když jsem uviděla osobu, které se měla postarat o identifikaci těl na márnici a jejich následný převoz na hřbitov.

Máma očividně přijela do Forks za někým, koho už před tím znala - soudě podle dokumentů, co našla policie v její tašce, hledala někoho jménem Tiffany Callová.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

S úlevou jsem padla na postel ve svém motelovém pokoji a rozhlédla se. Byl to malý, nicméně útulně zařízený prostor se základním zařízením. Poté, co jsem odjela ze stanice, jsem zvažovala, že pojedu rovnou ke Cullenovým, ale rychle jsem to zamítla.

Opravdu jsem ještě nevěděla, co jim chci říct a navíc jsem toho měla v hlavě až příliš. Schovala jsem všechny dokumenty z policejní stanice na dno své cestovní tašky a nedokázala se přimět cítit špatně, že před nimi chci něco tajit. Koneckonců - byla to má matka, a je pouze na mě, jak se s takovými informacemi vypořádám.

Zavrtěla jsem hlavou a vstala z postele. Po dnešním adrenalinovém zážitku bude nejlepší, když se uklidním a budu si zase jistá sama sebou. Přehodila jsem přes sebe teplou mikinu a vyrazila ven z pokoje. Bylo načase si jít zalovit.

Obešla jsem motel poté, co jsem se ujistila, že je vše bezpečně zamčeno a mé auto stále na stejném parkovacím místě a vyběhla do nedalekého lesa.

Věděla jsem, že se musím dostat opravdu daleko, abych tu nepřilákala žádnou pozornost a také abych nebyla blízko lidí. Ať už jsem si věřila víc, než kdy předtím, nikdy jsem neriskovala lovit poblíž místa, kde byli lidé. To bylo jedno z mých nepsaných pravidel a já ho nehodlala porušovat. Nikdy.

Vyběhla jsem na jeden z kopců a rozhlédla se po krajině. Bylo tu nádherně a okolní sníh tomu dodával jen patřičný důraz. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla; nasávala jsem tu vůni a hledala jsem nejbližší stádo srnců.

Jemně jsem zavrčela, když jsem zachytila jejich pach severně ode mě a nechala se vést instinkty. Byla jsem dostatečně daleko od civilizace a předem jsem zkontrolovala oblast, abych si byla stoprocentně jistá, že tu nikoho nepotkám.

Proběhla jsem rychle hustým lesem a bez váhání se tiše a ladně vrhla na nejbližšího z nich. Již dávno jsem pochopila, že musím vylepšit svou techniku a nevrátit se z lovu se zakrváceným nebo roztrhaným oblečením.

Stálo mě to spousta pilování a trpělivosti, než jsem se naučila na zvíře nezaútočit se slepou žíznivostí, ale zabít ho tak, aniž bych přitom vypadala jako sériový vrah nebo řezník, co právě přišel z jatek.

Vypila jsem ještě jednu srnku a většího jelena, než jsem si sama sobě odsouhlasila, že jsem dostatečně bezpečná, abych se vrátila do motelu.

Na zpáteční cestě jsem se ještě proběhla po okolí, protože jsem si při běhání nádherně uklidňovala mysl a to bylo podle Javiera nejlepším základem k tomu, abych si vybudovala sebejistotu nad obří zdí, kterou jsem v hlavě vybudovala na svoji ochranu.

Byla jsem pár kilometrů od motelu, když mi zazvonil telefon a já se pobaveně usmála, když jsem si přečetla volajícího a zdvihla ho.
"Ahoj Jolene," protáhla jsem a ironicky dodala. "Co se stalo s "zavolej, až se tam trochu usadíš a budeš mít čas", hm?"

"Dobrý večer Erin," ozvalo se mi stejně protaženým hlasem, nad nímž jsem se musela usmát. "No to jsem nevěděla, že ti odteď musím dát rezervaci předem, abych měla tu čest s tebou mluvit. Tak se omlouvám, že mám starost a chci vědět, jak to všechno probíhá."

"Ne, to já se omlouvám Jolene," povzdechla jsem si a promasírovala spánky. Bez účinku. "Vlastně to šlo... no nevím, byl to docela dlouhý den."
"Stalo se něco?," zeptala se okamžitě se starostí v hlase. "Jsi v pořádku?"

"Jak se to vezme," ušklíbla jsem se a začala vysvětlovat, než by se rozhodla mě znovu přerušit. "Než jsem stihla přijet do města, stala se tu autonehoda. Ne se mnou! V tom autě... byla tam máma a... David..."
"To snad ne," ozvalo se mrazivě.

"Bohužel," usmála jsem se trpce a pokračovala. "Nicméně, pokusila jsem se jim pomoci - oběma. Ale nepřežili to. Odvezli mě do nemocnice, kde Carlisle pracuje a vím, že mě budeš chtít zabít, ale na chvíli jsem opravdu chtěla utéct-"
"Erin!," sykla pohoršeně.

"Já vím! Ale neutekla jsem, jasný?," ujistila jsem ji. "Každopádně jsi měla pravdu. Byl nadšený... a já taky. Potkala jsem i Edwarda a oba chtěli, abych se s nimi vrátila k nim... domů. Ale já se na to dneska prostě necítila. Obzvlášť potom, co se stalo dopoledne..."

"Dej si tolik času, kolik jen potřebuješ. Jsem si jistá, že to pochopí."
"Jo, já vím," usmála jsem se a zastavila se, když jsem ucítila cizí upíří pach. "Koukej, jsem ráda, že jsi zavolala, ale musím už jít."

"Děje se něco?," zeptala se obezřetně, ale nakonec si povzdechla. "Víš co, radši mi to neříkej. Nemáš zač, že jsem zavolala. Utíkej udělat, co potřebuješ, ale potom mi alespoň napiš SMS, že jsi v pořádku a nic se ti nestalo, jasné?"
"Samozřejmě," protočila jsem očima. "Měj se a pozdravuj Javiera."
"Budu, drž se a zatím!"

Položila jsem telefon a strčila ho do kapsy, zatímco jsem rychle nasála vůni. Zamrkala jsem a opravila se - několik vůní. Bylo to více pachů najednou a já si nebyla jistá, kdo to je. Obrnila jsem se proti všemu, co by se mohlo stát a vyrazila jsem za tím pachem.

Celkem překvapivě jsem ho následovala až na druhý konec města a zůstala zkoprněle stát. Dovedl mě před místní márnici, což podle mého úsudku mohlo znamenat jediné.

Pevně jsem zaťala zuby a donutila se alespoň zčásti uklidnit. Zopakovala jsem si jako mantru Javierova slova, že násilím nejen že nic nevyřeším, ale ještě by to mohlo osvobodit ji a pak toho budu po zbytek svého života litovat.

Potřásla jsem hlavou a donutila se po sobě zahlazovat svůj pach, který by mě okamžitě prozradil. Proplížila jsem se do budovy a zamířila po čichu do nejvzdálenější a nejchladnější místnosti v celé hale.

Byla jsem opravdu zklamaná, když jsem zjistila, že mě mé instinkty nezradily a měla jsem pravdu, Přímo přede mnou stál Jasper, Emmet a Edward. Zcela očividně měli otevřený jediný chladící box a soudě dle jejich výrazů, zkoumali tělo před sebou.

Ani jsem nemusela jít blíž a věděla jsem přesně, na čí tělo se to koukají. Přešla jsem k nim a začala vnímat jejich konverzaci, kterou jsem do té doby naprosto ignorovala ve svém šokovaném a ztuhlém stavu mysli.

"Nejsou tu vidět žádné otisky zubů ani jedu," zamumlal Jasper a položil Davidovu ruku na jeho hruď.
"Ani nic zvláštně zlomeného nebo sraženého," dodal tiše Edward, zatímco Emmett se mračil na mrtvolu a měl ruce pevně sevřené v pěst.

"Dobře mu tak," zavrčel.
Nic mu na to neodpověděli a Edward se po chvíli podíval na Jaspera.
"Myslíš, že ho chtěla zabít?"

"Jo chtěla," řekla jsem a vešla do místnosti. "Nemáte tušení, jak moc jsem ho chtěla zabít."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama